ČLOVĚK, JAZYK A SPOLEČNOST

ČLOVĚK, JAZYK A SPOLEČNOST

Moderní školy kulturní antropologie v druhé polovině dvacátého sto­letí byly inspirovány synchronním pojetím jazykovědy, u jehož zrodu stáli J. Baudouin de Courtenay, Ferdinand de Saussure a představitelé Pražského lingvistického kroužku, například Nikolaj S. Trubeckoj a Ro­man Jakobson. Tento směr ve vývoji lingvistiky i jeho obdoba v antro­pologii a ostatních humanitních oborech se nazývají strukturalismus.

Již Franz Boas zdůrazňoval nutnost poznání jazykového systému při výzkumu indiánských kultur Severní Ameriky. Jeho žáci Edward Sapir a Benjamin Lee Whorf byli současně jazykovědci a antropologové. Klíčo­vou postavou strukturalistické antropologie je legendární francouzský etnolog, znalec kultur jihoamerických Indiánů, Claude Lévi-Strauss. Od šedesátých let dvacátého století se ve Spojených státech amerických šíří symbolická antropologie, zdůrazňující symbolickou povahu kultury, a kognitivní antropologie, která posuzuje kulturu jako kognitivní systém. I tyto dvě antropologické školy, sdružené v tzv. nové etnografii, můžeme označit za dědice strukturalismu.

Kultura a narace

Jak ukazují etnologické doklady ze známých kultur, vyprávění pří­běhů představuje něco lidsky bytostného, jedná se o antropologickou konstantu lidské existence. Náš obraz světa je souvislým vyprávěním o jeho povaze, vývoji a částech. Svět je jazykem uchopován, interpre­tován a konstituován. V této souvislosti hovoříme o jazykovém obrazu světa. Školská historie moderní společnosti reprezentuje institucionali­zované vyprávění neboli naraci. Učebnice dějepisu, historické knihy, beletrie a filmy předvádějí občanovi příběh, který má spoluprožívat a se kterým by se měl ztotožnit. Tímto způsobem se u obyvatelstva státu vytváří historické povědomí. Nebojme se říci, že jde o ideologickou infil­traci společenství oficiální, dominantní jazykovou kulturou, která potla­čuje a reguluje různé složky společenského života.

Mnozí sociologové, historikové a filosofové dějin používají metaforu meganarace, jako ideologického narativního obrazu historické epochy trvající staletí nebo tisíciletí. Meganarací může být i alternativní, totalitní ideologie, například marxismus, obsahující vyprávění o vybudováni utopie. Meganarace moderní evropské civilizace ukazuje novodobé dějiny od renesance jako proces neustálého osvobozování: nejdříve od krále, šlechty, církve a náboženství, později od vykořisťování a v závěru od všech institucí a, jak uvidíme na příkladu postmodernistických koncepcí, i od sa­motného jazyka. Tato meganarace modernismu tvořila hlavní náplň evrop­ského umění, literatury, hudby a filosofie. Modernismus je dnes podle některých autorů vyčerpán a hovoří se o nástupu postmodernismu, který český filosof Václav Bělohradský pojímá jako neochotu současného člově­ka účinkovat v modernistické meganaraci. Francouzský myslitel Jean-Fran­cois Lyotard píše o krizi tradičních meganarací.

Ve vyprávění a jazykovém obrazu světa se odhaluje těsný vztah mezi kulturou a jazykem. Této souvislosti využila strukturalistická a Sémio­tická kulturní antropologie, která převzala metodologii jazykovědy pro analýzu kultury. V následující kapitole si ukážeme, jak antropologové označují pomocí termínů moderní strukturalistické jazykovědy zákoni­tosti kulturního a společenského života.

Vývoj paradigmat jazykovědy

Objektem výzkumu jazykovědy je jazyk. Tradice jazykovědy sahá k řeckým gramatikům, soustředěným v údobí helenismu do dvou nejvý­znamnějších škol -alexandrijské a pergamské. Z mimoevropských bádá­ní o lidské řeči je pozoruhodná indická Paniniho gramatika sanskrtu z 5. století př. n. 1. Teprve v poslední době byla po zásluze rehabilitována stře­dověká spekulativní gramatika, kterou reprezentují Petr Helias, Petrus Hispanus nebo Thomas z Erfurtu, jehož rozsáhlý spis Gramatica Specu­lativa pochází z let 1300 až 1310. V roce 1660 publikují jansenističtí teo­logové a gramatici Antoine Arnauld (1612 -1694) a Claude Lancelot (1615 -1695) proslulou Grammaire de Port-Royale, konstruující karteziánský, racionalistický a přísně synchronní model jazyka.

Je příznačné, že rozvoj evropské jazykovědy byl koncem 18. století podnícen kontaktem Západu s mimoevropskými kulturami, zejména s indickou civilizací. Anglický úředník působící v Indii, Sir William Jones (1746 -1794), upozornil na podobnosti mezi sanskrtem, klasickou řečti­nou a latinou a dospěl k názoru, že tyto jazyky mají společný původ [com­mon descent). Známý myslitel romantismu Friedrich Schlegel (1742 -1829), který působil též na francouzské École Nationale des Langues Orientales Vivantes, založené v roce 1795 v Paříži, zavedl termín srovná­vací gramatika {vergleichende Grammatik). Dalšími představiteli histo­rické a srovnávací jazykovědy byli například Franz Bopp (1791 - 1867), Jacob Grimm (1785 - 1863) a Rasmus Christian Rask (1787 - 1832). V letech 1876 až 1890 dosáhla největší proslulosti positivisticky oriento­vaná mladogramatická škola (Junggrammatiker), jejíž představitelé Her­mann Paul, H, Osthoff, G. Curtius a K. Brugmann, působili zejména na lipské univerzitě. Jazykověda konce 18. a zejména 19. století byla ve znamení historického - diachronního přístupu, stejně jako lamarckismus a darwinismus v přírodních vědách a evolucionismus i difuzionismus v antropologii a dalších společenských oborech.

Vznik strukturalismu, který je spjat se jménem švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussura, znamenal obrat v metodologii jazykovědy 20. století a podmínil šíření synchronního přístupu do řady humanitních oborů, například literární kritiky, filosofie a antropologie. Ferdinand de Saussure je označován jako „Koperník lingvistiky' a srovnáván svým významem pro moderní vědecké myšlení s Charlesem Darwinem, Sig­mundem Freudem nebo Albertem Einsteinem.

Ferdinand de Saussure žil v letech 1857 až 1913. Pocházel ze staré patri­cijské ženevské rodiny. Saussure studuje v Lipsku a Berlíně, v důležitých střediskách tehdejší jazykovědy. Již ve svých jednadvaceti letech publi­kuje významné dílo zabývající se indoevropeistikou. Později Ferdinand de Saussure působí v Paříži a Ženevě, kde přednáší historii, srovnávací religionistiku a sanskrt. V roce 1906 je vedením ženevské univerzity pověřen přednáškami o obecné jazykovědě. Po Saussurově smrti vydali roku 1916 posluchači jeho sebrané přednášky tiskem pod názvem Cours de lingvistique générale, v češtině byla tato kniha vydána jako Kurs obec­né lingvistiky až v roce 1989.

V Praze působil od roku 1926 Pražský lingvistický kroužek, Jeho členy byli z českých vědců Vilém Mathezius, Bohuslav Havránek, Vladimír Skalička, František Trnka a Jan Mukařovský. Na práci kroužku se podíleli ruští badatelé Roman Jakobson a Nikolaj Sergejevič Trubeckoj. Studie badatelů Pražského lingvistického kroužku i přímé působení Romana Jakobsona ve Spojených státech amerických, kde se podílel na založení Linguistic Circle of New York, ovlivnily vývoj kulturní antropologie. V tezích Pražského lingvistického kroužku se poprvé objevuje termín struktura, od kterého se odvozuje název pro strukturalismus. Evropský strukturalismus, reprezentovaný školami pražskou, ženevskou a kodaň­skou, byl orientován sociologicky v duchu díla A. Comta a É. Durkheima - jazyk a jeho zákonitosti byly pojímány jako konvenční produkt společ­nosti. Americký strukturalismus, jehož zakladatelem je Boasův žák Edward Sapir, je orientován mentalisticky a zdroj jazykových pravidel hledá v lidském vědomí. Na rozdíl od strukturalismu Starého světa zahr­nuje tradice amerického strukturalismu mezi své předchůdce novohum­boldovce, Ernsta Cassirera, Josta Triera, Hanse Glinze nebo Leo Weisger­bera. Ze školy Leonarda Bloomfielda, zaměřené behavioristicky, a distribucionismu Zelliga S. Harrise vychází nejznámější lingvistický směr v současnosti, tzv. transformační a generativní gramatika americ­kého jazykovědce a logika Noama Chomského.

Původ jazyka

Otázka, do jaké míry je schopnost verbální komunikace podmíněna geneticky, a do jaké míry je naučitelná v kulturním a jazykovém prostře­dí, je součástí sporu mezi biologickým a kulturním determinismem, kte­rý jsme komentovali v závěru 2. kapitoly.

Ve prospěch kulturního determinismu svědčí případy „vlčích dětí', vyrůstajících mimo vliv lidské kultury. Jan Amos Komenský dokazuje, že výchova je nutným předpokladem, aby se „člověk stal opravdu člo­věkem', a uvádí: „Jsou příklady, že někteří lidé, kteří byli v dětství uchvá­ceni dravými zvířaty a mezi nimi vychováváni, nevěděli nic víc než divo­ká zvířata, ba že ani jazykem, rukama, nohama nic odlišného od zvířat nedovedli, leč až zase pobyli nějaký čas mezi lidmi.' Armando Favezza se ve své studii z roku 1975 zmiňuje o šedesáti dokumentovaných přípa­dech „vlčích dětí'. V roce 1920 nalezl indický misionář J.A. Singh ve smečce divokých vlků dvě děti - osmnáctiměsíční Amalu a osmiletou Kamalu. Kamala používala paží a rukou jen k chůzi a běhání, předměty uchopovala pouze ústy. Převýchova obou dětí byla nesmírně složitá, ale podstatně obtížnější byla u starší Kamaly. Kamala pronesla prvni slovo po dvou letech, za další dva roky obsahoval její slovník šest slov a teprve po osmi letech mluvila v krátkých jednoduchých větách. Amala zemřela v ústavu po roce pobytu mezi lidmi, zatímco Kamala po devíti letech. Podle amerického psychologa Arnolda Gesella by byl vývoj Kamaly zavr­šen asi v pětatřiceti letech, kdy by dosáhla mentální úrovně desetiletých až dvanáctiletých dětí.

Poznatky o „vlčích dětech' nejen zpochybňují mýty o Romulovi a Re­movi nebo legendy o Tarzanovi, ale zejména ukazují nezastupitelnou úlohu lidské kultury při procesu osvojení mateřské řeči. V posledních třiceti letech rozvoj kybernetiky odhalil nesmírnou komplikovanost gramatického systému jazyka. Zároveň se řada badatelů, například R. Jakobson, G. Drachman nebo K. Ohnesorg, detailně zabývala postna­tálním vývojem lidské řeči a byla zaujata relativní snadností a rychlostí, s jakou se dítě učí mluvit. Tato skutečnost vedla odborníky k závěru, že existují vrozené dispozice, umožňující optimální osvojení jazyka. Tuto tezi rozvinuli Noam Chomsky a zejména Derek Bickerton, hovořící o ge­netickém bioprogramu, řídícím ontogenezi jazyka. Většina současných lingvistů se domnívá, že všechny jazyky mají společné, dědičné rysy, kte­ré Joseph Greenberg označil jako jazykové univerzálie. Charles Hockett zmiňuje celkem třináct charakteristických, vrozených znaků jazyka, z nichž ale pouze čtyři jsou specifické pro Homo sapiens. Patří mezi ně produktivita jazyka (productivity), schopnost vytvářet z omezeného poč­tu fyziologických zvuků jejich neomezené kombinace a generovat neko­nečné množiny vět, schopnost vypovídat o objektech nepřítomných v prostoru i v čase {displacement), přenos a učení prostřednictvím tradi­ce [traditional transmission) a dvojí artikulace [double articulation). U tohoto posledního rysu, jenž byl podrobně popsán francouzským lingvistou André Martinetem a který má pro jazykový systém klíčový význam, se na chvíli zastavíme.

Jednou ze základních charakteristik jazyka je lineární a hiearchické uspořádání. Slyšíme-li větu On má nové auto, můžeme ji rozdělit na ele­mentární lineárně uspořádané prvky jazyka, které jsou nositeli významu a mají znakovou povahu: On m-á nov-é aut-o. Jedná se o tzv. morfémy. Při dalším členění sestoupíme na úroveň prvků, které nemají samy o so­bě význam, ale slouží k rozlišení jednotlivých morfémů. Tyto jednotky se nazývají fonémy. O-n m-á n-o-v-é a-u-t-o. André Martinet hovoří v této souvislosti o tzv. prvotním a druhotném členění jazyka [la double articu­lation du langage). Autoři pražské lingvistické školy rozlišují tři hiear­chické roviny přirozeného jazyka: fonologickou (nevýznamovou), mor­fologickou (významovou) a syntaktickou (výpovědní). Na tomto základě byly stanoveny tři hlavní obory lingvistiky: fonologie, zabývající se zvu­kovou stránkou jazyka, syntaxe, studující gramatickou strukturu jazyka, a sémantika, zaměřená na výzkum významu.

Pozoruhodnou součástí preadaptace lidské řeči je tzv. kategorická per­cepce. Sluchový aparát člověk je schopen registrovat pouze fonémy, kte­ré jsou v jeho jazyce významově relevantní. To znamená, že fyzikální rozhraní mezi dvěma fonémy neodpovídá hranici mezi dvěma zvuky řeči stanovené posluchačem. Například Japonci nezaznamenají distinkci mezi hláskami r a l, protože tyto konsonanty neodlišují v japonštině významově odlišná slova. Podle některých autorů je kategorická percep­ce geneticky podmíněná a lze ji zaznamenat již u nižších primátů.

Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure rozlišil dva aspekty jazyka: langue a parole. Langue (anglicky „language', německy „die Sprache', česky „jazyk') představuje systém abstraktních pravidel, které musíme podvědomě respektovat, aby naše řeč měla smysl. Dítě se nerodí z lin­gvistického hlediska jako Francouz nebo Čech, protože není vybaveno konkrétními pravidly francouzštiny nebo češtiny. Jeho nervový motoric­ký systém je pouze jazykově preadaptován a poskytuje nezbytnou men­tální výbavu pro komunikaci. Teprve během postnatálního vývoje si člo­věk učením osvojuje jazykový systém zásad a norem, pomocí kterých se dorozumívá. Současný americký lingvista Noam Chomsky, zakladatel generativní gramatiky, používá termín competence (kompetence), který je významově blízký langue. Saussurův pojem parole (anglicky „speech', česky „řeč') znamená mluvenou řeč, vznikající realizací abstraktních pravidel langue v aktuální promluvě. Noam Chomsky zavedl analogický termín performance (provádění) a za hlavní úkol jazykovědy považuje formální matematický popis pravidel převedení abstraktního jazykové­ho systému (competence) do podoby mluvené řeči (performance). V tomto smyslu Noam Chomsky hovoří o hlubinných strukturách {deep structure) a povrchových vrstvách (surface structure) jazyka.

Je téměř jisté, že lingvistická kompetence a transkulturní univerzálie jazyka jsou v lidském jedinci zakotveny geneticky. K tomu, aby se jazy­kový systém dostatečně vyvinul, je třeba působení rané výchovy v údobí, označovaném jako sensitivní fáze maturačního procesu, která se ome­zuje na prvních několik let života jedince. Tragédie „vlčích dětí' spočíva­la ve skutečnosti, že v této klíčové době byly jazykově i kulturně zane­dbány.

Mluvená řeč představuje pouze jednu z možných modalit uskutečně­ní lingvistické kompetence, která se může realizovat též ve vizuálním kódu jako písmo nebo znaková řeč. Na druhé straně je nutno zdůraznit, že jiné způsoby sociální komunikace, například pantomima, nejsou pro­jevem jazyka.

