Andrzej Sapkowski

Povídky

Dítě překvapení

Povídka vypráví o zaklínači Vesemirovi, který na své cestě světem potká velkou lásku. Vypráví o ději před povídkami Andrzeje Sapkowského.

I.

Tu ceduli uviděl hned, když vyjel z lesa. Byla tady křižovatka s rozcestím na západ, směrem odkud přijel, na sever a na jih.

Cedule byla umístěna pod ukazateli a stálo na ní: „Na hřbitově řádí netvor. Kdo ho zabije, dostane 100 zlatých Novigradských korun.“ Podepsán byl starosta vesnice Oblouk, Vincek Podest.

„Nu což,“ pomyslel si, „peníze by se hodily. A docela rád bych konečně přespal někde v suchu a teplu.“

V poslední době bylo stále zataženo, foukal studený podzimní vítr a drobně mrholilo. Oblohou se honila těžká dešťová mračna. Obrátil koně směrem na sever a rozjel se k vesnici. Neujel ani míli, když těžké mraky povolily a začalo hustě pršet. Pobídl koně k rychlejšímu klusu a za necelou půlhodinu dorazil úplně promoklý do malé vísky, které vévodil starý zřícený oblouk z kamene. Na chvíli zauvažoval, k čemu ten oblouk kdysi byl, ale pak se rozhodl, že to zjistí jindy, zavedl koně do stáje, odstrojil ho a do sucha vytřel. Všiml si ovsa nachystaného zřejmě pro takové příležitosti a nasypal ho do žlabu. Vyšel ze stájí a zapadl do jediné osvětlené budovy, která, jak správně usoudil, byla zdejší hospodou.

V hospodě bylo příjemně teplo a z kuchyně se linula lákavá vůně uzené pečeně. Okamžitě si uvědomil, že ty divné zvuky vydává opravdu jeho žaludek a že už docela dlouho nejedl. Nebylo tu moc obsazených stolů, a tak si vybral jeden v rohu stranou od ostatních a usadil se. Téměř vzápětí se přišoural tlustý hospodský, utíraje si mastné ruce do špinavé zástěry, a zeptal se ho, co si dá.

Příchozí si objednal celý džbán piva a na doporučení hostinského a svého vlastního prázdného žaludku uzenou kýtu, chléb a hrachovou polévku. Pozorně sledoval ostatní muže v hospodě a neunikl mu jejich pohled na meč, který spatřili, když si dával mokrý plášť na vysušení ke krbu. Všiml si, jak hospodský, když mu přinesl jídlo, vyvalil oči na jeho medailon, který měl pověšený kolem krku. V duchu se usmál, když okamžitě po tom, co dal jídlo na stůl, tlouštík chvátal k jednomu stolu u kterého seděla pětice mužů a cosi jim horlivě šeptal. Začal jíst a po očku sledoval muže, jak mezi sebou tiše rozmlouvají.

„Dám jim čas,“ uvažoval, „a když přijdou během jídla, je to tady opravdu zlé a budu se snažit zvednout cenu. Jestli ale přijdou až po jídle, budu muset jet ještě jinam, než si vydělám na tu krásnou kazajku ve městě. Stála 50 marek, a ten vydřiduch neslevil ani po tom, co jsem si nenápadně poodhrnul plášť, aby dobře viděl můj meč. Ani nemrkl, sketa.“

Ještě ani nedomyslel a už u jeho stolu stál malý prošedivělý muž s dýmkou v ruce.

„Četli si ceduli, pane zaklínač?“ oslovil příchozího.

Zaklínač zvedl oči od jídla a podíval se na muže.

„Jakou ceduli?“

„Nedělají si z nás šoufky pane zaklínač, přece tu, co nabízí sto zlatých za zabití netvora, co nás trápí.“

„Podobnou ceduli jsem četl pane,“ odtušil zaklínač, „ale stálo na ní, že cena je sto dvacet zlatých.“

„Tolik nemůžeme nabídnout,“ rozhodil rukama muž, „úrody jsme letos mnoho neprodali díky špatnému počasí a navíc nám vyhořela zimní zásoba.“

„Letos je špatný rok, pane zaklínač, špatný rok.“

„Kde je váš starosta?“ otázal se zaklínač.

„Oh, odpustí mi, pane zaklínač,“ zrudl muž, „já jsem starosta Oblouku, Vincek Podest.“

„Nuže starosto pověz mi tedy co vás tu trápí, ale popořádku a popravdě, žádné výmysly.“

„Zle je, pane zaklínač, věru zle,“ usedl starosta za stůl a začal vyprávět.

II.

„Před měsícem šla mladá kovářova dcerka na hřbitov nad matčin hrob poplakat. Kovář šel za chvílu za ňú a našel ju v bezvědomí ležet u hrobu s ošklivou ránou na paži a prsou. Donesl děvenku do chalupy, ránu jí vyčistil a ošetřil. Nemáme vědmu, pane zaklínač, tak ju kovář sám kurýroval. Druhý den vypadalo, že bude lepší, aj sa probrala, ale ku večeru jí cosi smradlavého začalo z rány vytékat, dostala vysoké horečky a další den umřela. Kovář tvrdil, že jakýsi stín viděl schovávat se za stromem, ale raději dcérenku dodom odnesl.“

„Tak, tak, pane zaklínač,“ začal mluvit i další muž, který se posadil s ostatními posadil vedle starosty.

„A já myslím,“ pokračoval „že chybu zrobil, lebo přetáhnút bestiju toporom přes hlavu měl a byl by klid!“

„Kušuj Venošu,“ uťal ho starosta, „kovář byl dobrý chlap a starost o děvuchu měl.“

„Byl?“ podivil se zaklínač. „Cožpak taky chytil otravu a umřel?“

„Cosi horšího pane zaklínač,“ jal se znova vyprávět starosta. „Děvenku jsme pochovali vedle matky. Hrob jsme svěcenou vodou, co jsme měli, pak proti bestiji pokropili. Jenže na druhý den byl hrob rozkopaný a tělo pryč. Kovář jak to viděl, s pláčem tu do hospody přišel, ožral sa a potem do chalupy odešel. Na druhý den tu Jozek do kovárny prasklé kolo nesl a našel chudáka oběšenýho. Báli jsme sa kovářa pochovat na hřbitově tak jsme z dřeva hranicu naskládali a tělo spálili. Od téj doby nikdo na hřbitov nevkročí a všeci sa temu místu zdaleka vyhýbajú.“

„Kdy se to stalo?“zeptal se zaklínač.

„Dvě novoluní,“ odvětil starosta.

„Dva měsíce?“ divil se zaklínač „To se tu nikdo nezastavil a nepokusil se netvora zabít?“

„Nebyl tu nikdo,“ dušovali se čtyři muži zároveň, pátý, stařík s jedním zubem a vlasy jak stříbro, mlčel a mračil se.

„To še mně nelíbí chlapi,“ promluvil, „mělo by še mu to řéct!“

„Ale tato,“poplácal ho starosta po zádech, „daj si eště pivo a nech pana zaklínača popřemýšlat!“

„Musíte ho omluvit, pane zaklínač, je už starý.“

Zaklínač mávl rukou, ale pohled ze starého muže jen tak nespustil.

„Fromine,“ zavolal starosta na hospodského „dones tu vašnostovi eště jeden džbánek piva na naše úhrady. A najdeš mu světnicu na dnešní noc.“

„Jak víte, že tady chci zůstat?“ podíval se zaklínač na starostu. „Řekněte mi radši, jak ty rány vypadaly, ale popište je, jak nejlépe umíte!“

„No, rána na paži vypadala jako odtržené maso, jako by ho někdo urval zubama, byly tam dokonce vidět i otisky. Na prsou měla děvčica škrábance, od drápu asi. Ale ne moc hluboké, spíše dlouhé.“

Zaklínač pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou a nakonec řekl:

„No starosto, děkuji za nabídnutý pokoj, rád se vyspím, ale ráno pojedu dál.“

Starosta i všichni ostatní, kromě starého muže který se potutelně uchechtával, zůstali jako zkoprnělí a hleděli na zaklínače. Ten si v klidu dopil pivo, sebral plášť a odešel za hostinským do pokoje.

Pokoj byl malý a páchlo to tam po myších. Zaklínač počkal až hostinský zmizí a ulehl na slamník. Nechtěl, aby viděli, jak moc je unavený. Usnul, sotva zavřel oči.

III.

Ráno vstal brzy za svítání a sešel do šenku. Hospodský už byl také vzhůru a začal topit v ohništi.

„Dobré ráno, pane zaklínač, kam tak brzo?“

„Odjíždím, zabal mi něco z té uzené kýty, co visí támhle, kousek chleba, a řekni, co ti dlužím.“

„Nic, všechno zaplatil starosta,“ hostinský poskakoval kolem a balil zaklínači jídlo.

„Říkal, že se za ním mají stavit, on se jim totiž postaral o koně. Má ve vesnici ty nejlepší koně a největší stáje. Jejich koně odvedl včera večer k sobě do stání.“

Zaklínači potemněl pohled, přímo nesnášel, když o jeho koně pečoval někdo jiný než on sám. Věřil, že je to oboustranné.

„Ukaž mi, kde bydlí starosta,“ řekl hospodskému.

Ten mu ukázal bílé stavení na druhé straně náměstíčka. Zaklínač se tam vydal. Cestou minul sýpky, až po okraj naplněné obilím.

„Tak je to vždycky,“ pomyslel si, „nasadí tu nejnižší cenu a myslí si, že člověka obalamutí tím, že jsou chudší než kostelní myš.“

Došel až ke starostovu domku a zaklepal. Po chvíli se dveře otevřely a ven vykoukla statná baculatá žena.

„Jdu si pro svého koně, hostinský mi řekl, že ho najdu tady,“ nedal jí zaklínač prostor ani k nadechnutí.

„Ale božínku, musejí mít hrozný hlad takhle po ránu,“ nevšímala si jeho řečí žena, „zvu je na snídani, pane zaklínač, mám bílou kávu a buchty plněné povidly.“

„Už jsem snídal,“ zalhal, ale věděl, že kdyby do toho nepřišel starosta a nepřerušil by svou ženu, zakručelo by mu v žaludku, a tím by jeho tvrdý pohled přišel vniveč.

„Nech nás být Marto,“ řekl starosta své ženě. Ta se na zaklínače usmála a odcupitala dovnitř.

„Kde je můj kůň, starosto?“ zeptal se.

„Ale že mají krásného koně, pane zaklínač. Dovolil jsem si o něj postarat, mám nejlepší koně široko daleko a rozumím jim. Nebojejí se, u mě dostal i ten nejlepší oves.“

„Chci odjet starosto, nezdržuj mě.“

Starosta vyšel ven a dal se kolem domu do svých stájí.

„Opravdu chtějí odjet, pane zaklínač? Nerozmysleli si to přes noc?“ ptal se starosta.

„Ne,“ zabručel zaklínač, když viděl všechny ty krásné koně ve stáních. Opravdu musel uznat, že starosta své práci rozumí, a doufal, že si jeho kůň příliš nezvykl.

