AKVARISTIKA ZAČÍNÁ U ROSTLIN

AKVARISTIKA ZAČÍNÁ U ROSTLIN

Základem dobrých vztahů mezi jednotlivými živými organismy v přírodě je biologická rovnováha. V akvaristice se jedná o vztahy mezi rostlinami a živočichy (rybami).

Jaké jsou nejzákladnější rozdíly mezi rostlinami a živočichy?

Rostliny jsou producenti, živočichové jsou konzumenti

Rostliny jsou proto základem života nejen v akváriu, ale na Zemi vůbec. Rostliny mají schopnost přijímat živiny ve formě minerálních prvků, a to nejen z půdy, ale také ze vzduchu. Za součinnosti světla probíhá složitou cestou proces, který nazýváme asimilací. Při tomto procesu vzniká z neústrojných (anorganických) látek ústrojná (organická) hmota. Nesmíme se proto divit, když z 1 kg půdy nám vyroste 10 kg těžká rostlina.

Živočichové nedovedou zpracovávat neústrojnou hmotu. Základní složkou potravy živočichů jsou ústrojná rostlinná krmiva (býložravci). Maso býložravců pak je potravou šelem nebo dravců. Rostliny tedy mohou trvale žít bez živočichů - živočichové však nejsou schopni života bez rostlin. Rostliny jsou kromě uvedených údajů navíc zdrojem kyslíku na Zemi, který je naprosto nezbytný pro veškerý život vyšších organismů. To platí i pro život pod vodou, tj. v akváriu.

2. Rostliny se aktivně nepohybují z místa na místo

Živočichové jsou pohybliví. Podle potřeby si proto mohou vyhledat podmínky, které jim lépe vyhovují. Přizpůsobují tedy místo svého pobytu svým momentálním potřebám. Je-li jim horko, vyhledávají stín, putují do míst s dostatkem potravy. Vyhledávají se navzájem. Živočichové jsou proto méně přizpůsobiví vnějším podmínkám. Savce z tropického lesa bychom mohli těžko chovat např. v podmínkách suché stepi nebo pouště a naopak. Rostliny nemohou volit místo svého stanoviště. Musí se proto přizpůsobit podmínkám nebo zahynout. Velmi často jsou proto rostliny schopny růst v podmínkách naprosto odlišných od těch, ve kterých je nacházíme v přírodě. Některé vodní nebo bažinné rostliny můžeme pěstovat na nejsušších místech zahradních skalek (např. Samolus valerandii), přesto tam kvetou a tvoří běžně semena. Naopak, některé rostliny savan, zvyklé na dlouhé období sucha, můžeme s úspěchem pěstovat pod vodou. Takovým příkladem je např. známá Sanseviera.

Zvířata potřebují velmi mnoho energie na udržení stálé tělesné teploty, na nepřetržitou činnost srdce a jiných orgánů a na pohyb z místa na místo. Potřebují proto pravidelný přísun potravy a nemohou příliš dlouho hladovět. Období naprostého nedostatku potravy (zima v mírném pásmu, období sucha v tropech) některé druhy proto přespávají. Rostliny, které nemají tak velkou spotřebu energie, dokáži hladovět velmi dlouho. Mají-li nedostatek živin, nebo zabrání-li jim nepříznivé podmínky živiny přijímat (sucho, chladno apod.), prostě zastaví dočasně svůj růst a čekají na obnovení vhodných podmínek.

Z těchto hlavních zásad můžeme při současném stavu vědění vycházet po obecných metodikách pěstování akvarijních rostlin.

VÝŽIVA AKVARIJNÍCH ROSTLIN

Tato kapitola by se také mohla jmenovat »zakládání akvária« nebo »složení dna pokojové nádrže«. Je to jeden z nejdiskutovanějších problémů a dovolím si přesto prohlásit, že to není žádná věda. Vědu z tohoto problému udělala řada autorů, kteří za každou cenu chtěli kopírovat přírodu, tj. podmínky, ve kterých akvarijní rostliny nacházíme v přírodě. Pokojové akvárium není a ani nemůže být kopií přírody. V umělých podmínkách našich bytů pěstujeme vodní rostliny ve zcela odlišném prostředí, a přesto poskytujeme rostlinám mnohem vhodnější růstové možnosti, než jaké měly na přirozených lokalitách. Kde jsou příčiny protichůdných informací?

Především v mylných představách o úrodnosti tropické půdy. Neproniknutelné džungle, hustá vegetace a nesmírně rychlý růst tropických pralesů svádí mnoho autorů k chybné dedukci, že půda tropických pralesů je velmi úrodná. Pravý opak je pravdou. Tropická půda je nesmírně chudá, chudší než nejméně úrodné horské oblasti půd mírného pásma. Mikroorganismy v půdě mají tak příznivé vývojové podmínky (vysokou teplotu a vlhkost), že organická hmota je jimi skoro bezprostředně spotřebována, takže tyto tropické půdy neobsahují skoro žádný humus. A pravé obsah humusu je jedním ze základních měřítek úrodnosti půdy. Obrovská bujnost tropické vegetace není tedy způsobena úrodností půdy, ale nesmírně velkou, doslova dravčí schopností kořenů vysát z půdy i těžko dostupné živiny. K tomu pochopitelně přistupuje a napomáhá vysoká vlhkost půdy i vzduchu a příznivá teplota. Je tedy třeba vzít na vědomí, že tropické rostliny (a tedy i převážná většina akvarijních) jsou zvyklé na chudé, lépe řečeno velmi chudé půdy s nepatrným obsahem humusu i minerálních látek.

Dalším zdrojem omylů je přeceňování konkrétních údajů získaných přímo na přirozených lokalitách. Nesmíme zapomínat, že výpravy do džunglí a tropických pralesů jsou pořádány vždy jen v určitých, obvykle počasím vymezených ročních obdobích, zpravidla po období dešťů na počátku období sucha. V té době bývá dno řek a potoků krátkodobé zásobeno určitou dávkou humusu, který je nanesen vodními přívaly z horských poloh. Ve vysokých polohách tropů jsou nižší teploty, proto je tam nižší mikrobiální činnost v půdě a může se vytvořit humus. Údaje o vlastnostech půdy i vody měřené v přírodě pocházejí proto obvykle jen z velmi krátkých časových úseků a neodpovídají celoročním podmínkám, ve kterých rostliny žijí.

Konečně další chybou je přejímání zahradnických zkušeností z pěstování suchozemských rostlin. Do půdy pro pěstování pokojových květin se vždy přidává rašelina. Nikoli jako zdroj výživy, ale především jako látka, schopná zadržet dostatek vody. Rašelina neobsahuje skoro žádné živiny a z tohoto hlediska je naprosto nevýznamná. U rostlin pěstovaných pod vodou je použití rašeliny naprosto neúčelné a ve většině případů dokonce velmi škodlivé. Stejně škodlivé je přidávat do písku na dno akvária zahradnickou půdu nebo humus, případně jíl.

Vodní rostliny nejsou závislé jen na výživě přijímané kořeny, jako převážná část rostlin suchozemských. Přijímají živiny celým povrchem těla, především listy. Spokojí se proto čistě vypraným, křemičitým pískem. Některé typické submersní rostliny kořeny buď vůbec nevytvářejí (Ceratophyllum, Utricularia), nebo jen velmi krátké a nevětvené (Elodea, Najas). Takové kořeny slouží spíše jen k zachycení rostliny na dně. Jejich podíl na přijímání živin je nepatrný. V akvaristické literatuře jsme svědky ostrých sporů v tom směru, zda zakořeněné ponořené rostliny (např. Cryptocoryne, Echinodorus) přijímají větší část živin svými kořeny nebo povrchem listů. Takové spory jsou neužitečné. Obě strany mají obvykle pravdu, protože stejná rostlina může v určitém období přijímat živiny převážně kořeny, jindy převážně povrchem listů. Závisí to na tom, co je snazší a odkud má rostlina živiny přístupnější. Platí zde zásada, že rozpuštěné živiny jsou tím přístupnější, čím je jejich roztok řidší. Je-li v půdě nadbytek živin, jsou dostupnější minerální látky z vody, a proto rostlina dá přednost příjmu živin povrchem listů - a naopak. Pokud hnojíme, je lépe hnojit méně a častěji než více a v delších časových intervalech.

V rozporu s těmito uvedenými skutečnostmi zůstává faktem, že akvaristé mohou mít dočasný úspěch s materiálem, skládajícím se ze směsi nejrůznějších materiálů (písek, rašelina, půda, umělá hnojiva, jíl). Takovéto metody jsou však vhodné jen ve speciálních případech a nelze je zevšeobecňovat. Řekneme-li rašelina, zahradnická půda, jíl, neříkáme nic. Musíme totiž dodat celou řadu bližších údajů, jako je pH, obsah alespoň 4 hlavních živin (dusík, draslík, kyselina fosforečná, vápno) a některých mikroprvků, obsah humusu a další a další. A který akvarista může zjišťovat všechny potřebné údaje, které nelze získat bez dobře vybavené laboratoře? Jediná správná metoda, kterou lze všeobecně doporučit, je tato:

Na dno akvária použijeme výhradně čistě vypraný, křemičitý písek zbavený nečistot a jemných částic. Průměrná velikost zrn by měla být od 2 do 6 mm. Takovýto materiál neobsahuje vůbec žádné živiny a jediným zdrojem výživy je nepatrné množství minerálií obsažených v použité vodě. V prvním roce po založení akvária použijeme jen větší rostliny, které mají uložen dostatek rezervních látek, tj. rostliny s náležitě vytvořeným, mohutným oddenkem, hlízami nebo kořeny. Jsou to např. větší druhy rodu Echinodorus, Cryptocoryne, Lagenandra, Aponogeton, Crinum a řada dalších. V čerstvě založené nádrži nemůžeme pěstovat rostliny bez rezervních orgánů, jako je např. Myriophyllum, Ludwigia, Cabomba a jiné. Během prvního roku se v nádrži vytvoří dostatek detritu. Jsou to zbytky potravy, exkrementy ryb a odumřelé listy rostlin. Tento detrit se dostává částečně do hrubozrnného písku. Tam se činností všudypřítomných mikrobů rozkládá na minerální látky, což je ideální výživa pro rostliny. Tak se v akváriu pomalu začne vytvářet tak žádoucí biologická rovnováha. Ryby vytvářejí detrit, ten je mineralizován a slouží k výživě rostlin. V prvním roce je tedy dno chudé, s postupující dobou je na živiny bohatší a bohatší. Pochopitelně je to odvislé od druhů a počtu pěstovaných ryb. Pro rostliny nejkvalitnější detrit poskytují živorodky. V normálním akváriu je detritu obvykle přebytek. Občas jej proto běžnými metodami odstraňujeme. K výživě rostlin úplně postačí ta část detritu, která se dostane hlouběji pod povrch písčitého dna. Asi 2—3 roky staré akvárium s takto založeným dnem je ideálním prostředím pro růst a vývoj všech druhů rostlin.

Je důležité, aby detrit byl v písku rozkládán za přístupu kyslíku. Takovému rozkladu říkáme aerobiosa. Proto jsou příměsi rašeliny, jílu nebo půdy tak nebezpečné. Takové dno není provzdušněno, nemá do něj přístup kyslík a rozklad organické hmoty (detritu) probíhá za tzv. anaerobiosy (bez přístupu kyslíku). Doprovodným jevem každé anaerobiosy je tvoření jedovatých plynů. Ze dna se uvolňují bubliny, nápadné zvláště při vytržení některých rostlin. Tyto jedovaté plyny (nejčastěji sirovodík) mohou zahubit ryby i rostliny. Umělá hnojiva proto v akvaristice skoro vůbec nepoužíváme, protože ryby zásadně jsou schopny poskytnout rostlinám dostatečný zdroj výživy. Snad jen v prvním roce při zakládání nádrže můžeme použít nepatrné množství umělých hnojiv, dodávaných odbornými firmami. Tato hnojiva dáváme přímo na dno nádrže, tedy úplně pod vrstvu písku. Snažíme se tak zabránit jejich rozpuštění ve vodním sloupci. To se ovšem podaří jen zřídka a každý nadbytek živin ve vodě má za následek přílišné rozmnožení řas a později prvoků. Důsledkem jsou různé zákaly vody, které následují velmi často po použití umělých hnojiv.

Hovoříme-li v této knize v následných kapitolách o chudém nebo bohatém dně, máme na mysli zásadně dno složené z čistého, křemičitého písku. Za chudé považujeme dno v prvních dvou letech po založení akvária, všeobecně pak dno v nádržích s malým počtem ryb. Dno v nádržích starších 2—3 roky s malým až středně velkým počtem ryb (asi 1 ryba na 5 litrů) považujeme za středně bohaté, v nádržích asi s 3—5 rybami na 5 litrů vody za velmi bohaté.

Doporučuji čtenáři, aby se nedal mýlit nejrůznějšími publikovanými zkušenostmi, ani obrázky, kde jsou nakreslené malé rostliny pěstované v čistém písku a vedle nich obři pěstovaní v písku s úrodnou zemí nebo umělými živinami. Jde o to, jak by takové obrázky (kdyby byly pravdivé), vypadaly za další 1, 2 nebo 3 roky, až se projeví vliv anaerobního rozkladu a jedovatých plynů. A kdo nevěří, ať se jde podívat k profesionálům, kde se aklimatizují čerstvé importy akvarijních rostlin. Skoro vždy najde jen čistě vypraný písek.

TROPICKÉ DNY A NOCI

Máme založené akvárium, máme v něm vodu a rostliny. K otázkám vody se ještě pochopitelně vrátíme. Teď se budeme věnovat tomu, co je bezpodmínečně nutné hned při založení akvária - osvětlení. Moderní člověk žije v bytě především večer. Má-li pokojová nádrž plnit svou estetickou funkci, musí být dobře a efektně osvětlená. Umělé světlo je však i bezpodmínečnou nutností s ohledem na vývoj rostlin. Je mnohem důležitější, než jakost vody, a proto jej řadíme hned za kapitolu o zakládání dna nádrže.

Napřed několik všeobecných informací. Jak jistě všichni víme, mění se v mírném pásmu délka dne. Na jaře, 21. března, je den stejně dlouhý jako noc. Pak se dny prodlužují, nejdelší jsou v prvním letním dnu a nejkratší v prvním zimním dnu, takže 21. prosince trvá noc 16 a den jen 8 hodin. V letním období je den podstatně delší než noc. Naproti tomu v tropech se délka dne a noci prakticky nemění, den stejně jako noc trvá přibližně 12 hodin. V mírném pásmu mají tedy rostliny mnohem více světla než v tropech. Proto se u rostlin mírného pásma jedná o vegetaci dlouhého dne, zatímco v tropech mluvíme o rostlinách krátkého dne. V období jarní a podzimní rovnodennosti mají tedy naše akvária tzv. tropický den. Proto v těchto dnech rostliny nejčastěji kvetou, nebo zakládají květní pupeny a kvetou při pomalém vývoji o 1 —3 měsíce později. Proto nám kamélie kvetou o vánocích podobně jako tzv. vánoční kaktus. Jsou-li tropické rostliny osvětleny déle než jsou zvyklé, nevadí jim to. Podporuje to rychlost jejich růstu, tedy především rozvoj kořenů a listů (tzv. vegetativní rozvoj). Dlouhý letní den mírného pásma však mnohým tropickým rostlinám nedovoluje vykvést (brždění generativního rozvoje). Na druhé straně velmi krátký zimní (8—10 hodinový) den nemůže tropickým rostlinám stačit. Opadávají jim listy, některé citlivější rostliny hynou. Aby bylo akvárium po celý rok stejně krásné, musíme je v zimě dosvětlovat, tj. poskytnout rostlinám den o minimální délce 12 hodin.

Hlavní a nejdůležitější zásadou je, že doba osvětlení v hodinách je mnohem důležitější, než intenzita světelného zdroje. Není proto důležité, zda nádrž osvětlujeme žárovkou o příkonu 40 nebo 100 W, ale podstatné je, jak dlouho a kdy svítíme. Potřebná doba osvětlení (12 hodin) se nedá nahradit intenzivnějším zdrojem světla, který je v činnosti po kratší dobu. Jak si později vysvětlíme, je měření světla v luxech zbytečné, protože rostliny si snadno zvyknou na slabší nebo silnější osvětlení, nezvyknou si však na příliš krátký den.

Dosvětlováním tedy rozumíme prodlužování délky dne v zimě, nikoli zvyšování celkové mohutnosti osvětlení během přirozeného dne. Prakticky to znamená, že v zimě je nutné prodloužit rostlinám den asi o 4 hodiny a je lhostejné, zda umělé osvětlení přidáme ráno před úsvitem nebo večer po soumraku, případně zda rozdělíme dosvětlování na ranní a večerní část. Umělé osvětlení musí navazovat na délku přirozeného dne. Necháme-li rostliny »usnout« a pak jim po 2—3 hodinách rozsvítíme, narušujeme jejich přirozený rytmus. Proto bývá nutné dosvětlování řídit běžnými automaty, které zajistí zapnutí a vypnutí elektrického světla. Nejlepší je, když světla rozsvítíme denně kolem 15,30—16 hodiny. Svítíme minimálně do 20 hodin (tak zajistíme délku tropického dne). Svítíme-li déle (do 22 hodin denně), je to ideální, protože pak mají rostliny po celý rok prakticky stejné vývojové podmínky a vyvíjejí se stejně dobře v létě jako v zimě.

Čím svítit ? Rostliny vidí světlo jinak než lidé. Nejlépe reagují na infračervené světlo, které je lidskému oku neviditelné - na druhé straně rostliny »nevidí« např. modrou složku světla. Proto je vhodný světelný zdroj, kde převládá žlutá a červená složka záření. Dnes se vyrábějí speciální zářivkové trubice vhodné k osvětlení rostlin, takže tato otázka přestává být problémem.

Význam délky dne není u akvaristů doceněn. Jsem přesvědčen, že neúspěchy s některými citlivějšími rostlinami jsou způsobeny především krátkým zimním dnem mírného pásma a nesprávným osvětlením nádrže.

EXISTUJÍ STÍNOMILNÉ ROSTLINY?

Většina odborníků se dnes kloní k názoru že nikoli. Z akvarijních rostlin jsou za stínomilné považovány především kryptokoryny. Je pravdou, že rostou (ne všechny) v přírodě především na místech tak zastíněných, že se tam obvykle už nevyskytuje žádná jiná nízká (přízemní) vegetace. Ale musíme si položit otázku proč ? Rostou v nejhlubším šeru proto, že se jim to líbí, nebo z donucení ? Dnes nepochybujeme o tom, že z donucení. V kapitole o výživě jsme si řekli, že půda tropů je velmi neúrodná, že rychlý růst je způsoben nesmírně mohutnými kořeny rostlin. A právě kryptokoryny mají poměrně slabý kořenový systém a jejich schopnost »vydolovat« z půdy potřebnou dávku živin je poměrně malá. V přirozené tropické rostlinné společnosti nejsou kryptokoryny schopny konkurovat ostatním, agresivnějším druhům, které je přerostou a zadusí. Proto se uchylují do nejstinnějších míst, kde není konkurence. Mají prostě větší schopnost přizpůsobit se nedostatku světla. Teprve v umělých kulturách jsme se přesvědčili o tom, jak kryptokoryny milují slunce a jak se jim daří pod jeho přímými paprsky. Šero nemilují, ale je pro ně východiskem z nouze. Platí to především o jejich emersních kulturách. V ponořené formě to platí také, ale jen tehdy, dokážeme-li zaručit náležité vlastnosti vody. A tím jsme u kořene věci. Proč zkušení akvaristé nedoporučují oslunění nádrže, proč doporučují stín nebo polostín ? Dnes už víme zcela bezpečně, že se nejedná o stínomilnost rostlin, ale o stínomilnost vody. V trvalém polostínu nebo při trvale umělém osvětlení si voda ponechává své dobré vlastnosti. Je-li voda střídavé osluněna a zastíněna, dochází v ní k náhlým změnám. Mění se počet a druhové zastoupení prvoků, baktérii a řas a tím se mění i chemické a fyzikální vlastnosti - a měniči se vlastnosti vody mají negativní dopad na růst a vývoj rostlin.

I když je toto vysvětlení nepochybně blíže pravdě než předchozí názory, nic to nemění na skutečnosti, že stále je vhodnější umístit pokojové nádrže dále od okna, na místa, kde jen ráno nebo večer dopadají sluneční paprsky. Raději si vypomůžeme umělým světlem. Zásadou je, připravit rostlinám celoročně co nejméně proměnlivé podmínky vývoje. Ubráníme se tím před častými extrémními výkyvy počasí. Nebojme se proto dostatku světla i u tzv. stínomilných rostlin, ale chraňme akvárium před samovolným kolísáním intenzity osvětlení. Je bezpečně prokázáno, že tzv. stínomilné rostliny se snadno přizpůsobí mnohem větší světelné intenzitě a naopak, že rostliny vyskytující se v přírodě na trvale osluněných místech se v akváriu snadno přizpůsobí trvalému polostínu. Pokud jsou zde výjimky, budou zdůrazněny při popisech jednotlivých druhů rostlin.

TAKÉ ROSTLINY MAJÍ SVÉ SEXUÁLNÍ PROBLÉMY

Květy vodních rostlin jsou pýchou každého akvaristy. Většina akvarijních rostlin kvete velmi nesnadno a množí se vegetativně vytvářením nových rostlin na odnožích. Některé druhy přesto můžeme rozmnožit jen ze semen (např. aponogetony). Kromě toho jsou květy některých vodních druhů tak atraktivní, že se svou krásou vyrovnají orchidejím.

Sexuální problémy rostlin jsou velmi složité. Seznámíme se s hlavními terminy, s kterými se setkáme ve speciální části této knihy.

Rostliny obojaké mají v každém květu jak samčí, tak samičí orgány. Zpravidla jsou uprostřed květu umístěny semeníky, kolem nich v jednom nebo ve více kruzích jsou umístěny tyčinky. Obojaké rostliny převládají, je jich co do počtu nejvíce.

Rostliny jednodomé mají zvlášť květy samčí (nesoucí jenom tyčinky) a zvlášť květy samičí, nesoucí jen semeníky. Oba druhy květů jsou však na stejné rostlině. Typickou jednodomou rostlinou jsou například některé druhy rodu Sagittaria. Na obr. 65 je samčí, na obr. 66 samičí květ.

Rostliny dvoudomé mají na jedné rostlině jen květy samčí, na jiných rostlinách jsou jen květy samičí. Tedy celá rostlina je buď samčího nebo samičího pohlaví. Jsou to např. rody Vallisneria, Elodea, Lagarosiphon a další.

Mezi jmenovanými třemi typy rostlin je pochopitelně řada kombinací a přechodných forem. Rostliny obojaké a jednodomé mohou být buď cizosprašné nebo samosprašné. Rostliny samosprašné se opylují vlastním pylem a oplodňují se obvykle velmi snadno. U cizosprášení jde o oplodnění blizny jedné rostliny pylem druhé rostliny. Mnoho akvarijních rostlin je samosprašných a získání semen zde není problémem. Patří sem např. rody Aponogeton, Ottelia, Sagittaria, některé echinodory, Nuphar, Barclaya a další.

Pochopitelně tyto samosprašné druhy mohou být oplodněny také pylem jiné rostliny téhož druhu. Samosprašnost tedy není výlučnou vlastností, ale všechny samosprašné rostliny jsou současně cizosprašné. Výjimky tvoří takové druhy, u kterých dochází k oplodnění ještě před otevřením květu nebo druhy kvetoucí pod vodou. V takových případech se květy vůbec neotevírají, přesto se tvoří semena. Příkladem je např. Barclaya longifolia a tomuto jevu říkáme kleistogamie.

O cizosprášení můžeme hovořit jen tehdy, použijeme-li pyl jedné rostliny na blizny druhé rostliny. U typicky cizosprašných druhů je samosprášení skoro nemožné. Zde je nutno připomenout, že máme-li k dispozici dvě rostliny, které vznikly vegetativně z matečného jedince, nejde o cizosprášení. Obě rostliny jsou totiž ve všech vlastnostech geneticky naprosto stejné. Ve skutečnosti se nejedná o dva samostatné jedince, ale o tutéž rostlinu rozdělenou na dvě části, schopné samostatného života. Pěstujeme-li však takto vzniklé rostliny ve velmi odlišných podmínkách, naděje na oplodnění se poněkud zvýší.

ROZMNOŽOVÁNÍ AKVARIJNÍCH ROSTLIN

Vodní rostliny lze množit v podstatě dvěma způsoby - vegetativně (nepohlavně) a generativně (pohlavně), tedy semeny nebo plody.

Vegetativní, nepohlavní způsob rozmnožování je v praxi mezi akvaristy nejvíce rozšířen pro svou jednoduchost. Rostliny získané vegetativním rozmnožováním jsou poměrné vyspělé a rychle se vyvíjejí. Ze semen (generativně) proto akvaristé rozmnožují obvykle jen ty druhy, které se jinak množit nedají. Přesto je tento způsob důležitý především tam, kde potřebujeme získat velké množství potomstva, tj. především v pěstírnách.

Z hlediska kvality je množení rostlin ze semen lepší. Množíme-li některý druh pouze vegetativně, množíme vlastně soustavné jedno rostlinné tělo, takže rostlina během několika pokolení nutně degeneruje; tato degenerace se projevuje sníženou odolností k vnějším nepříznivým podmínkám, zakrslým růstem, popřípadě tím, že rostlina soustavné nevytváří květní orgány. Všechny kladné vlastnosti rostlin lze trvale udržet jen generativně, tj. získáním semen a jejich výsevem.

ROZMNOŽOVÁNÍ VODNÍCH ROSTLIN ZE SEMEN

Pro získání semen a semenáčků platí pro vodní rostliny přibližně stejné zásady jako u všech ostatních rostlin. Především připravíme rostlinám vhodné podmínky ke kvetení, zajistíme zdárný průběh kvetení a opylení, semena musíme nechat řádně vyzrát a po kratším nebo delším období klidu ve vlhku nebo v suchu je vyséváme. Vysetá semena vyžadují k tomu, aby vyklíčila, speciální ošetření; zvláště semenáčky jsou velmi choulostivé na vnější podmínky. Ze semen se množí hlavně tyto vodní rostliny:

a) Druhy, které se nemnoží vegetativně (Aponogeton), a jednoleté rostliny, jež na podzim nebo již v létě po odkvetení hynou (např. Ottelia). U těchto rostlin je generativní rozmnožování buď podmínkou udržení druhu v našich nádržích (u jednoletých), nebo podmínkou jejich dalšího množení.

b) Druhy, které se množí vegetativně příliš pomalu a které snadno nebo alespoň občas kvetou i v pokojových nádržích. Je to např. šípatkovec srdcolistý (Echinodorus cordifolius).

c) Druhy, které se v akváriu prakticky nemnoží, nebo u nichž je vegetativní množení pod vodou velmi vzácné. Tyto druhy rozmnožíme jen tak, že je vysazujeme do paludárií jako emersní formy. Tam pak snadno kvetou a vytvářejí semena, která vyséváme opět do mělké vody nebo jen do stále vlhké půdy; nové rostliny vsazujeme opět pod vodu až v době, kdy náležitě zesílily. Příkladem je Samolus valerandii.

d) Tam, kde potřebujeme získat velké množství potomstva (v pěstírnách). Vegetativní cestou získáme za rok u většiny druhů z mateční rostliny jen 1 — 30 nových jedinců, kdežto jedna kvetoucí rostlina může dát ročně několik tisíc klíčivých semen. K vegetativnímu množení například šípatkovců (Echinodorus), je třeba velkého množství matečních rostlin, které zaujímají velkou plochu. Při množení ze semen postačí 2—3 mateční rostliny k produkci několika tisíc potomstev, přičemž prodejné rostliny lze získat jen asi za 2krát delší dobu než při vegetativním množení.

V akváriích je ovšem velké množství druhů nebo rodů akvarijních rostlin, které bud vůbec nekvetou (Hygrophila polysperma, Najas, Lagarosiphon), nebo kvetou jen velmi vzácně (Elodea, Anubias). Některé druhy kvetou za určitých podmínek pod vodou i v emersní kultuře celkem snadno, ale zatím v umělých podmínkách nikdy nevytvořily semena (Vallisneria). Proto jsme dosud výhradně odkázáni na jejich vegetativní rozmnožování, což se může projevit během generací tím, že rostliny kvetou stále vzácněji, nebo že sice vytvářejí květní stonky, ale místo květů se na nich vytvářejí kořenující pupenové rostliny. Příkladem může být známý šípatkovec červenolistý (Echinodorus osiris), na jehož květním stonku se bud tvoří jen kořenující mladé rostliny, nebo poupata, která se neotevírají ani tehdy, vyvedeme-li stonek nad hladinu vody. K vykvetení vyžaduje tento druh mnoho speciální péče.

UMĚLÉ OPYLOVÁNÍ

U druhů, kde převládá cizosprašnost, je bezpodmínečně nutné umělé opylování. V podstatě to znamená, že pyl z jednoho květu přenášíme na bliznu druhého květu. Aby šlo o opravdové cizosprášení, musí oba květy vyrůstat na dvou různých rostlinách vzniklých ze semen.

Kvete-li nám jediná rostlina, z které potřebujeme nutně získat semena, snažíme se ji opylit několika způsoby. Jednak opylujeme různé květy navzájem, přičemž přenášíme pyl z květů, které jsou na květenství co nejdále od oplodňovaného květu, jednak, pokud je to možné, opylujeme mezi sebou květy vytvořené na odlišných stoncích (např. u kalatek, šípatkovců a šípatek je běžné, že jedna rostlina vytvoří současně 2—3 květní stonky).

Dále se osvědčilo opylit květ směsí pylu vlastního a pylu zcela cizího, tj. smíchat pyl kvetoucí rostliny s pylem rostliny jiného druhu, ale téhož rodu, Kvete-li nám například současně cizosprašný Echinodorus paniculatus a samosprašný Echinodorus cordifolius, opylujeme Echinodorus paniculatus směsí pylu obou druhů.

Tento způsob se velmi osvědčil v jiných oborech zahradnictví a máme pokusně zjištěno, že takto spolehlivě získáváme semena u cizosprašných druhů šípatkovců; cizí pyl umožní oplodnění květů vlastním pylem, aniž vzniknou kříženci.

Vlastní technika opylování je jistě každému akvaristovi známa. Pyl z jednoho květu na druhý přenášíme jemným štětečkem. U druhů, které tvoří velké množství květů, opylujeme přímo odtrženým květem tak, že prašníky se zralým pylem otíráme o blizny druhých květů, nebo z nich setřásáme žlutavé obláčky pylu do květů, které chceme oplodnit. Opylujeme dopoledne kolem 10. — 11. hodiny. Brzy ráno není pyl zralý a neuvolňuje se z prašníků.

Aponogetony jsou samosprašné i cizosprašné. Tvorbu semen zde ovlivňují především vnější podmínky. Protože akvaristé pěstují tyto rostliny nejčastěji ze semen, jsou poměrně složité podmínky úspěchu popsány v úvodní kapitole čeledě Aponogetonaceae.

MEZIDRUHOVÉ KŘÍŽENÍ (HYBRIDIZACE)

Některé druhy rostlin se navzájem velmi těžko kříží a možnost vzniku nových forem tzv. hybridizací je tam nepatrná. Naopak jiné rostliny se kříží velmi snadno, takže u nich známe velké množství kříženců (hybridů).

Nové formy živočichů i rostlin můžeme získat v rámci jediného druhu tím, že vybíráme vhodné jedince a jejich potomstvo udržujeme dalším výběrem. Tak se například šlechtí většina akvarijních ryb (platy, mečouni, gupky) i rostlin, například zákrutichy a zahradní formy okrasných šípatek. Dále je možné vzájemně křížit jednotlivé formy, méně často druhy mezi sebou.

U mála druhů akvarijních rostlin byla zjištěna schopnost mezidruhového křížení. Z přírody známe křížence některých šípatkovců, které označujeme například jako Echinodorus cordifolius x E. berteroi. Přesto není jisté, zda jde o skutečné křížence a nikoli o formy některého z uvedených druhů, protože umělí kříženci mezi oběma druhy nebyli zatím cílevědomou šlechtitelskou prací získáni.

Mezidruhové křížení je nejběžnější u aponogetonů. Je prokázáno, že asijské druhy Aponogeton crispus, A. echinatus a A. natans se snadno kříží; existuje několik přechodných forem, o nichž je podrobněji pojednáno ve zvláštní kapitole.

KLÍČENÍ SEMEN VODNÍCH ROSTLIN

A PŘEDPĚSTOVÁNÍ SEMENÁČKŮ

Semena některých vodních rostlin snadno přijímají vodu a rychle bobtnají, protože nemají mimořádně pevné osemení. Klíčí proto velmi snadno a rychle (např. šípatkovci, šípatky). U jiných druhů jsou semena pevná, tvrdá a klíčí až po delším působení vody a mikrobů, kteří svou činností naruší jejich obal. Tak například semena rdestů vyžadují delší dobu anaerobní fermentace v bahně. V umělých podmínkách jich ponecháváme velké množství v malých nádobách, kde se jejich povrch anaerobně rozkládá, přičemž se vytvářejí páchnoucí plyny. V těchto podmínkách pak hromadně klíčí.

Semena některých vodních rostlin klíčí hned po uzrání, např. Pontederiaceae (Eichhornia, Heteranthera). U jiných druhů vyžadují semena kratší nebo delší období klidu (1—6 měsíců) mezi uzráním a vyklíčením. Sem náleží většina vodních rostlin. Ve stadiu klidu přetrvávají semena období sucha nebo chladna.

Plně vyzrálá semena sklízíme z matečních rostlin obvykle v pozdním létě a na podzim, vyséváme je zjara v únoru až v březnu. Téměř všechny druhy semen vodních rostlin snášejí dobře vyschnutí, dokonce i ta semena, která zrají pod vodou, jako např. u druhů Ottelia, Barclaya a pod.

Pokud přezimujeme suchá semena, musíme je po sklizni nechat řádně vyschnout; teprve potom je sáčkujeme a ukládáme v suché, větrané místnosti. Skladování ve sklenících s vysokou vlhkostí vzduchu velmi rychle snižuje jejich klíčivost. Platí zde tedy zásada, že zimují-li semena v průměrných pokojových teplotách (nad 15 °C), vyžadují velmi suché prostředí.

Zimují-li semena vlhká, musí se skladovat v nízkých teplotách, které brání vyklíčení. I přechodné zvýšení teploty často již nad 8 °C může způsobit velké ztráty klíčivosti, zvláště u našich rostlin, například stulíků, jejichž semena přezimujeme ve vlhku a chladnu, zabalená do mechu nebo zasypaná pískem. Při přezimování na sucho zabraňujeme klíčení nedostatkem vláhy, při zimování vlhkých semen nedostatkem teploty.

Zjara vyséváme semena vodních rostlin při teplotách 15 až 20 °C (u rostlin mírného až subtropického pásma) a při teplotách 25—28 °C (u rostlin z tropů).

Do hlubší vody (kolem 10 cm) vyséváme jen semena typicky submersních druhů (Ottelia, Barclaya, Nuphar). Obojživelné druhy vyséváme na povrch vlhkého písku, a teprve když semena vyklíčí a přichytí se podkladu, zaléváme je asi 1 —2 cm vrstvou vody. Je to vhodné například u druhů Bacopa, Limnophila, Myriophyllum, Sagittaria, u některých druhů rodu Echinodorus apod.

Mnoho vodních rostlin předpěstováváme jen emersně, tj. i po vyklíčení ponecháváme v nádobách jen vlhký písek, který zaplavujeme několikacentimetrovou vrstvou vody až v době, kdy semenáčky dosáhnou výšky kolem 5—8 cm. Tento postup je nejvhodnější pro většinu šípatkovců, například Echinodorus cordifolius, E. paniculatus, E. tenellus a další. U několika druhů je to jediný vhodný způsob rychlého vypěstování vzrostlých jedinců, např. u Samolus valerandii, Ammania, Ludwigia, Hygrophila atd.

Aponogetony jsou jediné rostliny, které předkličujeme. Jejich semena ponecháme po uzráni v měkké, nejlépe dešťové vodě při teplotách kolem 12—15 °C na dobu asi 1 až 2 měsíců. Pak jim zvýšíme teplotu asi na 25 °C a necháme je předklíčit. Semenáčky se stonkem dlouhým 2—2,5 cm, s listy a s dobře vytvořenými kořeny pak vysazujeme na dno mělké, světlé nádrže do písku a postupné jim zvyšujeme hladinu. Semena původních, nekřížených druhů aponogetonů ponecháváme v chladné vodě obvykle celou zimu, tj. od sklizně plné dozrálých semen až do jara, které ve sklenících pěstíren začíná v únoru.

VEGETATIVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ VODNÍCH ROSTLIN

Tento způsob je akvaristům nejlépe známý a používá se jak v bytových nádržích, tak i v pěstírnách, kde je ovšem méně efektivní než generativní množení ze semen.

Některé druhy vodních rostlin se běžně množí oddenkovými výběžky (kryptokoryny) nebo kořenovými výběžky (šípatky). U šípatkovců je tento způsob poměrně vzácný a vyskytuje se jen u nejmenších druhů (Echinodorus quadricostatus, E. tenellus). Nejběžnější vegetativní způsob množení šípatkovců je tvorba nových (pupenových) rostlin na květních stoncích, kde vznikají kořenující rostlinky v paždí stopek květů, často místo nich.

Mnoho druhů vodních rostlin se množí tak, že menší nebo větší části rostlinného těla mohou zakořenit a pokračovat v růstu. Je to běžné například u rostlin z rodů Ludwigia, Elodea, Ammania, Alternanthera a mnoha dalších, které z každého odděleného článku lodyhy vyhánějí z úžlabních pupenů nové větve. Tato schopnost je u některých rostlin vyvinuta tak silně, že zakořeňují i odtržené listy nebo jejich úlomky, např. u druhů Hygrophila polysperma a Bacopa amplexicaulis.

Dalším zdrojem vegetativního rozmnožování jsou oddenky četných druhů. Oddélíme-li je od mateční rostliny, vytvářejí se na nich ze spících oček nové kořenující rostliny, které se časem oddělí. Je to výhodné zvláště u rostlin s dlouhým, plazivým nebo válcovitým oddenkem, jako mají rody Anubias, Lagenandra, Acorus a někteří šípatkovci, např. Echinodorus osiris.

U vytrvalých rostlin bez typického válcovitého oddenku se nové rostliny vytvářejí po obvodu kulovitého zdřevnatělého oddenku, který jsme vytrhli ze dna a ponechali na světle pod vodou (například Echinodorus berteroi).

Oddenky některých vytrvalých rostlin můžeme též dělit tak, že je rozřízneme na 2—6 částí, z nichž každá má schopnost dále samostatně růst. Je to možné u většiny rostlin z čeledě Araceae, dále u aponogetonů a u všech větších druhů šípatkovců atd. U některých vytrvalých vodních rostlin nelze oddenek dělit; dělením oddenku bud rostlinu zcela zničíme, nebo poroste jen jediná část rozděleného oddenku, na které zůstal vegetační vrchol (stulíky, lekníny atd).

Protože vegetativní množení nevyžaduje, až na malé výjimky, zvláštní odborné znalosti a probíhá obvykle samovolné, bez zásahů akvaristy nebo pěstitele, nevyžaduje tato problematika podrobný popis. Některé výjimky jsou uvedeny ve speciální části přímo u druhů, na které se vztahují.

ÚPRAVA POKOJOVÝCH AKVÁRIÍ

Akvárium v bytě může mít různé účely, ale vždy má působit pěkným dojmem. Proto uspořádání dna a způsob osázení rostlinami nejen musí vyhovovat z hlediska životních nároků rostlin i ryb, ale má být co nejdokonalejší i po stránce estetické.

V kapitole o výživě podrobně popisujeme materiál vhodný k založení dna. Opět zdůrazňujeme, že nejvhodnější je čistý, praný, hrubozrnný písek. Dno akvária nemá být rovné, ale má dopředu terasovitě klesat a tvořit nepravidelné hlubší nebo mělčí prostory. Terén akvarijního dna zpevňujeme a zdobíme menšími a většími kameny. Nejvhodnější jsou tvrdé, nerozpustné materiály, které nevylučují do vody látky snižující její kvalitu. Zcela nevhodné jsou vápence a pískovce. Obvykle používáme křemen, žulu, tvrdé břidlice a jiné nerozpadavé materiály. Použitý materiál má být jednotný, aby působil přirozeným dojmem. Je-li každý kámen jiné barvy, je akvárium nepřirozené.

Kromě kamenů se v akváriu mohou uplatnit staré větve, části kmenů a pařezů. Pokud používáme jakékoli dřevo, nesmí být čerstvé ani ztrouchnivělé. Opatřujeme si staré části stromů, které již desítky let ležely v rybnících a jejichž dřevo je prostoupeno minerálními látkami z vody, je tmavé a tvrdé. Nejvhodnější jsou křivé, zdrsnělé kořeny, které je možné získat z hlubších vrstev rašelinišť.

Pokojové akvárium není kopií přírody. Rostliny do něho nevybíráme podle zeměpisného původu, ale snažíme se vytvořit jeho vegetaci podle podmínek, které chceme rostlinám poskytnout (teplo, světlo, prostor), nebo které jsme jim schopni vytvořit (složení vody, hodnoty pH apod.).

Je samozřejmé, že hustotu a druh porostu volíme podle toho, zda nádrž bude nebo nebude obydlena rybami, podle počtu a druhu chovaných ryb a podle toho, zda chováme hlavně rostliny nebo ryby. Podle toho si rozdělíme způsoby osázení nádrže do několika skupin:

A k v á r i u m j a k o b y t o v á d e k o r a c e b e z  r y b . Tyto nádrže jsou vkusným bytovým doplňkem, které ve spojení s vhodně volenou květinovou výzdobou vytvoří v bytě příjemnou atmosféru. Tento druh nádrží, vyžadující méně péče než běžné pokojové květiny, by měl být součástí bytové architektury každého bytu s ústředním topením, protože vyrovnává velký nedostatek těchto bytů, tj. příliš suchý vzduch a mnohdy vůbec umožňuje pěstovat ty druhy pokojových rostlin, které nesnášejí suchý vzduch a kterým se při ústředním topení nedaří.

Tento typ nádrží obvykle osazujeme nejméně náročnými rostlinami, které se množí vegetativně; často používáme jen jediný druh. Doporučujeme především zákrutichy se spirálovitě stočenými listy (Vallisneria americana, V. portugalensis). Tato rostlina hustě zaroste celý prostor nádrže; velmi efektně působí světlo umístěné pod vodou v takto hustě zarostlém akváriu.

Dále je možné osadit dno nízkými rostlinami, které hustě zarostou celou plochu nádrže a vytvoří spodní patro vegetace. K tomu se hodí například Sagittaria subulata var. subulata, Marsilea brownii, Echinodorus quadricostatus nebo E. tenellus. Zelený koberec na dně se pak doplní rostlinami s dlouhými, ve vodě se volně vznášejícími a hustě olistěnými lodyhami, jako jsou např. stolístky (Myriophyllum), doušky (Elodea, Egeria, Lagarosiphon), nebo 2—3 trsy velkolistých rostlin s listy sahajícími až k hladině, které se nerozrůstají oddenkovými nebo kořenovými výběžky (Aponogeton, Echinodorus).

Takto osazené nádrže nevyžadují téměř žádnou péči. Aby nezarůstaly řasami, nasadíme do nich některý druh plžů; pak stačí jednou za 2—4 týdny nahradit odpařenou vodu. Tyto dekorační nádrže umísťujeme v bytě buď samostatně, nebo jako součást květinového koutu, protože pokojové květiny v blízkosti akvárií mimořádně dobře rostou.

2. A k  v á r i u m s  r y b a m i a r o s t l i n a m i, sloužící v ý h r a d n ě k  d e k o r a c i b y t u. Platí o něm přibližně totéž, jako v předchozí stati. Musí splňovat základní podmínky, tj. musí působit dekorativně, zvyšovat vlhkost v bytě a jeho údržba nesmí být příliš pracná.

Aby vynikly nejen rostliny, ale také ryby, nesmí se akvárium osazovat jediným druhem, který se silně rozrůstá; to by vyžadovalo častější zásahy spojené s protrháváním vegetace. Z druhů, které se vegetativně rychle množí, použijeme jen nízké rostliny, které tvoří koberec při dně (viz bod 1). Z větších druhů volíme jen ty, jež se vegetativně nemnoží, takže nádrž zůstává stále v takovém stavu, jak jsme si ji upravili podle vlastního vkusu.

Především zde využijeme všechna efektní seskupení, která přispívají k celkovému vzhledu. Terén dna upravíme velmi nepravidelně a do nádrže umístíme velký kámen nebo kořen, který vytvoří základní vnitřní architekturu nádrže. Kameny necháme porůst vodními mechy, na kořenech umístíme dekorativní vodní kapradiny. Z větších rostlin použijeme především aponogetony, šípatkovce, popřípadě velké druhy áronovitých (Anubias, Lagenandra), doplněné nejmenšími kryptokorynami (C. nevillii), které mohou nahradit šípatky nebo marsilky.

V akváriu vytvoříme tmavý, husté zarostlý kout z běžných druhů akvarijních rostlin, jako jsou Hygrophila nebo Bacopa. Chceme-li vyplnit zelení i část prostoru pod hladinou, vsadíme trs vodního moru (Elodea), stolístku (Myriophyllum) nebo heterantery.

Do takových nádrží umísťujeme jen několik ryb jednoho nebo několika málo druhů, např. skaláry a neónky, hejno dánií, popřípadě 3—5 párů barevných živorodek, hlavně červených forem.

3. A k v á r i u m p ě s t i t e l e r y b. V tomto akváriu jsou rostliny druhořadé, mají splnit pouze dekorační a biologický účel, který se od nich očekává, a samy mají akvaristu časově co nejméně zaměstnat. Z druhů, které se rychle vegetativně množí, uplatní se především malé rostliny tvořící zelený koberec u dna, z velkých rostlin pak druhy, které se vegetativně nemnoží (nebo jen pomalu), takže nezarůstají nádrž a není nutno je protrhávat. Zde volí akvarista druhy podle požadavků ryb. Věnuje-li se chovu tetrovitých, dá přednost rostlinám, které milují a spoluvytvářejí kyselé prostředí (kryptokoryny), chová-li především živorodky, použije raději žabníkovité (šípatkovec, šípatka) a voďankovité rostliny (zákrutichy, doušky). Do nádrží s halančíkovitými rybami se hodí především mechy, u pěstitele cichlid najdeme především mohutné širokolisté rostliny s pevnými listy (šípatkovci, obrovité zákrutichy), jejichž kořeny se obloží kameny, aby je ryby nevytrhaly.

Sortiment rostlin nebývá velký; obvykle se omezuje na 5 až 8 druhů. Zde se nejlépe uplatní biotopní složení vegetace (viz bod 5).

4. A k v á r i u m m i l o v n í k a v o d n í c h r o s t l i n. O tomto druhu nádrží se dá nejméně říci. Záliby jsou zde obvykle specializovány na určité rostlinné čeledě (nejčastěji aponogetony, šípatkovce, kryptokoryny) a akvarista sám má zpravidla dosti velké znalosti, takže podle směru své záliby upravuje nádrž tak, aby vyhovovala pěstovaným rostlinám. Tato akvária bývají osázena největším množstvím druhů. Jsou-li předmětem zájmu druhy jedné čeledě, musíme je doplňovat jinými rostlinami lišícími se utvářením vnějších orgánů; jinak je taková nádrž sice cennou, ale zevně málo dekorativní sbírkou.

5. B i o t o p n í a k v á r i a. Jsou to nádrže, které mají nejvěrněji představovat výsek vodního života určitých oblastí. Společenství rostlin nevolíme podle toho, jak se jednotlivé druhy navzájem dekoračně doplňují, ale osazujeme nádrž výhradně vegetací například jihoasijské tropické džungle, afrického jezera nebo laguny z poříčí Amazonky na okrajích brazilského pralesa atd., i když zároveň přihlížíme k estetickému vzhledu akvária. Je pochopitelné, že tomu musí odpovídat i pěstované druhy ryb. Uvádíme příklady biotopů hlavních zeměpisných oblastí:

Jižní Amerika: šípatkovci (Echinodorus), s výjimkou E. cordifolius a E. berteroi, Heteranthera, Myriophyllum aquaticum, Alternanthera, Hydrocleis, Cabomba, Ludwigia atd. (viz speciální část).

Afrika: zde je nejmenší výběr rostlin. Patří sem Anubias, Lagarosiphon, Baldellia, Ranalisma, Ammania.

Tropická Asie včetně Indonésie: kryptokoryny, Aponogeton natans, A. echinatus, A. crispus, A. undulatus, Barclaya, Blyxa, Hygrophila, Lagenandra, Limnophila, Najas indica, Vallisneria gigantea.

Tropická Austrálie: Aponogeton elongatus, Marsilea brownii.

Střední Amerika: Bacopa amplexicaulis, Cabomba, Elodea, Ludwigia, Echinodorus cordifolius, E. berteroi, E. tenellus, Myriophyllum hippuroides, M. pinnatum, Sagittaria graminea.

VODNÍ A OBOJŽIVELNÉ ROSTLINY V PŘÍRODĚ

A V AKVÁRIU

Vodní a obojživelné rostliny žijí v přírodě v různých stojatých a tekoucích vodách. Jsou to břehy, řeky, potoky, rybníky, jezera, mrtvá ramena, močály a bažiny, popřípadě zavodňovací nebo dopravní kanály a periodické vody. V některých oblastech světa lze tyto rostliny najít na obhospodařovaných pozemcích, kde se pěstují bažinné kulturní plodiny, především rýže, a kde se různé druhy vodních a bahenních rostlin vyskytují jako plevele.

Každý typ přirozených vod se vyznačuje určitými zvláštnostmi, které mají menší nebo větší vliv na složení (seskupení) rostlinných druhů. Vlastnosti přirozených vod a podmínky, které poskytují vodním rostlinám, jsou jednak stálé, jednak proměnlivé. Ke stálým vlastnostem patří především složení podkladu (zeminy dna) a vlastnosti vody, tj. obsah živin, reakce pH (kyselost nebo zásaditost) apod. Ostatní vlastnosti prostředí se obvykle mění, a to především výška vodního sloupce (hloubka vody), její teplota a průhlednost (čistota vody), v tekoucích vodách pak rychlost proudu.

Podle toho, v jakém hloubkovém pásmu vody rostliny rostou, rozeznáváme rostliny ponořené (kořenují ve dně a rostou submersně), rostliny vzplývavé (rovněž kořenují ve dně, ale dosahují svými jemnými lodyhami hladiny), dále rostliny plovoucí (žijí v povrchové vrstvě vody, obvykle plavou na hladině) a konečně rostliny obojživelné, přizpůsobené k životu ve vodě, nad ní i k růstu na suchu).

CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH TROPICKÝCH OBLASTÍ

V jednotlivých tropických oblastech se přirozené podmínky růstu vodních rostlin velmi liší, a proto považujeme za nutné vysvětlit hlavní zásady ekologie vodní a bahenní vegetace v nejzajímavějších světových oblastech, tj. v Jižní Americe a v tropech Asie. Z Afriky a z Austrálie pochází jen nepatrné množství druhů akvarijních rostlin.

TROPY JIŽNÍ AMERIKY

Jde v podstatě o dvě odlišné biogeografické oblasti. Prvním z nich je povodí Amazonky a dolních toků hlavních přítoků, druhým biotopem jsou hornatá pásma severní a západní části Jižní Ameriky a jih Brazílie včetně Paraguaye, Uruguaye a Argentiny.

Povodí Amazonky měří přes 6000 km² a představuje ve středním a dolním toku převážně rozsáhlou rovinu. Soutok dvou největších řek této oblasti (Amazonka a Rio Negro) leží asi 1500 km od ústí do moře, ale jen asi 50 m nad hladinou moře. Tok obou řek je proto i v době nejvyššího stavu vody velmi pomalý. Vzhledem k velkému kolísání hloubky vody (o 6—15 m) však v korytech těchto velkých řek roste jen nepatrné množství rostlin. Převládají jednoleté druhy, které se množí semeny nebo výtrusy, např. Victoria regia, Pistia, Azolla, nebo které přečkávají období nízkého stavu vody v živořících pozemních formách (Eichornia crassipes a jiné druhy, některé druhy z rodu Ludwigia). Velké ostrovy vodní vegetace jsou obvykle tvořeny obojživelnými druhy z čeledě šáchorovitých, které jsou pro akvaristiku nepoužitelné.

Teplota v této oblasti je skoro stálá (32 —35 °C) a nemění se během dne a noci, ani během ročních období. Doba dešťů je zde prakticky jen jedna a začíná v prosinci a trvá až do června, kdy je hladina vody nejvyšší. Období relativního sucha ve zbývajících měsících je opravdu jen relativní a projevuje se tím, že neprší. Vláhy je však stále nadbytek a vlhkost vzduchu dosahuje 90—98 %, takže v některých dnech při teplotě 35 °C leží rosný bod jen na 33 °C. Půda má skoro nulový obsah humusu a zemědělství zde proto prakticky neexistuje.

V době nízkého stavu vody je to ráj akvarijních ryb. Na ploše 20 m² v příhodném místě se dá do sítí ulovit 500 až 1000 ryb, mezi nimi desítky obrovitých diskusů několika druhů, nesčetné druhy sumečků, lorikárií, skalár a jiných cichlid. Akvaristy bude zajímat, že všechny tyto druhy (zvláště diskusy) žijí ve stejném počtu v Rio Negru s černou vodou a pH 4,5 stejně jako v Amazonce se žlutou vodou a s pH 7. Úchvatný je pohled na soutok obou veletoků, na setkání černé a žluté vody. Vzhledem k pomalému toku řek se vody mísí jen pomalu a tak ještě 10—15 km je v oblasti Solimoes půl Amazonky žluté a půl černé.

Po stránce výskytu vodních rostlin jsou zajímavější výše položené oblasti Jižní Ameriky na horních tocích velkých řek a v soustavách drobnějších přítoků. V těchto oblastech jsou dvě období dešťů (březen až duben a listopad až prosinec), mezi nimiž je nevýrazné období sucha. V době dešťů se vodní toky rozvodní a zaplaví okolí. Po opadnutí vody vznikne soustava mrtvých ramen a tůní, které se postupně v době sucha mění v močály nebo zcela vysychají.

Rostlinná společenstva pak vznikají podle zvlnění okolního terénu. Nejzajímavější jsou přímo koryta potoků a menších řek, dále pak plochy ležící 6—10 m nad hladinou řeky, které jsou zatápěny jen při velkých povodních v době dešťů. Po opadnutí vody zde vznikají rozsáhlé laguny a močály, které postupně vysychají; rostou zde především obojživelné druhy šípatkovců. V lagunách, kde voda zůstává po celý rok, se vyskytují jak obojživelné druhy, tak i rostliny typicky submersní, jako například Echinodorus amazonicus, Cabomba, Heteranthera, Myriophyllum apod.

Roční průměr teplot vzduchu v těchto oblastech činí 25 až 26 °C a během roku mohou teploty kolísat od 14 do 40 °C; tepelné výkyvy jsou tedy značně velké. Proto jihoamerické druhy vodních rostlin jsou velmi odolné a většinu z nich můžeme se zdarem pěstovat i v nevytápěných pokojových nádržích. Teplota vody v řekách kolísá od 18 do 30 °C, ve stojatých vodách mrtvých ramen a lagun dosahuje během vegetace (v období sucha) průměrných hodnot 28—30 °C, za mimořádných podmínek v mělkých lagunách až 40 °C.

V horských oblastech severně a jižně od amazonské nížiny se tedy setkáváme s proměnlivými podmínkami prostředí, což má za následek tzv. cykličnost vývoje rostlin. V době dešťů je období nevýrazného vegetačního klidu. Je vyvolané mechanicky stoupající vodou a pohybem zeminy, kterou unášejí povodně. Spolupůsobí nižší teplota a nedostatek světla, protože kalná voda propouští málo slunečních paprsků. Po přechodu záplav začínají kvést submersní rostliny, které současně s vývojem listů vyhánějí nad hladinu stonky s květy (Echinodorus) nebo tvoří plovoucí listy a květy (Cabomba). Obojživelné rostliny v té době vytvářejí listy, ale ještě nekvetou.

Později klesne hladina vody na 20—40 cm. V této době submersní rostliny již většinou odkvetly, květní stonky některých druhů počínají po uzrání semen zakořeňovat a nastává u nich období vegetativního rozmnožování. Obojživelné druhy naopak teprve vyhánějí květonosné stonky. To znamená, že na stejném stanovišti kvetou v etapách za sebou různé druhy rostlin. Tento jev označujeme jako cykličnost vývoje podle výšky vodního sloupce.

Jiné změny ve složení vegetace je možno pozorovat při okrajích lagun a mrtvých říčních ramen, kde formace tzv. savan přecházejí v bažiny, které dále přecházejí v mělké vody (litorály). Zde je vývoj rostlinstva mimořádně pestrý; druhové složení porostů se stále střídá, jedny druhy přibývají, jiné dočasně nebo trvale mizí. Rostliny zde rovněž velmi často mění tvar a velikost listů (tzv. listová mnohotvárnost). Na okrajích vod, na březích i v mělké vodě zde roste například Echinodorus quadricostatus, E. tenellus a různé druhy bahniček (Eleocharis). Směrem k pásmu savan se vyskytují různé bahenní árónovité rostliny nesnášející trvalé zaplavení, směrem k lagunám, již v mělké vodě rostou stolístky a heterantery a všude na hladině mělkých i hlubších stojatých vod plovoucí rostliny.