Neurologové zjistili, že s lingvistickými funkcemi je spjata levá hemi­sféra lidského mozku, která se podílí na produkcí jak mluvené, tak po­sunkové podoby jazyka (například American Sign Language, používaný hluchoněmými). Naproti tomu pravá hemisféra je zodpovědná za panto­mimu a různé druhy gest, které sice často doprovázejí mluvenou řeč, ale z neurologického hlediska postrádají lingvistický charakter. Výzkumy mozku primátů prokázaly rozdíly v neurologickém substrátu podmiňu­jícím komunikaci opic a lidoopů na jedné straně a mluvenou řeč člověka na straně druhé. Terrence Deacon tuto odlišnost charakterizoval jako diferenci mezi limbickou a frontální kontrolou vokalizace.

Pojem komunikace se tedy zcela nekryje s vymezením jazyka. Rob­bins Burling poukázal na skutečnost, že lidská komunikace zahrnuje dvě výrazně odlišné složky s rozdílnou evoluční historií: verbální a nonver­bální aspekt komunikace.

Verbální komunikace, která je projevem lidské lingvistické kapacity, představuje jedinečnou adaptaci našeho druhu. Je charakteristická digi­tální a symbolickou povahou, dvojí artikulací, kreativitou, produktivitou a především syntaktickou organizací. Její neurologická řídící centra se nalézají v levé hemisféře mozku. Při osvojování verbální komunikace má nezastupitelnou úlohu kulturní prostředí.

Nonverbální komunikaci označuje též Burling jako „gesture-call sys­tem'. Zahrnuje rozsáhlý soubor gestikulace, faciální exprese a prozódie, jejichž společným jmenovatelem je analogická povaha, genetická pod­míněnost, souvislost s funkcí pravé hemisféry mozku a nepřítomnost syntaktické organizace. Vrozenost manuálních nebo obličejových gest člověka, z nichž některé zakladatel sociobiologie Edward Wilson zařadil mezi epigenetická pravidla, je potvrzována jejich univerzálním roz­šířením mezi etnicky odlišnými skupiny. Edward Sapir zdůrazňoval „metalingvistickou' funkcí lidské nonverbální komunikace, zapojené v sémantickou interpretaci jazykové výpovědi.

Ačkoliv již archaické národy, například staří Řekové, pokládali jazyk za hlavní dispozicí určující lidství {zóon logon echon), současné vý­sledky vědy vedou k závěru, že člověk je vybaven mimořádnými men­tálními schopnostmi i bez lingvistických funkcí. Nebyl to tedy jazyk, kdo ustavil rod Homo. Z klinické literatury je znám případ pacienta, označovaného jako Brother John, který tuto skutečnost přesvědčivě do­kládá.

Brother John, ve Švýcarsku žijící řádový bratr, trpěl prudkými záchvaty afázie, paralyzujícími dočasně jeho veškeré jazykové schopnosti, akustic­ké i vizuální. Nedokázal hovořit, porozumět mluvené řeči, číst ani psát. Pacient zůstával během záchvatů zcela při vědomí a dokázal svůj stav sle­dovat a později popisovat. Přestože byl zbaven všech lingvistických funk­cí, byl postižený schopen souvislého myšlení, rozeznával a plně vnímal hudbu, obrazy, jednotlivé hlasy a tváře, používal předměty denní potřeby, jeho prostorová orientace zůstala naprosto nedotčena, sociální inteligence zachována, se svým okolím se dorozumíval pantomimou.

Mnozí vědci proto argumentují, že lidské mentální schopnosti značně převyšují úroveň lidoopů bez ohledu na jazykovou kompetenci. S tímto závěrem však nesouhlasí někteří etologové zabývající se studiem chování šimpanzů. Jane Goodallová, slavná badatelka studující již 30 let v africké přírodě divoké šimpanze, dokonce tvrdí, že schopnost dorozumívat se artikulovanou řečí je jediným atributem odlišujícím mysl lidí od menta­lity lidoopů.

Charles Hockett, následuje tradici sahající až k Charlesu Darwinovi, pojal vznik lidského jazyka jako evoluční přeměnu „uzavřeného' systé­mu zvířecí komunikace v „otevřený' kreativní a produktivní systém lid­ského dorozumívání. Tato obecně rozšířená představa, připomínající svým slovníkem sociologické úvahy Karla Poppera a považující skřeky opic a lidoopů a zvuky lidské řeči za homologické útvary, trpí některými základními nedostatky. Již jsme zmínili rozdíly v neurologickém substrá­tu obou systémů, které poukazují na jejich odlišnou evoluční historii. Robbins Burling se domnívá, že z komunikace nižších primátů se vyvi­nulo lidské nonverbální dorozumívání, nikoliv však jazyk.

Pokud zamítneme zvířecí komunikaci jako evoluční zdroj lidského ja­zyka, musíme se pokusit určit jiné struktury v chování primátů, které by byly homologické s lingvistickou adaptací Homo sapiens. Řešením by mohla být téze, že jazyk je projevem výrazného rozvoje kognitivních schopností člověka, které umožňují vytvářet mentální modely založené na vnitřní reprezentaci {mental representations) okolního světa. Pri­márním smyslem lingvistické kompetence by byla tvorba kognitivních modelů reality, nikoliv komunikace, jež by představovala vedlejší, sekun­dární důsledek této kognitivní adaptace.

Semiotická antropologie

Inspirace synchronními lingvistickými metodami měla za následek vytyčení nového programu kulturní antropologie, která se již nezaměřuje pouze na popis kulturních projevů, ale analýzou kultury na vyšší rovině abstraktnosti studuje strukturu, řídící prvky jevových znaků kultury. Kultura je pojata jako systém znaků. Úkolem antropologie je studium zna­kového systému kultury, které má za cíl odhalení pravidel, prostřednictvím kterých kultura organizuje svůj život. Znakovost je společným jmenovate­lem lidského jazyka a kultury. Znaky jsou hlavními stavebními kameny vnitřní mentální reprezentace světa v lidském vědomí, která má, jak před­pokládáme, lingvistickou povahu. Kultura je pak kolektivním rozšířením a sdílením tohoto semiotického (znakového) modelu reality. Řada badate­lů navíc zdůrazňuje, že rozšiřování kognitivní semiogenetické kapacity, tedy schopnosti centrální nervové soustavy vytvářet znaky, v evoluční linii savců a primátů představuje jeden z mála jasných projevů růstu komplex­ností ve vývoji přírody. Thomas Sebeok, inspirován redukcionismem Ri­charda Dawkinse, pokládá ustavování znakových systémů za hnací motiv evoluce. Vznik lidského jazyka a kultury můžeme pokládat za dosavadní vrchol procesu semiogenese v přírodě.

Vymezení znaku

Znak se stal ve dvacátém století jedním z ústředních termínů antropologie a později i většiny společenských věd. Problematikou zna­ku se zabývali antičtí, středověcí i karteziánští filosofové, dále Giam­battista Vico, Wilhelm Leibniz, John Locke nebo David Hume. Novým způsobem byl znak vymezen na půdě synchronní lingvistiky počátku dvacátého století.

Intuitivně je jasné, že zvuky řeči nemají zpravidla přímý vztah k před­mětům, o kterých hovoříme. Tato skutečnost je vyjádřena termínem arbitrariness (libovolnost, arbitrárnost) a souvisí se znakovou povahou jazyka.

Ferdinand de Saussure a nezávisle Němec Karl Buhler a Američan Charles S. Peirce oživili myšlenku známou již řeckým stoikům a středo­věkým scholastikům, že jazyk je systém znaků. Z této téze vyplývají pře­devším dva fakty. Za prvé, že znak má zástupnou funkci. To znamená, že při komunikaci hovoříme o skutečnosti, která je mimo vlastní jazyk a na kterou zprostředkovaně odkazujeme.

Hovoříme-li o určitém předmětu, vyslovíme slovo „stůl'. Toto slovo je shlukem hlásek a fyzikálním zvukem, chvěním vzduchu vyvolaným pohyby našich mluvidel. Skutečnost, že si jako znalci češtiny vybavíme „dřevěnou desku se čtyřma nohama', je dána konvencí, společenskou dohodou o vztahu mezi artikulovaným zvukem „stůl' a dotyčným před­mětem. Tuto dohodu jsme si osvojili učením mateřskému jazyku.

Kromě zástupné funkce jazyka vyplývá z definice jazyka jako systému znaků i vnitřní organizovanost. V našem výkladu musíme odlišit systém od struktury. Systém je definován jako množina prvků a vztahů na prvcích definovaných. Struktura zahrnuje pouze množinu relací, protože povaha a hodnota prvků je dána jejich postavením v rámci těchto vztahů.

Pojetí znaku u Ferdinanda de Saussura je bilaterální. V literatuře je Saussurovo vymezení znaku charakterizováno jako substanční. Znak představuje dyádu, tvořenou dvěma složkami: označovaným [signifié) pojmem (concept) a označujícím [signifiant) akustickým obrazem {ima­ge acoustique). Pojem „stůl', vznikající v našem mozku, na sebe bere prostřednictvím hlasového aparátu zvukovou podobu. Americký lingvis­ta Charles S. Peirce publikoval definicí znaku, pro kterou se vžil název relační. Peircova definice zní:

Znak je smyslově uchopitelnou entitou (a), zastupující entitu materiální nebo ideální povahy (b), vzhledem ke společné dispozici (c), sdílené mluvčím i adresátem.

Tyto vztahy lze graficky znázornit tzv. relačním trojúhelníkem:

Prvek (a) nazývejme vehikulum, prvek (b) představuje objekt, který je prvkem (a) zastupován.

Vrátíme-li se k našemu příkladu, objekt (b) reprezentuje konkrétní stůl, o kterém mluvíme, zatímco vehikulum (a) je samotné slovo „stůl'. Objektem (b) je cokoliv, o čem hovoříme, včetně nehmotných, abstrakt­ních nebo neexistujících předmětů. Vehikulum (a) musí mít materiální povahu, aby bylo registrovatelné lidskými smysly. V artikulované řeči je vehikulum (a) zvukové, při vizuální komunikaci nebo v písmu má optic­ký charakter.

Třetím prvkem Peircovy definice je dispozice (c) neboli význam, odrá­žející společnou schopnost mluvčího i adresáta přiřazovat zastupující vehikulum (a) k zástupnému objektu (b). Díky kolektivně sdílené jazy­kové dispozici (c) jsme během komunikace schopni odkázat zvukem „stůl' (a) k předmětu (b) a je nám porozuměno.

Pokud bychom se ve výkladu omezili na vztah mezi vehikulem (a) a dispozicí (c), pohybovali bychom se na půdě Saussurovy substanční definice. Vehikulum (a) by v tomto případě představovalo akustický ob­raz (image acoustique) a prvek (c) pojem (concept).

Charles S. Peirce vypracoval na základě vztahu vehikula (a) a objektu (b) následující klasifikaci znaků:

Pokud je relace mezi vehikulem a objektem konvenční, hovoříme o symbolech. Slovo „stůl' má symbolický charakter, protože jeho hlásky se akusticky „nepodobají' dřevěnému předmětu, který označuje.

Je-li konvenčnost vztahu vehikula a objektu narušena a vehikulum je v určité míře podobné objektu, jedná se o ikóny. Příkladem ikónů v lidské řeči jsou tzv. onomatopoická (zvukomalebná) slova, napodobu­ jící akusticky zvuky nebo činnosti, na které odkazují (mňoukat, cinkat, hafat, šeptat).

Jestliže se vehikulum přímo vztahuje k objektu a je tímto objektem modifikováno, mluvíme o indexech. V přírodě je například indexem ohně jeho kouř.

V Piercově relačním trojúhelníku jsme vrchol (c) nazvali dispozicí, která umožňuje při procesu semiosis, tj. přiřazování vehikula (a) k objek­tu (b), smysluplnou komunikaci. Nabízí se otázka, čím jsou tyto dispo­zice dány, jakým způsobem je člověk získává a jak se realizace dispozice během komunikace uskutečňuje? Stručně řečeno - musíme řešit pro­blém, jak získávají slova nebo znaky význam. Tato problematika zajíma­la již staré Řeky.

Filosof Platón je autorem dialogu Kratylos, ve kterém vystupují tři postavy: Sokrates, Kratylos a Hermogenes. Kratylos hájí stanovisko, že povaha slov odpovídá přirozeným vlastnostem označovaných předmětů. Naproti tomu Hermogenes se domnívá, že význam slov je dán dohodou mezi lidmi,

Současná lingvistika se kloní k Hermogenově názoru a považuje slova lidského jazyka za symboly, ustavené kulturně a historicky podmíněnou sociální konvencí. Jedinou výjimku reprezentují slova zvukomalebná (onomatopoická), pro které by platil Kratylův výklad. Zůstává otevřenou otázkou, zda onomatopoické výrazy nepředstavují pozůstatky evolučně staršího stádia jazyka, ve kterém existovala sémanticky-emocionální vaz­ba mezi pojmy a předměty.

Základy sémiotiky

Saussurovo a Peircovo vymezení znaku se nevztahuje pouze na jazyk, který je jenom jedním z řady případů výskytu znaku. Speciální věda, zabývající se znaky, jejich vztahy a klasifikací, se nazývá sémiotika. V ro­ce 1938 vydává v Chicagu americký filosof a logik Charles William Mor­ris (1901 -1979) knihu Základy teorie znaků [Foundations of the Theory of Signs), která se stala jedním ze základních děl sémiotiky. Charles W. Morris stanovil 4 složky procesu semiosis:

1. vehikulum, které působí jako znak

2. designát neboli objekt

3. interpretans, účinek na příjemce, díky němuž se dané vehi­kulum jeví jako znak

4. vlastní interpret, příjemce znaku

Vztah vehikula (znaku) a designátu (objektem) posuzuje sémantika, nauka o významech znaků. Relace mezi dvěma vehikuly (znaky) studuje syntaktika a na vzájemný vztah vehikula (znaku) k interpretu (příjemci) se zaměřuje pragmatika. Semiotika se tedy člení do tří dílčích odvětví: na sémantiku, syntaktiku (syntax) a pragmatiku. Charles William Mor­ris chápe jazyk jako „intersubjektivní množinu znakových vehikul, je­jichž užívání je vymezeno syntaktickými, sémantickými a pragmatický­mi pravidly'. Lidská vokální komunikace je jedním z řady případů takto vymezeného jazyka, který může nabývat mnoho podob. Mluvíme o různých specializovaných formách jazyka, například o jazyce logiky, matematiky, přírodních, společenských věd, umění, etiky, estetiky nebo filosofie. Morris své myšlenky shrnuje v důležitém postulátu:

Sémiotika poskytuje základ pro porozumění hlavním formám lidské činnosti a jejich vzájemným vztahům, protože všechny tyto činnosti a vztahy se odrážejí ve znacích, které tyto činnosti zprostředkovávají.

Sémiotika prodělala v posledních desetiletích bouřlivý rozvoj, často charakterizovaný jako „Sémiotická revoluce'. Z nauky pojednávající výlučně o znacích se stala vědou o systémech a hermeneutickým obo­rem. Objektem výzkumu sémiotiky, obohacené o poznatky kybernetiky, matematické logiky a sémantiky, se staly všechny aspekty lidské společ­nosti a kultury. S touto orientací souvisí i širší vymezení znaku, než kte­ré podávali jazykovědci v první polovině dvacátého století. Podle Ivana Bystřiny je znak „materiálně energetický, smyslově vnímatelný objekt (proces, událost), obsahující producentem intendovanou informaci o označovaném'.

Sémiotikové se hlásí kromě Ferdinanda de Saussura, Romana Ja­kobsona, Charlese S. Peirce a Charlese W. Morisse k Michailu Michajlo­vičovi Bachtinovi, Viktoru Šklovskému a dalším představitelům ruského formalismu. K problematice sémiotiky má blízko řada francouzských intelektuálů, mezi které náleží strukturalista Roland Barthes, psycholog Jacques Lacan, filosof dekonstrukce Jacques Derrida, filosof Jean Baudrillard, literární teoretička Julia Kristevová, filosof Jean-Francois Lyotard, strukturalista Gérard Genette, strukturalista Algirdas Julien , strukturalista a literární teoretik Tzvetan Todorov. Mezi známější představitelé sémiotiky patří dále Ital Umberto Eco, Estonec Jurij Michajlovič Lotman a Ivo Osolsobě, působící v Brně.

V antropologii se Sémiotická analýza plně uplatnila až v rámci symbo­lické antropologie, formující se v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Spojených státech amerických.