„Prosíme je, pane zaklínač,“ změkl náhle starosta, „jsme ochotni zaplatit stodvacet zlatých, jen nás toho netvora zbavějí.“

„Ludé majú strach, že netvor z hřbitova vyleze a všecky nás tu pozabíjá. Všeci jsou v noci jak na trní a nemožú spát.“

„Toho, že netvor vyleze, se nemusíte bát, je to graveir, a ti se drží jen na hřbitovech a požírají mrtvoly. Jsem jen překvapen, že zaútočil na živého člověka ve dne, to se ještě, co si pamatuji, nestalo.“

„Proto ho nechtějí zabít pane zaklínač? Proto, že se ho bojí?“

„Ne starosto, proto ne,“ zasmál se zaklínač. „Co jsem kdy slyšel, ještě žádný zaklínač neodešel od zakázky proto, že by se bál. Ale já, starosto, odjíždím, protože jste mi neřekli všechno.“

Zaklínač vzal své sedlo, přehodil ho přes koně a začal se věnovat jeho zapínání, když v tom uslyšel jak za ním někdo vešel do stájí.

„Chytrý jsou, pane zaklínač, chytrý, jen co je pravda,“ začal mluvit příchozí, v němž zaklínač poznal toho jednozubého staříka z hospody.

„Říkal jsem ti, Vincku, že mu máte říct všecko. Takoví vašnosti lež hned rozeznajú, a pak už s nima není žádná řeč. Jak teď spokojíš ludí Vincku, no?“

Zaklínač se tázavě podíval na starostu, a ten celý rudý se začal ošívat, načež spustil:

„Nesmějí se na nás zlobit pane zaklínač, máme…“

„Vesemir, starosto, jmenuji se Vesemir,“ uťal starostu zaklínač a pokračoval: „Pokud mi tedy chceš ještě něco sdělit, můžeme si jít sednout k tobě domů a udělat radost Martě tím, že zkusíme její, jistě výborné, buchty.“

IV.

Za chvíli již Vesemir a starosta seděli za stolem, před nimi stála káva a talíř plný čerstvě upečených buchet. Vesemir si jednu vzal a vyzval starostu, ať povídá.

„Asi před čtrnácti dny k nám přijel jeden mladík. Říkal, že četl ceduli a chce zabít netvora. Meč měl a tvrdil, že s ním umí i zacházet. Tož jsme mu vysvětlili co nás trápí a on, že hned půjde na hřbitov a porozhlédne se tam. Za chvílu přišel a říkal, že netvor asi spí, a tak počká do večera, že prý vyleze. Večer jsme se tu shromáždili v hospodě a čekali na tmu. Mladík si nasypal jakéhosi bílého prášku na ruku a celý ho vysál nosem. Říkal, že je to medikament, který zlepšuje vidění v noci. Tož jsme ho nabádali, ať je opatrný, že netvor je asi jedovatý. Za tmy vyšel ven a dal se na hřbitov. My jsem se tu zavřeli a modlili jsme se k Bohu, ať ho ochrání a pomože mu. Čekali jsme dost dluho, když tu náhle směrem od hřbitova k nám strašný ryk dolehl. Všeci jsme sa pokřižovali, mysleli jsme, že to sám ďábel zařval. Slyšeli jsme volání o pomoc a skřeky jakési, to asi ta bestija řvala. Vtom jeden z nas, už ani nevim kdo to byl, vyběhl ven a na zvon začal zvonit jak pomatený. O chvílu už jsme neslyšeli řev bestije, ale jen volání o pomoc, které sláblo, až skončilo docela. Celý zbytek noci jsme jak na trní byli, že by bestija znovu nevylezla, ale nevylezla. Ráno jsme se šli podívat ku hřbitovu s kosami a vidlami, by na nás bestija nemohla, a našli jsme mladíka v krvi a vlastních střevách ležet mrtvého. Obě nohy neměl pane zaklínač, mnohým z nás se žaludek z teho co jsme viděli obrátil, ale na trakař jsme ho naložili a stejně jako kovářa spálili. Proto jsme jim nechtěli nic řéct, pane zaklínač, by se teho nezalekli, neodjeli a nás tu v neštěstí nechali.“

Starosta dovyprávěl a s nadějí se podíval na zaklínače.

„Zbavějí nás toho bastarda?“

„Zbavím starosto, ale cena bude vyšší, stopadesát zlatých,“ podíval se Vesemir na starostu a zvedl obočí. Starosta ani nemrkl a jen horlivě přikyvoval.

„Na ceně nezáleží, hlavní je, že budeme mít od netvora pokoj,“ rozkládal rukama starosta.

„Kdy vyrazejí?“

„V jednom měl ten nebohý mladík pravdu starosto,“ řekl Vesemir a vzal si další buchtu, „na graveira není třeba spěchat, objeví se vždycky potom, co se setmí, ale ten váš asi bude hladový, protože vychází i za světla. Počkám do večera, a pak se uvidí. Zatím se půjdu podívat na hřbitov.“

V.

Na hřbitově to vypadalo přesně, tak jak si myslel. Polovina hrobů bylo rozhrabaných. Jediné co bylo zvláštní, bylo to, že vedle hrobů nebyly vidět žádné zbytky kostí. Nic, co by nasvědčovalo hodům graveira. Jak věděl, graveiři milují morek a s chutí ho vysávají. Mají pro to uzpůsobený dlouhý úzký jazyk. Jenže téměř jistou stopou jeho přítomnosti jsou zbytky kostí, rozházené všude kolem. Tady tomu tak nebylo. Objevil jich sice pár, ale to stále nic nepotvrzovalo. Všiml si i temné skvrny na zemi, což jistě bývala krev onoho zdrogovaného mladíka. Na hřbitově stál skoro uprostřed vykotlaný strom a Vesemir usoudil, že ghúl, jestli je to ghúl, bude odpočívat zrovna tady, určitě si zde vyhrabal i své doupě. Někteří ghúlové se usazovali na dost dlouhou dobu na jednom místě, zvláště tam, kde měli dostatek potravy. Opatrně, tiše našlapujíce se přiblížil ke stromu. A opravdu, všiml si, že dutina ve stromu je ze stran uhlazena, a poseta chlupy, jak se ghúl odíral, když prolézal. Nahlédl dovnitř a spatřil hlubokou díru mírně se svažující směrem dolů. „Jistě si prohrabal chodbu do nějakého starého hrobu,“ pomyslel si Vesemir. „Budu muset počkat, až vyleze.“

VI.

Náhle něco uslyšel. Strnul uprostřed pohybu a pak se opatrně odsunul od vstupu do ghúlova doupěte. Nepřicházelo to však zevnitř, ale zpoza stromu. Tiše se odvalil stranou za náhrobek naproti stromu a pak si dřepl. Kroky slyšel neustále, neslyšel ale sípění, tolik charakteristické pro všechny ghúly, ani jejich tiché skřeky. Bylo mu divné, že necítil vibrovat svůj medailon. Odepnul si meč a neslyšně ho vysunul z pochvy. Kroky byly blízko, příliš blízko, ale Vesemir byl ve výhodnější pozici. To něco, co se pohybovalo, o něm dosud nevědělo, a tak si byl jist, že pokud dobře využije moment překvapení, mohl by vše skončit dobře mířeným sekem. Zvedl ze země kámen a hodil ho pár kroků od místa kde slyšel kroky. Téměř okamžitě vykoukl na opačné straně hrobu.

Vyběhl zpoza hrobu a uviděl postavu, jak se otáčí za zvukem který vydal dopadnuvši kámen. Změnil polohu meče, aby postavě neublížil, téměř na místě zabrzdil, odhodil meč na zem, přiskočil ze zadu k postavě a jednou rukou ji sevřel do náruče. Druhou jí zakryl ústa a zadusil tak výkřik zděšení. Podle jejích dlouhých hnědých vlasů poznal, že je to dívka, otočil ji tedy čelem k sobě.

„Nekřič, nic se ti nestane,“ řekl jí Vesemir tiše.

„Rozumělas?“ zeptal se pak, a když viděl, že přikývla, uvolnil ji ze svého sevření, ale stále ji držel za ruce.

„Co tady děláš?“ odváděl ji pryč ze hřbitova „mohl jsem ti ublížit!“

„Donesla jsem jim buchty pane zaklínač,“ špitla dívka nesměle, „maminka mi říkala, že jim chutnaly, a tak jsem si myslela, že by jim přišly k chuti. Nenašla jsem je v hospodě, tak jsem šla sem.“

„Ty jsi starostova dcera, děvče? A neříkej mi, prosím tě, zaklínač, jmenuji se Vesemir. Už mi to pomalu leze krkem, to neustálé titulování.“

I přes to, že se dívala do země, spatřil jak ji na tváři naskočil ruměnec.

„Co se stalo?“ zeptal se, „ublížil jsem ti nějak?“

Dívka se na něj letmo podívala a pak spočinula pohledem na své ruce, která byla ještě dosud v sevření zaklínačovy dlaně.

„Oh, odpusť, nebolí tě to?“ zatvářil se překvapeně Vesemir. „Chci tě jen odvést do bezpečí. Máte tady na hřbitově pěkného bastarda, ehm… tedy chci říct graveira, vlastně máte tady hladového graveira.“

V duchu si nadával do pitomců když si uvědomil, že dívka vůbec netuší co to takový graveir asi je a jal se to tedy rychle napravit.

„Graveir je odr…“ začal, ale ve stejné chvíli promluvila dívka.

„Nechtěla jsem se tě dotknout, Vesemire, myslela jsem…“ podívala se na něj a sklopila oči.

Zastavil se a podíval se na ni. Stejně vysoká jako on, kaštanově hnědé nakadeřené dlouhé vlasy jí splývaly až do poloviny zad. Oblečená byla spíše jako chlapec, hnědé jezdecké kalhoty a tmavě zelená kazajka jí seděly naprosto dokonale. Všiml si jejích rozpaků, když zjistila že si ji prohlíží, a řekl:

„Tady nemůžeme stát, netvor sice nevylézá ve dne, ale po tom, co se tu stalo, nemáme jistotu ani v tom. Velice rád, bych si dal jednu z těch buchet, co máš s sebou. Znáš tady v okolí nějaké místo, kde bychom si mohli sednout?“

Dívka se usmála, vzala ho za ruku a táhla pryč od hřbitova na druhou stranu za vesnici. Po asi čtvrt hodině chůze polní cestou odbočila do lesa na vyvýšené místo, kde bylo jen pár jehličnatých stromů a pod nimi dřevěná lavička. Vesemir po cestě uvažoval, proč se nechá jen tak vést za ruku. Uvažoval, kdy naposledy viděl tak pěknou ženu. Při tom přemyšlení se neubránil vzpomínce na to, kdy naposledy byl se ženou. Tyto vzpomínky však rychle rozehnal, když dívka zastavila a podívala se na něj. Měla nádherné zelenohnědé oči.