Vodní a bahenní rostliny amazonské oblasti se tedy vyznačují poměrně velkou přizpůsobivostí ke kolísání teploty. Snášejí běžné pokojové prostředí a nepoškozuje je ani pokles teplot na 12—15 °C. Převážná většina druhů je obojživelných, a proto se dají pěstovat jak v paludáriích, tak i v akváriích. Výrazně submersní rostliny jsou velmi vzácné a i ty mohou po kratší dobu vegetovat emersně (heterantery, kabomby). Jihoamerické stolístky (Myriophyllum) jsou ve srovnání s druhy ostatních kontinentů, kromě Austrálie, nejlépe přizpůsobeny emersnímu životu.

Vodní a bahenní rostliny tropické jižní Ameriky většinou nemají výrazné období klidu a nerostou jen za povodní, které zničí jejich vegetační orgány. Proto v bytech dobře vegetují po celý rok a spokojí se s teplotami kolem 20 °C. Vyhovuje jim celoroční osvětlení po dobu asi 12 hodin denně. Z podmínek vnějšího prostředí má vliv na jejich vývoj hlavně výška vodního sloupce. Jihoamerické rostliny jsou tedy pro akvária nejvhodnější; vyznačují se vysokou odolností proti vnějším podmínkám. V domácích nádržích jim můžeme připravit podmínky mnohem lepší, než mají ve své domovině.

Nesmíme zapomenout, že velké množství velmi dekorativních akvarijních rostlin pocházejících z Jižní Ameriky neroste v typicky tropické oblasti. Jsou dováženy ze subtropického a mírného pásma jižní Brazílie, Paraquaye, Uruquaye a Argentiny. Náleží sem mnoho mimořádně krásných novinek jako např. Echinodorus osiris, E. horemannii, E. opacus, E. longiscapus a další. Tyto druhy rostou trvale pod vodou a vyskytují se v relativně chladných tocích s teplotou 14—19 °C. Neznamená to ovšem, že bychom tyto rostliny nemohli pěstovat v normálních pokojových nádržích s teplotou kolem 22 °C.

TROPY INDOMALAJSKÉ OBLASTI

Tropy indomalajské oblasti představují vedle jihoamerických tropů hlavní zdroj akvarijních ryb a rostlin. Je to především Malajský poloostrov a Indonésie, hlavně její největší ostrovy, tj. Jáva, Sumatra, Borneo, Celebes a Nová Guinea. Velký počet druhů pochází ze Srí Lanky (Cejlonu).

Nejvýznačnějším rysem této oblasti je nepřítomnost veletoků. V místech, kde nebyla důkladným odvodněním bažin vybudována rýžová pole, je celá krajina porostlá neproniknutelnou džunglí s četnými jezírky, říčkami a močály. Pevnina porostlá hustou vegetací a blízkost moře mají vliv na téměř stálou celoroční teplotu, která kolísá jen nepatrně, od 25 do 27 °C. Během ročních období i během dne teplota kolísá tak nepatrně, že můžeme hovořit o celoroční stálé teplotě, která dosahuje podstatně vyšších hodnot, než jsou teploty tropických nádrží v našich bytech.

Převážná část popisované oblasti je velmi deštivá (2500 až 4500 mm ročně). Ačkoli deště jsou rozděleny na dvě období, neexistuje zde výrazné období sucha (kromě východní části Indonésie). Vody proto nemají periodický charakter a v džungli je velké množství větších nebo menších stálých vodních nádrží. Pouze ve velmi mělkých tůních a v bahenních formacích kolísá vodní sloupec dostatečně výrazně, aby mohl ovlivnit složení typicky vodní a obojživelné vegetace.

Stoupání vody v této tropické oblasti nezpůsobují rozvodněné řeky, nýbrž voda zde v době dešťů obvykle stejnoměrné přibývá a pak zase výška vodní hladiny klesá. Vodní vegetaci proto nepoškozuje dravý proud a cykličnost jejího vývoje je výrazná především u obojživelných druhů.

Ačkoli z indomalajské oblasti pochází velké množství druhů vodních rostlin, nejtypičtější z nich jsou árónovité, především kryptokoryny. Typicky submersní druhy (Cryptocoryne affinis, C. siamensis, C. cordata atd.) rostou v trvalých, často dosti hlubokých vodách a mohou kvést po celý rok. Ve vodě hlubší než 30—40 cm nekvetou a množí se jen vegetativně. Cykličnost vývoje není pro ně typická.

Obojživelné druhy (Cryptocoryne becketii, C. walkeri, C. nevilli, C. lucens) jsou v době dešťů ponořené a prodělávají období vegetativního rozmnožování z oddenkových výběžků. Poklesne-li hladina vody, přecházejí do emersního způsobu života, kvetou a tvoří semena. Kryptokoryny jsou typické rostliny původních džunglovitých formací. Rostou v polostínu, pod bujným, několikaposchodovým pralesem, často ve vodě, jejíž hladina je zcela zarostlá vzplývavými rostlinami.

V umělých i přirozených kanálech, které spojují jednotlivé laguny a jezírka, pak nacházíme ostatní druhy indomalajských vodních rostlin, například Limnophila, Ceratopteris, Bacopa apod.

Indomalajské druhy rostlin jsou tedy charakterizovány prostředím, které jim poskytuje nekolísavou, stejnoměrnou a poměrně vysokou teplotu vody i vzduchu kolem 26 °C. Vodní vegetace této oblasti se skládá z druhů obojživelných (lagenandry, některé kryptokoryny, ambulie) i z druhů typicky submersních (některé kryptokoryny, stolístky).

Indomalajské rostliny nemají období vegetačního klidu, ale některé obojživelné druhy jsou typické střídáním období vegetativního růstu (a vegetativního rozmnožování) a období kvetení a tvoření semen.

Rostliny této oblasti jsou proto náročnější; jsou citlivé na kolísání teploty, zvláště na hlubší poklesy teplot, které mohou být u mimořádně choulostivých druhů nebezpečné již při 18 °C, u jiných až kolem 15 °C. Teploty kolem 25—27 °C jim celoročně můžeme jen velmi těžko poskytnout. Některé kryptokoryny velmi nesnadno kvetou. I v umělých kulturách je ke kvetení třeba dodržet cyklický vývoj, tj. střídání emersního a submersního růstu (pravidelné kolísání hloubky vody).

Podle poznámek na herbárních položkách ve světových muzeích a podle pozorování profesora Schulzeho rostou vodní rostliny (zvláště kryptokoryny) ve třech hlavních biotopech.

1. Břehy větších řek ve vzdálenosti 10 — 100 km od ústí do moře. Kryptokoryny tam rostou na dobře osvětlených nebo slabě zastíněných místech v nadmořské výšce 0—50 m. Jedná se především o druhy, které dávají přednost pozemním životním formám. Jen zřídka bývají mělce zaplaveny, takže listy a květenství jsou vždy nad vodou. Tak roste např. C. ciliata. Tento druh často proniká podél větších řek hlouběji do lesních oblastí, ale široká říční koryta umožňují vždy dobré osvětlení břehů. C. ciliata nesestupuje přímo do koryta řek a roste ve společnosti s rodem Lagenandra a Hygrophila. Na těchto biotopech se v korytech řek nevyskytují jiné druhy rodu Cryptocoryne, ale vodní vegetaci tvoří např. Aponogeton rigidifolius, Hydrilla verticillata, Myriophyllum spp., Blyxa a Potamogeton. To se týká např. Malajského poloostrova. V Thajsku k těmto druhům přistupuje submersní Crinum thaianum. V Sarawaku se C. ciliata vyskytuje Spolu s C. lingua a C. pontederiifolia var. sarawacensis, ale tyto druhy často sestupují do koryta řeky a doprovází je Barclaya mottleyi. S ohledem na blízkost moře se jmenované druhy vyskytují převážně ve sladké vodě a jen zřídka je můžeme nalézt poblíže ústí v brakické vodě.

2. Menší vodní toky široké 2—10 m, za normálních podmínek velmi mělké (10—30 cm), ve kterých po vodních přívalech může stoupnout hladina vody na 1—2m. Jedná se o potoky v hustě zarostlých a zastíněných oblastech v nadmořské výšce 50—100 m, na Srí Lance (Cejlonu) výjimečně až 500 m, zatímco v horách severovýchodní Indie nacházíme zajímavé vodní rostliny až do výšky 1200 m/n. m. Tyto biotopy jsou typické křišťálově čistou vodou s pH 6—6,5. Jedná se o dešťovou, velmi měkkou vodu, koryto řek je kamenité až skalnaté, pokryté pískem s malým obsahem humusu splaveného z vyšších horských poloh. Kryptokoryny se zde vyskytují v hustých čistých porostech, porůstají břehy a jsou vystaveny podmínkám obojživelného života. Podle velikosti srážek kolísá hladina vody často během několika dnů od několika centimetrů až po 1 nebo 2 m. Za takových podmínek roste např. C. balansae v Thajsku, C. wendtii a C. axelrodii na Cejloně, C. bullosa v Sarawaku. Jsou to většinou nížinné druhy nadmořské výšky od 25 do 100 m; pouze C. nevillii a C. becketii vystupuje na Cejloně až do výšky 500 m a C. crispatula až do výšky 1500 m.

3. Džungle a bažiny deštných pralesů, zaplavená mangrovová území a odvodňovací kanály kaučukovníkových plantáží, případně stojaté vody s bahnitým dnem. Na většině těchto lokalit je dno hlinitopísčité, pomalu se pohybující voda je křišťálově čistá, neutrální nebo slabě kyselá. Pouze v období dešťů jsou tyto oblasti zaplavovány vyšší vrstvou bahna a hnědou vodou s přechodně nižšími hodnotami pH. Na podobných místech roste např. Cryptocoryne cordata, C. Iingua, C. gracilis a další.

Jak vidíme, jsou rostliny v přírodě vystaveny některým vlivům prostředí, které se v akváriích dají jen velmi těžko napodobit. Akvárium je jen nepatrným výsekem vodní nádrže, do kterého umísťujeme nepatrné množství druhů rostlin. Tyto druhy pocházejí většinou z různých oblastí světa a jsou si zcela cizí.

Rovněž pestrost životních forem rostlin na přirozených stanovištích se v nádrži stírá tím, že zde máme celý rok stejnou výšku vody, obvykle i stejnou teplotu a fyzikální a chemické vlastnosti vody. Kolísá obvykle jen délka a intenzita osvětlení.

Při pěstování v akváriu se naopak objevují jiné měnící se podmínky, které z přírody neznáme. Tak například nejméně proměnlivou složkou vnějšího prostředí v přírodě je podklad (složení dna), kdežto v akváriu je tato složka velmi měnlivá. Obohatíme-li dno organickými látkami (rašelinou, listovkou apod.), ovlivňují tyto látky složení vody a samy podléhají anaerobnímu rozkladu, tj. hnijí za nepřístupu vzduchu. Vznikají tím jedovaté plyny, které ovlivní prostředí rostlin obvykle negativně. Založíme-li dno z čistého, vypraného písku, obsahuje zpočátku velmi málo živin. Písek se však postupně obohacuje organickými zbytky rostlinného i živočišného původu a vznikají v něm rozkladné procesy (viz v kapitole o výživě). Tím se mění složení dna, které pronikavě ovlivňuje vývoj rostlin.

V přirozených rostlinných společenstvech je obvykle přirozená biologická rovnováha. Podle hloubky vody, teploty, osvětlení atd. se v určitých ročních obdobích vyvíjejí některé druhy, které pak ustupují a dělají místo jiným. Jednotlivé druhy se tedy střídají s obdobím vegetativního růstu a obdobím kvetení. V akváriu tomu tak není již proto, že nádrž obvykle osazujeme nesourodými rostlinami z různých oblastí světa.

Hlavní příčinou narušení biologické rovnováhy (poměrného počtu jedinců různých druhů navzájem) je to, že se podmínky v akváriu mění během roku jen málo. Rostliny tedy nepodléhají cyklickému vývoji, ale ten druh, kterému podmínky určité nádrže nejlépe vyhovují, se rozrůstá na úkor druhů ostatních. Druhy množící se vegetativně potlačují rostliny, které se množí jen semeny. V tmavších nádržích převládnou kryptokoryny a znemožní růst šípatkovců a zákrutich, ve světlých nádržích je tomu naopak.

Vzájemné působení jednotlivých druhů rostlin je proto v akváriích mnohem pronikavější než v přírodě. Po určité době je obvykle třeba provést v nádrži určité změny, a to protrhat silně vyvinuté druhy, odstranit stínící rostliny, upravit stav plovoucí vegetace apod.

Vzhledem k tomu, že obsah vody v akváriích je poměrně malý a že její výměna je jen velmi pomalá, ovlivňují se různé druhy navzájem i chemicky tím, že působí na vlastnosti vody, která se například vlivem kryptokoryn okyseluje, kdežto např. vlivem valisnerií se mírně alkalizuje. To způsobuje nesnášenlivost některých druhů akvarijních rostlin navzájem, která se v akváriích projevuje někdy mnohem silněji než v přírodě.

Tato nesnášenlivost samozřejmě nevzniká tam, kde je nádrž osazena větším počtem rostlinných druhů. Může se však objevit v těch akváriích, kde kryptokoryny a zákrutichy nebo kryptokoryny a šípatky tvoří společně podstatnou část vegetace. V tmavších nádržích převládne růst kryptokoryn, které ovlivní reakci vody směrem dolů (okyselí vodou), a tím ještě více omezí rozvoj šípatek nebo zákrutich, které se pak nevyvíjejí. Ve světlejších nádržích jsou lepší počáteční vývojové podmínky pro zákrutichy nebo šípatky, které si upraví reakci vody směrem k neutrálnímu bodu nebo. ji mírně zalkalizují, a tím velmi omezí další vývoj kryptokoryn.

Shrneme-li údaje této kapitoly, zjistíme, že akvárium tak, jak je dosud známe, je v podstatě výsek mělkých až středně hlubokých pobřežních vod a nemůže nám poskytnout pestrost střídání vegetace tak, jako v různých hloubkách a na okrajích břehů v přírodě. Je proto ideální doplňovat akvárium v bytě různě velkými mělkými mísami (paludárium), ve kterých mohou být mělká jezírka porostlá plovoucí vegetací a kde můžeme pěstovat mnoho bahenních a obojživelných kvetoucích i nekvetoucích rostlin.

TEPLOTA A VYHŘÍVÁNÍ AKVÁRIA

Vytápění nádrží je všeobecně zavedeno již s ohledem na ryby. Tropické rostliny potřebují teploty od 19 do 25 °C, což je v souladu s požadavky tropických ryb. Naše rostliny mírného pásma vesměs snášejí teploty kolem 20 °C, kromě vodních rostlin ze studených, pramenitých vod, které v této publikaci pro akvária nedoporučujeme.

Pro normální chovatelské nádrže s teplotou 20—25 °C není tedy třeba příliš hovořit o teplotě vody s ohledem na rostliny. Máme-li nádrž s rybami mírného pásma, kterou v zimě nevytápíme a v níž teploty klesají na 10—15 °C, pak musíme pochopitelně použít domácí rostliny, popřípadě zástupce severoamerické nebo sibiřské vegetace. Druhým extrémem jsou vytírací nádrže, kde zvyšujeme teplotu často na 28—30 °C. Zde můžeme použít jen ryze tropické druhy, protože rostliny z mírného pásma a z okrajových oblastí subtropického pásma se v těchto teplotách rozrušují.

O speciálních požadavcích na teplotu, o snižování teploty u druhů přezimujících ve stadiu klidu atd. je pojednáno u příslušných čeledí rostlin.

Pokud vyhříváme nádrže ohřívacími tělesy, klademe je již při zakládání akvária tak, aby jejich spodní část (základ) ležela přímo na dně nádrže a byla tedy zasypána pískem, který tvoří dno. Dosáhneme tím nejen dokonalého prohřátí celého vodního sloupce, ale i dna akvária, takže rostliny mají listy i kořeny ve stejnoměrné teplotě. Příliš krátká topná tělesa vyhřejí jen vodní sloupec nad úrovní jejich základny, kdežto u dna zůstane voda studená. Zavedením cirkulace vody (filtrem nebo vzduchováním) dosáhneme sice stejnoměrného prohřátí veškeré vody, nikoli však dna, takže listy rostlin jsou sice v teplém prostředí, avšak kořeny rostou v chladném písku. Ve studeném prostředí kořeny snižují činnost a přijímají méně živin, než potřebují listy, které v teplé vodě bohatě asimilují. Na tyto tepelné rozdíly jsou velmi citlivé kryptokoryny a jsme přesvědčeni, že to bývá velmi často příčinou tzv. kryptokorynové choroby.

Ideální je ohřívání nádrže odspoda tepelným zdrojem umístěným pod dnem akvária.

JMÉNA ROSTLIN

Názvosloví rostlin je pevně stanoveno mezinárodní dohodou botaniků celého světa (Codex of botanical nomenclature). V následující speciální části (podobně jako v každé botanice) jsou rostliny rozděleny do dvou velkých skupin. Jsou to nekvetoucí rostliny nazývané Cryptogamae. Patří sem rostliny, které nemají květy a rozmnožují se nikoli semeny, ale tzv. sporami. Nejznámější z nich jsou mechy a kapradiny. Kvetoucí rostliny (Spermatophyta) vytvářejí pravé květy a semena. Rozdělujeme je na velké množství čeledí.

A nyní k vlastním názvům jednotlivých rostlin. Latinské názvy rostlin se skládají vždy nejméně ze tří slov. První jméno je jméno rodu. Píšeme je vždy s velkým počátečním písmenem (např. Echinodorus, Cryptocoryne, Hygrophila atd.). Druhé jméno znamená druh ( např. affinis, lanceolatus, grisebachii atd.). Píšeme je s malým počátečním písmenem. Třetí část jména je příjmení autora, který rostlinu pojmenoval. Příkladem je např. Echinodorus cordifolius Linné (zde Echinodorus je rod, cordifolius je druh a Linné je autor jména). Příjmení autorů se obvykle zkracuje (např. místo Linné se píše jen L., místo DeCandolle jen DC. apod.). Jednotlivé druhy mohou mít poddruhy nebo variety. Varieta je dědičná odchylka od původního druhu (rozdíl ve tvaru nebo barvě), poddruh je podobná odchylka, ale předpokládá se, že má samostatný geografický areál výskytu.

Velmi často se stává, že tatáž rostlina je popsána více autory pod různými jmény. Pak platí to jméno, které je prokazatelně nejstarší. Mladší jména vztahující se na stejný druh jsou pak považována za tzv. synonyma. Synonyma si nesmíme plést s nesprávně použitými názvy. Vezměme si za příklad Echinodorus berteroi (Spreng.) Fassett. Tato rostlina byla dlouho známa pod jménem Echinodorus rostratus. V obchodech však byla nabízena často pod jménem Echinodorus nymphaeifolius. E. rostratus byl popsán r. 1837, E. berteroi r. 1825. Musí tedy platit toto: E. berteroi je platné jméno, E. rostratus je pouze synonymum, protože je mladší. Naproti tomu E. nymphaeifolius je úplné jiná rostlina a jméno bylo v našem případě použito omylem. Nelze je proto považovat za synonymum, ale za nesprávný název. V dalších kapitolách, v kterých se budeme držet vědecky platných jmen rostlin, budou proto (kde je to třeba), uvedena jednak nejznámější synonyma, jednak nesprávné názvy, pod kterými bývají akvarijní rostliny někdy prodávány.

Zvláštní kapitolou jsou tzv. obchodní názvy. Jsou to jména fantastická (např. Cryptocoryne somphongsii, Echinodorus rangeri), která nemají žádnou vědeckou platnost. Pak jsou to smyšlená jména podle geografického původu, např. Echinodorus leopoldina (podle Leopoldina Valley v Brazílii), Echinodorus peruensis atd. Tyto obchodní názvy všeobecné nemají odbornou platnost.

Následující odborné kapitoly čerpají z nejnovějších prací světových autorů, jako je Cook, Fassett, de Wit, van Bruggen, Philcox, Heine, Bogin, Björkqvist, John, Raven a další.

ŘASY A SINICE V AKVÁRIU

Řasy jsou nedílnou, obvykle však nevítanou součástí vegetace každého akvária. Většina z nich rostlinám škodí tím, že se usazuje na jejich listech a tím snižuje jejich asimilační činnost. Některé druhy porůstají sklo, snižují tím jeho průhlednost a zastiňují tak vnitřní prostor; zároveň brání v pozorováni života v nádrži.

Ani neškodné vláknité zelené řasy, které v menším množství zvyšují přirozený vzhled interiéru nádrže, nejsou akvaristy vítány. Jejich růst je neregulovatelný, brzy pokrývají celé dno a jsou nebezpečné menším rybám, zvláště potěru, který ve spleti vláken často uvízne a hyne.

Obecně se dá říci, že řasy jsou v nádržích plevelem, který se do vody dostává pravidelně s potravou, vodovodní i povrchovou vodou, s rostlinami apod. Každý druh řas má vyhraněné nároky na vlastnosti prostředí a vyvíjí se jen za určitých podmínek. Nejdůležitějšími podmínkami jsou teplota, délka a intenzita osvětlení, obsah minerálních a organických látek ve vodě a ve dně, druh a počet ryb, kterými je nádrž obydlena, a druh i počet aparatur, jimiž filtrujeme, vzduchujeme nebo vyvoláváme jiným způsobem pohyb vody.

Proti řasám bojujeme odstaněním příčin, které umožňují rozvoj dále popsaných druhových skupin. Obecně platí zásada, že se jakýkoli druh řas dá zničit nebo potlačit změnou podmínek, tj. zvýšením nebo snížením intenzity osvětlení, zavedením filtrování nebo vzduchování a nejradikálněji tím, že celou nádrž přemístíme na jiné místo v bytě. Speciální způsoby boje proti jednotlivým skupinám řas uvádíme v další stati.

SINICE (CYANOPHYTA)

Tato skupina je mezi akvaristy známa pod názvem modrá řasa. Sinice tvoří na celém povrchu dna a na listech rostlin slizovité kolonie zelenomodré barvy zapáchající po bahně. Povlaky nejsou přichyceny k podkladu a dají se velmi snadno oddělit od písku i od povrchu listové plochy zamořených rostlin.

Tzv. modré řasy jsou velmi nebezpečné, a nebojujeme-li proti nim, zahubí veškerou vegetaci, popřípadě i ryby. Vyvíjejí se hlavně v čerstvé vodovodní vodě, zvláště obsahuje-li větší množství vápenatých solí. Sinice se objevují často v nově zřízených nádržích a tam, kde častěji vyměňujeme větší množství akvarijní vody a nahrazujeme ji příliš tvrdou vodovodní vodou. Ke svému růstu vyžadují dostatek světla a klid.

Rozrůstání sinic nejspolehlivěji zabráníme pohybem vody. Neobjevují se ani v nádržích obydlených větším množstvím čilých druhů ryb. Výskyt tzv. modré řasy potlačují rovněž ryby rejdící trvale při dně. Nejspolehlivější je však trvalá cirkulace vody nebo vydatné vzduchování.

Objeví-li se již modrá řasa, musíme ji především odstranit z nádrže, a to rozrušením jejího povlaku při dně i na listech rostlin. Pak necháme potrhané zbytky sinic usadit a kal stáhneme odkalovačem. Omezíme-li se na podobný zásah, objeví se škodlivá řasa za několik dní opět, protože nádrž je přeplněna úlomky řas, které se vznášejí ve vodě.

Musíme proto vodu, která odtekla při odkalování, nahradit měkkou povrchovou nebo dešťovou vodou a v nádrži změnit alespoň na 7—10 dní světelné poměry. Akvárium buď zastíníme, a to na 2—3 dny úplně neprůhledným papírem a pak na 5—7 dní průsvitným papírem, nebo je naopak přesvětlíme silnými žárovkami. Výborné jsou infražárovky, které velmi intenzívně potlačují vývoj modré řasy.

V nádržích náchylných k výskytu modrých řas pěstujeme živočichy, kteří je ničí. Jsou to plži a býložravé ryby (hlavně molinesie). Dále se osvědčují pancéřoví sumečci, kteří nenechávají povrch dna v klidu, a tím brání sinicím v tvorbě kolonií.

Modrá řasa se objevuje nejčastěji zjara. V jarních měsících ji zcela spolehlivě zničíme během 2—3 dní nasazením pulců skokanů nebo ropuch; nejsou-li jinak živeni, velmi brzy spasou povlaky řasy a soustavným vířením vody nedovolí zbytkům šinic, aby tvořily nové škodlivé povlaky.

ZELENÉ ŘASY (CHLOROPHYTA)

Zelené řasy jsou druhově velmi bohaté a jsou rozšířeny na celém světě, převážně ve sladkých vodách. V akváriu i v přírodě se rozmnožují především vegetativně, ale tvoří také drobnohledné rozmnožovací orgány (spory) neviditelné pouhým okem, které se dostávají do nádrží vodovodní vodou a jinými způsoby.

Jsou vzhledově velmi různé; známe jednak jednobuněčné zelené řasy, které se volně vznášejí ve vodě a způsobují její zelený zákal, jednak vláknité, mnohobuněčné zelené řasy přirůstající ke kamenům, ke sklu nebo tvořící husté shluky mezi rostlinami. Některé drobné zelené řasy přirůstají na listy vyšších rostlin, na sklo nádrží a na povrch zeminy na dně.

Zelené řasy se svými nároky a způsobem života nejvíce přibližují vyšším rostlinám. Objevují se proto v nádržích nejčastěji, a pokud se příliš nepřemnoží a nesnižují dekorační účinek nádrží, jsou neškodné a produkují kyslík stejně jako ostatní vegetace.

Nepříjemné jsou především drobné druhy zelených řas, které rostou přisedle na listech rostlin a snižují jejich asimilaci. Jsou velmi odolné, přirůstají pevně k pletivu listů a nedají se z něho odstranit. Napadají hlavně starší listy a lodyhy, kdežto na nejmladších listech vodních rostlin se nevyskytují. Silně napadené listy musíme z nádrže odstraňovat. Pokud se přisedlé řasy objevují na skle jako drsný zelený povlak, odstraňujeme je žiletkovou škrabkou nebo je stíráme neklíženým papírem. Vhodné jsou jakékoli druhy hedvábného papíru, novinový papír nebo buničitá vata.

Chomáče vláknitých řas nepřirostlých k pevnému podkladu občas odstraňujeme z nádrží, aby nezbujely a nezarostly všechen volný prostor. Přirostlé zelené řasy jsou obvykle jen několik centimetrů dlouhé. Nepotlačují vývoj ostatních druhů rostlin, jsou velmi dekorativní a přispívají ke zvýšení přirozeného vzhledu nádrže. Daří se jen v dobře osvětlených nádržích.

Některé zelené řasy a z jiných skupin řas parožnatky, kam patří i známá Nitella, se pěstují jako vytírací rostliny.

Obecně se dá říci, že vyvíjí-li se v nádrži jakýkoli druh zelených řas, jsou zde dobré podmínky pro růst vyšších vodních rostlin. Výskyt těchto řas tedy signalizuje, že nádrž je v pořádku a poskytuje dobré vývojové podmínky rybám i rostlinám. Nepříjemné jsou jen zelené přisedlé řasy, které musíme odstraňovat z předního skla. U ostatních druhů jen regulujeme jejich rozvoj tím, že je občas mechanicky odstraníme. Nezapomínáme, že zelené řasy jsou v nádrži stejně užitečné jako ostatní druhy rostlin a navíc že jsou důležitou součástí potravy pro některé druhy ryb, například pro živorodky, hlavně pro molinesie.

Biologickou cestou se dají zelené řasy ničit velmi nesnadno. Vodní plži požírají jen některé měkké přisedlé druhy. Vláknité řasy jsou obvykle pro plže příliš tvrdé, tvrdší než listy mnohých pěstovaných vodních rostlin.

ROZSIVKY (DIATOMACEAE)

Rozsivky jsou v nádržích obecně známy pod nesprávným názvem hnědé řasy. Jsou jednobuněčné a žijí obvykle přisedle na listech rostlin, na povrchu dna i na sklech nádrží. Milují polostín, a proto se objevují v nedostatečně osvětlených nádržích, nejčastěji v podzimních měsících, kdy klesá intenzita světla.

Poškozují růst vodních rostlin a činí skla neprůhlednými. Z listů rostlin se nedají odstranit, ze skla je odstraňujeme škrabkou nebo je stíráme chomáčkem gázy, popřípadě papíru pevně přitisknutým ke sklu.

Rozsivky zastavují svůj vývoj při dostatečné světelné intenzitě. Zamořenou nádrž musíme přenést na světlejší stanoviště nebo ji uměle osvětlit.

ZÁKALY VODY ZPŮSOBENÉ ŘASAMI

Zákaly vody jsou nejčastěji v čerstvě založených nádržích. Čerstvá voda, ať už povrchová, nebo vodovodní, obsahuje jednak zárodky jednobuněčných řas a prvoků, jednak dostatečné množství minerálních látek k jejich rozmnožení.

Zákal vody je tedy u nových akvárií běžným jevem. Zákal obvykle za 5 až 10 dní mizí a vícekrát se neopakuje. Největší chybou je výměna vody, při níž dodáme nové zárodky a novou vodu bohatou živinami, a tím prodloužíme dobu zákalu o dalších 5 až 10 dní.

Trvá-li zákal více než 14 dní, zavedeme filtrování vody, které odstraní zákal, avšak nikoli jeho příčiny. Způsobuje-li přebujení řas a prvoků příliš bohaté dno (s příměsí organických látek) nebo příliš vydatné minerální hnojení dna nebo vody (přísada průmyslových hnojiv), obnoví se zákal ihned, jakmile zastavíme činnost filtrů, a trvá tak dlouho, dokud není spotřebován nadbytek živin z vody (často několik měsíců).

Jak je uvedeno v kapitole o výživě, dáváme proto přednost pranému písku před jakýmikoli živnými přísadami.

Zákaly vody ve starších nádržích mají obvykle sezónní charakter. V létě se nejčastěji objevuje zelený zákal (jednobuněčné zelené řasy), který vyvolává nadbytek nebo jen dostatek světla. Tento zákal celému životu v nádrži velmi prospívá, ale snižuje průhlednost vody, a je proto nepříjemný především pro akvaristu. Zelený zákal vody je tedy známkou dostatku světla, ale i nadbytku živných látek ve vodě. Jakmile zelené řasy spotřebují minerální látky z vody, hromadně hynou a jejich těla obohatí vodu o ústrojné látky, na kterých se pak opět rozbují jednobuněční prvoci. Zelený zákal se mění v šedý nebo hnědý, který už životu v nádrži neprospívá, nýbrž naopak může být velmi nebezpečný. Prvoci jsou živočichové a spotřebovávají z vody často velké množství kyslíku, takže mohou být příčinou hynutí ryb.

V takových případech můžeme vyměnit podstatnou část vody, ale musíme ji nahradit vodou z jiného, čistého akvária nebo vodou dešťovou; vody z povrchových zdrojů nebo z vodovodu rozvoj prvoků obvykle nezastaví. Pomáhá také včasné zavedení účinného filtrování, je-li filtr vzhledem ke své kapacitě a obsahu zakalené nádrže schopen odstranit zákal do 2—3 dní. Delší zákal vody způsobený prvoky může být nebezpečný.

VODNÍ A OBOJŽIVELNÉ ROSTLINY

VHODNÉ PRO AKVÁRIA

A PALUDÁRIA

(CRYPTOGAMAE) NEKVETOUCÍ ROSTLINY

Jedná se o nižší rostliny, které netvoří květy a semena. Jejich rozmnožování probíhá drobnohlednými sporami. Tvoření spor v akváriu je obvykle velmi vzácné. Proto tyto rostliny množíme zásadně vegetativně. V podstatě se jedná o Brypphyta (mechy a játrovky) a Pteridophyta (kapraďorosty).

HEPATICAE - JÁTROVKY

Jsou to drobné zelené rostliny, které se rozmnožují výtrusy uzavřenými v tobolkách. Velmi hojně se množí i vegetativně. Žijí převážně na vlhkých místech, ve vodě i pod vodou.

RICCIACEAE - TRHUTKOVITÉ

Čeleď drobných játrovek s plochou stélkou. Tvar rostlinek je hvězdičkovitý nebo terčovitý. Žijí z větší části na vlhké půdě, nebo se úplně přizpůsobují životu ve vodě, kde volně plovou na hladině, nebo žijí submersně přichyceny na rostlinkách nebo na dně. Čeleď má 3 rody (Riccia, Ricciocarpus a Tesselina).

Riccia - trhutka

Stélka je vidličnatě laločnatá, naspodu s drobnými šupinami. Celkem známe asi 4 vzájemně velmi podobné druhy tropů a mírného pásma.

R. fluitans L. - trhutka plovoucí

Je rozšířena patrně na celém světě. Její stélka je 2 až 5krát vidličnatě dělená, 1,5 cm dlouhá a až 1 mm široká. Tento druh je hojně rozšířený ve vodních hladinách mrtvých ramen a rybníků. Vytváří ponořené, plovoucí i pozemní formy. Ponořené formy mají obvykle tvar plochého terče a jsou většinou světleji zelené. Jsou přichyceny ke dnu nebo se zachycují ve spleti submersních rostlin. Plovoucí formy jsou tvarově velmi rozmanité. V optimálních životních podmínkách tvoří nápadně sytě zelené kulovité útvary. Pozemní formy s vyvinutými kořínky se objevují jednak na obnažených vlhkých dnech a na pobřeží vodních nádrží.

Tento druh není náročný ani na světlo ani na složení půdy, mizí však v nádržích s vysokým obsahem živin. Je vhodný pro výtěr, ale při silném rozmnožení je ho nutné regulovat. V akváriích velmi dobře a pravidelně přezimuje.

Ricciocarpus - nalžovka

Stélka je srdčitě laločnatá nebo srdčitá. Rod má jediný druh R. natans (L.) Corda, který je rozšířen téměř po celé zeměkouli. Stélka je srdčitá, zelená, dlouhá 5—15 mm a široká 5—10 mm. Naspodu stélky splývají četné dlouhé fialově zbarvené šupiny. Spodní strana stélky je hnědé fialová.

Je to velmi ozdobný druh, rostoucí na hladinách rašelinných tůněk a rybníků, vzácněji v mrtvých ramenech. Vyskytuje se pouze v plovoucí a pozemní formě. V přirozených vodách se nachází velmi nepravidelně. Je vázán na chladné nádrže s čistou vodou. V přírodě zimuje řidčeji než trhutka plovoucí.

Pro akvária není tento druh příliš vhodný a na jejich hladině často hyne, zvláště tam, kde jsou nádrže přikryty sklem. Zdá se, že vyžaduje nižší vlhkost vzduchu, tedy otevřenou hladinu. S pěstováním v paludáriích nejsou zkušenosti.

MUSCI - MECHY

Jsou to drobné rostliny, které se rozmnožují výtrusy. Žijí na nejrůznějších stanovištích od suchých skal až po vodní prostředí.

Vytvářejí, obrazně řečeno, záclony jemných listových krajek, které v kombinaci s nízkými koberci vyšších rostlin dodají nádržím zvláštní kouzlo. Zatím jsme z velkého počtu druhů vybrali jen ty nejosvědčenější.

Vesicularia dubyana (C. Müll.) Broth. - měchýřka jávská

Náleží do čeledě Hypnaceae (asi 30 rodů, pouze rod Vesicularia má vodní zástupce). Tento rod má asi 135 druhů pocházejících z teplých oblastí světa. Několik zástupců z jihovýchodní Asie a Afriky roste trvale submersně. Jen Vesicularia dubyana se běžně pěstuje jako dekorativní akvarijní rostlina.

Pochází z tropické jihovýchodní Asie. Roste tam jako obojživelná rostlina ve vlhkých džunglích, porůstá padlé kmeny stromů, kameny nebo pevný povrch země.

Lodyžky jsou nepravidelně větvené, listy jsou na lodyžkách ve dvou řadách. Listy jsou kopinaté, dlouhé 10—14 mm a Široké 5—7 mm, smaragdově zelené. U pozemních forem jsou listy širší, lesklé, tmavozelené, někdy olivově žlutozelené.

V akváriu ji pěstujeme v polostínu, přichycenou na kamenech nebo větvích. Vyžaduje měkkou, průzračnou vodu a teploty kolem 20—25 °C, snáší však dobře i přechodné poklesy na 17—18 °C. Zpočátku roste velmi pomaluj když se přichytí k podkladu, roste středně rychle a obrůstá podložené kameny nebo větve dekorativním porostem, který zvyšuje přirozený vzhled akvária. »Kvete« i pod vodou. Hodí se i do paludárií, kde roste mnohem rychleji; porůstá krásnými koberci povrch pařezů, větví a kamenů. Je velmi vhodná do nádrží světlených jen uměle.

Drepanocladus aduncus (Hedw.) Monk. - srpnatka zahnutá

Náleží do čeledě Amblystegiaceae (asi 16 rodů, 12 rodů obsahuje vodní rostliny). Drepanocladus aduncus se vyskytuje v mírném až chladném pásmu země, je však mimořádně přizpůsobivý a snáší teploty od 10 do 28 °C. V přírodě se nachází často v masách na vlhkých místech a ve vodě. Je typicky obojživelný. Vyskytuje se v řekách od nížin až do hor v Evropě, Asii, Severní Americe a na Novém Zélandu. V poslední době je často a s oblibou pěstován zvláště evropskými akvaristy. Podobně jako předchozí druh porůstá kameny nebo ponořené dřevo měkkým, zeleným nebo žlutozeleným až nahnědlým, několik cm vysokým porostem. Je vhodný i jako vytírací rostlina. Poslední zprávy uvádějí, že tento mech snáší jakoukoli tvrdost vody, je mimořádně nenáročný na světlo, nehyne ani při dlouhodobém zatemnění a vysoké teplotě vytíracích nádrží. Dobře přezimuje.

Přes všechny tyto vlastnosti však lze soudit, že Vesicularia dubyana je pro tropická akvária vhodnější. U druhu Drepanocladus aduncus lze předpokládat, že pěstitelský úspěch bude velmi závislý na zeměpisném původu v přírodě získaných rostlin.

Fontinalis

Rod patří do čeledě Fontinalaceae a zahrnuje vodní mechy se splývavými kořenujícími formami. Rostou v tekoucích bystřinách i ve stojaté vodě rybníků, mrtvých ramen a studní. Rod Fontinalis jsou statné, lesklé, zelené, vodní mechy s vejčitými až kopinatými listy. Rostliny jsou zřídka plodné, většinou se množí vegetativně. Čeleď má 3 rody (Fontinalis, Brachylema a Dichelyma - všechny rostou ve vodě). Jen Fontinalis antipyretica L. je běžně pěstován v akváriích.

Druh je rozšířen v Evropě, severní Asii, severní Africe a Severní Americe. Listy na lodyhách i větvích jsou trojboké, vejčitě kopinaté.

V proudící vodě čistých potoků a říček roste přirostlý na kamenech nebo tvoří ponořené až obojživelné formy, ve stojatých vodách bývá přirostlý ke dnu. Na jezerech se zakořeněné formy mohou vyskytovat až do hloubky 2—3 m. Jako pozemní forma se vyskytuje jen přechodně, v letním období rychle zasychá. V přírodě dobře zimuje. Pokusně bylo zjištěno, že v kyselém vodním prostředí tvoří slaběji větvené, ale hustě olistěné formy, v neutrálním prostředí má normální růst, v alkalickém vodním prostředí se silně prodlužuje větevnatost, ale lístky jsou velmi drobné. V akvarijních nádržích vyžaduje spíše chladnější (do 20 °C), slabě kyselou až neutrální vodu, nejlépe písčité nebo kamenité dno a poněkud přistíněné nádrže. Drobnější formy se nejlépe sázejí do nádrží i s kameny, z nichž vyrůstají. Bohatěji vzrostlé formy získáváme ze stojatých vod. Do nádrží je vhodný v obou formách jako ozdobný druh i pro výtěr.

PTERIDOPHYTA - KAPRAĎOROSTY

Jsou to tajnosnubné cévnaté rostliny. Rozmnožují se jednak vegetativně, jednak výtrusy (sporami). Výtrusy jsou roznášeny větrem nebo vodou a na příhodném místě vyklíčí. Technika rozmnožování výtrusy je zdlouhavá a vyžaduje značné znalosti. Vodní kapraďorosty množíme proto především vegetativně dělením oddenků, lodyh nebo oddělováním nových rostlinek, vznikajících přímo na listech mateřské rostliny.

ISOËTACEAE - ŠÍDLATKOVITÉ

Čeleď je zastoupena vytrvalými bylinami, které žijí bud ponořené na dně vod, nebo jsou obojživelné (zejména druhy středozemní oblasti). Jsou i druhy s pozemními formami na zamokřených půdách. Podzemní oddenek je většinou krátký, úzké listy jsou v husté růžici. Spodní část listu bývá vejčitá, horní šídlovitá. Kořeny jsou svazčité, vidličnatě větvené. Rod Isoëtes má asi 75 druhů, rozšířených v teplých oblastech severní polokoule; jen malý počet druhů zasahuje do mírného pásma jižní polokoule a do tropů. Rostliny jsou oblíbenou potravou některých hlodavců.

Sterilní rostliny se dají jen velmi těžko určit. Do našich akvárií jsou občas importovány rostliny tohoto rodu, obvykle jim však chybí přesná determinace. Nejčastěji to bývají následující druhy.

Isoëtes lacustris L. - šídlatka jezerní

Vyskytuje se v Evropě, na Sibiři a v Severní Americe. Oddenek je dlouhý 2—3 cm, kulovitý, listy tmavozelené, tuhé, na průřezu válcovité, 8—28 cm dlouhé, 0,8—3 cm tlusté.

Roste v čistých vodách, hlavně v jezerech, řidčeji v rybnících v hloubce od 40 do 300 cm, na písčitém dně. Při znečištění a častém pohybu vody rychle ustupuje.

Přestože v přírodě roste v chladných jezerech, snáší dobře teploty nad 20 °C. Vyžaduje měkkou vodu a polostín. Množí se dělením starších trsů nebo výtrusy. Roste velmi pomalu.

Isoëtes echinospora Durieu - šídlatka ostnovýtrusná

Roste velmi pomalu. Vyskytuje se v Evropě. Od předchozího druhu se liší tlustým oddenkem dlouhým až 10 cm a jemně zašpičatělými listy. V přírodě roste za stejných podmínek jako šídlatka jezerní. Vyžaduje velmi chladnou vodu a v pokojových nádržích brzy hyne.

Isoëtes malinvernianum Cesti et de Notaris - šídlatka italská

Pochází z pádské nížiny v Itálii, kde roste v potocích. Je to největší evropský druh se světle zelenými listy dlouhými 20 až 100 cm a tlustými 1—2,2 mm.

Tato šídlatka se dobře ujala v akvarijních kulturách. Vyžaduje vodu teplou 20—25 °C, lehké přistínění a hlubší nádrže, v nichž se může uplatnit její růstová schopnost. Lze ji množit nejen vegetativně, ale i ze spor, které se vysévají do písku a při dostatečné teplotě a vlhkosti půdy dobře klíčí. Když rostliny dosáhnou velikosti asi 1 cm, přesazují se na vzdálenost asi 3 cm. Než dosáhnou výšky asi 10 cm, přesazují se ještě několikrát; pak se již vysazují do nádrže. Upozorňujeme, že při přesazování je nutná zvýšená pozornost, protože rostliny jsou velmi křehké.

AZOLLACEAE - AZOLOVITÉ

Čeleď zahrnuje drobné vodní kapradiny, které vesměs plavou na povrchu hladiny, nebo rostou na vlhkém prostředí v pozemních formách. Rostliny mají velmi krátký, vidličnatě větvený stonek. Čeleď zastupuje jediný rod Azolla se 6 druhy rozšířenými od tropů až do mírného pásma obou polokoulí.

Pro akvária jsou méně vhodné, stávají se tam plevelí. Hodí se především pro paludária, kde vytvářejí dekorativní porost mělkých rybníčků nebo porůstají povrch vlhkého písku pestrým červenozeleným mozaikovým kobercem. V přírodě se Azolla v různých situacích stává nesmírně obtížným plevelem. Na druhé straně může být užitečná tím, že dokáže poutat atmosférický dusík a v některých oblastech je využívána jako levný zdroj krmení pro dobytek a koně. V akváriích pěstujeme obvykle dva následující druhy:

A. caroliniana Willd. - azola karolínská

Je rozšířena v Severní a Jižní Americe a Západní Indii. Byla zavlečena do Evropy a dnes se tu vyskytuje na mnoha místech, často jen na přechodnou dobu (Německo, Holandsko, Československo). Rostliny dosahují sotva délky 0,5—1,2 cm a jsou v obrysu okrouhlé. Lodyhy i s listy jsou často intenzívně načervenalé nebo zelené s červenými okraji.

A. filiculoides Lam. - azola kapradíčkovitá

Pochází z Jižní Ameriky; byla zavlečena do Evropy, kde roste zhruba ve stejných oblastech jako předchozí druh (včetně Francie a Itálie). Na rozdíl od předchozího druhu jsou rostliny větší (1 až 2,5 cm).

Oba druhy plavou na hladině; větší část rostliny je vynořená, takže jsou schopny při intenzívním rozmnožování brzy pokrýt hladinu akvária.

SALVINIACEAE - NEPUKALKOVITÉ

Tuto čeleď zastupují jednoleté až vytrvalé, bezkořenné druhy plovoucí na hladině. Listy rostou na krátkých stoncích, dva z nich jsou zelené, bohatě na celém povrchu srstnaté a třetí je přeměněn v kořen. Čeleď má jediný rod, Salvinia - nepukalka, s 12 druhy převážně v tropech Ameriky a Afriky, zasahující do mírného pásma druhem S. natans. Převážná část druhů byla zavlečena do různých míst světa a jsou dnes kosmopolitní. V jižní Indii a na Cejlonu stejně jako v jihovýchodní Africe je Salvinia považována za nebezpečný plevel.

Jsou to nejvhodnější rostliny k zastínění hladiny. Rychle se množí, avšak při přemnožení počet rostlin snadno regulujeme odlovením přebytečných jedinců.

Většina nepukalek, zejména ty, které mají dobře vyvinuté vlášení kořenů tvoří dobré prostředí k výtěru rybek.

Salvinia auriculata Aublet - nepukalka ouškatá

Pochází z tropické Ameriky. Od S. natans se liší okrouhlými až vejčitými listy. V akváriích vyžaduje vodu teplou 18—25 °C a světlé prostředí. Jako u většiny plovoucích rostlin se doporučuje přikrýt akvárium sklem, aby se udržela dostatečná vlhkost.

Salvinia natans (L.) AU. - nepukalka plovoucí

Roste v teplejších oblastech Evropy a ve východních částech Asie. Listy plovoucí na povrchu hladiny jsou elipticky vejčité, dlouhé 5—15 mm. Povrch listů je porostlý krátkými, tuhými chloupky.

V přirozených vodách se vyskytuje v mrtvých ramenech, tůních, rybnících a kanálech s pomalu tekoucí vodou; během léta často vytváří na hladině velmi husté porosty. Na podzim v přírodě odumírá. V akváriích je náročnější na světlo, v místnostech vytápěných plynem bývá bledě zelená a často brzy odumírá. Během roku se v akváriích rozmnožuje výběžky.

S. rotundifolia Willd. - nepukalka okrouhlolistá

Pochází ze Severní a Střední Ameriky. Listy jsou okrouhlé, dlouhé 1 cm i delší, velmi hustě srstnaté. Roste v tůních i v rybnících. Vyžaduje teplejší vodu.

Salvinia minima Bak. - nepukalka nejmenší

Je to pro akvaristiku pravděpodobně nejvhodnější druh. Roste velmi dobře při teplotách od 20 do 32 °C a dobře přezimuje. Snáší výkyvy hodnot pH a ačkoli svým původem z jižní Brazílie (Santa Catharina) náleží k jihoamerickým biotopům, můžeme ji použít i do společnosti Cryptocoryn. Má okrouhlé listy, které jsou skoro přisedlé, jen 0,6—0,9 cm dlouhé. Ponořené vodní listy podobající se kořenům jsou rozděleny v 5—6 úkrojků dlouhých 2—5 cm. Ve vodě vytvářejí hustou spleť šedobílých nebo narůžovělých »kořínků«, mezi kterými se s oblibou zdržují mladé živorodky. Ostrůvky plovoucích rostlin slouží k vytírání mnoha druhů ryb a ke stavění pěnových hnízd.

MARSILEACEAE - MARSILKOVITÉ

Čeleď tvoří drobné obojživelné kapraďorosty zakořeněné ve dně s ponořenými, vzplývavými i vzdušnými listy. Některé druhy vytvářejí též pozemní formy. Rostliny jsou vytrvalé. Do čeledě se zařazují tři rody: Marsilea (asi 65 druhů), Pilularia (6 druhů) a Regnellidium (1 druh). V půdě je plazivý oddenek, který má naspodu vyvinuty kořeny. Listy různého tvaru jsou na oddenku uspořádány většinou ve 2 řadách. Mladé listy jsou spirálovitě stočené. Rostliny žijí většinou v bažinném prostředí. Rozmnožují se dělením oddenků.

Marsilea - marsilka

Rostliny mají 2—4četné listy na dlouhém řapíku, připomínající poněkud jetelové čtyřlístky. Jsou rozšířené od tropů až do teplejších oblastí mírného pásma obou polokoulí.

Pro akvária jsou vhodné jen dva druhy, a to evropská M. quadrifolia a zvláště australská M. brownii. Všechny ostatní druhy jsou vhodné jen do paludárií, pod vodou nerostou. Řada druhů jsou nebezpečné plevele rýžovišť a zavodňovacích kanálů.

M. brownii R. Br. - marsilka australská

Pochází z Austrálie, kde roste jako obojživelná rostlina v močálech. Je nejmenší z dovezených druhů a v pozemní formě má řapíky dlouhé maximálně 8 cm. Lístky jsou rovněž menší než u ostatních marsilek a jsou v mládí hladké, později velmi jemně pýřité. Ze všech druhů tvoří nejsnáze sporokarpy.

Pod vodou se na řapících tvoří jen jednoduché až dvojčetné lístky a rostliny dorůstají výšky maximálně 3—5 cm.

V hluboké vodě se množí stejně rychle jako v bahenní formě a tenké oddenky rychle zakořeňují. Během jediné letní sezóny se vytvoří na dně hustý koberec zelené nebo olivově zelené barvy. Pěstujeme ji v měkké, mírně kyselé nebo neutrální vodě v polostínu nebo na světlém místě. Je to nejvhodnější druh pro akvária a paludária. Dobře přezimuje ve všech formách.

M. quadrifolia L. - marsilka čtyřlistá

Je rozšířena ve střední a jižní Evropě, na Kavkazu, v západní Sibiři, Afganistánu, severozápadní Indii, Číně, Japonsku a Severní Americe. Má dlouhý, plazivý oddenek, na jehož hřbetní straně vyrůstají ve dvou řadách listy podobné čtyřlístkům jetele.

V akváriích ji pěstujeme v písčitém dně v polostínu. Jen tak se udrží trvale pod vodou a má řapíky dlouhé nejvýše 10 až 15 cm. Na světlém místě se řapíky prodlužují a listy vyrůstají na hladinu vody nebo nad ni. Pro paludária je méně vhodná, protože v nich tvoří řapíky dlouhé obvykle až 20 cm, které poléhají.

Pilularia - míčovka

Tento rod zahrnuje drobnější rostliny s úzce válcovitými listy, které nemají čepel a jsou v mládí stočené jako listy jiných kapradin. Žijí většinou v pobřeží mělkých vod. Běžně se pěstuje jen P. globulifera L. Oddenek je dlouhý 20—50 cm (u submersních forem až 210 cm), plazivý, chlupatý nebo lysý, hustě porostlý válcovitými listy, které jsou dlouhé u pozemních forem 3—10 cm, u ponořených až 30 cm. Roste v mělkých nádržích, tůních a rybnících, nejčastěji na písčitém až jemně bahnitém dně. Je citlivá na obsah alkálií ve vodě; vyžaduje chladnější vodu, přechodně však snáší i vyšší teplotu. Pod vodou na zimu obvykle hyne. Je proto vhodná spíše pro paludária, kde tvoří pěkné kobercovité kolonie.

Regnellidium

Rod se podobá marsilkám, ale má jen 2 lístky, Jediný druh Regenellidium diphyllum Lindm. roste pouze v jižní Brazílii a severní Argentině. Je často označován jako vodní rostlina - nesnáší však trvalý růst pod vodou. Je vhodný spíše pro paludária.

CERATOPTERIDACEAE (PARKERIACEAE) - ROHATCOVITÉ

Do této čeledě patří jednoleté, vzplývavé nebo kořenující kapradiny žijící ve vodě nebo v močálech. Listy jsou různotvaré a na jejich spodní straně se tvoří výtrusnice (sporangia). Jediný rod Ceratopteris (6 druhů) roste v tropech a subtropech většinou v mělkých vodách. Rostliny se množí jednak z pupenů na okrajích listů, jednak pohlavně sporami, které dobře klíčí. Rozmnožování ze spor je podobné jako např. u rodu Isoëtes.

V akvaristické literatuře jsou všechny pěstované rostliny tohoto rodu obvykle považovány jen za variety jediného druhu C. thalictroides. Rostliny s širokými úkrojky listů jsou označovány jako C. thalictroides, rostliny s jemnými úkrojky listů za C. thalictroides var. javanicus a plovoucí rostliny za C. thalictroides f. cornuta. Ve skutečnosti pěstujeme v akváriích nejméně tři druhy. Pochybuji o tom, že se pěstuje C. cornuta (P. Beauv.) Lepr. pocházející z Afriky. V úvahu přicházejí následující tři druhy:

Ceratopteris pteroides (Hooker) Hieron - rohatec křídlatý

Je rozšířen v tropické Asii a Americe. Tvoří růžici 4—6 plovoucích listů. Jejich řapíky jsou ploché, zelené, 2,5—7,5 cm dlouhé a jsou rozšířeny do lžicovitých nebo srdčitých čepelí, které jsou někdy celokrajné, obvykle však jsou na okrajích laločnaté a připomínají svým tvarem dubové listy. Na okrajích a na žebrech listů vnikají z pupenů nové rostlinky, které se postupně oddělují a tak vznikají větší či menší plovoucí ostrůvky. Jejich silně rozvětvené kořeny vytvářejí ideální úkryty pro živorodé rybky a pro vytírání mnoha druhů ryb. Často také slouží jako základ pro stavbu hnízd labyrintek.

C. pteroides pěstujeme na hladině větších nádrží s mírně kyselou a velmi měkkou vodou. Vyžaduje teploty alespoň 18 °C, ale nejlépe roste při 25—30 °C. Množí se velmi rychle, ale počet rostlin se dá velmi snadno redukovat.

Ceratopteris thalictroides (L.) Copel - rohatec žluťuchový

Rostliny jsou zakořeněné ve dně. Listy měří 20—30 (v přírodě až 75) cm. Řapíky jsou 3—7x kratší než čepele, jsou zelené, ploché a velmi křehké. Čepele jsou hluboce vykrajované, ale vykrajování nezasahuje až do středu, takže pletivo kolem prostředního žebra je 2—2,5 cm široké. Listy nejsou typicky lichozpeřené a jednotlivé úkrojky jsou 1—3 cm široké. Ve starší literatuře bývá označován jako »širokolistá forma«.

C. thalictroides je vhodný především do kyselejší vody (pH 5—6,5) a do zastíněných nádrží. Svou svěží zelení a bohatým olistěním je výborným doplňkem kryptokoryn. Má velmi chudý kořenový systém a odebírá živiny především povrchem listů. Spokojí se proto velmi chudým dnem. Je to v podstatě jednoletá rostlina. Má-li dobře přezimovat, vyžaduje bezpodmínečně dosvětlování na 12 hodin denně. Není-li dosvětlován, na zimu obyčejně hyne, nebo přetrvávají jen nejmladší spirálovitě stočené listy, které pokračují v růstu až zase zjara. Ceratopteris má velmi jemné listy, které jsou oblíbenou potravou plžů. Při pomalém růstu (v zimě) musí být počet plžů v akváriu redukován tím, že odstraníme všechny větší jedince než 1,5 cm.

Ceratopteris siliquosa (L.) Copel (nesprávně C. thalictroides var. javanicus) - rohatec jemnolistý

Listy jsou v přírodě 25—130 cm dlouhé. Řapíky jsou užší než u předchozího druhu, čepele jsou vykrajované velmi hluboko, takže jsou typicky lichozpeřené. Jednotlivé listové úkrojky jsou postaveny proti sobě a jsou opět lichozpeřené, takže hovoříme o dvakrát lichozpeřených listech. Úkrojky jsou jen 2,5—7,5 mm široké. C. siliquosa pěstujeme ve stejných podmínkách jako předchozí druh - je však dekorativnější a rychleji roste. Je obojživelný, a proto často vytváří vynořené listy. Můžeme jej pěstovat v pozemních formách v paludáriu, kde snadno sporuluje.

POLYPODIACEAE - OSLADIČOVITÉ

Je to nejbohatší čeleď všech kapradin, zahrnující vytrvalé byliny s plazivým oddenkem. Listy jsou v mládí spirálovitě svinuté, čepele jsou bohatě pereně dělené nebo jen laločnaté; zřídka skoro celokrajné. Mnoho druhů této čeledě roste na vlhkých, občas zaplavovaných místech. V akváriích se běžně pěstují jen dva druhy.