Strukturalismus

Za druhé světové války se do Spojených států amerických uchýlili fran­couzský etnolog Claude Lévi-Strauss a představitel Pražského lingvistic­kého kroužku, ruský lingvista Roman Jakobson. Zde se sblížili jednak s žáky amerického antropologa německého původu Franze Boase, jed­nak se zástupci amerického strukturalismu, soustředěnými kolem new­yorského lingvistického kroužku {Linguistic Circle of New York). Výrazem této spolupráce a prolnutí rozmanitých jazykovědných a antro­pologických tradic byl vznik strukturalistické školy kulturní antropo­logie, jejíž nejvýznamnější osobností se stal Claude Lévi-Strauss. Termín structure byl poprvé použit v terminologii Pražského lingvistického kroužku v roce 1929. Ferdinand de Saussure, který je považován za vlast­ního zakladatele strukturalismu v jazykovědě, hovořil pouze o jazy­kovém systému. Synchronní metoda strukturalismu je založena na urči­tých vlastnostech jazyka, odhalených lingvisty koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století. Podstatu přechodu od mladogramaticky zaměřené lingvistiky ke studiu jazyka jako souboru znaků, ustavených vzájemnými vztahy, lze shrnout Saussurovým výrokem: „Jazyk je forma, nikoliv substance'.

Principy strukturalismu jsou odvozeny kromě přednášek Ferdinanda de Saussura z fonologických prací polského jazykovědce J. Baudouina de Courtenay, působícího v druhé polovině minulého století v Kazani, a ze studií Nikolaje S. Trubeckého, významného ruského představitele pražské školy, autora Základů fonologie [Grundzuge der Phonologie) z roku 1939. Nikolaj Trubeckoj rozeznává fonetiku jako nauku o fyzikál­ní povaze hlásek lidské řeči a fonologii, pojednávající o distinktivní funk­ci fonémů, odlišujících navzájem význam různých morfémů. Repertoár fonémů určitého jazyka se odkrývá při srovnávání významů jednotlivých slov: například zvuková odlišnost fonémů „ž' a „š' ve slovech „žít' a „šít' umožňuje posluchači rozeznat rozdílný význam obou morfů. Fonémy nelze definovat na základě jejich akustického charakteru, protože fyzi­kální vlastnosti fonému se liší podle pozice ve slově a jeho hodnota je dána postavením v rámci fonologické struktury. Fonologická struktura jazyka je vybudována binárními protiklady mezi fonémy: samohlásky vs. souhlásky nebo hlásky znělé vs. hlásky neznělé atd. Důležitá idea struk­turalismu spočívala v rozšíření této binárně-strukturální klasifikace i na další kategorie jazyka - z fonologie na morfologii, syntaxi a sémantiku. Každý lingvistický termín odvozuje svoji hodnotu z opozice vůči ostat­ním termínům.

Struktura jazyka je dána souborem vztahů, které rozdělujeme na paradigmatické a syntagmatické. Paradigmatická vztahy jsou relace mezi jednotkami stejné sémantické nebo syntaktické třídy, zvané paradigma, které jsou zaměnitelné v daném kontextu. Ve školské gramatice se za příklad paradigmat uvádí jmenná deklinace (skloňování). Slovní tvary (například muž, muže, muži), tvořící paradigma, se shodují v kořeni (nebo kmeni), ale liší se gramatickým číslem nebo pádovým zakon­čením. Na stejném místě ve větě nelze jednotlivé členy paradigmatu sub­stituovat, protože nejsou ve stejném kontextu. Syntagmatické vztahy odpovídají relacím shlukovaných a segmentovaných prvků v lineární řadě. V jazyce se jedná o vztahy mezi větnými členy - například přídav­ným a podstatným jménem, mezi nimiž musí být gramatická shoda -kongruence. Tvar adjektiva respektuje charakter jména.

Vezměme si jako příklad anglickou větu: I have a car. Vyřknutí, na­psání nebo přečtení této věty představuje událost (event) řečového aktu [speech act), probíhající v čase, ve které se jednotlivá slova vyskytu­jí v syntagmatickém kontextu. Za jisté situace můžeme anglický neurčitý člen „a' nahradit členem určitým „the', případně člen vynechat. Tyto substituce probíhají v paradigmatu množiny prvků, ze kterého vybíráme podle kontextu dané věty. Paradigmatický kontext jazyka se odehrává v naší mysli mimo čas syntagmatického kontextu. Nejedná se o událost v čase (event), ale o nečasovou strukturu (structure). Podle strukturalis­tů umístěním do syntagmatických a paradigmatických relací slovo získá­vá význam. To znamená, že například význam slova „modrý' nemůže­me odvodit, pokud neuchopíme vztahy modré barvy k ostatním barvám. Naše koncepce barvy je produktem těchto distinkcí.

Vidíme, že jazyk je systém vzájemně závislých termínů a hodnota každého z nich je odvozena ze simultánní přítomnosti termínů ostatních. Tato vlastnost lidského jazyka odpovídá podle některých filosoficky orientovaných strukturalistů i povaze reality. Terence Hawkes napsal, že svět je vystavěn spíše ze vztahů než věcí a strukturalismus postihl samot­nou povahu lidství („to be human is to be a structuralist').

Kulturní antropologie orientovaná strukturalisticky chápe kulturu jako strukturu, formu imanentně obdařenou smyslem. Význam každého kul­turního fenoménu - znaku je dán jeho postavením ve společenské struk­tuře a je vyčerpatelný syntagmatickými a paradigmatickými vztahy. Strukturalisté se domnívají, že počet strukturního uspořádání lidských kultur je konečný a že existují obecná, exaktně zachytitelná pravidla, kterými lze odvodit všechny světové kultury. Ferdinand de Saussure po­užil k objasnění této problematiky analogii s hrou v šachy, která se sklá­dá z „gramatiky' pevných pravidel. Jestliže místo dřevěných šachových figurek použijeme figurky ze slonoviny, „gramatika' hry se nemění, pokud ovšem změníme způsob tahu jediné figurky, má to na pravidla šachů hluboký vliv. Proto při strukturální analýze souboru určitých ob­jektů není důležitá jejich látková povaha, ale pouze struktura vztahů, která jej vytváří. Analýza pravidel šachové hry je synchronní, nehistoric­ká. Nemůžeme určit jakousi „evoluci šachu', protože šachy jsou buď konstituovány ve své současné „gramatice', nebo se nejedná o šachy.

Existují analogie mezi strukturalismem a marxismem a freudismem. S oběma směry souvisí východisko strukturalismu, podle něhož lidská sociální aktivita je podmíněna nevědomými zákonitostmi, které mají inteligibilní povahu. Sigmund Freud kladl důraz na funkce nevědomí, zatímco marxismus upřednostňoval primát materiální základny spole­čenských a výrobních vztahů. Gnostický, iracionální aspekt v marxismu spočívá v přesvědčení jeho zastánců, že pochopení paradigmatu kapita­listické ekonomické struktury devatenáctého století postačí k analýze syntagmatického, historického kontextu evropské civilizace a umožní stanovit i politicky motivovanou prognózu.

V rámci francouzské kultury patří ke strukturalismu etnolog Claude Lévi-Strauss, filosof Louis Althusser, psycholog Jacques Lacan, filosof a sociolog Roland Barthes, filosof Michel Foucault a filosof dekonstrukti­vismu Jacques Derrida. Z tradic strukturalismu a sociologie Émila Durkheima vychází i francouzská historická škola Annales, založená před druhou světovou válkou Marc Blochem a L. Febvrem. V současné době se k této škole hlásí medievalista Jacques Le Goff, E. Le Roy Ladurie a specialista na novodobou historii Marc Ferro. Shrňme si čtyři klíčové zásady sémiotické a strukturální antropologie:

Sémiotika se zabývá vědeckou analýzou znaku a způsobu, jakým znaky sdělují smysl.

Objektem sémiotické analýzy je kultura definovaná jako systém, složený z různých druhů znaků.

Druhy znaků jsou symbol, ikóna a index.

Každý znak sděluje smysl pomocí textu (syntagmatu) a kontextu (paradigmatu). Text je konkrétní sdělení, kontext je zařazení textu dosouvislosti, dávající textu smysl.

Claude Lévi-Strauss

Claude Lévi-Strauss se narodil v Belgii v roce 1907. Zapsal se na práva, ale dal přednost studiu filosofie na École Normale Superieure v Paříži, které dokončil v roce 1932. O dva roky později byl jmenován profesorem sociologie na univerzitě v Sao Paulo v Brazílii. Intelektuální prostředí pařížských univerzit, ve kterém vyrůstal, popisuje Claude Lévi-Strauss v autobiografii Smutné tropy následujícími slovy:

Léta 1920 - 1930 byla obdobím, kdy se ve Francii začaly šířit psycho­analytické teorie Freudovy. Jejich prostřednictvím jsem poznával, že statické antinomie, na nichž nám doporučovali budovat své filosofické disertace a později své přednášky - racionální a iracionální, intelektuální a afektivní, logické a prelogické - představují nakonec jen nezávaznou hru. Především, nad racionálním existovala jiná, významnější a platnější kategorie, kategorie signifikantního, v němž nachází racionálno svou nejvyšší formu bytí, ale o němž ve výkladech našich učitelů (hloubají­cích spíš nad Esejem o bezprostředních datech vědomí než nad Kursem obecné lingvistiky F. de Saussura) nepadlo ani slovo. Freudovo dílo mi pak odhalovalo, že tyto protiklady nejsou opravdovými protiklady, pro­tože právě chování zdánlivě nejafektivnější, pochody nejméně racionál­ní, projevy označované jako prelogické - bývají zároveň nejsignifikant­nější. V protikladu k bergsonismu, který měnil bytosti a věci v kašovitou břečku, aby se ozřejmila jejich slovy nepostižitelná povaha, a jehož teze byly předpokládány prostě k věření nebo dokazovány argumenty, v nichž byl předpoklad jejich platnosti už skrytě obsažen, přesvědčoval jsem se, že bytosti a věci si mohou uchovat své skutečné vlastnosti a podržet záro­veň i zřetelné obrysy, které je navzájem ohraničují a dávají každé z nich rozumem postižitelnou strukturu. Poznání nespočívá v tom, že se těchto skutečností zřekneme nebo je vyměníme za něco jiného, ale ve výběru pravdivých aspektů, to znamená takových, které se shodují s vlastnostmi mého myšlení. Ne snad proto, že by toto myšlení věci nevyhnutelně pod­řizovalo svým zákonům, jak to hlásali novokantovci, ale spíš proto, že i ono samo je objektem. A jelikož je „z tohoto světa', sdílí také jeho pova­hu. (přeložil Jiří Pechar, 1967).

Inspirován pracemi žáků Franze Boase se Claude Lévi-Strauss začal věnovat etnologii, která v té době neměla ve Francii samostatnou katedru. V letech 1938 a 1939 Lévi-Strauss podnikl několik terénních výzkumů mezi indiánskými kmeny v brazilském vnitrozemí. Po okupaci Francie emigroval do Spojených států amerických, kde působil na New School for Social Research v New Yorku. Zde se stýkal například s Romanem Jakobsonem a řadou amerických kulturních antropologů. Po skončení druhé světové války se Claude Lévi-Strauss vrátil do Francie a stál v čele oddělení sociální antropologie na École Pratique des Hautes Études. Od roku 1959 byl vedoucím první francouzské katedry sociální antropologie na Collége de France.

Claude Lévi-Strauss je považován nejen za zakladatele strukturální antropologie, ale též za jednu z nejvýraznějších osobností francouzské­ho poválečného myšlení a kultury, která měla nesmírný vliv na současné sociální vědy. Claude Lévi-Strauss je autorem řady odborných publikací a knih. Mezi nejvýznamnější díla Lévi-Strausse patří Strukturní antropo­logie (Anthropologie structurale, 1958, Anthropologie structurale Deux 1973), Divošské myšlení {La pensée sauvage, 1962), Totemismus dnes(Le totémisme aujourďhui, 1962), čtyři díly Mytologického [Mythologiques I.: Le cru et le cuit, 1964, II.: Du ciel aux cendres, 1967, III.:L'origine des maniéres de table, 1968, IV.: L 'homme nu, 1971), Vzdálený pohled [Le regard eloigné, 1983), Žárlivá hrnčířka (La potiére jalouse, 1985), Symbo­ly a jejich dvojníci (Des symboles et leurs doubles, 1989). V češtině byly vydány Lévi-Straussovy Smutné tropy (1967) a Myšlení přírodních náro­dů (1971).

Celoživotním tématem vědeckého úsilí Claude Lévi-Strausse bylo poznání myšlení přírodních národů. Evolucionističtí etnologové se dívali na domorodé kmeny bez písma jako na pozůstatky prvotního primitiv­ního stádia vývoje lidstva, případně jim, jako například Luciene Lévy-Bruhl, přisuzovali „prelogické myšlení', nesouměřitelné s „logickým' myšlením civilizovaného člověka. Claude Lévi-Strauss popíral v duchu učení Émila Durkheima a Marcela Mausse existenci kvalitativních rozdí­lů ve způsobu, jakým posuzuje realitu archaická a moderní společnost.

Své metodologické požadavky na etnologii jako exaktní vědu opřel Claude Lévi-Strauss i o interpretaci Karla Marxe a Sigmunda Freuda:

Ve šlépějích Rousseauových a způsobem, který se mi zdá rozhodný, Marx ukázal, že sociální věda přesahuje rovinu faktických událostí, zrov­na tak jako fyzika přesahuje rovinu smyslových dat: cílem musí být zkonstruovat určitý model, prostudovat laboratorním způsobem jeho vlastnosti a různé způsoby, jak reaguje, a pak použít těchto pozorování k výkladu empirického dění, které se ovšem může od našich předpokla­dů velmi lišit.

Zdálo se mi, že marxismus postupuje na jiné úrovni reality týmž způ­sobem jako geologie a psychoanalýza, chápaná v tom smyslu, jaký jí dal její tvůrce: všechny dokazují, že pochopit znamená převést jeden typ skutečnosti na jiný, že pravá skutečnost není nikdy nejzjevnější, a že povaha pravdy se poněkud prozrazuje už tvrdošíjností, s jakou nám uni­ká. Ve všech těchto případech stojíme před týmž problémem, problémem vztahu mezi smyslovým a racionálním, a cíl, k němuž se směřuje, je týž: jakýsi super-racionalismus, usilující, aby smyslové bylo v racionálním shrnuto, aniž by se obětovalo cokoli z jeho vlastností. (přeložil Jiří Pe­char, 1967).

Uchopit ono „super-racionálno' společenského života, ve kterém by se rozplynuly rozdíly nejen mezi smyslovým a racionálním, prelogickým a logickým, ale i mezi „divošským' a „civilizovaným', umožní podle Claude Lévi-Strausse strukturalismus, který musí studovat kulturu jako strukturu vzájemných vztahů.

Lidská společnost vzniká vytvořením směny. Toto Lévi-Straussovo sta­novisko vychází z tradic francouzského sociologismu a polemizuje s ná­zory, které ztotožňovaly zrod člověka s určitým mentálním výkonem. Již Durkheimův žák Marcel Mauss považuje v eseji Dar (Le don) z roku 1925 směnu za primární akt ustavující lidskou kulturu. V sedmdesátých letech aplikoval tuto tézi na proces hominizace americký prehistorik Glynn Issac. Pojem „symbolické výměny' hraje důležitou úlohu v antropologii Georgese Bataille. Claude Lévi-Strauss tvrdí, že pojem směny můžeme považovat za společný denominátor veškeré lidské aktivity, neboť lidská společnost je tvořena systémem směny, operující na třech rovinách komunikace: 1. výměna zpráv, konstitující jazyk, 2. výměna žen, vytváře­jící příbuzenský systém {kinship), 3. výměna zboží, zakládající ekono­mickou aktivitu. K těmto rovinám přidává Claude Lévi-Strauss i čtvrtý typ komunikace - genů mezi jednotlivými genotypy. Lévi-Straussovo široké vymezení komunikace, jako konstitutivního principu kultury, odpovídá pojetí moderní kybernetiky a semiotiky. Český semiotik Ivan Bystřina navrhuje dokonce omezit užívání slova „jazyk' ve vědecké ter­minologii a nahradit jej třemi typy kódů: 1. informativní (subjazykové, neznakové), například genetický kód, 2. znakové (včetně jazykových), 3. kulturní (nadjazykové). V procesu semiosis všechny tři vrstvy kódů spolupůsobí.

