ÚVOD DO ANTROPOLOGIE

ÚVOD DO ANTROPOLOGIE

Slavný anglický historik Arnold Toynbee po druhé světové válce na­psal, že končí údobí nadvlády civilizace, založené na západních hodno­tách. Současně se rodí civilizace nová, v pravém smyslu globální a světo­vá. Civilizace, kterou charakterizují přívlastky jako postindustriální, postideologická, postmodemistická, multikulturní a multirasová. Navští-víme-li libovolnou metropoli západní Evropy nebo Severní Ameriky, můžeme se na vlastní oči přesvědčit, co tato poslední dvě adjektiva zna­menají v běžném životě. S velkou naléhavostí se klade otázka po soužití s „těmi druhými', jejichž kulturní hodnoty a životní návyky se zdají být tak radikálně odlišnými od našich vlastních. Etnické a náboženské kon­flikty na Balkáně, na Kavkaze, ve Rwandě nebo i v Los Angeles vedou západní technokratickou společnost k poznání, že nejen mezinárodní bezpečnostní systém, ale i její vlastní sociální harmonie jsou ohroženy a ona balancuje na samém ostří rozvratu a exploze neznámého „barbar­ství'. Krizovost této chvíle je navíc umocňována pocitem Západu, že jeho vlastní kulturní ideály, naplňované od konce středověku, se vyčerpaly a „dějiny skončily'.

S tezí o „konci historie' vystoupil v létě roku 1989 americký politolog Francis Fukuyama. Tento myslitel, inspirován Hegelem, dospěl k názoru, že pád komunismu umožnil konečné dovršení dějin, spočívající v celosvě­tové dominanci liberálně - kapitalistického systému. Události několika posledních let usvědčily Francise Fukuyamu z naivního optimismu. Sa­muel P. Huntington oproti Fukuyamově univerzalismu zdůrazňuje, že pří­slušníci čínských, arabských nebo evropských kultur nejsou součástí ně­jakého většího kulturního celku. Jednotný ekonomický systém a volný trh tuto skutečnost pouze zakrývá, ale nepřekonává. Huntington předvídá, že hlavním rysem nastupujícího světa bude jeho rozdělení na několik speci­fických a soupeřících kulturních okruhů (západního, konfuciánského, ja­ponského, islámského, hinduistického, slovansko - pravoslavného, latin-skoamerického a afrického). Hlavní konflikty budoucího lidstva se budou odehrávat na liniích oddělujících tyto odlišné kultury.

Podle katastrofické vize, kterou předložil Alain Minc, zhroucení úsilí po univerzalismu, které představovalo jedno z posledních dědictví stře­dověké civilizace, vyústí v rozvrat právních institucí, obnovení nábožen­ského a etnického partikularismu a celosvětový triumf chaosu a nezákon­nosti. V našem výkladu si ukážeme, že podobné výklady současných událostí nápadně připomínají téze raně osvícenského myslitele Giam-battista Vica o kruhovém pohybu dějin, pravidelně se navracející k pr­votnímu barbarství. Antropologie je vědou o poznání „těch druhých'. Její vývoj od renesance odráží zároveň osudy naší civilizace. Prvni „praktičtí etnografové' - mořeplavci doby zámořských výprav nazírali podmaněné domorodce očima dávných mýtů. Toto „čtení' přetrvalo prakticky až do osmnáctého století. V minulém století, v době vrcholu moci Západu, byla antropologie teoretickou a katedrovou vědou, která shovívavě, s vědomím obrovské technologické převahy, studovala zvyky a obřady „primitivů' a „divochů'. Současný úkol antropologů je značně odlišný. Je to poznáni společných základů kulturního života všech národů a ras a nalezení pravidel soužití, které by překlenulo nebezpečné údobí histo­rie, nastíněné například Samuelem P. Huntingtonem nebo Alainem Min-cem. To však neznamená, že by Západ měl rezignovat na svou vlastní, křesťansko-židovskou kulturu, jak je tomu v postmodernistickém zápalu až příliš často rozuměno.

Vznik antropologie

Termín antropologie pochází z řeckých slov antropos (člověk) a logos (slovo, rozum, nauka). Poprvé jej ve smyslu „učení o člověku' použil roku 1596 protestantský humanista O. Casmann. Každá společnost nebo civilizace se vždy musela vyrovnat s otázkou, co je člověk. Toto téma se stalo obsahem mýtů archaických kultur, mytologických a náboženských soustav starověkých civilizací a předmětem reflexe filosofů a teologů antiky a středověku. Antropologie jako samostatná věda vzniká v 18. sto-letí, kdy roce 1775 J.F. Blumenbach znovuzavedl původní Casmannův pojem. Antropologie byla tehdy společně se zoologií a botanikou řazena mezi tři hlavní biologické obory. S touto orientací souvisí například pů­sobení Edwarda Tysona, jenž jako první již koncem 17. století poukázal na úzkou anatomickou souvislost primátů a člověka. Za další mezník v předběžném upevňování antropologie jako přírodovědecky orientova­né disciplíny bylo vydání Systema Naturae švédského badatele Carla Lin-ného v roce 1735, ve kterém Linné včlenil člověka do živočišné říše, za­řadil jej do řádu primátů a nazval jej Homo sapiens, „člověk rozumný'. Tím bylo zakončeno přípravné údobí konstituování antropologie jako vědy o člověku, bez teologického a náboženského krytí, hodnotící člově­ka čistě z hlediska přírodních věd novověku.