Microsorium pteropus (Blume) Ching - hnědovka křídlatá

Pochází z přední Indie, jižní Číny a indomalajské oblasti až po Filipíny. Vyskytuje se tam jako obojživelná rostlina, přichycená na starých kmenech, kamenech nebo na povrchu země.

Rostlina má plazivý oddenek, z kterého vyrůstají tmavohnědé řapíky, nesoucí čepele dlouhé 10—25 cm a široké 3—7 cm. Jsou široce kopinaté, celokrajné, zelené až hnědozelené a mají výraznou, síťkovitou žilnatinu. Okraje listů jsou zvlněné.

Je to jedna z nejkrásnějších akvarijních rostlin. Není náročná na složení vody a roste dobře na světlém místě i v polostínu. Množíme ji oddělováním nových rostlin, které vznikají na okrajích plně vyvinutých listů a rychle zakořeňují.

Tuto kapradinu pěstujeme přichycenou na ponořené větve nebo pařezy nebo ji připevníme na povrch kamenů, kterými dekorujeme nádrž; po nějaké době se kořeny pevně přichytí. Nikdy ji nesázíme do písku jako jiné rostliny. Vyžaduje teploty kolem 20—25 °C. Je velmi vhodná i do paludárií, kde porůstá kameny nebo podložené kousky větví. Je také mimořádně vhodná pro akvária osvětlená jen umělým světlem.

Bolbitis heudelotii (Bory ex Fée) Alston

Tato zajímavá vodní rostlina pochází z Guineje v tropické Africe. Její listy jsou 25—35 cm dlouhé, lichozpeřené, na každé straně čepele je 7—15 úkrojků. Listy jsou temně olivově zelené, láhvově zelené nebo nahnědlé, skelně prosvítavé. Pěstování je dosti obtížné. Rostliny se nedají sázet do dna, ale musíme je upevnit na kameny nebo kořeny umístěné jako dekorace do akvária. Vyžaduje čistou, měkkou až středné tvrdou vodu a teploty od 22 do 28 °C. Nedaří se jí v husté zarostlých nádržích, vyžaduje totiž dostatek volného prostoru. Velmi jí prospívá pohyb vody. Nejlepších úspěchů proto dosáhneme, umístíme-li Bolbitis v blízkosti filtru nebo vzduchovacího kamene. V nádrži nemá být nadbytek ryb. Nejúspěšnější jsou pěstitelé, kteří pěstují tuto kapradinu ve středně velkých nádržích výhradně ve společnosti jikry kladoucích halančíků.

Pro akvária by byly vhodné nepochybné i další druhy, např. Bolbitis fluviatilis (Hook.) Ching z tropické západní Afriky, B. hydrophylla (Copel.) Ching z Filipín, B. lonchospora (Ktze.) C, Chr. z Polynésie a další. Již jejich jména (fluviatilis, hydrophylla) ukazují na to, že se jedná o vodní rostliny.

SPERMATOPHYTA - ROSTLINY SEMENNÉ

Patří sem většina rostlin s dokonale vyvinutým tělem. Kromě listů mají i květy, z nichž po opylení a oplození uzrávají semena. Dělí se na nahosemenné (Gymnospermae), kam z našich rostlin vesměs patří jehličnaté dřeviny, a na krytosemenné (Angiospermae), kam patří i všechny vodní rostliny uvedené v následující části. Krytosemenné rostliny dělíme do dvou skupin, na jednoděložné a dvouděložné.

Dvouděložné rostliny (Dicotyledonaceae) klíčí ze semen dvěma plochými, obvykle vodorovně situovanými děložními listy. Jednoděložné (Monocotyledonaceae) klíčí pouze jediným, obvykle vertikálně postaveným děložním listem. Tyto rozdíly nejsou důležité pro akvaristiku. Všechny kvetoucí semenné rostliny jsou proto v následujících kapitolách uvedeny podle abecedního pořádku názvů jednotlivých čeledí.

ACANTHACEAE - PAZNEHTNÍKOVITÉ

Jsou to byliny nebo křoviny, vzácně stromy. Jde převážně o druhy tropů a subtropů s omezeným výskytem v teplých oblastech mírného pásma. Vyskytují se v lesích, na stepích, loukách i bažinách, stejně jako na nepřístupných skalách a na okrajích pouští. Rostou i ve vysokých polohách Himaláje a bolivijských Kordiller. Mnohé druhy této čeledě mají velmi omezený areál výskytu. Čeleď je velmi početná a zahrnuje 250 rodů s 2650 druhy. Pod vodou roste omezený počet druhů a je pravděpodobné, že se mnohé z nich v budoucnu stanou akvarijními rostlinami. Kromě toho jsou všechny velmi vhodné pro mísy s bahenní vegetací.

V názvosloví této čeledě došlo v posledních letech k mnoha významným změnám. Rody Asteracantha, Nomaphila a Synnema nejsou už uznávány jako samostatné, ale splynuly s rodem Hygrophila. Čeleď Acanthaceae má proto dnes jen dva rody rostoucí pod vodou. Je to rod Justicia a Hygrophila.

Rod Justicia s asi 300 druhy je tropický a subtropický a zahrnuje mnoho bahenních rostlin. J. americana (L.) Vahl. je vodní rostlina. V jihovýchodní Severní Americe vytváří v bažinách husté, neprostupné porosty, které jsou líhništěm moskytů přenášejících malárii. Není příliš atraktivní a v akváriích se nepěstuje.

Rod Hygrophila má vzpřímené nebo poléhavé lodyhy. Jsou to byliny s jednoduchými, celokrajnými nebo mírně pilovitými listy. Květy vyrůstají v paždí listů a jsou drobné, s hluboce dvoupyskou korunou. Jsou bílé nebo modré až fialové. Emersní rostliny jsou obvykle jemně chlupaté, ponořené jsou lysé. V tropických oblastech světa se vyskytuje asi 80—90 druhů.

Hygrofily můžeme pěstovat emersně i submersně. Ačkoliv rostou dobře pod vodou, přizpůsobují se normální vlhkosti půdy a dají se pěstovat v květináčích jako pokojové rostliny. Bohatě pak kvetou a tvoří semena. Některé větší druhy se pod vodou rozrůstají velmi pomalu. Množíme je proto v nádržích s 10 až 15 cm vody, kde rychle rostou a vytvářejí bohatě větvené lodyhy. Odřízneme-li vrcholové části a zasadíme-li je do hlubší vody, rychle zakořeňují. Lodyhy a listy ztratí během asi 7 dní typické osrstění a rostlina celkově změní vnější charakter emersní rostliny na submersní.

Při pěstování ve vodě vyžadují bohaté dno a měkkou nebo mírně tvrdou vodu s mírně kyselou až mírně alkalickou reakcí. Některé druhy vyžadují dostatek světla, jiné snášejí polostín.

V akváriích se pěstují především druhy z asijských tropů. Africké rostliny nesnášejí tak dobře trvalý růst pod vodou.

Hygrophila angustifolia R. Br. (= H. salicifolia Nees) - mokřanka úzkolistá

Pochází z tropické Asie (od východní Asie až po Indonésii, Austrálii a Nový Zéland). Její lodyha je často silná až 1 cm a nese vstřícné, dlouze kopinaté listy s nevýraznými žilkami. Listy jsou světle zelené, lysé a měří 12—15 x 1—1,5 cm. Jsou přímé, na okrajích rovné. Spodní strana listů je bělozelená. Submersní listy jsou jen 7,5—10 cm dlouhé a 0,5—1 cm široké, lodyhy bohatě větvené. Rostliny kvetou jen v emersní formě. V bahenních podmínkách mohou vytvořit 1—1,5 m vysoký, hustě větvený keř podobající se vrbě. Vrcholky odstřižené z emersních rostlin a přenesené pod vodu velmi snadno zakoření. Ve vodě pak vytvoří stonek s dlouhými dekorativními listy. Vrcholky dobře zakořeněných rostlin odřezáváme, abychom je přinutili k odnožení a k vytvoření bohatě větveného potopeného keříku, vysokého až 40—50 cm.

Pěstujeme ji ve středně bohatém dně, v měkké nebo mírně tvrdé vodě na světlém stanovišti. Je teplomilná (20—25 °C). Nižší teploty ji však nepoškozují, i když často shazuje spodní listy. Aklimatizace emersních rostlin do akvária je často zdlouhavá a neúspěšná.

Hygrophila corymbosa (Blume) Lindan (= Nomaphila stricta /Vahl./ Blume) - mokřanka vzpřímená

Pochází z malajské oblasti, kde roste jako statná bahenní rostlina s ponořenými i emersními listy. Nad vodou vytváří až 1 cm silné lodyhy s vstřícnými, asi 10 x 5 cm velkými listy, které jsou velmi široce kopinaté, skoro srdčité, na konci vytažené v dlouhou špičku. Jejich okraje jsou pilovité. Celá rostlina, zvláště lodyha, je jemně chlupatá, hnědozelená až červenozelená.

Vegetační vrcholky přenesené pod vodu velmi rychle zakořeňují a olysávají. Listy se za 10—20 dní mění ve světle zelené. Jsou užší (3—3,5 cm) a jejich okraje nejsou tak výrazně pilovité. Lodyha je jasně zelená, v místech nasazení listů naběhlá, takže připomíná bambus. Vrcholové lístky si ponechávají načervenalé zbarvení. Jsou to jedny z nejkrásnějších rostlin.

Pěstuje se v akváriích se středně bohatým dnem a jakoukoli akvarijní vodou. Vyžaduje dobře osvětlené stanoviště, ale spokojí se s umělým světlem. Roste velmi rychle a vyžaduje teploty nad 20 °C. V zimě se musí přisvětlovat, jinak ztrácí spodní listy, takže zjara je třeba olistěnou část lodyhy odříznout a znovu zasadit. Množíme ji zakořeňováním částí lodyh. Chceme-li získat více rostlin, vypěstujeme si je v květináčích, v nichž se velmi dobře vyvíjejí ve světlém bytě nebo za okny. Vyžadují denní vydatnou zálivku.

Hygrophila difformis (L. fil.) Blume (= Synnema triflorum /Nees/ O. Kuntze) - mokřanka trojkvětá

Pochází z indomalajské oblasti, kde se vyskytuje jako vzpřímená nebo poléhavá bahenní rostlina. Její lodyhy jsou tenké, kořenující a na nich vyrůstají svěže zelené, vstřícné listy. Spodní ponořené listy jsou dělené nebo hluboce vykrajované a měří obvykle 8—10 x 3—5 cm. Horní listy jsou zprvu skoro celokrajné, později se mění a dostávají stejný tvar jako listy spodní. Vyrůstají-li nad hladinou, jsou celokrajné, dlouhé nejvýše 5—6 cm a jemně chlupaté. V místech nasazení listů se obvykle objevují kořeny.

Pěstujeme ji v měkké až středně tvrdé vodě při rozptýleném světle, kterého vyžaduje méně než ostatní druhy této čeledě. Velmi jí vyhovuje umělé osvětlení; na přímém slunci někdy bledne. Je teplomilná a vyžaduje 20—25 °C. Při teplotách 20 °C roste, ale její ponořené listy jsou celokrajné, a proto méně ozdobné. Růst se zastavuje až při 15 °C.

Je to jedna z velmi krásných akvarijních rostlin, které se za příznivých podmínek velmi rychle množí zakořeňováním odříznutých částí lodyhy. Svými světle zelenými listy vhodně doplňuje tmavší hnědozelené rostliny. Odřezáváním vrcholových částí lodyhy získáme bohatě rozvětvené keříky, jejichž tvar a velikost můžeme volně podle potřeby upravovat.

Hygrophila lacustris (Schlecht.) Nees - mokřanka jezerní

Patří mezi poslední novinky tohoto rodu. Byla dovezena r. 1971 nebo 1972 z Thajska. Emersní rostliny se podobají H. angustifolia, ale jsou vždy úplně lysé, listy jsou delší a širší. H. lacustris se ve srovnání s H. angustifolia mnohem lépe aklimatizuje. Emersní rostliny přesazené pod vodu se bez výjimky velmi rychle zakoření a ihned pokračují v růstu. Submersní listy jsou obvykle na bázi rostlin kratší, směrem nahoru se prodlužují až na délku 10—12,5 cm a bývají 2,5 cm široké, obvykle jsou však jen 1 cm široké. Každopádně je H. lacustris pro pokojová akvária mnohem vhodnější než H. angustifolia. Snáší dobře mírně kyselou i mírně alkalickou vodu, světlo i polostín a roste ve velmi chudé půdě. Je to jedna z nejdůležitějších akvarijních rostlin, která se jistě velmi rychle rozšíří.

Hygrophila lancea (Thunb.) Miq. - mokřanka kopinatá

Pochází z Japonska a Tchajwanu a patří k méně známým, ale pro akvaristiku velmi vhodným rostlinám. Dosahuje výšky 50—70 cm. Její lodyha je silná až 0,8 mm. Vstřícné listy jsou dlouze kopinaté a měří 6—7 x 1—2 cm. Žilky jsou vystouplé, nápadné, celá listová čepel je mírně prohnutá a její okraje jsou stočené. V emersní formě roste velmi rychle a její lodyha i listy jsou téměř lysé. V ponořené formě roste pomaleji a vnějším vzhledem se mnoho neliší od rostlin vypěstovaných mimo vodu. Je světle zelená, velmi dekorativní.

Pěstujeme ji na světlém místě při teplotě kolem 20—22 °C. Vyžaduje vodu s neutrální reakcí. Po přesazení roste obvykle směrem k hladině. Odstřihne-li se vrchol nad druhým až třetím párem listů, vyraší úžlabní pupeny a vznikne velmi ozdobný keříček.

Hygrophila polysperma (Roxb.) T. And. - mokřanka mnohosemenná

Pochází z Indie, kde roste jako bahenní rostlina. Ze všech pěstovaných druhů rodu je nejlépe přizpůsobena trvale submersnímu životu.

Popravdě musíme říci, že není jisto, zda Hygrophila polysperma je klasická rostlina našich akvárií nebo novinka. Rostliny pod tímto jménem pěstované již 40—50 roků totiž nikdy nekvetly. Jejich určení bylo proto nejisté. V importech posledních let se nyní objevily rostliny, které jsou v submersní formě podobné, ale v emersní formě mají vrcholové listy zřetelně chlupaté a snadno a pravidelně kvetou. Tyto kvetoucí rostliny byly spolehlivě určeny a nepochybně se jedná o H. polysperma. Není tedy jisto, zda klasická, pod jménem H. polysperma dlouhá léta pěstovaná akvarijní rostlina je jen nekvetoucí forma tohoto druhu, nebo zda se jedná o jiný druh. Problém se nedá vyřešit, dokud se zmíněné sterilní rostliny nepodaří přimět ke kvetení.

Lodyha je slabá (1—4 mm) a větví se poměrně málo. U bahenních rostlin je poléhavá, kořenující. Světle zelené listy s tmavšími žilkami měří 3—5 x 1—1,5 cm. Listy vyrůstající z vody jsou tmavší než ponořené, někdy zelené, jindy hnědozelené.

Je to nejběžnější zástupce tohoto rodu, který se dá pěstovat ve všech přijatelných akvarijních podmínkách. Snáší i tvrdou vodu. Nízké teploty nejsou nebezpečné, ale zastavují růst. Tato hygrofila se nejlépe vyvíjí při 20—25 °C. Vyžaduje dostatečné osvětlení, na přímém slunci jí však blednou listy. Množíme ji jen vegetativně zakořeňováním částí lodyhy.

ALISMATACEAE - ŽABNÍKOVITÉ

Čeleď žabníkovitých není příliš početná (asi 11 rodů se 110 druhy) a je rozšířena v tropickém, subtropickém a mírném pásmu celého světa. Rostliny vytvářejí podzemní oddenky nebo hlízky, z kterých vyrůstají víceméně řapíkaté listy. Čepele listů jsou kopinaté, vejčité, okrouhlé nebo střelovité. Některé rody jsou jednodomé, většina má obojaké květy. S malými výjimkami jsou žabníkovité rostliny vytrvalé.

Rostou na dočasně zaplavovaných místech nebo trvale pod vodou. Podstatná část příslušníků této čeledě může růst submersně, a proto patří žabníkovité rostliny mezi nejdůležitější akvarijní rostliny. Jsou vhodné pro velké i malé nádrže a nejsou náročné na vnější podmínky. Proto jsou pro akvaristiku velmi vhodné.

Drobné druhy, dosahující výšky jen několika centimetrů, jsou vhodné k osazování předních ploch akvarijního dna. Patří sem i jedny z největších akvarijních rostlin s tuhými, ozdobnými listy. Některé druhy vytvářejí vzplývavé listy.

Většina rodů této čeledě je svým výskytem omezena na určité světadíly. Tak například Sagittaria (šípatka) roste především v Severní Americe, kdežto z Jižní Ameriky a ze Starého světa je známo jen několik druhů. Nejdůležitější rod, Echinodorus (šípatkovec), se vyskytuje jen v americké oblasti, především v Jižní Americe, ale některé druhy pronikají do středoamerických republik a do jižních částí USA. Z ostatních má význam rod Ranalisma z Afriky a tropické Asie (pěstuje se pouze africký druh), dále Baldellia z Evropy a severní Afriky.

Rod Alisma (žabník) je nejvíce rozšířen a roste ve všech kontinentech. V trvale ponořené formě se vyskytuje jen Alisma gramineum Gmel., rostoucí roztroušeně i u nás. V létě tvoří stuhovité ponořené listy dlouhé až 60 cm a široké kolem 2—2,5 cm. Podobá se vzdáleně druhu Vallisneria gigantea. V pozdním létě však listy mizí a rostlina obnovuje svůj růst až zjara. Ostatní druhy tohoto rodu rostou pod vodou jen dočasně; i z vody hluboké přes 40 cm vyhánějí listy nad vodní hladinu.

Další rody, např. Caldesia, Burnatia, Damasonium atd. nemají pro akvaristiku význam. Jen velmi zřídka se pěstuje rod Luronium. Velmi zajímavá, dosud však neimportovaná je Wisneria filifolia Hooker f. z tropické Afriky.

Baldellia ranunculoides (Engelm.) Pari. (= Echinodorus rununculoides Engelm.) - kopinatka pryskyřníkovitá

Pochází ze severní Afriky a Evropy, kde roste poměrně dosti daleko na sever, ale místy zcela chybí. Je to vytrvalá vodní nebo bahenní rostlina vysoká obvykle 20—30 cm. Emersní listy jsou dlouze řapíkaté, čepel je dlouze a úzce kopinatá a měří 3—10 mm. Květní stonky jsou skoro tak dlouhé jako listy, jsou vzpřímené a nesou asi 1 cm velké, růžově fialové, vzácně skoro bílé kvítky. Semena se tvoří snadno a dobře klíčí.

U submersních rostlin tvoří listy růžici. Jsou bezřapíkaté, naspodu nejširší, vzhůru se pomalu zužují a dosahují délky 20 až 25 cm. Na spodu jsou široké 1—1,5 cm.

V submersní formě je to velmi zvláštní, dekorativní rostlina, nápadně odlišná od ostatních zástupců čeledě. Její kořeny jsou krátké, ale velmi husté a tvoří bohatý bílý trs. Rostliny pěstované pod vodou nekvetou a netvoří emersní listy.

Je to vděčná a ozdobná akvarijní rostlina, která nemá žádné zvláštní nároky na pěstování; přesto ji akvaristé prakticky neznají. Vegetativně se totiž vůbec nerozmnožuje a dá se množit jediné semeny, která vyséváme při pokojové teplotě do čistého písku a do mělké vody. Semenáčky vysoké 4—5 cm pak přesazujeme na určené místo do akvária. Zpočátku se podobají malým šípatkám. Poznáme je snadno, odlomíme-li kousek listu a rozemneme-li jej mezi prsty; pletivo kopinatky pryskyřníkovité má pronikavou a příjemně kořennou vůni.

Echinodorus - šípatkovec

Šípatkovci patří k nejkrásnějším a nejrozšířenějším rostlinám světlých akvárií. Zahrnují 44 druhů. Pocházejí z tropické Ameriky, především z Brazílie, některé i z jižní části USA. V oblastech Starého světa (Afrika, Evropa, Asie) se nevyskytují.

Skoro všechny druhy jsou bahenní. Rostou v močálech a na březích stojatých a tekoucích vod. V době pravidelných záplav se celá rostlina dostává pod hladinu vody a vytváří potopené, submersní listy, které se někdy silně liší od listů emersních. Jen ojedinělé druhy (E. amazonicus, E. parvifllorus) jsou typicky vodní a rostou trvale ponořeny. Dostanou-li se na sucho, vytvářejí zakrslé listy a živoří.

U jednoletých druhů šípatkovců jsou listy velmi měnlivé, od malých, úzce kopinatých listů až po listy široce kopinaté, srdčité nebo eliptické, okrouhlé a podlouhle vejčité; známe druhy vysoké několik centimetrů až po 1—4 metry.

Listy jsou obvykle svěže zelené, u některých druhů i tmavě zelené až zelenočerné, jindy hnědočerné; žilky jsou tenké nebo naopak velmi silné, vystoupavé, obvykle světlejší než okolní pletiva listů.

Šípatkovci kvetou obojakými květy, tj. na rozdíl od šípatek jsou v každém květu prašníky i tyčinky. Květy jsou bílé, měří u nejmenších druhů 3—4 mm, u velkých, dekorativních rostlin 4—5 cm. Na květním stonku jsou uspořádány nejčastěji hroznovitě v přeslenech, méně často v latách, vzácně v okolíku.

U rodu Echinodorus jsou výrazné skupiny samosprašných a cizosprašných druhů, které se liší listovými řapíky. Obecně se dá říci, že výrazně samosprašné jsou druhy s kulatými listovými řapíky (např. E. cordifolius), kdežto druhy s trojbokými řapíky (např. E. paniculatus) jsou výrazně cizosprašné. Získání semen není tedy u všech druhů tak jednoduché, jak se předpokládalo.

Šípatkovci mají drobné nažky dlouhé asi 2—3 mm, které jsou u většiny druhů dlouze zobánkaté. Před dozráním jsou složeny v kulovité nebo vejčité souplodí, z kterého vyčnívají zobánky jednotlivých nažek, takže celý útvar je ježatý. Po dozrání se plod rozpadá, a to u některých druhů velmi snadno, již pouhým dotekem, u jiných zralé nažky lpějí pevně na lůžku.

Všichni Šípatkovci se snadno pěstují a neznáme druhy, které by, jako například kryptokoryny, byly mimořádně citlivé na vnější podmínky. Vyžadují střední až větší vrstvu písku, neutrální, slabě kyselou nebo slabě alkalickou vodu, která má být měkká až středně tvrdá, ale mohou růst i ve vodě vysloveně tvrdé. Pro menší druhy může být dno zásobeno středním množstvím živin, pro větší druhy je naopak vhodná chudší půda, aby rostliny nevyrůstaly z vody. Jediný vyhraněný požadavek je světlo. Ve tmavých nádržích se jim nedaří, vyžadují dostatečné osvětlení a prospívá jim jen několikahodinové oslunění denně.

Zimní prodlužování dne umělým osvětlením je prospěšné, chceme-li je udržet celý rok v plném růstu. Není však nutné, protože Šípatkovci jsou pevné, vytrvalé rostliny a přečkají zimní období ve velmi dobrém stavu i bez umělého přisvětlování. Naopak zkrácením dne jim zastavíme růst, a tím jim vytvoříme období vegetačního klidu. Z jara pak rostou lépe a rychleji. V nepřisvětlovaných nádržích nesmíme ovšem v zimě udržovat příliš vysokou teplotu, aby dostatek tepla a nedostatek světla nenarušoval možnost dočasného zastavení růstu. Nejvhodnější teploty v zimě jsou kolem 17—19 °C, v létě 22—28 °C.

Většina druhů tohoto rodu se velmi snadno množí. Šípatkovci se množí pěti způsoby:

Kořenovými odnožemi. Tento způsob množení je akvaristům všeobecně znám (např. u zákrutich). Z šípatkovců se takto rozrůstá jen malý počet drobných druhů, například E. quadricostatus a E. tenellus.

2. Zakořeňováním květních stonků. Rostlina vytvoří květní stonek, v jehož uzlinách se současně s poupaty nebo květy vytvářejí listy, které později zakoření a vytvoří novou rostlinu. V jedné uzlině vznikají 2—3 nové rostliny. Na jedné mateřské rostlině se může za rok vytvořit 6—7 hroznovitých nebo latnatých květních stonků, u některých druhů tak vzniká 30 až 150 nových jedinců.

3. Dělením oddenků. Některé druhy šípatkovců např. E. maior, E. osiris aj., vytvářejí mohutný oddenek. Mateřskou rostlinu vyjmeme z vody a odřízneme ji tak, aby na ní zůstala skupina nejmladších kořenů těsně pod nasazením prvních listů. Pak ji vsadíme zpět a oddenek ponecháme volně plavat v akváriu bez plžů. Brzy se oddenek obalí skupinkami listů; na 10 cm oddenků může vzniknout až 15 nových rostlin.

4. Z oddenků bez jeho dělení. Druhy tvořící krátký kulovitý oddenek vytrhneme ze dna a oddenek i s kořeny ponecháme pod vodou na dobře osvětleném místě. Na oddenku vznikne ze spících oček 5—6 nových rostlin, které od oddenků odloupneme, jakmile vytvoří samostatné kořeny. Je to jediný vegetativní způsob množení některých druhů, například E. berteroi, který se jinak dá množit jedině semeny, neboť jeho květní stonky zásadně nekořenují.

5. Pohlavní cestou ze semen. Je to způsob nejobtížnější. V akváriu tvoří semena nejčastěji E. cordifolius. Ostatní druhy vyžadují k uzrání semen skleníkové prostředí. Některé typicky akvarijní rostliny, např. E. amazonicus, E. parviflorus atd., tvoří semena velmi nesnadno i ve skleníku. Semena vyséváme do plochých misek s čistým pískem, které ponoříme do vody hluboké 10 cm a teplé nejméně 20 °C, nejlépe 27—28 °C. Obojživelné druhy se někdy pod vodou ze semen těžko vyvíjejí. Proto je nejlépe ponořit misky pod vodu jen asi 1 cm. Semenáčky se pak vyvíjejí emersně, a teprve mají-li 6—10 cm dlouhé listy, vsazujeme je na určené místo do nádrže.

Echinodorus amazonicus Rataj - šípatkovec amazonský (mylný název: E. brevipedicellatus)

Pochází z Brazílie z povodí středního a dolního toku Amazonky. E. amazonicus je typicky submersní a emersně roste jen výjimečně.

Čepele jsou dlouze kopinaté, na obou stranách přiostřené, na bázi přecházejí do řapíku. První pár postranních žilek vychází ze středního žebra listů několik centimetrů nad bází čepele. Řapík je velmi krátký (kolem 5 cm), zřídka delší (až 15 cm), celý list měří 30 — 50 cm. Listová čepel je tedy podstatně delší než řapík. Listy jsou početné, zelené, obloukovitě prohnuté.

Květní stonek je tenký a vyrůstá na vodní hladinu, kde se tvoří po 4—9 bílých, asi 1 cm velkých květů s 6—9 tyčinkami. V akváriu se obvykle vytvoří jen poupata a současně s nimi v uzlinách květního stonku vzniká po 2—3 nových pupenových rostlinkách. Květy se nerozevírají, a proto se semena netvoří. Oddělováním mladých rostlin z květního stonku se rostlina dá velmi rychle rozmnožit. Za rok se na 4—10 květenstvích může vytvořit až 60 nových rostlin. Semena získáme jen ze silných rostlin pěstovaných ve skleníku při teplotách 25 — 30 °C, ve vodě hluboké kolem 30 cm. Květní stonky je nutno před rozvinutím poupat vyvést nad hladinu vody. E. amazonicus pěstujeme ve větších nádržích se středně tvrdou vodou při teplotách kolem 20 °C. Tato rostlina roste v přírodě zásadně pod vodou, a proto patří mezi nepočetné druhy, které nemají velké nároky na světlo. Roste dobře i při rozptýleném a umělém osvětlení. Pro paludária je nevhodná.

Echinodorus angustifolius Rataj - šípatkovec úzkolistý

Tento druh byl objeven teprve v nedávné době v Jižní Brazílii ve státě Matto Grosso. V emersní formě jsou listy 10—15 cm dlouhé, jejich čepele úzce kopinaté a podobají se příbuzným druhům, jako je např. E. tenellus nebo E. latifolius. V submersní formě se však od nich zřetelně liší - jsou velmi úzce kopinaté nebo páskovité, světle zelené a dosahují délky 30—40 cm a jsou jen asi 1 cm široké.

Na jedné rostlině bývá až 20 listů. Množí se kořenovými výběžky, na kterých postupné vzniká velké množství nových rostlin, které rychle zakořeňují.

E. angustifolius není typicky tropická rostlina, a snáší proto dobře nižší teploty nevytápěných nádrží, stejně jako podmínky velmi teplého akvária.

Echinodorus argentinensis Rataj - šípatkovec argentinský (nesprávný název E. longistyllis Buch.)

Pochází ze subtropické oblasti jižní Ameriky (J. Brazílie, Paraguay a Uruguay) a proniká až do mírného pásma Argentiny. Vytváří řadu místních forem a je blízce příbuzný s druhy E. grandiflorus a E. longiscapus. Snadno se s nimi kříží a vytváří mezidruhové hybridy nejrozmanitějších vlastností.

V emersní formě vytváří až 120 cm dlouhé listy. Jejich čepele jsou zřídka kopinaté, 10—15 cm dlouhé a 5—7,5 cm široké (úzkolistá forma), častěji jsou vejčité nebo oválné, 10—20 cm dlouhé a 5—10 cm široké (širokolistá forma). Tyto rozdíly jsou nápadné i u ponořených rostlin, kde si čepele zachovávají svůj tvar, ale řapíky jsou mnohem kratší, maximálně stejně dlouhé jako čepele. Širokolistá forma byla dlouhou dobu pěstována pod nesprávným obchodním názvem E. longistyllis nebo E. lonistyllus. Úzkolistá forma byla importována až v posledních letech.

Obě formy jsou velmi vhodné akvarijní rostliny. Mají trávově zelené až hnědozelené čepele, širokolistá forma má obvykle zvlněné okraje. Žilky jsou často červenohnědé, čepel listů bývá zdobena stejně zbarvenými, nepravidelnými skvrnkami.

E. argentinensis snáší velké výkyvy teploty a můžeme jej pěstovat ve vytápěné i nevytápěné nádrži.

Echinodorus berteroi (Spreng.) Fassett (= E. rostratus Engelm.) - šípatkovec zobanitý

Pochází z jižních částí USA, Střední Ameriky a ze Západoindického souostroví. Vedle E. cordifolius je to jediný větší druh zasahující až na hranice mírného pásma. Přes léto se mu daří i v zahradních bazénech. V posledních letech se u nás velmi rozšířil pod mylným názvem E. nymphaeifolius.

Z oddenků vyrůstají napřed ponořené listy nejrůznějšího tvaru. Jsou čárkovité, kopinaté, vejčité až široce srdčité. Později tvoří široce vejčité, na bázi srdčité listy, které se již podobají emersním listům. Je známo několik forem lišících se velikostí a tvarem emersních listů, které jsou výrazně zelené, blanitě průhledné, lámavé.

Rostlina kvete velmi snadno ve všech podmínkách. Jsou známy rostliny vyrostlé na zcela suché půdě, s listy dlouhými 3 až 4 cm, ale s vytvořenými květy i semeny. Submersní rostliny vyhánějí z hloubky 30—50 cm latnaté květní stonky, dlouhé až 100 cm, s velkým množstvím samosprašných kvítků asi 1 cm velkých. Ze všech květů vznikají plody, které jsou silně ježaté a obsahují klíčivá semena. Pupenové rostliny se v květenství nikdy netvoří.

Rostlina se dá množit získáváním pupenových rostlin ze spících pupenů na oddenku, především však semeny. Vyséváme je do mělké vody a jakmile vytvoří ponořené listy dlouhé asi 3 cm, rozsazujeme je do 20—50 cm hlubokých, dobře prosvětlených nádrží.

E. berteroi patří svými svěže zelenými listy, z nichž skoro každý má jiný tvar a kterých je na jedné ponořené rostlině 10 až 30, mezi nejkrásnější akvarijní rostliny. Jedinou jeho nevýhodou je, že snadno vyrůstá z vody. Zabráníme mu v tom přetrháním kořenů, jak je uvedeno u E. cordifolius. Rostlinu pěstujeme v chudší půdě, na středně až dobře osvětleném místě. Tvoří výjimku mezi šípatkovci - je citlivá na tvrdou vodu a reaguje na ni vylučováním krystalků vápenných solí na povrchu ponořených listů. V emersní formě se dá pěstovat jen ve velkých paludáriích.

Echinodorus bleherae Rataj - šípatkovec Bleherové neboli Širokolistá amazonka (nesprávně E. paniculatus, E. rangeri, E. tocatins)

Je to jedna z nejkrásnějších a nejvyhledávanějších akvarijních rostlin. Pěstuje se již velmi dlouho, přesto byla odborně popsána až před několika lety. Do té doby byla tato rostlina uváděna pod několika nesprávnými názvy (nejčastěji E. paniculatus).

E. bleherae se podobá tzv. úzkolisté amazonce (E. amazonicus), ale má mnohem širší listy, jejichž čepele nejsou nazad mečovitě prohnuté. Jediná rostlina může vytvořit trs až 30 listů, které dosahují výšky 20—40 cm a šířky 4—6 cm. Květní lodyha se vyvíjí zpravidla pod vodou a v jejích přeslenech se tvoří kořenující, nové rostlinky. Oddělujeme je a sázíme na určené místo. Je to zatím jediný efektivní způsob rozmnožování, protože nažky tohoto druhu zatím nejsou známé. E. bleherae má stejné nároky jako E. amazonicus.

Echinodorus cordifolius (L.) Grisb. (= E. radicans) - šípatkovec srdcolistý

Pochází z teplých jižních států USA a jeho výskyt zasahuje až do Mexika. Je to jeden z mála netropických druhů, rostoucích až na hranici mírného pásma. Dá se proto u nás pěstovat i v zahradních bazénech.

Vytváří ztlustlý oddenek s hustou kořenovou sítí. Na kořenech se tvoří podlouhlé hlízky, které jsou zřejmě zásobními orgány. V severnějších oblastech výskytu ztrácí tato rostlina na zimu listy. Z oddenků vyrůstají nad hladinu nepočetné listy vysoké 40 až 70 cm. Řapík je podstatně delší než čepel, která měří 15—20 x 10—15 cm. Je vejčitě srdčitá, asi o polovinu delší než široká, má obvykle 7, vzácně 9 podélných žilek, postranní žilky jsou postaveny k hlavnímu nervu v ostrém úhlu. Báze čepele je široce srdčitá.

Květní stonek je hroznovitý, napřed vzpřímený, brzy poléhá a tvoří se na něm květy velké 2—2,5 cm, které rostou na řapících dlouhých 2—5 cm. Květy jsou bílé, samosprašné a snadno tvoří semena složená v kulovitý, mírně ježatý plod. Semena jsou ihned klíčivá. V uzlinách květního stonku se současně s květy vytvářejí listy a kořeny.

V akváriu se ponořené rostliny podstatně liší od emersně rostoucích přírodních jedinců. Řapíky submersních listů jsou mnohem kratší a jsou obvykle stejně dlouhé jako čepel, která je na okrajích mírně zvlněná a jejíž vrchol je oblejší než u emersních listů. Submersní listy jsou na bázi srdčitě vykrojené. Před vytvořením emersních listů se někdy tvoří okrouhlé, na špičce tupé, vzplývavé listy, které měří až 20 x 15 cm a zcela zastíní celou nádrž.

E. cordifolius pěstujeme při mírném, nepřímém osvětlení v akváriu s chudým dnem, abychom jej trvale udrželi v submersním růstu. Teplota vody není důležitá a rostlina se vyvíjí od 15 do 30 °C. Ponořené rostliny mají obvykle 4—5 dobře vyvinutých, velkých, světle zelených listů a jsou u akvaristů velmi oblíbeny pod starším, dnes již neplatným názvem E. radicans.

Začnou-li tyto rostliny vytvářet vzplývavé emersní listy, pevně uchopíme svazek řapíků těsně nad dnem a rostlinu povytáhneme asi o 1—2 cm. Tím se zpřetrhá část kořínků a rostlina se zastaví v růstu. Zabráníme tak opadu ponořených listů a přechodu rostliny k emersnímu životu. Ponořené rostliny vytvářejí květní stonky jen velmi vzácně.

Tento šípatkovec množíme vegetativně pupenovými rostlinami, které vznikají na květních stoncích, nebo semeny. Semenáčky předpěstováváme v mělkých miskách v emersní kultuře. Jejich vývoj je pak mnohem rychlejší, než jsou-li celou dobu po vyklíčení v hluboké vodě. Pro paludária není vhodný.

Echinodorus grandiflorus Micheli - šípatkovec velkokvětý

Pochází z celé tropické oblasti Jižní Ameriky a proniká až do jižní Brazílie. V přírodě dosahují listy výšky 150—270 cm a rozvětvená květní lodyha délky až 4 m. Je to tedy největší druh rodu. Jeho velké, srdčité listy jsou zcela typické nápadně průhlednými, kulatými tečkami v čepelích. Přestože je E. grandiflorus velmi často citován v akvaristické literatuře, pod vodou trvale neroste, a proto nepatří mezi akvarijní rostliny. V akváriích se nikdy nepěstoval a jeho jméno se do literatury dostalo omylem. Rostliny se srdčitými listy dodávané pod tímto jménem jsou obvykle E. macrophyllus.

Echinodorus horemanii Rataj - šípatkovec Horemanův (nesprávně E. undulatus nebo E. osiris II)

Pochází z jižní Brazílie ze státu Páraná a náleží mezi nejkrásnější novinky posledního desetiletí. V obchodech bývá nabízen obvykle pod komerčním názvem E. undulatus Hort.

V přírodě roste převážně submersně. Emersní listy jsou velmi vzácné, jsou vejčitě oválné, podobně jako u E. osiris, ale menší a bez průsvitných linií. Na květních lodyhách se tvoří nové, zakořeňující rostliny i velké množství nažek, které hned po dozrání snadno klíčí.

Submersní listy se vzdáleně podobají E. maior, jsou 30—50 cm dlouhé, řapíky jsou kratší než čepel, která je 20—35 cm dlouhá a 2,5—5 cm široká. Povrch čepelí listů je tmavě olivově zelený, nápadně hedvábně lesklý, okraje jsou zvlněné. Střední nerv je na bázi velmi široký, první pár postranních žilek jde zprvu rovnoběžně se středním nervem a teprve několik centimetrů nad bází se odchyluje do stran. Všechny žilky jsou světlejší než listová pletiva.

Je to velmi dekorativní a současně nenáročný druh. Vyžaduje čistou vodu, chudší dno doplněné mineralizovaným detritem a snáší běžné teploty pokojových akvárií od 14 do 27 °C. V přírodě roste často v poměrně chladných vodách stékajících s hor.

Echinodorus horizontalis Rataj - šípatkovec horizontální

Pochází z celého povodí Amazonky a vyskytuje se od Peru a Bolívie až po Belém na ústí jmenovaného veletoku. Náleží k velmi ozdobným, bohužel jen zřídka importovaným novinkám. V obchodech se někdy vyskytuje pod komerčním názvem E. guianensis Hort., byl neplatně popsán jako E. dewitti a omylem bývá někdy považován za E. tunicatus, s kterým je příbuzný.

Emersní a submersní listy se navzájem mnoho neliší. Jsou 40—50 cm dlouhé (v akváriu obvykle kratší, jen 20—30 cm). Čepele listů jsou tmavě zelené, nápadně srdčité, prodloužené v ostrou špičku a ústí do řapíků v tupém úhlu, takže jsou situovány téměř vodorovně (odtud název, tj. E. horizontalis). Lodyha je o málo delší než listy, je poléhavá, květy jsou bílé. Kalich se po odkvetení rozšiřuje a skoro úplně zakrývá zralé souplodí obsahující množství bezprostředně po uzrání klíčivých nažek. E. horizontalis snadno plodí a množení ze semen je jediná produktivní cesta k namnožení. Klíčeni probíhá nejlépe při 28 °C. Vedle plodů vznikají na lodyhách také 2—3 nové rostliny.

E. tunicatus je poněkud náročnější na pěstování než ostatní druhy rodu. Jako typicky tropická rostlina vyžaduje vyšší, nekolísající teploty a čistou, měkkou vodu. Je proto mimořádně vhodný ke skalárům a diskusům.

Echinodorus intermedius (Mart.) Griesebach - šípatkovec prostřední

Pochází z Brazílie a do literatury se dostal omylem. V akváriích se zatím nikdy nepěstoval. Rostliny dodávané pod tímto jménem obvykle jsou E. quadricostatus.

Echinodorus latifolius (Seubert) Rataj - šípatkovec širokolistý

Pochází ze Střední Ameriky (Kostarika a Panama). Zatím se u nás pěstoval pod nesprávným názvem E. magdalenensis.

V submersní formě tvoří růžice listů dlouhých 10—25 cm a širokých 0,5—1 cm. Podobá se E. quadricostatus, ale jeho listy jsou delší a užší. Kdežto E. quadricostatus má v emersní kultuře položené, kopinaté listy, dlouhé asi 5 cm a široké 1,5 cm, tvoří E. latifolius listy úzce kopinaté, vzpřímené, dlouhé asi 10 cm a široké 0,6—0,9 mm; podobá se emersní kultuře druhu E. tenellus. Liší se od něho tím, že malé květy jsou na bezlistém, poléhavém nebo vzpřímeném květním stonku obvykle ve dvou přeslenech nad sebou, nažky jsou větší. Květy E. latifolius se liší od podobných druhů deštníkovitě dolů sklopenou korunou.

Rostlina je odolná, roste za stejných podmínek jako E. quadricostatus a množí se kořenovými výběžky. Vytváří husté porosty, které jsou na světle nízké, v polostínu vyšší.

Echinodorus longiscapus Arechavaleta - šípatkovec lodyžnatý (obchodní název E. heikoiana Hort.)

Pochází ze subtropického a mírného pásma Argentiny, odkud proniká na sever přes Paraguay a Uruguay do jižní Brazílie. Patří mezi velmi perspektivní novinky posledního desetiletí.

Emersní listy jsou 50—90 cm dlouhé, čepele oválné nebo vejčité, 10—15 cm dlouhé, květenství je poněkud delší než listy, obvykle jednoduché, nevětvené. V submersní formě vytvářejí rostliny růžici 20—40 cm dlouhých listů, jejichž čepele jsou srdčité nebo okrouhlé, živě zelené, asi 10 cm dlouhé a 5—7,5 cm široké. Povrch čepelí bývá červenohnědě skvrnitý, zvláště u mladých listů. Od podobného E. macrophyllus se tento druh liší menšími, okrouhlejšími čepely s nezvlněnými okraji listů a nápadnými, průsvitnými čárkami v čepelích, které u E. macrophyllus vždy chybí.

Množí se vytvářením ojedinělých nových rostlin na květních lodyhách nebo dělením oddenků. Produktivní je jen výsev semen, která klíčí již při teplotách kolem 20 °C. E. longiscapus snáší chladnou i vytápěnou vodu. Jeho předností je nenáročnost a je to jeden z mála velkolistých druhů, které dávají přednost submersním životním formám - jen zřídka proto vytváří v akváriu plovoucí nebo vynořené listy.

Echinodorus macrophyllus (Kunth) Micheli - šípatkovec velkolistý

Pochází z velké oblasti ve východní Brazílii, odkud vzácně proniká na jih až do Argentiny. Nejčastěji jej nacházíme ve východobrazilských státech Santa Catharina a Sao Paulo. V akváriích je pěstován již velmi dlouho.

Emersní listy jsou až 120 cm dlouhé. Čepele jsou trojúhle srdčité nebo vejčité, 30—40 cm dlouhé a stejně široké, někdy širší než dlouhé. Květenství je větvené, květy jsou bílé nebo žluté.

V submersní kultuře se tvoří 30—40 cm dlouhé listy s tmavě zelenými, někdy červenohnědě skvrnitými čepely, které jsou až 20 cm dlouhé. Od E. longiscapus se liší zvlněnými okraji listů. Bývá často pěstován pod nesprávným názvem E. grandiflorus nebo E. muricatus. Pro přesnější rozlišení nám zde slouží průsvitná znaménka pozorovatelná pod lupou v suchých čepelích listů. U E. longiscapus se jeví jako dlouhé linie, u E. grandiflorus (= E. muricatus) jako tečky, u E. macrophyllus se vůbec nevyskytují.

E. macrophyllus vytváří v létě velmi rád plovoucí nebo vynořené listy. Pěstujeme jej proto zásadně v chudším dně v polostínu. Není citlivý ke kolísání teplot a je vhodný do tropických i nevytápěných akvárií.

Echinodorus maior (Micheli) Rataj - šípatkovec velký

Rostlina pochází z Brazílie a akvaristům je známa pod nesprávným názvem E. martii. Tvoří pevný oddenek, z kterého vyrůstají světle zelené listy s ještě světlejšími žilkami. Postranní žilky neústí všechny na bázi čepele, ale 1—2 páry jsou ukončeny několik centimetrů nad bází, někdy až ve spodní třetině. Listy měří 30—50 cm; řapík je obvykle velmi krátký, čepel listů je dlouhá 20—40 cm a její šířka kolísá (od 2 do 7 cm).

Rostliny pěstované v polostínu mají listy velmi úzké a podobají se některým druhům aponogetonů. Na světle jsou listy široké, velmi ozdobné a řadí tento šípatkovec mezi nejcennější akvarijní rostliny.

Rostlina je vždy ponořená, v emersní formě živoří. Z hloubky 30—50 cm vyhání vzpřímený květní stonek, dlouhý podle hloubky vody 30—70 cm a zakončený latnatým květenstvím. Bílé květy měří asi 1 cm, korunní plátky jsou malé. Je samosprašná a snadno tvoří semena, čímž se nejčastěji rozmnožuje.

Tvorba mladých rostlin na květních stoncích je jen ojedinělá. Kromě množení ze semen se nové rostliny mohou získat ze spících oček na oddenku (viz charakteristiku rodu).

Tento druh pěstujeme v prostorných nádržích s měkkou až středně tvrdou vodou, při teplotách 20—25 °C. Hlubší pokles teplot mu nevadí. Dno může být bohatší, protože tato rostlina nikdy nevyrůstá z vody. Kvete často několikrát za rok. Pro paludária není vhodný.

Echinodorus nymphaeifolius Buchenau - šípatkovec leknínolistý

Pochází z Kuby a některých středoamerických států. Do Evropy nebyl dovezen a v akváriích se nikdy nepěstoval. Rostliny dodávané pod tímto názvem příslušejí druhu E. berteroi (Spreng.) Fassett (= E. rostratus Engelm.).

Echinodorus opacus Rataj - šípatkovec tmavý

Tento druh patří mezi nejnověji dovezené druhy. Neznáme od něho ani květenství. Emersní a submersní formy jsou si velmi podobné. Listy měří 20—40 cm, čepele jsou zřetelně srdčité, na bázi laločnaté, na špičce protažené až dlouze přiostřené. Povrch listů je temně olivově zelené barvy se světlejšími žilkami.

E. opacus je zatím relativně málo znám. Je importován jen velmi spoře a jeho rozmnožování v umělých kulturách je velmi nesnadné. Rozdělení poměrně malého oddenku se někdy zdaří, jindy vede k úplnému zničení matečné rostliny. Vyžaduje velmi čistou vodu, snáší však beze škod poklesy teplot na 14 °C stejné jako velmi teplou vodu tropických nádrží. Pochází z jižní Brazílie.

Echinodorus osiris Rataj - šípatkovec červenolistý

Pochází z jižní Brazílie a patří mezi nejkrásnější akvarijní rostliny. Dosud tato rostlina byla na trhu pod obchodními názvy E. osiris rubra, E. speciál, E. aus Schweden, E. aureobrunneus apod.

Je to bahenní rostlina, která vyhání z mohutného oddenku nad hladinu vody dlouze řapíkaté listy. Měří 100—110 cm, přičemž na řapík připadají asi čtyři pětiny délky, takže listová čepel pravidelně oválného tvaru měří obvykle 20 cm. Květní stonek měří 70—80 cm; zpočátku je vzpřímený, brzy však poléhá a vedle květních poupat se na něm začnou objevovat skupinky listů, které kořenují. Poupata se ve skleníkových podmínkách nerozvíjejí; nažky u tohoto druhu nejsou zatím známy.

Přesadíme-li rostliny vzniklé na květních stoncích pod vodu, vytvoří se z nich listy s krátkými řapíky (4—8 cm) a mohutnými čepelemi. Čepel měří 20—30 x 5—8 cm, je oválná a má silně vystoupavé nervy. Listy jsou zelené, nejčastěji červenozelené nebo hnědozelené, 2—3 nejmladší listy jsou hnědočervené až zlatohnědé. Okraje listů jsou mírně, ale výrazně zvlněné. Květní stonky vyrůstají z vody nebo se vinou při hladině a tvoří pupenové rostliny.

Výjimečným znakem šípatkovce červenolistého je naprostá trvalost submersního nebo emersního způsobu života. Rostliny vypěstované pod vodou nikdy nevyhánějí listy nad povrch hladiny; přesadíme-li submersní rostliny do mělké vody, vytvářejí krátkořapíkaté, k zemi přitisklé listy a vysloveně živoří. Naopak přesadíme-li emersní rostliny do vody hluboké 30—50 cm, tvoří další emersní listy a nevytvářejí listy submersní. K submersnímu růstu donutíme takovou rostlinu jedině odříznutím všech vyspělých listů a přesazením oddenku do hlubší vody.

Rostlinu pěstujeme v prostorných nádržích (průměr trsu měří až 50 cm). Vyžaduje středně tvrdou vodu, přibližně neutrální reakci, mírně bohaté až bohaté dno a teploty kolem 20—25 °C, ale v chladnější vodě neutrpí škody, naopak ve studené vodě je červené zbarvení listů intenzivnější. Množíme ji dělením oddenku, na kterém se snadno vytvářejí rostliny ze spících oček, a rostlinami vzniklými na květních stoncích. Pro paludária není vhodná.

Echinodorus paniculatus (Micheli) Rataj - šípatkovec latnatý

Pochází z velké oblasti od Střední Ameriky až po Argentinu. Roste prakticky v celé jihoamerické tropické oblasti. Překvapující okolností pro akvaristy bude skutečnost, že E. paniculatus byl do Evropy dovezen prvně až roku 1965 a že se tedy v jejich nádržích vůbec nevyskytuje. Rostliny, které byly zatím za E. paniculatus vydávány (tzv. širokolistá amazonka), nemají s tímto druhem nic společného a je to E. bleheri.

Šípatkovec latnatý je bahenní rostlina, která vyhání z mohutného oddenku 10—15 listů dlouhých 100—120 cm. Řapíky listů jsou 2—4krát delší než čepele a jsou výrazně trojboké. Čepele měří obvykle 20—25 X 8 —12 cm a jsou kopinaté, na špičce ostré, na bázi srdčité. Rostlina velmi snadno kvete a za rok vytváří více než 10 květních stonků, které měří až 150 cm, jsou rovněž trojboké a zakončuje je bohatá lata, nesoucí až 150 květů velkých asi 3 cm. Květy jsou bílé a cizosprašné. Kvete-li jen jediná rostlina, odkvete bez vytvoření semen. V některých uzlinách květního stonku se pak vytvářejí 1—3 pupenové rostliny, kterých bývá na jednom květním stonku 15—20 kusů. Takto vzniklé rostliny mohou dorůst na mateřském květenství až 20 cm. Jejich listy jsou různotvaré, úzce kopinaté až široce vejčité.

Z mělké vody tento druh vyrůstá velmi rychle nad hladinu. Pro submersní pěstování vyžaduje alespoň 40—50 cm hlubokou nádrž s chudým dnem. Pak vytváří velmi úzce kopinaté listy, dlouhé 30—40 cm a široké jen 1,5—2 cm. Je nenáročný, snáší každou akvarijní vodu a velké výkyvy teploty. Pro paludária je příliš robustní.

Echinodorus parviflorus Rataj - šípatkovec malokvětý

Původ není znám. Rostlina se dostala do našich nádrží prostřednictvím západoněmeckých importních firem s neoznačeným původem a pod názvem E. peruense nebo E. peruensis, Protože neexistují důkazy o tom, že tento šípatkovec pochází z Peru, nebylo možno při odborném zpracování název ponechat.

Je to typicky submersní rostlina, příbuzná druhu E. amazonicus. Na suchu vytváří zakrslé listy, které rostou dobře jen při skoro 100% relativní vlhkosti vzduchu. Pod vodou vytváří dva typy listů na krátkých řapících. Jejich čepele jsou buď dlouze a široce kopinaté, na obou stranách zúžené, nebo mají stejné rozměry, ale jsou na bázi výrazně srdčité. Listy dorůstají výšky 20—25 cm a jejich čepele měří 15—20 x 4—5 cm. Jsou zelené, síť žilek je nápadně tmavá, červenohnědá. Proto byla tato rostlina někdy nazývána černý echinodorus.

Submersní rostliny vyhánějí podobné květní stonky jako E. amazonicus. Květy jsou však menší a měří jen 4—7 mm. Semena se tvoří vzácně, ale přesto je můžeme získat i v akváriu, dbáme-li o to, aby květní stonek nebyl potopen. Současně s poupaty vznikají na stoncích pupenové rostliny.

E. parviflorus pěstujeme za stejných podmínek jako E. amazonicus. Tato rostlina je velmi ozdobná svými tmavě žilkovanými listy, a tím, že na jedné dobře vyvinuté rostlině může být v růžici 40—60 listů, takže se vytvoří mohutný, velmi dekorativní trs.

Echinodorus pellucidus Rataj - šípatkovec prosvítavý

Pochází z jižní Brazílie a je velmi příbuzný druhu E. argentinensis. Na rozdíl od něho vytváří v emersní formě jen 3—4 cm široké čepely. V submersní formě se liší od E. argentinensis především menším vzrůstem. Listy jsou maximálně 25 cm dlouhé, čepele tmavě zelené se zřetelně tmavším žilkováním, 10—12,5 cm dlouhé a 4—5 cm široké. Mladé listy jsou obvykle červenohnědě skvrnité. Je to velmi okrasná novinka našich nádrží, která snáší studenou i teplou vodu.

Echinodorus quadricostatus Fassett - šípatkovec zakrslý (zakrslá amazonka)

Tuto rostlinu znají naši akvaristé již řadu let pod nesprávným jménem E. intermedius. Přesto byl tento druh odborně popsán až roku 1955 podle materiálů pocházejících z Columbie. Má celkem 3 variety. Základní varieta (var. quadricostatus) tvoří nažky s velmi dlouhým zobánkem stejně jako var. magdalenensis, která se však liší nepřítomností 3—4 žeber na nažkách. Obě zmíněné variety pocházejí z Peru a Columbie a v akváriích se nepěstují.

Pěstujeme jen varietu tohoto druhu rostoucí v přírodě na středním toku řeky Amazonky a v povodí některých přítoků, např. Xingu. Je to E. quadricostatus var. xinguensis Rataj - známe ji již dlouho jako tzv. zakrslou amazonku.

Z nevýrazného oddenku vyrůstá růžice skoro bezřapíkatých, úzce kopinatých listů svěže zelené barvy, dorůstající délky 10 až 15 cm. Běžná velikost listů v nádržích je však jen 6—10 x 1 cm. Vetší listy tvoří rostlina jen za výborných podmínek při mírném, rozptýleném světle, kdy jsou listy vzpřímené a značné se prodlužují. Při dobrém osvětlení je většina listů šikmo rozložena do stran.

Listy šípatkovce zakrslého jsou v emersní kultuře podobné jako pod vodou, ale kratší a poněkud širší. Měří obvykle 5 x 1,2 až 1,4 cm. Tenké květní stonky nesou 6—10 bílých, 1—1,2 cm velkých kvítků. Semena se tvoří velmi vzácně.

Pěstujeme jej ve středně bohatém dně při středním nebo dobrém osvětlení a teplotách 25—30 °C. Snáší však beze škod i poklesy teplot až na 15 i méně stupňů. Roste v každé akvarijní vodě. Množí se výhradně oddělováním mladých rostlin, které se tvoří z dlouhých kořenových výběžků, podobně jako u zákrutich. Je to nenáročná rostlina velmi vhodná k osazování předních ploch v akváriu i paludáriu, které brzy zaroste hustým porostem.

Echinodorus scaber Rataj - šípatkovec drsný (nesprávně E. muricatus)

Pochází z celé oblasti tropické Jižní Ameriky a podobně jako E. macrophyllus nemá v čepelích listů průsvitné značky. Hlavní oblast výskytu je východní Brazílie. Tento druh je pěstován již poměrně dlouho pod nesprávným názvem E. muricatus.

Podobá se druhu E. macrophyllus. Jeho emersní čepele jsou však oválné nebo vejčité, na špičce dovnitř vykrojené. Liší se navzájem také nažkami a utvářením listenů v přeslenech květenství (viz klíč k určování). Oba druhy pěstujeme za stejných podmínek.

Echinodorus tenellus (Mart.) Buch. - šípatkovec jemný

Pochází z oblasti mezi jižními státy USA až po Paraguay; je tedy rozšířen od hranic severního mírného pásma až po subtropickou oblast jižní polokoule. Vzhledem k velkému rozšíření je velmi proměnlivý; bylo popsáno několik forem, které se liší tvarem nažek i velikostí listů.

Každopádně je E. tenellus nejmenší z šípatkovců. Dorůstá výšky 3—5 cm, pouze některé vzácnější formy mohou být vysoké až 10 cm. Listy jsou jemné, široké obvykle jen několik milimetrů, uzounce kopinaté až čárkovité, skoro bezřapíkaté.