Existují tři typy příbuzenských vztahů: sourozenci, rodiče - děti a man­želé. První dvě relace jsou podmíněny biologicky, zatímco manželství představuje nepřírodní instituci. Zákaz incestu a pravidlo exogamie umožňují stálou směnu žen ve společnosti a jsou výrazem snahy nahra­dit systém biologicky založených vztahů sociálním systémem, udržova­ným institucí směny. Jedná se o protiklad mezi přírodou a kulturou, kte­rý hraje důležitou úlohu v Lévi-Straussových analýzách.

Při výkladu tetování obličeje u jihoamerických Kaďuvejů Claude Lévi-Strauss poznamenává: „Dekorace je vymyšlena pro tvář, ale tvář existuje pouze skrze dekoraci Díky dekoraci tvář získává svou sociální prestiž a mystický význam'. Tetování je projevem přechodu od přírody ke kul­tuře. Je to symbolické ustavení člověka.

Viděli jsme, že Claude Lévi-Strauss zkoumá vznik sociálního života v souvislosti s rozvojem směny jako zvláštního typu komunikace, která má specifickou „gramatiku'. Již Lévi-Straussovi předchůdci ve francouz­ské sociologii věděli, že komunikace se uskutečňuje pouze prostřednic­tvím znakových systémů. Pravidla sňatků, z nichž nejstarší představují zákaz incestu a zákon exogamie, a systém příbuzenských vztahů jsou znakovými systémy, které je nutno podrobit stejnému synchronnímu zkoumání strukturalististickými metodami jako přirozené jazyky.

Claude Lévi-Strauss se pokusil dokázat, že „primitivní' logika přírod­ních národů je schopná generalizovat, klasifikovat a analyzovat stejným způsobem jako logické myšlení moderní civilizace. Odlišnost spočívá pouze ve skutečnosti, že logika „předdějiného' člověka pracuje se smys­lově konkrétními pojmy a je spojená s bezprostředními pocity. Lévi-Strauss se v knihách Le totemismus aujourd 'hui z roku 1962 a La pensée sauvage, vydané v roce 1971, zabývá problematikou totemismu.

Slovo totem označuje bytost, kterou archaické kmeny považovaly za svého mýtického předka. Ve většině případů se jednalo o zvíře. Klasická evolucionistická antropologie posuzovala totemismus jako výraz „nedo­spělého', nerozvinutého myšlení přírodních národů a doklad špatně pochopené kauzality, týkající se genealogických vztahů.

Lévi-Strauss na četných příkladech ukazuje totemismus jako projev třídícího, klasifikačního myšlení přírodních národů, které je analogické a formálně rovnocenné modernímu myšlení. Označením konkrétního kmene nebo klanu znamením havrana a ztotožněním jiného kmene nebo klanu s totemem orla archaický člověk rozlišuje obě skupiny. Tím je v rámci konkrétního myšlení vyjádřena klasifikační odlišnost a zároveň sebeidentifikace jednotlivých kmenů nebo klanů. Totemické systémy a označení jsou semiotickými modelujícími systémy, tvořícími specific­kou formu symbolické komunikace.

Strukturalistický výklad mýtů

Největší proslulosti dosáhly Lévi-Straussovy práce, ve kterých se zabýval výkladem mýtů přírodních národů. Dokladový materiál čerpal zejména z mytologie jihoamerických Indiánů. Lévi-Straussovo výcho­disko je přísně strukturalistické: mýtus chápe jako strukturu, ve které je každý člen nutno vyložit ze vztahu ke členům jiným. Již Émile Durkheim a Marcel Mauss se domnívali, že stejně jako struktura jazyka je vnitřní struktura mýtu budována binárními opozicemi, například: vysoký - nízký, teplý - studený, levý - pravý, nebe - země, slunce - mě­síc, den - noc, léto - zima, oheň - voda, žena - muž, sakrálno - profánno, jih - sever atd. Claude Lévi-Strauss podal strukturalistickou metodu interpretace mýtu v následujícím schématu. Jako příklad nám poslouží řecký mýtus o Oidipovi.

Agénór, syn Libye a Poseidóna, se usadil v Kanaánu. Měl několik synů, včetně Kadma, Foinika, a dceru Europé. Europé unesl bůh Zeus na Krétu. Kadmos se vydal svou sestru hledat a dostal se až do Řecka. Zde se utkal s obrovským drakem a zabil jej. Zjevila se mu bohyně Athéna, která mu přikázala, aby zasel drakovy zuby do země. Z půdy vyskákali ozbrojení válečníci, zvaní Spartoi. Kadmos mezi ně hodil kámen a Spartoi se vzájem­ně pozabíjeli. Kadmos pak panoval v Thébách. Později vládli v Thébách Labdakos a jeho syn Laios, který se oženil s Iokastou. Delfská věštírna mu předpověděla, že jeho vlastní dítě jej zabije. Když se Iokasté narodil syn, Laios mu probodl nohy hřebíkem, svázal je a pohodil novorozence na Kithairónu, kde ho nalezl pastýř z Korintu. Podle zmrzačených chodidel pojmenoval chlapce Oidipus, „oteklá noha',. Oidipus byl adoptován krá­lovským párem v Korintu a vyrůstal na jejich dvoře. Když dospěl, navštívil Oidipus věštírnu boha Apollóna v Delfách, kde mu Pýthie předpověděla, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou. Oidipus se domníval, že jeho rodiče jsou král a královna v Korintu, a ve snaze vyhnout se osudu uprchl z města. V úzké soutěsce mezi Delfy a Daulidou se Oidipus setkal s Laiem, který jel do Delf se zeptat, jak se zbavit Sfingy, obludy s ženskou hlavou, lvím tělem, hadím ocasem a orlími křídly, která terorizovala Thé­by. Oidipus se s Laiem pohádal a usmrtil jej. Poté vstoupil do Théb a rozhodl se město zbavit kletby. Sfinga se usadila na skále těsně u thébských hradeb a každému kolemjdoucímu kladla následující hádan­ku: „Který tvor má někdy dvě nohy, někdy tři a čtyři a je nejslabší, když jich má nejvíc?' Nikdo nemohl hádanku uhodnout a Sfinga jej sežrala. Oidipus však nalezl správnou odpověď: „Je to člověk'. Poražená Sfinga se vrhla do propasti. Oidipus, zachránce Théb, si vzal za manželku Iokastu a stal se králem. Měl dva syny: Eteokla a Polyneika a dceru Antigonu. Poz­ději v Thébách vypukl mor. Delfská věštírna prohlásila, že epidemie je způ­sobena přítomností Laiova vraha ve městě. Oidipus, jenž netušil, kdo byl pocestný, kterého usmrtil na cestě do Théb, zločince veřejně proklel. Do Théb přišel slavný věštec, slepý Teiresias, který Oidipovi odhalil pravdu o jeho původu. Když tuto skutečnost potvrdila i zpráva z Korintu, Iokasté spáchala sebevraždu a Oidipus se oslepil. Doprovázen pouze Antigonou opustil Théby a zemřel v Attice. Vlády se ujali Eteokles a Polyneikes. Vy­pukl mezi nimi spor a v souboji jeden druhého zabili. Jejich strýc Kreón, bratr Iokasty, zakázal Polyneika jako zrádce pohřbít. Antigona však vyko­nala pohřební obřady a byla Kreónem odsouzena k smrti.

Tento mýtus je znám z Homéra, ale byl oblíbený též u řeckých drama­tiků. Sofokles napsal tragédie Oidipus král a Oidipus na Koloně. Téma Antigony a její vzpoury proti Kreónovi zpracoval Aischylos ve hře Sedm proti Thébám a Sofokles v tragédii Antigoné. Sigmund Freud použil mýtu o Oidipovi a jeho incestu pro psychologickou konstrukci tzv. oidipovské­ho komplexu.

Claude Lévi-Strauss rozkládá obsah mýtu na jednotlivé tématické části - „věty', zvané mytémata. Mytémata, očíslovaná podle pořadí, byla seřazena do sloupců a řádek jako na notové osnově. Sloupce se skládají z příbuzenských mytémat, ve kterých vystupují analogické subjekty. Řádky zase zahrnují chronologická mytémata a časovou posloupnost mýtu. Mýtus je nutno číst po sloupcích zleva doprava:

V prvním sloupci se všechny události týkají přecenění pokrevního příbuzenství, které vede například k incestu. Druhý sloupec naopak zahr­nuje protikladné mytémata podcenění příbuzenských vztahů, například otcovraždu, vraždu Laia nebo bratrovraždu, zabití Polyneika. Třetí slou­pec obsahuje mytémata vyprávějící o zabití monstra a čtvrtý sloupec mytémata odrážející „potíže s přímou chůzí'. Mytémata prvních dvou sloupců jsou ve vzájemné kontradikci. Stejný vztah je i mezi třetím sloup­cem, ve kterém se jedná o mytémata zabití chtonického draka, akt zalo­žení kultury i popření autochtonního původu člověka, a čtvrtým sloup­cem, odrážejícím nesnáze se vzpřímenou chůzí a tragédii připoutání člověka k zemi. Claude Lévi-Strauss dává mezi obě dvojice rovnítko a konstatuje, že nadhodnocení příbuzenského vztahu se má k jeho pod­hodnocení, jako se k sobě mají snaha o vymanění z autochtonie a mar­nost tohoto úsilí. Řecký mýtus se na základě této interpretace jeví jako logický nástroj, vytvářející spojení mezi kontradikcemi. Mýtické myšlení vzešlo podle strukturalismu z reflexe určitých protikladů, například binárních opozic, ale i rozporů mezi tradiční kosmologií a bezprostřední zkušeností archaického člověka, a směřuje k postupnému zprostředko­vání mezi nimi. Účelem mýtu je poskytnout logický model k vyřešení protikladů lidského života. Zprostředkování mezi protiklady v mýtu se nazývá mediace. V mýtu o Oidipovi bylo napětí mezi incestem a patrici­dou převedeno na kosmologickou metaforu.

Claude Lévi-Strauss se domnívá, že mýty Indiánů Jižní a Severní Ameri­ky poskytují díky své kompletnosti vhodnější materiál pro analýzu než řecká mytologie, která prošla dlouhým a komplikovaným vývojem a již musíme rekonstruovat z literárního a dramatického podání. V mýtech jiho­amerických Indiánů se v rámci mechanismu mediace základní opozice života a smrti nahrazuje méně výrazným protikladem rostlinné a živočiš­né říše a ten je zase převeden na kontradikci býložravců a masožravců. Posledním členem mýtické transformace je bytost živící se zdechlinami, v mytologii Indiánů zastoupená buď kojotem, nebo vránou.

Sociální vztahy ve sféře příbuzenství, sexu, přátelství a nepřátelství jsou v indiánských mýtech podány v transformované podobě jako relace mezi rostlinami a živočišnými druhy, vztahy mezi kategoriemi jídla jsou analo­gicky vázány na relace mezi kopulací a narozením, přijímáním a vyměšo­váním potravy. Vztahy mezi severem a jihem, pobřežím a vnitrozemím mohou být vztaženy k relacím mezi astronomickými objekty.

Claude Lévi-Strauss sestavil i matematický vzorec, vyjadřující základ­ní strukturu mýtu a procesu mediace:

F_x(a):f_y(b)=f_x(b):f_a-1(y)

Člen (a] je spojený se zápornou funkci (x). Může se například jednat

o  zlou čarodějnici (a), která škodí prostřednictvím kouzla (x). Člen (b) vystupuje jako mediátor, spjatý s kladnou funkcí (y). Jde například o hrdi­nu (b), který je dobrý (y). Na druhé straně rovníce působí hrdina-mediátor (b) negativně (x) na čarodějnici (a), dosáhne její proměny (a-1) a tím i konečného dobra (y). Použití Lévi-Straussova vzorce detailně zkoumali E. Kongasová a P. Maranda, kteří ukázali, že jej lze využít při výkladu pohádek, ale v samotném mýtu je jeho aplikace velmi omezená.

Strukturální analýzu mýtu afrického kmene Nyorů provedl americký antropolog John Beatte.

Na počátku věků byl stvořen první člověk Kintu, který měl tři syny. Kintu požádal Boha, aby mu pomohl je pojmenovat. Než získali svá jmé­na, museli synové projít zkouškami. Při první zkoušce položil Kintu na cestu hlavu bůvola, kožený řemen, proso, kruh na nesení nákladu, seke­ru a nůž. Nejstarší syn si vzal proso, brambory, nůž, sekeru a kruh, pro­střední syn kožený řemen a nejmladší syn hlavu bůvola. Během druhé zkoušky museli synové přes noc střežit nádobu mléka. Nejmladší syn usnul a vylil trochu ze své misky, ale podařilo se mu uprosit bratry, aby mu ji doplnili ze svých misek. Za úsvitu rozlil nejstarší bratr své mléko, ale bratři mu odmítli pomoci. Ráno měl plnou misku nejmladší bratr, prostřední bratr téměř plnou nádobu a nejstarší prázdnou misku. Otec se rozhodl na základě zkoušek pojmenovat nejstaršího syna Iru, což zna­mená „rolník', prostřední syn dostal jméno Kahuma neboli „pastevec' a nejmladší syn Kakama, „lovec a vládce'. Kintu nařídil Iruovi a Kahu-movi poslouchat Kakamu a nikdy jej neopouštět.

Tento mýtus slouží Nyorům jako „společenská charta', ospravedl­ňující a legitimizující sociální stratifikaci a politickou moc. Ve vy­právění mýtu existují relace mezi člověkem a bohem, otcem a syny, nejmladším synem a staršími syny a mezi jednotlivými profesemi. Bůh má stejné postavení vůči člověku, jako má otec vzhledem k synům, nejmladší syn ke starším sourozencům a lov k pastevectví a zemědělství. Mediátorem je věkově prostřední bratr a pastevectví, zprostředkující mezi zemědělstvím a lovem. Nyorský mýtus na jedné straně zaštiťuje společenskou hiearchii a na druhé straně neutralizuje kontradikce reality.

Americký strukturální antropolog Edmund Leach, který se pokusil o strukturální analýzu textu Genese Starého Zákona, shrnul do níže uve­dené tabulky základní binární opozice a mediace strukturální analýzy mýtů. Protiklady jsou uspořádány horizontálně a vertikálně:

Mýtus má diachronní, historickou horizontálu, která odpovídá syntag­matickému rozvíjení děje a je nezbytná pro čtení mýtu, a synchronní, paradigmatickou vertikálu, sloužící jako nástroj objasnění protikladů lid­ského života. Analýza mýtů představuje podle Claude Lévi-Strausse způ­sob sebepoznání lidského ducha, protože mytologické kolektivně nevě­domé fantazírování odráží „anatomii rozumu'. Toto mentalistické pojetí strukturalismu překračuje ryze funkcionalistický přístup Bronislawa Malinowského nebo ekonomizující hledisko neomarxismu. V mýtu se projevuje pattern of though (struktura myšlení), které má neurofyziolo­gické základy. Společenské instituce, včetně jazyka a kultury, obsahují imanentní strukturalistické zákony, homologické s intelektuálními funk­cemi mozku (working of the brain).

Claude Lévi-Strauss při svém studiu mytologie přírodních národů vyšel původně ze strukturalistického modelu jazyka, ale od roku 1964 je to hudba, kterou považuje za vhodnější vzor pro poznání mýtu. O tomto metodologickém obratu vypovídají názvy kapitol Lévi-Straussovy knihy Mytologické [Mythologique]: „Árie pustošitele hnízd', „Sonáta dobrých způsobů', „Fuga pěti smyslů' a „Kantáta vačice'. Lévi-Strauss odkazuje na Richarda Wagnera, „analyzujícího' germánské a keltské mýty pro­střednictvím hudby. Mýtus stejně jako hudba je strojem na „ničení času'. V mýtu i hudbě se organizováním psychologického času posluchače pře­konává protiklad mezi nezvratným plynutím času a diskrétní strukturou. Mýtus stojí podle Lévi-Strausse mezi jazykem a hudbou. Hudba je „nepřeložitelná', protože je metaforou řeči. V hudbě i mýtu dochází k převrácení vztahů mezi „odesílatelem' a „adresátem' a posluchač vystupuje sám jako „označovaný'. Lidé nemyslí v mýtech, ale mýty si „myslí jeden o druhém'.