V  kontinentální Evropě, ve Francii, Holandsku, Německa, Rakousku a Rusku se antropologie nadále rozvíjela jako přírodní věda o člověku, jejímž cílem bylo studovat jeho původ, fylogenetický a ontogenetický vývoj, vznik lidských plemen a ras, kvantitativně a kvalitativně hodnotit tělesné znaky a rozměry a jejich variabilitu. V tomto klasickém a tra­dičním pojetí byla antropologie rozdělena do tří hlavních oddílů:

a. Prehistorická antropologie

b. Etnická antropologie

c. Fyzická antropologie

V anglosaském světě, ve Velké Británii a zejména ve Spojených státech se v antropologii kladl zvýšený důraz na společenský a kulturní rozměr člověka. Lze říci, že zatímco Starý svět upřednostňoval především fyzic­ kou antropologii, která neměla přímé institucionální vazby například na etnologii, archeologii nebo lingvistiku, Nový svět preferuje mnohem šir­ ší vymezení antropologie, ve kterém výsadní postavení zaujímá kulturní antropologie. Tato dichotomie přetrvává až do dnešní doby. Katedry an­tropologie na amerických vysokých školách se věnují fyzické antropolo­gii, archeologii, lingvistice, sociální a kulturní antropologii a etnologii.

Klasifikaci, která představuje určitý kompromis mezi evropským a americkým přístupem, publikoval v roce 1960 J.M. White. Hovoří se v ní o čtyřech hlavních oddílech antropologie:

a. Fyzická antropologie (Physical Anthropology)

b. Kulturní antropologie (Cultural Anthropology)

c. Sociální antropologie (Social Anthropology)

d. Užitá antropologie (Applied Anthropology)

Fyzická antropologie, též označovaná v nejširším slova smyslu jako biologie člověka (Human Biology), studuje fosilní pozůstatky našich předků, tělesné rozměry a ostatní fyzické rysy člověka, lidských popula­cí a ras, jejich změny a vývoj, distribuci genů u současných populací a ras, mechanismus dědičnosti fyzických vlastností a srovnání vlastností primátů a současného člověka. Současně se fyzická antropologie zabývá problematikou vztahu výše zmíněných biologických charakteristik člově­ka k přírodnímu a sociálnímu prostředí. Hranice mezi některými oddíly fyzické antropologie a lékařskými obory je prakticky setřena. Týká se to například osteologie (nauky o kostech) nebo tzv. somatologie (souhrnný název pro anatomii a fyziologii). Fyzickou antropologii můžeme tedy definovat jako vědu studující biologické vlastnosti lidí a příbuzných primátů v přírodním a sociálním kontextu. Rozeznáváme některé speci­alizovanější obory fyzické antropologie, mezi které patří například paleo­antropologie (antropogeneze, prehistorická antropologie), zkoumající zákonitosti evoluce člověka jako biologického druhu, etnická antropolo­gie, která se zabývá studiem lidských ras a klasifikací antropologických typů, ekologická antropologie, studující vztah člověka k přírodnímu prostředí, gerontologie, studující problematiku stáří, a sportovní antro­pologie. Některé tradiční antropometrické metody fyzické antropologie, které měly značnou společenskou prestiž pro svou aplikaci v soudní, kriminalistické praxi, při stanovení rodičovství atd., jsou vytlačovány me­todami molekulární biologie a genetiky.

Sociální a kulturní antropologie

V přehledu vývoje antropologie uvidíme, že základní rozlišení mezi kulturní a sociální antropologií mělo původně spíše sémantický cha­rakter. Americká antropologie, budovaná zejména přistěhovalci z německé jazykové oblasti, začala užívat pojem „kulturní antropologie', zatímco britská škola, inspirovaná francouzskými sociology, dala před­nost termínu „sociální antropologie'. Postupně se ale rozdíl mezi kultur­ní a sociální antropologií prohloubil a získal nový gnoseologický obsah.

Než začneme s vlastním shrnutím nejobecnějších zásad kulturní antropologie, vyjasněme si adjektivum „kulturní', odlišující tuto vědec­kou disciplínu od jiných odvětví antropologie.

Co je to kultura, která má být předmětem výzkumu? Používáme toho­to slova v přeneseném smyslu: kulturní člověk je pro Středoevropany jedinec, který chodí na koncerty, do divadel a čte uměleckou beletrii. Občas hovoříme o kulturních národech, pokud zachovávají například naše hygienické zvyklosti. Kulturní antropolog studuje indiánské kultury v povodí Amazonky, kultury původních obyvatel Austrálie, domo­rodců v Melanésii, ale též kulturu černošského ghetta v americkém vel­koměstě, kulturu vysokoškolských studentů, kulturu lidí žijících a pra­cujících v Hollywoodu a tak podobně. Vidíme, že kulturou se rozumí definovatelná skupina lidí, která vyznává podobné hodnoty, žije obdob­ným stylem života a hovoří stejným jazykem, dialektem, slangem nebo používá jednotnou terminologii. Toto úvodní vymezení pojmu „kultur­ního společenství' je samozřejmě jen přibližné a nenahrazuje vlastní definici, která v odborné literatuře nebyla s konečnou platností stanove­na. A.L. Kroeber a C. Kluckholn uvádějí ve své práci z roku 1952 celkem 161 znění různých definic kultury. Od té doby se jejich počet zajisté vel­mi rozmnožil.