Suchozemské rostliny, velmi vhodné pro paludária, mají list zřetelně rozdělený v řapík a úzce kopinatou čepel. Vytvářejí květní stonek zakončený jediným okolíkem několika květů velkých asi 3—4 mm.

Pod vodou i na suchu se E. tenellus množí vegetativně z kořenových výběžků. V dobrých podmínkách pokryje brzy plochu dna jemným, svěže zeleným porostem.

Na pěstování je nenáročný. Vyžaduje písčité dno, dostatek světla, a i když se nejlépe vyvíjí při teplotách 20 °C, nižší teploty jej nepoškozují.

Echinodorus uruguayensis Arechavaleta - šípatkovec uruguayský

Roste v subtropické a mírné oblasti Jižní Ameriky a je ojediněle sbírán v Argentině, ve státech Uruguay a Paraguay. Podobá se vzdáleně druhu E. maior, ale liší se od něho menším vzrůstem, barvou ponořených listů a tvarem emersních čepelí. E. major dorůstá pod vodou výšky až 50 cm, jeho listy jsou zelené, tvarem se neliší od listů vynořených. E. uruguayensis je pod vodou maximálně 30 cm vysoký, emersní čepele jsou elipticky kopinaté, asi 10 cm dlouhé a jsou na velmi dlouhých řapících. Jedná se o jeden z nejkrásnějších a nejvzácnějších druhů. Submersní listy měří 20—30 cm, krátké řapíky nesou 10—20 cm dlouhé a 1,5—3 cm široké čepele, které mají nápadné zvlněné až zkadeřené okraje, jsou tmavě olivově zelenohnědé až černočervené. E. uruguayensis má z celého rodu nejtmavší a nejbarevnější listy a bývá proto nazýván »černá amazonka«.

Byl objeven asi před 60 lety. Jednotlivé importy se však mezi evropskými a americkými akvaristy objevily až v posledních letech. V přírodě nebyly objeveny žádné bohaté lokality a rostliny v umělých kulturách zatím nekvetly. Dají se množit rozdělením oddenku, které je možné jen po delších časových intervalech a proto je E. uruguayensis zatím snad nejvzácnějším druhem rodu Echinodorus. Při tom je zcela nenáročný a dá se pěstovat za stejných podmínek jako E. horemanii. Snáší dobře poměrně chladnou vodu.

Klíč k určování druhů rodu Echinodorus

Tento klíč byl vypracován na základě dlouholetých studií rodu. Upozorňujeme čtenáře, že některé druhy se nedají spolehlivě určit jen podle ponořených rostlin v akváriu, že musíme mít k dispozici také semena (nažky). Musíme proto některé druhy pěstovat v paludáriích, dosáhnout emersních forem, květů a zrání plodů. V ponořených formách se mnohé druhy přizpůsobují specifickým podmínkám jednotlivých nádrží, jsou proto velmi proměnlivé a jednotlivé druhy se mohou navzájem podobat tak silně, že listy jsou bez ostatních orgánů nerozlišitelné.

Návod k používání klíče :

Determinační klíče jednotlivých druhu jsou založeny na systému párových protichůdných znaků. Začínáme určovat na první řádce u čísla jedna. Sledujeme, zda znak určované rostliny je shodný s popisem a současně sledujeme pro kontrolu protichůdný znak uvedený v závorce, tedy pod č. 9. Souhlasí-li vlastnosti určované rostliny s textem, pokračujeme na číslo uvedené na konci textu, v našem případě na č. 2. Nesouhlasí-li vlastnosti, pokračujeme s určováním dále na textu podle čísla uvedeného před textem v závorce, tj. na č. 9.

Příklad: Určujeme tzv. amazonku úzkolistou (Echinodorus amazonicus). Začínáme č. 1 a sledujeme současně protichůdný text (č. 9). Rostlina nemá páskovité listy, čepele jsou širší než 2 cm, květy mají více než 9 tyčinek. Heslo č. 1 nesouhlasí, pokračujeme tedy na čísle 9, které souhlasí a odkazuje nás tedy na č. 10. Porovnáme vlastnosti textu č. 10 při sledování protichůdného hesla uvedeného v závorce (č. 23). Víme, že určovaná rostlina vytváří jen ponořené listy, čepele jsou mnohem delší než široké; text hesla v klíči tedy souhlasí s vlastnostmi rostliny a pokračujeme proto v určování na čísle, uvedeném za textem, tj. na č. 11. Čteme heslo č. 11 a porovnáváme vlastnosti rostliny Současně s textem uvedeným v závorce (č. 18). Naše rostlina nemá zvlněné okraje listů, jejich vrchol není tupý, ale zaoblený. Text č. 11 nesouhlasí, přejdeme na text č. 18, který souhlasí (rostlina má rovné okraje listů a zašpičatělé vrcholky). Pokračujeme tedy na č. 19 a porovnáváme heslo s č. 20 (viz závorka). Listy určované rostliny jsou více jak 6x delší než široké, na bázi jsou zúžené do řapíku (nikoli uťaté). Vlastnosti nesouhlasí s č. 19, souhlasí však s č. 20, pokračujeme proto na č. 21 a 22 (uvedeno v závorce). Určovaná rostlina má čepele listů nazad mečovitě prohnuté, maxim. 3 cm široké. Heslo 21 souhlasí, jedná se tedy o E. amazonicus.

(9) — Listy páskovité, mnohokrát delší než široké, maxim. 2 cm široké, květy mají 6—9 tyčinek, rostliny se množí z oddenkových výběžků — 2

(5) — Submersní listy jsou kopinaté, obvykle širší než 15 mm, 5—10x delší než široké — 3

3 (4) — Květy mají bílé korunní plátky vodorovné - E. quadricostatus

— Korunní plátky deštníkovitě dolů skloněné - E. austroamericanus

— Submersní listy užší než 15 mm, většinou 10—30x delší než široké — 6

(7) — Listy maximálně 7,5, obvykle jen 2,5—5 cm dlouhé, jen 2,5—5 mm široké — E. tenellus

7 (8) — Listy 5—15 cm dlouhé, asi 1 cm široké - E. latifolius

— Submersní listy 20—40 cm dlouhé a maxim. 1 cm široké - E. angustifolius

— Listy nejsou páskovité, čepele širší než 2 cm, květy mají vždy více jak 9 tyčinek — 10

10 (23) — Rostliny mají ponořené listy, nevyrůstají z vody, čepele mnohem delší než široké, postranní žilky jsou na bázi rovnoběžné se středním nervem — 11

11 (18) — Okraje čepelí listů zvlněné, špička čepele tupá nebo zaoblená — 12

— Listy zelené — 13

13 (14) — Listy světle zelené, matné, obvykle ve spodní třetině nejužší, k vrcholku rozšířené - E. maior

— Listy tmavě olivově zelené, lesklé, do řapíku zúžené, nejširší uprostřed - E. horemanii

— Listy načervenalé, červenohnědé nebo černohnědé — 16

16 (17) — Čepele listů 4—5 cm široké, mladé listy živě červené, starší hnědozelené - E. osiris

— Čepele listů maxim. 3 cm široké, mladé listy červenočerné, starší červenohnědé - E. uruguayensis

— Okraje listů ploché nebo skoro ploché, čepele na špičce zaostřené — 19

19 (20) — Listy maxim. 3—4x delší než široké, na bázi obvykle srdčité nebo uťaté  - E. parviflorus

— Listy minim. 6x delší než široké, na bázi do řapíku zúžené — 21

21 (22) — Čepele mečovitě nazad prohnuté, maxim. 3 cm široké - E. amazonicus

— Čepele rovné, 3—5 cm široké - E. bleherae

— Vedle submersních listů vytvářejí rostliny při dobrém osvětlování plovoucí nebo vynořené listy - ponořené čepele jen málo (nejvýše 2x) delší než široké, všechny žilky jsou orientovány na bázi čepele — 24

24 (25) — Submersní listy mnohotvaré, některé páskovité, jiné úzce až široce kopinaté až srdčité a okrouhlé a emersní listy vejčité, srdčitě vykrojené - E. berteroi

— Submersní i emersní listy přibližně stejného tvaru — 26

26 (29) — Čepele listů na konci špičaté

27 (28) — Čepele listů svírají s řapíkem tupý úhel, jsou skoro vodorovné - E. horizontalis

— Čepele listů jsou přímým pokračováním řapíku - E. opacus

— Čepele listů nejsou špičatě protažené, ale tupé — 30

Čepele vejčité, do řapíku zúžené, 2 3x delší než široké, někdy rovnoměrně na obě strany zúžené — 31

31 (32) — Čepele 15—30 cm dlouhé, obvykle široce vejčité - E. argentinensis

— Čepele maxim. 10 cm dlouhé, kopinaté, někdy červenohnědě skvrnité - E. pellucidus

— Čepele srdčité, na bázi laločnaté, obvykle jen málo delší než široké — 34

34 (35) — Okraje listů nejsou zvlněné, listy skoro okrouhlé - E. longiscapus

— Okraje listů zvlněné, listy srdčité s tupým vrcholkem — 36

36 (39) — V čepelích listů nejsou žádné průsvitné značky (patří sem dva druhy rozlišitelné jen v emersní formě) — 37

37 (38) — Čepele emersních listů srdčité až trojúhlé, krátce zašpičatělé, nažky s větším množstvím žlázek - E. macrophyllus

— Čepele emersních listů vejčité, na vrcholu dovnitř vykrojené, nažky s 3 žlázkami - E. scaber

— V čepelích listů jsou zřetelné průsvitné linie - E. cordifolius

Luronium (= Elisma) - žabníkovec

Tento zajímavý rod žabníkovitých tvoří přechod mezi rody Alisma a Damasonium. Vnějším vzhledem se podobá drobným druhům ponořených šípatek. Rod obsahuje jediný druh.

Luronium natans (L.) Buch. (= Elisma natans) - žabníkovec vzplývavý

Pochází z Evropy, kde se však vyskytuje jen místy v atlantské oblasti. U nás se nachází jen na jediné lokalitě v sev. Čechách.

Je to typická vodní vytrvalá rostlina s kratičkým oddenkem. Lodyhy jsou tenounké, kořenující a vznášejí se ve vodě. Spodní listy čárkovité, ponořené, horní vzplývavé, dlouze řapíkaté. Jejich čepele jsou vejčité, s třemi žilkami; měří 2—3 x 1 až 1,5 cm. Jak listové čepele, tak i květy vzplývají na povrchu hladiny. Květy jsou velké asi 1 cm, dlouze stopkaté, korunní plátky bílé, na bázi žluté.

V emersní formě je lodyha plazivá, čárkovité listy se netvoří, řapíkaté listy jsou úzce oválné, na bázi někdy srdčité. Květy jsou menší než u ponořené formy.

Je to zcela nenáročná rostlina, roste ve studené i teplé vodě; v nádržích dobře přezimuje, vyžaduje však více světla. Množí se zakořeňováním útržků lodyh. Není příliš dekorativní a pro akvaristiku má omezený význam.

Ranalisma - žabnice

Tento rod je zastoupen pouze dvěma druhy, které byly dříve řazeny k rodu Echinodorus. Jeden z nich (R. rostratum Stapf.) se vyskytuje v jižní Asii (Malacca). Živé rostliny nebyly k nám nikdy importovány, a proto nejsou žádné zkušenosti s jeho pěstováním. Je vytrvalý a jeho listy se podobají některým kryptokorynám. Roste dobře pod vodou a byl by cenným přínosem pro naše akvária. Podle údajů je to však i ve své domovině vzácná rostlina. Další druh R. humilis byl již dovezen a pěstuje se v akváriích a paludáriích.

Ranalisma humilis (Kunth) Buch. (= Echinodorus humilis Kunth) - žabnice nízká

Tento druh pochází z tropické Afriky a je tam rozšířen od Senegalska až po nilskou oblast. Je to nízká bezlodyžná bylina vysoká 3—6 cm, jednoletá, pod vodou vytrvalá. Listy jsou široce kopinaté a měří 2—6 x 1—2 cm. V submersní kultuře jsou rostliny k nerozeznání od šípatkovce zakrslého (E. quadricostatus). V emersní kultuře jsou čepele stejně dlouhé, ale mnohem širší, zúžené ve znatelný řapík. Květní stonky jsou kratičké, květy jsou bílé, velké asi 1 cm. Semena se tvoří velmi snadno.

Emersní kultury po vytvoření semen velmi často hynou. V submersní formě je to vytrvalá rostlina, kterou pěstujeme a množíme stejně jako E. quadricostatus.

Sagittaria - šípatka

Rod Sagittaria je rozšířen skoro po celém světě a dnes známe asi 30 druhů. Převážná většina z nich pochází ze Severní Ameriky, menší počet ze Střední a Jižní Ameriky a Austrálie. V Africe se vyskytují jen zavlečené a zplanělé rostliny. V Euroasii rostou 3 druhy a to S. pygmaea z jižní a východní Asie, S. natans ze severní Evropy a Sibiře až do dálného východu a S. sagittifolia (šípatka střelolistá) známá z celé Evropy. Má bílé květy s purpurovou skvrnou uprostřed. V Asii roste její poddruh S. sagittifolia subsp. leucopetala s čistě bílými květy. Její zahradní formy tvoří až 5 cm velké hlízy, které jsou v Číně a Japonsku běžně prodávány jako potravina. Často zplaňuje a její divoké formy se pak nacházejí ve volné přírodě. Pěstovaná forma se nazývá Sagittaria sagittifolia subsp. leucopetela var. edulis (šípatka jedlá). Nazývá se často »šípatka čínská« a stejně jako ostatní druhy pocházející ze Starého světa je pro akvarijní účely naprosto nevhodná. Běžné používání názvu čínská šípatka (Sagittaria sinensis nebo S. chinensis) pro v akváriích pěstovaný širokolistý druh je zřejmým omylem.

Oba pěstované druhy šípatek jsou svým původem v Severní Americe. Do akvaristické literatury se v minulých letech dostala řada amerických druhů, které se ve skutečnosti v pokojových nádržích vůbec nedají pěstovat a řada druhů pod smyšlenými nebo v současné době neplatnými názvy. K těmto omylům patří především následující druhy:

Sagittaria latifolia Willd. je nejběžnější severoamerický druh dosahující výšky až 1 m. Má střelovité listy. Submersní, páskovité listy (tzv. fyllodia) vytvářejí jen mladé rostliny do stáří jednoho roku - později jen v periodických obdobích. V akváriu se nedá pěstovat.

S. engelmanniana J. G. Sm. vytváří submersní formy jen krátkodobě a je pro akvária rovněž nevhodná. Totéž platí o S. longirostra Michelli a S. brevirostra Mack. et Bush. - jedná se o bývalé druhy, které jsou dnes vedeny jen jako variety S. engelmanniana.

S. longiloba Engelm. pochází z jižních částí USA, Mexika a Venezuely. Má stejně jako předchozí druhy střelovité listy a v akváriích neroste.

S. montevidensis Cham. et Schl. pochází z Ameriky a má mnoho variet. Základní varieta roste ve východní Severní Americe, var. chilensis (Cham. et Schlecht.) Bogin v Chile, var. calycina (Engelm.) Bogin a var. spongiosa (Engelm.) Bogin pronikají do Střední a Severní Ameriky. Dříve byly tyto variety pokládány za samostatné druhy - žádná z nich se pro akvária nehodí.

S. lancifolia L. roste v tropické a subtropické oblasti Ameriky. Je to robustní, až 180 cm velký druh s kopinatými listy, naprosto nezpůsobilý pro pokojové nádrže.

V akváriích se běžně pěstují jen dva severoamerické druhy, často skryté pod řadou buď zcela nesprávných, nebo neplatných, popřípadě synonymních jmen. Je to S. graminea (používaná jména S. chinensis, S. sinensis, S. platyphylla, S. teres, S. isoëtiformis) a S. subulata (nejčastěji používaná jména S. natans, S. minima, S. gracillima, S. lorata).

Sagittaria graminea Michx. - šípatka trávolistá

Vyskytuje se od jižních států USA až do jihovýchodní Kanady a chybí jen na americkém západě. Má celkem 7 variet, z nichž 3 nebo 4 našly využití v akvaristice, kde se obvykle objevuje pod komerčním názvem »šípatka čínská«.

Sagittaria graminea var. graminea Michx. je základní varietou tohoto druhu. Vyskytuje se v přírodě v relativně velké oblasti. Emersní čepele jsou kopinaté, na obou koncích zúžené, nahoře zaoblené. Listy měří obvykle 40 cm, nažky jsou hladké s velmi krátkým zobánkem.

Submersní listy jsou přeměněny ve fyllodia. Jsou páskovité, mírně nazad zakřivené, zelené nebo zelenohnědé, 10—40 cm dlouhé a většinou jen 1 cm široké. Pěstujeme ji v nepříliš bohatém písku na dostatečně osvětleném místě. Snáší teploty od 15 do 30 °C. Ve vodě hlubší než 30 cm nevyrůstá nikdy nad hladinu a je proto pro akvária mimořádně vhodná. Roste dobře v měkké i středně tvrdé vodě. Množí se kořenovými výběžky během celého jara a léta. V nedosvětlovaných nádržích se na kořenech za krátkého zimního dne vytvářejí hlízky, na kterých se zjara vyvíjejí listy. 5. graminea je jedna z mála rostlin naprosto vhodných i pro začátečníky.

S. graminea var. platyphylla Engelm. byla dříve považována za samostatný druh. Od předchozí variety se liší v emersní formě delšími, nahoře protaženými čepely. Její nažky mají 0,3 mm dlouhý zobánek. Submersní listy jsou páskovité, ale širší a ozdobnější než u var. graminea. Jsou až 45 cm dlouhé a 1,5 cm široké. Tato varieta je tedy robustnější a v menších nádržích v létě někdy vyrůstá z vody.

S. graminea var. weatherbiana (Fernald) Bogin pochází z atlantského pobřeží Severní Ameriky, zvláště z jižních oblastí. Od předchozích variet se liší ještě robustnějším vzrůstem. Stopky samičích květů jsou nápadně dlouhé (až 4 cm) a submersní listy dosahují délky kolem 50 cm a šířky 2,5 cm. Je to tedy největší akvarijní šípatka a v obchodech bývá nabízena jako »Sagittaria gigantea Hon.«

S. graminea var. teres (S. Wats.) Bogin se v přírodě vyskytuje v úzkém pásmu východního pobřeží USA od státu Massachusetts po Floridu. Dříve byla považována za samostatný druh. Semenáčky tvoří v prvních letech jen 5—10 cm dlouhé, oblé listy, později jsou listy 10—30 cm dlouhé, řapíky jsou oblé, měkké, houbovité a mají kopinaté čepele. Roste v kyselých vodách a ačkoli se často uvádí v akvaristické literatuře, pravděpodobně se nepěstuje.

Sagittaria subulata (L.) Buch. - šípatka šídlatá

Vyskytuje se ve východních státech USA, a to v bažinách a mělkých vodách. Je to submersní rostlina plně přizpůsobená trvalému životu pod vodou. Ponořené listy jsou páskovité, nečleněné na řapík a čepel. Před kvetením se někdy vyskytnou listy, které mají na tenounkých, nitkovitých řapících oválné, vejčité nebo vzácněji srdčité či střelovité plovoucí čepele. Květy narůstají na dlouhých a tenkých vzplývavých lodyhách dosahujících k hladině. Jedno květenství má obvykle 2—5 samčích a 1—2 samičí květy. Jsou bílé, asi 1 cm velké. Souplodí se podobá nezralé malině a obsahuje velké množství drobných nažek, které jsou na obou okrajích zřetelně, i když jemně zoubkaté. Po vyschnutí vody vytváří S. subulata dočasné pozemní formy. Jejich listy jsou rozčleněny v řapík a oválné, 2,5—5 cm dlouhé čepele.

Všechny variety tohoto druhu snášejí dobře tvrdou vodu a nadbytek minerálních i organických látek. Jsou vhodné prakticky pro každou pokojovou nádrž, nejsou náročné na teplotu ani na světlo a jsou to typické rostliny pro začátečníky. Spokojí se velmi chudým pískem a rozptýleným, nepřímým osvětlením. Na přímém slunečním světle vytvářejí všechny variety zmíněného druhu většinou jen zakrslé formy - tak nám vznikne hustý 2,5—5 cm vysoký porost skládající se z nesčetných, travnatě zelených, nazad ohnutých páskovitých listů. V rozptýleném světle jsou všechny variety obvykle rozlišitelné podle různě dlouhých listů sahajících někdy až k hladině. Množí se velmi snadno (někdy až příliš rychle) z kořenových výběžků. .

S. subulata (L.) Buch var. subulata vytváří submersní listy dlouhé 5—10 cm, ve vzácných případech až 30 cm. Jsou 1—7 mm široké, tuhé, nazad zakřivené. V akváriu kvete velmi zřídka, je to rostlina mělkých vod, zůstávající v hlubší vodě i v přírodě sterilní. Je vhodná k osazování předních partií nádrže. Bývá nabízena pod komerčními názvy S. pusilla nebo S. natans.

S. subulata var. gracillima (S. Wats.) J. G. Sm. byla považována dříve za samostatný druh (S. gracillima nebo S. lorata). Její submersní, páskovité listy jsou 30—90 cm dlouhé a jen 1—6 mm široké. Vytváří proto v akváriu hustě zarostlé stěny. Dosáhnou-li listy hladiny, vinou se pod ní a vznikají husté spletě sloužící za úkryty rybám. Tato varieta je vhodná především k osazování rohů a zadních stěn nádrží.

S. subulata var. kurziana (Glück) Bogin je nejdekorativnější varietou. Submersní, páskovité listy jsou 10—90 cm dlouhé a 7—16 cm široké. V obchodech se s touto varietou setkáváme často pod názvem Sagittaria japonica Hon. Podobá se některým druhům valisnerií. Používáme ji pro stejné účely jako var. gracillima.

Je pravděpodobné, že rod Sagittaria nám v budoucnosti poskytne další druhy vhodné pro akvaristiku. V úvahu přichází především Sagittaria demersa J. G. Sm. z Mexika, S. ambigua J. G. Sm. ze států Kansas, Missouri a Oklahoma a překrásná, ale velmi vzácná S. cordifolia Suess. et Beyerle z Brazílie, která má submersní, široce srdčité čepele. Na druhé straně byly z Jižní Ameriky v posledních letech pravidelně dováženy dva druhy šípatek, které však v akvaristice nenašly uplatnění. Je to S. planitiana Agostini (dovážena pod komerčním názvem Echinodorus lophotocarpi latifolia) a S. rhombifolia Cham. dovážená pod komerčním názvem Echinodorus lophotocarpi angustifolia. Oba jmenované druhy vytvářejí emersní listy a nedají se přizpůsobit trvale ponořenému růstu.

Šípatky jsou jednodomé rostliny. Na jediné rostlině jsou jak samčí, tak samičí květy. Jsou samosprašné i cizosprašné. Květenství je hroznovité. Napřed se otevírají samčí květy umístěné v horních přeslenech květenství a teprve za 2—3 dny nato samičí spodní květy. Nažky šípatek se od nažek šípatkovců liší nepřítomností postranních žeber.

Šípatky všeobecně pěstujeme podobně jako echinodory. Jsou však ještě odolnější, rostou ve všech přijatelných podmínkách a nevyžadují příliš vysoké teploty.

AMARANTHACEAE - LASKAVCOVITÉ

Jsou to jednoleté až vytrvalé byliny, křoviny nebo stromy se střídavými nebo vstřícnými listy. Vyskytují se na celém světě s výjimkou chladných oblastí mírného pásma. Ve střední Evropě se vyskytuje jen rod Amaranthus (laskavec), Asi 60 rodů s 850 druhy roste převážně v Americe a v Africe od tropů až do mírného pásma.

Mnoho zástupců této čeledě jsou bahenní rostliny, které zatím nebyly v akváriích vyzkoušeny. Dva rody mají vodní zástupce. Centrostachys aquatica (R. Br.) Wall pochází z tropické Afriky a jihovýchodní Asie. Nebyl dosud importován. Rod Alternanthera zahrnuje asi 170 druhů, z nichž některé rostou pod vodou. V posledních letech byly dovezeny tři velmi ozdobné rostliny z tropické Jižní Ameriky pod obchodními jmény A. lilacina, A. rubra a A. osiris. A. osiris byla determinována jako A. reineckii, zatímco další dvě rostliny jsou pravděpodobně dvě variety náležející k druhu A. sessilis.

Alternanthera reineckii Briquet - plevuňka Reineckova (= Alternanthera (Telanthera) osiris Hort.)

Pochází z jižní Brazílie a Paraguaye, kde se vyskytuje jako bahenní rostlina přizpůsobená trvale submersnímu životu. Z rodu Alternanthera je pod vodou nejstálejší, pěstuje se snadno a jistě proto zůstane trvalou ozdobou pokojových nádrží.

Submersní lodyhy jsou vzplývavé a směřují k hladině vody. Lodyhy jsou zelené nebo načervenalé. Vstřícné listy jsou křížmostojné, tj. každý pár listů je postaven kolmo na osu listů předcházejících. Listy jsou skoro přisedlé, dlouze eliptické, 2,5—3,5 cm dlouhé a 0,5—1,5 cm široké. Na líci jsou zelené na rubu růžové nebo načervenalé. Nejkrásněji vybarvené rostliny vznikají v polostínu - na dobrém světle převládá zelená barva. A. reineckii snáší dobře mírně kyselé i mírně alkalické prostředí a snáší se s kryptokorynami i echinodory. Lodyhy, které dosáhly hladiny, pravidelně zaštipujeme, aby nevyrůstaly nad vodu.

Podobně jako jiné vzplývavé druhy, i A. reineckii sázíme zásadně do skupin po 5—7 lodyhách. V menších akváriích se uplatní do zadních rohů, ve větších do středních partií. Je nenáročná a podobá se některým druhům z rodu Ludwigia. Má proti nim výhodu, že lépe snáší nedostatek světla a lépe přezimuje.

Alternanthera sessilis (L.) DC. var. lilacina Hort. - plevuňka liláková

Listy jsou na líci olivově zelené, na rubu tmavě červené až fialové, někdy po obou stranách červené, asi dvakrát větší než u předchozího druhu. Je velmi proměnlivá ve tvaru i barvě a akvaristé s ní mají velmi nestejné zkušenosti. Některým roste pod vodou výborně, jiní nemají úspěch. Základní podmínkou úspěchu je stará, čistá voda. V čerstvě založených akváriích se tento druh nedaří. A. sessilis var. lilacina snáší dostatek světla stejně jako polostín, hodnoty pH jsou nejlepší kolem neutrálního bodu. Množí se zakořeňováním částí lodyh.

A. sessilis var. rubra Hort. - plevuňka červená

V emersní formě vytváří plazivé, těsně nad zemí větvené lodyhy. Listy jsou 2,5—5 cm dlouhé a 7,5—14 mm široké. Na obou stranách jsou rubínově červené stejně jako lodyha, která u báze každého listu snadno zakořeňuje. A. sessilis var. rubra se množí výhradně emersně, obvykle ve vlhkém teráriu. Asi 10—15 cm dlouhé, dobře olistěné vrcholky pak odřezáváme a sázíme ve skupinkách do akvárií. Pod vodou asi za 10 dní zakoření, ale obvykle skoro nerostou a udržují se v dekorativním stavu po dobu 2—6 měsíců. Pak začínají opadávat spodní listy a rostliny musíme nahradit novými. Nejedná se tedy o vodní rostlinu, přesto ji nezavrhujeme. Je to totiž jediná rostlina, která je schopna alespoň dočasně ozdobit naši nádrž svou rubínovou červení.

AMARYLLIDACEAE - AMARYLKOVITÉ

Jsou to byliny velmi různého vzhledu s cibulkou nebo hlízkou. Mnohé z nich jsou známé pro krásné, často brzy zjara vznikající květy, například sněženka (Leucojum), bledule (Galanthus) a narcis (Narcissus). Jmenované rody jsou hlavní zástupci této čeledě v mírném pásmu. Jinak jsou to převážně rostliny tropické a subtropické. Vyskytují se převážně ve stepních oblastech jižní Evropy a Přední Asie, v savanách Kapska a tropické Afriky, v západní Austrálii, v Brazílii, na ostrovech Karibské oblasti a v Andské oblasti Jižní Ameriky. Celkem známe 65 rodů s 860 druhy.

Ačkoli mnohé druhy amarylkovitých rostou ve velmi vlhkých, močálovitých podmínkách, pod vodou se dá pěstovat jedině rod Crinum, který také zahrnuje jediné dobře známé vodní rostliny této čeledi.

Crinum - křín

Rostliny tvoří krátký stonek s větším počtem páskovitých listů, které jsou rovné nebo žlábkovité, někdy navrch prohnuté. Vyskytují se hlavně ve východoasijských tropech a velká část se jich pěstuje jako pokojové nebo skleníkové rostliny. Některé druhy, například Crinum giganteum, dosahují stromovitých rozměrů. Cibulky jiných druhů se používají jako léčivý prostředek. Je zajímavé, že velká většina druhů je schopna trvalé nebo alespoň dlouhodobé vegetace pod vodou, i když ve své domovině rostou jen v mírně vlhké půdě. Celkem je známo více než 110 druhů rostoucích v přímořské oblasti tropů a subtropů.

Crinum natans Baker - křín plovoucí

Pochází z afrických tropů (Libérie, Ghana, Nigérie atd.), kde roste v dosti hluboké vodě. Cibulka je velká 3—6 cm a vyčnívá napůl ze dna. Listy se tvoří na krátkém stonku a jsou páskovité, podélně žilkované, s mírně zvlněnými nebo rovnými okraji. Jsou široké 2—5 cm a dlouhé až 1,5 m, takže vyrůstají kolmo k hladině a pak se vinou pod jejím povrchem, podobně jako listy velkých zákrutich.

Pěstujeme je při teplotě 20—30 °C v nepříliš výživné půdě na dobře osvětleném místě. Rozmnožují se cibulkami, které se občas tvoří na hlavní cibuli. V akváriu je rozmnožování velmi pomalé a vzácné. Crinum natans je jedna z nejdekorativnějších, ale také z nejvzácnějších vodních rostlin a zdá se, že je velmi vzácná i v přírodě své domoviny.

Crinum thaianum Schulze - křín thajský

»Crinum natans« bylo v posledních letech pravidelně importováno z indomalajské oblasti spolu s kryptokorynami. Na základě těchto importů se soudilo, že tento druh se vyskytuje nejen v Africe, ale také v tropické Asii. Asijské rostliny však byly před časem popsány pod názvem C. thaianum Schulze.

C. thaianum se liší od C. natans mnohem širšími listy. Jsou páskovité, 1—1,5 m dlouhé a 2,5—5 cm široké, na okrajích nápadně zvlněné a na ploše obvykle puchýřkaté. Tento druh je nesmírně atraktivní, ale vhodný jen pro velké nádrže, ve kterých se listy vinou pod hladinou. Velké, liliím podobné květy jsou v akváriu velmi vzácné. C. thaianum vyžaduje starou, čistou vodu, ale všeobecně je velmi nenáročné a patří k nejodolnějším akvarijním rostlinám.

APIACEAE - CELEROVITÉ

Četní zástupci této čeledě (dříve Umbelliferae - okoličnaté) jsou rozšířeni po celém světě. Do čeledě patří řada kulturních rostlin, např. kmín, mrkev, petržel a fenykl. Mnoho jich roste obojživelným způsobem i u nás. Jsou to střední až velké rostliny, které tvoří výrazné, jemně dělené ponořené listy a celokrajné emersní listy. Jde však vesměs o studenovodní rostliny nehodící se do akvárií. Jedinými skutečně vhodnými zástupci této čeledě jsou rody Hydrocotyle s asi 100 druhy a Lilaeopsis s asi 14 až 20 druhy.

Hydrocotyle - pupečník

Lodyhy vzplývavé nebo plazivé, kořenující na mnoha místech. Listy řapíkaté, jednoduché, štítovité nebo srdčité, okrouhlé až ledvinité, celokrajné, zoubkaté nebo laločnaté. Akvarijní sortiment sestává z jednoho evropského druhu (H. vulgaris) a dvou jihoamerických druhů (H. verticillata a H. leucopetala).

Hydrocotyle vulgaris L. - pupečník obyčejný

Roste ve Středomoří a skoro v celé Evropě, kde se vyskytuje ve stojatých vodách příkopů, bažin a tůní. Je to drobná, velmi dekorativní bylina s tenkou, plazivou, kořenující lodyhou. Listy dorůstají délky kolem 10 cm. Jsou dlouze řapíkaté, čepel je okrouhlá a řapík ústí do jejího středu (štítovitě). Okraje čepelí jsou jemně vroubkované. V emersní formě snadno kvete, květy v hroznech jsou malé, bělavé.

Je to poměrně málo známá, ale svými štítovitými listy velmi zajímavá rostlina, která je vhodná k osázení předních ploch v akváriu a paludáriu. Vytváří hustý, souvislý porost a množí se výběžky z plazivé lodyhy. Pěstujeme ji v písečném dně v jakékoli vodě, na dobře osvětleném miste. Snáší nízké i vysoké teploty. V zimě neroste, ale dobře přezimuje i v nedosvětlených nádržích.

Hydrocotyle leucopetala Cham. et Schlecht. - pupečník bílý

Pochází z Jižní Ameriky. Na rozdíl od H. vulgaris neústí řapíky do středu štítovité čepele, ale čepel listu je na boku hluboce vykrojena (až do prostředka), takže řapík ústí do nejhlubšího místa tohoto vykrojení. Lodyhy obvykle vzplývají ve vodě nebo plavou na hladině, kde také snadno kvetou a plodí. Velikost čepelí je velmi proměnlivá, od 2,5—7,5 cm. Použijeme-li rostliny jako plovoucí (nezakořeněné), jsou čepele obvykle malé. Proto je lépe zasadit rostliny do dna a zaštipovat je, jakmile jejich lodyhy dosáhnou povrchu hladiny vody. H. leucopetala vyžaduje dostatek světla - v ostatních směrech není náročná na kvalitu vody ani ostatní vnější podmínky.

Ojediněle se v akváriích pěstuje také H. verticillata Thunb. (pupečník přeslenitý). Pochází rovněž z tropické Ameriky jako předchozí druh. Liší se tím, že u H. leucopetala jsou okraje listů skoro celokrajné nebo jen mírně vykrajované, čepele listů u H. verticillata jsou hluboce vykrajované, někdy tvořené pěti skoro stejnoměrnými laloky.

Lilaeopsis

Lodyhy vzplývavé nebo plazivé, na mnoha místech zakořeněné. Listy vzpřímené, článkované, hladké a oblé, čárkovité nebo kopisťovité. Rod má 14 až 20 druhů rozšířených v Severní a Jižní Americe, Austrálii a Novém Zélandě. Hodně druhů roste na březích potoků nebo submersně v řekách a jezerech, některé i v brakické vodě. Jiné rostou na Novém Zélandu submersně ve vodě až 4 m hluboké.

Běžně se pěstuje Lilaeopsis novae - zelandiae A. W. HUL Je to velmi drobná, asi 2,5 — 5 cm vysoká rostlinka svěže zelené barvy, která je mimořádně vhodná k osazování předních partií akvária. Plazivý oddenek se velmi rychle rozrůstá a přestože má každá rostlinka jen 1—3 lístky, vytvoří se velmi rychle zelený, hustý koberec, kterým vůbec neprosvítá dno. L. novae - zelandiae je vůbec nejvhodnější akvarijní rostlina k vytvoření zeleného a hustého »trávníku« na dně akvária. Vzhledem k tomu, že je tak velmi jemná, není vhodným komerčním objektem pro speciální obchody. Těžko se proto dá koupit a akvaristé ji získávají jen vzájemnou výměnou mezi sebou. Proto je L. novae - zelandiae tak málo známá jako akvarijní rostlina. Je mimořádně odolná, je zcela nenáročná na jakost vody a na osvětlení a zpravidla je v zimě v akváriu stejně krásná jako v létě.

APONOGETONACEAE - KALATKOVITÉ

Čeleď zahrnuje jediný rod Aponogeton - kalatka, rozšířený v tropické a subtropické oblasti Starého světa. Chybí jen na americkém kontinentě (kromě zavlečeného A. distachyus). Je známo asi 40 druhů.

Druhy běžně pěstované v akváriích pocházejí především z tropické Asie. Rostou ve Východní Indii a dále na východ v tropických asijských oblastech. Na východním pobřeží Asie se oblast jejich výskytu posunuje značně na sever až po Jižní Koreu. Vyskytují se i na některých ostrovech malajskoindonéské oblasti. Z těchto oblastí pocházejí nejoblíbenější a nejodolnější druhy, tj. Aponogeton crispus, A. undulatus a A. natans. V poslední době byly z asijské domoviny dovezeny některé nové druhy, které se rozmnožují vegetativně.

V Austrálii se vyskytuje především A. elongatus, který je pro akvaristiku velmi vhodný.

Na africkém kontinentě se aponogetony vyskytují v celé tropické a subtropické oblasti; tj. od severní Afriky až po Kapsko. Žádný z pevninských afrických druhů se však pro akvaristiku nehodí. Jsou to obvykle rostliny, které vyžadují delší období klidu, a proto se musí na zimu z akvária ukládat do mírně vlhkého písku (např. Aponogeton leptostachyus), nebo to nejsou obojživelné rostliny a nesnášejí trvalý pobyt pod vodou (například Aponogeton junceus). Některé druhy (Aponogeton distachyus) jsou robustní, vysoké až 1 m a vytvářejí velké, vzplývavé listy, takže jsou pro akvária nevhodné. Uplatňují se spíše k osázení zahradních bazénů apod. Aponogeton distachyus je velmi odolný a přezimuje i v oblastech s nízkými teplotami. Byl zavlečen do Evropy (jižní Francie) a Jižní Ameriky (Peru). Bohatě kvete a snadno tvoří semena. Existují bělokvěté, růžokvěté a plnokvěté zahradní odrůdy.

Velmi zajímavé a dekorativní jsou druhy pocházející z Malgašské republiky (Madagaskar). Z nich se v našich akváriích uplatňuje především překrásný Aponogeton ulvaceus.

Aponogetony jsou především vodní ponořené rostliny, nikoli však výlučně, jak se soudilo. Platí to pouze o asijských, australských a malgašských (madagaskarských) rostlinách. Druhy z afrického kontinentu jsou obvykle ponořené jen po období dešťů, pak ztrácejí listy a období sucha přečkávají škrobnatými hlízami. Některé druhy, např. A. junceus, se ještě více přizpůsobily a vytvářejí emersní listy. Snášejí nejvýše 10 cm vody, pod vodou živoří.

Aponogetony se v přírodě rozmnožují především semeny. To platí i o rostlinách pěstovaných v akváriích s nepatrnými výjimkami druhů, které tvoří oddenky. Oddenky se dají uměle rozdělit, takže z jedné rostliny vzniknou 2—4 nové. Je to možné například u dobře vyvinutých jedinců A. madagascariensis.

Jen 2 druhy se množí vegetativně. A. undulatus (= A. stachyosporus) tvoří na květní lodyze hlízky, A. rigidifolius oddenek, na kterém vznikají nové rostliny.

Aponogetony jsou prakticky jediné akvarijní rostliny, které musíme množit ze semen. Tyto rostliny vytvářejí nad vodou klasnaté květenství, skládající se z velkého množství drobných, bílých, žlutých, namodralých nebo růžových květů. Asijské a australské druhy vytvářejí na květním stonku jediný klas, africké druhy včetně druhů madagaskarských kvetou dvojklasným až pětiklasným, vidlicovitě uspořádaným květenstvím.

Pyl přenáší obvykle drobný hmyz, který navštěvuje barevné, vonné květy aponogetonů. Rovněž při pěstování těchto rostlin ve sklenících pyl přenášejí obvykle drobné mouchy a jiný hmyz. V akváriích je nutno květy opylovat uměle. Aponogetony jsou cizosprašné i samosprašné, tj. mohou se opylovat jak vlastním, tak cizím pylem téhož i jiného botanického druhu. Vytvářejí se proto snadno kříženci.

K opylení obvykle používáme jemný štěteček, kousek měkké látky nebo gázy namotané na dřevěné tyčince apod. Kvete-li najednou více rostlin, opylujeme nejlépe tak, že zvedneme jeden kvetoucí klas nad druhý a mírně jím potřepeme. Pyl pak klesá ve žlutých obláčcích na spodní klas a ulpívá na bliznách.

Domníváme se, že zdar nebo nezdar umělého opylování aponogetonů nezáleží na způsobu opylování, ale na podmínkách, které má rostlina k svému vývoji. Důvodem k této domněnce je skutečnost, že některým akvaristům dozrávají v určitých letech semena aponogetonů v pokojovém akváriu, ačkoli květy neopylují, kdežto v jiných letech se semena přes umělé opylování netvoří.

Je jisté, že se aponogetony nejlépe vyvíjejí a nejsnáze tvoří semena pouze při horním osvětlení, tj. v bazénech, v nádržích umístěných u podlahy, pod oknem apod. Určitý význam má nepochybně i složení dna, vody, hustota a druh osázení nádrže rybami atd. Ve skleníkových bazénech se u běžných asijských aponogetonů a jejich kříženců tvoří semena pravidelně.

Semena jsou poměrně velká (5—8 mm i více) a jsou obalena v měchýřku, pod kterým je vzduch, takže zralá semena plavou a jsou zanášena vodou daleko od mateřské rostliny. Asi po 24 hodinách se blanitý obal otevírá a semeno klesá ke dnu. Klíčí obvykle ihned a během několika dní vytváří kořínky, kterými se zachycuje dna. Zralá semena se dají snadno oddělit od vřetena klasu. Sbíráme je před jejich přirozeným odpadnutím, protože necháme-li je samovolně oddělit, mnoho se jich v nádrži nebo v bazénu ztratí v tmavých koutech, kde se nemohou vyvinout.

Semena vyséváme na povrch praného písku, odkud je po několika měsících přesazujeme do nádrží. Ještě lépe probíhá rozmnožování, necháme-li semena po dobu 4—8 týdnů v láhvi naplněné čistou vodou a přesazujeme-li je do nádrží bez ryb až v době, kdy mají vytvořeny listy dlouhé 2—3 cm a kořeny dlouhé 5—6 cm.

Množení aponogetonů ze semen je pracné a zdlouhavé a vyžaduje speciální nádrže bez ryb. Semena nebo mladé rostliny vsazené do běžných nádrží s rybami se obvykle nevyvíjejí. Pro akvaristy je proto výhodnější opatřit si předpěstované semenáčky nebo plně vyvinuté rostliny z akvaristických prodejen. U druhů, které se množí vegetativně, oddělujeme mladé rostliny tvořící se na květních stoncích až po vytvoření několika krátkých kořínků. Jedna mateřská rostlina může dát za vegetační období na 4 až 5 stoncích až 20 nových aponogetonů.

Nekřížené druhy aponogetonů se nepěstují snadno. Vyžadují dostatek světla především shora. Tradičním omylem akvaristů je názor, že aponogetony nevyžadují půdu příliš zásobenou živinami. Tento omyl je způsoben tím, že dobře vyvinutá rostlina s vytvořenou hlízou může růst 4—8 měsíců v čistém, praném písku bez jakýchkoli živin a tvoří stále nové, dobře vyvinuté listy i květy. Taková rostlina roste ze zásobních látek uložených v hlíze, a proto potřebuje nepatrné množství živin, které čerpá z vody. Pak se však zásoba energie vyčerpá a rostlina zastavuje růst nebo hyne. Její hlíza je pak svrasklá, poloprázdná nebo začíná zahnívat.

Aponogetony získané z importovaných hlíz pěstujeme proto v nádržích se dnem zásobeným živinami. Ve starších nádržích, kde je dno obohaceno detritem, se kalatky daří dobře (kromě speciálních druhů s mřížkovanými listy). Půda nemá obsahovat vápno, voda nemá být příliš tvrdá.

Nekříženým druhům je nutno poskytnout podmínky pro zachování jejich přirozeného vývojového rytmu, a to období vegetačního růstu (březen— květen), po němž následuje období kvetení (květen—červen), pak období zrání semen (červen—červenec) a období vytváření rezervních látek v hlíze (srpen—říjen). Pak je vhodné vytvořit aponogetonům období klidu. Dosáhneme toho tím, že nádrž v zimě nevytápíme a necháme teplotu od listopadu do ledna klesnout až na 8—10 °C. Rostlina obvykle zcela ztratí listy. V únoru nebo v březnu zvýšíme teplotu na 10—20 °C; hlízy na toto zvýšení teploty reagují během několika dní tím, že začnou vytvářet listy, které například u takto chovaného A. ulvaceus dosáhnou za 14 dní délky až 20 cm. Růst takto přezimovaných rostlin s dobře vyvinutými hlízami je pak velmi rychlý, rostliny bohatě kvetou a dobře vytvářejí semena samosprášením. Tento postup není ovšem možný v nádrži s rybami, a proto ho doporučujeme používat jen u matečných rostlin, z kterých chceme získat potomstvo.

Jiná situace je u kříženců, kteří v našich akváriích tvoří převážnou většinu aponogetonů. Tito kříženci vznikali po dlouhou dobu a uplatňoval se u nich přirozený výběr v akvarijních podmínkách. Jsou proto přizpůsobeni životu a akváriích a rostou dobře po celý rok. Protože vegetují celoročně v teplé vodě, nevytvářejí typické hlízy, nebo vytvoří hlízy tak malé, že se jeví jen jako ztlustliny skryté ve spleti kořenů. Mohou kvést kdykoli, často i v zimě. Tito kříženci, které označujeme jako Aponogeton hybridus hon. a kteří vznikli křížením A. crispus x A. echinatus x A. natans, jsou proto ideální akvarijní rostliny. Snášejí dobře umělé horní i boční osvětlení, nevadí jim mírně tvrdá voda. Těm akvaristům, kteří se nechtějí zabývat speciálním pěstováním vodních rostlin, doporučujeme, aby dali těmto křížencům přednost před přirozenými druhy. I mnohonásobní kříženci asijských druhů aponogetonů jsou plodní, a mají-li dobré podmínky, tvoří klíčivá semena.

Aponogeton crispus Thunb. - kalatka kadeřavá

Pochází z Cejlonu, kde se vyskytuje v řekách, jezerech a rybnících od nadmořské výšky 1000 do 2300 m. Většina rostlin označovaných v našich akváriích jako A. crispus jsou ve skutečnosti kříženci vzniklí buď v přírodě nebo v umělých podmínkách. Pravý A. crispus poznáme především podle vždy červených nebo načervenalých listů a podle toho, že nikdy netvoří plovoucí listy. Tvarově podobné rostliny s čistě zelenými listy jsou hybridy (obvykle A. crispus x A. natans). A. crispus má podlouhlý, horizontální, až 2,5 cm tlustý oddenek, z kterého vyrůstají výhradně ponořené listy. Mladé listy jsou obvykle načervenalé, zřídka světle zelené, starší listy mají základní zbarvení vždy hnědozelené až purpurové. Řapík je mnohem kratší než čepel, která je tvarově velmi proměnlivá, páskovitá, asi 2,5 cm široká a až 25—30 cm dlouhá, nebo eliptická, až 5 cm široká a 20—25 cm dlouhá. Jednotlivé plošky mezi žilkami jsou obvykle nestejně zbarveny, některé jsou blanitě průsvitné, takže celá plocha je mozaikovitě pestrá. Okraje čepelí jsou hustě zkadeřené. Květní lodyhy jsou 50—80 cm dlouhé, jediný klas je 15—17,5 cm dlouhý, kvítky jsou bílé nebo světle fialové. Poměrně velká semena klíčí ihned po uzrání.

A. crispus vyžaduje světlou nádrž, dává přednost hornímu osvětlení. Semena získáme nejsnáze z importovaných hlíz. Zdomácnělé mateční rostliny ponecháme v zimním období ve vodě teplé jen 14—15 °C. Neobáváme se o ně, shodí-li všechny listy, neboť jakmile z jara zvýšíme teplotu vody, rychle obnovuji růst, dobře kvetou a tvoří semena.

Při běžném pěstování ve společné nádrži je nenáročný, snáší starou vodu a vyžaduje středně bohaté dno bez obsahu vápna.

Aponogeton echinatus Roxb. - kalatka zobanitá

Pochází z jižní a střední Indie. V přírodě se tento druh vyskytuje často masově v jezerech, v rybnících a močálech od výšky rovnající se hladině moře až do pásma 1300 m n. m. V přírodě kvete po celý rok.

S tímto názvem (A. echinatus) se naši akvaristé setkávají pravděpodobně poprvé, přestože se jedná o velice dobře známou a dlouho pěstovanou rostlinu. Aponogeton echinatus je obvykle znám pod nesprávnými jmény A. natans (L.) Engler et Krause nebo A. undulatus Roxb. Aponogeton natans se v našich nádržích vůbec nevyskytuje, protože má sporé ponořené listy jen 5—7,5 cm dlouhé a asi 1,5 cm široké a tvoří převážně jen nežádoucí, plovoucí listy zastiňující celou nádrž. Aponogeton undulatus je již velmi dobře známý a rozšířený živorodý druh, který byl zatím pěstován pod synonymním názvem A. stachyosporus De Wit.

Oddenek druhu A. echinatus je kulovitý, 2,5—5 cm v průměru. Submersní listy jsou velmi proměnlivé, na dlouhých nebo krátkých řapících, jejich čepele jsou průsvitné blanité, 15—40 cm dlouhé a 5—6,5 cm široké, s mírně zvlněnými okraji, jejich báze je klínovitá nebo uťatá, vrchol obvykle zaoblený. Plovoucí listy mají oválné čepele dlouhé až 20 cm a široké 2—4 cm. Květenství se skládá z jediného klasu, jednotlivé drobné kvítky jsou zřídka bílé, častěji modravé nebo světle fialové. V dobrých podmínkách vytváří jediná rostlina až 20 květenství do roka. Plody jsou 1—1,5 cm dlouhé, ihned klíčivé.

Tento druh je velmi proměnlivý a mezi rostlinami vypěstovanými v pěstírnách nebo importovanými z přírody můžeme najít formy s ponořenými listy na krátkých řapících, které tvoří plovoucí listy jen zřídka nebo vůbec ne. Poslední jmenovaná forma je velmi dekorativní a jedině vhodná pro pokojová akvária.

A. echinatus pěstujeme v dosti bohatém dně. Vyžaduje starší nádrže s podkladem obohaceným detritem. Půda nemá obsahovat vápno, voda nesmí být příliš tvrdá. Nejlepší rostliny získáme v polostínu a hlavním předpokladem je zastínění hladiny, kterým zabráníme případné nežádoucí tvorbě plovoucích listů.

Aponogeton elongatus F. Müller - kalatka australská

Roste v Austrálii a podobá se druhu A. echinatus více než A. crispus, protože okraje jeho listů jsou jen lehce zvlněné, nikoli zkadeřené. Listy jsou však na rozdíl od A. echinatus dlouhé 20—40 cm a často jsou zbarveny olivově zeleně nebo červenohnědě. Kromě ponořených listů vytváří vzplývavé listy, které jsou obvykle oválné, leskle zelené a měří 10—15 x 2—3 cm. Po vytvoření vzplývavých listů se rychle tvoří květní stonek (vyroste až 12 cm za den). Klas je kratší než u ostatních asijských druhů (5—8 cm), okvětí je žlutavé. V jednom měchýřku jsou 2—4 semena dlouhá jen asi 4 mm.

Svými nároky a způsoby pěstování se A. elongatus blíží požadavkům A. crispus. V období zimního klidu snáší však beze škod mnohem nižší teploty (až pod 8 °C).

Aponogeton hybridus Hort. - kalatka zkřížená

Pod tento název zahrnujeme skupinu aponogetonů tvořící velkou většinu zástupců tohoto rodu v našich akváriích. Patří sem rostliny vzniklé samovolným křížením z původních druhů, pěstovaných vedle sebe v pěstírnách i v nádržích akvaristů. Výchozími rostlinami jsou A. crispus, A. echinatus a A. natans.

Jak jsme již uvedli, tyto botanické druhy pocházející z volné přírody jsou dosti náročné a v akváriích se daří špatné. Je pravidlem, že část kříženců bývá proti vnějším podmínkám odolnější než oba rodiče. Málo vzdorní kříženci při samovolném rozmnožování v pěstírnách uhynuli, kdežto nově vzniklé, odolné rostliny se vyvinuly a dále se množily. Tímto způsobem, tj. přirozeným výběrem, vznikly aponogetony dokonale přizpůsobené akvarijním podmínkám, které jsou ideálními rostlinami pro společné nádrže. Nemají zvláštní nároky na složení dna, vody, osvětlení a nevyžadují období klidu. Kvetou obvykle po celý rok, nezávisle na ročním období, a mají-li vhodné podmínky, bohatě nasazují na semena, která dobře klíčí.

Vzhledem k tomu, že tito kříženci jsou dále rozmnožováni semeny, a tedy že se dále navzájem kříží, existuje několik forem. Tam, kde se prováděl cílevědomý výběr, byly vyšlechtěny rostliny, které mají kladné vlastnosti všech původních druhů a vyznačují se listy dlouhými 30—40 cm (vlastnost zděděná z druhů A. crispus nebo A. natans), jejichž okraje jsou jen mírně zvlněné (A. echinatus) a květy většinou modré nebo světle fialové (A. natans). Zásadně tedy rozeznáváme dvě skupiny kříženců:

A. crispus x A. echinatus. Tito kříženci mají obvykle dlouhý list vinoucí se pod hladinu po druhu A. crispus; okraj tohoto listu je jen mírně zvlněný po druhu A. echinatus. Jsou to ideální rostliny pro akvaristiku, kvetou nejčastěji bíle. Vzplývavé listy tvoří vzácně.

2. A. crispus x A. natans nebo A. echinatus x A. natans, popřípadě mnohonásobní kříženci A. crispus x A. echinatus x A. natans. Všeobecně lze říci, že tato druhá skupina je méně vhodná. Ponořené listy si ponechávají kladné vlastnosti druhů A. crispus a A. echinatus, tj. dlouhý, mírně zvlněný list. Při dobrém osvětlení se tvoří vzplývavé listy, což v akváriích je obvykle nežádoucí. Kvetou většinou modře nebo fialově.

Všichni kříženci těchto uvedených asijských druhů jsou plodní a dobře se množí podle zásad uvedených v úvodní kapitole této čeledě

Aponogeton madagascariensis (Mirbel) van Bruggen (= A. fenestralis /Poir. Hook.) - kalatka mřížovitá

Akvaristická literatura uvádí 3 druhy rodu aponogetonů z Madagaskaru mající čepele tvořeny pouze sítí žilek bez mezižilkového pletiva. Jsou to A. fenestralis (Poir.) Hook., A. henkelianus (Falk.) Baum. a A. bernierianus (Decaisne) Hook. Rozdíly mezi prvními druhy jsou zanedbatelné a jejich správný název je A. madagascariensis (= A. fenestralis — A. henkelianus). A. bernierianus nemá mřížkovité čepele.

Oddenek je válcovitý nebo oválný až kulatý, 2,5—10 cm dlouhý. Listy až 40 cm dlouhé, čepele oválné nebo eliptické, nahoře někdy tupé nebo přiostřené, dole tupé nebo nenápadně srdčitě laločnaté, jsou 10—20 cm dlouhé a 2,5—7,5 cm široké. Prostory mezi žilkami nejsou vyplněny pletivem, a čepele připomínají proto jemnou krajku. Jen ojedinělá okénka jsou někdy vyplněna. Květenství je bílé nebo žluté, složené z 2—5 klasů. Po opylení květy dostávají fialovou nebo purpurovou barvu.

Tento druh při pěstování v nádrži potřebuje častou výměnu vody, což předem vylučuje možnost vysazovat jej do akvárií společně s jinými rostlinami nebo dokonce s rybami. V pokojové nádrži se však může uplatnit jako dekorace pro jednu sezónu; k tomu používáme výhradně rostliny získané z dobře vyvinutých hlíz, které v nádrži žijí jednu sezónu a pak obvykle hynou.

Chceme-li je pěstovat, musíme je dát do samostatné, nepříliš velké nádrže (o obsahu 30—50 l) s polopraným pískem, se středním obsahem jílů a minimálním obsahem vápenatých a horečnatých solí. Akvárium umístíme na světlém místě, ale z dosahu přímých slunečních paprsků. Část vody (alespoň třetinu) vyměňujeme v zimě nejméně jednou za měsíc, v létě každých 7—14 dní; používá se odstátá dešťová voda.

Za těchto podmínek A. madagascariensis v některých letech dobře kvete a poskytuje klíčivá semena.

V posledních letech jsou pravidelně importovány dvě formy - jednak forma s dlouhými, jen 2,5—5 cm širokými čepely listů (prodává se jako A. henkelianus), jednak forma s mnohem širšími čepely listů (5—10 cm), které jsou na vrcholku obvykle tupé nebo dovnitř vykrojené (prodává se jako A. fenestralis). Úzkolistá forma je mnohem odolnější a nevyžaduje výměnu vody. Snáze kvete a plodí. Semena jsou však velmi malá (sotva 2,5 mm dlouhá) a vypěstování semenáčků je velmi obtížné.

Aponogeton rigidifolius v. Brugen - kalatka kožovitá

Pochází z ostrova Cejlonu. Oddenek je zcela odlišný od oddenků jiných druhů aponogetonů tím, že je válcovitý, uložený v písku vodorovně a je až 1 cm tlustý a 15 až 20 cm dlouhý.