Claude Lévi-Strauss se odvolává na Sigmunda Freuda, ačkoliv zřejmá, i když nepřiznaná, je i souvislost strukturalistického výkladu mýtu s ar­chetypální psychologií Carla Gustava Junga. Vliv C. G. Junga na etnolo­gické učení Claude Lévi-Strausse se projevuje i ve zdůraznění kolektivní povahy mytologie. Jungův důraz na univerzálie archetypů koresponduje se všeobecnými zákonitostmi kultury v koncepci C. Lévi-Strausse. Arche­typy v pojetí C.G. Junga mají formální charakter a personifikují se podle konkrétního kulturního nebo náboženského kontextu. Rovněž omezený soubor logických pravidel, určujících lidské myšlení, se podle Lévi-Strausse realizuje v nesmírné rozmanitosti a bohatství světových kultur. Zatímco Carl Gustav Jung studuje vztah instinktivního a vědomého při formování lidské osobnosti, Claude Lévi-Strauss považuje za klíčový fak­tor při vzniku člověka protiklad přírody a kultury. Výsadní postavení zaujímá v Jungově teorii psychická energie, vážící se na archetypy, zatím­co v Lévi-Straussově koncepci hraje obdobně důležitou roli informace, související s různými rovinami symbolické směny.

Sapirova a Whorfova teorie

Zásadní význam pro rozvoj americké kulturní a lingvistické antropo­logie měla teorie jazyka Benjamina Lee Whorfa a Edwarda Sapira, o kte­rých jsme se zmínili v souvislosti s konfiguracionistickou školou. Důleži­tou roli při formování svébytné americké lingvistické antropologie sehrála i kniha Jazyk [Language) z roku 1933 od Leonarda Bloomfielda, považovaná za doklad nezávislého vzniku strukturalismu ve Spojených státech amerických. Nelze podcenit ani vliv novokantovství, zprostřed­kovaného na amerických univerzitách německými přistěhovalci, a ang­losaského pragmatismu. Podstatu Lee Whorfovy téze můžeme shrnout větou: Mluvit konkrétním jazykem znamená osvojovat si specifickou „vizi světa'. Obsah této koncepce vztahu jazyka a reality lze pojmout ve třech základních bodech:

Veškeré „myšlení je jazykové'.

Každý jazyk vytváří specifickou „vizi reality'.

Jednotlivé obrazy reality, konstruované různými jazyky, se vzájemně liší.

Podle obou amerických autorů jazyk „nutí' lidi vidět svět určitým způ­sobem. V pozadí tohoto přístupu je předpoklad závislosti mezi gramatic­kou strukturou jazyka a charakterem a obrazem reality kulturního spole­čenství, které tímto jazykem hovoří. Tato myšlenka, současnými antropology odvozovaná od Sapirovy a Whorfovy teorie, není ani nová, ani originální. V obecném povědomí vzdělaného Evropana je zakořeně­na představa o vztahu francouzštiny k literatuře, němčiny k filosofii a teologii a angličtiny k vědě. Sociologové i umělci, zabývající se proble­matikou komunistického nebo nacistického totalitního systému, si po druhé světové válce uvědomili represivní a regulační úlohu, kterou sehrá­val specifický druh totalitního jazyka. George Orwell jej nazývá v romá­nu 1984 newspeak, Václav Havel ptydepe, ve francouzské literatuře je znám termín Iangue du bois, zdřevěnělý jazyk. V romantické tradici počátku devatenáctého století se odvozuje z charakteru jazyka „duch' národa. Wilhelm von Humboldt napsal, že „jazyky se neliší hláskami a znaky, ale světonázorově'. J.G. Herder, německý romantický filosof, dokonce tvrdil, že „ve zřetězení i vnitřním sledě našich souvětí je cítit krok Němce který se vyznačuje rovnoměrnou, pevnou a mužnou chů­zí'. Ve dvacátém století působila v Německu tzv. neohumboldtovská škola, zastoupená W. Porzigem a L. Weisgerberem, který zastával názor, že dva jazyky jsou vzájemně nepřeložitelné, protože každý z nich předpo­kládá zvláštní pojetí reality. Ve dvacátých letech našeho století napsali američtí jazykovědci C.K. Ogden a LA. Richards, že „struktura našeho pojetí světa je odrazem gramatiky používané v našem jazyce'.

Jost Trier uvádí ve své práci Jazykové pole [Das sprachliche Feld] z ro­ku 1934: „Každý jazyk je systém, který uskutečňuje výběr z objektivní reality a na její účet. Každý jazyk totiž vytváří obraz skutečnosti Každý jazyk provádí strukturací objektivní reality vlastním způsobem a konsti­tuuje elementy reality, které jsou vlastní danému jazyku' (přeložil Jan Šabršula, 1983).

Konstrikty, pomocí nichž jazyk „tvaruje' naši zkušenost světa, jsou podle Edwarda Sapira slovní zásoba a syntaxe. Ukazuje se však, že slov­ní zásoba představuje spíše adaptaci společenství na přírodní prostředí. Známý je případ eskymáckých jazyků, které mají velký počet pojmů pro různé druhy sněhu, nebo angličtiny, ve které je pro suchozemského Stře­doevropana nezvykle mnoho výrazů pro rozličnou intenzitu větru. Slo­žitější je případ syntaxe. Benjamin Lee Whorf srovnával gramatickou strukturu evropských jazyků {SAE - Standart Average European) a jazy­ků severoamerických Indiánů, zejména kmene Hopi. V první řadě se zaměřil na odlišné pojímání času v obou kulturách. Evropskou předsta­vu temporality popisuje Benjamin Lee Whorf následujícím způsobem:

Evropské jazyky kvantifikují čas stejně jako fyzické předmět: výraz „pět dní' má obdobnou jazykovou formu jako „pět stromů'.

Evropské jazyky používají tři hlavní druhy časů: minulý, přítomný a budoucí. Tento způsob časování sloves určuje evropské pojetí časopro­storu.

Evropské jazyky používají prostorových metafor pro vyjádření trvá­ní, intenzity a tendence a prostorové kvality pro zachycení neprostoro­vých, časových kvalit.

Ve zkoumaných indiánských jazykách nenalezneme podle Whorfa prostorové metafory a evropský způsob časování. V situacích, kdy Evro­pan použije minulý nebo přítomný čas, se slovesa v jazyce Hopi objevují v jednotných tvarech pro přímou zprávu [direct report). Tvary očekávání (expectation) odpovídají přibližně našemu budoucímu času a jsou uží­vány v případech, kdy je událost reference vzdálená, ale uskutečňuje se v okamžiku výroku. Za třetí existuje v jazyce Hopi slovesná forma nomická, kterou lze nepřesně popsat indoevropským tvarem přítomného času. V jazyce Hopi hrají významnou úlohu časové spojky. Některým podstat­ným jménům indoevropských jazyků, například plamen, meteor, vlna nebo blesk odpovídají v jazyce Hopi slovesa, protože tyto přírodní jevy jsou chápány jako události. Substantiva vyjadřující denní dobu - ráno, poledne a večer jsou v jazyce Hopi nahrazena adverbii.

Podle Lee Whorfa je jazykový obraz světa v indiánských kulturách odlišný od evropského a paradoxně lépe vyhovuje nárokům paradigmatu současné relativistické a kvantové fyziky než vize skutečnosti konstituo­vaná indoevropskými jazyky.

Z myšlenek Edwarda Sapira a Benjamina Lee Whorfa vyšli i filosofové a teoretikové vědy, novokantovci Thomas Kuhn a Paul Feyerabend. Tho­mas Kuhn uveřejnil v knize Struktura vědeckých revolucí {The Structure of Scientific Revolutions), vydané v roce 1962, teorii, že jazyky, vytvářejí­cí vědecké teorie, tzv. paradigmata, jsou vzájemně nepřeložitelné. Kuhn odmítá představu logických positivistů, předpokládajících evoluční a akumulační vývoj evropské vědy. Podle Thomase Kuhna je vždy speci­fický vědecký obraz světa radikálně nahrazen koncepcí, pracující s odlišným jazykovým systémem.

Někteří badatelé, například Wolfgang Schadewaldt a Charles H. Kahn se snažili ukázat specifický charakter řečtiny spočívající v „ontologické adekvátnosti', která umožnila rozvoj řecké filosofie. Francouzský jazy­kovědec Émile Benveniste studoval souvislost mezi aristotelovskou logi­kou a gramatickými kategoriemi klasické řečtiny.

Kuriózní kapitolu reprezentuje tzv. mýtus japonštiny, který se odrazil v pracích Šóiči Watanabeho nebo Tadanobu Cunody. Tento mýtus nasto­luje tvrzení o specifickém charakteru i původu japonského jazyka, který přispívá k výjimečnosti a nadřazenosti japonské kultury. Podle Watana­beho duch japonštiny, „koto-dama' vzbuzuje úctu a respekt a má noetic­ké kvality, povznášející Japonce do sfér, nepřístupných cizinci. Tadano­bu Cunoda se domnívá, že výlučné postavení japonštiny je podmíněno neurologicky, protože na rozdíl od ostatních světových jazyků Japonci zpracovávají souhlásky levou „logickou' hemisférou, zatímco samohlás­ky pravou „emocionální' hemisférou mozku.

Teorie Benjamina Lee Whorfa a Edwarda Sapira vede k odmítnutí referenční funkce jazyka, vztahující pojmy k objektivní realitě. Již Ferdinand de Saussure vymezoval znak bilaterálně jako vztah mezi označovaným konceptem a označujícím akustickým obrazem a neuvažoval o objektu (b) z Peircovy relační definice. Negace referenční funkce jazy­ka ústí do kulturního relativismu, předpokládajícího rovnocennost všech narativních konstrukcí reality, které jsou platné pouze v kontextu dané kultury. Jak v roce 1954 poznamenal J.H. Greenberg, díky Sapirově a Whorfově teorii byly v americké vědě na rozdíl od evropské tradice všechny jazyky včetně řečí přírodních národů považovány apriorně za rovnocenné.

Sapirova a Whorfova teorie v některých bodech koresponduje s filoso­fickými úvahami rakouského filosofa Ludwiga Wittgensteina. Ve svém spise Tractatus Logico-Philosophicus Wittgenstein píše: 4.01: „Věta je obraz skutečnosti' nebo 5.6.:'Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa'. Na dílo L. Wittgensteina navázal scientistický, novopo­sitivistický Vídeňský kruh, do kterého patřili R. Carnap, H, Hahn nebo K. Popper.

Ve třicátých letech dochází k analogickému odklonu od „reality a his­torie' i v anglosaské literární kritice. Představitelé tzv. „nové kritiky', například L. Abercrombie a G. Wilson Knight, byli ovlivněni zejména Henri Bergsonem a Friedrichem Nietzschem. Podle Wilsona Knighta se symbol v umění nevztahuje k ničemu, co existuje mimo něj. Symbolické pojetí mýtu Ernsta Cassirera, sémiotika Charlese Morrise a etnologické práce Franze Boase zapůsobily na Susanne K. Langerovou, autorku slav­né knihy Filosofie v novém klíči [Philosophy in a New Key), která vyšla v roce 1942. Studie Susanne K. Langerové odrážejí problematiku meto­dologického oddělování symbolů a symbolizovaných věcí {„cleavage between Symbols and things symbolized').

Symbolická a kognitivní antropologie

Od konce šedesátých let dochází v americké kulturní antropologii k vý­znamnému posunu, který se završuje v osmdesátých letech. Paradigma neoevolucionistické a neomarxistické antropologie, studující kulturu jako adaptační systém, je na ústupu, i přes občasné výpady jeho stou­penců, kteří podobně jako profesor Marvin Harris bijí na poplach a varují před novou generací amerických antropologů: „Dnes je nám předkládá­na mystifikace esoterická a nihilistická spekulace, výplod v podstatě literárního myšlení, odmítajícího používání vědeckých metod.' Pod vlivem evropského myšlení, zastoupeného sémiotikou, francouzským strukturalismem, derridovskou dekonstrukcí, hermeneutikou a Husser­lovou fenomenologií se ve Spojených státech amerických odehrává vze­stup nového paradigmatu antropologie, souhrnně nazývaného nová etnografie, která zahrnuje dva hlavní obory, kognitivní a symbolickou antropologii. Nová etnografie studuje kulturu jako kognitivní nebo sym­bolický systém a je mnohem citlivější k problému interpretace, překladu „gramatiky života' zkoumané kultury do evropského jazyka vědy. Kognitivní antropologie je zaměřena na způsob, jakým příslušník kultury interpretuje realitu, symbolická antropologie zkoumá kulturní symboli­ku a její sociální sdílení.

Toto paradigma americké kulturní antropologie anticipovali francouz­ští sociologové Émile Durkheim a Marcel Mauss, kteří v roce 1903 publi­kovali pojednání Koncept primitivní klasifikace, v němž uvádějí tři základní téze, ze kterých vychází metodologie symbolické antropologie:

Kultura je klasifikační systém, podléhající stejným zákonům jako gramatika.

Tyto zákony prostupují všechny sféry života. Jako nejlepší objekty studia těchto zákonitostí mohou sloužit sociální organizace a kosmo­logie.

Rozdíly mezi klasifikačními systémy jednotlivých kultur jsou men­ší než jejich podobnosti.

Pokračovatelem Émila Durkheima a Marcela Mausse a předchůdcem Claude Lévi-Strausse byl zakladatel neokomparativismu Georges Dumé­zil, který anticipoval určité zásady nové etnografie. Dumézil se zabýval indoevropskou mytologií a zastával názor, že archaické mýty mají tříslož­kovou strukturu, odrážející tři základní společenské funkce: 1. nábo­ženskou, magickou a soudní, 2. vojenskou a 3. hospodářskou (plod­nosti). Tyto tři sociální sféry byly v árijské civilizaci v Indii zastoupeny třemi kastami - bráhmanů, kšatrijů a vaišjů, kterým odpovídá i nejvyšší trojice bohů - Varuna, Mitra a Indra. Obdobné postavení zaujímají a jed­notlivé společenské stavy reprezentují v germánské mytologii bohové Ódin, Thór a Freyr. Podle Dumézila se triadický strukturní model, vznik­lý jako sociální model, stává nástrojem kulturní klasifikace a analýzy. Dumézilovu komparativní metodu studia mytologie rozpracoval C. Scott Littleton.

Za předchůdce symbolické antropologie můžeme označit německého novokantovského filosofa Ernsta Cassirera (1874 -1945). Cassirer navázal na tzv. gestaltpsychologii konce 19. a začátku 20. století, zdůrazňující, že „celek je více než souhrn jeho částí'. Tento představitel marburské školy nazýval člověka „symbolickým tvorem' {animal symbolicum) a domníval se, že mytologie, umění a jazyk představují autonomní, symbolické formy lidské kultury. Ještě před nástupem strukturalismu Ernst Cassirer tvrdil, že prvořadou kategorií skutečnosti je vztah, nikoliv substance.

Studenti antropologie na amerických univerzitách, kteří na ostrovech Pacifiku nebo v pralesích Jižní Ameriky navštívili v rámci přípravy dizer­tační práce poslední žijící zbytky přírodních národů, zjistili, že tradiční školské poznatky o kultuře archaického člověka neodpovídají vždy sku­tečnosti. Renato a Michelle Rosaldovi, studující v roce 1967 na Filipínách kmen lovců lebek - Ilongoty, napsali:

Chtěli jsme studovat rituál. Jenže když jsme tam přijeli, nenašli jsme nic z toho, o čem nás ve škole učili, že máme hledat - složité legendy, obřady a názory, které by měly mít všechny lidské skupiny. Když jsme se zeptali llongota, proč uzavírá manželství, nebo proč někomu uřízl hla­vu, vůbec nemluvil o rituálu nebo náboženství. Prostě jen řekl: „Děláme, co se nám líbí'. Byli vážně skoro jako hippies. Zdálo se, že žijí velice spontánně a improvizovaně. Nevypadalo to špatně. Po nějaké době se nás však začalo zmocňovat zoufalství. Víte, připadalo nám, že nemáme o čem psát. Přišli jsme tam jako kulturní antropologové a zatím tihle lidé jako by ani žádnou kulturu neměli Tradiční antropologická studie je jako příručka dobrého chování. Nenajdete v ní žádné kulturní poznatky, spíš klišé, moudrost Poloniovu, konvence spíše v banálním než poučném smyslu. Dočtete se tu o oficiálních pravidlech, ale nic o skutečném živo­tě. Abyste pochopili svět Ilongotů, museli byste si přečíst spíš něco jako dobrodružný příběh.