Pokusme se odvodit postavení kulturní antropologie v systému sou­časných věd o člověku a vymezit vlastní doménu jejího výzkumu, jak je chápe zejména současná americká škola. Následující schéma znázorňu­je vztahy mezi třemi rozdílnými aspekty reality. Za prvé je to physical environment, přírodní prostředí, kterým se jako celistvým systémem za­bývají ekologické vědy. Na biologickou povahu člověka (Human Biolo­gy) se zaměřují nejrůznější lékařské obory a fyzická antropologie. Ter­mínem Mind je míněna lidská psychika, včetně vědomých i nevědomých složek, která je objektem výzkumu psychologie.

Vztah biologie člověka a lidského vědomí, tzv. psychosomatickou pro­blematiku, studují v současné době interdisciplinární obory, sdružené pod souhrnným názvem Body-Mind. Dlouhodobá, tisíce let trvající inter­akce mezi „physical environment' a „Human Biology' se v geologické minulosti projevovala v přizpůsobování člověka změnám v ekosystému. Mechanismus adaptace podmínil podle evoluční biologie fylogenetický vývoj našeho druhu a odrazil se ve změnách morfologie, fyziologie a etologie našich fosilních předků. Odlišnosti ve vztahu biologie člověka (Human Biology) a lidského vědomí (Mind) vůči přírodnímu prostředí (physical environment) představují hlavní kritérium v rozlišení společ­nosti {Society) a kultury {Culture) a tedy i pro vymezení předmětu stu­dia sociální a kulturní antropologie.

Společnost jako systém vztahů mezi lidmi vzniká přizpůsobením pod­mínkám okolního světa. Organizace sociálního života má především umožnit lidskému společenství přežít. Společnost, konstituována adap­tací lidských biologických potřeb na přírodní prostředí, je sférou optima­lizace sociální funkce a akce. Z hlediska krátkodobých cílů ji můžeme určit jako kolektivní nástroj taktiky lidského druhu. Problematika organi­zace a funkce společenských vztahů je studována sociální antropologií.

Přetrvávání sociálního systému je však podmíněno respektováním určitých norem a hodnot kolektivního života. Tento normativní řád a hodnotová orientace člověka jsou zakotveny v kultuře dané společnos­ti. Je to oblast kultury, ve které normy a hodnoty získávají uchopitelný význam a která je umožňuje procesem učení, tzv. enkulturací, předávat následujícím generacím. Kultura vytváří v podobě mýtu, filosofického nebo teologického systému nebo na základě vědy konsistentní obraz a interpretaci světa, které umožňují pobyt člověka ve světě. Kultura je oblastí významu a vzniká střetáváním lidského vědomí i nevědomí (Mind) s přírodním prostorem existence člověka. Je to jazykový obraz reality, odpovídající na základní otázky lidské existence a ospravedlňu­jící společenský řád dané kultury. Kultura každé civilizace představuje dlouhodobou strategii, nesenou dominantní „vizí reality', kterou má dané společenství naplnit. Skutečnosti, že civilizační úsilí je podmíněno určitým ústředním kulturním vzorem a odpovídajícími hodnotami, vyu­žívali historikové při stanovení obecné typologie světových civilizací. Sociální systém společnosti je stabilní a výkonný pouze do té míry, do jaké je kulturní „vize reality', z níž pramení normy a hodnoty udržující jeho funkčnost, respektována. Kulturní antropologie je vědou, která stu­duje rozmanité modely reality všech lidských kultur a snaží se odvodit obecné zákonitosti jejich vytváření.

Americký antropolog Clifford Geertz hovoří o modelech pro realitu jako o pravidlech uspořádání sociálního života a o modelech reality, pojíma­ných jako interpretace světa, která se odráží v kultuře společenství.

Představitelé francouzské sociologie konce devatenáctého a začátku dvacátého století, například August Comte a Émile Durkheim, se domnívali, že zákonitosti konstituování kulturní „vize reality' jsou podřízeny pravidlům společenského života, které jsou primární skutečností. Napro­ti tomu nativisté neboli mentalisté, mezi které patří někteří američtí antropologové první poloviny dvacátého století, inspirováni novokantov-stvím, tvrdili, že mechanismy vytváření jazykového obrazu světa odpo­vídají obecným zákonitostem lidské psychiky. Můžeme říci, že pokud francouzští sociologové hlásali, že „ontologie je vlastně sociologií', jejich američtí kolegové dávali přednost tezi, že „ontologie je psychologií'. Strukturalističtí antropologové, vycházející z jazykovědy švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussura, stojí na rozhraní mezi sociologismem a psychologismem. Ferdinand de Saussure sice chápal jazyk jako spole­čenskou instituci, vytvářenou na smluvním základě, ale názory zaklada­tele francouzského strukturalismu Claude Lévi-Strausse a jeho žáků od­povídají spíše stanoviskám psychologizujících mentalistů. Ke stejným pozicím se hlásí i většina představitelů současné americké symbolické a kognitivní antropologie. Materialističtí zástupci kulturní ekologie a tzv. nové archeologie v americké vědě, které nazýváme adaptacionisté, neu­znávají diferenci mezi „Mind' a „Human Biology'. Zdůrazňují obdobně jako francouzští sociologové „Society' na úkor „Culture' a společenská a kulturní pravidla považují za výraz adaptace na přírodní prostředí.