Zakořeňuje na mnoha místech, prakticky po celé délce. Ze spících oček na oddenků vznikají mladé rostliny. Na jednom dobře vyvinutém oddenku můžeme často najít současně 5 až 10 dospělých rostlin, které jsou po odlomení schopny samostatného růstu.

Tento druh tvoří jen submersní listy jejichž řapíky jsou obvykle zřetelně kratší než čepele. Čepele jsou kožovité, pevné, 20—60 cm dlouhé a 2,5—3,5 cm široké, jejich okraje jsou rovné (ploché) nebo zřetelně zvlněné. Zbarvení čepelí je velice proměnlivé. Můžeme najít formy s temně zelenými čepely, nebo s čepely velmi tmavě červenohnědými. Střední nerv čepelí je široký a zřetelný a souběžně s ním běží po obou stranách 3—4 vedlejší nervy. Čepel je na obou stranách klínovitě zúžená, na špičce obvykle tupá.

Květenství je 50—90 cm dlouhé a nese jediný klas délky 10—15 cm, drobounké kvítky jsou bílé. Plody dosahují délky 5—12,5 mm.

V přírodě tento druh roste v mělké vodě od 10 do 50 cm při teplotě 20—25 °C s hodnotou pH 7,2; obvykle jej můžeme nalézti v písčitém dně pomalu tekoucích vod.

A. rigidifolius je velice vhodná rostlina pro akvaristiku. Netvoří plovoucí listy, ponořené listy jsou velice pevné a odolné a zvláště formy s červenohnědými listy jsou velmi atraktivní. Množí se snadno z oddenkových pupenů, takže patří mezi nemnohé druhy tohoto rodu množící se vegetativně. V akváriu kvete A. rigidifolius velice vzácně, takže rozmnožování ze semen není tak jednoduché jako u ostatních, běžných druhů tohoto rodu.

Aponogeton sp. (zatím neurčený)

V nádržích specializovaných akvaristů se často setkáváme s překrásným druhem rodu Aponogeton, který tvoří na velmi krátkých řapících široce eliptické, svěže zelené nebo načervenalé čepele. Jsou obvykle 10—2,5 cm dlouhé a 3,2—5 cm široké a mají zvlněné okraje. Tento druh je zajímavý také tím, že jeho květní lodyhy nejsou schopny přizpůsobit se výšce vody a nejsou nikdy delší než 12,5—15 cm. V hlubších nádržích tedy kvetou pod vodou, a proto netvoří semena. Rostliny k rozmnožování musíme proto pěstovat výhradně v mělkých, jen 7,5 — 10 cm hlubokých nádržích. Semena jsou stejně velká jako u A. crispus nebo A. echinatus

Aponogeton ulvaceus Baker - kalatka šroubovitá

Pochází z Madagaskaru. Má kulovitou hlízu, která dosahuje průměru až 3 cm. Čepele jsou na krátkém řapíku, s bází ponenáhlu zúženou. Čepel je světle zelená, skoro průsvitná, podlouhlá, na horním konci zaokrouhlená. Měří 20—35 x 4—8 cm. Její okraje jsou mírně zvlněné. Dobře vyvinuté listy jsou spirálovitě stočeny.

A. ulvaceus kvete žlutě, květenství se skládá ze 2 až 5 klasů. Množí se semeny, jež vytvářejí obvykle jen rostliny, kterým byly poskytnuty alespoň 2—3 měsíce zimního klidu při teplotě 8—10 °C. Takové rostliny shodí listy a zůstanou jen hlízy, které zjara po zvýšení teploty vytvoří za 10 — 15 dní listy dlouhé až 25 cm a v dubnu počínají kvést. U matečních rostlin snižujeme teplotu již v září (od září do listopadu 12—15 °C, pak 8—10 °C), abychom zamezili druhému kvetení, které probíhá asi za 14 dní po podzimní rovnodennosti, tj. koncem září. Z podzimních květů semena obvykle neuzrají a rostliny se před obdobím zimního klidu vysilují.

Tento druh patří mezi nejkrásnější akvarijní rostliny, i když je jeho množení obtížné. Pro běžné pěstování není nijak náročný, ale je-li v nádržích, kde udržujeme po celý rok teplotu kolem 20 °C, po letech zastavuje růst a často hyne.

Aponogeton undulatus Roxb. - kalatka živorodá (= A. stachyosporus de Wit).

Pochází z Malajska. Některá okénka v listech jsou vyplněna jen průhledným blanitým pletivem, v jiných je pletivo světle až tmavě zelené. Celkový mozaikový dojem tím ještě více vyniká; je to dekorativní rostlina, zvláště proto, že její listy dorůstají délky až 40 cm, jsou široké až 4 cm a jejich okraje jsou zvlněné až kadeřavé. Plovoucí listy jsou široce oválné, na bázi srdčitě laločnaté.

Je to nenáročná rostlina snášející znamenitě vodu bohatou na organické látky. Dá se pěstovat v nádržích obydlených nadměrným množstvím ryb. Vyžaduje dostatek světla. Na květní lodyze se místo květů obvykle tvoří kulovité hlízky, z kterých vyrůstají listy i kořeny. Nové rostliny se pak oddělují. Na jedné lodyze vzniká až 12 nových rostlin a mateční rostlina produkuje za sezónu 5 — 10 lodyh. Vegetativní množení probíhá proto poměrně rychle. Květy jsou velmi vzácné.

ARACEAE - ÁRONOVITÉ

Převážná většina této početně zastoupené čeledě jednoděložných jsou vlhkomilné nebo bažinné, vzácněji vodní rostliny. Mnoho z nich se pěstuje ve sklenících i bytech. Jsou to rostliny nejrůznější velikosti, od bylin přes keře až po stromy.

Listy jsou velmi různotvaré, jednoduché až složené, s odlišeným řapíkem a čepelí. Velmi drobné květy jsou v zdužnatělém květenství (palici), obaleném velkým listem, často různě zbarveným, kterému se říká toulec.

Semena áronovitých rostlin jsou klíčivá jen poměrně krátkou dobu, a proto většina druhů je svým výskytem omezena na menší oblasti. Převážná část áronovitých se rozmnožuje vytvářením kořenových výběžků nebo dělením oddenků.

Většina zástupců jsou rostliny tropů a subtropů, do mírného pásma zasahuje jen nepatrný počet druhů. Velký počet rodů je svým výskytem přísně omezen bud na oblast Nového světa nebo Starého světa. Výjimkou je například plovoucí Pistia, Arisaema a několik dalších rodů.

Teplé oblasti Starého světa, hlavně malajská oblast a tropická Afrika, jsou na áronovité rostliny bohatší než tropy a subtropy Ameriky. Nejvíce áronovitých roste v Americe v pralesních formacích pod Andami. Celkem známe 110 rodů s 1800 druhy.

Acorus - puškvorec

Tento chudý rod áronovitých zahrnuje jen dva druhy.

Acorus calamus L. - (puškvorec obecný) pochází z jihovýchodní Asie, odkud byl postupně zavlečen do Evropy a Ameriky. Pro pokojová akvária není vhodný.

Acorus gramineus Soland - puškvorec trávovitý

Pochází z východní Asie, kde roste v Číně, na Tchajwanu a na Japonském souostroví. Je to bahenní rostlina, která se dá přizpůsobit životu pod vodou.

Vytváří oddenek tlustý 1—2 cm a dlouhý 10—15 cm, z kterého vyrůstá 10—15 vějířovitě uspořádaných listů. Jsou zelené, jejich okraje jsou zprvu rovnoběžné, nahoře se sbíhají do špičky; tvarem se podobají listům kosatce. V přírodě puškvorec trávolistý dosahuje výšky až 50 cm. V akváriích dorůstá nejvýše 15—20 cm s šířkou listů 2—8 mm.

Acorus gramineus var. pusillus Engl. je zakrslá forma předchozího druhu, s mnohem kratšími listy. V přírodě dosahují délky asi 10 cm, v akváriích obvykle jen 4—5 cm. Vějíř listů je široký, jeho šířka dosahuje délky listů. Pochází z Číny.

Acorus gramineus f. decoratus Hon. je zahradní forma původního druhu s panašovanými (žlutě pruhovanými) listy. Pestré zbarvení bývá u emersních listů výraznější než u rostlin pěstovaných pod vodou, kde někdy zcela mizí.

Všechny tři formy mají stejné nároky na pěstování. Chceme-li je rozmnožit, je lépe pěstovat je emersně v mísách nebo květináčích ponořených do vody tak, aby rostliny měly nad kořenovým krčkem jen 1—2 cm vody. Při pravidelném zalévání rostou dobře i jako pokojové rostliny. Za 1—2 roky se vytváří dlouhý oddenek, který vyjmeme ze zeminy, opereme a necháme jej volně ležet na hladině vody v akváriu nebo v létě venku v bazénu. Za 10—30 dní se na oddenku počnou vytvářet ze spících oček nové rostliny, kterých bývá 20—50. Jakmile listy dosáhnou délky 2—3 cm, oddenek rozřežeme a jednotlivé díly s listy zasázíme.

Puškvorec pěstujeme v bohatém dně. V akváriu roste velmi pomalu. V prvním roce obyčejně nemá žádné přírůstky. Je to tedy poměrně vzácná, těžko množitelná rostlina. V paludáriích je velmi ozdobná.

Aglaodorum griffithii Schott

Vodní rostlina z Malajska, vyskytuje se v bažinách a řekách. Dosud nebyla importována. Určitě se jedná o vhodnou akvarijní rostlinu. Oddenek je plazivý, listy vzpřímené, lesklé, masité, čepele podlouhlé; řapík je o něco delší než čepel. Celý list měří 20—50 cm. Je to druh příbuzný rodu Aglaonema.

Aglaonema

Pěstování těchto známých pokojových a skleníkových rostlin pod vodou je novinkou. Nepříliš početní zástupci rodu (je známo asi 45 druhů) pocházejí ze stejné oblasti jako kryptokoryny, tj. z Malajska a z Východní Indie.

Tyto rostliny mají silný a pevný oddenek, z kterého vyrůstá kratičký stonek nesoucí 4—7 listů. Řapíky listů jsou přibližně stejně dlouhé jako jejich čepele, které jsou široce kopinaté, na špičce přiostřené, na bázi obvykle srdčité. Listy jsou tuhé a tlusté, světle až tmavě zelené, u většiny druhů šikmo žlutě žíhané.

Zkoušeli jsme 6 druhů tohoto rodu a zjistili, že se všechny mohou po celý rok udržet pod vodou, aniž ztratí listy. Napřed se však musí vypěstovat emersně a pak se teprve přenesou na dno akvária, kde se vsazují s celými, nepoškozenými kořeny. Rostliny získané odříznutím od oddenků vsazujeme pod vodu až po několikatýdenním předpěstování. Při přenesení pod vodu se totiž na delší dobu zastavuje růst, rostlina ztrácí obranné schopnosti a z míst čerstvého řezu se může rozšířit hnilobný proces na celý oddenek.

Nejlépe se osvědčuje přenést rostliny do akvária i s květináčem, ve kterém jsme je vypěstovali, a teprve po delší době je přesadit do dna. Nesnášejí přesazení do čerstvě zařízeného akvária!

Pro akvárium získáme velmi snadno běžně pěstované druhy, které se prodávají v obchodech s pokojovými květinami. Nejběžnější druhy jsou: Aglaonema modestum Schott se zelenými, stříbrně mramorovanými listy a Aglaonema treubii Engl., které má tmavozelené listy zdobené světle zelenými až žlutými skvrnami. Velmi dekorativní jsou některé hybridy, označované často jako A. longibracteata, A. marmoratum nebo A. roebelinii. Jejich řapíky jsou skoro bílé, čepele listů jsou nepravidelné zdobené zelenými, žlutozelenými až skoro bílými plochami. Všechny jmenované druhy dosahují výšky kolem 30—40 cm a jsou vhodné jen do velkých nádrží. Pro akvaristiku nejvhodnější je Aglaonema costata. Její listy jsou obvykle jen 10—15 cm dlouhé, řapíky jsou kratší než čepele, které jsou vejčitě oválné až srdčité, tmavě zelené, zdobené světle žlutými 0,5—1 cm velkými, kulatými skvrnami, nepravidelně rozstříknutými po ploše. Je to jedna z nejkrásnějších akvarijních rostlin.

Anubias - anubis

Tento rod pochází z tropické západní Afriky a zahrnuje asi 12 druhů, které zde rostou na stinných březích vod. V době dešťů v zaplavených oblastech vydrží i několik měsíců pod vodou a snášejí trvalé submersní pěstování. Jsou to proto vhodné akvarijní rostliny. Pěstujeme je podobně jako kryptokoryny ve středně bohatém dně. Vyžadují mírně kyselou vodu, a protože tvoří mohutný oddenek, potřebují alespoň 10—15 cm hlubokou vrstvu písku.

Listy jsou široce kopinaté, vejčité nebo eliptické, nahoře zašpičatělé nebo zaoblené, dole obvykle sbíhavé do řapíku. Řapík je stejně dlouhý jako list, někdy kratší, dole mírně pochvatý. Líc listů je hladký, sytě zelený, rub listů je světlejší, žlutozelený, s vyniklými žilkami. Listy jsou velmi tuhé a silné.

Jsou to velmi dekorativní rostliny, které se množí rozdělováním oddenků. Dobře vyvinutý oddenek oddělíme od mateční rostliny a buď jej podle spících oček rozdělíme a pak necháme v klidu, nebo celý oddenek uložíme ve vodě a dělíme jej teprve po vytvoření rostlinek. Poněvadž trvá obvykle několik let, než získáme dosti dlouhý oddenek, z kterého se pak získá jen několik mladých rostlin, je anubis velmi vzácný.

Tyto rostliny kvetou velmi zřídka. Bez znalostí květních orgánů je jejich přesné botanické zařazení nemožné, a proto si nejsme jisti tím, že rostliny pěstované v našich nádržích a paludáriích jsou správně určeny.

Rod Anubias má mnoho názvoslovných nejasností a vyžaduje odbornou revizi. Většina druhů je nepochybně pěstována pod nesprávnými jmény. Velké druhy dosahující délky až 100 cm byly považovány obvykle za A. lanceolata nebo A. congensis - pravděpodobné patří však do příbuzenstva A. heterophyllae. Do akvárií jsou vhodné jen semenáčky do stáří 1—3 roků; vzrostlé rostliny jsou pro pokojové nádrže příliš velké.

Anubias afzellii Schott - anubis Afzellův (= Amauriella hastifolia Hepper)

Pochází ze Siera Leone a je to jeden z mála druhů, které v přírodě rostou pravidelně submersně. Na rozdíl od ostatních druhů má střelovité listy - proto je podle některých autorů zařazován do rodu Amauriella. Listy dosahují délky 20—25 cm, střelovité čepele jsou trojúhlé, na bázi protažené ve špičaté laloky.

Anubias barteri - anubis Barterův

Je to středně velký druh, vyskytující se v přírodě převážně submersně. Je proto mimořádně vhodný pro akvária. Od ostatních druhů se liší především zvlněnými okraji čepelí. Dorůstá výšky 20—25 cm, a je proto vhodný do středně velkých nádrží. Řapíky jsou zelené nebo načervenalé, čepel je stejně dlouhá jako řapík, eliptická, sytě zelená s výrazně tmavšími žilkami. Vývoj pod vodou je poměrně pomalý, zato v emersní formě se vyvíjí velmi dobře. A. barteri proto pěstujeme nejraději v teráriu a pod vodu sázíme dobře vzrostlé rostliny.

Anubias congensis N. E. Brown - anubis konžský

Pochází z Konga a Guineje. Má 25—30 cm dlouhé listy. Čepele jsou široce vejčité, kožovitě tuhé, na špičce tupé, někdy dovnitř vykrojené, podél žilek obvykle prohloubené, nejširší v horní třetině. V akváriích poměrně málo rozšířený, ale tvarem čepelí nesmírně zajímavý druh.

Anubias lanceolata Schott. - anubis kopinatý

Pochází z Nigérie, Kamerunu a Gabunu. Je to nejčastěji pěstovaný druh dorůstající střední velikosti. Listy jsou 20—30 cm dlouhé. Řapíky jsou obvykle kratší než čepele, které jsou úzce kopinaté, maximálně 5 cm široké a 15—20 cm dlouhé. Jsou leskle zelené, s nápadnými, tmavšími žilkami, na obě strany skoro stejnoměrně zúžené, na vrcholu špičaté.

Anubias nana Engler - anubis nejmenší

Pochází z Kamerunu a je to nejmenší druh, dosahující výšky jen 5—10 cm. Čepele listů jsou úzce oválné až kopinaté, rozměrů 6 x 2—3 cm. Je to jediný druh rodu vhodný do velmi malých nádrží nebo do popředí středně velkých akvárií.

Cryptocoryne - kryptokoryna

Vedle rodů Aponogeton a Echinodorus jsou kryptokoryny nejdůležitější a nejpopulárnější akvarijní rostliny. Všechny pocházejí z tropické Asie. Jen C. becketii zplaněla na Kubě, kam byla zavlečena.

Až dosud bylo popsáno 52 druhů. Vyskytují se od Indie přes Bangladéš a Barmu až po Malajský poloostrov a na východ do jihozápadní Číny. Mnoho druhů je domovem na Cejloně, Filipínském a Indonézském souostroví.

Jsou to bahenní, vodní nebo obojživelné, zřídka terestrické rostliny s velmi malou proměnlivostí životních forem v ponořených a emersních podmínkách. Listy jsou obvykle zřetelně rozčleněny na řapík a čepel. Čepele jsou srdčité, eliptické, kopinaté nebo páskovité, blanité nebo kožovité, na okrajích rovné nebo zoubkaté, zvlněné až zkadeřené, na ploše často důlkaté až puchýřkaté.

Druhy vyskytující se v rychle tekoucích vodách jsou přizpůsobeny vodnímu proudu. Jejich listy vzplývají na hladině nebo pod ní. Řapíky jsou na bázi vždy pochvaté. Jejich délka v poměru k délce čepele je konstantní jen u emersních forem. U ponořených rostlin se délka řapíku velmi mění podle hloubky vody a podle intenzity osvětlení.

Listy některých druhů jsou zelené, jiné druhy mají barevné čepele. Někdy jsou svrchu hnědozelené, olivové nebo příčně či podélně červenohnědě pruhované. Rub čepelí druhů se zelenými listy je většinou světlejší, žlutozelený. U druhů s barevnými listy bývá rub olivově hnědý, světle až tmavě červený nebo nápadně purpurový. Toto listové zbarvení není stálé, ale je závislé především na osvětlení, a to tak, že rostliny žijící v hlubokém stínu jsou pestřejší než rostliny na přímém světle, u kterých převládá zelená barva.

Kořen je obvykle přímý, stejně dlouhý jako listy nebo i delší, více nebo méně rozvětvený. Na krátkém, kolmém oddenku hlavního kořene se vegetativně vytvářejí nové rostliny ze spících oček. Některé druhy vyhánějí kořenové odnože, na kterých se v intervalech po 1—10 cm tvoří dceřiné rostliny. Oba tyto způsoby vegetativního rozmnožování probíhají současně. U některých druhů je však jeden z těchto způsobů typický. Podle toho, který způsob převládá, vznikají buď husté, na listy bohaté trsy, nebo se rostlina šíří do plochy a vznikají velké porosty monokulturního charakteru.

Květenství kryptokoryn je velmi atraktivní nezvyklými tvary i barvami a je velmi důležité pro přesné určení druhů. Nazývá se toulec (spatha). Ve spodní části je vejčitý, hruškovitý nebo oválný kotlík. Na kotlík navazuje trubka, která se nahoře otevírá tzv. jícnem. Jícen pak pokračuje barevným, praporkovitým útvarem, kterému říkáme čepel květenství.

V umělých kulturách, stejně jako v přírodě, převládá vegetativní rozmnožování nad tvorbou semen. U mnoha poměrně často sbíraných druhů jsou plody neznámé. Proto vzniká mnoho místních forem, proto má rod Cryptocoryne tolik endemitů, tj. takových druhů, které se vyskytují jen v poměrně malých, zeměpisných oblastech.

Kryptokoryny jsou přizpůsobeny životu na místech s velmi sporým osvětlením. Na dobře osvětlených místech nedokáží odolávat konkurenci jiných rostlin, protože sorpční schopnost jejich kořenů je ve srovnání s jinými tropickými rostlinami velmi malá. Proto se kryptokoryny uchylují do nejzastíněnějších míst džunglí, kde již zpravidla neexistuje žádná jiná vegetace. Velmi zřídka nacházíme pohromadě více botanických druhů. Obvykle se jedná o jediný druh, který porůstá koryta a břehy menších potoků s kamenitým dnem pokrytým pískem. V hlubší vodě rostou kryptokoryny uprostřed koryta v submersních formách, odkud přecházejí u břehů do obojživelných forem. Jedná se především o poměrně úzké jen 3—7 m široké toky, často s velmi rychle proudící vodou. Koryto je obvykle zcela zastíněno hustou pobřežní vegetací. Ve společnosti kryptokoryn roste občas jen rod Barclaya. V rychle proudící vodě s kamenitým až skalnatým dnem pokrytým pískem roste např. C. balansae, C. tonkinensis a C. crispatula. Voda je měkká a její pH se blíží neutrálnímu bodu. Jedná se převážně o druhy, které dávají přednost aerobiose kořenů v dobře provzdušněném podkladě. Jiné druhy, např. C. cordata, C. griffithii a jiné snášejí anaerobiosu kořenů a vyskytují se jak v proudící, tak ve stojaté vodě močálů s hlubší vrstvou bahna.

Kryptokoryny obvykle pěstujeme při teplotách 20—25 °C, která má být udržována nepřetržitě po celý rok. Většina akvarijních ryb má podobné nároky na teplotu - proto jsou kryptokoryny ideální rostliny pro akvária. Obojživelné druhy rostoucí v přírodě často v pozemních formách jsou vůči kolísání teploty odolnější (C. becketii, C. nevillii, C. axelrodii), zatímco typicky submersní druhy (C. cordata, C. johorensis) mohou při kolísání teplot trpět tzv. kryptokorynovou nemocí.

Musíme opravit dosavadní názor, že kryptokoryny jsou stínomilné rostliny a že nesnášejí tvrdou vodu. Platí to jen o některých druzích. Četné druhy můžeme pěstovat ve středně tvrdé vodě, v přírodě rostou výhradně na vápencových podkladech. Sluneční světlo kryptokorynám nevadí, má však nedobrý vliv na vlastnosti vody. Proto je pro akvária všeobecně vhodnější, umístíme-li je na východní nebo západní stranu místnosti.

Běžné druhy kryptokoryn se množí snadno a rychle a za rok až dva porůstají v akváriu souvislé plochy. Vzácnější druhy vytvářejí často jen jediný výběžek za rok a vyžadují poměrně dlouhou dobu klidného růstu, než se začnou množit. Přesazujeme je proto jen tehdy, není-li vyhnutí.

Kryptokoryny jsou ideální akvarijní rostliny především pro jejich tvarovou a barevnou rozmanitost. Mírně okyselují vodu a vytvářejí tak výborné prostředí pro život i vytírání řady oblíbených akvarijních rybek. Jen málo druhů těchto rostlin je vhodným objektem pro začátečníky. Základem úspěchu při jejich pěstování je křišťálově čistá, stará voda s biologickou rovnováhou a co nejmenší kolísání vnějších podmínek. V čerstvě založených nádržích se kryptokorynám obvykle nedaří.

Rod Cryptocoryne je vědecky mimořádně obtížný. Opravdu spolehlivé rozpoznávací znaky nese jen květenství. Mnoho druhů kvete velmi vzácně, a to nejen v umělých kulturách, ale i v přírodě. To vše vedlo k tomu, že mnoho druhů bylo nesprávně určeno a byly v dosavadní literatuře nesprávně pojmenovány. V následujících kapitolách se proto čtenář setká s novými jmény - a naopak, nesetká se s některými názvy, které byly dosud používány, ale ukázaly se být nesprávnými nebo neplatnými. Taková jména jsou uvedena v závorkách, popřípadě se dají vyhledat v rejstříku. Uvádíme jen takové druhy, které jsou s jistotou pěstovány.

Cryptocoryne affinis N. E. Brown (= C. haertelana Jacobs) - kryptokoryna červená

Je to jeden z nejrozšířenějších druhů. Pochází z JV Malajska. Řapíky jsou přibližně stejně dlouhé jako čepele. Listy měří 15—30 cm, čepel je kopinatá, 2—3,5 cm široká. Na líci jsou čepele leskle tmavozelené se světlejšími žilkami, na rubu purpurové nebo fialové, někdy však světle zelené, žlutozelené nebo světle purpurově skvrnité. Všeobecně se dá říci, že při dostatku světla převládá zelená, v polostínu fialová barva.

Je to nepochybně nejrozšířenější kryptokoryna. Má-li vhodné podmínky, roste velmi rychle a za jediné léto může zarůst celou nádrž. Není citlivá na tvrdou vodu, snáší dobře i vysoký obsah vápenných solí, protože v přírodě roste jen na vápenitých podkladech. Na přímém světle vznikají často zakrslé formy s listy přitisklými ke dnu. Vyžaduje teploty kolem 20 °C.

V ponořené formě ji pěstujeme v polostínu. Je mimořádně vhodná do nádrží osvětlených výhradně uměle. Množí se rychle z kořenových výběžků. Kvete i pod vodou. Květenství je až 25 cm dlouhé, toulec je nad vodní hladinou prodloužen v purpurově červený, spirálovitě stočený praporek. V emersní formě vyžaduje tento druh 100 % vlhkost vzduchu, a není proto vhodný pro terária a paludária.

Cryptocoryne auriculata Engler - kryptokoryna ouškatá

Pochází ze Sarawaku a z Filipín (ostrovy Palawan a Mindanao). Listy jsou 10—15 cm dlouhé, čepele vejčité, tmavě zelenohnědé, na okrajích někdy zvlněné a nenápadně zoubkaté, dole jsou uťaté nebo nenápadně laločnaté, jsou nejširší ve spodní třetině a odtud se zvolna zužují ke špičce. Jsou 5—10 cm dlouhé a obvykle 2,5 cm široké, často příčně tmavě pruhované.

Květenství měří 5—7,5 cm. Kotlík je asi 1,5 cm dlouhý, bezbarvě průsvitný, trubka je velmi krátká (jen 0,5 cm). Čepel květenství je jazykovitá, dopředu ohnutá, uvnitř hladká, červená, v ústí světlejší.

C. auriculata je jedna ze vzácných akvarijních rostlin. Roste emersně i submersně velmi pomalu a velmi nesnadno se rozmnožuje. Snáší poměrně tvrdou vodu, stejně jako předchozí druh se v přírodě vyskytuje výhradně na vápenci. Dá se pěstovat jen v akváriu s poměrně malým počtem ryb. Vyžaduje především klid a velmi čistou vodu bez řas a bez nadbytku organických látek.

Podobná, dosud neimportovaná rostlina je C. pygmaea Merrill. Dosahuje sotva poloviční výšky. Její květenství měří jen něco málo přes 2,5 cm.

Cryptocoryne axelrodii Rataj (= C. willisii Engler ex Baum. C. undulata Wendt, C. pseudobecketii Hort.) - kryptokoryna Axelrodova

Tato rostlina měla smůlu. Byla již dvakrát popsána r. 1909 a 1920, oba shora uvedené názvy však nemohou být uznány jako platné. C. axelrodii pochází z Cejlonu a tvoří přechod mezi C. walkeri a C. wendtii. Její listy jsou 10—25 cm dlouhé, řapíky jsou přibližné stejně dlouhé jako čepele, u submersních rostlin většinou kratší, zelenohnědé až červené. Čepele jsou dlouze eliptické, dole uťaté nebo sbíhavé, na okrajích zvlněné, 7,5—15 cm dlouhé a něco přes 2,5 cm široké. Emersní rostliny mají čepele zelené s načervenalou hlavní žilkou, u submersních rostlin jsou čepele většinou červenohnědé, příčně tmavě žíhané. Na rubu jsou světlejší, hnědozelené nebo růžové.

Květenství měří asi 7,5 cm. Čepel květenství je asi 2,5 cm dlouhá, nad jícnem stočená, uvnitř zelenožlutá nebo okrově žlutohnědá, na okrajích nápadně zoubkatá. Jícen je bledězelený, límec hnědý, na spodní straně vroubený dvěma tenkými liniemi, z nichž horní je bělavá, spodní tmavozelená.

Je to typická obojživelná rostlina rostoucí lépe emersně než submersně. Kvete jen emersně i při poměrně nízké vlhkosti vzduchu. Pod vodou v akváriu je nenáročná, snáší značné kolísáni teplot, středně tvrdou vodu a množí se rychle kořenovými odnožemi. Patří k běžně pěstovaným druhům a vedle některých variet C. wendtii je z nich najatraktivnější. Její listy jsou barevné, velmi tmavé a esteticky dobře kontrastují se svěže zelenými rostlinami pěstovanými v její společnosti.

Cryptocoryne balansae Gagnepain (= C. longitspatha Merril, C. somphongsii Hort.) - kryptokoryna kadeřavá

Vyskytuje se v Thajsku, Severním Vietnamu a v čínské provincii Kwangsi. Roste tam na stinných a spoře osvětlených místech většinou submersně v různé hloubce pomalu i rychle tekoucí vody. Na jejích lokalitách má voda obvykle asi 9° tvrdosti a pH je 7 i vyšší. Koryta potoků a řek kde C. balansae roste jsou kamenitá (většinou se jedná o vápenec) a rostliny jsou pevně a hluboce zakořeněné v pískem zasypaných trhlinách mezi kameny. Ve vodě hluboké 1—2 metry jsou listy vzplývavé, 50—75 cm dlouhé, zelenohnědé. V umělých kulturách roste C. balansae velmi dobře emersně a snadno kvete. V jarních měsících se někdy tvoří emersní, skoro rovné čepele, na kterých jsou typické puchýřky skoro nepozorovatelné. Letní emersní listy jsou už typicky puchýřkaté.

Kořen je přímý, rozvětvený, listy v akváriu dosahují délky 25—50 cm, řapíky jsou obvykle kratší než čepele, které jsou dlouze eliptické, uprostřed s rovnoběžnými okraji, na obou koncích rovnoměrně zúžené. Podél hlavního žebra jsou nápadně puchýřkaté, na okrajích skoro rovné. Emersní rostliny dosahují výšky sotva 5—10 cm a jejich čepele jsou maximálně 1 cm široké, jsou zelené. Typické submersní rostliny mají čepele 10—20 cm dlouhé a 1—2,5 cm široké, olivově zelené nebo hnědozelené; řapíky jsou někdy červenavé.

Květenství měří 15—25 cm. Kotlík je ve spodní třetině rozšířený, nahoře zúžený, temně červenohnědý. Uvnitř je nahoře purpurový, dole bělavý, jemně červeně tečkovaný. Délka stočené trubky se mění podle výšky vody. Čepel květenství je 5 i více centimetrů dlouhá, přímá, jazykovitá a je zakončena až 3,5 cm dlouhým ocáskem, ve spodních dvou třetinách je obvykle rovná, v horní třetině (nebo jen na ocásku) 2—3x spirálovitě stočená. Vnitřní plocha čepele je žlutá nebo žlutozelená, zdobená vínově červenými čárkami nestejné délky, které jsou poblíž jícnu zkrácené v nepravidelné tečky.

Tento druh se relativně snadno pěstuje a není citlivý ani na světlo, ani na tvrdost vody. Množí se kořenovými výběžky, ale za rok se obvykle nevytvoří více než 2—3 nové rostliny. Několik roků staří jedinci se dají namnožit rozdělením oddenku na 5—15 samostatných dílů.

Cryptocoryne becketii Thweites ex Trimen - kryptokoryna olivová

Pochází z Cejlonu a je příbuzná s C. petchii. Roste ve volné přírodě také na Kubě, kam byla zavlečena. Je to jeden z nejodolnějších druhů vůbec.

Listy jsou 15—25 cm dlouhé, řapíky 1,5—2,5 až 5x delší než čepele, olivově hnědé. Čepele jsou dlouze eliptické, na bázi uťaté nebo mělce laločnaté, zřídka sbíhavé, nejširší ve spodní třetině, na vrcholku špičaté, na líci olivově hnědozelené s tmavšími žilkami, na rubu purpurově hnědé nebo růžové, na okrajích (hlavně ve spodních partiích) zvlněné, nejčastěji 7,5 cm dlouhé a 2,5 cm široké.

Květenství měří 7,5—10 cm. Kotlík je 1,5—1,75 cm dlouhý, trubka je většinou přímá, narůžovělá podobně jako kotlík. Čepel květenství je 3—4,5 cm dlouhá, na bázi rozšířená a na okrajích zoubkatá, hnědožlutá nebo olivově hnědá. Límec odděluje plochu čepele od purpurového až čokoládově hnědého jícnu.

Rostlina se pěstuje snadno, snáší tvrdou vodu a polostín stejně jako přímé oslunění. Rychle se množí kořenovými výběžky a za rok je schopna porůst poměrně značné plochy nádrže. Je to jediná kryptokoryna vhodná pro začátečníky, do akvárií i paludárií.

Cryptocoryne bogneri Rataj - kryptokoryna Bognerova

C. bogneri byla nalezena na Cejlonu a je to velmi důležitý vývojový článek, jehož objevení přispělo k poznání rodových znaků kryptokoryn. Bylo těžko vysvětlitelné, jak se na Cejlon dostala C. thwaitesii, která se naprosto ve svých znacích liší od ostatních cejlonských druhů. C. bogneri je zřetelně spojovacím článkem - tvarem svých listů se blíží C. thwaitesii, květenstvím k C. walkeri.

Listy jsou asi 10 cm dlouhé, řapíky červenavé, delší než čepel, která je eliptická, dole mírně srdčitě laločnatá, nahoře nenápadně přiostřená nebo skoro tupá, temně zelená, hnědozelená nebo červenohnědá, místy nenápadně důlkatá, asi 5 cm dlouhá a 2,5—3 cm široká, na okrajích zvlněná nebo zkadeřená, pak zoubkatá. Je kožovitá, bronzově lesklá.

Květenství měří kolem 7,5 cm, kotlík je červenohnědý, trubka jen asi 1 cm dlouhá. Čepel květenství je jazykovitá, 3—3,5 cm dlouhá, delší než kotlík a trubka dohromady, zevně červenavá, uvnitř včetně jícnu svítivě žlutá, na špičce a na okrajích bradavčitá.

C. bogneri náleží k nejposlednějším novinkám. Roste emersně i submersně, ale s jejím pěstováním v akváriu nejsou prakticky žádné zkušenosti. V současné době je v umělé kultuře jen několik málo exemplářů.

Cryptocoryne bullosa Beccari - kryptokoryna puchýřkatá

Tento druh je všeobecně znám lépe z umělých kultur než z velmi sporých nálezů z přírody. Pravděpodobně se vyskytuje jen na Borneu. Listy jsou 10—30 cm dlouhé, řapíky zelené, v horních partiích někdy červenavé, stejně dlouhé jako čepele nebo poněkud delší. Čepele jsou dlouze eliptické. Na vrcholku zúžené, na bázi sbíhavé, uťaté nebo nenápadně laločnaté, 5—15 cm dlouhé a 1,5—3 cm široké. Po celé ploše jsou raženě puchýřkaté, na líci zelené nebo hnědozelené, na rubu bělavě zelené nebo růžové, vždy světlejší.

Květenství je kratší než listy, měří 5—7,5 cm, kotlík je na velmi krátké stopce, trubka je přímá, maximálně o polovinu delší než kotlík, bezbarvá nebo růžová, jemně purpurově tečkovaná. Čepel květenství je jazykovitá, 1,5—2 cm dlouhá, purpurově červená, nenápadně zvrásněná. Límec je vždy přítomný, někdy však jen naznačený.

Je to typicky submersní rostlina patřící k nejdekorativnějším a nejatraktivnějším druhům rodu. Je známá již dlouho, ale teprve v nedávné době byly objeveny bohatší přírodní lokality, kterým vděčíme za pravidelné importy. Rozmnožování v umělých kulturách je velmi pomalé. Způsoby pěstování jsou stejné jako u C. balansae.

Pozn.: V posledních letech byla popsána C. scurrilis de Wit (scurrilis = šaškovitý, klaunovitý.) Tento druh je velmi problematický. Pochází ze Sumatry a dokladové herbářové materiály nemají žádné znaky, kterými by se lišily od C. bullosa. Prof. de Wit uvádí, že C. scurrilis má odlišné zbarvení čepele květenství. Herbářové rostliny to však neprokazují. Proto je tento druh nyní považován jen za varietu (C. bullosa var. scurrilis (de Wit) Rataj).

Cryptocoryne ciliata (Roxb.) Fischer - kryptokoryna brvitá

Vyskytuje se od východní Indie přes pobřežní oblasti Bengálského zálivu do Thajska a Malajsie (Malajský poloostrov a Sarawak) a pak dále na Indonéské souostroví (Jáva, Sumatra, Celebes, Bintan, Moluky, Siberut a Nová Guinea). Je to druh s největším zeměpisným rozšířením. Vyskytuje se v rozsáhlých mangrovových oblastech tropické Asie, kde porůstá pevné břehy větších vodních toků na dostatečně osvětlených místech. Je to typicky pobřežní rostlina, která sestupuje jen velmi zřídka do mělce zaplavených míst. Listy a květenství jsou v přírodě vždy emersní. C. ciliata se nejčastěji vyskytuje na hlinito-jílovitých půdách pobřežních oblastí do nadmořské výšky asi 50 m. Hlavní oblastí výskytu jsou asi 50 km od ústí řek, kde převládá sladká voda. Z těchto center se C. ciliata šíří jednak po proudu do oblastí brakické vody, jednak proti proudu do hustě zalesněného vnitrozemí.

Druh má dvě variety. Základní varieta (var. ciliata) je až 100 cm vysoká a množí se dlouhými kořenovými výběžky, druhá varieta (var. latifolia) je jen 15—25 cm vysoká a množí se především z oddenkových spících oček.

C. ciliata var. ciliata je 50—100 cm vysoká, řapíky jsou pevné a tlusté, zelené. Čepele listů jsou kožovité až masitě tlusté, tmavě zelené, holé, na rubu světlejší než na líci, 20—35 cm dlouhé a 5—12,5 cm široké, dlouze nebo krátce kopinaté, na bázi uťaté nebo sbíhavé, obvykle nenápadně srdčité. Květenství je 20—37 cm dlouhé. Kotlík měří asi 2 cm a je uprostřed zaškrcený, trubka je přímá, nestočená, běložlutá nebo růžová, ústí žluté, červeně skvrnité, holé. Čepel květenství je purpurově červená, zřídka jen růžová nebo olivově žlutozelená, vertikálně zvrásněná nebo hladká, oddáleně žilkovaná, asi 7,5 cm dlouhá a 1,5—2 cm široká a má na bázi zřetelný límec. Okraje jsou v intervalech po asi 5 mm zdobeny odstávajícími brvami, které dosahují délky 0,5—1,5 cm a jsou uprostřed nebo na koncích vidličnatě rozvětvené, purpurově červené nebo hnědé. Tato varieta se množí vegetativně z 30—40 cm dlouhých kořenových výběžků, na kterých v intervalech po 7 —10 cm vyrůstají nové rostliny, takže vznikají kolonie zaujímající plochu mnoha čtverečních metrů.

C. ciliata var. latifolia Rataj má listy 12—20 cm dlouhé, čepele jsou kožovité, srdčité nebo kopinaté, na bázi hluboce laločnaté, 5—10 cm dlouhé a 3,5—5 cm široké, tedy 2—3x delší než široké. Čepel květenství je purpurově červená, brvy jsou nevětvené. Při vegetativním rozmnožování nevznikají dlouhé kořenové výběžky, ale nové rostliny se tvoří bud přímo na oddenku, nebo na velmi krátkých (1—2 cm) výběžcích. Vznikají proto bohatě olistěné trsy složené z řady jedinců.

C. ciliata var. ciliata je vhodná pouze pro velká paludária a terária. Za dobrých podmínek dosahuje totiž značných rozměrů i pod vodou a vyrůstá pak nad hladinu akvária. Vyžaduje dostatek světla, popřípadě nepřímé oslunění. Abychom jí zabránili v příliš rychlém růstu, pěstujeme ji v méně vhodných podmínkách, tj. v polostínu a v chudém dně. Velmi dobře snáší tvrdou vodu. Každopádně je pro akvária vhodnější var. latifolia. Není tak velká a roste dobře submersně po celý rok.

Cryptocoryne cordata Griffith (=C. grabowskii Engler, C. purpurea Ridley, C. grandis Ridley) - kryptokoryna srdčitá

I tento druh se v přírodě vyskytuje v poměrně velké zeměpisné oblasti od JV části Malajského poloostrova na Borneo a Jávu. Je proto velmi proměnlivý ve tvaru a barvě listů i květenství. Barva čepele květenství je závislá na intenzitě osvětlení a může kolísat od purpurové až po slámově žlutou.

Bohatě olistěné rostliny se vyskytují jak v emersních, tak v obojživelných i ponořených formách. V hluboké vodě a na velmi stinných místech je olistění chudé, omezené na 2—3 listy. Jsou 20—40 cm dlouhé, řapíky jsou zelené nebo červenohnědé, 1,5—2x delší než čepele, zřídka stejně dlouhé (hlavně u emersních rostlin). Čepele jsou typicky srdčité, na bázi laločnaté, asi dvakrát delší než široké, vzácně skoro okrouhlé nebo eliptické, rovné nebo na bázi oddáleně důlkaté. Srdčité a eliptické listy se často vyskytují současně na téže rostlině. Líc čepelí je temně zelený, rub je světle zelený, červenohnědý nebo nápadně červený. Čepele jsou 7,5 až 12,5 cm dlouhé a 2,5—7,5 cm široké.

Květenství submersních rostlin je nápadně delší než listy. Je přímé, 10 až 50 cm dlouhé. U emersních rostlin nepřesahuje délka květenství 10—17 cm; v hluboké vodě se pak vyskytují extrémně dlouhá květenství. Čepel je na bázi typicky nálevkovitá, 5—7,5 cm dlouhá (včetně 1,3—4 cm dlouhého ocásku). Je pozvolna nálevkovitě rozšířená, takže jícen trubky je velmi široký a zaujímá asi třetinu plochy čepele, která je obvykle purpurová, v jícnu hnědá nebo rumělkově červená, vzácně špinavě žlutá, v jícnu světle žlutá až bezbarvá. Pokusně bylo prokázáno, že na osvětleném místě tvoří tatáž rostlina vždy purpurová květenství, ve stínu kvete někdy žlutě.

C. cordata se v přírodě vyskytuje na místech s měkkou, neutrální nebo slabě kyselou, obvykle průzračně čistou vodou. Jen občas jsou tato místa zaplavována hnědou, kalnou, kyselejší vodou. Tento druh nacházíme na místech zastíněných tak silně, že tam nerostou žádné jiné rostlinné druhy. Zkušenosti však prokázaly, že v umělé kultuře dává C. cordata přednost dostatku světla (zvláště v emersní formě). V akváriu ji pěstujeme v čistě vypraném křemičitém písku bez příměsi rašeliny. Písek musí být dostatečně zásoben mineralizovaným detritem. C. cordata se proto dá úspěšně pěstovat jen ve starších nádržích s křišťálově čistou vodou při dokonalé biologické rovnováze. Nesnáší čerstvou vodu, nehodí se pro začátečníky. Patří k běžně importovaným, ale náročným druhům. Je velmi dekorativní především fialovými ruby svých listových čepelí. Vyžaduje pod vodou rozptýlené světlo.

Cryptocoryne costata Gagnepain (= C. hansenii S. Y. Hu) - kryptokoryna žebernatá

Vyskytuje se v Thajsku a je to typický pobřežní druh, sestupující jen občas do koryta řek a potoků. Dává přednost písčitému dnu.

Listy jsou 10—15 cm dlouhé, jejich čepele jsou úzce eliptické, 7,5— 10 cm dlouhé a 1—1,5 cm široké, mají nápadné střední žebro, okraje jsou rovné nebo zvlněné, na bázi někdy nenápadně zoubkaté. Listy emersních rostlin jsou červenohnědé, zdobené po celé ploše vertikálními, temně hnědočervenými čárkami. V submersní formě jsou listy většinou zelené, ale červenohnědé svislé čárky jsou vždy přítomné a jsou pro tento druh typické.

Květenství je asi 10 cm dlouhé. Kotlík je uvnitř jen v horní třetině temně červený, ve spodních dvou třetinách je bělavý, nenápadně červeně tečkovaný (srovnej rozdíl s C. korthausae). Trubka je 1—3x stočená, žlutohnědá, čepel květenství je 3—5x širší než trubka, někdy prodloužená v kratičký ocásek, je krémově bílá, zdobená četnými, jemnými, růžovými čárkami.

C. costata roste dobře emersně. Pod vodou vyžaduje stejné podmínky jako jiné druhy, ale je odolná vůči nízkým teplotám a snáší dobře tvrdou vodu. Pod vodou se množí velmi pomalu. Je velmi odlišná v barvě i tvaru od ostatních druhů kryptokoryn; je proto velmi cenným doplňkem jejich sortimentu. Je vhodná jak pro akvária, tak pro paludária.

Cryptocoryne didericii de Wit - kryptokoryna Diderikova

Tato rostlina byla popsána podle pěstovaných exemplářů. Její původ není znám, ale pravděpodobně je to Malajský poloostrov. Listy jsou 7,5—15 cm dlouhé, řapíky jsou stejně dlouhé nebo delší než čepele, které jsou vejčité, 5—7,5 cm dlouhé a 2,5—5 cm široké, temně zelené, na rubu světle zelené nebo hnědavé. Na vrcholu jsou skoro tupé, na bázi obvykle laločnaté. Submersní rostliny se často nedají poznat od C. cordata.

Květenství je kratší než listy, měří obvykle 7,5 cm. Stopka je kratičká, kotlík bílý nebo růžový stejně jako trubka, čepel květenství měří 2,5 cm, je bradavčitá nebo hladká, její povrch je tvořen dvěma vrstvami - spodní pigmentová vrstva je žlutá, horní červená. Podle síly obou vrstev je čepel místy žlutá, místy červená. Obvykle je plocha čepele uprostřed žlutá, na okrajích spodní části červená nebo hnědavá. Jícen je leskle žlutý, jednobarevný, bez límce. Ocásek je jen asi 1 cm dlouhý. Tento druh pěstujeme za stejných podmínek jako C. cordata.

Cryptocoryne evae Rataj - kryptokoryna Evina

Původ není přesně znám, pravděpodobně Thajsko. Je to jeden z nejkrásnějších druhů. Vedle C. ciliata má C. evae největší květenství. Je pravděpodobné, že tato až 60 cm vysoká rostlina je pěstována u mnoha našich akvaristů pod nesprávným názvem úzkolistá Cryptocoryne blassii.

Listy měří 40—60 cm, řapíky jsou asi dvakrát delší nebo stejně dlouhé jako čepele, zelené nebo červenohnědé. Čepele jsou eliptické, na obou stranách symetricky zúžené, na líci leskle tmavozelené nebo olivově hnědé až hnědočervené, rovné, na rubu červenohnědé až živě fialové, velmi lesklé, 15 až 22,5 cm dlouhé a 5—7,5 cm široké.

Květenství je 12,5—17,5 cm dlouhé. Kotlík je uprostřed nenápadně zaškrcen, světle žlutohnědý, hustě nepravidelně purpurově skvrnitý, uvnitř je ve spodní polovině purpurový. Jícen je nálevkovitě rozšířený, leskle žlutý, čepel květenství je srdčitá, 4,5—6 cm dlouhá, na bázi až 2,2 cm široká, žlutá, nezřetelně zvrásněná, nebo se na žlutém podkladu hustě seskupují vyvýšené, hnědě oranžové skvrny. Pak je čepel květenství zřetelně tmavší než leskle žlutý jícen. C. evae je jediný známý druh, který má dvakrát vykrojené, tedy trojlaločné blizny. Pěstujeme ji podobně jako C. cordata, ale snáší velmi dobře tvrdou vodu.

Cryptocoryne ferruginea Engler (= C. fusca de Wit, C. tortilis de Wit) - kryptokoryna rezavá

Pochází ze Sarawaku a je pěstována jen velmi vzácně. Protože je velmi atraktivní, patří k nejvyhledávanějším vzácnostem. Obvykle se s ní setkáme pod nesprávným názvem C. longicauda.

Listy jsou 15—25 cm dlouhé, řapíky většinou stejně dlouhé jako čepele nebo i kratší. Čepele jsou srdčité, kopinaté nebo oválně okrouhlé, na bázi laločnaté nebo uťaté, nahoře většinou protáhle ostré, zřídka tupé. Na líci jsou zelené, na rubu bělavě zelené nebo načervenalé, většinou nepravidelně (nikoli raženě) důlkaté až puchýřkaté, 10—15 cm dlouhé a 5—8 cm široké. Je to jediný druh, jehož rub listů je hustě nebo řídce ochlupen. Chlupy jsou poměrně mohutné, brvité, rezavě červené a jsou promíseny 2,5—5 mm dlouhými, stříbřitými buňkami vyplněnými krystalky. U submersních rostlin ochlupení někdy chybí.

Květenství je 7,5—12,5 cm dlouhé. Kotlík je oblý, uvnitř ve spodní polovině tmavě fialový, světle červeně tečkovaný, v horní polovině naopak světlý, purpurově tečkovaný. Trubka chybí, čepel květenství navazuje přímo na kotlík a otevírá se postranním švem. Z vnější strany je světle žlutá až čokoládově hnědá, svisle čárkovaná, uvnitř je čepel ve spodní partii v délce asi 1 cm játrově červená, jemně tečkovaná, zbytek čepele je hnědočervený nebo žlutohnědý, nápadně po celé ploše brvitý.

C. ferruginea je vzácná, jen zřídka pěstovaná rostlina. Roste lépe emersně při 100 % vlhkosti vzduchu, submersně je velmi náročná. V akváriu ji pěstujeme v rozptýleném světle v křišťálově čisté, staré vodě. Dává přednost osvětlení shora.

Cryptocoryne gracilis de Wit - kryptokoryna štíhlá

Pochází ze Sarawaku a je nepochybně blízce příbuzná druhu C. elliptica, který se zatím nepěstuje. Listy C. gracilis jsou jen 5 až 7,5 cm dlouhé, jejich řapíky jsou stejně dlouhé nebo málo delší než čepele. Čepele listů jsou vejčité nebo oválné, na bázi uťaté nebo laločnaté, na líci zelené nebo bronzově hnědozelené, na rubu většinou purpurové, oddáleně a sotva znatelně důlkaté nebo rovné, 2,5—5 cm dlouhé a 1,5—3 cm široké. Zbarvení listů je velmi proměnlivé od temně bronzově zelené až po žlutohnědou nebo tmavě fialovou. Někdy jsou čepele zdobeny křižujícími se temnými čárami.

Květenství je 5—7,5 cm dlouhé, kotlík a trubka jsou skoro bezbarvé a prosvítavé. Čepel květenství je obvykle 4 cm dlouhá, asi 1,5 cm dlouhá bazální část je prodloužená v 1,5—3 cm dlouhý ocásek. Na bázi čepele je velká, tmavočervená nebo fialová skvrna, která zaujímá asi ²/₃ rozšířené spodní části čepele, vrchol čepele a ocásek jsou světle purpurové nebo skoro bezbarvé. Jícen je uvnitř fialový nebo purpurově skvrnitý, límec je skoro nepozorovatelný, obvykle je nahrazen tmavou, černě fialovou zónou.

C. gracilis náleží k nejvzácnějším rostlinám našich akvárií. Pro malý vzrůst je využitelná především v menších nádržích. Pěstujeme ji za podobných podmínek jako C. cordata.

Cryptocoryne griffithii Schott - kryptokoryna Griffithova

Vyskytuje se v Malajsku a liší se od C. cordata menším vzrůstem. Nekvetoucí rostliny se dají těžko odlišit. Na rozdíl o C. cordata, květenství C. griffithii je vždy nápadně kratší než listy, jen 7,5—12,5 cm dlouhé. Stopka květenství je velmi proměnlivá (1—7,5 cm dlouhá), kotlík je bezbarvý nebo růžový, trubka přímá, někdy jen tak dlouhá jako kotlík, jindy mnohem delší. Čepel květenství je jazykovitě trojúhlá, na bázi rozšířená, ocásek téměř chybí. Vnitřní část čepele je purpurová, nápadně bradavčitá, 2—3 cm dlouhá, jícen je červený, se zřetelným límcem.

Název C. griffithii je velmi často citován v akvaristické literatuře. Zdá se však, že je to omyl a že tento druh zatím vůbec nebyl importován.

Cryptocoryne hejnyi Rataj (nesprávně C. purpurea Ridley) - kryptokoryna Hejného

Tento druh pocházející pravděpodobně z Malajského poloostrova je běžně pěstován v akváriích. Svými tmavě žíhanými listy a červeným květenstvím náleží k nejkrásnějším a nejoblíbenějším druhům rodu. V literatuře bývá obvykle označován nesprávnými názvy jako např. C. purpurea nebo C. griffithii. Od C. cordata (= C. purpurea) se liší rumělkově červeným květenstvím obvykle kratším než listy, od C. giffithii nepřítomností límce.

Listy jsou 10—15 cm dlouhé, řapíky v délce velmi proměnlivé, čepele eliptické nebo srdčité, na bázi uťaté nebo laločnaté, obvykle 2x delší než široké, někdy příčně tmavě pruhované, rovné, na líci zelené nebo světle zelené, na rubu purpurové, růžové nebo hnědočervené, 6—9,5 cm dlouhé a 2,5—3,5 cm široké.

Květenství měří 10—15 cm. Kotlík je bílý nebo růžový. Jícen není nápadně rozšířen, není nálevkovitý, má žlutavou nebo světle oranžovou barvu, vždy je světlejší než čepel. Jícen se náhle (bez pozvolného přechodu) rozšiřuje v čepel květenství, která je rumělkově červená, obvykle 4 cm dlouhá, jemně žilkovaná, protažená v asi 2 cm dlouhý ocásek. Límec chybí.

Pěstuje se podobně jako C. cordata, od které ji v nekvetoucích formách těžko rozpoznáme.

Cryptocoryne johorensis Engler - kryptokoryna johorská

Roste ve státe Johore na Malajském poloostrově. Podle některých neověřených informací byla nacházena také na Borneu a Sumatře.

Tvoří šikmý oddenek, z kterého vyrůstají 10—20 cm dlouhé listy. Jejich čepele jsou zelené, světlejší na rubu, srdčité, na bázi laločnaté, nahoře dlouze špičaté a ostré. Okraje jsou jemně zoubkaté, plocha čepele je rovná, většinou však nepravidelně puchýřkatá, 7—10 cm dlouhá a 3,5—4,5 cm široká. Na slunných místech jsou žilky listů tmavé a na čepelích se vyskytují hnědočervené skvrny.

Květenství je delší než listy a dosahuje 17,5—25 cm. Ocásek zaujímá asi 60 % celkové délky květenství. Čepel je v dolní části miskovitě rozšířená, až 1,5 cm široká a 3 cm dlouhá, uvnitř vínově červená, zvrásněná, oddělená límcem od skoro bezbarvého jícnu.

C. johorensis vyžaduje rozptýlené světlo a chudé dno. Na pěstování není zvlášť náročná, ale množí se velmi pomalu.

Cryptocoryne korthausae Rataj (nesprávně C. albida Parker) - kryptokoryna Korthausové

Listy jsou 10—15 cm dlouhé, čepele úzce eliptické, 7—11 cm dlouhé a 1—1,5 cm široké. Jejich okraje jsou obvykle zvlněné. Jak emersní, tak submersní listy jsou vždy zelené, bez červených čárek. Tím se liší od podobné C. costata.

Květenství je většinou asi 10 cm dlouhé, kotlík je hnědý nebo červenohnědý, v horní třetině zaškrcený, uvnitř po celé délce purpurový, v horní části tmavší. Trubka je 1—3x stočená nebo skoro rovná, čepel květenství je 2,5—4 cm dlouhá, smetanově bílá s růžovými nebo červenými skvrnkami, na vrcholku je prodloužená a vodorovně nazad stočená.

C. korthausae byla dlouho označována jako C. albida a byla také pod tímto jménem dlouho pěstována. Její původ není přesně znám. Dává přednost emersnímu životu, pro akvária není proto nejvhodnější. Od C. costata se liší červenou vnitřní stěnou kotlíku, prodlouženým, nazad stočeným vrcholkem čepele květenství a nepřítomností svislých červených čárek na listech.

Cryptocoryne lingua Beccari ex Engler (= C. spathulata Beccari ex Engler) - kryptokoryna jazykolistá

Pochází z Bornea a podobá se druhu C. versteegii. Je však menší. Listy jsou 8—16 cm dlouhé, řapíky široké, poněkud delší než čepele. Čepele jsou ploché, masitě tlusté, lžicovité nebo kopistovité, na bázi sbíhavé, zřídka nenápadně laločnaté, nahoře zašpičatělé, mají sotva znatelné žilky a jsou 4—6 cm dlouhé a 2—2,7 cm široké.

Květenství dlouhé 5—7 cm má na bázi široce otevřenou čepel. Jícen je světle žlutý, tmavě purpurově skvrnitý, čepel je prodloužená v dlouhý, přímý, tmavě purpurový ocásek. Límec chybí.

Vyžaduje vyšší teploty (20—25 °C), mírně kyselou vodu a poměrný dostatek světla. Svědčí jí přímé oslunění. Množí se především v emersních formách, kterým dává přednost. Je vhodná především do terárií a paludárií. Pod vodou je poměrně dekorativní, množí se však velmi pomalu.