„Tady je moje oblíbené místo, tady chodím přemýšlet. Podle pověsti tady kdysi stávala kouzelná kaplička. Kdo vešel dovnitř s čistým srdcem a vyslovil nahlas své přání, tak se mu splnilo.“

Vesemir se usmál a usedl vedle dívky, která už začala rozvazovat zabalené buchty. Na hradišti zaklínačů také existovala podobná místnost ve které, když mladý zaklínač vyslovil své přání, v mnoha případech se mu splnilo. To kupodivu fungovalo do té doby než nějaký mladý zaklínač uslyšel v místnosti podezřelé zvuky a objevil mistra šermíře Tharedda jak spokojeně chrápe ve výklenku jedné ze stěn. Ten se jim pak přiznal, že přání poslouchal a ty které bylo možno splnit, splnil. I přes jeho velké protesty ho tehdy chytili a pořádně vykoupali v ledové vodě. Místnost se pak využila jako sklad zbraní.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a podíval se na ni.

„Reena,“ odpověděla a podala mu buchtu.

„Pověz mi, Reeno, je pravda to co mi řekl tvůj otec, nebo ještě něco zatajil?“

„Nezatajil už nic, měl strach že odjedeš a když jsi odešel spát, projednávali s vesnickou radou pořád dokola, jestli ti mají všechno říct nebo ne. Handrkovali se o ceně, ale nakonec usoudili, že zaklínač je ten pravý, kdo je netvora zbaví a tak cenu zvedli až na dvě stovky zlatých. Ale jak jsem slyšela, ty sis řekl jen o sto padesát. Pověz mi něco o tom netvorovi – graverovi – nebo jak jsi to říkal, je pro tebe nebezpečný?“

Reena se bezděčně přisunula blíže k Vesemirovi a bojácně se rozhlížela po okolí. Nebyl zvyklý na něco takového, raději zabíjel netvory, cestoval na koni a spal pod širým nebem. Slova jako něha, láska, porozumění mu byla natolik nezvyklá, že si připadal neohrabaný jako medvěd po zimním spánku. Přesto však po chvíli Reenu objal jednou rukou kolem ramen a začal povídat:

„Graveiři jsou nejnebezpečnější z ghúlů – pojídačů mrtvol. Jejich škrábnutí je vždy smrtící. Příznaky bývají podobné těm, které se projevily u kovářovy dcerky. Rána zhnisá a člověk do dvou dnů umírá na otravu smrtelným jedem. Graveirů není mnoho, jsou to spíš ojedinělé přežívající relikty – nemají v našem systému místo, a proto je zaklínači bez milosti vybíjejí. Jsou to však velmi tuzí protivníci – v boji nehledí na zranění a pokud můžou, bijí se ze všech sil.“

„Mám o tebe strach, Vesemire,“ podívala se mu Reena do očí a pokračovala, „slyšela jsem volání o pomoc toho mladého muže, co tu byl před tebou. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.“

„Nemusíš mít strach, s graveirem jsem již bojoval, je na ně jiná technika než na ostatní netvory, ale stejně jako ostatní jsou i oni smrtelní.“

„Ale co když tě třebas jen trošku zraní? Dostaneš otravu a zemřeš.“

„I na to jsou zaklínači připraveni, Reeno,“ poučoval ji Vesemir, „vozím sebou elixíry, které zvyšují mou odolnost proti jedům, a také další, které jedy vyhánějí z těla ven. Nemusíš mít obavy, s graveirem už nebudete mít problémy.“

Podíval se na ni a jejich pohledy se setkaly. Viděl v jejích očích úplně něco jiného než v očích ostatních dívek, které mu zpříjemnily jeho pobyt mimo hradiště. Viděl v nich opravdovou starost o člověka, ne jen ten povrchni pohled: udělej svou práci a vypadni. Teď to nebylo jako vždycky, něco ji odlišovalo od těch dívek, které v něm viděly jen pohledného urostlého mladého muže, mutanta od kterého jim nehrozilo vůbec nic, kromě nevyspané noci. Něco bylo špatně, to věděl.

„Už je dost hodin,“odvrátil pohled jako první a postavil se. „Měl bych se jít připravit. Potřebuji udělat ještě pár věcí.“

Otočil se a začal scházet k vesnici. Po chvíli, když si všiml, že ho dívka nenásleduje, se otočil a spatřil ji, jak stojí na vršku a dívá se za ním. Pokračoval tedy dále k vesnici sám.

VII.

Vybalil si svou zaklínačskou truhličku. Otevřel ji a s ulehčením uviděl, že ještě jednu Žluvu má. Žluva se říkalo elixíru ve světle zelené lahvičce, který sloužil jako jediný účinný prostředek proti jedu graveira. Pečlivě jej zabalil a uložil zpět na místo. Ještě jednou se ujistil, že má všechny lahvičky, které bude potřebovat a jal se vybalovat další, velice potřebnou, věc. V kozí kůži, pečlivě zabalený, měl zaklínač svůj meč na netvory. Byl celý ze stříbra, vyleštěný do vysokého lesku, skoro jako zrcadlo. Padl mu přesně do ruky a Vesemir pro jistotu udělal pár zkusmých výpadů. Meč byl překvapivě lehký. Zkontroloval ostří a raději jej trochu přebrousil. Až když byl úplně spokojený, zabalil meč znovu do kůže a položil jej na stůl vedle truhličky s elixíry. Venku se teprve začalo šeřit a on potřeboval ke své práci naprostou tmu. Lehl si do postele a začal uvažovat o té dívce z vesnice, Reeně.

Byla krásná, o tom nebylo pochyb. Vesemir uvažoval, co ji zaujalo tak, že není jako ostatní. Obyčejně to bývalo tak, že vesničané ho neviděli moc rádi. Sice mu podlézali a podstrojovali, ale když se nedíval nebo za jeho zády se na něj dívali s odporem. S odporem k monstru, které mělo za úkol objevit se tam, kde se to očekávalo, udělat svou práci a vypadnout. Pamatoval si na jednu vesnici, kde pro změnu měl své doupě vlkodlak. Tam mu málem ukradli všechny věci i koně. Málem doplatil na jejich chamtivost svým životem. Kdyby mu totiž nenechali jeho truhličku s elixíry, zemřel by. Tenkrát padaly hlavy a dokonce na něj byl vypsán zatykač. Poté co se všechno vysvětlilo, nikdo se mu neomluvil, ale vykázali ho z města a z celého kraje. Dokud dělal svou práci, byl vítaný. Jakmile ale skončil, nic už nebránilo nechuti vesničanů k němu proniknout na povrch a doprovodit ho na hranice jejich pozemků. Pokud se někdy setkal s děvčaty, bylo to při ojedinělých příležitostech v hospodách. Povyražení na jednu noc.

Tentokrát to bylo něco jiného a on to věděl.

Uslyšel na chodbě lehké kroky. Posadil se na posteli a zaposlouchal se. Někdo se zastavil před jeho dveřmi a zastavil se. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo nesmělé zaklepání.

„Je otevřeno,“ řekl, ale zůstal sedět na posteli.

Dveře se otevřely a dovnitř vešla Reena. Vesemir vstal a bezděky si uhladil své delší vlasy, které mu spadly do čela.

„Neruším tě?“ zeptala se, ale nenechala ho odpovědět a pokračovala:

„Mám o tebe strach Vesemire. Prosím tě, buď opatrný. Dávej na sebe pozor. Nechci aby se ti něco stalo…, já…, mám tě moc ráda,“ vysypala ze sebe, otočila se a chystala se vyjít ven. Vesemir zůstal na okamžik stát jako zkamenělý, pak se ale vzpamatoval a chytil ji za ruku.

„Prosím, neodcházej, mám ještě chvíli čas. Jestli ti to nebude vadit, zůstaň…“

Viděl jak se otočila a náhle se ocitla na jeho hrudi. Objal ji. Chvíli tak stáli a pak se mlčky posadili na postel. Reena se opřela o Vesemirovu hruď a on ji hladil po vlasech. Měla moc krásné vlasy. Venku se setmělo a oni stále nepromluvili ani slovo. Náhle se Reena zvedla, políbila zaklínače na tvář a s tím, že už ji určitě budou hledat, odspěchala. Vesemir zůstal sedět, ale pak se také zvedl a začal se připravovat. Vyhnal z hlavy všechny myšlenky kromě té, proč tady vlastně je. Připjal si meč šikmo přes záda, tak, aby mu rukojeť vyčnívala zpoza levého ramene. Otevřel truhličku a vybral z ní dva flakóny s elixíry.

VIII.

Stál opřený o náhrobek naproti stromu, kde, jak předpokládal, by mohl mít graveir své doupě. Venku byla úplná tma, ale zaklínač velmi dobře viděl. Již se na něm začínaly projevovat účinky elixírů, které vypil. Jeho tep se stal skoro nehmatný, pomalý tlukot srdce mohl tušit jen on sám. Sluch i zrak měl nyní na úrovni nočních šelem tiše útočících na svou kořist. Jeho zorničky se roztáhly a on i ve tmě viděl jako za denního světla. Byla tmavá noc a hrozné dusno. Schylovalo se k bouřce. Povolil si řemen od pochvy meče jehož jílec mu svítil nad levým ramenem. Takto připraven po nedlouhém čekání konečně uslyšel tiché šelesty pronikající k němu skrze tmavou díru ve vykotlaném stromu. Neslyšně se pohnul směrem k východu z doupěte. Postavil se k němu bokem, tak aby byl zakryt stromem, ale zároveň tak, aby mu nic nebránilo bleskurychle udeřit. Uslyšel sípavý dech graveira. Začal mu vibrovat medailon.

Pak ho uviděl. Graveir se neslyšně vytáhl skrze díru a postavil se před strom. Zaklínač se už už chystal udeřit ze zálohy když vtom přímo za jeho zády zahoukala sova. Graveir se otočil, uviděl zaklínače a se zaskučením při němž stydla krev se na něj začal sápat. Ten neztratil duchapřítomnost a místo aby kontroval útokem, otočil se, plavnou parádou se graveirovi vyhnul a stanul bokem od něj. Jeho meč zazvučel, vytahován z pochvy, čepel opsala půlkruh a neustále vibrujíc zastavila se před zaklínačem připravena rozdávat smrt. Měsíc, jenž v tu chvíli vysvitl zpoza těžkých mraků, osvětlil zaklínačovu tvář. Byla klidná a vyrovnaná. Zaklínač se ocitl, jako tolikrát předtím, v pozici jíž důvěrně znal. Pohled do očí netvora, krátký záblesk čepele a postupně utichající netvorův smrtelný skřek. Teď tomu bylo ale jinak a on to věděl. Vibrace medailonu byly neuvěřitelně silné. Vesemir byl velmi překvapen, že graveir, teď již nepochyboval o tom, že to graveir je, se na něj okamžitě nevrhl, ale ostražitě stál na místě a měřil si jej krví zalitýma očima. Jeho hřeben se ještě více vztyčil a dostal nachovou barvu. Sám netvor jako by se celý zvětšil, tyčil se před zaklínačem a cenil na něj své zuby. Z huby mu odkapával hustý sliz a i jeho drápy byly pokryty slizem.