Tato výpověď odráží i intelektuální atmosféru na amerických univer­zitách v šedesátých letech, kdy na pozadí studentských a politických bouří došlo k revoltě proti „oficiálním humanitním vědám' jako nástroji sociální kontroly. Kritické hlasy „nových antropologů' vyčítaly svým učitelům, že tradiční antropologické metody nemohou zachytit všechny aspekty kulturní reality. Následoval obrat od přírodovědecky orientova­ného scientismu k popisům těch aspektů společenského života, které do­savadní „akademický' antropologický výzkum přehlížel, například k problematice etnických menšin, ghett, sexuálních minorit nebo femi­nistek, slovy L.A. Saase tam „kde vládnou tajemství, lidské city, nepřed­vídatelnost a boj'. V obratu „ke skutečnému životu kultury' a nedůvěře k tradičním výkladům a generalizacím můžeme cítit „osten postmo­dernismu'. Francouzský filosof Jean Baudrillard popisuje postmodernis­tickou vizi reality jako svět, v němž již není možná žádná definice a ve kterém byl celý vesmír rozložen do fragmentů. Hra s těmito fragmenty - to je Postmoderní. Postmoderní společnost je chápána jako „posttradi­cionální, postnacionalistická, postfalocentrická a posthomogenní', tedy osvobozená od etnocentristické tradice a nacionalismu, od unitární „kul­tury bílého muže'. „Nová antropologie' byla považována za avantgardu tohoto nového světa. Francouzský strukturalistický filosof Michel Fou­cault ukázal na dějinnou a kulturní podmíněnost evropských společen­ských věd, které nabývají od začátku novověku charakteru represivních „disciplín'. Moderní věda podle Michela Foucaulta ukázňuje nekoneč­nou rozmanitost života do statických struktur odpovídajících „vědecké­mu obrazu světa'. Jak si všiml Pierre Bourdieu, klasická antropologie podvědomě přenášela do zkoumaného společenství postoje a kulturní vzory člověka Západu, kterým přikládala univerzální charakter. V ame­rické kulturní antropologii byl tento skrytý eurocentrismus otevřeně reflektován. V knize The Coming Crisis in Western Sociology {Přicházející krize západní sociologie) z roku 1970 zpochybnil objektivitu sociologie a antropologie Alvin Gouldner.

V roce 1926 studoval Robert Redfield život v mexické vesnici Tepoz­tlán. Obraz, který načrtl, ukazoval hluboce nábožensky založené spole­čenství, opírající se o pevné rodinné hodnoty a vzájemnou solidaritu. 0 patnáct let později pobýval ve stejné vesnici Oscar Lewis. Tento antro­polog, ačkoliv znal Redfieldovu práci, nalezl společenství, v němž vládl antagonismus, žárlivost a rivalita. Egoismus vesničanů převažoval nad obecným zájmem. Robert Redfield, anglosaský středostavovský protes­tant, byl ovlivněn školou Maxe Webera, zdůrazňující úlohu posvátného pro hodnotovou orientaci společnosti jako celku. Oscar Lewis, pochá­zející z New Yorku, studoval na Kolumbijské univerzitě a kladl důraz na personalismus a sociální a ekonomické konflikty. Osobní zázemí bada­tele podvědomě ovlivnilo výsledky jejich analýzy. Redfield zachytil vlast­ní ideální obraz obce, Lewis naopak její „stínovou' stránku.

Za jednoho ze zakladatelů symbolické antropologie je považován Clifford Geertz (1926), profesor sociálních věd v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se zabýval i semiotikou. Clifford Geertz studoval náboženství Jávy a problematiku komparativní religionistiky, koncem padesátých let se věnoval hospodářským systémům Indonésie, a nako­nec se dostal až k obecným metodologickým otázkám kulturní antropo­logie. Geertz chápe kulturu jako systém symbolů, které vytvářejí modely reality, zahrnující interpretaci světa, a modely pro realitu, organizující sociální život člověka. Svět člověka je souborem symbolických textů a ak­cí. V knize Dílo a životy: antropolog jako autor (Works and Lives: The Anthropologist as Author) Clifford Geertz relativizuje gnoseologický dosah antropologických výzkumů konstatováním, že za nejvýznamnější antropologická díla byly vždy považovány texty dosahující zároveň nej­vyšších literárních kvalit.

Roger M. Keesing se inspiroval generativní gramatikou amerického lingvisty a logika Noama Chomského. Competence chápe jako kulturní kompetenci, danou souborem abstraktních pravidel kognitivního systé­mu a sdílenou členy kultury. Performance představuje sociokulturní per­formaci, konkrétní realizaci výchovou osvojených znalostí v podmínkách sociálního a ideologického života kultury. Kulturní vzor, který si jedinec prostřednictvím enkulturace osvojil, má povahu abstraktního ideálu. Jed­ná se o kompetenci, která se musí jako performace uskutečnit v běžném životě společnosti. Každá praktická činnost nachází svůj obraz v ideální sféře kompetence. Sociální normy a pravidla nebo náboženská mytéma­ta nejsou „skladována' v ohromném množství v lidské mysli, ale vznika­jí generováním na základě transformačních pravidel.

Mezi výrazné osobnosti symbolické antropologie dále patří Victor W. Turner, David Schneider a Marshal D. Sahlins.

Americký antropolog Ward Hunt Goodenough, hlavní představitel kognitivní antropologie, vymezuje kulturu jako systém sdílených myšle­nek. Kognitivní antropologové odlišují kulturu od sociální sféry společ­nosti. Analýza kultury směřuje ke studiu kolektivních idejí, sdílených příslušníky kultury, které vytvářejí kognitivní strukturu a kódy. Tento abstraktní kognitivní systém ustavuje myšlenkově uchopitelnou „vizi re­ality', v jejímž rámci kulturní společenství existuje a jedná. Analýza sociální sféry se naproti tomu zabývá výzkumem společenských vztahů mezi lidmi, zahrnujícími například příbuzenský systém, normy, pravi­dla sňatků, sociální statut apod.

Mnozí zástupci nové etnografie se domnívají, stejně jako řada žáků Fran­ze Boase a strukturalistů, že jazykové struktury odrážejí zákonitosti lidské­ho myšlení. Na základě zkoumání klasifikačních systémů domorodých kul­tur (folk taxonomy) lze podle nich analogicky jako ve srovnávací jazykovědě stanovit pevný soubor gramatických pravidel kultury. Tímto způsobem může antropolog rekonstruovat „vnitřní model reality' společnosti.

Pokud za první zásadu současné americké kulturní antropologie ozna­číme kulturní relativismus, vycházející zejména ze Sapirovy a Whorfovy teorie, pak druhou zásadou je oddělení vlastního pojmového aparátu antropologa a zkoumané kultury. To znamená, že antropolog by měl „nechat studovanou společnost mluvit samu za sebe' a nepokoušet se vtěsnat její výklad do schématu naší vědecké terminologie. Americký lingvista Kenneth L. Pike aplikoval na antropologický výzkum fonemic­kou a fonetickou analýzu v jazykovědě. Etické hodnocení analyzované kultury, které je analogické fonetickému popisu jazyka, zahrnuje tradiční deskripci a srovnávání vnějších znaků kultur v rámci snahy o vytvoření obecné typologie kulturních společenství. Představitelé nové etnografie jej spojují s přežitou etnocentristickou tendencí evolucionistické antro­pologie. Emická hodnocení studované kultury, odvozené od fonemiky v lingvistice, poskytuje prostor k sebevyjádření kultury a pomocí složko­vé analýzy, převzaté z jazykovědy, zachycuje vnitřní, autentický život kulturního společenství.

Složkovou [komponentní] analýzu na výzkum kultury poprvé použili koncem čtyřicátých let W.H. Goodenough a F.G. Lounsbury. Někteří antropologové ji využívají při analýze klasifikačních pravidel kulturních společenství, jiní při sledování kognitivních systémů.

Třetí zásadou americké kulturní antropologie je poznatek, že kulturní pojmy každé kultury předcházejí vjemům [concept proceeds recept). Jed­ná se o metodologickou zásadu, předpokládající, že realita je společenskou konstrukcí. Američtí antropologové samozřejmě nechtějí v duchu solipsis­mu tvrdit, že svět kolem nás neexistuje, ale vyzvedávají skutečnost, že naše představy o světě, způsob, jak se ke světu vztahujeme a pojmy, kterými svět uchopujeme, jsou kulturně podmíněným výtvorem. Tento závěr vzni­kl nejen logickým domyšlením Sapirovy a Whorfovy teorie, sémiotiky a dalších relativistických směrů západního myšlení, ale je též výrazem odmítnutí sociálního evolucionismu a etnocentrismu.

Mezi vědce důsledně zavrhující etnocentrismus patří například francouzský orientalista René Étiemble, který se zaměřil na literaturu mimo­evropských kultur, většinou sakrálního charakteru, a snaží se její výklad odprostit od eurocentristických schémat. Profesor srovnávací lingvistiky v New Yorku Edward Said, původem z Palestiny, vydal v roce 1989 knihu Orientalismus (Orientalism), ve které napadá tradiční evropské pojímá­ní Orientu jako statické kultury. Toto tradiční hodnocení považuje za projev etnocentrismu, ospravedlňující kolonialismus.

Obava z etnocentrismu a přesvědčení, že jazyk a způsob, jakým ozna­čuje, představují formy sociálního násilí a represe, získávají v posledních letech v americkém univerzitním prostředí i politický rozměr. Jedná se o činnost aktivistů hnutí PC [political correctness). Již francouzští socio­logové, například Émile Durkheim, považovali jazyk za společenskou instituci. Z této skutečnosti podle aktivistů PC vyplývá, že stejným způ­sobem, jakým se v demokratické společnosti hlídají instituce jako poli­cie, armáda, soudy nebo parlament, aby neomezovaly práva občanů nebo etnických menšin, musíme střežit náš jazyk a odstranit z něj všech­na slova, která by se dotýkala hrdosti menšin nebo podceňovala a zlehčovala jejich schopnosti. Za minority jsou považováni černoši, hispánci, přistěhovalci z Asie, homosexuálové, ale i ženy a další. Slova na indexu aktivistů PC zahrnují například slova týkající se ras (v žádném případě nepoužívat „Negroe', vhodnější je „blackman' nebo „Afro-Ame­rican'), sexu („man' ve všech spojeních vyměnit za „human', neříkejme v obecném smyslu „evolution of man', ale „evolution of human', „wo­men' se nahrazuje za „womyn', „chairman' za „chairperson' atd.) nebo stáří a tělesného stavu (nevhodné „disabled' nahradit za „differently abled'). Přístup PC, jenž nám může připadat směšný nebo tragikomic­ký, nicméně odráží problematiku civilizace, vystavené tlaku kultur se zcela odlišnou tradicí, která musí nalézt způsob soužití.

Sémiotická analýza

Ukažme si nyní na příkladu kosmologie a rituálu ruských staroobřad­ců sémiotický přístup současné symbolické antropologie, jak jej podává kanadský antropolog David Scheffel:

V 17. století, před nástupem ruského cara Petra I. na trůn, inicioval moskevský patriarcha Nikon liturgickou reformu pravoslaví. Tyto zrněny znamenaly přiblížení k evropskému katolicismu, které předzname­návalo politické a mocenské úsilí Petrovo a „otevírání okna' na Západ. Došlo k úpravám svatých knih a obřadů, tradiční kříž o osmi koncích byl nahrazen čtyřramenným křížem, křižování dvěma prsty rituálním používáním tří prstů, místo Izus bylo přikázáno psát IIzus a křest pokro­pením vytlačil dosavadní trojnásobné úplné ponoření během obřadu. Nikonovy reformy narazily na tvrdý odpor ortodoxních stoupenců mesia­nistické úlohy Svaté Rusi a tradice „Třetího Říma', kteří byli nazýváni staroobřadci. Byli pronásledováni, vystaveni pogromům a hledali útočiš­tě v odlehlých oblastech země nebo i v cizině: v habsburské monarchii a na území osmanské říše. Dnes nalezneme osady staroobřadců, žijících původním způsobem života, v Rumunsku v dunajské deltě, Tulči a Dob­rudži, kde jsou známi pod názvem Lipovani, nebo v Severní Americe. V samotném Rusku byli staroobřadci zrovnoprávněni až roku 1905, kdy se ke staré liturgii hlásilo na dvacet miliónů obyvatel. Ruská inteligence, jak prozápadní a revoluční, tak i pravoslavně a nacionalisticky konzer­vativně orientovaná, staroobřadce značně idealizovala. Revolucionáři jako Alexandr Ivanovič Gercen je považovali za pozůstatek původní rus­ké lidové demokracie před zavedením nevolnictví, zatímco pro pravo­slavné intelektuály, reprezentované Alexandrem Solženicynem, předsta­vují ztělesnění věčného ruského vykupitelského utrpení. Jedná se o ukázkový příklad projekce ideologických představ inteligence na spo­lečenství, kterému není nasloucháno, není mu dáno slovo a ono samo o to ani neusiluje.

David Scheffel, který pobýval mezi ruskými staroobřadci, zjistil, že původním motivem jejich izolace není politický spor, ale důraz na před­reformní podobu liturgie. Západnímu myšlení toto lpění na hodnotách minulosti připadá jako prázdný ritualismus, ale podrobnějším rozbo­rem zjistíme, že hluboký rozpor ležící mezi naší civilizací a světem staroobřadců spočívá v odlišném kosmologickém přístupu. Ve 4. ka­pitole si názorně ukážeme, že tradiční archaické myšlení považovalo rituál za zpřítomnění mýtických pravzorů a za formu přímého kontak­tu mezi člověkem a božstvem. Pokud rituál změníme, pak tuto komuni­kaci přerušíme, dorozumění s posvátnem se stane nemožným a život pozbyde smyslu, protože ztratí transcendentální krytí. Moderní civili­zace je založena na rituálním pluralismu, ve kterém pramení snahy o ekumenismus. Vztah k Bohu není dán konkrétní formou rituálu, ale aktem víry. Stojí zde proti sobě rituální absolutismus staroobřadců, založený na kategoriích archaického myšlení, a rituální pluralismus křesťanského Západu. Pokud tuto koncepci, blízkou myšlenkám Mir­cey Eliada, přeložíme do terminologie sémiotické antropologie, hovoří­me o ikónickém rituálním systému staroobřadců a západním symbo­lickém systému. Ikóny představují znaky, jejichž text je prototypem, který tradice chrání před změnou, zatímco v případě symbolů se jedná o znaky, nezávislé na původním prototypu. Symbolická antropologie zaznamenala ve Starém světě existenci ikonofilních kultur, předsta­vovaných například islámem a pravoslavím, a ikonofobních kultur, za­hrnujících katolickou a protestantskou větev křesťanství. V této analý­ze se antropologie dotkla diference, kterou postřehl již Mircea Eliade. Tento rumunský religionista poukázal na spočinutí archaického světa v archetypálním bezčasí a na protikladnou orientaci židovské a křesťanské kultury na dějinnost.

V labyrintu interpretace

Příklon k relativismu v antropologických studiích má původ nejen v Sapirově a Whorfově teorii, ale též jej můžeme považovat za pozdní ohlas důkladného promyšlení samotných základů teorie znaku. Charles S. Peirce použil mimo jiné definici znaku, ve které tvrdí, že znak je „any­thing which determines something else (its interpretant) to refer to an object to which itself refers (its object) in the same way, the interpretant becoming in turn a sign and so on ad infinitum'. To znamená, že inter­pretans (výklad) znaku může být současně znakem pro interpretans, kte­rý je znakem pro interpretans a tak dále do nekonečna. Podobná myšlen­ka se vyskytuje i v dekonstruktivismu francouzského filosofa Jacquese Derridy. Clifford Geertz uvádí příběh ilustrující tuto „metodologickou past' moderní antropologie:

Ind vypráví Angličanovi, že svět sedí na hřbetě slona, který zase sedí na zádech želvy. V naději, že se dobere podstaty věcí a odhalí skutečný základ světa, se Angličan zeptá: „A na čem leží želva?' „Na další želvě,' zní odpověď. „A ta?' „Ale pane,' uzavírá celý problém Ind, „pak už jsou to jen samé želvy až dolů.'

Významnou roli hraje v posledních letech v americké kulturní antropologii problematika porozumění, ovlivněná zejména filosofickou her­meneutikou.