Cryptocoryne lucens de Wit - kryptokoryna světlá

Pochází nepochybně z Cejlonu. Byla však popsána podle rostlin z umělých kultur. Listy jsou 16—30 cm dlouhé, řapíky na bázi načervenalé, obvykle 1,5x delší než čepele, které jsou dlouze eliptické, na obou koncích sbíhavé, uprostřed nejširší. U mimořádně dlouhých čepelí jsou jejich okraje uprostřed téměř rovnoběžné. Čepele jsou 6—12 cm dlouhé a 1—2 cm široké, živě zelené, na rubu světlejší než na líci. Na rozdíl od podobné C. nevillii je hlavní žebro vystouplé a špička čepelí není ohnutá nazad.

Květenství je 6—9 cm dlouhé a na rozdíl od dalších dvou příbuzných druhů (C. nevillii a C. parva) je na poměrně dlouhé stopce (2—5 cm). Čepel květenství je obvykle 1,2 cm dlouhá, 2—2,5x delší než široká, trojúhlá, bez ocásku, někdy mírně stočená, špinavě červenohnědá, matná a bradavčitě drsná. Límec odděluje jícen, který má stejnou barvu jako čepel, nebo je živě červený.

C. lucens pěstujeme stejně jako C. nevillii.

Cryptocoryne minima Ridley - kryptokoryna nejmenší

Vyskytuje se na Malajském poloostrově. Má listy 5—10 cm dlouhé, řapíky jsou stejně dlouhé nebo o něco delší než čepele, které jsou dlouze vejčité, na bázi sbíhavé, nejširší ve spodní třetině, na okrajích zvlněné, 2,5—3,5 cm dlouhé a 2—2,5 cm široké, shora zelené, na rubu purpurově červené, sotva znatelně a oddáleně důlkaté (jen v submersní formě).

Květenství obvykle 5 cm dlouhé, ale jelikož je jeho čepel ohnutá dolů, je jen 2,5 cm vysoké. Trubka je v horní části zaškrcená. Čepel květenství je tak dlouhá jako kotlík a trubka dohromady, je ohnutá nazad, takže se svou špičkou dotýká země. Tato čepel je bradavčitá, matně žlutá, hnědě skvrnitá, oddělená zřetelným límcem od lesklého, hnědě černého jícnu.

Způsoby pěstování jsou stejné jako u C. cordata.

Cryptocoryne nevillii Trimen - kryptokoryna Nevillova

Tento cejlonský druh má 5—15 cm dlouhé listy. Jejich čepele jsou úzce eliptické až kopinaté, 3—7,5 cm dlouhé a 1—1,5 cm široké, na bázi zúžené nebo uťaté, bezprostředné nad bází nejširší a odtud pozvolna zúžené, špičaté, často nazad prohnuté, zelené, na rubu vždy světlejší než na líci, s neznatelnými žilkami. Jsou známé stabilizované formy s eliptickými listy širokými asi 1 cm a sbíhavými na bázi (úzkolistá forma) a pak rostliny s kopinatými, 1,5 cm širokými, na bázi uťatými čepely (širokolistá forma).

Květenství je 6—8,5 cm dlouhé, čepel měří asi 2 cm, je živě purpurová, bradavčitě drsná, krátce ocáskatá, 3—3,5x delší než široká, na bázi má zřetelný límec, který odděluje purpurovou plochu čepele od žlutého jícnu trubky.

C. nevillii náleží k rostlinám, které byly jen zřídka sbírány botaniky, přesto jsou pravidelně importovány. Pěstuje se jak v akváriích tak v paludáriích, je typicky obojživelná a je zcela nenáročná. Její listy jsou pevné a odolné vůči různým vnějším vlivům. Snáší dostatek světla a je mimořádně vhodná k osazování předních partií větších nádrží. Snáší dobře nižší teploty a snadno se množí kořenovými výběžky.

Cryptocoryne nuri Furtado - Kryptokoryna Nuriho

Pochází z Malajska a je typická zoubkatými okraji listů. Pod vodou se však nedá rozpoznat od podobných druhů, a tak je nutné konstatovat, že převážná většina rostlin nabízených ve specializovaných obchodech jako C. nuri je ve skutečnosti C. siamensis var. ewansii, která má rovněž zoubkaté okraje listů. Oba druhy se dají rozpoznat jen podle květenství.

Listy jsou 11—18 (vzácně až 33) cm dlouhé, řapíky jsou stejně dlouhé nebo o něco delší než čepele. Ty jsou eliptické, nejširší uprostřed, na obě strany skoro symetricky zúžené, ve spodní třetině až polovině na okrajích zřetelně zoubkaté, obvykle 9 cm dlouhé a 2,8 cm široké. Na líci jsou leskle zelené, někdy příčně tmavě pruhované, na rubu tmavě hnědočervené, zřídka zelené.

Květenství je 7,5—15 (nebo až 33) cm dlouhé, obvykle kratší než listy nebo stejně dlouhé. Kotlík je bílý, uprostřed nepatrně zaškrcený, trubka bílá nebo narůžovělá. Čepel květenství je 3,5—5 cm dlouhá, jazykovitá, někdy protažená v ocásek, na bázi je zřetelně rozšířená a až 2,5 cm široká, tmavě červená nebo purpurová, bradavčitě drsná, jícen oddělený límcem je světle červený.

Patří mezi nejdekorativnější zástupce rodu. Množí se však velmi nesnadno a pomalu. Proto se převážně importuje z přírody. Pěstování je stejné jako u C. cordata.

Cryptocoryne parva de Wit - kryptokoryna nízká

Tento druh byl popsán podle rostlin pravidelně importovaných pro akvaristické účely. Pochází nepochybně z Cejlonu. Náleží ke snadno pěstovatelným rostlinám, a to jak v emersní, tak v submersní formě. Množí se velmi snadno. Mladé rostliny vznikají převážně na oddenku, který bývá delší než listy. Vytvářejí se tak bohatě olistěné trsy.

Listy jsou 3—9 cm dlouhé, řapíky většinou dvakrát delší než čepele, které jsou úzce eliptické, na oba konce skoro souměrně zúžené, nejširší ve spodní třetině, nahoře nazad ohnuté, asi 2—3 cm dlouhé a jen 0,5—0,7 cm široké, trávově zelené se sotva patrnými žilkami.

Květenství je 2—2,5 cm dlouhé, kotlík bílý, trubka v jícnu je poněkud zúžená, čepel květenství je asi 1 cm dlouhá, trojúhle jazykovitá, bez ocásku, 2—2,5x delší než široká, bradavčitě drsná, živě purpurově červená, skoro černý límec odděluje plochu čepele od bělavého jícnu trubky.

Cryptocoryne petchii Alston - kryptokoryna Petchova

Pochází z Cejlonu a je blízce příbuzná druhu C. becketii. Liší se poněkud menším vzrůstem a květenstvím, které má zřetelně tmavší, zelený čepel a červený jícen. Zatímco C. becketii má čepel květenství zoubkatou jen ve spodních partiích, u C. petchii je zoubkatá po celé délce. Sterilní a submersní rostliny se někdy jen těžko rozlišují.

Emersní listy jsou 9—22 cm dlouhé, řapíky 1,5—2x delší než čepele, červenohnědé. Čepele jsou kopinaté, na bázi uťaté, nebo eliptické, na bázi zúžené, zřídka mělce laločnaté, nejširší uprostřed nebo ve spodní třetině, shora olivově hnědé nebo hnědočervené, zdola červené nebo růžové, nejčastěji 7,5 cm dlouhé a 2 cm široké. Submersní listy jsou užší, pestřejší, na okrajích zvlněné.

Květenství měří 7,5—10 cm, kotlík stejně jako trubka jsou růžově nebo světle hnědé. Čepel květenství je jazykovitá, přímá, 3—4 cm dlouhá, olivově zelená, hedvábně lesklá, jemně zvrásněná, bradavčitě na okrajích po celé délce zoubkatá. Jícen je purpurově hnědý až čokoládový, velmi tmavý, límec je tmavohnědý, zřetelný, nebo alespoň naznačený.

Jedná se o typicky obojživelnou rostlinu, která snáší tvrdou ,vodu, nižší teploty, dostatek světla stejně jako polostín. Množí se poměrně rychle stejně jako většina ostatních cejlonských druhů.

Cryptocoryne pontederiifolia Schott subsp, sarawacensis Rataj - kryptokoryna sarawacká

C. pontederiifolia pochází ze Sumatry a nepěstuje se. V posledních letech byly z Bornea importovány rostliny, které de Wit považoval za totožné se sumatránským druhem, které se však od něho podstatně liší. Byly r. 1975 popsány jako C. pontederiifolia subsp. sarawacensis.

Listy jsou 7—15 cm dlouhé, řapíky stejně dlouhé jako čepele, které jsou srdčitě eliptické, 3,5—7 cm dlouhé a 2—2,5 cm široké, na bázi na okrajích zoubkaté, po obou stranách zelené.

Květenství je 7,5—10 cm dlouhé, světle purpurové, kotlík je nahoře rozšířený, uvnitř ve spodní polovině jemně zvrásněný, světle purpurový, uprostřed zaškrcený a odtud nahoru tmavě fialově nebo vínově červeně skvrnitý. Trubka je kratší než kotlík, čepel květenství uvnitř na bázi vínově červená, bez límce, je příčně zvrásněná, bradavčitá, jícen je šikmý, takže ocáskatá část květenství stojí šikmo na prodlouženou osu trubky.

C. pontederiifolia subsp. sarawacensis roste stejně dobře emersně i submersně. Emersní rostliny jsou však dekorativnější a pestřejší. Snadno kvetou. Tento druh náleží mezi rezistentní, nenáročné rostliny. Množí se poměrně rychle z kořenových výběžků. Snáší rozptýlené i přímé osvětlení a určitě se mezi akvaristy rychle rozšíří.

Cryptocoryne retrospiralis (Roxb.) Fischer - kryptokoryna šroubovitá

Pochází z Indie až Thajska. Její listy měří 10—30 cm, jsou zelené, čárkovitě úzké (0,25 — 1 cm). Pod vodou roste velmi nerada, je to typický terestrální druh patřící k pobřežní vegetaci. Pro akvária se nehodí a v odborné literatuře je uváděna omylem. Rostliny se vzplývavými, kadeřavými listy nabízené pod tímto jménem jsou obvykle C. tonkinensis.

Cryptocoryne schulzei de Wit - kryptokoryna Schulzeova

Pochází z Malajska (Johore) a náleží k posledním novinkám. V současné době je zatím pěstováno v umělých kulturách velmi málo jedinců.

Listy jsou obvykle vodorovné, zřídka vzpřímené, 10—15 cm dlouhé, řapíky jsou zelené nebo hnědočervené, stejně dlouhé jako čepele nebo o ¹/₃—¹/₂ delší. Čepele lístků jsou eliptické, 1,5—2,5x delší než široké, na obě strany skoro stejnoměrně zúžené, na bázi někdy nenápadně laločnaté, shora zelené nebo červenohnědé, nepravidelně tmavě žíhané, na rubu červenohnědé až svítivě purpurové, 5—7,5 cm dlouhé a obvykle 2,5 cm široké.

Květenství je kratší než listy, obvykle měří 7,5 cm. Trubka je stejně jako kotlík bezbarvá, jen v horní třetině růžově olivová. Čepel 2—2,5 cm dlouhá (včetně 1—1,5 cm dlouhého ocásku), jazykovitá, žlutá, bradavčitá, límec a jícen hnědočervené.

Pěstování podobné jako u C. cordata.

Cryptocoryne siamensis Gagnepain - kryptokoryna siamská

Pochází z Thajska a má tři variety lišící se především tvarem listových čepelí. Var. siamensis má čepele listů eliptické, čepele var. kerri jsou srdčité a var. ewansii má čepele ve spodní třetině zřetelně zoubkaté, podobně jako C. nuri.

C. siamensis Gagnepain var. siamensis. - Listy jsou 15—20 cm dlouhé, řapíky v emersní i submersní formě jsou delší než čepele nebo skoro stejně dlouhé. Čepele jsou eliptické, nejširší ve spodní třetině, 7,5—10 cm dlouhé a 3,7—5 cm široké.

C. siamensis var. kerri (Gagnepain) Rataj (= C. kerri Gagn., = C. blassii de Wit). - Listy jsou 10—25 cm dlouhé, řapíky 2—3x delší než čepele (u submersních rostlin), nebo stejně dlouhé (u emersních rostlin). Čepele jsou srdčité, 3,7—7,5 cm dlouhé a 2,5—5 cm široké.

C. siamensis var. ewansii Rataj - Listy jsou 15—25 cm dlouhé, řapíky u submersních rostlin stejně jako u emersních 2—3x delší než čepele, které jsou eliptické, 5—10 cm dlouhé a 2,5—3,8 cm široké, na oba konce zúžené nebo na bázi nezřetelně laločnaté, ve spodní třetině na okrajích zřetelně zoubkaté.

Květenství u všech tří variet je velmi podobné. Je značně proměnlivé v délce a měří u emersních rostlin 7—10 cm, u submersních až 25 cm. Čepel květenství je 2,5—4,5 cm dlouhá a asi 1 cm široká a má krátký nebo delší ocásek. Její vnitřní strana je jednobarevně leskle žlutá, jícen je žlutý nebo bělavý, nálevkovitý.

C. siamensis pěstujeme podobně jako C. cordata. Na rozdíl od ní však musíme vzít v úvahu, že C. siamensis roste v Thajsku skoro výhradně na vápencových podkladech, a snáší proto i v akváriu tvrdou vodu. Pěstuje se tedy poměrně snadno.

Cryptocoryne spiralis (Retz.) Fischer - kryptokoryna spirálovitá ( = C. unilocularis /Retz./ Roxb., C. huegelii Schott, C. tortuosa Blatter ex McCann)

Pochází z Indie, Bangladéše a pravděpodobně roste i na Cejlonu. Listy jsou 10—20, ale také až 75 cm dlouhé, čepele páskovité nebo dlouze eliptické, zelené. Květenství měří 10—25 cm, chybí mu trubka, čepel květenství měří asi 7,5 cm, je spirálovitě stočená, dlouze jazykovitá, uvnitř purpurové červená, šikmo vrásčitá a bradavčitá.

C. spiralis roste především emersně, a nepatří proto k typicky akvarijním rostlinám. Vyplatí se však pěstovat ji v paludáriu pro tvarově velmi zajímavé a barvou atraktivní květenství.

Cryptocoryne thwaitesii Schott - kryptokoryna Thwaitesova

Roste na Cejlonu jak emersně, tak submersně. V emersních kulturách se množí poměrně rychle a tvoří typické, bronzově zbarvené listy, zvláště na slunném místě. Kvete snadno a často.

Listy jsou obvykle horizontální, 10—15 cm dlouhé. Řapíky bývají kratší nebo stejně dlouhé jako čepele, které jsou rovné, na okrajích (alespoň v dolní třetině) zřetelně zoubkaté, široce eliptické, na bázi zúžené nebo mělce laločnaté, nahoře tupé. Hlavní nerv je vystouplejší než postranní žilky. V submersní formě jsou čepele obvykle zelené, v emersní bronzově hnědočervené, matné, na líci jemně zrnité, 5—7,5 cm dlouhé a 3— 3,5 cm široké.

Květenství měří 7,5—10 cm. Kotlík je bezbarvý, trubka je jen asi 1,5 cm dlouhá, dole bezbarvá, nahoře růžová. Čepel květenství je 2,5—7,5 cm dlouhá, rozšířená báze je uvnitř krémově bílá nebo žlutá, tmavě purpurově tečkovaná a je prodloužená ve vzpřímený ocásek, který je delší než všechny ostatní části květenství dohromady.

Tento druh se pěstuje podobně jako C. cordata.

Cryptocoryne tonkinensis Gagnepain - kryptokoryna tonkinská

Vyskytuje se ve Vietnamu a bývá omylem označována jako C. retrospiralis. Má svazčité, mohutné kořeny a vytváří až 10 či 20 listů dlouhých 20—40 cm. Jejich čepele jsou páskovité s rovnoběžnými okraji. U emersních rostlin jsou olivově zelené, 15—20 cm dlouhé a jen 0,4—0,6 cm široké, u submersních jsou čepele červenohnědé, 20—40 cm dlouhé a 0,5—1,5 cm široké, na okrajích puchýřkaté, takže okraje listů jsou nápadně zkadeřené. Květenství emersních rostlin je 10—15 cm dlouhé, u submersních měří 20—25 cm. Kotlík je v horní třetině zaškrcený, načervenalý, trubka je hnědozelená, spirálovitě stočená. Čepel květenství není na bázi rozšířená, uvnitř je světle olivově zelená nebo červená, stočená.

C. tonkinensis je přizpůsobena především ponořeným životním formám. Emersně se dá pěstovat jen při 100 % vlhkosti vzduchu a vytváří jen zakrslé formy. Liší se od C. retrospiralis puchýřkatými a kadeřavými čepely listů a jednobarevným čepelem květenství. V přírodě roste výhradně na vápenci - snáší proto velmi dobře tvrdou vodu a pěstujeme ji za podobných podmínek jako C. balansae. Je velmi vhodná pro nádrže osvětlené jen umělým světlem.

Cryptocoryne usteriana Engler (= C. aponogetifolia Merril) - kryptokoryna kalatkolistá

Vyskytuje se na Filipínském souostroví. Má listy 20—70 cm dlouhé, řapíky jsou co do délky velmi proměnlivé. Čepel listů je u emersních rostlin dlouze eliptická, na bázi uťatá, srdčitá nebo sbíhavá, 15—25 cm dlouhá a 2,5—5 cm široká, puchýřkatá nebo někdy skoro rovná, s puchýřky jen naznačenými. U submersních rostlin je čepel 20—40 cm dlouhá a 2—4 cm široká, páskovitá, zelenohnědá, na obou stranách zdobená 2—3 řadami nápadných puchýřků.

Květenství je u emersních rostlin jen 5—7,5 cm dlouhé, u submersních se přizpůsobuje výšce vodního sloupce a dosahuje délky až 25 cm. Čepel květenství je přímá, jazykovitá, obvykle 3,7 cm dlouhá, jednobarevná, masově, špinavě červenohnědá.

Pěstuje se v mírně kyselé až mírně alkalické vodě na středně až dobře osvětleném místě. Přímé oslunění jí nevadí a snáší velmi dobře výhradně umělé světlo. Nemá ráda časté přesazování a vyžaduje delší období klidu, než se začne rozmnožovat. Vzhledem k poměrně robustnímu vzrůstu je vhodná jen do větších nádrží, kde výborně doplňuje nižší, pestré druhy kryptokoryn.

Cryptocoryne versteegii Engler - kryptokoryna Versteegova

Vyskytuje se na Nové Guineji. Má listy 8—19 cm dlouhé, řapíky jsou tlusté, zelené, stejně dlouhé nebo až 2—2,5x delší než čepele, které jsou masitě tlusté, zelené, srdčité nebo skoro kopistovitě trojúhlé, na bázi uťaté nebo srdčitě laločnaté, nejširší ve spodní třetině. Jsou většinou 5 cm dlouhé a 3,5 cm široké.

Květenství je 5—10 cm dlouhé. Spodní otevřená část čepele je jednobarevná, žlutá a je prodloužena ve velmi krátký, purpurový ocásek.

V přírodě roste C. versteegii převážně emersně a je proto vhodná především pro paludária. Pěstujeme-li ji pod vodou, vyžaduje více světla než ostatní druhy rodu. I za velmi dobrých podmínek roste pod vodou velmi pomalu a nesnadno se množí. Vytváří maximálně 1—2 kořenové výběžky za rok. Velmi se podobá druhu C. lingua.

Cryptocoryne walkeri Schott - kryptokoryna Walkerova

Vyskytuje se na Cejlonu. Má celkem 3 variety, které byly považovány za samostatné druhy. Varieta walkeri a varieta lutea mají v emersní i v submersní formě zelené listy, varieta legroi má v emersní formě listy červenohnědé. Čepele variety lutea jsou kratší a užší než u variety walkeri. V submersních formách se všechny tři variety prakticky nedají odlišit.

Listy jsou 10—15 až 25 cm dlouhé, řapíky emersních rostlin jsou 2—3x, u submersních jen 1,5—2x delší než čepele, které jsou dlouze eliptické až kopinaté, zelené nebo červenohnědé, 3—4,5x delší než široké, většinou 5—10 cm dlouhé a 1,25 —3,7 cm široké.

Květenství měří 7,5—12,5 cm, je přímé nebo nepatrně stočené. Trubka je narůžovělá, čepel květenství jazykovitá, někdy na špičce nazad prohnutá, v prvním dni po vykvetení žlutá, za 2—3 další dny tmavě žlutá až zelená. Jícen je světlý, někdy růžově tečkovaný. Límec je někdy sotva patrný, ale vždy je alespoň naznačený.

Všechny tři variety rostou dobře submersně i emersně a náleží k poměrně odolným rostlinám. Pěstují se podobně jako C. becketii. Množí se jednak kořenovými, jednak oddenkovými výběžky.

Cryptocoryne wendtii de Wit - kryptokoryna Wendtova

Pochází z Cejlonu. Má celkem 5 vyhraněných variet, mezi nimiž můžeme pozorovat řadu přechodných forem. Listy jsou popsány u jednotlivých variet. Květenství je 2,5—7,5 cm dlouhé. Kotlík a rovná nebo nepatrně stočená trubka jsou bezbarvé nebo růžové, tmavě tečkované, stopka je kratičká nebo skoro chybí, takže kotlík je svou spodní partií obvykle ukryt v písku. Čepel květenství se bezprostředné nad jícnem stáčí, takže jícen je obvykle patrný jen jako úzká štěrbina. Čepel je purpurově hnědá, jemně zvrásněná, na okrajích bradavčitě zoubkatá. Límec je zřetelný, tmavě purpurový až skoro černý, jícen fialový s bělavými tečkami.

C. wendtii var. wendtii má listy 15—20 cm dlouhé, řapíky zelené nebo červenavé, asi stejně dlouhé jako čepele, které jsou eliptické, 7,5—10 cm dlouhé a 2,5—3,5 cm široké, na bázi uťaté nebo srdčité, na ploše u emersních rostlin zřetelně důlkaté až raženě puchýřkaté, zelené, na rubu světlejší. V submersní formě jsou puchýřky často jen naznačené, čepele jsou zelené nebo olivově zelené, příčně tmavě žíhané. Květenství je obvykle 5 cm dlouhé.

C. wendtii var. jahnelii Rataj ( = C. wendtii var. rubra Hort.) má listy 15—20 cm dlouhé, řapíky hnědočervené, asi stejně dlouhé jako čepele, které jsou eliptické, 5—10 cm dlouhé a 2—2,5 cm široké, na bázi uťaté nebo sbíhavé, červenohnědé, nepravidelně důlkaté nebo puchýřkaté, u submersních rostlin puchýřky obvykle chybí. Okraje čepelí jsou vždy zvlněné. Květenství 5—7,5 cm dlouhé, většinou nápadně tmavší než u var. wendtii.

C. wendtii var. krauteri Rataj má listy 15—20 cm dlouhé, řapíky jsou zelené nebo hnědavé, stejně dlouhé jako čepele, které jsou eliptické, 7,5—12,5 cm dlouhé a 2,5—3,5 cm široké, na bázi uťaté nebo zúžené, nejširší uprostřed, rovné, na okrajích nenápadně zvlněné, ve spodní třetině na okrajích zoubkaté, na líci bronzově zelené nebo bronzově hnědé, matné, zrnité, na rubu světle zelené nebo růžové. Květenství 7,5—10 cm dlouhé.

C. wendtii var. nana Rataj má listy jen 7,5—12 cm dlouhé, řapíky zelené nebo hnědavé, 2—3x delší než čepele, které jsou 2,5—5 cm dlouhé a 1,5—1,7 cm široké, velmi proměnlivé, kopinaté až eliptické, tupé nebo špičaté, na bázi často se zoubkatými laloky, na líci zelené, olivově zelené až olivově hnědé na rubu. Květenství jen 5 cm dlouhé.

C. wendtii var. rubella Rataj má listy 10—15 cm dlouhé, řapíky jsou hnědé, stejně dlouhé jako čepele, které jsou 7—8,6 cm dlouhé a asi 1 cm široké, zelenohnědé až červenohnědé, mají zvlněné okraje a jsou obvykle příčně tmavě pruhované. V emersní formě jsou čepele 5—7,5 cm dlouhé, nahoře zelenohnědé, na rubu červené nebo růžové, skoro rovné. Květenství je 5 cm dlouhé. Všechny variety jsou odolné a snadno se pěstují. Množí se rychle emersně i submersně. Dá se říci, že C. wendtii je ve svých mnoha formách nejdekorativnější z běžných odolných druhů. Snáší rozptýlené světlo stejně jako přímé oslunění a poklesy teplot do 15 °C.

Cryptocoryne zewaldae de Wit - kryptokoryna Zewaldové

Pochází pravděpodobně z Malajska. Listy jsou 15—25 cm dlouhé. Jejich čepele jsou srdčité, mají zvlněné okraje a jsou rovné nebo naznačeně důlkaté, 5—7,5 cm dlouhé a 3—4 cm široké, shora zelené nebo olivově zelenohnědé, na rubu purpurově červené, lesklé.

Květenství je ve srovnání s listy velmi krátké. Měří asi 7,5 cm, ale jelikož je jeho čepel ohnutá dolů, je jen asi 3—3,5 cm vysoké. Čepel květenství se těsně nad jícnem ohýbá buď dopředu nebo dozadu a dosahuje svou špičkou na dno nádrže. Její vnitřní plocha je lesklá, purpurová, nápadně bradavčitá, se zřetelným límcem.

Pěstuje se podobně jako C. cordata, rychleji se však množí.

Cryptocoryne zukalii Rataj - kryptokoryna Zukalova

Vyskytuje se pravděpodobně v Malajsku. Má listy 15—30 cm dlouhé, řapíky jsou stejně dlouhé nebo delší než čepele, které jsou srdčité až okrouhlé, na vrcholu krátce přiostřené, na bázi mělce laločnaté nebo téměř uťaté, nezřetelně zoubkaté, obvykle nepravidelně důlkaté, v submersní formě vždy nápadně puchýřkaté, shora temně zelené, na rubu obvykle fialové, 7—10 cm dlouhé a 5—6 cm široké.

Květenství je 10—15 cm dlouhé, trubka je přímá, bezbarvá, hustě purpurově tečkovaná a čárkovaná, ústí je stejně široké jako trubka, není nálevkovité. Čepel květenství je jazykovitá, 3,5—5 cm dlouhá s 1—2 cm dlouhým ocáskem. Celá plocha čepele je jednobarevně hnědě oranžová, hladká, bez límce. Jícen má stejnou barvu jako čepel, ale je lesklejší, a proto zdánlivě světlejší.

Pěstování stejné jako u C. cordata, snáší však lépe tvrdou vodu.

Klíč k určování rostlin rodu Cryptocoryne:

Listy kryptokoryn nenesou dostatek znaků, abychom mohli podle nich určit všechny pěstované druhy. K tomu potřebujeme nezbytně znát i květenství. Podle toho je sestaven tento klíč.

1 (4) — Květenství nemá trubku a otevírá se postranním švem — 2

(3) — Čepele listů dlouze eliptické až páskovité - C. spiralis

— Čepele listů srdčité až vejčité - C. ferruginea

— Trubka vyvinuta, otevírá se více méně vodorovným jícnem — 5

5 (6) — Čepel květenství na okrajích brvitá - C. ciliata

— Čepel květenství není brvitá — 7

7 (20) — Čepele listů dlouze eliptické, 8—20x nebo i více dlouhé než široké — 8

8 (17) — Čepel květenství na bázi nejvýše o polovinu širší než trubka — 9

9 (12) — Čepele listů rovné nebo jen na okrajích zvlněné, jsou-li puchýřkaté, pak jsou vždy užší než 1 cm — 10

10 (11) — Čepel květenství zdobená červenými tečkami a čárkami - C. retrospiralis

— Čepel květenství jednobarevná, červená nebo zelenožlutá - C. tonkinensis

— Čepele listů puchýřkaté — 13

13 (16) — Na čepelích jen jedna řada puchýřků na každé straně — 14

14 (15) — Čepele listů páskovité, okraje důlkaté a hustě zvlněné - C. tonkinensis

15 — Čepele listů dlouze eliptické, uprostřed důlkaté, takže okraje jsou skoro rovné - C. balansae

— Na čepelích listů na každé straně 2—3 řady puchýřků - C. usteriana

— Čepel květenství je zřetelně rozšířena, 3x širší než trubka — 18

18 (19) — Emersní listy červené, čepel květenství se zřetelným ocáskem - C. costata

19 — Emersní listy zelené - čepel květenství bez ocásku, je horizontálně stočená - C. korthausae

20 — Čepele listů široce eliptické až srdčité, maxim. 2—4x delší než široké, čepel květenství není spirálně stočená — 21

21 (26) — Čepel květenství prodloužená v ocásek, který je delší nebo alespoň stejně dlouhý jako ostatní části květenství dohromady — 22

— Čepel květenství bílá nebo žlutá - C. twaitesii

— Čepel květenství červená — 24

— Jícen s límcem, trubka delší než kotlík - C. johorensis

— Jícen bez límce, trubka kratší než kotlík - C. pontederiifolia

— Čepel květenství bez ocásku nebo je ocásek dlouhý jen jako polovina květenství — 27

27 (30) — Čepele listu kožovité, tlusté, na obou stranách zelené, 1,5 až 2x delší než široké — 28

28 (29) — Čepel květenství na bázi žlutá, červeně tečkovaná, s dlouhým ocáskem - C. lingua

— Čepel květenství na bázi jednobarevná, s velmi krátkým ocáskem - C. versteegii

— Čepele listů blanité, na rubu často hnědé nebo červené, nebo na obou stranách zelené, pak kopinaté, 3x nebo vícekrát delší než široké — 31

31 (32) — Trubka zřetelně kratší než kotlík - C. auriculata

— Trubka nejméně tak dlouhá jako kotlík — 33

33 (38) — Čepele listů maxim. 1—1,75 cm široké — 34

— Čepel květenství krátce ocáskatá, jícen žlutý - C. nevillii

— Čepel květenství trojúhlá, jícen není žlutý — 36

— Jícen nahoře skoro černý, dole bezbarvý, čepel živě purpurová - C. parva

— Jícen purpurový, čepel květenství bledá, olivově červená - C. lucens

— Čepele listů širší než 1,75 cm — 39

39 (48) — Čepele listů kopinaté, 3,5—5x delší než široké, čepele květenství nejsou nikdy jasně červené (nejvýše hnědočervené) — 40

40 (43) — Čepel květenství se hned po otevření stáčí, takže je květenství otevřené jen užší nebo širší, čárkovitou nebo oválnou štěrbinou — 41

41 (42) — Jícen tvoří eliptickou štěrbinu, čepel uvnitř zelenožlutá nebo olivově hnědá - C. axelrodii

— Jícen tvoří jen uzounkou štěrbinu, čepel uvnitř hnědočervená - C. wendtii

— Čepel květenství jazykovitá, jícen plně otevřený — 44

— Čepel květenství světle žlutá - C. walkeri

— Čepel květenství jiná než žlutá — 46

46 (47) — Čepel květenství žlutohnědá, na bázi zoubkatá - C. becketii

— Čepel olivově zelená, podél celého okraje zoubkatá - C. petchii

—Čepele listů srdčité nebo široce eliptické, jen 1,5—2 až 2,5x delší než široké — 49

49 (50) — Jícen v terminální části trubky červeně nebo fialově skvrnitý - C. gracilis

— Jícen bez fialových skvrn — 51

51 (52) — Čepele listů mají krystalické buňky, patrné jako stříbřité, 1—2 mm dlouhé čárky - C. affinis

— Čepele bez krystalických buněk — 53

53 (64) — Jícen má zřetelný límec — 54

54 (57) — Čepel květenství tak dlouhá jako kotlík a trubka dohromady, je ohnut dolů — 55

55 (56) — Čepel květenství purpurově červená, řapíky 2—3x delší než čepele, listy 12—25 cm dlouhé - C. zewaldae

— Čepel květenství žlutá, hnědě skvrnitá, rostliny jen 5—10 cm vysoké - C. minima

— Čepel květenství kratší než trubka a kotlík dohromady — 58

58 (61) — Čepele listů srdčité, nejsou puchýřkaté — 59

59 (60) — Čepel květenství a jícen červené - C. griffithii

— Čepel květenství žlutá, jícen červený - C. schulzei

— Čepele listů eliptické — 62

62 (63) — Čepele listů hladké, jen na okrajích zoubkaté - C. nuri

— Čepele listů puchýřkaté - C. bullosa

— Jícen bez límce — 65

— Jícen nálevkovitý — 66

— Čepel květenství nebo alespoň jícen leskle žluté — 67

67 (68) — Čepel květenství velká, přes 5 cm dlouhá - C. evae

— Čepel květenství max. 2,5—3,5 cm dlouhá — 69

— Čepel jednobarevná, žlutá - C. siamensis

— Čepel květenství není jednobarevná — 71

71 (72) — Čepel květenství žlutá, na špičce zdobená červenými, bradavčitými tečkami - C. zonata

— Čepel květenství je žlutá s hnědými nebo růžovými skvrnami - C. didericii

— Čepel květenství a jícen nejsou leskle žluté, obvykle červeně purpurové, zřídka špinavě matně žluté - C. cordata

— Jícen není nálevkovitý, přechod trubky v čepel náhlý — 75

— Čepele listů rovné, čepel květenství rumělkově červená - C. hejnyi

— Čepele listů puchýřkaté, čepel květenství hnědě oranžová - C. zukalii

Jasarum steyermarkii Bunting

Tato rostlina je nepochybně nejnovějším importem současné doby. Byla objevena před několika lety ve Venezuele. Má eliptické, puchýřkaté čepele listů, řapíky jsou poměrně krátké. V roce 1975 dovezl poprvé do Evropy J. Bogner z Mnichova živé rostliny. Tyto importy jsou nepochybně zatím jediným materiálem pěstovaným v umělých podmínkách.

Lagenandra

Tento rod vyžaduje důkladnou revizi. Podle dosavadních poznatků pocházejí 4 druhy z Cejlonu a 3 druhy z Indie. Jsou to vytrvalé rostliny s mohutným oddenkem, které vytvářejí husté, monokulturní porosty. Listy jsou řapíkaté, s oválnými, kopinatými nebo srdčitými čepely. Květenství je podobné jako u kryptokoryn, ale pestíky jsou uspořádány ve spirále, nikoli v jediném přeslenu. Lagenandra toxicaria Dalzell patří mezi nejjedovatější rostliny na světě.

Lagenandra dalzellii (Schot) Rataj (= L. meeboldi /Engler/ Fischer) -lagenandra Dalzellova

Pochází z Indie a Cejlonu a podobá se velmi některým kryptokorynám. Má totiž jen 5—10 cm dlouhé listy s typicky srdčitými čepely, které jsou zelené nebo bronzově červenohnědé, podobně jako u Cryptocoryne thweitesii. L. dalzellii byla importována teprve roku 1974. Zdá se, že má podobné nároky na pěstování jako L. thweitesii.

Lagenandra koenigii (Schott) Thwaites - lagendra Koenigova

Pochází ze stejné oblasti jako předešlý druh. Má 10—15 cm dlouhé listy. Jejich čepele jsou obvykle delší než řapíky, jsou úzce kopinaté, sytě zelené, 1—2 cm široké, na obě strany zúžené. Na rozdíl od L. thweitesii nemají stříbřitý okraj listů. Rovněž tento druh patří k novinkám a byl importován teprve nedávno. Je vhodný i pro menší a střední nádrže.

Lagenandra lancifolia (Schott) Thwaites - lagenandra kopinatá

Pochází z Cejlonu, kde roste v občasně zaplavovaných močálech v džunglích a na stinných březích tekoucích i stojatých vod. Dobře snáší trvalou kultivaci pod vodou. Je podstatně menší než L. ovata a dosahuje výšky 25—30 cm.

Listy jsou řapíkaté a čepel je stejně dlouhá nebo kratší než řapík, je podlouhle kopinatá až srdčitá a měří obvykle 8 x 3 cm. Líc listů je sytě leskle zelený, rub je světle zelený, bíle tečkovaný, zvláště podél středu kolem hlavního žebra.

Pěstujeme ji za podobných podmínek jako kryptokoryny, tj. v mírně kyselé až neutrální vodě s bohatším dnem. Vyžaduje dostatek rozptýleného světla a vyšší teploty (nad 22 °C). Při nižších teplotách se vyvíjí velmi pomalu nebo zastavuje růst. Množí se velmi pomalu. Oddenkové výběžky vznikají obvykle až po 2—3 letech. Nejsnáze ji množíme z oddenků odříznutých od mateční rostliny pěstované emersně.

Lagenandra ovata (L.) Thwaites - lagenandra vejčitá

Pochází ze stejných míst jako předchozí druh, ale údajně se vyskytuje také v Indii. Pro akvária je méně vhodná, protože její listy dorůstají délky až 90 cm a při dobrých podmínkách snadno rostou z vody. Oddenek je mohutný a měří v průměru až 5 cm. Listy jsou řapíkaté, podlouhle oválné, zašpičatělé a v submersní kultuře měří jejich čepele obvykle 20 x 7—8 cm, v emersní kultuře až 40 x 12 cm. Líc listů je sytě leskle zelený, rub je světlejší.

Pěstujeme ji podobně jako Cryptocoryne ciliata, tj. v chudší půdě a v mírně osvětleném místě, abychom zabránili vyrůstání listů z vody. O rozmnožování platí totéž jako u předchozího druhu.

Lagenandra thwaitesii Engler - lagenandra vroubená

Pochází z Cejlonu a je to nejkrásnější a zároveň nejmenší druh tohoto rodu. V přírodě dosahuje snad výšky až 35 cm, ale v akváriu i ve skleníkových emersních kulturách dorůstá nejvýše 15—18 cm. Listy jsou řapíkaté, sytě nebo šedě zelené, celá čepel je stříbřitě šedě vroubená a má protáhle kopinatý tvar. Měří průměrně 10 x 3 cm.

Pěstujeme ji za dostatečné teploty (kolem 22 °C) v mírně kyselé, měkké vodě a středně bohaté půdě. Snáší více světla než předchozí druhy. Roste a množí se velmi pomalu. Je vhodná i pro paludária.

Orontium aquaticum L.

Roste v mělkých vodách ve východní Severní Americe a je běžně pěstována jako ozdobná rostlina v zahradních bazénech. Listy jsou až 15 cm dlouhé, čepele podlouhlé, obvykle plovoucí. Pro pokojová akvária není tento druh vhodný.

Peltandra

Tento rod má tři druhy rostoucí ve východní části Severní Ameriky. Vyskytují se v mělkých vodách a v bažinách. Peltandra virginica se pěstuje v zahradních bazénech. Listy jsou řapíkaté, až 40 cm dlouhé, čepele střelovité, až 25 cm dlouhé. Pro pokojová akvária není Peltandra vhodná, i když bývá často uváděna.

Pistia stratiotes L. - babelka řezanovitá

Tato plovoucí, místy plevelná rostlina je rozšířena v celých tropech a subtropech. V některých oblastech způsobuje vážné potíže na zavodňovacích kanálech a průplavech.

Listy na zkrácené ose tvoří růžici. Jsou velmi různotvaré, někdy okrouhlé, jindy klínovité, jazykovité, opaksrdčité atd. Růžice listů měří v průměru 10—12 cm. Líc listů je světle modrozelený, jemně pýřitý, rub je světlý, nazelenalý. Květy v krátkých, z boku otevřených toulcích vyrůstají z paždí listů.

Protože rostlina má hustou kořenovou spleť až 20 cm dlouhou, je velmi vhodná k vytírání různých druhů ryb. Bohužel roste jen na velmi dobře osvětlené hladině, kde pak vyhání jemné kořenové výběžky, na jejichž koncích se tvoří mladé rostliny. K pěstování vyžaduje teploty kolem 18—22 °C. Na teplotu není příliš náročná a přes léto ji můžeme s úspěchem pěstovat i v zahradních bazénech. Na podzim je však velmi citlivá na zkracování délky dne, a proto může v akváriích přezimovat jen při vydatném přisvětlování tak, aby délka dne byla přibližně 12 hodin.

Bez přisvětlování se na vodě těžko udrží. Pak je nutné rostliny přesadit do plochých misek naplněných pískem a asi 2 cm vody. Do takto upravených nádob přesazujeme rostliny již v září. Jakmile zakoření do písku, můžeme nechat vodu odpařit a rostliny jen mírně zaléváme. Přezimují pak dobře.

Poněvadž Pistia tvoří snadno semena, můžeme ji každé jaro vysévat do misek s vodou. Jakmile semenáčky dosáhnou průměru asi 1 cm, přeneseme je na hladinu vody v akváriu, kde se pak rychle vegetativně množí.

Schismatoglottis

V nedávné době byl importován zatím blíže neurčený druh tohoto rodu z Malajského poloostrova. Jeho listy jsou 30—60 cm dlouhé (v akváriu obvykle sotva 20—25 cm), čepele jsou podlouhle srdčité, nahoře zašpičatělé, zelené, podél středního nervu zdobené širokým, nepravidelným, stříbrným pruhem. Emersní rostliny snadno kvetou. Toulec je zelený, kvítky na palici jsou zřetelně rozděleny na spodní samičí a horní samčí část.

Pěstování a převádění do submersní kultury je stejné jako u rodu Aglaonema.

Spathiphyllum - toulcovka

Rod Spathiphyllum se vyskytuje především v Jižní a Střední Americe, méně v jihovýchodní Asii; je zastoupen asi 36 druhy. Mnohé druhy jsou oblíbeny jako okrasné pokojové nebo skleníkové rostliny. I když mnohé z nich rostou na vlhkých místech, jen jeden je úspěšně vyzkoušen v trvalé vegetaci pod vodou.

Spathiphyllum wallisii Regel - toulcovka kolumbijská

S. wallisii pochází z Kolumbie. Je to vytrvalá bahenní rostlina dosahující výšky kolem 50 cm, při pěstování pod vodou je obvykle nižší (kolem 30 cm). Tvoří oddenek tlustý až 4 cm, z kterého vyrůstají řapíkaté listy s dlouze kopinatou čepelí. Řapík je obvykle delší než čepel, která je jasně zelená, široká 3—6 cm a na okrajích mírně zvlněná, zdobená mírně vystoupavými žilkami.

Pěstujeme ji podobně jako kryptokoryny, ale na rozdíl od nich není citlivá na přebytek světla a snáší nižší teploty. Ve vodě se udržuje po celé léto v dobrém stavu, roste však nesmírně pomalu a často vytvoří za celý rok jediný list. Neznáme případy, že by rostlina vytvořila pod vodou odnože. Množí se jen emersně pěstované rostliny. Daří se jim v normálních kořenáčích jako ostatním druhům pěstovaným ve sklenících. Z odříznutého oddenku získáváme 10—15 mladých rostlin.

Syngonium albolineatum

Tato liána se podobá způsobem růstu některým rostlinám z rodu Philodendron. Pěstuje se běžně jako pokojová rostlina dorůstající až několika metrů délky. Na popínavé lodyze narůstají v intervalech po 5—15 cm řapíkaté listy. Jejich čepele jsou střelovité, asi 7,5—10 cm dlouhé, zelené, podél hlavních žilek zdobené stříbřitě bílou nebo žlutozlatou kresbou. Pro pěstování v akváriu rozřežeme lodyhu tak, aby na každé části byl jediný list. Takovéto řízky zasázíme do neutrální, pohnojené rašeliny a vydatně zaléváme. Zakrátko zapustí kořeny a vytvoří růžici 5 — 10 listů dlouhých 10—15 cm. V této formě je přesazujeme přímo do akvária, kde působí velmi atraktivně svými mimořádně ostrými a tvarově zajímavými listy. Syngonium je vhodné především do nádrže s kryptokorynami, s rozptýleným světlem, křišťálově čistou vodou bez nadbytku vápenných solí. Na teplotu není citlivé.

Typhonium flagelliforme (Lood.) Blume

Pochází z Malajska a je odtud poslední dobou pravidelně improtováno. Asi 20—25 cm dlouhé listy vyrůstají z bělavé, kulovité hlízy. Řapíky jsou delší než čepele, které jsou střelovité, sytě zelené, 5—10 cm dlouhé a na bázi mají špičaté laloky.

Typhonium roste dobře emersně i submersně. V emersní kultuře se velmi rychle množí vytvářením nových hlízek. Velmi snadno kvete. Květenství je velmi atraktivní svým tvarem. Z kotlíku vyrůstá bičovitě prodloužená, sterilní část palice.

S pěstováním této rostliny v akváriu není mnoho zkušeností. Víme však, že rostliny je lépe množit emersně a sázíme je pod vodu jen když mají alespoň 4 dobře vyvinuté listy. Nesnášejí čerstvou vodu a proto je přesazujeme výhradně do starých nádrží s biologickou rovnováhou, do čistého písku obohaceného detritem a na místa s nepřímým osvětlením.

ASTERACEAE (= COMPOSITAE) - HVĚZDNICOVITÉ

(= SLOŽNOKVĚTÉ)

Velice bohatá čeleď Asteraceae (má asi 900 rodů) zahrnuje mnoho velice známých okrasných rostlin, jako je např. sedmikráska, chrysantéma, slunečnice atd. Mnoho druhů roste v bažinách, ale jen asi 10 rodů obsahuje submersně rostoucí rostliny. Většinou nebyly dosud importovány a vyzkoušeny pro akvaristické účely. V úvahu přichází např. Cotula myriophylloides Harvey z Jižní Afriky, Megalodonta becketii (Torrey) Greene ze Severní Ameriky a Hydropectis aquatica (Watson) Rydberg ze Sierra Medra (Mexiko). V akváriu se zatím pěstuje jen následující druh.

Gymnocoronis spilanthoides DC.

Pochází z tropické Jižní Ameriky. V přírodě se vyskytuje převážně ve stojaté a pomalu tekoucí vodě a v bažinách. Asi 0,5—1,5 cm silné lodyhy jsou zprvu vzpřímené, později poléhavé, bohatě na mnoha místech kořenující. Vstřícné listy jsou eliptické až kopinaté 5—12,5 cm dlouhé a 2—3,5 cm široké, sytě zelené, s nenápadně zvlněnými okraji. Květy jsou uspořádány v hlávkách, květenství je bílé, 1,5—2 cm velké.

Rozmnožování je možné z každé části lodyhy s párem listů. Emersní rostliny přesazené pod vodu se rychle prodlužují a mají snahu vyrůstat nad vodní hladinu. Proto je sázíme především do nádrží osvětlených z boku, se zastíněnou hladinou. Rostliny aklimatizované k submersnímu životu můžeme pak použít do libovolného akvária. Jsou mimořádně odolné, nejlépe se daří v čisté, neutrální vodě. 30—40 cm dlouhé rostliny na vrcholcích zaštipujeme, abychom docílili široce rozvětvených keříčků.

BRASSICACEAE (= CRUCIFERAE) BRUKVOVITÉ (= KŘÍŽATÉ)

Tato čeleď s asi 375 rody a 3200 druhy je velmi bohatá a rozšířená po celém světě. Velmi mnoho zástupců roste obojživelně. V akvaristice se uplatňuje poměrně málo druhů. Především je to rod Cardamine, řidčeji pěstujeme rod Subularia a v poslední době se do kultury dostala překrásná Rorippa aquatica.

Cardamine lyrata Bunge - řeřišnice lyrovitá

Pochází z východní Asie a Japonska. V emersní kultuře má poléhavou nebo popínavou lodyhu, pod vodou se její chabé lodyhy vznášejí kolmo k hladině. Listy jsou střídavé, lyrovitě zpeřené, okrouhlé, krátce řapíkaté, světle zelené. Celá rostlina je velmi křehká. Květenství je hrozen, květy jsou bílé a měří 8—10 mm.

Pěstujeme ji v měkké vodě na dobře osvětleném místě. Snáší dobře střední teploty (kolem 20 °C), pokles teplot na 15 °C snáší lépe než příliš teplou vodu (28 °C). Množí se dělením lodyh, které kořenují pod řapíkem každého listu. V zimě vyžaduje dosvětlování nebo ji přezimujeme v mělkých nádobách v emersní formě. Je často poškozována žírem vodních plžů.

Rod Cardamine má asi 160 druhů. Jsou to většinou bahenní nebo obojživelné rostliny. Submersně neroste jen C. lyrata, ale také C.properans Fischer a C. variabilis Philippi. Cardamine rotundifolia Michx. ze Severní Ameriky se v poslední době velmi rozšířila mezi americkými akvaristy. Pěstuje se za stejných podmínek jako C. lyrata.

Rorippa aquatica (Eaton) Palmer (= Neobeckkia aquatica Eaton, = Armoracea aquatica /Eaton/ Wiegland) - brukev vodní

Rod Rorippa má asi 70 druhů. Podle některých autorů byl však rozdělen na více samostatných rodů, jako např. Nasturtium, Neobeckia a Armoracea. Asi 4 druhy zmíněného rodu rostou ve vodě - převážně však emersně, a tak je do akvárií vhodná jen R. aquatica. Pochází z USA. V posledních letech byla dovezena do Evropy a zařadila se mezi nejvděčnější akvarijní rostliny.

Podle životních forem je nesmírně proměnlivá. V terestální formě má 7,5—12,5 dlouhé, nápadně lichozpeřené nebo velmi hluboce vykrajované listy, uspořádané v růžici. V době kvetení se vytváří lodyha. Její listy jsou střídavé, dolní hluboce vykrajované, horní celokrajné nebo na okrajích více nebo méně zoubkaté. Kvítky jsou bílé. Pod vodou vytváří Rorippa aquatica submersní listy, které jsou zcela odlišné od emersních. Jsou rozděleny na jemné, nitkovitě úzké, 2,5—7,5 cm dlouhé úkrojky svěže zelené barvy.

Rorippa aquatica se dá pěstovat ve staré, čisté vodě s chudým dnem. Její největší předností je, že roste v submersní formě zvlášť dobře v zimě i v nedosvětlovaných akváriích. Krásou svých jemných listů se vyrovná nejpěknějším tropickým rostlinám a nepochybně patří mezi velmi zajímavé novinky pokojových nádrží. Nesnáší příliš kyselou vodu. Je vhodná především do hlubokých nádrží. V mělkých akváriích vytváří v létě emersní lodyhy.

Subularia

Jednoleté, trsnaté, hladké byliny. Lodyhy jsou redukovány, listy 2,5—7,5 cm dlouhé, velmi početné, uspořádány v růžici, šídlaté nebo čárkovité, oblé. Známe jen dva druhy rostoucí v rybnících a jezerech. Subularia aquatica L. má šídlovité listy a pochází ze Severní Ameriky, severní Evropy a Asie a dá se v akváriu pěstovat jen přes letní období. Přezimuje jen s velkými potížemi. Druhý druh nebyl zatím importován. Je to S. monticola A. Br. ex Schwenfl. s čárkovitými listy. Pochází z horských oblastí Afriky (Uganda, Kongo, Keňa a Tanganika).

CABOMBACEAE - KABOMBOVITÉ

Čeleď zahrnuje vytrvalé vodní rostliny s plovoucími nebo ponořenými listy. Květy jsou vždy nad vodou, žluté nebo purpurové. Patří sem jen dva rody.

Brasenia schreberi Gmel. - štítenka Schreberova

Roste v Americe v oblasti jižních států USA po tropickou oblast Jižní Ameriky, v západní Africe, tropické Asii a Austrálii.

Z tuhého oddenku vyrůstají dlouhé řapíky, které ústí do středu štítovitých listů okrouhlého nebo mírně oválného tvaru. Čepel měří 3—6 cm a je ponořena nebo vzplývá na hladině. Její líc je temně hnědozelený, rub je červenohnědý. V akváriu kvete zřídka. Květy jsou purpurově červené.

Vyžaduje bohatší dno, velmi měkkou vodu mírně kyselé reakce a dostatek světla. V hluboké vodě živoří. Nejsnáze se pěstuje v mělkých, shora dostatečně prosvětlených nádržích.

Rostlina je zajímavá zvláštními listy, ale obvykle dlouho nevydrží, a proto nepatří k perspektivním akvarijním rostlinám.

Cabomba - kabomba

Jsou to výhradně ponořené rostliny, které mohou vytvořit při vyschnutí přirozených vod jen 2—3 emersní listy. V emersním stadiu může kabomba vegetovat jen omezenou dobu, jinak hyne.

Lodyha se pod vodou silně větví a může dosáhnout délky 2—3 m i více. Ponořené listy jsou nitkovitě dělené a skládají se z jemných, širších nebo užších úkrojků dlouhých 3—4 cm. V době kvetení tvoří některé druhy vzplývavé listy, které jsou okrouhlé nebo čárkovité a měří 3—4 cm. Květy na hladině jsou nažloutlé, bílé nebo fialově červené.

Kabomba je domovem na americkém kontinentě od jižních částí USA až po tropickou Jižní Ameriku. Známe asi 7 druhů.

Všechny druhy jsou velmi atraktivní, ale jemné. Daří se jim dobře ve staré vodě na středně až dobře osvětleném místě. Vyžadují nádrže bez větších plžů a bez hustého obydlení rybami. Jejich listy jsou totiž velmi křehké, lámavé a snadno se poškozují. Kabomby vyžadují běžné pokojové teploty kolem 20 °C. Při nižších teplotách sice rostou jen velmi pomalu, ale zpravidla je přežívají.

Dosavadní literatura uvádí, že nejčastěji se pěstuje Cabomba caroliniana (má střelovitě plovoucí listy, květy bílé, uprostřed žluté) a C. aquatica (má plovoucí listy okrouhle štítovité, květy čistě žluté). Tato informace se ukázala jako nesprávná, protože žlutě kvetoucí, v akváriích běžně pěstovaný druh má plovoucí listy střelovité. Cabomba aquatica pocházející z tropické oblasti Amazonky nebyla zřejmě dosud importována a její jméno se dostalo do akvaristické literatury omylem. Všeobecně je nutno říci, že podle šířky listových úkrojků se jednotlivé druhy nedají určit (jak se mylně uvádí). Jediným spolehlivým určovaným znakem u pěstovaných druhů jsou květy. Zdá se, že v akváriích pěstujeme jen tři následující druhy:

Cabomba caroliniana A. Gray - kabomba karolínská

Pochází z jižních částí USA a šíří se odtud do Jižní Ameriky. Listy jsou rozděleny na čárkovitě úzké úkrojky, plovoucí listy jsou střelovité, květy bílé, uprostřed žluté. Čepele listů jsou 3—4 cm dlouhé a až 6 cm široké. Květ je hvězdicovitý, korunní lístky jsou úzké a navzájem se nepřekrývají.

C. caroliniana není typicky tropický druh. Snáší proto v zimě poměrně dobře kratší den a dokáže přezimovat i v nedosvětlovaných nádržích. Pěstuje se nejsnadněji a proto se s ní u akvaristů nejčastěji setkáváme.

Kabomba karolínská má několik přirozených a zahradních forem. Z nich nejznámější je C. caroliniana var. multipartita Hort. Je to výběrem získaná zahradní forma, která má bohaté listy s větším počtem úkrojků. Měří asi 7 cm.

Cabomba caroliniana var. paucipartita Van Ramsh. et Florsch. je naopak velmi jemná. Listy mají jen několik úkrojků, které jsou tenší než u C. aquatica. V akváriu je málo dekorativní.

Cabomba caroliniana var. pulcherrima (Harper) Fassett se liší bohatším olistěním a purpurově červenou lodyhou i listy. Je to krásná, jen zřídka pěstovaná rostlina. Snáší dobře nedostatek světla.

Cabomba australis Speg. - kabomba jižní

Pochází z jižní Brazílie, Uruguaye, Paraguaye a Argentiny. Vyskytuje se tedy na hranicích mezi jižním subtropickým a mírným pásmem. Má podobné nároky jako C. caroliniana a je pravděpodobné, že je pěstována u mnoha akvaristů, kde zůstává nepoznána, dokud nevykvete. Má poněkud menší listy dosahující šířky 2—3 cm a délky až 5 cm. Listové úkrojky jsou středně široké (asi 0,5 mm). Korunní plátky (květy) jsou čisté žluté a na bázi mají nápadnou oranžovou skvrnu. Od ostatních druhů se liší také tvarem květů. Korunní lístky jsou totiž vejčité a tak široké, že se navzájem překrývají. Květ není proto hvězdicovitý, ale okrouhlý, mírně zvonkovitý.

Cabomba piauhyensis Gardner - kabomba brazilská

Pochází z velké oblasti od Střední Ameriky až po oblast řeky Amazonky. Je to typicky tropický druh. Roste pomalu, je velmi křehký a citlivý na řasy. Dá se pěstovat jen v čisté vodě bez plžů, kteří ji velmi často poškozují. C. piauhyensis je velmi citlivá na krátký zimní den a vyžaduje dosvětlování, jinak pravidelně hyne. Špatně a pomalu zakořeňuje. Rostliny pocházející z přírody (čerstvé importy) mají živě červené až nachově fialové lodyhy i listy. V akváriích toto překrásné zbarvení obvykle po nějakém čase mizí, jen na velmi dobře osvětlených místech si rostliny ponechávají červenohnědý nádech. Květy na asi 2,5 cm dlouhých stopkách mají hvězdicovitý tvar, jsou nachově červené až fialové se žlutou skvrnou uprostřed.