Zničeho nic zaútočil. Byl neuvěřitelně rychlý, Vesemir jen stěží unikl drápům mířícím k jeho hrdlu. Instinktivně trhl mečem vzhůru, cítil jak čepel projela něčím měkkým, otočil se na patě a došlápl, jako už tolikrát předtím na levou nohu, okamžitě připraven zaútočit. A opravdu, graveir zařval bolestí a zaklínač si všiml, že mu z pařátů na pravé ruce vytryskla krev. Netvor zaútočil znovu. Zaklínač využil náhrobku, který, jak věděl je přímo za ním, přeskočil ho a tím se dostal do velice výhodné pozice, kdy mohl jediným úderem vše skončit. Jenže se přepočítal. Graveir místo toho aby zaklínače následoval přes náhrobek, skočil stranou, přímo bokem k zaklínači, bleskurychle se otočil a ohnal se svými pařáty zaklínači po hlavě. Ten, vida jak se situace obrátila, na poslední chvíli stačil složit ruce do znamení Aard a tím netvora odhodit o kus dál. Ten vztekle zaječel, a rozběhl se přímo na Vesemira. Zaklínač stál pevně, třímal svůj meč a díval se přímo na běžícího graveira. Byl si jist sám sebou, byl si jist svým úderem. Posledním úderem. Těsně před tím, než na něj mohl graveir zaútočit, Vesemir ukročil, otočil se a ťal netvora šikmo přes hlavu a záda.

Minul.

Překvapeně, nicméně nacvičeným pohybem se otočil, aby mohl čelit dalšímu útoku ze zadu. Ten vzápětí následoval. Graveir se nezastavil na místě, stejně jako by to udělal kterýkoliv jiný netvor náhle zjistíc že mu jeho oběť unikla, ale pokračoval dál a obloukem v dostatečné vzdálenosti se otočil a zaútočil na již připraveného zaklínače.

Vesemirovi v tu chvíli kroužily hlavou vzpomínky na rozsáhlou knihovnu, studnici všeho jeho vědění na Kaer Morhen, kde po nocích tajně studoval aby následující den mohl dokázat, že je lepší než jeho spolužáci. Leč nenašel ve svých poznatcích žádný, který by vysvětlil to podivné graveirovo chování. Ještě nikdy se nesetkal s ničím podobným a také ho před ničím takovým nevarovali.

Zopakoval stejnou fintu, se stejným výsledkem. Minul opět.

„Je zatraceně rychlý“, pomyslel si „proč mě nezasáhne z té výhodné pozice, když jsem k němu zády?“ Takové myšlenky se honily hlavou zaklínače, když se podruhé otáčel a viděl jak se graveir asi deset kroků od něj otáčí, aby se rozběhl k dalšímu útoku. Náhle ho něco napadlo. Na hradišti měli při tréninku proběhnout takzvanou cestou smrti, jak ji pojmenovali dotlučení mladí zaklínači, které vyvrhla uprostřed ven. Tam, asi uprostřed, byla překážka zvaná vysoké bidlo, kde bylo potřeba rychle vyskočit asi jeden a půl metru do vzduchu, z boku opsat mečem půlkruh a odrazit tak rychle se řítící kůl, směřující přímo na obličej. Také si pamatoval na svého přítele Kavirra, který takhle přišel o pět předních zubů.

Vyskočil a opsal mečem půlkruh.

Zpomaleně, jakoby v dálce viděl, jak čepel narazila ze předu na graveirovo hrdlo a jako máslem jím prošla. Cítil teplou spršku čehosi, co mu pokropilo tvář a ruce. Viděl graveirovo tělo jak setrvačností pokračuje dál a po pěti krocích padá k zemi, rozrývajíc svými pařáty hlínu kolem. Sledoval graveirovu hlavu, která se ve vzduchu párkrát otočila kolem vlastní osy a dopadla na zem.

Vesemir, těžce oddychujíc, strnul v univerzální bojové pozici kdykoliv připraven se bránit nebo opětovat útok. Věděl ale, že už je po všem.

Náhle se tělo před jeho očima začalo měnit. Zmenšilo se a stalo se štíhlejší. Graveirovu slizkou šedou kůži vystřídala lidská. Zaklínač s hrůzou před sebou spatřil tělo, snad osmi až desetileté dívky, ošklivě pořezané a otrhané. Podíval se na hlavu a zvedl se mu žaludek. Hlava se na něj dívala otevřenýma očima zpoza dlouhých, krví zbarvených, blonďatých vlasů. Ústa s ošklivě rozšklebenými rty byla jakoby zastavena v polovině hrůzyplného skřeku. Pozorně sledoval jestli se tělo ještě nebude hýbat, ale to setrvalo nehybné. Pomalu se k němu přiblížil a otočil ho na břicho. A tu, hle, na zádech spatřil nějaký symbol. Podíval se pozorněji a se strašlivým poznáním bleskurychle otočil hlavu ke vchodu do domnělého graveirova doupěte. Byl ve smrtelném nebezpečí a co bylo nejhorší, on to věděl. Narazil nějakým způsobem na nejtemnější nekromantskou sektu – Děti Urgoka. Tato sekta byla, co věděl, rozšířena do celého světa a nebyla ve velké oblibě ani u ostatních podobných sekt. Tato se od nich lišila, stejně jako se liší mřenka od štiky. Nejtemnější z temných sekt – Děti Urgoka neuznávaly majestát smrti a využívaly čar a kouzel k ovládnutí nejen mrtvých, ale i živých. Vytvářely z nich netvory, uzpůsobené k zabíjení bezbranných lidí. Křížením vznikala obludná monstra, která pak, stanuvši se pro ně nezvladatelnými nezabily, ale vypustily do světa. Stalo se to kdysi dávno v trpasličích horách, Mahakamu. Tenkrát Děti vypustily do podzemních šachet obrovskou zmutovanou stonožku s lidským rozumem. Trpaslíci si najali deset zaklínačů, vrátili se jen tři. Znakem Dětí bylo velké U a uprostřed něj kříž obrácený naruby. Právě takové znamení spatřil Vesemir na zádech ubohé dívky, která, jak si domyslel, byla určitě kovářova dcerka.

Věda, že od mrtvého těla mu již nic nehrozí, věnoval veškerou svou pozornost východu ze stromu. Chvíli nehybně stál a poslouchal zda neuslyší kroky a sípot dalšího netvora. Pak se opatrně, s mečem pozvednutým, vydal vpřed. Nepočítal s tím, že bude s graveirem bojovat tak dlouho a teď se proklínal za to, že si nevzal sebou více lahviček s elixírem vylepšujícím noční vidění. Stále byl však nelidsky rychlý a stále ještě dobře viděl. Nicméně, cítil že to již dlouho nevydrží a účinky elixírů pominou. Přemýšlel, zda se má vydat zpět do vesnice, říci, že zabil graveira a ještě téže noci odjet. Povinnost zaklínače vůči lidem v něm však zvítězila a tak začal sestupovat do temné hlubiny uvnitř stromu.

Sestoupil asi dva metry pod zem a ocitl se v jakési prostornější jeskyni, ze které vedl jeden otvor dále pod zem a další směrem odkud přišel. Cítil neznatelné proudění vzduchu. Sklonil se a po čtyřech, s mečem napřaženým, začal sestupovat dolů. Chodba smrděla graveiřím pachem a stěny byly ulepeny slizem. Chtělo se mu zvracet, ale překonal to a lezl dál. Po asi deseti minutách, kdy se chodba nespočetně krát vyhnula a zase navrátila do hlavního směru, Vesemir, uviděl před sebou díru dolů. Podíval se do ní a spatřil docela prostornou chodbu vytesanou v kameni vedoucí stále dál. Seskočil do ní. Mohl se již normálně postavit. Chodba byla rovná až po dalších padesáti krocích odbočila doprava a pak doleva. Překvapeně zjistil, že se mu dýchá daleko lépe a že už uvnitř není taková tma. Stěny okolo něj jakoby vyzařovaly tmavě modré světlo. Světlo jej obklopovalo když šel dál. Na zdech sem tam spatřil velké U uprostřed s křížem naruby.

Nemohl se mýlit, byl ve skrýši Dětí Urgoka. Podle ostatních nápisů, kterých si občas všiml na zdech, usoudil že to kdysi bývalo staré bobolácké sídliště. Objevil i řadu hrobů ve stěnách. Kostry v nich byly menší než člověk, rozložitější ale hlavně úplně jinak sestavené. Bobolácká kostra měla daleko více žeber a kostí vůbec než lidská. Všiml si také, že mnoho hrobů bylo prázdných. Kostry se nerozpadly jak si původně myslel, prostě tam nebyly. Po několika minutách došel na místo, kde chodba končila. Před sebou viděl jen kamennou stěnu. Co bylo divné, bylo stále znatelnější proudění vzduchu, které jakoby procházelo skrz kamennou stěnu. Zaklínač se stěny opatrně dotkl. Nenarazil prsty na žádný odpor. Jeho medailon trhaně poskočil.

„Kouzlo iluze“, pomyslel si. Neviděl skrze něj dále a tak, obezřetně s mečem připraveným, prošel kouzlem. A strnul.

Ocitl se na vyvýšeném schodišti nad prostornou místností ozářenou namodralým svitem. Pod sebou viděl stoly s pomůckami různých druhů, skalpely, nůžky, hadičky, skleněné flakónky. Celá jedna boční stěna byla obložena skleněnými sarkofágy v nichž mohl spatřit v řadě vedle sebe roztodivná monstra spolu s lidskými těly. Některá těla se pohybovala. Vesemir si všiml, že všechna jsou ponořena do nějaké tekutiny. U protější zdi stálo obrovské železné křeslo k němuž vedly různobarevné hadičky. Nad křeslem se někdo skláněl. Měl na sobě černou, až k zemi splývavou robu. Hlavu měl zakrytou kapucí a na ní, jak Vesemir vzápětí uviděl bylo nakresleno velké U s obráceným křížem uprostřed. Opatrně začal sestupovat po schodech dolů. Očima kontroloval východ z místnosti. Byl již tak blízko toho člověka, že by se ho mohl dotknout svým mečem. Najednou se ten člověk otočil a usmál se na něj. Vesemir ztuhnul v bojové pozici s mečem připraveným okamžitě udeřit.

„Vítám tě, bratře sssaklínači“, promluvil syčivým hlasem onen tvor, o kterém se Vesemir mylně domníval, že je to člověk. Z červeného, vředovitého, slizem lesknoucího se obličeje, na něj shlížely tři oči. Žluté oči, svítící nepřirozeným leskem. Jeho ústa, dalo-li se tady ještě hovořit o ústech, byla protáhlá, jako zoban zahrocená s odhalenými zuby. Chvíli se na zaklínače díval a pak promluvil.