Hermeneutika je filosofickou naukou, zabývající se interpretací, vysvětlením a pochopením událostí, textů nebo faktů. Předchůdcem hermeneutiky byl Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher (1768 - 1834), představitel německé protestantské liberální teologie. Schleiemacher si při výkladu starozákonních textů uvědomil, že porozumění textu vychá­zí z pochopení významu jednotlivých slov, ale na druhé straně porozu­mění jednotlivému slovu již předpokládá porozumění celku. Dalšími hermeneuticky orientovanými mysliteli byli německý historik Johann Gustav Droysen (1808 -1884) a Wilhelm Dilthey (1833 -1911), duchovní otec tzv. filosofie života {Lebensphilosophie), který ve spise O vzniku her­meneutiky {Die Entstehung der Hermeneutik) z roku 1900 vystihl ideu tzv. hermeneutického kruhu, podle níž neexistuje intelektuální výcho­disko bez předchozího předpokladu. Pokud přistupujeme k interpretaci určitého faktu, vnášíme do výkladu podvědomě předporozumění, dané naší výchovou, vzděláním, sociální a kulturní pozicí, zkrátka nemůžeme se zbavit dějinného horizontu rozumění, fakticity své přítomnosti ve spo­lečenském a historickém kontextu. Moderní hermeneutika je spjata se jménem německého filosofa Martina Heideggera (1889 - 1976) a jeho učením o existenciálech našeho pobytu {Dasein) ve světě. Velký přínos pro rozvoj hermeneutického bádání znamenalo i dílo německého filoso­fa a historika Hans-Georg Gadamera a strukturalisticky orientovaného francouzského filosofa Paula Ricoeura.

Americký literární vědec Erich Heller napsal o současné kulturní antro­pologii, že se nalézá ve „stadiu, v němž je každý tvůrčí čin neoddělitelně spjat s kritikou tvůrčích prostředků, a každé dílo, intenzívně zahleděné do sebe, vypadá jako ztělesnění pochybností o svých vlastních možnos­tech'. Ukažme si tuto permanentní „hermeneutickou skepsi' na povídce Jorge Luis Borgese Averroesovo hledání:

Autor vypráví o arabském filosofovi Averroesovi, který píše ve španěl­ské Cordóbě komentář k Aristotelově Poetice. Averroes narazí na slova „komedie' a „tragédie'. Islámská civilizace začátkem druhého tisíciletí našeho letopočtu neznala divadlo a proto Averroes marně pátrá v nejrůz­nějších pramenech po objasnění pojmů. Averroes odloží pero a přistoupí k oknu. Na dvorku si hrají chlapci. Jeden z nich stojí druhému na rame­nou, představují minaret a muezzina. Další chlapec klečí na zemi a ztělesňuje shromáždění věřících. Téhož dne se Averroes setká u přátel s cestovatelem Albukásimem, který se vrátil z čínského města Kantonu. Navštívil tam podivný dům, ve kterém lidé na terase předváděli příběh. „Jezdili na koních, ale ty koně nikdo nespatřil. Bojovali, ale meče byly z bambusu. Umírali a potom opět vstávali.' Abulkásimovi arabští poslu­chači mu nerozumějí a argumentují, že jeden zkušený vypravěč může popsat sebesložítější věc, není k tomu třeba účasti většího počtu osob. Naznačují, že v pozadí může být neschopnost čínského jazyka, a vy­chvalují přednosti arabštiny. Averroes se po návratu domů domnívá, že již zná odpověď na otázky, které ho předtím trápily, a píše: „Aristoteles nazývá tragédií chvalozpěvy a komedií pak satiry. V koránu i v posvát­ných mohallakách se najde spousta obdivuhodných tragédií a komedií.' Geniální filosof přemýšlí v kontextu své kultury a není schopen uchopit pojmy jiné kultury. I když se zdá, že řešení je blízko, nakonec mu uniká. Překlad a interpretace jsou nemožné. Povídkou prostupuje určitý ironic­ký nádech, který ale mizí, když Jorge Louis Borges v závěru přiznává, že i jeho vlastní vize Averroese, líčená z postavení dnešního autora, by mohla působit stejně absurdně a komicky. Povídka získává rozměr „me­tainterpretace', otevírající pochopení hermeneutického kruhu.

Kontaktní událost jako setkání kultur

Každá kultura má podle nové etnografie nejen osobitou koncepci rea­lity, ale žije i vlastní dějiny a historické události interpretuje v jejich kon­textu. Konflikty vznikají v situaci, kdy se dva nebo více nekompatibilní pojetí světa a dějin setkají a střetnou, protože každá ze zúčastněných stran považuje své pojetí, v jehož světle chápe historické děje, za správ­né. Skutečnost, že druhá strana to nechce akceptovat a trvá na vlastním výkladu, pokládá za nepřátelský a zlovolný akt.

Kontaktní událost - setkání dvou kultur s vlastní dějinnou narací se odehrála například během Kolumbova přistání u amerických břehů. Kolumbus a jeho námořníci žili evropský historický čas, jejich dějinná situace zahrnovala úsilí španělských a portugalských králů nalézt po dobytí Cařihradu Turky obchodní cestu do Indie. V jejich dějinách došlo k objevení kontinentu a „těch druhých'. Neuvědomili si, že jsou sami „těmi druhými' objeveni a že jsou zařazeni do souřadnic výkladu historie z pohledu indiánských obyvatel Nového světa. Každá kontaktní udá­lost má dva svědky a dvě rovnocenné interpretace. Bělošská kultura byla silnější než indiánská a proto zvítězila a prosadila svou verzi vypravování o „objevení' Ameriky. U příležitosti pětistého výročí objevení Ameriky se projevují zejména v USA ze strany původního obyvatelstva snahy osla­vy bojkotovat z důvodu práva na vlastní interpretaci. Andrew Lass, ame­rický antropolog, uvádí příběh, na kterém demonstruje odlišnost přístu­pu tradiční historické vědy, ukazující události z evropského pohledu, a kulturní antropologie, jež rekonstruuje pohled „těch druhých'. Jedná se o historii zavraždění kapitána Cooka domorodci na Havajských ostro­vech v 18. století, událost, která byla donedávna pro Evropany záhadou. Kapitán James Cook byl slavný anglický mořeplavec, který má záslu­hu na zmapování jižního Pacifiku včetně Austrálie a Nového Zélandu. U domorodců byl oblíben a neměl s nimi žádné konflikty. Dokonce dlou­ho po jeho smrti dávali původní obyvatelé tichomořských ostrovů Coo­kovo jméno svým dětem a u některých kmenů byl zbožštěn. Přesto byl tento člověk domorodci na Havajských ostrovech 14. února 1779 za po­divných okolností zavražděn a nikdo z bělochů netušil, proč k této tragé­dii došlo. Často bylo Cookovo zabití vydáváno za důkaz proradnosti domorodců. Začátkem roku 1779 přistál kapitán James Cook s dvěma loděmi, Resolution a Discovery, u břehů Havajských ostrovů, království, ve kterém kromě krále vládli kněží a aristokracie. Cook a jeho lidé byli přijati velkolepě a dostalo se jim veškerých poct. Provedli úspěšné obcho­dy a zřídili na ostrově astronomickou observatoř. Zanedlouho kapitán James Cook zdvihl kotvy a za oslavování a provolávání slávy od domo­rodců vyplul. Za zálivem jej zastihla bouře, která poškodila jednu z lodí a kapitán Cook se rozhodl vrátit a loď opravit. Na pobřeží jej nikdo neče­kal a zástupce krále, který se později dostavil, vypadal znepokojeně. Palubní deník vypovídá, že James Cook měl nepříjemný pocit a nařídil zbrojní přípravu. Následujícího dne byl zástupcem krále zezadu zavraž­děn. Strhla se bitva, při které obě strany utrpěly těžké ztráty. Výklad kulturní antropologie ukázal, že v době Cookova přistání se na ostrově odehrával každoroční rituál slunovratu. Jeho obsahem byl mýtus, podle kterého bůh Llono svěřil vládu nad Havají králi a kněžím na jeden rok. V době slunovratu přichází Llono zpátky na zem, aby obnovil smlouvu. Domorodci jej musí oběťmi a dary uspokojit a on opět na rok odchází a ponechává vládu v rukách krále a kněžích. James Cook dorazil na Havaj v okamžiku mýtického příchodu Liona a byl s ním ztotožněn. Domo­rodci mu dali požadované dary a pak ho vyprovodili na cestu. Ale James Cook, Llono, se vrátil. Tím porušil smlouvu se svým lidem a elita Havaj­ských ostrovů propadla panice v obavě, že Llono se hodlá natrvalo zmoc­nit vlády. V očích Evropanů se zabitím kapitána Cooka domorodci do­pustili zrady, ale z pohledu domorodců to byl James Cook, neboli bůh Llono, kdo se ukázal být lstivým a věrolomným, protože zákeřně porušil mýtickou, slavnostně uzavřenou smlouvu. A proto musel kapitán James Cook zemřít.

Jiný případ zajímavého setkání dvou odlišných kultur nám poskyt­ne starozákonní příběh o souboji Davida s Goliášem. Tato událost se odehrála v době po roce 1200 př. n. 1., kdy „mořské národy' rozvrátily civilizace východního Středomoří. V Palestině se na pobřeží uchytily kmeny Pelištejců neboli Filištínů, které předtím bojovaly s Egypťany v nilské deltě a které někteří autoři odvozují od Pelasgů, původního předachájského obyvatelstva egejské oblasti. Ve vnitrozemí se Peli­štejci utkali s židovskými semitskými kmeny. Nechme hovořit Starý Zákon:

„Pelištejci shromáždili své šiky k bitvě Také Saul a izraelští muži se shromáždili Na hoře z jedné strany stáli Pelištejci, na hoře z druhé stra­ny stál Izrael a mezi nimi bylo údolí. I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď. Na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře, váha pancíře byla pět tisíc šekelů bronzu. Na nohou měl bronzové holenice a na ramenou bronzový oštěp. Násada jeho kopí byla jako tkalcovské vratidlo a hrot jeho kopí vážil šest set šekelů železa. Před ním chodíval štítonoš. Goliáš stával a volal na izraelské řady: Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? Což nejsem já Pelištejec a vy služebníci Saulovi? Vyberte si ně­koho, ať ke mně sestoupí. Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy naši­mi otroky a budete nám sloužit.'

Je zřejmé, že součástí pelištejské kultury byly rituální souboje, které mohly nahradit samotnou bitvu. Srovnejme biblickou epizodu se soubo­jem mezi trójským Hektorem a achájským Aiantem, který měl rozhod­nout o osudu trójské války:

„Oba hrdinové bojovali bez oddechu až do soumraku, kdy je hlasatelé odtrhli, a oba pak udýchaně chválili zdatnost a odvahu toho druhého. Aias dal Hektorovi třpytivý purpurový řemen k meči a Hektor daroval Aiantovi stříbrem pobitý meč.'

David nepřistoupil na přímou Goliášovu výzvu, neutkal se s ním v rov­ném souboji, ale z větší vzdálenosti jej usmrtil kamenem. Židé neznali soubojové praktiky egejské oblasti, které Homér opěvuje jako nejvyšší etický kodex achájských a trójských válečníků. Text Starého Zákona vyzvedává Davidův hrdinský čin, ačkoliv z pohledu Pelištejců se bezpo­chyby jednalo o projev zbabělosti.

Fylogeneze jazyka a kultury

Otázka původu lidské řeči, která se řeší v archaických mýtech, při­tahovala lidi i ve starověku a středověku. Egyptský faraon Psammtek, vládnoucí v 7. století před naším letopočtem, uskutečnil experiment, při kterém měla být nalezena nejstarší řeč. Dvě děti byly dva roky vychová­vány v izolaci a společnost jim dělaly pouze ovce s němým pastýřem. První slovo, které děti pronesly, znělo bekos, což znamená ve frýžštině „chléb'. Německý císař Friedrich II. nechal provést podobný pokus v ro­ce 1250 a skotský král Jakub IV. v roce 1500.

Moderní jazykověda, ustavená v minulém století, pohlížela na výzku­my původu jazyka skepticky. Francouzská Societé Linguistique de Paris dokonce zakázala v roce 1866 svým členům veškeré dohady na toto téma. Přesto v devatenáctém století, fascinovaném evolucí, se rodí řada tzv. onomatopoických teorií vycházejících z představy, že nejstarší slova vznikla napodobením přírodních zvuků. V padesátých a šedesátých le­tech dvacátého století se antropologové snažili doložit vznik a evoluci jazyka zkoumáním paleolitických nástrojů, případně úvahami o složi­tosti sociálního života našich předků. Tyto výzkumy, stejně jako rekon­strukce zachovaných otisků mozkových hemisfér na lebečních kostech, nevedly k jednoznačnému závěru.

Koncem šedesátých let Philip Lieberman a někteří další vědci zkou­mali stavbu supralaryngeálního vokálního traktu fosilních předchůdců člověka. Místo evoluce neurologických základů jazyka pokusili se tito badatelé rekonstruovat počátky jeho vokální realizaci, jíž je artikulovaná řeč. Obor zabývající se evolucí a srovnáváním hlasových orgánů primátů se v literatuře označuje jako paleolaryngologie.

Supralaryngeálním vokálním traktem nazýváme u člověka strukturu začínající nad hrtanem (laryngem) a končící ústní a nosní dutinou. Nehlasný výdechový proud vzduchu, který vzniká v respiračním ústro­jí, tvořeném plícemi, hrudním košem a bránicí, se v hrtanu díky pohy­bu hlasivek přetváří v lidský hlas neboli výdechový proud fonační. Mlu­víme o vzniku tzv. fundamentální frekvence. Následuje artikulační ústrojí, zahrnující tři rezonanční dutiny - hrdelní, ústní a nosní. Tyto dutiny akusticky tvarují změnami svého tvaru díky pohybům jazyka během řeči fundamentální frekvenci a vytvářejí tzv. formantovou frek­venci a hlásky, ze kterých se skládá lidská artikulovaná řeč. V lidské řeči jsou fonetické kvality, kterými se navzájem odlišují hlásky jako (a) a (i), určeny specifickou rezonancí dutin supralaryngeálního vokální­ho traktu.

Srovnávací anatomové zjistili již v osmnáctém století, že stavba hor­ních cest dýchacích dospělého člověka se zřetelně liší od struktury obdobných orgánů ostatních primátů, jako je například šimpanz, gori­la nebo orangutan, ale též od uspořádání vokálního traktu lidského no­vorozence. Vokální trakt lidoopa a lidského novorozence je charakte­ristický vysokou pozicí hrtanu, který je u dospělého člověka umístěn podstatně níže. Anatomicko-fyziologické důsledky odlišností ve stavbě supralaryngeálního vokálního traktu primátů jsou zřejmé. Při vysokém umístění hrtanu jsou svrchní cesty dýchací a trávicí využívány součas­ně. Šimpanz nebo gorila mohou ve stejném okamžiku polykat i dýchat. Dospělý člověk s hrtanem umístěným podstatně níže tuto schopnost nemá, protože u něho se tyto dvě výše zmíněné cesty vzájemně kříží. Lidské dítě se rodí s obdobnou stavbou svrchních cest dýchacích jako u lidoopů a teprve ve věku od dvanáctého do osmnáctého měsíce hrtan klesá. Díky tomuto poklesu se u člověka vytváří mezi zadním okrajem měkkého patra a svrchními chrupavkami laryngu hrdelní rezonanční dutina, která má klíčový význam pro artikulaci hlásek přítomných v lid­ské řeči. Vidíme, že z hlediska zabezpečení respiračních a trávicích funkcí je vokální trakt šimpanze účinnější než obdobná struktura u do­spělého člověka, ale není schopen vytvářet hlásky lidské řeči. Na druhé straně jedinou funkcí, na kterou je vokální trakt dospělého člověka vhodně adaptován, je verbální komunikace. Experimenty testující ja­zykové schopnosti šimpanzů dokládají velký význam spodní pozice hrtanu pro vznik artikulované řeči.