CERATOPHYLLACEAE - RŮŽKATCOVITÉ

Čeleď zahrnuje výhradně vytrvalé vodní rostliny; má jediný rod Ceratophyllum - růžkatec s dvěma druhy. Podle některých autorů až 30 druhů, pravděpodobně jsou to však jen místní formy. Jsou to rostliny ponořené ve vodě, které dosahují hladiny pouze svými vrcholy. Listy uspořádané v přeslenech jsou vidličnatě dělené. Pravé kořeny chybějí a jsou nahrazeny krátkými »rhizoidy«. Růžkatce nesnášejí vyschnutí vody.

Ceratophyllum demersum L. - růžkatec ponořený

Tento druh je rozšířen v celém světě. Listy jsou dvakrát vidličnatě dělené. Je obecně rozšířen v mrtvých ramenech a tůních nížin až pahorkatin. Dává přednost půdám se silnou vrstvou bahna. Množí se především částmi lodyh.

Pro akvária je nevhodný. Po přenesení do domácích nádrží se lodyha silně protahuje, vzdálenosti mezi jednotlivými přesleny listů se až 5krát zvětšují a listy jsou tenké a krátké. Tím rostlina ztrácí přirozený dekorativní charakter. Na podzim obvykle hyne. Není známo, zda je toto chování vyvoláno teplou vodou, změnou světelných poměrů nebo nedostatkem bahna.

Ceratophyllum submersum L. - růžkatec potopený

Je rozšířen téměř po celé zeměkouli. V mírném pásmu se však vyskytuje jen v nížinách teplejších oblastí; v rozsáhlých oblastech chybí. Je hojnější zejména v slabě brakických vodách, kde již C. demersum chybí. Od předchozího druhu se liší 3krát vidličnatě dělenými listy.

V přírodě se vyskytuje na písčitém až jílovitém podkladě, a je proto pro akvária vhodnější než předchozí druh. Je však u nás poměrně vzácný, a proto je možnost získat jej z přirozených vod omezená. Rostliny (variety) z mírného pásma nejsou vhodné pro akvária.

V posledních letech byla importována varieta tohoto druhu růžkatce z Kuby. Jeho přesleny jsou i v teplých akváriích velmi bohaté a husté.

CLUSIACEAE (= GUTTIFERAE)

Tato čeleď s asi 40 rody a 100 druhy obsahuje jen jedinou vodní rostlinu.

Hypericum elodes L. - třezalka vodní

Pochází ze západní Evropy a roste tam v rybnících a bažinách. Tato rostlina je jen velmi zřídka pěstována v akváriích. Má vstřícné, okrouhlé, přisedlé listy, které částečně objímají poléhavou lodyhu. Množí se snadno zakořeňujícími částmi olistěné lodyhy. Pěstujeme ji v neutrální, staré vodě, která může být středné tvrdá. V zimě vyžaduje H. elodes bezpodmínečně dosvětlování, jinak hyne.

COMMELINACEAE - PODENKOVITÉ

Mnoho zástupců této čeledě se běžně pěstuje jako pokojové květiny, a to především Tradescantia, Commelina a Cyanotis. Je o nich známo, že jsou skromné a odolné a zakořeňují snadno v nádobách s vodovodní vodou. Přesto byly četné pokusy s aklimatizací jmenovaných rostlin pod vodou negativní.

Z přírody je známá Murdannia blumei (Hassk.) Brenan jako plevel na rýžových polích Asie. V akváriích nebyla dosud vyzkoušena. V současné době je běžně importována dosud neurčená rostlina z rodu Floscopa.

Floscopa

Emersní lodyhy jsou poléhavé, na mnoha místech zakořeňují. Střídavé listy jsou přisedlé, nenápadně chlupaté, kopinaté, asi 5—7,5 cm dlouhé. Vegetační vrcholky 10—15 cm dlouhé s 5—6 listy přesazujeme přímo pod vodu. Rychle zakořeňují, listy ztrácejí ochlupení, dostávají světle zelenou barvu a nápadně se prodlužují až na délku 10—15 cm. Jsou velmi dekorativní, a proto patří Floscopa mezi velmi atraktivní novinky poslední doby.

CRASSULACEAE - TLUSTICOVITÉ

Čeleď obsahuje většinou suchomilné byliny, polokeře a keře. Pouze velmi malý počet z celkového počtu asi 1500 druhů roste ve vlhkém prostředí a je schopen obojživelného způsobu růstu.

Crassula (Tillaea) - tlustice

Rod má asi 300 druhů a jsou to převážně sukulentní rostliny. Jen několik druhů s poléhavými lodyhami roste ve vlhkých místech a snáší periodické zaplavení.

Crassula aquatica (L.) Schönl z Evropy a C. vaillantii (Willd.) Schönl. ze středomoří a USA jsou jednoleté. Pro akvária nejsou proto vhodné. V pokojových nádržích je běžně pěstována C. helmsii Kirk z Nového Zélandu a C. bonariensis (DC.) Camb z Jižní Ameriky. Jsou vytrvalé, nejsou však příliš oblíbené pro málo atraktivní vzhled.

CYPERACEAE - ŠÁCHOROVITÉ

Tato čeleď zahrnuje vytrvalé, vzácněji jednoleté byliny. Složená květenství jsou nejrůznějšího typu. Čeleď obsahuje 70 rodů s 3700 druhy, které jsou rozšířeny po celé zeměkouli od tropů až po arktické oblasti včetně vysokohorských poloh. Různé druhy jsou vázány na nejrůznější stanoviště (písky, skály, stepi, lesy, louky). Mnohé z nich rostou na vlhkých, zamokřených, bažinných až pobřežních stanovištích, jsou však přizpůsobeny nejvýše obojživelnému životu a pod vodou mohou žít jen přechodně; pouze velmi málo druhů je schopno žít ve vodě dlouhodobě.

Cyperus - šáchor

Tento rod je rozšířen především v tropickém a subtropickém pásmu celé Země. Některé odolnější druhy rostou i v mírném pásmu. Chybějí jen ve vyšších polohách. Jsou to nízké, středně vysoké až vysoké rostliny s obvykle olistěným stéblem. Celkem se vyskytuje přes 400 druhů. Některé z nich se běžně pěstují ve sklenících i jako pokojové rostliny. Nejznámější je Cyperus alternifolius L., pocházející z Madagaskaru. Známe jej pod nesprávným jménem »papyrus«. Skutečný Cyperus papyrus L. pochází ze Středomoří (především Egypt) a dosahuje výšky 1—3 m. Ve starověku se z něho vyráběl papír.

V akvateráriích a paludáriích se dají upotřebit skoro všechny vytrvalé druhy. Protože většina šáchorů roste na vlhkých, občas zaplavovaných místech, dají se některé z nich pěstovat i pod vodou.

Cyperus eragrostis L. - šáchor vodní

Z více než 100 druhů, které autor vyzkoušel při pěstování pod vodou, se nejlépe uplatnil tento šáchor. Tvoří až 7 mm tlustý, bílý oddenek, z kterého vyrůstá ve spodní části spoře olistěné stéblo, nesoucí nahoře typický vějíř čárkovitých listů dlouhých 10—15 cm. V emersní kultuře v paludáriích kvete velmi snadno a vytváří velké množství klíčivých semen. Tento druh dorůstá pod vodou výšky 20—30 cm a množí se vytvářením pupenů na oddencích, takže vznikne skupinka velmi dekorativních rostlin nestejné velikosti.

Vyžaduje písčité dno, dostatek denního světla a teploty kolem 20 °C. Nižší teploty (až do 10 °C) snáší na přechodnou dobu dobře.

Eleocharis - bahnička

Tyto drobné až středně velké rostliny se vyskytují v močálech, na březích řek a na dně stojatých nebo mírně tekoucích vod. Rod obsahuje více než 200 druhů, které rostou na celém území světa od tropů až po arktické oblasti. Mnohé z nich snášejí velké výkyvy teplot a jsou vhodné do studenovodních i teplovodních akvárií. Svým vzhledem se velmi liší od většiny ostatních akvarijních rostlin, takže je vhodně doplňují. Spokojí se velmi chudým dnem, vyžadují však dostatek světla, zvláště chceme-li je udržet v pěkném stavu i v zimě.

V akváriu se dají pěstovat mnohé naše i cizozemské druhy, jako například E. acuta, E. ovata, E. pauciflora, E. palustris atd. Jsou robustnější, vytvářejí často trsy a na zimu ztrácejí listy. Pro akvaristiku jsou vhodné především dva uvedené druhy.

Eleocharis acicularis (L.) R. et Schult. - bahnička jehlovitá

Roste v mírném a subtropickém pásmu celého světa kromě Afriky, na písčitých březích vod, a je obvykle obojživelná. Oddenek je nitkovitý, plazivý, má dlouhé, kořenující výhonky, které vytvářejí drobné trsy jemných, tenkých, světle zelených lodyh. Ponořené lodyhy dosahují výšky 40—60 cm. Klásky se tvoří jen u pozemní formy, která je nižší, ale hustě oddenkatá a vytváří nápadný koberec. Pozemní forma je vhodná do květinových mís s malou jen 2 cm vysokou vrstvou zeminy.

V akváriu pěstujeme bahničku v chudém písčitém dně na dostatečně prosvětleném místě. Je-li nádrž v zimě dosvětlována, vegetuje tato rostlina celoročně. Na teplotu není náročná (10 až 25 °C). Množí se kořenovými výběžky i nažkami. V hlubší vodě tvoří vzácně kořenující pupenové rostliny, které jsou uspořádány patrovitě nad sebou. Snadno ji získáme z našich vod a močálů.

Eleocharis vivipara Link. (=E. prolifera) - bahnička živorodá

Pochází z teplých jižních států USA. Roste tam v podobných místech jako předchozí druh. Ve srovnání s ním je více přizpůsobena submersnímu růstu. Pod vodou vytváří tenké, dlouhé lodyhy, na kterých jsou přeslenitě v patrech nad sebou uspořádány skupiny jemných, čárkovitých lístků, které připomínají obrácené deštníčky. Na jedné lodyze bývá 10—15 přeslenů, které na bázi kořenují, takže rozdělením lodyhy na jednotlivé přesleny rostlinu snadno rozmnožíme.

K pěstování vyžaduje stejné podmínky jako předchozí druh, tj. písčité dno a dostatek světla. Na teplotu není náročná. V nedosvětlovaných nádržích v zimě často hyne.

Podobná rostlina pěstovaná dnes v akváriích je Eleocharis minima z Jižní Ameriky. Oba druhy se těžko rozpoznávají, zvláště v submersní kultuře.

Isolepis - bezosetka

Rod má asi 60 druhů rostoucích v mělké vodě. Jen I. setacea (L.) R. Br. (bezosetka štětinovitá) se běžné pěstuje. Pod vodou se podobá bahničce jehlovité. Emersní kvetoucí rostliny poznáme snadno podle toho, že se květenství tvoří několik milimetrů před koncem lodyhy, zatímco květenství u E. acicularis vzniká na konci lodyhy. Pěstování v akváriu je u obou jmenovaných rostlin stejné.

DROSERACEAE - ROSNATKOVITÉ

Čeleď zastupují většinou vytrvalé byliny, z nichž jedině rod Aldrovanda je vázán na vodní prostředí. Rody Drosera a Dionaea rostou na rašelinných půdách, Drosophyllum i na suché půdě. Je to čeleď s charakteristickými zástupci masožravých rostlin. Vodní rod Aldrovanda má jediný druh A. vesiculosa.

Aldrovanda vesiculosa L. - aldrovandka měchýřkatá

Je to evropská vytrvalá rostlina rostoucí v povrchové vrstvě vody. Nemá kořeny, pouze tenkou lodyhu dlouhou 3,5—40 cm. Listy na lodyze jsou v přeslenech a mají okrouhlou čepel s velkými štětinami. Na svrchní straně čepele jsou početné žlázky, které vysávají chycené drobné živočichy.

V akváriích se pěstuje obtížně. Roste v nich velmi pomalu a často hyne. Setkáváme se s ní zřídka a nepatři mezi oblíbené rostliny. Masožravé puchýřky jsou dostatečně velké, takže mohou ohrozit jak potěr, tak i drobné korýše sloužící rybám za potravu. Vyžaduje střední až nižší teploty a kyselou vodu. Množí se dělením lodyhy a zimními pupeny.

Dorůstá délky až 40 cm, listy měří asi 15 x 1 mm, jsou jehlicovité, vstřícné, křižmo postavené. Pozemní forma má listy podstatně kratší. Drobné květy vyrůstají z paždí listů a jsou červenavé nebo bílé.

Pěstujeme ji na dobře osvětleném místě. Jinak není náročná na složení vody ani její teplotu. Pod vodou nekvete a množíme ji dělením lodyhy. Není příliš dekorativní.

ELATINACEAE - ÚPOROVITÉ

Čeleď má dva obojživelné rody, a to Bergia (20 druhů) a Elatine (12 druhů). Některé z druhů jsou schopny dlouhodobě přetrvávat v ponořených formách a uplatňují se i v akvaristice.

Některé druhy kvetou snadno pod vodou a tvoří klíčivá semena. Úpory jsou i při dostatečné vlhkosti zásadně jednoleté a po odkvetení hynou.

V poslední době je Elatine velmi zřídka pěstován. Ve speciálních obchodech je pod názvem »Elatine« obvykle omylem nabízen Lilaeopsis novae - zelandiae (viz čeleď Apiaceae).

Bergia

Tento rod má asi 20 druhů rozšířených v teplých oblastech světa. Asi 10 z nich jsou vodní nebo obojživelné rostliny. Bergia capensis L. a jiné příbuzné druhy jsou známé plevele na rýžovištích. Žádný druh tohoto rodu nebyl zatím importován pro akvarijní účely.

Elatine hydropiper L. - úpor peprný

V akváriích se mu daří mnohem hůře než následujícímu. Je jednoletý, v ponořené formě víceletý. Listy se podobají E. macropoda.

Pěstujeme jej za podobných podmínek jako E. macropoda, tj. v mělké vodě při vydatném osvětlení. Na půdu je zcela nenáročný. Obvykle dobře přezimuje. Má velmi slabý kořenový systém, a proto rostliny jsou často vyplavovány, zvláště v nádržích obydlených rybami rejdícími při dně.

Ostatní domácí druhy jsou pro akvária méně vhodné a špatně přezimují. Jsou to především druhy E. hexandra (Lap.) DC. (úpor šestimužný) s květy trojčetnými a šesti tyčinkami a E. triandra Schkuhr. (úpor třímužný) s trojčetnými květy s třemi tyčinkami. Oba druhy jsou v přírodě vzácné a jsou většinou jednoleté.

Elatine macropoda Guss. - úpor středozemský

Je rozšířen v jižní Francii, na Sicílii, Maltě, ve Španělsku, Alžíru a Monaku. V přírodě je jednoletý, 3—5 cm vysoký a má plazivou, bohatě větvenou lodyhu.

Ponořené formy jsou v akváriích vytrvalé, bohatě kořenují a vytvářejí charakteristické trsy poléhavých lodyh s kopistovitými listy, které měří 10—18 x 1—3 mm a jsou světle zelené.

Ze všech druhů úporů roste nejrychleji a vytváří při dně bohaté koberce. Vyhovují mu teploty od 13 do 25 °C, jinak je nenáročný; nesnáší však vápenaté soli a daří se mu jen v mělké vodě.

Velmi dobře přezimuje a jeho kořenový systém je dostatečně mohutný, takže rostliny se tak snadno nevyplavují. V paludáriích na zimu obvykle hyne.

ERIOCAULONACEAE

Je to velmi zajímavá čeleď, obsahující radu tropických rostlin. Je záhadou, proč ještě žádná z nich nebyla importována a vyzkoušena v akváriu. Některé druhy se velmi podobají klasickým akvarijním rostlinám, jako je např. Myriophyllum nebo Mayaca.

Za zmínku stojí např. Eriocaulon melanocephalum Kunth ze Severní Ameriky, E. setaceum L. z jihovýchodní Asie a E. bifistulosum v. Heurck et Mueller z Afriky. Leiothrix fluitans (Mart.) Ruhl z Brazílie se vyskytuje v proudící vodě. Mesanthemum reductum Hess roste trvale submersně v Angole, Syngonanthus hydrotrichus Ruhl v Brazílii, Tonina fluviatilis Aubl. v tropické Americe.

EUPHORBIACEAE - PRYŠCOVITÉ

Tato čeleď zahrnuje asi 6000 druhů rostoucích v nejrůznějších podmínkách. Je zajímavé, že vedle obrovitých rostlin z rodu Euphorbia rostoucích na pouštích a podobajících se obrovitým kaktusům, patří do této čeledě také vodní plovoucí rostlina.

Phyllanthus fluitans Müll.

Pochází z Brazílie, Ecuadoru a Paraguaye. Je to volně plovoucí, jednoletá nebo vytrvalá rostlina. V mládí je zelená, starší listy jsou načervenalé. Plovoucí lodyžka je až 7,5 cm dlouhá, je nepatrně rozvětvená, plovoucí listy jsou uspořádány ve dvou řadách, jsou přisedlé, okrouhlé a měří v průměru asi 15 mm.

Plovoucí rostliny se velmi podobají rodu Salvinia, s kterým se v přírodě také velmi často vyskytují. Phyllanthus fluitans pěstujeme na hladině dobře osvětlených nádrží. V létě roste velmi dobře a rychle na vodě jakékoli kvality. Špatně však přezimuje. Je to mimořádně zajímavá rostlina, která si zaslouží náležitou pozornost v zimě. Přezimujeme ji v mělkých miskách s asi 1 cm vysokou vrstvou rašeliny. Na jaře ji opět můžeme pěstovat na hladině našeho akvária.

HALORHAGACEAE - ZRNULOVITÉ

Čeleď obsahuje byliny, polokeře nebo keře s listy v přeslenech nebo s listy vstřícnými. Pouze dva rody jsou zastoupeny vodními nebo obojživelnými druhy: Myriophyllum a Proserpinaca.

Myriophyllum - stolístek

Má asi 40 druhů rozšířených od tropů do mírného pásma. Stolístky jsou vesměs vytrvalé rostliny. Australské druhy jsou obvykle obojživelné, americké jsou obvykle vodní, přecházející do obojživelných. Pro akvária jsou nejvhodnější vodní druhy. Sem patří většina druhů mírného pásma a některé tropické druhy.

Listy vodních druhů jsou většinou uspořádány v přeslenech, řidčeji jsou vstřícné. Jsou rozděleny v četné čárkovité úkrojky. Květy jsou uspořádány v klasnaté květenství, které je vždy vynořeno nad hladinu. Tvar květů, zejména kalicha a plodů, je důležitým znakem k určování jednotlivých druhů. Bohužel, většina akvarijních stolístku je v našich nádržích zastoupena jen ponořenými lodyhami s listy, které jsou pro přesné určení druhu nejméně spolehlivé.

Stolístky jsou oblíbené akvarijní rostliny pro osazování zadních a bočních stěn nebo koutů akvárií. Jsou velmi nenáročné na složení dna i vody a rostou prakticky ve všech běžných akvarijních podmínkách. Vyžadují světlejší stanoviště a snášejí dobře větší výkyvy teploty. Nejlépe se osvědčují v hlubších nádržích (40—50 cm), kde se jejich lodyhy mohou bohatě rozvětvit.

Starší lodyhy ztrácejí často na spodních částech listy. Proto je zaštipujeme, a tak je nutíme odnožit několik centimetrů nad povrchem dna. Tím získáme dekorativní a již odspodu hustě olistěné rostliny.

Mnohé druhy z mírného pásma jmenované často v akvaristické literatuře jsou pro pokojové nádrže nevhodné. Rostou jen ve studené vodě. (M. alterniflorum DC. a M. verticillatum L.).

Myriophyllum aquaticum (Velloso) Verde (= Myriophyllum brasiliense Cambess.) - stolístek vodní

Pochází z jižních států USA, Střední a Jižní Ameriky. Submersní listy jsou ve 4—6 četných přeslenech, jsou světle až sytě zelené. Listy na vynořených částech lodyh jsou kratší a tuhé, lodyhy vyčnívají horní částí nad vodu a jsou mírně převislé přes okraj nádrží. Vyžaduje světlé nádrže v létě s vodou 25—30°C teplou, v zimě postačí 15—20 °C. Vyžaduje vody neutrální až slabě alkalické. Je vhodný i pro paludária a terária.

Myriophyllum hippuroides Nutt. - stolístek prustkovitý

Je rozšířen v Severní Americe a v Mexiku. Jde o rostliny vodní až obojživelné, s plazivým oddenkem a silnými, až 1 m vysokými lodyhami. Listy jsou ve 4—6 četných přeslenech (často nepravých). Ponořené listy jsou zpeřené, dlouhé až 5 cm, s nitkovitými, na špičce kratšími úkrojky; vynořené jsou čárkovité až kopinaté, pilovité nebo celokrajné, s rozměry 2 x 0,2 cm. Je to snad nejatraktivnější a největší pěstovaný druh s načervenalými listy a lodyhami.

Myriophyllum scabratum Michx. (= M. pinnatum /Wald./ Britt.) - stolístek zpeřený

Je rozšířen v jižních státech USA a na Kubě. Jsou to rostliny vodní a obojživelné. Lodyha je bohatě větvená, tenká, listy jsou v 3—5 četných nepravých přeslenech. Snáší vodu chladnější i teplou (nad 20 °C), slabě alkalickou až neutrální.

Myriophyllum spicatum L. - stolístek klasnatý

Je rozšířen v Evropě, Severní Americe a severní Africe, chybí v Jižní Americe a v Austrálii. Vyznačuje se načervenalými lodyhami, které jsou v dospělém stavu dlouhé až 200 cm. Listy ve 4—5četných přeslenech jsou 2,5 cm dlouhé. Na substrát není příliš náročný. Na světlo je méně náročný než předešlý druh, snáší chladnou i teplou vodu. Svým červeným zbarvením je velmi dekorativní, ale v zimě je zakrslý a často shazuje převážnou část listů.

M. ussuriense (Regel) Maxim (= M. japonicum) - stolístek japonský

Vyskytuje se ve východní Asii, v Mandžusku a Japonsku a patří mezi nejoblíbenější zástupce tohoto rodu. Jemné listy jsou složeny v 3—4četné přesleny a mají 8—26 listových úkrojků dlouhých 1—5 cm. Tento druh v akváriích prakticky nikdy nekvete a emersní listy jsou velmi vzácné.

Pěstuje se podobně jako ostatní druhy a snáší teplotu vody od 15 do 30 °C. Je vždy svěže zelený a roste dobře v zimě i v létě.

V posledních letech bylo importováno několik nových, zatím neurčených druhů. Nejzajímavější z nich je druh s jasně červenými listy (pravděpodobně M. matogrossense).

Proserpinaca - trojuška

Jsou to vodní rostliny s poléhavou lodyhou. Listy jsou střídavé, zpeřeně dělené, horní někdy celokrajné. Pěstují se jen vzácně. Nejčastěji to bývá Proserpinaca palustris.

HYDROCHARITACEAE - VOĎANKOVITÉ

Do čeledě patří vodní, plovoucí i ponořené rostliny. Jen u některých druhů vyrůstají listy nad vodu. Vnější utváření lodyh a listů je velmi rozmanité, takže se rostliny jednotlivých rodů navzájem vůbec nepodobají. Květy jsou buď malé a nenápadné, nebo velké a velmi ozdobné. Některé druhy jsou dvoudomé, některé mají obojaké květy. Opylují se pod vodou (u mořských druhů) nebo na vodě. Samičí květy vyrůstají obvykle na hladinu. Samčí květy, například u valisnerií, jsou krátce přisedlé a před uzráním se oddělují a vyplouvají na hladinu, kde se teprve otevírají. Pyl z nich pak roznáší voda. Na podobném principu je založeno opylování i u jiných druhů a rodů této čeledě. Jen málo voďankovitých jsou hmyzosnubné rostliny (Stratiotes, částečně Ottelia).

Hydrocharitaceae jsou mořské nebo sladkovodní rostliny. Jsou rozšířeny ve všech světadílech v tropickém až mírném pásmu. V severním mírném pásmu severní polokoule rostou rody Stratiotes, Limnobium a Hydrocharis. V tropickém a subtropickém pásmu rostou 3 mořské rody, ze sladkovodních rostlin je to Lagarosiphon (jen Afrika), Vallisneria, Blyxa, Ottelia, Hydromistra, Egeria, Hydrilla atd. Některé z jmenovaných rodů zasahují až do mírného pásma.

Největší oblast má Vallisneria spiralis L., která se jako jediný zástupce voďankovitých vyskytuje na východní i západní polokouli. Elodea canadensis Casp. byla ze Severní Ameriky zavlečena do střední a severní Evropy. Velký areál rozšíření má i Hydrilla verticillata Casp., která se vyskytuje od Pomořanska a Litvy až po Japonsko a Austrálii a roste i v Africe.

Mnozí zástupci této čeledě patří mezi nejoblíbenější a nejsnáze pěstovatelné akvarijní rostliny. Až na malé výjimky rostlin pocházejících z tropické Asie (Blyxa, Ottelia) snášejí velmi tvrdou vodu, z které odčerpávají vápenaté soli, a tak ji změkčují. Vallisneria, Elodea, Lagarosiphon a Hydrilla jsou prakticky jediné rostliny, které snášejí jakoukoli akvarijní vodu, takže se hodí pro začátečníky.

Domácí rostliny z čeledě voďankovitých, tj. Stratiotes aloides L. (řezán pilolistý) a Hydrocharis morsus - ranae L. (voďanka žabí květ) jsou pro akvária nevhodné, ale dají se použít jako dočasná dekorace pro mísy. Na druhé straně do čeledě patří některé dosud neimportované, pravděpodobně velmi atraktivní rostliny. Je to např. Maidenia rubra Rendle z Austrálie a Nechamandra alternifolia (Roxb.) Tchw. z tropické Asie.

Blyxa

Jsou to rostliny pocházející z tropických oblastí Asie a Afriky. Mají úzké, přisedlé, na špičce přiostřené listy, dosahující délky údajně až 150 cm, ale v akváriu nebývají delší než 10—20 cm. U nás se tyto rostliny prakticky nepěstují. K přezimování vyžadují mimořádnou péči. Je známo asi 10 druhů.

Blyxa aubertii Rich. (= B. oryzetorum Hook. f.) - blyxa rýžovištní

Pochází z Madagaskaru, tropické Asie a Austrálie. Má 20 až 50 listů v růžici, jsou zelené nebo žlutozelené, někdy nahnědlé, páskovité, na okrajích nezřetelně zoubkaté. V akváriu jsou obvykle 20—40 cm dlouhé, v přírodě dorůstají délky až 150 cm. Tento druh v pokojových nádržích snadno kvete, a jelikož je samosprašný, bez potíží získáme klíčivá semena.

B. aubertii je nepochybně nejčastěji pěstovaný druh. Je velmi odolná. Jelikož v přírodě roste až do poměrně značných nadmořských výšek, snáší velké výkyvy teplot.

Blyxa echinosperma (Clarke) Hook f. - blyxa ostnosemenná

Pochází z rozsáhlé oblasti Cejlonu a Východní Indie, Malajska a Austrálie, do severní Číny a Japonska. Roste v podobných podmínkách jako kryptokoryny. V přírodě je jednoletá, v akváriích může přezimovat. Kvete tam nesmírně vzácně, takže rozmnožování semeny nepřichází v úvahu.

Vsazujeme listové růžice. Jakmile rostlina povyroste, vytvoří se mezi kořenovým krčkem a vějířkem listů lodyha dlouhá 2 — 10 cm, nepravidelně olistěná a kořenující v paždí každého listu. Pak můžeme rostlinu opět rozdělit na 2—4 díly. Takto soustavně zmlazované rostliny mohou přezimovat.

Blyxu pěstujeme v měkké, mírně kyselé vodě. Je velmi náročná na vnější podmínky a snadno ji poškozují plži. Nejsnáze ji udržíme při horním osvětlení v mělké vodě hluboké asi 15—20 cm. Na zimu vyžaduje bezpodmínečně dosvětlování.

Blyxa patří mezi nejvzácnější akvarijní rostliny. Je velmi dekorativní, ale vzhledem k velkým nárokům se jistě nezařadí mezi běžné druhy našich nádrží.

Blyxa japonica (Miq.) Maxim. - blyxa japonská

Pochází z podobných oblasti jako B. echinosperma,, ale oblast jejího výskytu je posunuta poněkud na východ (Čína, Korea, Japonsko, Thajsko, Vietnam, Malajsie, Borneo). Podobá se předchozímu druhu, její listy však mohou být svěže zelené, ale také olivové nebo nazlátlé. Množí se rychleji a udržuje se lépe než předchozí druh.

Egeria - douška

Podobá se rodu Elodea. Má jen dva druhy. E. najas Planch. se pravděpodobné nepěstuje. Egeria densa Planch. - douška hustolistá pochází ze subtropické oblasti Jižní Ameriky. Odtud byla zavlečena do Severní Ameriky, Afriky, Evropy a Japonska. Lodyha dorůstá délky až několika metrů a vidličnatě se větví. V místech rozvětvení obvykle kořenuje. Listy jsou postaveny většinou v 5četných přeslenech. Jsou světle až živě zelené, uzounce kopinaté a podle růstových podmínek měří 20—30 x 3—5 mm. Jejich okraje jsou jemně pilovité. Samčí květy jsou bílé, velké asi 1 cm. Samičí rostliny jsme u nás nezjistili.

Jak je uvedeno v úvodní kapitole tohoto rodu, má velkou spotřebu vápenatých solí a změkčuje vodu. Ačkoli pochází z tropické a subtropické oblasti, není to pralesní rostlina a vyskytuje se ve vodách otevřených oblastí, které jsou dobře prosvětlené a kde jsou velké výkyvy teplot. V akváriích vyžaduje dostatek světla, kdežto na teploty není příliš náročná a roste dobře jak v teplovodním, tak ve studenovodním akváriu.

Na složení dna je zcela nenáročná, protože se svými kořeny obvykle jen přichycuje a přijímá živiny povrchem listů. Dá se proto pěstovat i nezakořeněná. Je to jedna z nejméně náročných rostlin.

Elodea (= Anacharis) - vodní mor

Rostliny jsou rozšířeny především na americkém kontinentě, ale některé druhy, jako Elodea canadensis a E. nutalii byly zavlečeny do Evropy.

Jsou to vodní rostliny s dlouhou, větvenou lodyhou, na které jsou v hustých nebo řidších přeslenech úzce kopinaté až čárkovité lístky s jemně pilovitými okraji. Jsou dvoudomé, tj. na jedné rostlině vyrůstají pouze samčí, na jiné pouze samičí květy. V akváriích kvetou velmi vzácně. Množíme je zakořeňováním odtržených částí lodyhy.

Tyto rostliny rostou dobře v každé akvarijní vodě. V kyselejším a tmavším prostředí vytvářejí světlé lodyhy s oddálenými přesleny kratších a jemnějších listů; v neutrální až alkalické vodě, zvláště při dobrém osvětlení, jsou přesleny listů husté a bohaté. Rostliny tohoto rodu snášejí velmi dobře i tvrdší vodu, odčerpávají z ní vydatně vápenaté soli, a tím ji změkčují. Připravují tak dobré růstové podmínky těm druhům, kterým tvrdá voda nesvědčí. Neměly by proto chybět v žádném akváriu, kde je tvrdá voda a kde jen větší trsy těchto rostlin umožňují růst vzácnějších druhů citlivých na vápno.

Elodea canadensis Michx, (vodní mor kanadský) se do nádrží nehodí, protože jí nesvědčí vysoké teploty a nedostatek světla. Elodea callitrichoides (Rich.) (vodní mor hvězdošovitý), uváděná v literatuře, se nepěstuje. Ze 17 známých druhů se běžně pěstuje jen E. nutallii Planch.

Elodea nutallii Planch - vodní mor drobnolistý

Pochází ze Severní Ameriky a v posledních letech zplaněla i v Evropě. Dnes se vyskytuje v přírodě v Německu a Holandsku. Protože je to rostlina mírného a subtropického pásma, vyskytuje se ve své domovině na rozdíl od doušky kanadské v jižněji položených oblastech. Velmi dobře se přizpůsobuje vnějším podmínkám a nereaguje nepříznivě na teplou vodu ani na rozptýlené světlo. Hodí se proto do teplovodních i studenovodních akvárií stejně dobře jako předchozí druh.

Patří mezi nejmenší doušky. Lodyha dlouhá 50—100 cm se bohatě větví a nese přesleny drobných, asi 6—10 mm dlouhých, na okrajích velmi jemně pilovitých lístků, které jsou někdy mírně zprohýbané. V našich nádržích jsou samčí i samičí rostliny, kvetou však velmi zřídka.

Pěstujeme ji v podobných podmínkách jako Egeria densa. Je vhodná jako vytírací rostlina.

Hydrilla verticillata (L.) Casp. - přeslenice vodní

Jediný druh tohoto rodu je rozšířen ve velkém areálu od severovýchodní Evropy (Pomořany, Litva) přes jižní Asii a Indonésii až do Číny a Japonska. Dále se vyskytuje v Austrálii, západní Africe, na ostrovech Mauritius a Madagaskar. Roste tedy v mírném, subtropickém a tropickém pásmu a je velmi přizpůsobivá.

Lodyha dosahuje délky několika metrů a bohatě se větví. Přesleny listů jsou mnohem řidší než u druhů z rodu Elodea a jsou 3—9četné. Listy jsou uzounce kopinaté, velké 15—25 x 1—2 mm. Jejich okraje jsou zřetelně zoubkaté, na rozdíl od rodu Elodea, kde jsou okraje jen jemně pilovité a při povrchním pozorování se zdají být celokrajné.

O pěstování a rozmnožování této rostliny platí totéž, co o předchozích druzích voďankovitých rostlin. Je však ještě nenáročnější na teplotu. Ve vytápěných akváriích roste po celý rok, ve studených zastavuje na zimu při 5—7 °C růst a přečkává toto období ve formě zimních pupenů.

Lagarosiphon - spirálovka

Liší se od rodů Hydrilla, Egeria a Elodea početnějšími samčími kvítky. Listy jsou obvykle uspořádány ve spirálách. Celkem známe asi 16 druhů z Afriky a Madagaskaru. Běžně se pěstuje jen L. major, řidčeji další dva uvedené druhy.

Lagarosiphon madagascariensis Casp. - spirálovka madagaskarská

Byl dovezen teprve v posledních 5 letech z Madagaskaru. Má jemné, až 50 cm dlouhé, asi 1 mm silné lodyhy, které se většinou bohatě větví. Listy jsou čárkovité, špičaté, živě zelené, jen 1 cm, maximálně 2 cm dlouhé a velmi úzké. Jsou uspořádány v nepravidelných přeslenech nebo ve spirále. Importované, v akváriích pěstované rostliny poměrně snadno kvetou.

L. madagascariensis vyžaduje velmi měkkou vodu a pH od 5 do 7,5. Živiny jsou přijímány jako u příbuzných rostlin převážně přímo z vody.

Lagarosiphon major (Ridley) Moss (= L. muscoides Harvey var. major Ridley.) - spirálovka větší

Pochází z jižní Afriky a na trhu se obvykle objevuje pod nesprávným obchodním názvem Elodea crispa. Je nejkrásnějším druhem této čeledě. Od rodu Elodea a Hydrilla se liší tím, že její listy nejsou v přeslenech, ale přisedají na lodyhu v hustých spirálách. Jsou středně až sytě zelené, dlouhé asi 2 cm, nazad ohnuté a jsou podstatně tužší než u ostatních druhů. Jejich okraje jsou jemně pilovité. V akváriu kvete vzácně.

Pěstujeme ji v podobných podmínkách jako ostatní doušky, je však poněkud náročnější. Vyžaduje neutrální až mírně alkalickou vodu. V kyselé vodě roste pomalu. Nejlépe se jí daří při středním až vydatném osvětlení a při teplotách kolem 20 °C, snáší však dobře teplejší i studenější vodu. Tvrdou vodu změkčuje. Když spotřebuje vápenaté soli, někdy zastavuje růst; proto mnozí akvaristé přidávají do vody křídu (uhličitan vápenatý). Tím ovšem podstatně zvyšují tvrdost vody, která zabraňuje v růstu jiným druhům rostlin a zhoršuje podmínky pro život většiny ryb. Pokud používáme k doplňování nádrží vodovodní vodu, není nutné přidávat do vody vápenaté soli.

V zimních měsících tato spirálovka zastavuje růst a vyžaduje dosvětlování. Nemá-li dostatečně dlouhý den, nehyne, ale mladé lodyhy, dlouhé asi 1 cm, začínají růst až zjara, když se začne prodlužovat den.

Lagarosiphon muscoides Harvey - spirálovka mechovitá

Pochází rovněž z Afriky a v našich nádržích se objevil teprve v posledních letech. Jeho listy nejsou tak zakřivené jako u L. major s velikostí stojí L. muscoides mezi oběma předchozími druhy. Jeho listy jsou průměrně 1,25—1,5 cm dlouhé. Snáší poměrně lépe kyselou vodu, je však méně atraktivní.

Limnobium - voďankovec

Plovoucí nebo v mělké vodě kořenující rostliny s řapíkatými listy. Čepele jsou plovoucí nebo vynořené, eliptické, vejčité či okrouhlé s tupým nebo přiostřelým vrcholem, báze je obvykle srdčitá. Na rubu listů je nápadná vrstva vzdušného pletiva, usnadňujícího plování. Všechny 3 známé druhy pocházejí z Ameriky. Dva z nich se pěstují.

Limnobium laevigatum (Humb. and Bonpl.) Heine - voďankovec vzplývavý

Pochází z Ameriky, zdomácněl však i v Evropě a na Jávě. Obvykle roste zakořeněný v mělké vodě, pro akvária je proto méně vhodný než následující druh. L. laevigatum je větší, listy dosahují délky až 10 cm, jsou obvykle vynořené. Nejlépe se pěstuje v mělkých mísách.

Limnobium stoloniferum (G. F.W.) Griss. (= Hydromistra stolonifera Meyer) - voďankovec výběžkatý

Pochází z Ameriky a vyskytuje se od Mexika po Paraguay, tj. v celé tropické a v části subtropické oblasti. Je to plovoucí rostlina. Listy vyrůstají v růžici. Jsou krátce řapíkaté, okrouhlé, na bázi srdčité a měří 2—4 x 2—5 cm. Jsou dužnaté, tlusté (až 5 mm) a tvoří je z převážné části vzdušné, houbovité pletivo, které umožňuje plování na povrchu hladiny. Voďankovec výběžkatý je dvoudomý a ve skleníku snadno rozkvétá. U nás se však vyskytují jen samičí rostliny, jejichž květ je nápadný trojčetnou bliznou dlouhou asi 1 cm.

Jako všechny plovoucí rostliny je náročný na světlo a vysokou vlhkost vzduchu nad vodní hladinou. Daří se proto dobře ve skleníku, v dobře osvětlených nádržích přikrytých sklem a v paludáriích. Vyžaduje teploty nad 20 °C. Za dobrých podmínek velmi rychle odnožuje a rychle pokryje celou hladinu. Můžeme jej pěstovat i na vlhkém písku, kde snáší i nižší teploty a dobře přezimuje.

Tato plovoucí rostlina vytváří do vody splývající spleť jemných kořenů. Je velmi vhodná pro akvária.

Ottelia - otélie

Otélie patří mezi nejkrásnější vodní rostliny. Jsou však, bohužel, jednoleté. Jejich přezimování v nádrži je možné, ale obtížné. Snadno však kvetou a každý květ tvoří semena. Květy jsou obojaké, samosprašné.

Otélie rostou na rozdíl od ostatních voďankovitých v mírně zastíněné vodě se slabě kyselou reakcí. Jsou to rostliny pralesů a džunglí. Mají listy dlouze řapíkaté, s širokými čepelemi, nebo jsou bezřapíkaté, široce pásovité, často mírně spirálovitě stočené.

Semena po uzrání mohou vyschnout; po roce ztrácejí klíčivost. Vyséváme je do středně jemného písku při teplotách nad 25 °C. Klíčí velmi snadno a semenáčky se musí vyvíjet při rozptýleném, ale dostatečném světle. Dosáhnou-li 5—10 cm, přesazujeme je do akvária. Velmi snadno je poškozují plži.

Rod je rozšířen asi v 40 druzích v tropech celého světa. V posledních letech byly dovezeny některé australské a africké druhy, zvláště O. brasiliensis (Planch.) Walp. (otélie brazilská) s temně zelenými, červenohnědě žíhanými, pásovitými listy velkými 20 x 5 cm.

V akváriu se zatím pěstoval pouze druh Ottelia alismoides.

Ottelia alismoides (L.) Pers - otélie žabníkovitá

Pochází z rozsáhlé oblasti od severní Afriky (Egypt) přes tropickou jižní Asii, Filipíny a Austrálii do Japonska. Je jednoletá, zřídka přezimující. Listy semenáčků jsou páskovité, skoro bezřapíkaté. U dospělých rostlin rostou 6—10 x 3—7 cm velké čepele na 10—15 cm dlouhých řapících. Jsou světle zelené, eliptické, dole srdčité, mírně zvlněné nebo lžícovitě prohnuté. Květy vyrůstají těsně nad hladinou vody a skládají se z vejčitého zeleného kalichu s 3 bílými korunními listy. Tato otélie má nejmenší nároky na pěstování.

Otélii žabníkovitou pěstujeme v rozptýleném, ale dostatečném osvětlení při teplotách 22—28 °C. Studenou vodu nesnáší a je velmi citlivá na vápno. Vegetativně se nemnoží a přes zimu ji udržíme jen v dobře přisvětlované a vytápěné nádrži bez plžů a většího množství ryb.

Vallisneria - zákruticha

Zákrutichy jsou nejběžnější akvarijní rostliny a staly se symbolem akvaristiky. Rostou v každé i velmi tvrdé vodě a jsou nenáročné jak na složení dna, tak na reakci prostředí. Vyžadují jen dostatek světla, ale spokojíme-li se s tím, že pomalu rostou, můžeme je pěstovat i v polostínu pokojových akvárií bez umělého osvětlení.

Zákrutichy jsou dvoudomé a v našich akváriích nacházíme jak samčí, tak i samičí rostliny. Samičí květy se tvoří na spirálovitě stočených, dlouhých a tenkých stvolech. Jsou nenápadné, nazelenalé a vznášejí se na hladině. Samčí květy vyrůstají u dna, kde se otevírají. Pyl vyplave na hladinu a je vodním proudem zanášen k samičím květům. Přestože zákrutichy v nádržích bohatě kvetou, semena se netvoří, ani jsou-li zde rostliny obou pohlaví.

Zákrutichy se používají k osazování větších ploch v pozadí akvárií. Jejich listy jsou obvykle velmi dlouhé a vinou se těsně pod hladinou; vytvářejí tak husté spleti vhodné pro chov velkého množství druhů ryb. Největší druhy zákrutich tvoří pevné, až 3 cm široké, pásovité listy vhodné k vytírání velkých cichlid. Všechny zákrutichy se dobře množí.

Cílevědomým šlechtěním (hlavně výběry) bylo získáno velké množství forem, které se od sebe liší velikostí, tvarem i barvou listů. V poslední době importní západoevropské firmy dovezly různé formy zákrutich a není jasné, které z nich vznikly uměle a které jsou novými botanickými varietami nebo druhy získanými v přírodě.

Rod Vallisneria je rozšířen skoro po celé tropické a subtropické oblasti, místy až za hranice mírného pásma. Známe asi 7—10 druhů.

Vallisneria americana Michx. (= V. spiralis f. tortifolia Wendt., V. torta Hort.) - zákruticha americká

Pochází z jižních částí USA. Je to jedna z nejběžnějších akvarijních rostlin, známá obvykle pod názvem V. spiralis forma tortifolia. Jelikož však pochází z Ameriky, nemůže to být forma od evropské V. spiralis. Její listy jsou poměrně krátké (jen 30—40 cm). Jsou 5—6x spirálovitě stočené.

Tento druh je poněkud náročnější na kvalitu vody než evropská V. spiralis. Ve tvrdé vodě roste pomalu a vylučuje na svých listech krystalky uhličitanu vápenatého. Na druhé straně snáší poměrně dobře polostín a jako akvarijní rostlina se proto uplatňuje velmi dobře.

Vallisneria asiatica Miki - zákruticha asijská

Pochází z východní Asie a Japonska. Podobá se druhu V. spiralis, ale její listy jsou syté zelené a u dobře vyvinutých jedinců tuhé. Jejich okraje jsou jemně pilovité. Pěstují se jen samičí rostliny.

Pěstujeme ji stejně jako ostatní druhy. Je však vzácnější a pomaleji se množí; pro běžná akvária je vhodnější než všeobecně známá V. spiralis, protože její listy netvoří pod hladinou spleť, nestíní tedy dno a jejich konce neuhnívají.

Vallisneria gigantea Graebner - zákruticha obrovská

Pochází z Filipín a Nové Guineje. Má cibulkovitý oddenek se spletí nepříliš dlouhých kořenů. Z něho vyrůstá 10—15 pásovitých, asi 2—2,5 cm širokých a 1—2 m dlouhých listů, které jsou živě zelené a mají obvykle 15 podélných, šikmo spojovaných žilek. Rostlina je dvoudomá. V našich nádržích převládají samičí jedinci.

K pěstování vyžaduje prostornou, ale především dostatečně hlubokou nádrž, kde se může řádně vyvinout. Na složení dna a vody není nijak náročná, ale vyžaduje vyšší teploty než ostatní běžné druhy tohoto rodu (nad 20 °C). Kvete celé léto, ale semena se netvoří. Množíme ji vegetativně oddělováním mladých rostlin z kořenových výběžků. Množí se mnohem pomaleji než ostatní druhy, a chceme-li získat větší množství rostlin, musíme je od března do srpna stále přesazovat. Jedna mateční rostlina vyhání 2—3 týdny po přesazení 2—3 kořenové odnože, na kterých se vytvoří 2—7 nových rostlin. Pak se další odnožování obvykle zastaví. Jakmile odnože dostatečně zesílí, vytrhneme je i s mateční rostlinou a znovu je zasadíme. Rozmnožování pak pokračuje.

V. gigantea f. rubra hort. byla dovezena teprve nedávno. Podobá se předchozí zelené formě, ale její listy jsou červenohnědé s výraznými tmavými žilkami. Není známo, je-li to nepopsaná přírodní varieta, nový druh, nebo zahradní forma získaná cílevědomým výběrem. Podle údajů dovozců se v přírodě vyskytuje současně s výchozím druhem V. gigantea. Pěstují se jen samčí rostliny. Tento druh se podobá V. neotropicalis z Kuby. Snáší kyselou vodu a dá se pěstovat s kryptokorynami.

Vallisneria portugalensis Hort. - zákruticha portugalská

Původ této rostliny není znám. Snad je to zahradní forma vypěstovaná z druhu V. denseserrulata. Listy dorůstají v akváriu délky 30—40 cm a šířky 1—1,5 cm. Jsou 5—6x spirálovitě stočené, na okrajích obvykle zvlněné až zkadeřené, někdy po celé ploše prolamované. V. portugalensis snáší mírně kyselou vodu a polostín, dá se proto pěstovat spolu s kryptokorynami.

Vallisneria spiralis L. - zákruticha Šroubovitá

Vyskytuje se v celé tropické, hlavně však subtropické oblasti starého světa. Roste ještě i v mírném pásmu Evropy (Itálie, Francie). Celkový charakter rostliny je stejný jako u předchozích druhů. Listy jsou jasně zelené, páskovité, dlouhé 1 m i více a široké 5—12 mm. Na listech je obvykle 5 podélných žilek. Listy jsou rovné jen u mladých rostlin. Dosáhnou-li délky 10—15 cm, jsou obvykle 1—3krát mírně šroubovitě stočené.

Roste v každých přijatelných akvarijních podmínkách a je nejběžnější rostlinou našich nádrží. Na složení dna a vody je nenáročná. Má-li dostatek světla, rychle se množí a husté zarůstá celé akvárium.

Vallisneria tortissima Hort. - zákruticha zakroucená

Původ je neznámý. Je to vůbec nejozdobnější druh s listy dlouhými 40—50 cm a širokými asi 5 mm. Jsou po celé délce hustě, 15—25x stočeny. Je to velmi odolná rostlina vyžadující stejné podmínky jako V. spiralis.

LEMNACEAE - OKŘEHKOVITÉ

Čeleď je zastoupena převážně druhy, které plavou na povrchu hladiny. Patří mezi nejmenší Jednoděložné rostliny. Tělo rostliny tvoří jediný zelený plochý článek s kořínkem.

Drobné jednodomé květy se vytvářejí i v přírodě velmi vzácně, takže rostliny se semeny skoro nemnoží. Nejběžnější je vegetativní rozmnožování. Za dobrých podmínek vzniká nová rostlina již za 30—40 hodin, takže se množí nesmírně rychle.

Čeleď je rozšířena od tropů až do mírného pásma a obsahuje rody Lemma, Spirodela, Wolffia a Wolffiella, celkem asi 25 druhů.

Pro akvaristu jsou to rostliny nevhodné. Velmi rychle se množí a pokrývají povrch hladiny souvislým porostem, takže prostor pod nimi je silně zastíněn. Pokud potřebujeme zastínit hladinu, jsou vhodnější jiné, větší rostliny, jejichž růst můžeme regulovat. Akvárium zamořené okřehky se prakticky nedá vyčistit, protože jednotlivé rostlinky se při odlovování potápějí, zachytí se ve spleti jiných rostlin a při dně, kde ujdou pozornosti; po určité době se opět vynořují a zakládají nové kolonie. Okřehky proto považujeme v akváriu za plevel a při náhodném zavlečení s potravou pro ryby nebo s rostlinami z přírody je co nejrychleji likvidujeme. V akváriu se může uplatnit jediný druh, a to Lemna trisulca (okřehek trojbrázdý), kdežto ostatní druhy se mohou použít k zakrytí menších rybníčků v paludáriích.

Lemna - okřehek

Rod obsahuje asi 9 druhů, které mají ploché, výjimečně zduřelé články s jediným kořenem. Okřehky se vyznačují velmi rychlým vegetativním rozmnožováním.

Lemna trisulca L. - okřehek trojbrázdý

Vyskytuje se na celém světě. Průsvitné články jsou vejčitě kopinaté až kopinaté, mezi sebou pospojované zúženými částmi po 4—15, takže tvoří vidličnatě větvené kolonie, které jsou svěže zelené. V přírodě žijí při hladině nebo jsou v ponořené formě přichyceny na jiných vodních rostlinách. Je to jediný druh okřehkovitých rostlin vhodný pro akvária. Na vnější podmínky je velmi nenáročný a při teplotách kolem 20 °C velmi dobře přezimuje.

Wolffia - drobnička

Je to nejmenší semenná rostlina světa. Její tělo je jen asi 1 mm dlouhé, plovoucí na hladině, bez kořenů. Jednotlivé rostlinky jsou kulovité nebo eliptické, sotva patrné, přesto dokáží pokrýt hladinu vody souvislým kobercem. Nejběžnějším druhem je W. arrhiza (L.) Wimm. (drobnička bezkořenná).

LENTIBULARIACEAE - BUBLINATKOVITÉ

Čeleď zastupují vodní, bahenní a pozemní formy, které mají listy přizpůsobeny k chytání drobných živočichů. Do čeledě patří celkem 4 rody. Ve vodě rostou jen některé druhy rodu Utricularia.

Utricularia - bublinatka

Některé tropické a subtropické druhy rostou popínavě na stromech a keřích a jako pozemní formy. Celkem známe asi 150 druhů, které jsou převážně rozšířeny v tropech. Vodní bublinatky mírného pásma jsou jednoleté i vytrvalé. Listy jsou nitkovité až čárkovité a mají úkrojky s drobnými lapacími měchýřky. Nápadné květy vyčnívají nad hladinu. Bublinatky v přírodě kvetou nepravidelně, v akváriích prakticky nekvetou. Určují se proto velmi obtížné. Pro akvária jsou vhodné jen tropické a subtropické druhy.

Utricularia exoleta R. Brown - bublinatka opomíjená

V Evropě se vyskytuje jen v Portugalsku. Dále je známa ze severní Afriky a z Etiopie, z tropické Afriky, Asie a Austrálie.

Vyznačuje se především malými listy s velmi drobnými měchýřky. Květy jsou žluté. V akváriích kvete velmi vzácně.

Je velmi odolná a snáší dobře dostatek světla i polostín. Na vodu je nenáročná, ale daří se jí nejlépe v měkké, mírně kyselé vodě. Snáší velký rozsah teplot a roste dobře při 18—30 °C. Ve vodě bez drobných živočichů netvoří měchýřky, které jsou stejně příliš malé, než aby mohly ohrozit potěr jikernatých ryb. Je to proto ideální rostlina pro vytírání ryb. Vytváří husté spleti jemných lodyh a roste velmi rychle. Množí se dělením bezkořenných lodyh.

LILIACEAE - LILIOVITÉ

Tato čeleď zahrnuje velmi mnoho známých zahradních květin, jako je např. tulipán, lilie a další. Přestože se mnoho zástupců vyskytuje na velmi vlhkých místech, až dosud se rostliny této čeledě v akváriích nepěstovaly. Teprve v posledních několika letech byly z tropické Asie importovány dva následující rody.

Chlorophytum bichetii Backer

Pochází z Malajska. Jediná rostlina má 20—30 listů, které vyrůstají z rhizomu, na kterém se pod zemí na kořenech tvoří bělavé, eliptické nebo na koncích špičaté hlízky dlouhé 1—2 cm. Listy jsou páskovité, na obou koncích zúžené, zelené s nápadně vystouplými, rovnoběžnými žilkami. Okraje listů jsou zlatožlutě lemovány. Květy jsou asi 1 cm velké, bílé a podobají se miniaturní lilii.

Chlorophytum se množí vytvářením trsů, které se dají snadno rozdělit. Množení je efektivní jen v emersní kultuře. Rostliny přesazené pod vodu se bez obtíží velmi rychle aklimatizují. Nejsou citlivé na hodnoty pH, nesnášejí však čerstvou vodu. Pod vodou se množí velmi pomalu, rostou však velmi dobře. Proto tato rostlina patří k velmi perspektivním novinkám naší akvaristiky.

Ophiopogon

Listy vyrůstají z kořenů v řadě, nikoli v růžici. Jsou velmi tuhé, kožovité, páskovité, do stran prohnuté, zelené, s nápadně vystouplými, tmavšími, rovnoběžnými žilkami.

Zatím byl importován O.japonicus Ker- Gawler dorůstající výšky 7,5—10 cm a dosud neurčený, velmi atraktivní druh vysoký až 25—30 cm.

Oba druhy se množí hlavně emersně z dlouhých kořenových nebo krátkých oddenkových výběžků. Přesazení pod vodu snášejí bez obtíží. Platí zde totéž jako u Chlorophytum. Oba druhy budou určitě pevnou součástí sortimentu akvarijních rostlin.

LIMNOCHARITACEAE

Tato čeleď zahrnuje 4 rody. Rod Limnocharis s 2 druhy se v akvaristice nepoužívá, neroste totiž trvale pod vodou. Totéž platí o rodu Tenagocharis, Pěstuje se proto občas jen Hydrocleis. Tento rod má 8 druhů, z nichž některé jsou oblíbené pro krásné květy. Rostliny jsou obvykle částečně kořenující ve dně, částečné plovoucí na hladině.

Hydrocleis nymphoides (Humb. et Bonpl.) Buch. - hladinovka plavínovitá

Roste v celé tropické oblasti Jižní Ameriky a velmi často se pěstuje jako dekorativní vodní skleníková rostlina. Často se zaměňuje s podobnými druhy rodu Nymphoides (Limnanthemum) z čeledě vachtovitých (Menyanthaceae).

Hydrocleis náleží mezi rostliny se vzplývavými listy a v naších akváriích je jen málo rozšířen. Velmi snadno však kvete a jeho překrásné, až 5 cm velké, zvonkovité a jasně žluté květy jsou ozdobou pokojového akvária.

Rychle rostoucí oddenek vyhání šlahounovité, plazivé výhonky, které zakořeňují na dně a tvoří dlouhé a oblé řapíky silné až 7 mm, nesoucí zprvu ponořené později vzplývavé čepele velikosti 8—10 x 6—7 cm. Jsou vejčité, na bázi srdčité, kožovité, na líci sytě leskle zelené, na rubu světle zelené. Květy vznikají v uzlinách květního stonku současně s novými listy, které kořenují. Při dobrých podmínkách kvete od jara až do konce léta.

Pěstujeme jej v bohatším dně v dobře prosvětlené nádrži s měkkou vodou. Zvláště hladina musí mít dostatek světla. Spokojí se s běžnými teplotami.

LOBELIACEAE - LOBELKOVITÉ

Čeleď má asi 30 rodů - z nich asi 10 rodů obsahuje vodní rostliny. Pouze Lobelia se pěstuje v akváriích. Tento rod má asi 365 druhů. Mnohé z nich se vyskytují v pravidelně zaplavovaných oblastech.

Typicky submersně roste jen L. dortmanna L., vyskytující se v kyselé vodě jezer Severní Ameriky a subarktické Evropy. Má růžici ponořených listů a emersní květenství. Tato rostlina je často jmenována v akvaristické literatuře. Ve skutečnosti se nepěstuje a ani není pro akvária vhodná. Jiné vodní druhy tohoto rodu jsou pro akvária rovněž nevhodné. Je to např. L. paludosa Nutt. ze Severní Ameriky, L. aquatica Cham. z Jižní Ameriky a L. alsinoides Lam z jihovýchodní Asie.

V akváriích se pravidelně pěstují jen dva rudě kvetoucí, bahenní druhy (ostatní druhy tohoto rodu kvetou modře nebo bíle).