„Jsssem Ylithusss, ssstarššší Dětí Urgoka. Rád tě vidím. Po dlouhé době ssse opět sssetkávám ssse sssaklínačem. Bude pro násss čessst, proměnit tě ve sssdravého, opravdového člověka.“

„Jsem zdravý až dost,“ opáčil Vesemir, ani na vteřinu nespouštějící zrak z Ylitha. „Chci zůstat takový jaký jsem. Ale ty se připrav na proměnu, Ylithe! Přišel jsem sem náhodou, zabít graveira terorizující zdejší vesnici. To jsem taky splnil, ale vím, že by to nebylo nic platné, dokud by nebyl vymýcen původce toho zlého – vy, Děti Urgoka! Takové jako jsi ty a tví nohsledi je třeba bez milosti vybíjet.

„Nenech se vysssmát, sssaklínači!“ zasyčel netvor, „zde tvé umění nic nezmůže! Podívej se okolo sssebe!“

Vesemir se podíval.

Viděl, jak z nádob, ze kterých se se syčivým zvukem odstraňovala víka a vytékala voda, vylézají další netvoři. Připravil se na boj, účinky elixírů zvolna slábly a zaklínač cítil, jak pomalu ztrácí schopnost ostře vidět v tomto šeru. Naštěstí zde bylo aspoň trošku světla z podivných, u stropu visících koulí.

Netvoři se blížili, zaklínač ustupoval a věděl, že pokud se nestane zázrak, zemře zde.

Ne, smrti se nebál, tolikrát jí stál tváří v tvář, že už si na její přítomnost zvykl. Přímo pudově se však bál toho, co udělají a jak využijí jeho tělo. Nechtěl skončit jako nástroj bezmocně poslouchající zlovůli Dětí Urgoka.

Viděl, jak se Ylithovi zaleskly oči, při pohledu na něj, jak se snažil najít vhodné místo, kde by byl krytý alespoň zezadu. Evidentně přemýšlel o tom samém.

A pak skočil.

IX.

„Otče, měli byste zajít na hřbitov, podívat se, jestli Vesemir nepotřebuje pomoct!“ žádala starostu Reena.

„Ne, nemůžeme udělat nic víc, než se modlit,“ odpověděl starosta a opět sklonil hlavu k vroucné modlitbě. Spolu s dalšími, asi dvaceti vesničany, se shromáždili ve zdejším kostele a přinášeli zaklínače na modlitbách svému bohu. Nemohli sehnat svého duchovního Chevana, takže se modlili všichni potichu v duchu.

Venku se před chvílí hustě rozpršelo a pomalu se blížila třetí ranní hodina. Od chvíle, kdy zaklínač odešel na hřbitov, seděli všichni shromážděni v krčmě a čekali.

Čekali na výsledek.

Na jakýkoliv výsledek.

Slyšeli strašlivé skřeky, ty ale pak ztichly a už notnou hodinu se neozývalo nic, ani skřeky, ani steny. Část vesničanů se odebrala do kostela, většinou ti starší. Reena šla s nimi. V celém kostele bylo slyšet různorodé šeptání, jak si lidé opakovali modlitby, které znali, tiskli si k prsům růžence a doufali, že vše dnešní noci skončí. Mysl všech byla upnuta k jednomu společnému problému – vyhnat zlo z jejich vesnice ať to stojí co to stojí. Zaklínač byl jen výhodnou zbraní, která se naskytla, řadě z nich při pohledu na něj naskakovala husí kůže a skoro všichni, až na vyjímky jako byla starostova rodina a pár starších, s odporem odvracelo zrak když jej spatřili.

Reena zde nehodlala jen tak čekat, modlit se a nic nedělat. Zaklínač byl člověk, ke kterému pocítila hluboké sympatie a u kterého se cítila moc dobře. V bezpečí. Když byla s ním, její srdce zrychlilo tep a její nohy ztratily pevnost a třásly se jak nohy stařeny. Vesemir. Přemýšlela o něm celou dobu až se rozhodla.

Nebude už tady čekat a půjde na hřbitov, podívat se, co se stalo. Začala se zvedat když v tom najednou kostelem otřásla ohlušující rána, zřejmě blesk, který udeřil někam moc blízko. Všichni vyskočili na nohy a začali se překřikovat. Spolu s ránou Reena pocítila pod nohami otřes, který vzápětí srazil na zem zlaté nádobí na svatou hostii.

Lidé se začali křižovat a někteří už už chtěli vyběhnout ven, když v tom se na boku kostela otevřely dveře a vešel otec Chevan.

Měl na sobě rudý plášť zmáčený deštěm. Kápi měl jako vždy posunutou hluboko do obličeje.

„Modleme se za našeho bratra sssaklínače,“ pronesl svým charakteristicky syčivým hlasem otec a pozvedl ruce dříve, než mohl kdokoliv cokoliv namítnout. Všichni se uklidnili, poklekali do lavic a nechali se vést modlitbou otce Chevana.

Reena si všimla, že otec má svůj plášť hodně špinavý, zablácený a na spodu i roztrhaný. Zřejmě byl v lese na bylinky, což dělal velice často, byl to prakticky duchovní i léčitel v jednom, a když spěchal před deštěm, upadl a plášť si roztrhal.

Bouřka se zřejmě uklidnila, protože žádný další blesk už nikde v blízkosti neudeřil. Pršelo ovšem stále silně. Po půlhodině dalších modliteb se vesničané odebrali, posilněni na duchu, do svých domovů a uložili se k spánku. Doufali, že je jejich modlitby pro tuto noc ochrání a ráno se uvidí, co se stalo se zaklínačem a co dělat dál.

Reena byla velmi netrpělivá, měla o Vesemira strach, ale musela poslechnout otce a jít na kutě. Uložila se tedy do postele a po chvíli usnula.

X.

Ráno se probudila velmi brzy, umyla se a převlékla a chvatně seběhla dolů do kuchyně. Tam už seděli další čtyři chlapi a společně se starostou se právě domlouvali na tom, že se zajdou podívat na hřbitov. Reena se k nim přidala.

Tam to vypadalo opravdu příšerně. Všichni strnuli, když uviděli znetvořené tělo kovářovy dcerky. Reeně se zvedal žaludek, ale přesto zůstala a spolu s muži hledala stopy po zaklínači. Déšť byl ale v noci tak hustý, že smyl všechny stopy po boji.

„Nic,“ hulákali muži, které vyslal starosta do blízkého okolí hřbitova v naději, že se něco najde.

„Po zaklínačovi ani stopa, starosto!“

„Asi vlezl do té ďury, chlopi, a smrt v ní našel,“ prohlásil smutně starosta. „Kdoví kolik tých bestijí tam bylo a esli jich na něho zaútočilo více, roztrhali ho.“ Sundal si z hlavy klobouk a tiše zůstal stát. Po něm tak učinili i všichni ostatní.

Reena v sobě pocítila prudký žal. Ne! To nemůže být pravda, prostě nemůže být jen tak mrtvý! Vždyť říkal, že… Reena se otočila, v očích slzy a prudce se rozběhla zpět k vesnici. Slzy se jí řinuly proudem, když doběhla do kostela.

„Otče, otče!“ křičela a utíkala k zakristii. Spěšně nahlédla dovnitř. Otec tam nebyl. „Kde může v tuto dobu být?“ pomyslela si. Sedla si dovnitř s tím, že na něj počká, zatímco se bude modlit.

Začala se modlit, ale myšlenky jí stále odbíhaly k Vesemirovi. Plakala a bylo jí, jako kdyby ztratila někoho blízkého. Teď už to věděla přesně. Zamilovala se do něj. Zamilovala se, a ani mu to nemohla dát najevo. Byli spolu tak málo. Co by dala za to, být teď s ním, hřát se v jeho objetí. Cítit jeho ruce na svých ramenou, na vlasech. Líbat a hladit ho. Nevěřila tomu, že je mrtvý, nechtěla věřit.

Seděla tak už notnou chvíli, než si uvědomila, že zpoza plenty v místnosti otce Chevana slyší nějaký šramot. Pomalu přišla blíž a odhrnula těžký závěs. Za ním spatřila dlouhý výklenek, v němž byly po stranách uloženy knihy. Šramot byl stále slyšitelnější, když šla dál do výklenku. Na konci uviděla další knihovničku. Bylo to divné, ale nemohla se mýlit, šramot pronikal skrze zadní knihovničku, jakoby za ní ještě něco bylo. Nepamatovala si, že by otec Chevan někdy říkal něco o tajných chodbách v kostele, nicméně zde asi jedna taková byla.

Náhle na dřevo knihovny někdo zezadu zabušil. Reena ztuhla, v té chvíli by se v ní krve nedořezal. Byla vyděšená. Zdálo se jí, že spolu s bušením uslyšela i nějaký hlas. „Že by otec Chevan?“ pomyslela si. Vzápětí to uslyšela jasněji, někdo tam byl a něco volal. Reena začala rychle uvažovat, co by mohla udělat. Opřela se vší silou do knihovny. Cítila, jak se pohnula. Srdce se jí rozbušilo. Co když to bude nějaké monstrum? Co když se jí tady něco stane? Dostala šílený strach a začala couvat a už se skoro panicky dala na útěk, když v tom uslyšela naprosto zřetelné slovo: „pomoc!“

Někdo tam byl uvězněný!

Otec Chevan!

Vrátila se a znovu se zapřela. Dřevěná knihovna se pomalu začala odklápět dozadu. Jak do ní Reena tlačila, odklápěla se stále více a více až se vytvořil jakýsi otvor, kterým se dalo protáhnout na druhou stranu. Pomalu se do otvoru nahnula a pak ho uviděla.

„Vesemire!“, hystericky zakřičela a vrhla se na špinavou zem v úzké chodbě, kde ležel zkrvavený zaklínač.

XI.

„Lež klidně, Vesemire, nehýbej se!“ To byla první slova, která uslyšel, když se probudil.

„Jsi v bezpečí, neboj se,“ podíval se, kdo na něj mluví. Byla to ona, Reena, ta krásná dívka z vesnice. To není možné, starají se o něj! Postarali se o raněného zaklínače. Nemohl tomu uvěřit. Stávalo se to velmi zřídka a jemu se to stalo asi popáté, a to už byl v tolika městech a vesnicích. Vždy se postarat sám o sebe, nedůvěřovat nikomu. Jen sobě a svému meči. A svému kodexu. Byl na to zvyklý, to byl úděl zaklínačů. Ale teď. Co se jí to stalo s očima? Proč pláče?

„Reeno…“ zvedl se na loktech a vzápětí upadl s úšklebkem zpět na postel.

Přísně se na něj podívala a setřela si slzy z obličeje. Ze stolu vzala misku plnou kouřící a voňavé polívky a začala ho krmit.

„Reeno, co to děláš? Prosím, nakrmím se sám…“ hrubě odstrčil její ruku a podíval se jí do očí. Viděl v nich bolest, strach a ještě něco. Něco, co se bál pojmenovat. Zaklínači o tom nemluvili. Nikdy. Na Kaer Morhen, hradišti zaklínačů na to nebyl čas.

Přesto…

Ne, nikdy.

