Secesní architektura

Secesní architektura

Antoni Gaudí je pro většinu lidí dobře známý španělský architekt. Vybrala jsem si ho protože se mi líbí jeho stavby, které mě zaujaly svou pohádkovostí, fantaskností, rozmanitostí a které zdobí každé místo jež jim bylo dáno. Když jsem poprvé viděla jeho stavbu katedrála Svaté rodiny, byla to pro mě vzpomínka na dětské představy z příběhů o dracích, rytířích a palácích jež se stavbě velice podobaly. Toto vrcholné dílo je symbolem Barcelony avšak Gaudí zemřel příliš brzy (zadumaného ho přejela tramvaj) a nestihl ho dostavět.Nyní se Katalánci pokoušejí katedrálu dokončit,bez podrobných plánů je to však nesnadné.To jsem se ale nějak rychle dostala k jeho smrti.Antoni se narodil v Reusu u Tarragony roku 1852, byl bystré dítě, studoval na gymnáziu a poté architektonickou školu v Barceloně. Zde ho nepovažovali za příliš dobrého studenta, zabýval se přehnaně detailem. Jeho výkres byl tak neotřelý, že ředitel údajně řekl: 'Vychovali jsme buď génia, nebo blázna' Gaudí ale nebyl revolucionář, jen se narodil do příznivé doby, kdy měli lidé plné zuby upjatého klasicismu a ve snaze nahradit starý styl se vrhali na všechno co bylo rozevláté a svobodné.To se mu dařilo. Díky tomu si velmi rychle získal dobré jméno a o jeho stavby byl zájem. V mládí byste ho jen těžko přehlédli v davu, měl husté tmavé vlasy, modré oči, nosil speciálně vyrobený, značkový klobouk a se skromností si asi příliš nezadal. Jeho oblíbeným místem byla kavárna kde se scházeli intelektuálové a vedli debaty. Měl obrovské sociální cítění a někdy až sklony k nacionalismu.

Byl hrdý na svůj katalánský původ a dokonce života mluvil jen tímto jazykem. Lidé si na schůzky s ním museli brát překladatele. Před dokončením studií dostal Gaudí první zakázku, navrhnout lampy pro Barcelonu Antoni začal úzce spolupracovat s arch. Joanem Martorellem , díky němuž poznal negotický styl. Ovlivnilo ho také umění od Johna Rushina V letech 1883-1888 pracoval na Casa Vincens..Největší a osudovou práci dostal Antoni ve svých jednatřiceti letech, když ještě nebyl známý.Již výše zmíněná stavba katedrála Svaté rodiny měla být protest církve proti zesvětšťování. Náhoda tomu chtěla, že se původně vybraný architekt nepohodl s církví a na řadu přišel on. Projevuje se v ní negotický styl, který rozehrává architektonickou symfonii na motivy rostlinné říše doplněné keramikou a bohatým reliéfem, jenž vypadá, jako by se roztékala dětská stavba z písku.

Ještě než stačil vystavit základy katedrály, hrnuli se na Gaudího ateliér další prestižní zakázky. Valnou většinu z budov dostavil, ale katedrálu Sagrada Familia nikdy nedokončil. Jen zlomek z naplánované katedrály dnes ční spolu se stavebními jeřáby k barcelonskému nebi, veliká škoda.

Poté Antoni dostal zakázku na svou první reprezentativní budovu Güellův palác (1889), který byl postaven v centru města. Díky této stavbě a jejímu vynalézavému a originálnímu slohu se stal slavným po celém světě. Palác byl postaven pro jeho celoživotního sponzora, hraběte Eusebí Güella. Stojí v úzké ulici, takže průčelí si prohnete jen těžko naráz. Drobné detaily na budově jsou pro Antonio typické.

Dům Casa Milá je obvykle nazýván obyvateli Barcelony La Pedrera (hromada kamení). Největší obytný dům, který Gaudí postavil, se podobá více skále s jeskyněmi než domu. Každé místnosti vtiskl neopakovatelný tvar. Nenajdete zde jedinou rovnou zeď. Byl natolik moderní, že měl dokonce první podzemní parkoviště v Barceloně Stropy se vlní a zdi kácejí, z balkonů trčí kovové, bohatě zdobené kované secesní zábradlí. Dvorky se zužují směrem dolů a světlo proniká i do podkrovních místností. Vše na tomto domě, ač se to nezdá, je funkční. Pouze komíny na střeše, vypadající jako marťanské sochy, mají více dekorativní charakter. Casa Milá byla dlouho terčem posměchu pro svou avantgardnost. Dokonce i stavební úřad obvinil Gaudího z porušení zákonů tím, že nechal trčet jeden sloup do chodníku. Chtěli ho nechat osekat. Gaudí souhlasil s tím, že na místo nohy dá ceduli s vysvětlením, kdo nechal stavbu zohavit. Úřad se zalekl, a sloup zůstal tam, kde je. Dnes je Casa Milá ceněna jako jedna z nejčistších secesních památek,je to má oblíbená stavba po katedrále svaté rodiny, zvláště kované zábradlí je nádherné.