Lobelia cardinalis L. - lobelka šarlatová

Pochází z USA, kde roste od mírného pásma až po teplé oblasti Floridy. V pozemní formě vytváří poléhavé lodyhy se střídavými, kopinatými listy. Květy jsou překrásné, svítivě rudé. Proto je často pěstována také v zahrádkách. Množíme emersní rostliny. Jejich vegetační vrcholky dlouhé 10—15 cm přesazujeme pod vodu. Rostliny pocházející ze zahrádek nebo volné přírody nejsou k tomu vhodné. Pod vodu můžeme přesazovat jen rostliny vyrostlé při vysoké, skleníkové vlhkosti vzduchu. Submersní rostliny bývají v obchodech prodávány pod fantastickým názvem »Cryptofolia«. Pod vodou rostou poměrně, pomalu, ale ve staré, dobře prosvětlené vodě s neutrálními hodnotami pH jsou s nimi obvykle dobré úspěchy. L. cardinalis sázíme do skupin po 3—5 lodyhách, které jsou pod vodou bělozelené, listy jsou svěže zelené, delší a širší než v emersní kultuře, obvykle rozměrů 5x1 cm. Okraje jsou zoubkaté.

Lobelia splendens Willd. - lobelka nádherná

Pochází z Mexika. Od předchozího druhu se liší mohutnějším vzrůstem a dosahuje až 1 m výšky. Zatímco L. cardinalis má i pod vodou lodyhy se střídavými listy, L. splendens vytváří v submersní formě přízemní růžice listů, které jsou 10 cm dlouhé, svěže zelené nebo načervenalé.

L. splendens se pěstuje za stejných podmínek jako L. cardinalis. Snáší však snadno polostín a lépe se přizpůsobuje teplé vodě tropických akvárií.

LYTHRACEAE - KYPREJOVITÉ

Byliny, keře nebo stromy se vstřícnými, zřídka přeslenitými listy. Je známo asi 500 druhů v 25 rodech. Vetší část z nich se vyskytuje v tropech a subtropech (zejména v Americe), méně v mírném pásmu. Pouze 3 bahenní rody (Ammania, Rotala a Lythrum) jsou rozšířeny na obou polokoulích. Asi 7 rodů této čeledě obsahuje vodní rostliny. Pěstuje se jen Ammania, Didiplis a Rotala.

Ammania - tuhanka

Známe 30 druhů pocházejících z bažinatých míst teplé části světa. Mají obvykle vzpřímenou lodyhu. Celokrajné, sytě zelené a hladké listy jsou postaveny vstřícně. Květy se tvoří v paždí listů a jsou nenápadné, malé. Části lodyh snadno zakořeňují. Pro akvária se zkoušela A. latifolia L. z Ameriky. Roste však převážně nad vodou.

Ammannia senegalensis Lam. - tuhanka senegalská

Pochází ze severních částí tropické Afriky a vyskytuje se často jako plevel v rýžovištích. Poléhavé lodyhy jsou 2,5—5 mm silné, obvykle načervenalé. Je známo několik variet nebo stabilizovaných forem: forma se zelenými listy, forma s úzkými červenými a forma se širokými červenými listy. Zelenolisté rostliny jsou pro akvária poměrně nejméně vhodné. Nerostou trvale v submersní formě. Červenohnědé formy mají vejčité listy. Jsou buď 2,5 cm dlouhé a 1—1,25 cm široké, na okrajích zvlněné (širokolistá forma), nebo jsou asi 5 cm dlouhé a 0,75—1 cm široké, na okrajích skoro zkadeřené (úzkolistá forma). Květy jsou jen 0,5—0,75 mm velké, růžové nebo načervenalé.

Pěstujeme ji v chudším dně v měkké nebo středně tvrdé vodě na dobře osvětleném místě. V zimě nutně vyžaduje dosvětlování, jinak shazuje listy, takže zjara pak musíme olistěné vrcholky odříznout a znovu zasadit. Vyvíjí-li se pod vodou dobře, zkracujeme v létě její vrcholky a nutíme hlavní lodyhu k rozvětvení. Získáme tím živé červené, velmi ozdobné keříky.

Didiplis diandra (Nutt. ex DC) Wood. - kalužník dvoumužný

Rod má jediný druh vyskytující se v Americe, a to v USA od států mírného pásma až po Texas, Floridu a Mexiko. Je to vodní nebo bahenní rostlina. Lodyha je hustě olistěná. U emersních rostlin je poléhavá, ve vodě vzplývavá. Čárkovité zelené listy jsou vstřícné, křižmo postavené a jsou tak husté, že lodyha připomíná smrkovou větvičku. Listy jsou dlouhé 15—25 mm. Přisedlé načervenalé květy se tvoří pravidelně i pod vodou. Je to jedna z nejkrásnějších novinek našich akvárií.

Kalužník pěstujeme v měkké až středně tvrdé vodě na dostatečně osvětleném místě. Spokojí se však s umělým osvětlením. Vyžaduje teploty kolem 20 °C, ale snáší bez úhony studenější i velmi teplou vodu. Roste poměrně pomalu a množí se zakořeňováním odříznutých částí lodyhy.

Rotala - kolovka

Tento rod se vyskytuje na celém světě a obsahuje asi 50 druhů. Jedná se vesměs o vodní rostliny. Mnohé z nich jsou plevely rýžovišť a zavodňovacích kanálů.

Rotala rotundifolia (Roxb.) Koehne - kolovka indická (nesprávně R. indica Koehne)

Pochází z východní Indie, kde se vyskytuje především v rýžových polích. S pěstováním rýže byla zavlečena do velké oblasti sahající až po Kaspické moře.

Emersní lodyhy jsou plazivé, dlouhé až 1 m a snadno zakořeňují. Jejich listy velké asi 1,5 x 1,2 cm jsou vstřícné, okrouhlé, bezřapíkaté, na líci leskle zelené, na rubu načervenalé, s výrazně zřetelnými žilkami.

Po přesazení části lodyh pod vodou se tvoří na lodyhách úzce kopinaté až čárkovité listy postavené rovněž vstřícně a křižmo. Líc je olivově zelený, rub červenohnědý. Submersní rostliny se velmi dobře vyvíjejí a bohatě se větví, zvláště odřezáváme-li jejich vegetační vrcholky.

Pěstujeme ji ve stejných podmínkách jako Didiplis diandra. Roste však mnohem lépe a daří se jí v každé vodě. Je méně náročná na světlo.

Rotala macrantha Koehne - kolovka velká

Podobá se předchozímu druhu, ale její listy jsou podstatně větší, až 2—2,5 cm dlouhé a široké, okrouhlé nejen v emersní ale i v submersní formě, jsou červenohnědé nebo světle červené. Roste poměrně pomalu. Pěstujeme ji v polostínu, ve společnosti kryptokoryn.

Rotala wallichii (Hook. f.) Hoehne - kolovka Wallichova (nesprávně Mayaca z Indie)

V posledních letech jsou z Indie importovány rostliny, prodávané pod nesprávným názvem Mayaca. V submersní formě jsou tomuto rodu opravdu podobné. Listy jsou v přeslenech, jsou 1—1,25 cm dlouhé, jen asi 1,25 mm široké, zelené nebo hnědozelené, na vrcholcích načervenalé nebo žlutě zlatové. Květenství se tvoří nad vodou a podobá se ostatním druhům. Květy v přeslenech jsou fialové.

R. wallichii se pěstuje jako ostatní druhy. Je vhodná do stinnějších míst nádrže do společnosti kryptokoryn.

MAYACACEAE

Tato čeleď má jediný rod Mayaca s asi 10 druhy. Rostou v Americe od USA po Paraguay. Dále jsou známy z Angoly v Africe. Lodyhy jsou ponořené, plovoucí nebo vzplývavé, listy jsou uspořádány ve spirálách, jsou čárkovité, uzoučké. Květy jsou bílé, růžové nebo modré, 1—1,5 cm velké.

Rostliny z rodu Mayaca jsou tu a tam importovány. Jsou však velmi jemné a křehké, a proto docházejí obvykle silně poškozené. S pěstováním je proto velmi málo zkušeností. Nejrozšířenějším druhem (v přírodě) je M. sellowiana Kunth.

MENYANTHACEAE - VACHTOVITÉ

Tato čeleď má ve vodě vzplývavé nebo obojživelné druhy, rostoucí při pobřeží vod. Květy jsou velmi ozdobné; okraj korunních plátků bývá často roztřepený. Čeleď má celkem 5 rodů se 40 druhy; rody Nephrophyllium, Menyanthes a Liparophyllum mají po jednom druhu, Villarsia má 16 a Nymphoides 20 druhů. Rostliny této čeledě jsou rozšířeny hlavně v tropech a subtropech a zasahují i do mírného pásma.

Druhy rodu Villarsia pocházejí především z Austrálie. Jsou to teplomilné, bahenní rostliny s krásnými žlutými květy, vhodné pro pokojové pěstování v bahenních podmínkách. Pod vodou se udržují jen v dobrém denním osvětlení.

Typicky vodní je z celé čeledě jen rod Nymphoides (Limnanthemum).

Nymphoides - plavín

Jsou to vytrvalé vodní byliny, které vyhánějí z tuhého oddenku dlouhé, tenké řapíky. Listové čepele jsou ponořené, obvykle však plují po hladině. Jsou okrouhlé nebo oválné, na bázi někdy srdčitě vykrojené a měří podle druhů 5—10 cm. V akváriích kvetou zřídka. Jejich květy jsou zvonkovité, velké až 5 cm, jasně žluté nebo bílé; korunní plátky jsou brvité.

Pěstujeme je v hlubokých, dobře prosvětlených nádržích. V mělké vodě tvoří vzplývavé listy, což není pro akvaristu příliš vhodné. Celkem je známo asi 20 druhů. Rostou v tropech a subtropech všech světadílů. V mírném pásmu roste jediný druh N. peltata (Gmel.) Kunze, plavín leknínolistý, který však není pro akvária vhodný. Některé druhy, např. N. indica (L.) O. Kunze a N. cristata (Roxb.) O. Kunze jsou běžné rýžovištní plevele.

Nymphoides aquatica (Walt.) O. Kuntze - plavín vodní

Pochází z jižních a východních států USA, kde roste v mělkých vodách do hloubky asi 60 cm. Oddenek je tvořen z 2—4 cm dlouhých, protáhlých, banánům podobných hlíz uspořádaných ve svazku. V zimě se tvoří submersní, 5—10 cm dlouhé i široké čepele. Jsou zelené, srdčitě okrouhlé, na bázi laločnaté a mají zvlněné okraje. V létě převládají plovoucí listy velké 10—15 cm. Nahoře jsou leskle zelené, na rubu purpurově červené, pokryté vrstvou houbovitého pletiva.

Květy vyrůstají na řapíku asi 2—4 cm pod čepelí listu. Jsou 1,5—2 cm velké, zvonkovité, bílé, na okrajích roztřepené. Na stejném místě, kde z řapíku listu vyrůstá květní stopka, se později tvoří kořeny a listy. Tak vznikají nové rostliny. Toto vegetativní rozmnožování je také v akváriích nejběžnější.

Trvale pod vodou se tato rostlina dá pěstovat jen ve velmi chudém dně a na velmi tmavém místě. Na dostatečně osvětleném místě tvoří N. aquatica plovoucí listy, které dokáží úplně zastínit celé akvárium.

Nymphoides humboldtiana - plavín humboldtův

Tato rostlina tvoří submersní listy jen na poměrně krátké období. Pěstujeme ji proto především ve skleníkových bazénech pro početné, bílé, překrásné květy, zdobené na okrajích velmi dlouhými brvami, takže se podobají nejjemnějším krajkám. N. humboldtiana kvete snadno i v akváriu.

NAJADACEAE - ŘEČANKOVITÉ

Patří sem ponořené rostliny zakořeněné ve dně. V přírodě jsou obvykle jednoleté. Tropické druhy v akváriu vytrvávají. Lodyhy jsou bohatě větvené, s jednoduchými listy, které jsou vstřícné nebo v přeslenech. Jednoduché drobné květy jsou jednodomé nebo dvoudomé a vznikají v úžlabí listů. Čeleď obsahuje jediný rod.

Najas - řečanka

Je známo asi 50 druhů z tropů, subtropů a z mírného pásma celého světa. Listy jsou čárkovité, na okrajích pilovité až zubaté. Vyskytují se v sladkých a brakických vodách řek, jezer a rybníků. Na pěstování jsou nenáročné. Některé druhy rostou velmi rychle a mohou zaplevelovat nádrže. Používají se spíše jako velmi vhodné vytírací rostliny. Jiné druhy rostou pomaleji a patří mezi vhodné akvarijní rostliny. Množí se dělením lodyh.

Vyžadují dostatek světla. Některé druhy nemají zvláštní nároky na teplotu (od 15 do 25 °C), vzácnější řečanky však rostou nejlépe při teplotách nad 25 °C. Rostou dobře i nezakořeněné.

Do akvárií se občas dostávají různé druhy, jako např. Najas fasciculata Del. z východní Indie, N. horrida A. Br. (= N. pectinata Magnus) z tropické Afriky, N. guadalupensis (Spreng.) Magnus z Ameriky. N. interrupta K. Schum. z Afriky, N. madagascariensis Rendle z Madagaskaru. Všeobecně se o těchto druzích dá říci, že nejsou příliš vhodné. V některých podmínkách nerostou. Mají-li dobré podmínky, pak rostou příliš rychle a stávají se plevelem v akváriu. Jejich lodyhy jsou velmi křehké a lámavé a z jejich úlomků dorůstají opět spletě nových rostlin. Proto se akvarista těchto druhů těžko zbavuje. Pro pokojové nádrže je vhodný především N. indica, pro vytírací nádrže N. graminea.

Najas graminea Del. - řečanka trávovitá

Roste ve Středomoří, v subtropické a tropické Africe, Asii a Austrálii. V přírodě lodyhy dorůstají délky až 70 cm, jsou již odspodu bohatě větvené, husté olistěné. Listy jsou úzce čárkovité, dlouhé 1,5—2,5 cm. Jejich okraje jsou silně zvlněné, zdobené 30 až 50 velmi jemnými zoubky. Podle tohoto znaku tento druh snadno poznáme.

Lodyhy tohoto druhu jsou v akváriu silně lámavé a jejich úlomky, dorůstající délky 10—15 cm, vytvářejí husté, světle zelené, obvykle nezakořeněné trsy. Vyžaduje měkkou vodu, snáší dobře světlo i polostín. Roste dobře i v zimě.

Najas indica (Willd.) Cham. (= N. kingii Rendle) - řečanka indická

Vyskytuje se v tropické oblasti východní Asie. Lodyha je dole řídce, nahoře velmi bohatě větvená. Listy jsou úzce čárkovité, dlouhé až 3,5 cm. Na okrajích listů je 16—19 zubů, které jsou nejvýše tak dlouhé jako polovina šířky čepele. Listy jsou srpovitě prohnuté, jasně zelené.

Je to nejkrásnější zástupce čeledě. Vyžaduje měkkou nebo středně tvrdou vodu a dostatek světla nebo polostín. Tvoří husté, ozdobné trsy a jeho tuhé lodyhy jsou poměrně pevné, nelámavé. Roste dobře i nezakořeněný a množí se úlomky lodyh.

NYMPHAEACEAE - LEKNÍNOVITÉ

Leknínovité zastupují typické vodní rostliny a jejich jednotliví zástupci jsou rozšířeni na všech kontinentech tropického, subtropického a mírného pásma. Největší počet zástupců je v tropech. Vnější orgány druhů této čeledě jsou velmi různotvaré. Některé rostliny jsou ryze submersní, například překrásná Barclaya. Známe celkem 6 rodů s asi 65 druhy.

Převážná část leknínovitých vytváří ponořené listy jen na přechodnou dobu (zjara, před stadiem pohlavní zralosti apod.). Typické listy vzplývají na hladině, jak je známe u rodu Nymphaea (leknín), Nuphar (stulík), Victoria apod. Pozemní formy stulíků jsou zakrslé a zjevně živoří.

Velké tropické druhy rodů Victoria a Euryale jsou vhodné jen pro velké, tropické skleníkové bazény. Velmi zajímavá vodní rostlina je Ordinea purpurea Hartog ze severozápadní Austrálie. Podobá se druhu Barclaya longifolia a vyskytuje se v menších potocích a říčkách do hloubky 60 cm, které pravidelně na 5—7 měsíců zcela vysychají. Zatím nebyly vykonány pokusy s její aklimatizací v akváriu. Rod Cabomba a Brasenia náleží do čeledě Cabombaceae (viz str. 114).

Barclaya longifolia Wall.

Pochází z Thajska a Barmy a je to nejkrásnější leknínovitá rostlina našich akvárií, bohužel, velmi náročná. V písku vytváří oddenek, z kterého vyrůstají v růžicovitém uspořádáni dlouze kopinaté, dole srdčité a ke špičce se postupně zužující listy. Dosahují délky až 30 cm a jsou široké 3—4 cm. Na líci jsou leskle zelené nebo hnědozelené, na rubu intenzívně červenofialové. Jsou velmi jemné, skoro blanité, na okrajích mírně zvlněné.

Na stvolu se vytváří jediný květ, který se otevírá na hladině. Korunní lístky jsou shora purpurově červené, na rubu zelenavé. Květy jsou samosprašné a opylují se i tehdy, nedosáhne-li květ vodní hladiny a neotevře-li se, což bývá v akváriích pravidlem. Semena jsou měkce ostnitá a obvykle dobře klíčí.

Barclaya vyžaduje středně bohatou půdu bez většího obsahu vápenných solí, měkkou vodu a dostatek světla. Nejlépe se daří v nádrži s horním osvětlením. Má jemné listy, které snadno poškozují plži a ryby. Rostlina proto není vhodná do hustě zarybněných nádrží.

Největší pěstitelskou obtíží je náročnost na teplotu. Vyžaduje 25— 30 °C, aby vykvetla a vytvořila semena. K růstu potřebuje minimálně 20 °C, při nižších teplotách neroste a při 15 °C obvykle hyne.

Rod Barclaya má 3 další druhy pocházející rovněž z jihovýchodní Asie. Z nich byla importována jen B. mottleyi, ale nepodařilo se ji pěstovat,

Nuphar - stulík

Stulíky jsou rozšířeny především v oceánských oblastech mírného pásma. Některé druhy však zasahují značně na sever. Rostou ve stojatých nebo pomalu tekoucích, obvykle dosti hlubokých vodách. Kdežto rod Nyphaea (leknín) vytváří brzy po vyklíčení vzplývavé listy, roste stulík obvykle 2—3 roky submersně a teprve pak tvoří vzplývavé listy a kvete. Ponořené listy jsou zcela nepodobné listům tvořícím se na hladině vody. Jsou světle zelené, blanité, křehké a působí ve společenství se sytě zelenými listy jiných rostlin velmi dekorativně.

Rostliny získané ze semen se dají v akváriu udržet několik let v ponořené formě. V přírodě vznikají vzplývavé listy jen u rostlin ve stojaté vodě. V dostatečně rychle proudící vodě se vyskytují staré, až 2 m vysoké rostliny, které bohatě kvetou a mají jen submersní listy. Tyto mohutné rostliny ovšem nejsou vhodné k přesazování do akvária.

Stulíky množíme jen ze semen. Dělením oddenků můžeme vypěstovat velké, dobře vyvinuté rostliny, které však nezakoření a po spotřebování rezervních látek hynou.

Semena nasbíraná v přírodě nebo v akváriu přezimujeme ve vodě při teplotě kolem 5 °C. Zjara je vyséváme na povrch jemného písku při teplotě 18—20 °C. Klíčí velmi rychle a semenáčky zapouštějí kořeny do dna. Dosáhnou-li výšky 4—5 cm, přesazujeme je do vody hluboké 10—20 cm a rostliny vysoké kolem 10 cm umísťujeme na určené místo do nádrže.

Stulíky pěstujeme v bohatším dně na dobře osvětleném místě. Na teplotu nejsou náročné. V přírodě mají v zimě dobu vegetačního klidu (nepocházejí z tropů). V akváriu často hynou, poněvadž vysoké teploty a krátký den těmto rostlinám nevyhovují. Musíme je proto v zimě přisvětlovat.

Je známo asi 20 druhů, které se všechny dají pěstovat v akváriu. V našich podmínkách jsou to obvykle domácí druhy, nejčastěji stulík žlutý. Stulíky v akváriích nekvetou, a proto se velmi těžko určují.

Nuphar japonicum DC. - stulík japonský

Pochází z Japonska. Listy jsou ponořené, trojúhle střelovité a tvarově připomínají vzdáleně šípatku střelolistou.

Listy jsou dlouhé až 15 cm a dole jsou široké až 12 cm. Jsou světle zelené, mírně zvlněné. Řapíky jsou přibližně stejně dlouhé jako čepel. Je to velmi krásná, u nás vzácná rostlina.

Nuthar luteum (L.) Smith - stulík žlutý

Roste v Evropě, severní Africe a severní Asii. V přírodě dorůstá výšky až 2 m. Ponořené listy jsou okrouhlé, na bázi srdčitě nebo ostře vykrojené a v akváriu měří obvykle 10—15 cm v průměru. Jsou světle zelené, mírně zvlněné. Řapíky jsou obvykle dvakrát delší než čepel. Pěstujeme jej ve středně bohatém dně při dostatečném osvětlení. Snáší nižší teploty (kolem 12—15 °C), ale nejlépe se mu daří při 20—25 °C. V neosvětlovaných nádržích v zimě často hyne, zvláště jde-li o mladé semenáčky s nedostatečně vytvořeným oddenkem.

Nuphar pumilum (Timm.) DC. - stulík malý

Roste ve střední a severní Evropě a na Sibiři. Květy má nápadně menší než předchozí druh, kterému se velmi podobá. V akváriu se zpravidla od něho nedá rozeznat. Do bytových nádrží se nehodí. V přírodě roste v chladnějších polohách, nesnáší proto teplou vodu nad 20 °C a velmi nesnadno přezimuje.

Nuphar sagittifolium Pursh. - stulík střelolistý

Pochází z Jižní Karoliny v USA a náleží k subtropickým druhům. Je to nejkrásnější zástupce tohoto rodu, u nás velmi vzácný. Jeho listy jsou dlouze střelovité, mnohem delší než řapík a dosahují délky až 50 cm (podle výšky vody). Čepel listu měří 20—40 cm, její šířka na bázi je 8—10 cm. Celá listová plocha je silně zvlněná, okraje jsou zprohýbané vzhůru. Listy jsou světle zelené, prosvítavé. Předností stulíku střelolistého je to, že netvoří plovoucí listy a je plně přizpůsoben submersnímu životu.

Snáší velmi dobře vysoké teploty (až 28 °C) a velmi dobře přezimuje. Je to překrásná akvarijní rostlina, která však v akváriích obvykle nekvete, a proto se velmi nesnadno množí. Vyžaduje měkkou, mírně kyselou nebo mírně alkalickou vodu a dostatek světla. Dobře vyvinuté rostliny nejsou na složení dna citlivé.

Nymphaea - leknín

Rod Nymphaea (leknín) má asi 40 druhů. Jsou to známé, překrásně kvetoucí vodní rostliny s velkými nebo malými vzplývavými listy. Některé kvetou ve dne, jiné v noci. Všechny z nich však vyžadují období klidu buď při nízkých teplotách, nebo mimo vodu, v suchém nebo mírně vlhkém písku. V akvaristice se proto neuplatňují, nehledě k jejich rozměrům. Jedna rostlina vyžaduje normálně plochu asi 1—2 m2. Výjimku tvoří zakrslý leknín Nymphaea baumii Rehn. et Henkel, jehož vzplývavé listy měří jen 2—3 cm, a poněkud větší zahradní kříženec Nymphaea daubenyana Hort. s listy velkými kolem 10 cm. Tato N. daubenyana tvoří sice převážně jen plovoucí listy, ale její květy jsou překrásné, něžně modré a nápadně voní. Rozmnožování je velmi snadné. Nové rostliny vznikají na bázích plovoucích listů v místě nasazení řapíku. Do rodu Nymphaea patří také nejmenší druh N. micrantha Guill and Perr. Je jen 5 cm velká, bohužel nebyla dosud dovezena.

Nymphaea lotus var. japonicus Hort. - leknín japonský

Pokud je mi známo, je to jediný druh rodu Nymphaea vhodný pro pokojová akvária. Nejsem si však zcela jist, zda se opravdu jedná o druh N. lotus. Při dostatku osvětlení tvoří podobně jako ostatní druhy tohoto rodu plovoucí listy, a pak je pro akvárium nevhodný. Pěstujeme-li jej ve stínu až polostínu v nádržích osvětlených především z boku (nikoli shora), vytváří tato rostlina výhradně submersní, velmi dekorativní listy. Jsou 30—60 cm dlouhé. Jejich řapíky jsou asi dvakrát delší než čepele, které jsou blanitě průsvitné, okrouhlé, na bázi se špičatými laloky, 15 až 20 cm dlouhé a přibližně stejně široké, s nápadnými žilkami.

Je známo několik barevných variet. Základní forma má čepele listů zelené, některé variety mají čepele červenohnědé nebo zelené, hnědě skvrnité.

V dobře shora osvětlených bazénech se místo ponořených vytvářejí plovoucí listy, které jsou předzvěstí kvetení. Květy jsou asi 7,5 cm velké, sněhobílé a otevírají se v noci. Otevřené je zastihneme zpravidla jen ráno, kolem 9 hodiny dopoledne jsou už obvykle uzavřené. Květy jsou samosprašné, plodné, a tak můžeme z každého květu získat několik set semen, která snadno klíčí. Vypěstování semenáčků trvá však poměrně dlouho a proto se generativní způsob množení zřídka používá. Nymphaea lotus se totiž pravidelně množí velmi dlouhými kořenovými odnožemi, na jejichž koncích vznikají vegetativně nové rostliny.

N. lotus var. japonicus pěstujeme zásadně v prostorných, polostinných nádržích v nejtemnějších koutech akvária. Tím zabráníme tvoření nežádoucích plovoucích listů. Vyžaduje měkkou vodu neutrálních hodnot. Listy jsou blanitě tenké, lámavé a měkké. Jsou proto velmi často poškozovány vodními plži.

ONAGRACEAE (= OENOTHERACEAE) - PUPALKOVITÉ

Do čeledě náležejí jednoleté až vytrvalé byliny, vzácně i některé keře nebo stromy. Čeleď se dělí na více než 20 rodů asi s 650 druhy, z nichž většina pochází z mírného až subtropického pásma Ameriky (především Kalifornie, Mexika, Brazílie atd.), v tropech jsou méně rozšířeny. Mnohé z nich jsou známé pokojové květiny, např. jihoamerický rod Fuchsia. Afrika, Asie a Evropa je na čeleď Onagraceae poměrně chudá. Mnoho druhů náležejících do této čeledě pěstujeme v zahradách a na skalkách. Některé druhy rostou na březích vod, ale jen Ludwigia může růst trvale pod vodou.

Ludwigia - zakucelka

Rod Ludwigia má malé, nenápadné květy a pochází především ze Severní a Jižní Ameriky. V tropické Africe, Asii a Austrálii se vyskytuje jen několik druhů a v Evropě roste jediný druh.

Převážná většina rostlin z rodu Ludwigia má vzpřímené lodyhy a nehodí se do akvária. Pouze ojedinělé druhy s poléhavými, kořenujícími lodyhami mohou růst pod vodou a některé z nich jen dočasně. Celokrajné, kopinaté nebo vejčité listy jsou někdy na lodyze postaveny vstřícně nebo střídavě.

V akváriu nebo paludáriu je pěstujeme ve středně bohatém až chudém dně. Snášejí tvrdší vodu, lépe však rostou ve vodě měkké. Vyžadují dostatek světla a vyhovují jim teploty od 18—25 °C. U nás rostoucí L. palustris je vhodná i do studenovodních nádrží. Množíme je zakořeňováním útržků olistěných lodyh. Při pěstování v emersní formě snadno kvetou a tvoří semena. Pěstování ze semen je však zdlouhavé.

V akvaristické literatuře se často omylem uvádějí různé druhy ludwigií, které se nedají pěstovat pod vodou, nebo které snášejí jen přechodné, krátkodobé zaplavení. Jen následující druhy mají praktické uplatnění v akvaristice.

Ludwigia arcuata Walter - zakucelka oblouková

Pochází z Virginie a Floridy. Emersní lodyhy jsou poléhavé, 30—60 cm dlouhé, pouze vrcholové části jsou vzpřímené. Listy jsou 1,5—2 cm dlouhé, obvykle jen 2,5 mm široké, zelené, někdy načervenalé. Květy jsou sytě žluté, obvykle 1,5 cm velké. Pod vodou jsou lodyhy vzplývavé, 1,0—40 cm dlouhé, bohatě rozvětvené, listy delší a užší než v emersní formě, až 3 cm dlouhé a jen 1,2—1,8 mm široké, skoro čárkovité, obvykle obloukovitě prohnuté.

V akváriu ji vysazujeme ve skupinách do středních partií nádrže nebo do rohů. Vrcholky zaštipujeme až když dosáhnou hladiny.

Ludwigia brevipes (Long.) E H. Eames - zakucelka drobná

V přírodě roste v oblasti Long Beach Islands, Oceán County a New Jersey. V emersní formě je převážně plazivá, nižší než předchozí druh. Listy jsou úzce kopinaté, ale podstatně širší než u L. arcuata, v emersní formě asi 5—7,7 cm, pod vodou 2,5—5 mm široké. Květy jsou žluté, asi 10 mm velké.

L. brevipes byla dovezena teprve r. 1970. Je to ideální rostlina pro menší i větší nádrže, velmi dobře přezimuje a snáší poměrně tvrdou vodu.

Ludwigia repens Elliot - zakucelka plazivá (nesprávně L. natans, L. mullertii)

Pochází z jižních částí Severní Ameriky, kde roste v bažinách a mělkých vodách. Vstřícné listy jsou široce kopinaté až vejčité, jejich líc je temně leskle zelený, rub je hnědočervený nebo purpurový. Listy měří 2—3 x 1,5—2 cm. Jejich žilky jsou nenápadné. Drobné žluté květy vyrůstají v paždí listů, ovšem jen u emersních rostlin.

Pěstujeme ji na světlém místě při teplotách od 18—28 °C. Hodí se tedy do studenovodních i tropických akvárií, stejně jako do paludárií.

Ludwigia mullertii Hort. je zahradní forma druhu L. repens s listy dlouhými až 4 cm. Je velmi dekorativní, protože rub listů je červenější než u původního druhu.

PLANTAGINACEAE - JITROCELOVITÉ

Jsou to jednoleté až vytrvalé byliny rozšířené po celém světě. Nejznámější je rod Plantago (jitrocel); jediný rod Littorella se 3 druhy je schopný obojživelného růstu.

Litorella - pobřežnice

Vyskytuje se ve střední a severní Evropě (L. uniflora (L.) Ascher.), v Jižní Americe (L. australis Griseb.) a v severovýchodní části Severní Ameriky (L. americana Fernald). V akváriích se pěstuje jen L. uniflora.

Litorella uniflora (L.) Aschers. - pobřežnice jednokvětá

Roste i u nás na obnažených dnech rybníků a na zaplavovaných místech. Listy dosahují výšky kolem 5 cm, tvoří přízemní růžici a jsou úzce až šídlovitě čárkovité, široké 1—2,mm. Květy se tvoří u emersně pěstovaných rostlin na stopkách dlouhých 2—4 cm. Množí se kořenovými výběžky. Pěstujeme ji ve vodě teplé kolem 20 °C, v chudším dně na světlém místě. Na složení vody není náročná. Vytváří hustý koberec jemných, čárkovitých lístků a dobře přezimuje jak v akváriích, tak v paludáriích.

PODOSTEMACEAE

Je to velmi zajímavá čeleď se 46 rody a asi 250 druhy. Všechny druhy této čeledi jsou vodní byliny rostoucí přitisklé na skalách a kamenech nebo na dřevě často poblíž vodopádů. Převážná většina druhů se vyskytuje jen ve velmi malých zeměpisných oblastech (často jen povodí jediné řeky). V různých životních formách jsou tyto rostliny nesmírně odlišné. Zatím nebyli importováni žádní zástupci této čeledě vodních rostlin, a nejsou proto žádné zkušenosti s jejich pěstováním.

PONTEDERIACEAE - MODRÁSKOVITÉ

Jsou to zakořeněné nebo plovoucí, vodní nebo bahenní rostliny, rozšířené v teplých polohách celého světa s výjimkou Evropy. Některé druhy zasahují až do chladné oblasti mírného pásma. Rody Pontederia, Hydrothrix a Reussia rostou jen v Americe, Eichhornia a Heteranthera se vyskytují v Americe a Africe a Monochoria je známa z východní Asie, Austrálie a z nilské oblasti Afriky. Pro akvaristiku má hlavní význam rod Heteranthera a Zosterella. Eichhornia je pak významná jako zvláštnost, a to jednak pro mimořádný tvar listů, jednak pro překrásné květy podobné orchidejím. Známe 7 rodů asi s 30 druhy. Některé zajímavé rostliny této čeledě (Eurystemon, Hydrothrix a Scholleropsis) nebyly dosud importovány.

Eichhornia - tokozelka

Jsou to plovoucí bahenní rostliny (7 druhů) pocházející z tropů Jižní Ameriky a Afriky. U plovoucích druhů jsou listové řapíky silně zduřelé a vyplněné vzdušným pletivem. Zakořeněné rostliny rostou v bahně nebo ve vodě a vyhánějí nad hladinu listy a květy. Tyto rostliny jsou velmi vhodné do pokojových mís s tropickou vegetací. Snadno se pěstují a pravidelně kvetou.

Eichhornia azurea (Swartz) Kunth. - tokozelka blankytná

Pochází z tropické a subtropické oblasti Ameriky. Je to bahenní, nikoli vodní rostlina. Dlouhý a silný oddenek tvoří ponořené čárkovité listy rozměrů 8x5 cm. Lodyha rychle vyrůstá z vody a tvoří řapíkovité okrouhlé listy měřící 7 x 4—6 cm, s výraznějšími žilkami. Kvete zřídka. Květenství je hroznovité, květ modrý, horní korunní plátek má žlutou skvrnu.

Pěstuje se obtížněji než E. crassipes. Vyžaduje výživnou půdu a 5—10 cm měkké, mírně kyselé vody a dostatek světla. Daří se jí u okna, kam svítí alespoň několik hodin denně slunce. Kvete obvykle brzy zjara (v březnu) nebo v září, někdy vícekrát do roka. Semena tvoří vzácně. Množíme ji dělením zakořeněných částí oddenku. Je vhodná pro paludária.

Eichhornia crassipes (Mart.) Solms. - tokozelka vodní hyacint

Tato známá rostlina, nazývaná také vodní hyacint, se stala obtížnou plevelí a zamořuje v tropické a subtropické oblasti Ameriky zavodňovací kanály, průplavy a některé části řek, takže přestávají být splavné a ucpávají se. Byla tam zavlečena z Afriky. Je to plovoucí nebo v mělké vodě zakořeněná rostlina, jejíž řapíky jsou kulovitě zduřelé a měří v průměru až 5 cm. Jsou vyplněny měkkým, vzdušným pletivem, které umožňuje plavání rostliny na hladině. Kořeny jsou mohutné a tvoří spleť dlouhou až 20 cm. Růžice zduřelých řapíkatých listů má široce oválnou, mírně zašpičatělou čepel rozměrů 5—6 x 5—7 cm. Často je širší než dlouhá a je výrazně žilkovaná. Uprostřed růžice vzniká v jarních nebo podzimních měsících hrozen asi 6—9 květů, které měří asi 5 cm a skládají se z 6 korunních, šeříkově zbarvených plátků. Prostřední horní plátek má žlutou, paprsčitě větvenou skvrnu.

Květy tokozelky jsou nepochybně vedle leknínů nejkrásnější z květů vodních rostlin a podobají se orchidejím.

Eichhornia crassipes se dá pěstovat na větších, dobře osvětlených nádržích jako plovoucí rostlina. Spleť jejích kořenů je výborným úkrytem některých druhů ryb. Vyžaduje měkkou vodu. Protože je velmi přizpůsobivá, není náročná na teplotu, dobře roste a silně se množí i na hladině bazénů v zahradách. Množí se kořenovými výběžky. V bytě se nejlépe uplatní v mísách nebo dekoračních nádobách naplněných výživnou zeminou, zakrytou 1—2 cm vody. Je-li rostlina zakořeněná, snadno kvete a dobře přezimuje. Na vodní hladině přes zimu obvykle uhyne, kdežto v paludáriích dobře přezimuje.

Heteranthera - kosokvět

Tento rod se velmi liší od ostatních příslušníků čeledě. Jsou to. jemné až širokolisté byliny vzplývající ve vodě nebo na vodě, popřípadě bahenní, které mohou růst na suchu jen v zakrslé formě. Rod obsahuje 10 druhů. Z toho se 7 vyskytuje v Americe, tři málo známé druhy rostou v Africe.

Heteranthera reniformis Ruiz et Pavon - kosokvět ledvinitý

Vyskytuje se v mírném pásmu USA až po Střední Ameriku a Západoindické souostroví. Roste v bahenních formách v mělké vodě a vyhání z tlustých oddenků řapíkaté listy s široce ledvinitými čepelemi, dlouhými asi 5 cm, širokými 5—7 cm. Jsou zřetelně žilkované. Květy jsou zcela nenápadné, fialové.

V akváriu se nedá pěstovat, pod vodou živoří a rychle tvoří plovoucí listy. Je to velmi dekorativní rostlina pro pokojové mísy s bahenní vegetací, kde snadno přezimuje, má-li dostatek světla. V létě vyžaduje teploty nad 20 °C a slunnou polohu.

Heteranthera zosterifolia Mart. - kosokvět úzkolistý

Pochází z tropické Brazílie a roste především submersně. Lodyha je tenká a chabá, středně větvená, velmi křehká; dosahuje délky 30—40 cm. Střídavé listy jsou úzce kopinaté a měří 2—4 x 0,5—0,7 cm. Jsou shora zelené, na rubu červenohnědé nebo šedozelené. Někdy se objevují i zelené, dlouze řapíkaté, podlouhle eliptické, vzplývavé listy. Jsou přibližně stejně velké, ale tmavší než ponořené listy. Květy jsou modré. V nádržích kvete vzácně.

Na pěstování je mnohem náročnější než Z. dubia. Vyžaduje měkkou vodu, dostatek rozptýleného světla a teploty nad 20 °C. Na složení dna není náročná. Lodyhy i listy jsou velmi jemné a snadno je poškozují plži i ryby. Rostlina se za normálních podmínek velmi málo větví a vyrůstá kolmo k hladině. Chceme-li dosáhnout nižších, bohatě větvených rostlin, musíme sestříhávat jejich vrcholky, abychom donutili úžlabní pupeny k bohatému větvení.

Zosterella dubia (Jacq.) Small (= Heteranthera dubia (Jacq.) MacM., H. graminea Vahl.) - kosokvět trávolistý

Pochází z Mexika, Kuby a jižních států USA. Je typicky vodní. Lodyha je chabá, vzplývavá a měří 1—1,5 m. Na ní vyrůstají ve střídavém postavení čárkovité, sytě zelené lístky dlouhé 4—7 cm a široké 2—5 mm. Často jsou vlnitě pokroucené. V akváriu snadno kvete. Květy jsou hvězdicovité, jasně žluté, tvoří se nad hladinou a měří 1,5 cm. Semena se obvykle netvoří.

Pěstujeme ji v teplé i v chladnější vodě, na jejíž složení není náročná. Roste velmi rychle a její lodyhy vytvářejí pod hladinou akvária husté spleti. Nepatří mezi nejdekorativnější rostliny. Množí se zakořeňováním úlomků lodyh.

POTAMOGETONACEAE - RDESTOVITÉ

Tuto čeleď tvoří výhradně rostliny s ponořenými nebo vzplývavými listy kořenující ve dně. Rozmnožují se vegetativně nebo plody.

Rdestovité jsou rozšířeny od tropického do mírného pásma. Čeleď zahrnuje 2 rody asi se 100 druhy. Jsou to rostliny velmi přizpůsobivé vnějšímu prostředí. Jejich ponořené listy se tvarově velmi liší.

Druhy mírného pásma rostou v akváriích přes léto velmi dobře, ale na podzim ztrácejí listy a jejich oddenky přečkávají zimní období jen velmi vzácně. Pro akvária jsou proto nevhodné.

Tropické druhy jsou zatím v akváriích prostudovány jen velmi málo. Není pochybností o tom, že se někteří zástupci této čeledě mohou v budoucnosti stát oblíbenými akvarijními rostlinami.

Potamogeton gayi A. Bennett - rdest Gayův

Pochází z Jižní Ameriky. Lodyhy jsou větevnaté, listy ponořené, zelené až červenohnědé, čárkovité, s rozměry 5,5—11 x 0,4—0,9 cm, špičaté.

Tento druh je zcela nenáročný na vnější podmínky a roste dobře v písčitém i bohatém dně, na světle i v polostínu. Růst se zpomaluje jen v chladnější vodě (pod 15 °C). Vegetativně se množí oddenkovými výběžky, často tak rychle, že zapleveluje celé nádrže a musíme jeho vývoj regulovat občasným protrháním. Nezakořeněné lodyhy jsou vhodné k vytírání ryb. V akváriích často kvete, ale vzácně tvoří plody.

P. malaianus Miq. - rdest malajský

Je rozšířen v subtropických a tropických vodách Střední a Jižní Ameriky a Asie. Má ponořené listy, které jsou blanité a prosvítavé, eliptické nebo čárkovitě eliptické (5—8 x 2 cm velké), krátce řapíkaté. Mladé listy jsou na okraji jemně pilovité.

Je to nejvhodnější zástupce čeledě pro teplá akvária, který je však u nás, bohužel, velmi málo rozšířen. Na složení dna a vody je velmi nenáročný, snadno kvete a tvoří klíčivá semena. Množí se velmi dobře vegetativně oddenkovými výběžky.

PRIMULACEAE - PRVOSENKOVITÉ

Rostliny z čeledě Primulaceae se vyskytují na celém světě, ale jejich převážná část roste v mírném pásmu severní polokoule. Jedině Samolus valerandii L. je rozšířen po celém světě. Velké množství příslušníků prvosenkovitých známe jako zahradní rostliny, vhodné na stinná nebo naopak velmi suchá a slunečná místa do skalek apod., např. Primula (prvosenka), Cyclamen (brambořík), Soldanella (dřípatka), Androsace (pochybek) atd. Celkem známe 30 rodů s 800 druhy. Druhy s bažinnými nebo obojživelnými zástupci se vyznačují především rody Lysimachia, Hottonia, Samolus a Anagallis.

Hottonia - žebratka

Hottonia palustris L. - (žebratka bahenní) se vyskytuje v rybnících a pomalu tekoucích vodách Evropy a Východní Sibiře. Má hřebenitě dělené listy a je vhodná jen do studených akvárií. V teplé vodě hyne a přes zimu se dá udržet jen ve studenovodních nádržích při teplotách do 10 °C. Přezimuje ve formě zimních pupenů a pro akvária je nevhodná, dá se však dobře využít pro paludária.

Hottonia inflata Ell. - (žebratka zploštělá) se podobá předchozímu druhu, má však menší kvítky a nápadně plochou lodyhu. Pochází z východních států USA a dá se velmi dobře pěstovat. Není náročná na jakost vody, ale v zimě vyžaduje bezpodmínečně dosvětlování.

Samolus valerandii L. - solenka Valerandova

Vyskytuje se ve všech světadílech, ale nejhojnější je na jižní polokouli. Roste v močálech a při ústí řek pod vodou i emersně; nejlépe se mu daří v brakické vodě (směs sladké a slané vody při ústích řek). Tvoří růžici svěže zelených vejčitých listů, které se na bázi zužují v kratičký řapík. Jsou celokrajné, zřetelně žilkované a měří 6—8 cm, takže průměr listové růžice dosahuje 10 až 15 cm. Emersně pěstované rostliny kvetou po celý rok drobnými bílými kvítky a jsou samosprašné. Velké množství semen snadno klíčí.

Pod vodou se udržuje zpravidla jen ve formě růžice listů. Ve velmi dobrých podmínkách vytváří řídce olistěnou lodyhu vysokou až 20 cm, na které se vytvářejí zakořeněné odnože.

Vyžaduje středně bohaté dno, měkkou vodu a dostatek světla. Denní světlo je lepší než umělé. V zimě se udrží jen za vydatného přisvětlování. Velmi mu prospívá mírné osolení vody (asi 2 kávové lžičky na 100 litrů vody.)

Vegetativně jej množíme z odnoží tvořících se pod vodou na lodyze. Odtržené lodyhy suchozemských rostlin lze zakořenit také položením na vodní hladinu. Listové růžice získané z rostlin namnožených vegetativní cestou však nejsou pravidelné a nejsou tak dekorativní jako rostliny vypěstované ze semen. Samolus vyséváme na vlhký písek. Jakmile rostliny dorostou 1 cm, zvýšíme hladinu vody. Nejrychleji však získáme vhodné rostliny emersně; vsazujeme je na světlé místo v akváriu až v plném vývoji. V paludáriích patří mezi nejvděčnější rostliny.

SAURURACEAE - JEŠTĚRKOVCOVITÉ

Jsou to byliny s podzemním oddenkem. Listy jsou na stonku spirálovitě uspořádány, květenství je klasnaté. Čeleď obsahuje jen 3 rody celkem s 5—6 druhy.

Saururus cernuus L. - ještěrkovec nící

Pochází ze Severní Ameriky, kde se vyskytuje zvláště na atlantském pobřeží a zasahuje dosti daleko na sever až do Kanady. Je to vytrvalá obojživelná rostlina s mohutným oddenkem.

Řapíky jsou dlouhé 5—12 cm a nesou lesklé, hladké čepele, které jsou výrazně srdčité, na bázi vykrojené, tuhé až kožovité a měří 10—15 x 6—8 cm. Kvete zřídka. Klas měří 15—20 cm, květy jsou drobné, žlutobílé, vonné.

V akváriu roste jen při velmi dobrém osvětlení, ale obvykle vyrůstá z vody. Je vhodná do akvaterárií a paludárií, kde je velmi odolná, po celý rok svěže zelená a v létě se velmi rychle rozrůstá.

Houttuynia cordata Thunb. - touleň srdčitá

Pochází z Japonska, Číny, Tchajwanu, Jávy a Himaláje, kde roste jako tvrdošíjný plevel v příkopech kolem cest v okolí vesnic. Je to vytrvalá rostlina tvořící rychle kořenové výběžky. Listy se podobají druhu Saururus, ale jsou mnohem širší. Báze čepele je srdčitě vykrojená, čepel je zelená, kolem žilek často červenohnědá. Klasnaté květenství je mnohem delší než list.

Tuto rostlinu pěstujeme stejně jako předchozí druh, především v paludáriích nebo v květináčích. Do akvárií je méně vhodná, i když roste submersně velmi dobře. Obvykle však vyrůstá nad hladinu a pak shazuje ponořené listy.

SCROPHULARIACEAE - KRTIČNÍKOVITÉ

Tato čeleď je reprezentována asi 3000 druhy rozšířenými po celém světě od arktického až do tropického pásma. Má 220 rodů a z nich 17 obsahuje vodní rostliny. Většinou však žijí ve velmi studené vodě a pro akvária jsou proto nevhodné (např. Veronica a Gratiola), jiné jsou pro pěstování příliš malé a dorůstají jen výšky 1 — 1,5 cm (např. Amphianthus, Glossostigma). Jiné druhy jsou neatraktivní (Bythophyton, Dopatrium, Lindneria, Peplidium nebo Mimulus), a tak se běžně pěstují jen rody Bacopa, Hemianthus, Hydrotriche a Limnophila a tu a tam se setkáme s rodem Limosella.

Bacopa - bakopa

Jsou to bahenní, vodní nebo suchozemské rostliny, které rostou v tropickém a subtropickém pásmu, především v Americe. Rod zahrnuje asi 50 druhů, z nichž velká část se dá pěstovat v akváriích. Zatím se běžně pěstují jen dva druhy. Kvetou jen nad vodou, květy vyrůstají na krátkých stopkách z paždí listů. Snadno tvoří semena, protože však se dobře množí vegetativně zakořeňováním lodyh, nevyplatí se pěstovat je ze semen. Kořínky mohou vznikat v místech nasazení listů, které jsou vždy vstřícné (po dvou proti sobě).

Některé zatím nedovezené druhy se vyznačují mnohotvárností listů, které jsou nad vodou celokrajné, pod vodou dělené. Z rodu Bacopa (Herpestis) přicházejí v úvahu B. repens (Cham. et Schlecht.) Wettst. a B. rotundifolia (Michx.) Wettst. ze Severní Ameriky, z tropické Jižní Ameriky B. myriophylloides (Benth.) Wettst., B. lanigera (Don) Wettst. a zvláště B. aquatica Aubl., která se v Brazílii a Guayaně používá jako léčivá rostlina.

Bacopa amplexicaulis (Michx.) Wettst. - bakopa objímavá

Pochází z teplých jižních států USA, kde roste jako bahenní nebo obojživelná rostlina. V emersní formě má asi 3—5 mm silnou, řídce chlupatou lodyhu, která je dlouhá až 100 cm, je poléhavá a v uzlinách kořenuje. Vzpřímené části lodyh dosahují výšky 10—20 cm. Listy jsou vstřícné, jejich jednotlivé páry jsou křížmostojné a svou bází objímají lodyhu. Jsou vejčité nebo eliptické a měří 2—3 x 1—1,5 cm. Jejich líc je zeleně lesklý, rub je jemně pýřitý. Kvete temně modře.

Submersní rostliny jsou lysé, zelené s tmavšími, výraznými žilkami na listech, které bývají mírně zvlněné. Je to velmi dekorativní, u nás však poměrně vzácná rostlina. Lodyha je částečně poléhavá i pod vodou, takže bakopa objímavá zaroste za dobrých podmínek větší plochy v akváriu. Vyžaduje vodu s mírně kyselou reakcí, pod vodou nesnáší přímé sluneční světlo a nejlépe se jí daří v zastíněných nádržích ve společnosti kryptokoryn.

Bacopa monniera (L.) Wettst. - bakopa drobnolistá

Předchozímu druhu je jen málo podobná, i když má rovněž vstřícné, křížmostojné listy. V přírodě roste v celé tropické a subtropické oblasti světa. V emersní formě je lysá, stejně jako pod vodou. Její lodyha je mírně plazivá, kořenující, vzpřímené části lodyh dosahují výšky 15—20 cm a na rozdíl od předchozího druhu se silně větví. Květy jsou fialové s tmavšími žilkami.

Listy jsou drobné a měří 10—20 x 5—8 mm. Na obou stranách jsou zelené, bez výrazných žilek, proti předchozímu druhu mnohem tlustší, nezvlněné. Pod vodou roste poměrně pomalu a je nepoléhavá, takže se v akváriu nerozrůstá do šířky, ale vytváří bohatě větvený dekorativní keříček. Vyplatí se ji namnožit emersně v paludáriích a teprve vyvinuté, větvené rostliny sázet pod vodu. Je světlomilná a nesnáší tmavá místa jako předchozí druh.

Hemianthus

Zástupci tohoto rodu jsou jemné byliny s malými lístky a kvítky vyrůstajícími ze stonku. Pocházejí z tropické a subtropické Ameriky, odkud je známo asi 10 druhů. Rostou v občas zaplavovaných bažinách.

Rod Hemianthus byl dříve slučován s rodem Micranthemum (malokvětka). Běžně se pěstuje jen Hemianthus micranthemoides (Nutt.) Wettst. Pochází ze západoindických ostrovů, ale šíří se na sever až do arktické Ameriky.

Rostlina je vytrvalá a roste na březích řek a rybníků na vlhké půdě i pod vodou. Lodyhy jsou čárkovité a snadno kořenují. U suchozemských rostlin jsou plazivé a vztyčují se do výšky nejvýše několika centimetrů. Pod vodou plazivé lodyhy vytvářejí vztyčené výběžky, dlouhé až 30 cm, hustě olistěné vstřícnými, světle zelenými, podélně okrouhlými lístky. Měří 4—5 x 1—3 mm.

Vyžaduje dostatek světla, písčité dno a teploty kolem 18—20 °C, ale dobře snáší i velmi teplou vodu. Snadno přezimuje i bez přisvětlování. Je vhodný do uzavřených prostorů mezi několika kameny, které pak vyplní hustým, světle zeleným, svěžím porostem. Množí se oddělováním částí zakořeněných lodyžek.

Hydrotriche hottoniiflora Zucc.

Pochází z Madagaskaru. Byla importována r. 1967 a náleží stále mezi novinky naších akvárií.

Ponořené lodyhy jsou plazivé, na mnoha místech kořenují a měří až 100 cm. Vzpřímené výběžky jsou podle výšky vodního sloupce 25—50 cm dlouhé. Ponořené listy jsou živě zelené, uspořádané v přeslenech, úzce čárkovité, vidličnatě větvené. Emersní listy jsou poměrně vzácné, jsou poněkud širší, trojlaločné.

Květy se tvoří na 12,5—25 cm dlouhém emersním hroznovitém květenství na kratičkých stopkách. Jsou 1—1,5 cm velké, bílé se žlutou bazální skvrnou. Hydrotriche je vytrvalá vodní rostlina vyskytující se v přírodě ve vlhkém prostředí nebo pod vodou. Pěstujeme ji podobně jako rod Limnophila ve společnosti kryptokoryn. Vyhovuje jí mírně kyselá voda a teploty kolem 20—25°C. Přesleny listů bývají až 10 cm široké, rostliny jsou proto velmi atraktivní, vhodné především k osázení rohů akvária.

Limnophila ( = Ambulia) - bahnatka

Tento rod zahrnuje asi 40 druhů, které rostou v jižní Asii, východní Africe a v Austrálii. Jsou to vytrvalé byliny, rostoucí ve vlhkém prostředí nebo pod vodou. Vytvářejí kulaté, plazivé a kořenující lodyhy dlouhé až 100 cm, jejichž vzpřímené vrcholky měří 20—50 cm, podle výšky vody v nádrži. Emersní listy jsou obvykle kopinaté, jejich okraje jsou jemně zoubkované až dřípaté, ponořené listy jsou stejně jako emersní uspořádány v průměrně šestičetných přeslenech a jsou dělené ve více méně tenké, několikrát zpeřené úkrojky.

Emersní nebo ponořené rostliny, které vyrůstají z vody, snadno kvetou a tvoří velké množství drobných, snadno klíčivých semen. Tento rod obsahuje řadu tropických vodních rostlin. V akvaristické literatuře se často cituje L. indica, L. heterophylla, L. racemosa a L. hottonoides. S jistotou však pěstujeme pouze tři následující druhy.

Limnophila aquatica (Roxb.) Alston - bahnatka vodni

Roste v přírodě jako vodní nebo bahenní rostlina, často jako plevel v rýžových polích od západní Indie po Bengálsko a Cejlon. Lodyhy jsou až 50 cm dlouhé (v akváriu obvykle jen 30 cm). Submersní listy jsou uspořádány v přeslenech a jsou vidličnatě dělené do čárkovitých, zelených úkrojků dlouhých 5—6,5 cm. Rostlina proto může dosáhnout 10—12,5 cm v průměru.

Za dobrých podmínek vyrůstají lodyhy nad vodní hladinu. Vynořené listy jsou kopinaté nebo eliptické, skoro celokrajné, jen na okrajích jemně zoubkaté. Překrásné květy jsou temně fialové s purpurově červenými skvrnami.

Tuto rostlinu pěstujeme při pH 6—7. Snáší dobře tvrdou vodu, je však poměrně citlivá na poklesy teplot a roste rychle a dobře jen při stálých teplotách od 20—25 °C.

Limnophila aromatica - bahnatka vonná

Pochází z tropické Asie a je to jediný pěstovaný druh tohoto rodu, který nemá dělené ponořené listy. Emersní i submersní rostliny mají stejné čepele. Jsou kopinaté, tmavozelené, nebo načervenalé, 2,5—5 cm dlouhé a většinou 1 cm široké, na okrajích zoubkaté. Zvonkovité květy jsou živě fialové.

Limnophila sessiliflora (Wahl.) Blume - bahnatka bezstopečná

Pochází z celé tropické oblasti Asie včetně ostrovních států a místy výrazně zasahuje až do subtropické zóny. Snáší proto nižší teploty (pod 20 °C) a je mnohem odolnější než předchozí druhy. Je to nejčastěji pěstovaná rostlina tohoto rodu.

Ponořené listy jsou ve 6—9 četných přeslenech a měří obvykle 2—3 cm, takže průměr rostliny nepřesahuje 5—6 cm. Listové úkrojky jsou čárkovité jako u předchozích druhů. Emersní část lodyhy je jemně pýřitá, listy jsou ve 4—6 četných přeslenech a jsou mírně vykrajované nebo peřenodílné. Květy jsou fialové.

V dobrých podmínkách roste velmi rychle. Vyžaduje mírně kyselé prostředí s rozptýleným světlem. Na slunci bledne. Dobře se pěstuje společně s kryptokorynami.

Limosella - blatěnka

Tento rod s 11 druhy zahrnuje drobné, obojživelné rostliny vyskytující se v mělkých, stojatých nebo tekoucích vodách. Pěstují se dva kosmopolitní druhy. Je to Limosella aquatica (blatěnka vodní) vysoká asi 5 cm. Její čepele jsou vejčité, 7,5 — 10 mm dlouhé. Dále je to L. subulata (blatěnka šídlatá), jejíž listy jsou čárkovité, oblé, bezřapíkaté. Oba druhy jsou zpravidla jednoleté, ale pod vodou obvykle vytrvávají. Nejsou příliš atraktivní.