„Nezlob se, nakrmím se sám,“ prohlásil, opět se zvedl a posadil se na posteli. Tentokrát to vydržel bez úšklebku. Beze slova mu podala misku, vstala a odešla. Zaklínač se najedl. Cítil, jak se mu po vývaru vracejí síly. Pomalu a opatrně vstal z postele. Prohlédl se. Neměl nic zlomeného, byl potlučený, poškrábaný, cítil všechny kosti v těle, ale byl celý. Přibude mu pár jizev. Vedle postele na stole byla jeho truhlička a oba meče, pečlivě zabalené do kožešin. Našel také své věci, vyprané a zašité.

Voňavé.

Poznal, jaká je to vůně, heřmánek a lípa. Věděl, čí je to vůně. Zaklel a začal se převlékat. U převlékaní klel častěji. Pak si začal matně uvědomovat, proč je vlastně tady, když v tom se otevřely dveře a vstoupil starosta s dalšími chlapy.

„No vida, pane zaklínač, už je jim lépe!“ zahřměl starosta a už si to šinul ke stolu. „Co se stalo tam dole, pane zaklínač, poví nám to? Našli jsme jich v kostele v zasypané chodbě za knihovnů otca Chevana. Reena nás všecky zburcovala, tož zme jich přinesli tu do hospody a oni už tu dva dny leží jak lazar. Tož se nám nediví, že zme jak na trní, pane zaklínač, a chceme vědět, co sa tam dole v té zkurvené ďuře stalo!“

„Dva dny?“ pozvedl obočí Vesemir a poškrábal se za uchem.

„Na mů dušu, pane zaklínač,“ dušoval se starosta, sedící za stolem a čekající na jeho reakci. I ostatní chlapi bez dechu sledovali zaklínače a viseli mu na rtech. Ten viděl, že by stejně nebylo nic platné, kdyby jim nic neřekl, tak začal vyprávět.

„Určitě jste už byli na hřbitově a všimli si těla?“ zeptal se, a když viděl jejich přikyvování, pokračoval. „Čekal jsem na ghůla, až vyleze a když vylez, tak jsem ho zabil. Sami jste viděli, že to byla bestie stvořená zlou magií. To jsem poznal, když jsem si všiml znaku na zádech. Byl to znak Dětí Urgoka, nejbrutálnějších čarodějů, co využívají mrtvé těla a svými čárami z nich dělají příšery, které pak ovládají. Vlezl jsem do díry ve stromu a dostal se do jejich doupěte. Bylo jich tam na mě moc, podařilo se mi jich hodně zabít, přesto jich bylo stále moc, utekl jsem proto do nějaké chodby a pak něco vybuchlo a celé podzemí se zavalilo. Měl jsem štěstí, že mě nechytla hlavní vlna, ale i tak jsem zůstal ležet pod sutinami. Musel jsem se vyhrabat, vůbec jsem nevěděl, kde jsem, naštěstí jsem byl zasypaný jen mělce. No a pak jsem se prohrabal do kostela až mě tam tady Reena našla.“ Mezitím, co zaklínač mluvil, připojila se k nim i Reena, seděla stejně tiše jako ostatní a napjatě poslouchala.

„Myslím, že uvnitř nezůstal naživu nikdo a i kdyby, dlouho by v sutinách bez vzduchu nevydržel.“

„No, pane zaklínač, se srdce jim všichni děkujeme a tady majů svoju odměnu,“ podával mu starosta objemný pytlík, „a že byste věděl, že v Oblouku jsou slušní lidi, tak jsem jim pár zlatých přidali.“ Všichni chlapi pokyvovali uznale hlavou a usmívali se na zaklínače. To se mu ještě nikdy nestalo, vždycky, když si přišel pro peníze za vykonanou práci, byly mu dány s takovým odporem a nechutí, že je beze slova vzal a hleděl být co nejrychleji na cestě. Tady bylo všechno jinak. Úplně jinak.

„Děkuji, starosto, to jste ale opravdu nemuseli,“ řekl Vesemir a po chvíli mlčení dodal na zkoušku „odjedu ještě dnes odpoledne.“

„Ale to nemusí, pane zaklínač, klidně tu můžou být, jak dlouho chtějí! Dokud se pořádně neuzdraví, nemusejí nikam jezdit, zaplatili jsme hostinskému předem za cimru i za jídlo.“

Úplně všechno bylo jinak.

Zaklínač se tedy rozhodl odjet až nazítří ráno. Starosta i ostatní mu popřáli všechno nejlepší a odporoučeli se. Reena taky a on neměl tu odvahu jí nic říct. Cítil se trapně. Celé dva dny se o něj starala, o něj, o zaklínače! Vesemir byl zmatený, nevěděl, jestli je to stud nebo něco jiného, co mu brání oslovit Reenu a říct jí něco…

Celé odpoledne strávil sám, zčásti ve svém pokoji, zčásti venku. Zašel se podívat na hřbitov a všiml si, že strom, ve kterém byla díra do doupěte Dětí Urgoka, byl vyvrácen a na jeho místě byl navalen velký kámen. Pousmál se, věda, že taková ochrana pramálo pomůže.

Koho potkal, ten se na něj usmíval a přál mu pěkný den. Zaklínač byl v šoku a tak se vydal do kostela, podívat se, na otce Chevana, o kterém mluvil starosta a Reena. Nikde ho nenašel a když se ptal ostatních lidí, rovněž ho nikdo jiný neviděl, ba co víc, už dva dny. Už po dvě rána nebyly žádné bohoslužby. Pustil proto otce Chevana z hlavy a šel zpět do svého pokoje.

XII.

Heřmánek a lípa.

Tu vůni ucítil dříve než jí spatřil. Ležela na jeho posteli a spala. Tiše, opatrně našlapujíc aby ji nevzbudil, zavřel za sebou dveře a usedl na kraj postele. Díval se, jak se jí pravidelně zvedá hruď. Díval se na její krásnou tvář. Vlasy měla volně rozpuštěné. Jejich hnědá barva ostře kontrastovala s jejím růžovým obličejem. Vesemir nikdy neviděl krásnější vlasy. A ta její vůně, nebyla pronikavá, nebyla protivná jako u ostatních dívek, byla velice podmanivá. Bezděky přesunul svou ruku blíže. Dotýkal se jejich vlasů. Byly tak jemné. Něžně ji začal hladit, nejdříve stydlivě, po konečcích, pak si dodal odvahy a pohladil ji po celé délce jejich dlouhých vlasů. Byl to krásný pocit, dotýkat se něčeho tak hebkého. Byl tím tak unesen, že si ani nevšimnul, když otevřela oči a upřela na něj svůj pohled.

„Vesemire.“

„Reeno, já…“ ucukl s rukou a podíval se na ni.

„Čekala jsem na tebe, ale dlouho jsi nešel a já tady usnula. Omlouvám se.“

„Nemáš proč, Reeno, to já bych se ti měl omluvit,“ Vzal její ruce do svých.

„Chtěl bych ti poděkovat, za tvou starost a omluvit se za to, že ti to asi nedávám moc najevo. Víš, já na to nejsem zvyklý. Já…“

Nedomluvil, neměl sílu říct něco dalšího. Nemůže jí nechat v planých nadějích. Musí to utnout hned v zárodku. Je zaklínač, jeho práce je vybíjet netvory za peníze a cestovat po světě.

Sám.

To je úděl zaklínačů, ten si sám dobrovolně vybral.

Je zaklínač.

Nemůže se usadit na jednom místě.

Je zaklínač.

Nemůže mít děti.

Je mutant. A i když se lidé v této vesnici nechovali jako jinde, kdoví, proč ho tady ještě trpěli a jak dlouho by jim to vydrželo.

Neměl to srdce jí to všechno říct. Byla tak zranitelná. Schoulená v jeho náruči. Byl její všechno a on to věděl.

„Reeno,“ začal Vesemir, ale dívka mu jemně položila prst na ústa, čímž mu naznačila, že má mlčet.

„Vesemire, vím, co mi chceš říct, ale prosím, neříkej to nahlas, jen buď se mnou.“

„Jsem s tebou, jsem tady, u tebe.“

Nevěděl, jak dlouho tak spolu seděli, ale když se nakonec zvedla a beze slova odešla, všiml si, že venku už je úplná tma. Nebe bylo jasné a měsíc už byl vysoko na obloze. Netušil, co si má myslet. Věděla co? Byl zmatený a rozmrzelý, netušil co se mezi nimi stalo. Jestli se vůbec něco stalo. Zalehl na postel a zanedlouho usnul.

XIII.

Ráno ho vzbudilo kohoutí kokrhání. Slunce zrovna vycházelo a před ním byl den příhodný pro cestování. Sbalil si to málo co měl a sešel dolů do kuchyně.

„Dobré ráno jim přeju, pane zaklínač,“ uvítal ho červenolící hostinský a usmíval se od ucha k uchu. Zaklínač mu úsměv oplatil.

„Díky za příjemný pobyt, Fromine, bylo mi tady u tebe moc dobře. Slamník byl rozhodně měkčí než hřbet mého koně,“ zavtipkoval a viděl, jak se Frominův úsměv rozšířil. Myslel si, že už to ani není více možné.

„Starosta jim vzkazuje, že než pojedou, mají se u něj zastavit pro koně,“ pohlédl na zaklínače hostinský a úsměv se mu vytratil. Věděl, že zaklínač byl na ustájení svého koně velmi alergický. Ten naštěstí pouze neznatelně nadzvedl obočí, přehodil si sedlové brašny přes rameno a odešel na náměstí. Všiml si, že i na tak brzkou ranní dobu, bylo na náměstí docela dost lidí. Se všemi se zdravil, všichni se na něj usmívali. Pomyslel si, že by tu přece jen ještě nějaký čas zůstal, ale nakonec toho nechal.

Byl zaklínač.

Starosta i s Martou mu vyšli v ústrety.

„Přece se rozhodli, že odjedou, pane zaklínač?“ přesunul starosta pohled na sedlové brašny, „nechtějí s tím ještě pár dní počkat, než se jim všechny rány zahojí?“

„Děkuji, starosto, ale cítím se již mnohem lépe, pojedu zase dále.“

Při těchto slovech se všichni odebrali do stáje, kde si zaklínač osedlal koně a vyvedl jej ven.

Starosta i starší z vesnické rady si s ním potřásli rukama a popřáli mu šťastnou cestu.

Kde je?

Vesemir se stále nenápadně rozhlížel, jestli ji neuvidí, ale zdálo se, že ještě spí. Nechtěl se ptát starosty, kde je, a tak nasedl do sedla, naposledy se ohlédl po celé vesnici, až nakonec otočil koně, zamával zástupu lidí, kteří ho vyprovázeli a pobídl koně do klusu. Nechtělo se mu věřit, že po tom všem by se s ním nerozloučila. Pálil ho pocit, že on odjíždí bez rozloučení, že na něj určitě někde čeká.

Kouzelná kaplička!

Na místě otočil koně a tryskem se rozjel na kopec nad vesnicí. Už z dálky viděl siluetu koně, jenž se pásl nedaleko lavičky. A na ní seděla ona.

Měla na sobě nádherné dlouhé světle modré šaty s bílými krajkami. Rozpuštěné vlasy jí čechral mírný větřík. Když ho uviděla postavila se. Vesemir seskočil z koně a pomalu k ní přistoupil.