Můžeme nyní uvést některé nejznámější definice kultury, odrážející odlišná ideová východiska autorů:

Podle britského evolucionisty Edwarda B. Tylora, žijícího v druhé polovině minulé­ho století, představuje kultura „komplexní celek, který zahrnuje všechny náboženské a etické hodnoty a systémy, právní předpisy, poznání, umění a zvyky a schopnosti, které si jedinec jako příslušník společnosti osvojil učením'.

A.L. Kroeber a C. Kluckholn, žáci Franze Boase a představitelé amerického konfi­guracionismu první poloviny dvacátého století, tvrdí, že „kultura je produkt, je histo­rická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se ji učit, je založená na sym­bolech a je abstrahována z chování a produktů chování'.

Známá, často citovaná adaptacionistická definice amerického antropologa Leslie A. Whita zní v originále: „Culture is the exosomatic adaptation of human populations on the physical environment.'

Americký antropolog Roger M. Keesing rozlišuje 4 základní paradig­mata teorií kultury:

1. Kultura jako adaptivní systém. Paradigma vyskytující se v kulturní ekologii, kul­turním materialismu a tzv. nové archeologii.

2.Kultura jako kognitivní systém. Paradigma rozvíjené kognitivní antropologií.

3.Kultura jako symbolický systém. Paradigma tvořící základ symbolické antro­pologie.

4.Kultura jako strukturální systém. Paradigma ležící u základů strukturální antro­pologie.

Spor mezi psychologickým a sociologickým vymezením kultury ne­přímo souvisí i s debatou o kulturním a biologickém determinismu. Jed­ním ze základních charakteristik každé kultury je její naučitelnost v rámci lidského společenství. Již novokantovci poukázali na existenci apriorních, biologicky podmíněných struktur v lidské psychice, které podstatně ovlivňují kulturní obraz reality. Vyvstala otázka, zda tyto vnitř­ní kulturní dispozice se liší mezi jednotlivými národy nebo rasami a způ­sobují obrovskou mnohotvárnost světových kultur, nebo je to naopak sociální a kulturní prostředí, které dominantně ovlivňuje výchovu je­dince. Antropologové se ptali, jestli skutečnost, že je někdo například Číňanem a uznává hodnoty čínské civilizace, je podmíněna více jeho vro­zenými biologickými vlastnostmi, nebo kulturním prostředím, ve kterém vyrůstal. Biologický determinismus byl rozšířen v první polovině devate­náctého století mezi romantiky. Prostřednictvím Artura de Gobineau se­stal základem novodobé teorie rasismu a byl zčásti přijat i sociálními darwinisty. Teprve Franz Boas, Margaret Meadová a další američtí antro­pologové dvacátého století se jednoznačně přiklonili ke kulturnímu determinismu. V sedmdesátých letech vystoupil americký entomolog Edward Wilson s teorií sociobiologie, která využívá poznatků evoluční biologie a genetiky k obnovení biologického determinismu. Současný biologický determinismus většinou zdůrazňuje univerzálnost dědičných základů kultury, překračujících etnické rozdíly.

Jedním z hlavních metodologických rozdílů jednotlivých antropologic­kých škol je otázka synchronního a diachronního přístupu ke kulturní realitě člověka. Diachronní metoda, rozšířená zejména v evolucionistických, difuzionistických a neoevolucionistických antropologických ško­lách, posuzuje jednotlivé fenomény kultury z hlediska jejich historie a snaží se je zařadit do určité evoluční posloupnosti. Tato metoda se uplatnila též v historicismu kulturní antropologie Franze Boase a jeho žáků. Ve dvacátém století převládá přístup synchronní, aplikovaný ve funkcionalismu, strukturalismu a symbolické a kognitivní antropologii. Synchronní metoda analyzuje kulturu jako systém prvků, hodnocených z hlediska funkce, případně jejich vzájemných vztahů.