Vnější zdi jako z kůže šedomodrého hada, sloupy jako sloní nohy a střecha jako ocas opancéřovaného ještěra. Nějak tak vypadá obytný dům Casa Batló. Gaudí původní návrhy se zakrátko stali jen nezávazným plánem. Změnil své představy v průběhu stavby a musel být v neustálém kontaktu s dělníky a řemeslníky. Casa Batló vyrostla jako dynamická improvizace na téma bydlení a krásy. Nejmenší radost z Gaudího bujaré invence měl samozřejmě stavební úřad, který objevuje místa neexistující v plánech. Velkou radost naopak projevili nekonvenční obyvatelé domu a davy obdivovatelů. Zahradním městem pro honoraci měl být původně Güellův park. Ke stavbě obytných domů ale nikdy nedošlo. Gaudí se prostoru zmocnil, jako by vytvořil jednu ohromnou plastiku obepínající celý kopec. Choval se při stavbě parku z dnešního pohledu vysoce ekologicky a předešel filozoficky i takové velikány, jako byl Picasso a Miró. Nejenže maximálně vycházel z možností terénu, ale také plně využíval materiálů vytěžených na místě. Odvážné viadukty, tunely, schodiště, obvodové zdi, bazénky i plastiky hadů a ještěrů rozvrstvil v terénu tak, že park připomíná pohádkově barevné bludiště. Sloupy protéká voda jako okapy, vsakuje se do porézního podloží a profiltrovaná ústí do bazénků. Předlohou pro dokonale pohodlný profil laviček byl nahý muž odlitý vsedě do sádry. Mozaikou zdobená architektura přitahující všechny kolemjdoucí, je slepená z tun nepovedených a rozbitých vyřazených keramických kachlíků, sestavených do zcela nových ornamentů a souvislostí. Obdivuhodný plášť betonových konstrukcí realizoval Gaudího spolupracovník Jujola. 'Práce je možná jen na principech spolupráce a ta je možná jen na základě lásky,' řekl Gaudí o stylu, kterým vytvořil všechna geniální díla. Jedinými obyvateli parku byli paradoxně nakonec jen Antoni a jeho zakladatel Guel. Obytná část parku nemohla být realizována a říká se, že on, starý mládenec, roztrpčený nedokončeným dílem, vyháněl milenecké dvojice ze své fantastické rajské zahrady.

Gaudí vytvořil v Barceloně několik staveb najednou. Žil a dýchal architekturou a ve městě dokončil nezvykle čistou secesní sérii staveb, kterou nemá žádná jiná metropole. Jedna jediná stavba jej vtahovala jako vír a pohlcovala veškerý jeho čas. Z mladého Gaudího, který si potrpěl na prvotřídní oblečení i společnost se stal asketický muž zralého věku.Začal  milovat obyčejné lidi a hlavně svou pompézně rozestavěnou katedrálu - Sagrada Familia. Bydlel v dílně u katedrály, střídmě jedl a prostě se oblékal. Všechen svůj čas věnoval architektonické milence, korigoval dělníky při práci a vymýšlel nevídané metody práce. 'Oznámil jsem, že hledám předlohu osla pro reliéf na fasádu. Žádný, kterého mi přivedli, nebyl dobrý. Nakonec jsem ho uviděl u obchodnice s pískem. Těžkou hlavu měl sklopenou až k zemi - to je osel z Útěku do Egypta - opravdový,' pronesl Gaudí. Přemluvil majitelku, aby mu zvíře půjčila.

Asi desetina chrámu je hotová a většinu plánů měl Gaudí jen ve své hlavě. Sedmého června 1926 se architekt vydal jako každý den na procházku do kostela sv. Filipa. Vycházel prostě oblečen ze své dílny a ve městě ho porazila tramvaj. Sagrada Familia - největší chrám secese - byl kompletně dostavěn jen v hlavě geniálního tvůrce Antonia Gaudího y Corneta. Smuteční průvod jej provázel k torzu chrámu, kde je pohřben.Gaudího vizi dokončují pomalu dnešní stavitelé, ale práce bez mozku 'krále secese' pokračují jen velmi pomalu. Jestli Barcelona uvidí chrám dokončený, a jestli ho vůbec dokáží postavit podle sporých plánů, nikdo z dnešních stavitelů neví. Jen vizionář Antoni asi tušil, za jak dlouho lze pohádkovou katedrálu postavit.Dočetla jsem se, že byl Gaudí údajně barvoslepý a že mu většinu práce dělal mladý architekt Josep Maria Jujol. Nevím nakolik je to pravda, vlastně nemůžeme v této době úplně věřit příběhům o jeho životě, protože lidé si spoustu věcí časem přimyslí, aby jeho biografie měla pohádkovější a zajímavější charakter. Což bych řekla, že u tohoto umělce rozhodně není třeba. Myslím, že Gaudí musel být v duši pořád dítě a že si stavěl své sny, přesně tak jak to dělají chlapci s plastelínou. Jsem ráda, že  se narodil do ,,správné doby“ a díky oblíbenosti svých děl, měl dostatek financí a mohl postavit spoustu nádherných staveb.

Našla jsem si článek o přednášce architekta Stefana Krakhofera, který se zabývá programem, který má určit ideální tvar tak aby odpovídal výtvarnému záměru a byl zároveň reálně proveditelný. Gaudí vlastně dělal totéž při hledání staticky dokonalého tvaru svého mistrovského díla, kostela Svaté rodiny. Neměl však k dispozici sofistikovaný software, takže jeho model byl fyzický, nicméně vycházel z totožného principu zpětné vazby. Co Gaudí udělal? Vytvořil několikametrovou drátěnou maketu kostela, tu uchytil ke stropu vzhůru nohama a na dráty, odpovídající samotné konstrukci, zavěšoval pytlíky se zátěží odpovídající hmotnosti konstrukce. Konstrukce se vlivem zátěže a gravitace zdeformovala do staticky dokonalého tvaru. Skriptování a parametrický design umožňují totéž, ovšem bez nákladného fyzického modelu a bez zdlouhavých odměřování tvaru a jeho překreslování. Důkaz o tom jak byl ve své době Gaudí geniální.