„Věděla jsem, že se přijedeš rozloučit, Vesemire, věděla jsem, že přijedeš tady. Chtěla jsem se s tebou rozloučit sama a proto jsem šla sem. Mám ti toho tolik co říct!“ Sklopila oči a náhle nevěděla co s rukama.

„Reeno…“ začal, ale místo aby dokončil to, co jí chtěl již dlouho říct, vzal jí do náruče a něžně políbil.

Ona mu polibek opětovala.

„Nepopovídáme si na chvíli?“ zeptal se a odešel si sundat meče a zasunout je do sedlových brašen.

Náhle pocítil mocné trhnutí svého medailonu, zároveň se mu na zádech uhnízdil pronikavý pohled.

Cítil zlo.

Chloupky po celém těle se mu zježily, nečekal na nic a v obratu tasil z pochvy meč.

Stříbrný meč.

Meč na netvory.

Bylo však pozdě. Ani ne krok za Reenou stál on. Ta se polekaně zvedla z lavičky a obrátila se.

„Otče Chevane? Co tady dělají?“ s úlevou se zeptala a otočila se zpět na Vesemira.

„Ssstejně jako ty, přišel jsssem ssse rozloučit ssse sssaklínačem, dítě,“ odvětil otec Chevan a položil ji ruku kolem ramen.

Zaklínač však viděl ještě něco jiného. Spatřil záblesk kovového předmětu, který Ylithus, neboť to nebyl nikdo jiný, to zaklínač cítil, přiložil zezadu k Reeně. Na čele se mu začal perlit pot. Začal rychle uvažovat. Byl v naprosto bezvýchodné situaci. Ylithus ho měl v hrsti. Držel v rukách to, co mu bylo nejdražší, to co miloval – Reenu.

„Co se děje, Vesemire, proč jsi tak bledý? A proč máš meč?“ ptala se zoufale Reena a chtěla vykročit kupředu.

„Ssstůj, dítě, a nic ssse ti nessstane, nemám pravdu, sssaklínači?“ usmál se otec Chevan a zaklínač spatřil, jak se mu začíná měnit tvář.

Stávala se přesně takovou, jakou měl Ylithus, teď už o něm zaklínač nepochyboval.

Reena se udiveně ohlédla dozadu a vykřikla.

Později si zaklínač uvědomil, že cítil jako by měl nohy z olova a nemohl se hýbat z místa. Vyčítal si, že byl pomalý. Vyčítal si…

Spatřil, jak Ylithus pohnul rukou.

Spatřil pomalu se zvětšující rudou skvrnu vpředu na šatech Reeny.

Reena se prohnula a vykřikla.

Ylithus ji pustil a ona se bezvládně zhroutila na zem.

Vesemirem projela vlna zděšení, to přece nemohlo být možné! To se mu musí jen zdát! Neschopen nic udělat, civěl s široce rozevřenýma očima na Ylitha.

„No, sssaklínači, nechceš mi něco říct?“

Vlnu zděšení vystřídal chladný vztek. Vesemir se donutil k naprostému soustředění na netvora. Neboť teď již to netvor byl. Zaklínačovy smysly začaly pracovat. Nebylo nic, než on a jeho nepřítel. Oprostil svou mysl od všech vnějších vjemů a přinutil se vypudit i svůj vztek. Vztek není potřeba, zpomaluje rozhodování.

„Zdechni, zkurvysyne,“ procedil skrz sevřené zuby a zaútočil na Ylitha.

Ten, nepřipraven na tak rychlý útok, ani si nestačil uvědomit, že se zaklínač pohnul, když ten už byl u něj a přesně mířeným úderem meče jej rozpůlil vedví.

Na zem vedle Reeny dopadly dvě poloviny zohyzděného těla otce Chevana. Sek byl proveden precizně, od levého ramene k pravému bedru. Z proseknutého hrudního koše a břicha se vyvalila krev a střeva.

A nechutný zápach.

Ten už však zaklínač neregistroval.

Zděšeně se skláněl nad Reenou a z hrůzou v očích sledoval tmavou skvrnu krve, rozlévající se po blankytně modrých šatech.

„Reeno!“ zašeptal zaklínač, „neumírej!“

Rychle strhl ze svého koně brašny, vytáhl z nich prostěradlo a otočil jej kolem Reeny. Vybalil svou truhličku s elixíry a rychle jeden odzátkoval a nalil jej Reeně do úst. Doufal, že čepel nože nebyla potřena jedem. Byla v bezvědomí, ale ještě žila, nahmatal ji puls. Vzal ji do náruče, posadil na koně a vzápětí se vyhoupl za ní. Oběma rukama jí držel v náručí, koně ovládal pouze stisky nohou.

Tryskem ujížděl k vesnici.

„Ranhojiče!“ zařval, když vjel mezi vesničany, kteří urychleně odskakovali koni z cesty.

„Otec Chevan zde není, nevíme, kde je, je ale jediný ranhojič široko daleko.“

„Reeno!“ ten srdceryvný výkřik zazněl z úst starosty, který se vzápětí přiřítil k zaklínači. Ten už utíkal s bezvládným tělem v náručí do starostova domu, kde je položil na pelest.

Klekl si vedle a bezmocně přihlížel snaze starostovy ženy zastavit krvácení. Vzal její ruku do svých dlaní a opřel si ji o čelo. Zavřel oči a nechal sebou proudit žal. V jeho nitru vše vřelo a on chtěl něco dělat. Ne jen tak nečinně přihlížet.

Nemohl.

Věděl, že zde se nedá nic dělat, kdyby byl v okolí nějaký léčitel, pak by možná…

Nebo čaroděj…

Ucítil, jak se ruka v jeho dlani pohnula. Otevřel oči a pohlédl na Reenu.

Měla otevřené oči a dívala se na něj.

„Reeno, vše bude v pořádku, uvidíš,“ řekl. Na nic lepšího se nezmohl, stěží potlačil slzy a usmál se. Reena se usmála také. Něco šeptala. Naklonil se nad ní.

„Miluji tě, Vesemire,“ zašeptala mu přímo do ucha. „Miluji tě…“

„Miluji tě, Reeno,“ zašeptal Vesemir a políbil ji.

„Vesemire, tohle je pro tebe,“ sotva znatelně zašeptala a z koutku úst jí začal vytékat pramínek krve.

Její ruka se k němu natáhla a vložila mu do dlaně něco měkkého. Vesemir se na ní usmál a znovu ji políbil.

„Miluji tě, Reeno, až se uzdravíš, musím ti toho hodně říct,“ povzbudivě se na ni podíval Vesemir.

Pak ucítil, jak její ruka ochabla.

Pohled se zakalil

Reena byla mrtvá.

„Miluji tě, Reeno…“

XIV.

Pozdě večer, když byl Vesemir dostatečně daleko od vesnice Oblouk, zastavil se na noc. Nevnímal kudy jede, nechal se vést svým koněm. Jeho tělo bylo ochablé, jeho mysl těkala sem a tam.

Byl zaklínač.

Zavinil smrt nevinné dívky.

Byl mutant.

Nakonec to uznal i starosta a všichni ostatní vesničané, když ho vyhazovali, plivali po něm a házeli kameny. Ale až byl dostatečně daleko. Nevyčítal jim to, měli na to právo.

Nevěřili jeho vysvětlení. Pochybovali o jeho slovech. Byli se podívat na kopci nad vesnicí a nenašli tam vůbec nic.

Vesemir věděl, že nic nenajdou.

Tušil, že zlo ještě nebylo úplně vymýceno.

Aspoň, že našel všechny své věci.

Byl zaklínač.

Zaklínač bez meče neznamená nic.

A zaklínač bez srdce?

Na Kaer Morhen je učili, aby se nikdy nepletli do věcí obyčejných lidí. Aby pouze vykonali svou práci a jeli dál. Aby se nezdržovali.

On porušil kodex a zamiloval se.

Zabil nevinnou dívku.

Už nikdy nevyjede do světa. Nemá zde co hledat. Zůstane na Kaer Morhen. Stane se učitelem mladých zaklínačů. Už nikdy neopustí hradiště. Svět není pro něj.

Je jiný.

Je mutant.

Slezl z koně a lehl si na zem. Nad sebou viděl myriády hvězd. Dokázal si z nich vytvořit její tvář. Přísahal by, že cítí její vůni. Potřeboval ji. Později, když si u ohně snad již po tisícáté prohlížel malý vyšívaný saténový kapesníček s vyšitým jménem Vesemir, řekl by, že vedle sebe cítil její přítomnost.

Pečlivě jej složil a uložil na spodek brašny.

Cit není pro zaklínače.

Zaklínači jsou vycvičeni k zabíjení. Jsou bezcitné stroje. Neznají žal. Bylo to z nich pečlivě vymýceno. Tvrdá selekce. Zkoušky trav. Mutace nejen tělesná, ale i duchovní.

Cit není pro zaklínače.

S takovými myšlenkami Vesemir usnul.

Ráno, když se probudil, nevěděl, kde se nachází a tak se vydal po nejširší cestě na kterou narazil po půl hodině cesty lesem. Dojel na rozcestí a chtěl se vydat na sever, když v tom si vzpomněl, že si chtěl koupit v Novigradu kazajku a tak se vydal na jih. Všechny myšlenky na to, co se stalo v sobě zadusil. Měl před sebou jediný cíl. Jede na Kaer Morhen, požádá o místo učitele boje. Bude vychovávat mladé zaklínače a už se sem nebude nikdy muset vrátit.

Časem zapomene na všechno.

XV.

Zrovna večeřel nedaleko cesty uloveného králíka, když v tom uslyšel klapot kopyt. A opravdu, v dálce se vynořila postava na koni. Zaklínač si uvolnil přezky na meči, aby jej mohl lehce tasit a vstal.

Byla to žena.

Už podruhé za krátkou dobu potkal ženu s rozpuštěnými vlasy. Její vlasy ovšem měly barvu ohně. Pomyslel si, že tak zrzavé vlasy ještě neviděl.

„Buď pozdravena, paní,“ pronesl zvučným hlasem zaklínač a usmál se na přijíždějící ženu. Všiml si, že na čele měla čelenku a v ní zasazený kámen, který v zapadajícím slunci zářil všemi barvami.

„Pssst,“ pronesla tiše žena a ukázala za sebe „zrovna usnul.“

Zaklínač přenesl pohled na to, na co se dívala i ona a spatřil malou kolébku, umístěnou na koňském zadku, pečlivě vystlanou pokrývkami. Domyslel si, co je asi uvnitř a s úsměvem pomohl ženě ze sedla.

Žena si uhladila suknice, protáhla se a opatrně se jala sundávat kolébku. Zaklínač ji přiskočil na pomoc. V kolébce uviděl spinkat malinkého, asi dvouletého chlapečka.

Nabídl jí místo vedle sebe a s radostí se s ní podělil o svou skromnou večeři.

Zanedlouho po večeři se malý s křikem probudil a dožadoval se rovněž svého dílu. Žena už měla vše připravené a začala ho krmit nějakými kašičkami. Přesto Vesemir na nic nečekal, decentně zmizel a vrátil se, až bylo po všem.