Vývoj kulturní antropologie od konce osmnáctého do závěru dvacáté­ho století musíme hodnotit v kontextu pohybů evropského myšlení a osudů západní civilizace. Paradigmata jednotlivých škol kulturní antropolo­gie můžeme odvodit od převládajících filosofických směrů. Počátky etnologie a etnografie jsou spjaty na jedné straně s francouzským osví­censtvím, na straně druhé s německým romantismem. Francouzská sociologie, reprezentovaná například Émilem Durkheimem, je inspiro­vána positivismem a navazuje na hodnoty osvícenství. Dílo švýcarského religionisty Johanna Jakoba Bachofena je charakteristické pro pozdní romantismus, jehož ohlasy můžeme nalézt i v religionistických a kultu-rologických úvahách „psychologů nevědomí' Sigmunda Freuda a zejmé­na Carla Gustava Junga. Hlavní rozvoj kulturní antropologie v anglosas­kém světě druhé poloviny devatenáctého století je ve znamení evolucionismu. Velký význam pro formování dalších antropologických směrů měla německá novokantovská filosofie konce devatenáctého stole­tí, zejména bádenská škola. Začátkem dvacátého století se v německé jazykové oblasti šíří difuzionismus, vytlačující z antropologie evolucio­nismus. Autentická americká kulturní antropologie se vytvořila díky bývalému fyzikovi německého původu, Franzi Boasovi. Jeho antropolo­gické učení, kombinující exaktní metodologii přírodních věd s historicismem difuzionismu a prvky novokantovství, vyústilo do konfiguracionistické antropologické školy. Ve Francii se mezitím rozvíjí positivistická sociologie, která zdůrazňuje synchronní výzkum lidské společnosti. Ve Velké Británii Polák Bronislaw Malinowski navázal na francouzské mys­litele a přispěl k založení nového antropologického směru, tzv. funkcio­nalismu, v jehož metodologii se zcela prosadil synchronní přístup. V ro­ce 1916 vyšel ve Švýcarsku Kurs obecné lingvistiky (Cours de lingvistique générale) od Ferdinanda de Saussura. Tato kniha vyvolala revoluci v jazykovědě a znamenala počátek vítězného tažení synchronní metodo­logie ve společenských vědách. Hovoříme o vzniku tzv. strukturalismu. Během druhé světové války působil v New Yorku mladý francouzský etnolog Claude Lévi-Strauss. Seznámil se s představitelem tzv. Pražské­ho lingvistického kroužku, známé strukturalistické jazykovědné školy, Romanem Jakobsonem, a s reprezentanty americké antropologie. Výsled­kem této plodné konfrontace byla aplikace strukturalistických metod v antropologii a počátek tzv. strukturalistické antropologie. Další osudy antropologického myšlení ve Spojených státech amerických jsou podmí­něny novou vlnou francouzského myšlení, intenzívně působící zejména od konce šedesátých let. Autoři jako Michel Foucault, Jean Baudrillard, Roland Barthes nebo Jean-Francois Lyotard přispěli ke transformaci strukturalismu v tzv. poststrukturalismus. Jiný významný filosof, Jac­ques Derrída, je autorem tzv. dekonstruktivismu. Tito myslitelé měli klí­čový význam pro formování tzv. nové etnografie, antropologické školy, odrážející současnou tzv. Postmoderní intelektuální situaci civilizace.

Kulturní relativismus

V tomto stručném přehledu vývoje kulturní antropologie můžeme zaznamenat přinejmenším dva důležité trendy. Za prvé se jedná o ústup diachronních metod, které jsou přes určitou renesanci v poválečném neoevolucionismu zatlačovány synchronní metodologií, a za druhé o po­stupné odmítnutí etnocentrismu a prosazení tzv. kulturního relativismu. Tradiční evolucionistické studium neevropských společenství bylo orien­továno etnocentristicky. To znamená, že jednotlivé kultury byly hodno­ceny z hlediska podobnosti svých institucí se západními a na tomto základě jim bylo uděleno místo ve vývojové řadě, jež vrcholila západní civilizací. Čím méně se etnograf, cestovatel nebo misionář cítili se zkou­manou kulturou spjati, čím se v ní hůře orientovali a její hodnoty jim byly vzdálenější a nepochopitelnější, tím níže umisťovali tuto kulturu na vý­vojovém žebříčku univerzální „evoluce lidstva'. Byl to postoj vzniklý v situaci naprosté dominance západní civilizace na naší planetě. Západ dobýval svět v představě, že tato permanentní kolonizace znamená ší­ření evropského a křesťanského Řádu v moři necivilizovaného Chaosu, který obklopoval geograficky omezený ostrov civilizace. Evropan poklá­dal za svoji povinnost a slovy Ruyarda Kiplinga za „břímě bílého muže' vyvedení přírodních národů z „temna barbarství'.