Ve čtyřicátých letech se neúspěšně pokusili manželé Catherine a Keith Hayesovi naučit artikulovaně „mluvit' šimpanzici Viki. Tyto výzkumy prokázaly, že nelze zkoumat jazykové schopnosti lidoopů, pokud jako komunikační médium použijeme vokální trakt. Manželé Beatrix a Allen Gardnerovi využili pro výuku šimpanzice Washoe a později pro další šim­panze gestový jazyk hluchoněmých - American Sign Language. Během tří a půl roku si Washoe osvojila znaky pro více než sto slov, například „airplane', „baby', „banana', „window' a „woman', jednoduché vědy typu „more fruit' a „open food drink' a dokonce byla schopna vytvořit nové pojmy pomocí kombinace již známých výrazů - „water bird' pro labuť {swan). Ve stejné době jako manželé Gardnerovi zahájili své expe­rimenty Ann a David Premackovi, kteří aplikovali vizuální komunikační kód - soubor plastických symbolů různých tvarů, které zastupovaly růz­né pojmy. Šimpanzice Sarah byla schopna sestavit plastikové artefakty do vertikálních řad - například Mary give chocolade Sarah a porozuměla i souvětím typu If Sarah put red on green, Mary give Sarah chocolade. Experimenty manželů Hayesových, Gardnerových a Premackových naznačují, že šimpanzi mohou mít rudimentární neurologické základy, odpovídající lidské jazykové kompetenci. Jejich struktura vokálního trak­tu s vysokou pozicí laryngu však znemožňuje vznik obdobné vokální komunikace, která je charakteristická pro lidskou artikulovanou řeč.

Vědci předpokládají, že k obdobnému poklesu hrtanu, jaký se ode­hrává v postnatálním údobí dítěte, došlo i u našich fosilních předků, kdy se v určitém fylogenetickém stádiu mentální jazykový systém realizoval v podobě vokální artikulované řeči. Hlavním předpokladem vzniku lidského jazyka byl vývoj mentální kapacity archaických primátů. V po­slední době se díky interdisciplinárnímu přístupu začíná rýsovat pravdě­podobný scénář evoluční historie jazyka a kultury. Již jsme zpochybnili tradiční Darwinovu teorii postulující transformaci systému zvířecí komu­nikace do lidské lingvistické kompetence. Nabízí se proto alternativní téze, předpokládající, že jazyk i lidská kultura se vyvinuly z kognitivního aparátu nižších primátů. Oba znakové systémy představují evolučně nej­pokročilejší způsob vnitřní mentální reprezentace přírodního prostředí.

Připomeňme si, že neuropsycholog Jerry Fodor se domnívá, že lidská mysl se skládá z řady diskrétních, vzájemně izolovaných a krajně specia­lizovaných kognitivních vstupních modulů (input modules), přijímají­cích a zpracovávajících vnější podněty z oblasti své kompetence, které jsou integrovány hierarchicky nejvyšším centrálním procesorem (cent­ral processor). Lidský jazyk chápe Fodor jako jeden z modulů úzce za­měřený na akustickou a vizuální komunikaci, jenž má navíc přístup do centrálního procesoru, umožňující operovat v paměti.

Kanadský psycholog Merlin Donald upozornil ve své knize Origins of the Modern Mind (1991), že z Fodorova modulárního modelu vyplývají dvě adaptace, které se pravděpodobně uskutečnily v průběhu evoluce kognitivních funkcí hominidů: konceptuálnía lingvistická [symbolická] adaptace.

Konceptuální adaptace, vývojově předcházející vytvoření jazykové kompetence, ustavila lidskou mysl. Téze předpokládající existenci této adaptace je podpořena klinickými daty, která prokázala, že pacient posti­žený ztrátou lingvistické dispozice si zachovává řadu jedinečných lidských vlastností a schopností, zahrnujících souvislé myšlení, rozezná­vání hudby, hlasů, tváří a míst, gestikulaci a mimiku, výrobu nástrojů a všeobecnou sociální inteligenci. Pokusme se zařadit konceptuální adap­taci časově.

Paleoantropologové hledají přímého třetihorního předka člověka v af­rické skupině takzvaných plio-pleistocenních hominidů, žijících v údobí od 4 do 1,5 milióny lety, které dělíme jednak na australopitéky {Australo­pithecus afarensis, Australopithecus africanus, Australopithecus robus­tus a Australopithecus boisei), jednak na údajné první příslušníky rodu Homo (Homo rudolfensis a Homo habilis). Ve vrstvě staré přibližně 2,5 miliónu let byly nalezeny nejstarší jednoduché nástroje, označované jako oldowanská kultura a považované mnohými badateli za jednoznačný projev lidské aktivity.

Podrobnějšího rozboru zpochybňuje lidskou povahu oldowanské kul­tury. Jak prokázaly četné etologické studie a pozorování, používání nástrojů a předávání postupu při jejich výrobě tradicí není výlučnou doménou člověka. Merlin Donald proto zavedl termín episodická kultura, charakterizující mentální úroveň dnešních lidoopů, odhalených zejména experimenty manželů Gardnerových a Premackových, a hypotetické kognitivní schopnosti plio-pleistocenních hominidů, včetně forem řaze­ných k rodu Homo. Fosilní i recentní nositelé episodické kultury žijí v přítomnosti, pojímané a zaznamenané jako série konkrétních episod. Většina autorů včetně Noama Chomského přiznává existenci rudi­mentárního konceptuálního myšlení u šimpanzů, goril a orangutanů, které jim umožňuje podávat pozoruhodné výkony při výuce znakového jazyka hluchoněmých (American Sign Language).

Řada vědců se shoduje v názoru, že hranice oddělující mysl vyspělého primáta a člověka byla překročena před necelými dvěma milióny lety s příchodem Homo erectus, původně afrického hominida, který záhy prolomil přírodní a geografické omezení Afriky a rozšířil se po rozsáh­lých oblastech Eurasie. Homo erecfus postupně nahradil primitivní oldo­wanskou technologii důmyslnější a komplikovanější acheulskou kultu­rou. Jihoafrický paleoantropolog Phillip Tobias se domnívá, že kulturní aktivita tohoto pravěkého člověka zahrnovala symbolizaci, ideologii a ri­tuál, včetně lingvistických schopností.

Výzkumy Liebermanova žáka Jeffrey Laitmana a jeho spolupracovní­ků dokládají, že vokální trakt charakteristický nízkou pozicí laryngu se objevuje u našich fosilních předků teprve před 400 až 300 tisíci lety, v do­bě „soumraku' druhu Homo erectus a jeho postupné transformace v archaické příslušníky Homo sapiens. To znamená, že nejen plio-pleis­tocenní hominidi, ale též většina starších forem Homo erectus se z anato­micko - fyziologického hlediska zřejmě vyznačovala typem vokalizace obdobným skřekům současných lidoopů.

Předpokládaný nesoulad mezi kulturní a pravděpodobně i mentální vyspělostí Homo erectus a jeho anatomicky podmíněnou neschopností produkovat hlásky lidské řeči vedl některé badatele, například Gordona W. Hewese, k formulování téze o gestikulačním stádiu ve vývoji jazyka. Zde je však zapotřebí zvýšené obezřetnosti. Bylo experimentálně proká­záno, že s výjimkou umělých znakových jazyků určených pro hlucho­němé (například American Sign Language), jejichž produkce je spjata s levou hemisférou, má veškerá gestikulace včetně pantomimy i v přípa­dě, že doprovází mluvenou řeč, nelingvistickou povahu. Tvoří součást komplexu, který Burling označil jako „gesture-call system', a její evoluč­ní historie je odlišná od původu jazyka.

Merlin Donald přisuzuje Homo erectus tzv. mimetickou kulturu, která představuje první specificky lidskou, ale zároveň nelingvistickou kultu­ru. Mimetická aktivita, zahrnující přibližně Burlingem vymezený „gestu­re-call system', je spojujícím evolučním článkem mezi episodickou kul­turou, charakteristickou pro lidoopy a australopitéky, a lingvistickou [symbolickou] kulturou Homo sapiens. Mimetická kultura obsahovala všechny lidské vlastnosti, které lze prokázat u současných jedinců, postižených ztrátou jazykové kompetence. Na rozdíl od lingvistických center, jež jsou umístěna v levé hemisféře, jsou mimetické kompetence spjaty s pravou hemisférou.

Mimetická kultura byla založena na intermodální schopnosti repre­sentace, která má ikonickou (nesymbolickou) povahu, jak ji můžeme pozorovat například v pantomimě. Mezi významné inovace mimetické kultury náleží rytmus, specificky lidská vlastnost, která neexistuje u žádného jiného primáta, a melodické a harmonické aspekty prozódie. Mimetická gesta, včetně faciální exprese, slouží k dorozumívání. Ozna­čit tento způsob komunikace za „prajazyk' nebo „protojazyk' by bylo zavádějící, protože je podmíněn odlišným neurologickým substrátem. Výrazy tváře představují v lidské ontogenezi první formu komunikace s okolím, předcházející rozvoj jazyka. Mimetická kultura představovala vhodné prostředí umožňující vytvoření pozdější lingvistické kultury. Mimetické prostředky včetně gest, výrazu tváře, intonace a ostatních slo­žek prozódie mají výraznou „metalingvistickou' funkci a doprovázeje mluvenou řeč umožňují sémantickou interpretaci mnohoznačných vý­roků.

Mimetická kultura vedla ke vzniku prvního, kolektivně sdíleného modelu reality, zprostředkovaného nikoliv jazykově, ale rituálně. Merlin Donald navázal na téze Jane E. Harrisonové a předpokládá, že rituál před­cházel fylogeneticky mýtus. K problematice rituálů se vrátíme v následu­jící kapitole. Mimetická kultura ustavila rituální praktiky, tance, hry a složitější technologii, složky, které jsou významné i pro současnou civi­lizaci. Eibl-Eibesfeldtová prokázala trvající výsadní postavení mimetic­kých prvků v životě moderního člověka.  ,

V současné době existují dvě odlišná pojetí vzniku Homo sapiens. Prv­ní z nich se nazývá teorie multiregionální kontinuity [multiregional conti­nuity] a předpokládá vzájemně nezávislou evoluční přeměnu místních forem Homo erectus v archaické populace Homo sapiens a posléze vznik současných rasových skupin. Druhá teorie, označovaná jako „Out-of-Africa model', podpořená genetickými výzkumy recentních etnik, tvrdí, že anatomicky moderní člověk vznikl před 140 až 200 tisíci lety v Africe, odkud přibližně před 100 tisíci lety zahájil rozsáhlou expanzi a po vytla­čení a částečné asimilaci regionálních eurasijských populací archaického Homo sapiens (v Evropě a na Blízkém Východě představovaných Nean­dertálci) osídlil celou planetu.

V údobí mezi asi 400 tisíci lety, kdy se objevují nejstarší zástupci archaických forem Homo sapiens, a přibližně 40 tisíci lety, kdy nastupuje kultura mladého paleolitu, lze předpokládat dvě, případně tři z kognitiv­ního hlediska významné změny. První se týká obecné lingvistické adap­tace, zahrnující vznik jazykové kompetence (nebo modulu), druhá před­stavuje počátek plně artikulované (fonetické) řeči a třetí, na niž usuzuje psycholog John McCrone, spočívá v ustavení specificky lidského sebevě­domí {self-awareness).

Připomínám, že Jeffrey Laitman se domnívá, že vokální trakt umož­ňující produkci artikulované řeči se vytvořil poprvé mezi přechodnými hominidy během přeměny forem Homo erectus do archaických populací Homo sapiens. Lebky nejstarších hominidů řazených k archaickým zástupcům Homo sapiens, kteří měli mluvidla vhodná k dorozumívání artikulovanou řečí, byly nalezeny u Steinheimu v Německu a u Petralo­ny v Řecku a pocházejí z údobí asi před 300 až 200 tisíci lety. Vzhledem ke skutečnosti, že právě v této době pravděpodobně došlo k lingvistické adaptaci, můžeme předpokládat, že mluvená řeč představuje nejen hlav­ní, ale též fylogeneticky nejstarší modalitu uskutečnění mentálního jazy­kového systému. Vznik artikulované řeči na základě vývoje periferních orgánů, označované v literatuře jako glottogenese, a vytvoření jazykové kompetence v mozku (glossogenese), splývají.

Merlin Donald, inspirovaný holistickou tradicí, razí názor, že hlavním smyslem lingvistické adaptace nebylo vytvoření jazyka, ale spíše vznik integrativního, souvislého, původně mýtického myšlení, poskytujícího celistvý obraz světa. Jazyk posloužil pouze jako nutný prostředek k do­sažení tohoto cíle. Člověk se liší od lidoopů úrovní mentálních modelů, které je jeho mysl schopna vytvářet. Jedním z projevů této výlučnosti lidského myšlení je schopnost vyprávění, narativita, zakládající kohe­rentní, kulturní vizi skutečnosti.

Ferdinand de Saussure uvedl do lingvistiky pojem syntagmatické a paradigmatické organizace jazyka. Podle strukturalistů umístěním do syntagmatických a paradigmatických vztahů získává každý lingvistic­ký fenomén, ale též kulturní artefakt svůj význam. Výzkumy kulturní antropologie prokázaly, že paradigmata a syntagmata představují apriorní a základní rozvrh lidského poznání světa a jeho pobytu v něm (fundamental constricts imposed on humans„world view'). V následu­jící kapitole uvidíme, jak Mircea Eliade popsal vzájemnou souhru paradigmatických a syntagmatických vztahů v archaické ontologii a spiri­tualitě.

Roman Jakobson umístil schopnost člověka vytvářet paradigmata (relace mezi jednotkami stejné sémantické nebo syntaktické třídy) do temporální oblasti mozku, zatímco lidskou kapacitu pro syntagmata (relace shlukovaných a segmentovaných prvků v lineární řadě) ztotožnil s frontální oblastí mozku. Výzkumy kognitivních schopností lidoopů naznačily jejich mimořádné schopnosti paradigmatického myšlení. Syn­tagmatická organizace mentálních výkonů je však u šimpanzů, goril a orangutanů nevýrazná a nepřesvědčivá. Toto zjištění se shoduje s ná­zory řady vědců, kteří podmiňují vznik syntaktického uspořádání jazy­ka rozvojem frontálních laloků, fylogeneticky nejmladší části lidského mozku. Jak zdůraznil Thomas Sebeok, syntax umožnila hominidům ne­jen vytvářet mentální reprezentace bezprostřední reality, ale též kon­struovat nekonečné množství kulturních vizí světa.

Kosterní pozůstatky anatomicky moderního člověka, které pocházejí z Předního Východu a Afriky, jsou staré přibližně 100 tisíc let. Podstatné morfologické změny ve faciální a orální oblasti naznačují vznik plně fone­ticky rozvinuté artikulované řeči, která se ve svých fonologických, gra­matických nebo sémantických aspektech již nelišila od jazyků dnešních lidí. Nicméně archeologové pozorují zrození odpovídající symbolické kultury, zahrnující rozličné semiotické dovednosti včetně umění, které jsou charakteristické pro současné lidstvo, až s úsvitem mladého paleoli­tu, o 50 až 60 tisíc let později, kdy anatomicky moderní lidé, putující přes Přední Východ do Eurasie, přicházejí do střední a západní Evropy.

John McCrone vysvětluje ve své knize The Ape that Spoke (Opice, která promluvila) z roku 1991 tento zarážející rozpor další kognitivní adaptací, spočívající ve využití mechanismu „vnitřní řeči' pro vytvoření lidského sebevědomí (self-awareness), osvobozujícího lidskou bytost od „kontinua přítomnosti'. Tato inovace, která má čistě kulturní a na rozdíl od lingvistická adaptace nebiologický původ, umožnila lidem čerpat z paměti vzpomínky bez ohledu na podněty vnějšího světa. Člo­věk tak získal „svobodu' vůči své paměti. Mentálně moderní Homo sapiens, tato bytost ustavená společným přispěním biologicky zakot­vených i výlučně kulturně podmíněných vlivů, se objevuje na scéně na počátku mladého paleolitu, přibližně před 40 tisíci lety. Historicky po­slední krok, který vytvořil dnešního člověka a jeho symbolickou kulturu, měl čistě kulturní povahu a musí být tedy u každého jedince pokaž­dé znovu opakován.

Symbolická lidská kultura, rozšířená migrací anatomicky moderního Homo sapiens po celé planetě, představuje komplex složený z aspektů epizodických, mimetických a lingvistických, které reprezentují odlišná stádia evoluce lidské mysli. Tyto jednotlivé typy semiotických mentál­ních modelů jsou integrovány a zastřešeny vyprávěním (narativitou), nejvyšším výkonem vědomí Homo sapiens.