Řekli jsme si již, že intelektuální klima současné doby, ve kterém se vytvářejí i dnešní antropologické přístupy, lze charakterizovat jako post-modernistické. Obsahem postmodernismu je nedůvěra k racionalismu, univerzalismu a evropské ideologii, hodnotám, na kterých byly budovány západní společenské vědy. Postmodernisté zdůrazňují pluralitu názorů a preferují přítomnost, jako jediné oprávněné východisko k poznání sku­tečnosti. Tyto postmodernistické zásady mají v kulturní antropologii metodologickou obdobu ve strukturalismu, symbolické a kognitivní antro­pologii, součástech tzv. nové etnografie. Sociální evolucionismus tradiční antropologie byl odmítnut jako projev eurocentrismu, protože kritéria pro posuzování vývoje cizích kultur byla údajně převzata z evropských před­stav o průběhu univerzální Historie. Respektování nároku na pluralitu a rovnocennost kultur se odráží v jedné ze základních premis anglosaské kulturní antropologie, podle které každá kultura je stejně významuplná. To znamená, že pro Indiány z povodí Amazonky je jejich kultura obdobně komplikovaná, stejně naplněná významy rituálů, zvyklostí, sociálních vztahů, náboženství a tradice jako pro obyvatele New Yorku kultura post­industriální civilizace. Žádná z těchto kultur není „vyšší' nebo „nižší', protože toto hledisko se s apriorně přijatou rovnocenností významů vy­lučuje. Každé hodnocení, zaujímání stanoviska, je z pohledu kulturního relativismu etnocentristické, protože je podmíněno kulturní příslušností a osobním zaujetím toho, kdo vynáší soud. Kulturní antropolog zkoumá kulturu na hodnotově neutrálním poli, mimo veškerá mravní hodnocení. Vlastní etická kritéria a subjektivita jsou z procesu antropologického bádá­ní vyloučena. V některých aspektech své metodologie však i dnešní kultur­ní antropologie uznává nárok univerzalismu. Francouzští sociologové, funkcionalisté a zejména strukturalisté hledali za nejrozmanitějšími lid­skými kulturními projevy obdobné základní struktury vztahů a pravidel, které se pouze odlišným způsobem navenek manifestují. Kulturní antro­pologové aplikují na studium veškerých kultur jednotné metodologické přístupy, bez ohledu na skutečnost, že v jednom případě sledují polskou komunitu v Chicagu, ve druhém obyvatele Tel Avivu a ve třetím kmen australských domorodců.

Objektivní a solidární společnost

Richard Rorty, hlásící se k tradici současného postmodernismu, rozli­šuje společnosti založené na tzv. objektivitě a na tzv. solidaritě. Tento americký myslitel se domnívá, že tradiční evropská společnost měla tzv. objektivní charakter, protože v ní panovala idea jediné objektivní Prav­dy, vyžadující všeobecný respekt. Rorty sleduje tuto tradici od řeckého filosofa Platóna, jenž ve své Ústavě vylíčil ideální stát, vybudovaný na jednotném, rozumově poznatelném řádu. Tento řád, korespondující s vlastnostmi lidské duše, představuje jedinou alternativu vůči světu zdá­ní a životu ve lži. Pochybovači a nevěřící musí být o Pravdě poučeni a přesvědčeni. Richard Rorty se domnívá, že platonismus vyústil ve dva­cátém století do totalitního marxismu a nacismu, jejichž protagonisté prohlašovali totalitní revoluci za výraz nadčasové Pravdy a brutalitu, kte­ré ji doprovázeli, ospravedlňovali poukazem na univerzální historické Zákony. Adorno tuto souvislost vyjádřil v pochybnosti o možnosti „mys­let po Osvětimi věčné esence'.

Tváří v tvář tzv. objektivního systému nelze podržet soukromou prav­du, je možné buď splynout s Řádem, nebo být jako nositel falešné ideo­logie, tedy lži, zlikvidován. Evropský platonistický etnocentrismus též spočíval v chápání západní kultury jako ztělesnění vrcholu vývoje lid­stva a dějinného uskutečnění objektivní Pravdy, v jejímž světle byly hodnoceny všechny mimoevropské kultury. V kultuře, založené na tzv. solidaritě, nejde podle Rortyho o podřízení univerzální Pravdě a o orga­nizaci společnosti na jejím základě, ale o nalezení způsobu soužití sku­pin s různým pojetím světa.

Richard Rorty ve svých esejích konfrontuje přístup tzv. metafyziků, představovaných například Martinem Heideggerem, s náhledem tzv. iro-niků, reprezentovaných především spisovateli v čele s Charlesem Dicken-sem. Metafyzik se domnívá, že už samotná přítomnost určitého termínu v jeho slovníku zaručuje, že mluví o něčem, co má skutečnou povahu. Ironický literát, spojující tradici nominalismu s výsměchem Rabelaiso-vých a Cervantesových románů, se přiklání k relativizujícímu historicis-mu. Na rozdíl od „asketických kněží', jak nazval metafyziky Niezsche, „ironická společnost, která převzala svůj morální slovník spíše z románů než z ontoteologických či ontickomorálních traktátů, by si nekladla otáz­ky o lidské přirozenosti, cíli lidské existence nebo o smyslu lidského života. Spíše se ptala sama sebe, co můžeme udělat pro to, abychom vzá­jemně vycházeli, jak můžeme věci zařídit tak, abychom spolu pohodlně žili, jak lze změnit instituce, aby právo každého člověka na porozumění mohlo být lépe uspokojeno' (přeložili Miroslav Machala a Karel Klusák, 1993). Ontologická závaznost Pravdy metafyziků je zde nahražena zážit­kem empatie a soucitu ironiků.

Podle některých myslitelů postmodemistické orientace, kteří hlásají, že úkolem světa není dosažení jednoty v Pravdě, ale ve Službě, spočívá hlavní výzva naší doby ve vytvoření tzv. solidární civilizace. Tento slo­žitý a bolestný proces se odehrává například ve Spojených státech ame­rických.

Aplikovaná kulturní a sociální antropologie

Již koncem 19. století se rozvíjí ve Francii, Holandsku a v Anglii za podpory státu aplikovaná antropologie, která se snaží řešit na základě antropologické teorie konkrétní otázky společenského života. Evropští antropologové studovali domorodé kultury zejména v Africe a Asii. Jejich posláním bylo přispět ke zdokonalení tehdejší koloniální správy.

Ve Spojených státech amerických můžeme pozorovat růst prestiže aplikované antropologie, která se původně zabývala problematikou Indi­ánů, v závislosti na tom, jak se Spojené státy zbavovaly svého izolacio-nismu a vstupovaly jako dominantní velmoc na půdu mezinárodní poli­tiky. V posledním desetiletí minulého století byl ve Spojených státech založen Úřad americké etnologie (The Bureau of American Ethnology), který se zaměřil na studia severoamerických Indiánů a obyvatel Filipín, které se po válce se Španělskem v roce 1898 dostalo pod dočasnou ame­rickou správu. Kolem roku 1890 se mezi Indiány amerického Středozá­padu rozšířilo chiliastické a mesianistické náboženské hnutí známé jako „tanec duchů', kterým se detailně zabýval antropolog James Mooney. Jeho vědecká zpráva umožnila rozsáhlé reformy v Úřadu pro indiánské záležitosti [The Bureau of Indian Affairs). Po vypuknutí druhé světové války byla řada antropologů v USA ve styku s Úřadem pro válečné zpra­vodajství (Office of War Information). Alexander Leighton ve své knize The Governing of Men popisuje zkušenosti antropologů, pobývajících ve službách federální vlády v internačních táborech na západním pobřeží USA, ve kterých byli za války drženi občané japonského původu. Válka s Japonskem a pozdější okupační správa této země, která se tehdy svou kulturou odlišovala od americké skutečnosti podstatně více než třeba Německo nebo Itálie, vyvolala v amerických vládních a vojenských kru­zích zvýšený zájem o antropologii, jejíž metodika a teorie byly považová­ny za klíč k porozumění odlišným kulturám. Můžeme říci, že v případě Japonska, byli, zejména díky práci Ruth Benedictové, antropologové ve svém úsilí pochopit specifika japonské kultury celkem úspěšní. Kniha Chryzantéma a meč (The Chrysanthemum and the Sword) od Ruth Bene­dictové ovlivnila rozhodnutí Spojenců zachovat v Japonsku císařství a je dosud považována za hlavní dílo pro studium japonské společnosti a kultury. Američtí antropologové se podíleli jako experti i na přípravě Marshallova plánu k obnovení hospodářství Evropy. Mezi americké vládní agentury, vyžadující odborné znalosti antropologů, náleží například USAID{The United States Agency for International Development) a USDA (The United States Department of Agriculture).

Po druhé světové válce se někteří autoři, například A. Inkeles a R.A. Bauer, zaměřili na studium sovětské společnosti. Nedošlo však ke zhodnocení specifické kategorie totalitního systému. Filosofické práce Hannah Arendtové, věnované této problematice, studie Mircey Eliadeho nebo Erica Voegelina, ukazující na archaické nebo gnostické kořeny totalitarismu, ušly pozornosti kulturních antropologů a nebyly jimi řád­ně zhodnoceny. Pravá povaha politické moci a kultury v komunistických zemích nebyla západními antropology většinou postižena. Svou úlohu sehrála i skutečnost, že v některých případech jejich odborná termino­logie ovlivněná marxismem vycházela ze stejného ideologického zdroje jako samotné totalitní myšlení.

Důležité místo v poválečné aplikované antropologii zaujímá problema­tika zemí tzv. třetího světa. V šedesátých letech byla americká politika konfrontována s levicovým ozbrojeným hnutím v různých zemích Jižní a Střední Ameriky, Asie i Afriky, podporované sovětskými a maoistickými komunisty. Americká ministerstva zahraničních věcí a obrany vypraco­vala několik projektů, zaměřených na analýzu příčin levicových guerril a revolucí v rozvojových zemích. V první polovině šedesátých let se jed­nalo zejména o Project Camelot a Project Agile, usilující o zastavení destabilizace Thajska prokomunistickými partyzány. V roce 1967, v době kampaně proti americké podpoře prozápadně orientované jihovietnamské vlády, odmítla Americká antropologická společnost {The American Anthropological Association) spolupracovat na zahraničně-politických operacích své vlády. Odpovědí aplikované antropologie na krizový vývoj v tzv. třetím světě byly však též projekty, spojené s konkrétní ekonomic­kou a rozvojovou pomocí. Antropologové, kteří se na výzkumu spjatému s těmito programy podíleli, hovoří často o Developmental Anthropology {rozvojové antropologii). Antropologové z Cornellovy univerzity, vedení Alanem Holmbergem, vykonali mnoho práce při zavádění nových tech­nologií a samosprávy v indiánských vesnicích Peru. V důsledku hospo­dářských a sociálních změn ve 20. století došlo nejdříve v Evropě a Severní Americe, a v současné době zejména v rozvojových zemích, k překotnému rozvoji měst. Tradiční uzavřené komunity byly rozruše­ny, ve velkých aglomeracích zavládl stav bez pevných společenských vazeb, který Émile Durkheim nazýval anomií. Jako vědecká reflexe toho­to vývoje se vytvořila Urban Anthropology {urbanistická antropologie). Antropologové se dnes s větším či menším úspěchem podílejí na práci a výzkumu řady vládních i soukromých rozvojových programů ve Spoje­ných státech amerických a v západní Evropě. Jejich další aktivity probí­hají v rámci nejrůznějších mezinárodních organizací, jako je OSN, UNESCO nebo FAO. Podle oblastí, na které se aplikovaná antropologie zaměřuje, ji členíme na antropologii práva, politickou a ekonomickou antropologii.

Zvláštní místo v antropologickém výzkumu postindustriální společ­nosti zaujímá tzv. „garbologie' [garbology], kterou založil začátkem sedmdesátých let archeolog William Rathje v arizonském Tucsonu. Jed­ná se o statistický výzkum odpadků a skládek, hromadících se kolem amerických velkoměst. „Garbologická' analýza může poskytnout řadu údajů, které z různých důvodů unikají běžným antropologickým a socio­logickým metodám. Podolefsky a Brown například prokázali garbolo-gickou analýzou, že tucsonské čtvrti, jejichž obyvatelé uvádějí nejnižší spotřebu piva, produkují největší počet prázdných plechovek od tohoto nápoje.

Vymezení témat a pojmů

Úvod do kulturní antropologie je zaměřen na výklad historie a obsahu pojmu „kultura' v různých antropologických školách. Kultura předsta­vuje na základě předchozího vymezení kolektivně sdílený, naučitelný jazykový obraz a interpretaci skutečnosti a zároveň zdroj normativního řádu a hodnotové orientace dané lidské populace. V kapitole věnované vývoji antropologie se však stručně seznámíme s vývojem i jiných antro­pologických oborů a společenských věd, pokud to bude bezprostředně nutné pro pochopení širšího kontextu formování kulturní antropologie. Nebudeme se podrobněji zabývat těmi aspekty lidské existence, které Clifford Geertz označil jako modely pro realitu a jež zahrnují sociální vztahy a jejich terminologii, strukturu příbuzenských vztahů, společen­skou hiearchii a statut, ekonomické a politické systémy. Tato problema­tika je předmětem studia sociální antropologie. Naším cílem je ukázat, jakým způsobem a na základě kterých zákonitostí je podle současné kulturní antropologie konstituována v rámci lidského společenství kul­tura jako model reality. Tato tématika úzce souvisí s výzkumy jazyka. Jazyk představuje obdobně jako kultura znakový systém a jejich vzá­jemné sepětí lze prokázat v evolučním kontextu.

Většina příkladů je volena z prostředí mimoevropských kultur. Etno­logové zejména starší generace hovoří o přírodních národech a míní tím například domorodé obyvatelstvo Austrálie, tichomořských ostrovů, povodí Amazonky nebo pouště Kalahari, pokud se usuzuje, že jejich životní styl nebyl podstatně ovlivněn moderní civilizací. Do této katego­rie můžeme například zařadit i původní germánské nebo slovanské kme­ny předtím, než vytvořily první státní útvary. Substantivum „národ' není zvoleno příliš vhodně, protože je zatíženo pojetím „národa' v no­vodobých evropských dějinách. Adjektivum „přírodní' má, jak později uvidíme, doslova mytologický původ. V pozdější terminologii se pojem přírodní národy nahrazoval termínem národy bez písma, (non-literate peoples, schriftlose Volker), odvozeným od představy, že nejdůležitějším mezníkem přechodu od „barbarství' k „civilizaci' je vynález písma. V na­šem výkladu budeme hovořit o archaickém člověku, jako o příslušníku kultury, která nezná písmo, a ve stejném smyslu použijeme i tradičního termínu přírodní národy nebo prehistorické populace či kmeny. Musíme si ale uvědomit, že způsob života a přístup ke světu, jaké budeme demon­strovat u archaického lidstva, se vyskytují ve více či méně modifikované podobě i v mnohem komplikovanějších civilizovaných společnostech až do evropského novověku.

Některým badatelům a antropologickým školám budeme věnovat vět­ší pozornost a obsáhlejší výklad než jiným tématům. Tato volba není samoúčelná. Je tomu tak u osoby švýcarského religionisty Johanna Ja­koba Bachofena, na jehož teorii matriarchátu si můžeme detailně demon­strovat způsob vědeckého myšlení romantismu. Dalším, nepříliš citova­ným autorem je zakladatel teorie rasismu, Artur de Gobineau. Vzhledem k aktuálnosti problematiky poskytneme i této rozporuplné postavě a je­jímu dílu více místa, než kolik by si v historii vědy zasloužily. Podoba poválečné kulturní antropologie byla silně ovlivněna působením významného francouzského etnologa Claude Lévi-Strausse. Lévi-Straus-sovu strukturalistickou metodu výkladu lidské kultury a interpretace mýtů si podrobně ukážeme ve třetí kapitole.