Malý opět spal.

„Co tě sem přivádí, paní?“ prolomil mlčení jako první Vesemir.

„Visenna, zaklínači, jmenuji se Visenna,“ odvětila žena a nenápadně si rukou odhrnula vlasy a při tom se dotkla prsty kamene ve své čelence z hadí kůže.

„Já jsem Vesemir,“ představil se zaklínač.

„Jedu do Novigradu pro novou kazajku, vydělal jsem si nějaké peníze a tak je jedu utratit,“ usmál se a pokrčil rameny.

Visenna jen nadzvedla obočí a nic neříkala. Za chvíli se uložila ke spaní, ani se neptala, kdo bude držet hlídku. Vesemir by jí samozřejmě řekl, že on, ale mohla se aspoň zeptat. Přikládal do ohně a věnoval se svým myšlenkám.

City možná mohl potlačit, ale myšlenky ne. Stále se vracel k tomu, co se stalo. Stále myslel na Reenu. Náhle na sobě ucítil pohled. Podíval se a uviděl, že Visenna sedí a upřeně se na něj dívá. Nebyl ještě čas na vystřídání a on by ji stejně nevzbudil, měl o čem přemýšlet.

„Klidně spi, Visenno, budu hlídkovat až do rána. Nic ti, ani tvému dítěti neublíží, neboj se.“

Visenna si odfrkla.

„Toho se opravdu nebojím, Vesemire, rozestavila jsem kolem nás ochranné štíty, takže kdyby se k nám někdo přiblížil, okamžitě bych to zaregistrovala. Jsem čarodějka, léčitelka.“

Léčitelka.

Vesemirem to slovo prudce zacloumalo. Proč musí, u všech bohů narazit zrovna na léčitelku.

„Těší mě,“ nevrle poznamenal Vesemir a uložil se ke spánku.

„Až tedy něco naruší ty tvé ochranné štíty, buď tak laskavá a vzbuď mě, rád bych se totiž ještě probudil.“

Slyšel jak se Visenna zasmála a prohlásila cosi o ješitnosti.

Léčitelka. Proč jsi, Visenno, nebyla v Oblouku, když jsem tě potřeboval? Proč je všechno tak nespravedlivé?

„Vesemire?“

„Ano?“

„Nechceš se mi s něčím svěřit?“ zeptala se Visenna.

„Nemám s čím, dobrou noc,“ odsekl.

„Ani se nezeptáš, kam jedu já? No, nebudu tě nutit. Ale slyšela jsem, že zaklínači se obvykle zabývají nechtěnými malými dětmi.“

„O čem to mluvíš?,“ otočil se k ní Vesemir.

„Cestuji do Novigradu, kde, jak jsem se doslechla, se zdržoval trochu delší dobu jeden zaklínač, zřejmě ty. Ano, hledám tebe, Vesemire. Mám pro tebe zde toto dítě. Mé dítě.“

„Ale proč? Proč ho chceš dát zaklínačům? Vždyť jsi jeho matka? Můžeš ho vychovat! A co na to jeho otec?“

„Jeho otec?“ pokrčila rameny Visenna, „jeho otec odešel a zanechal mě s ním samotného. A já? Já jsem čarodějka, Vesemire, čarodějky, stejně jako zaklínači, nemůžou mít děti, to bys měl vědět.“

Vesemir pokýval hlavou na znamení, že to ví.

„Tohle dítě je vlastně takové dítě překvapení, Vesemire, nikdo z nás to nečekal. Nemělo se to stát! Někde se stala chyba a já si nemohu dovolit vychovávat dítě! Pochop mě, Vesemire! Já cestuji, tam, kde mě potřebují. Nebyla bych pro něj dobrou matkou! Nepoznalo by žádné dětství! Jsi má jediná šance, zaklínači, snažně tě prosím, neodmítej mě. Vezmi si mé dítě a udělej z něj dobrého zaklínače! Možná zdědil nějaké schopnosti po mě, takže bude mít snad snazší postup ve vašich zaklínačských Zkouškách.“

Vesemir neříkal nic. Myslel na ty desítky mladých chlapců, které viděl umírat. Umírat při náročném tréninku a posléze umírat při Zkouškách Trav. Selekce byla tvrdá. Přežili jen ti nejodolnější. Z deseti dětí přežili většinou pouze dva až tři. Jen málokdy jich přežilo více. Ale dítě, které možná zdědilo umění magie po matce? To na hradišti opravdu ještě neměli. Možná přežije, možná z něj vyroste dobrý zaklínač. Možná…, ale co, proč to nezkusit.

„Co mu budu dávat jíst, než dojedu na hradiště?“ zeptal se přisunul se blíže k Visenně. „Nezapomeň, že na hradišti jsou většinou starší chlapci, tak pětiletí.“

„Neboj se, Vesemire, dám ti pro začátek vše potřebné a ovesnou kaši s mlékem snad udělat umíš i ty, nebo snad ne? Později si vše ostatní seženeš. Vesemire, chápeš mě?“

„Chápu tě, Visenno, dělám to proto, že tě chápu, pro to dítě, ne proto, že by dětí k zaklínačům posílali čím dál tím méně. To je sice taky pravda, ale…“

„Díky, Vesemire,“ položila mu Visenna ruku na rameno a on sebou trhnul. Byla to po tom všem přece jen další ženská ruka.

„Nechtěl bys mi teď říct, co trápí tebe, Vesemire?“

A on jí to pověděl.

Mluvil a mluvil a plakal.

A ona ho chápala a on chápal ji.

Seděli spolu dlouho do noci, až si už neměli co říct, usnuli.

XVI.

„Vesemire, budeš ho opatrovat jako svého? Slib mi to!“ žádala Visenna zaklínače, když se loučili, oba se vydávali na jinou stranu. Zde se jejich cesty oddělí.

„Slibuji, Visenno, budu ho opatrovat jako by to byl můj syn. Nikdy se nedozví, kdo byla jeho pravá matka.“

„Děkuji, Vesemire.“

„Ne. To já děkuji tobě, Visenno.“

„Sbohem.“

„Sbohem.“

„A, Visenno?“

„Ano?“

„Dala jsi mu nějaké jméno?“

„Ano, jmenuje se Geralt.“

Něco končí, něco začíná

(Cos sie konczy, cos zaczyna)

I.

Slunce prodralo svá ohnivá tykadla spárami v okenicích, proťalo komnatu šikmými pruhy světla pulzujícího poletujícím prachem, rozlilo se v jasných skvrnách po podlaze a medvědích kožešinách, které ji pokrývaly, a v oslepujícím záblesku se roztříštilo na přezce Yennefeřina opasku. Yennefeřin opasek ležel na vysokém střevíčku, vysoký střevíček ležel na bílé krajkové košili a bílá košile ležela na černé sukni. Jedna černá punčocha visela na opěradle křesla vyřezávaného do tvaru hlavy chiméry. Druhou punčochu a druhý střevíček nebylo nikde vidět. Geralt vzdychl. Yennefer se ráda svlékala rychle a živelně. Musel si na to začít zvykat. Nic jiného mu nezbývalo.

Vstal, otevřel okenice a vyhlédl ven. Z jezera, hladkého jako tabule zrcadla, stoupal opar, listí pobřežních bříz a olší se třpytilo kapkami rosy, vzdálené louky pokrývala nízká hustá mlha visící jako pavučina těsně nad vrcholky trav.

Yennefer se pod peřinou zavrtěla s nezřetelným zamumláním. Geralt vzdychl.

„Dneska je krásně, Yen.“

„Eee? Cože?“

„Dneska je krásně. Mimořádně krásný den.“

Zaskočila ho. Místo aby zanadávala a schovala hlavu pod polštář, čarodějka usedla, prohrábla si vlasy a začala na posteli hledat noční košili. Geralt věděl, že noční košile leží za záhlavím postele; tam, kam s ní Yennefer včera v noci mrštila. Ale byl zticha. Yennefer takové poznámky nesnášela.

Čarodějka znenadání zaklela, nakopla peřinu, zvedla ruku a luskla prsty. Noční košile vyletěla zpoza pelesti a povlávajíc volánky jako strašidelný duch se položila přímo do nastavené ruky. Geralt vzdychl.

Yennefer vstala, popošla k němu, objala ho a kousla do ramene. Geralt vzdychl. Seznam toho, nač si musí zvyknout, se mu zdál nekonečný.

„Chtěl jsi něco říct?“ otázala se čarodějka s přimhouřenýma očima.

„Ne.“

„To je dobře. Víš ty co? Dneska je samozřejmě krásně. Dobrá práce.“

„Práce? Co tím myslíš?“

Dříve než Yennefer stačila odpovědět, uslyšeli zdola vysoký, protáhlý křik a zahvízdnutí. Po břehu jezera, rozstřikujíc spršky vody, cválala Ciri na černé klisně. Klisna byla čistokrevná a mimořádně pěkná. Geralt věděl, že kdysi patřila jistému půlelfovi, který ohodnotil plavovlasou zaklínačku podle prvního dojmu a šeredně se spletl. Ciri klisnu pojmenovala Kelpie, což v jazyce ostrovanů ze Skellige označovalo strašného a prchlivého ducha moře, který se někdy převtěloval do podoby koně. Jméno se ke klisně hodilo přímo ideálně. Není tomu tak dávno, co se o tom velice bolestivě přesvědčil jistý hobit, který se ji pokusil ukrást. Hobit se jmenoval Sandy Frogmorton, ale od té doby mu všichni říkali Kobzol.

„Jednou si srazí vaz,“ zabručela Yennefer, pohlížejíc na Ciri cválající ve stříkající spršce, přikrčená, zaklesnutá ve třmenech.

„Jednou si ta tvoje bláznivá dcera srazí vaz.“

Geralt otočil hlavu a beze slova pohlédl přímo do čarodějčiných fialkových očí.

„No tak dobře,“ pousmála se Yennefer, aniž by odvrátila zrak.

„Promiň, naše dcera.“

Znovu ho objala, silně se k němu přitiskla, opět ho kousla do ramene, políbila ho a zase kousla. Geralt se dotkl ústy jejích vlasů a opatrně stáhl čarodějce košili přes ramena.

A pak se oba opět ocitli v posteli v rozházených peřinách, ještě teplých a nasáklých sny. A začali se navzájem hledat a hledali se dlouho a velice trpělivě. Vědomí, že se nakonec přece jen naleznou, je naplňovalo radostí a štěstím. Radost a štěstí bylo ve všem, co dělali. A i přesto, že se tak moc lišili, věděli jako vždy, že to nejsou rozdíly, jež by je oddělovaly, ale rozdíly, které je spojují a vážou, vážou tak silně a pevně jako sekerou přitesané osazení krokví a hřebenu, osazení, z něhož se rodí dům. A bylo to jako poprvé, kdy jej uchvátila její oslňující nahota a intenzivní touha, a ji okouzlila jeho jemnost a cit. A stejně jako poprvé mu to chtěla říci, ale on ji umlčel polibkem a laskáním a doslova tomu odebral veškerý smysl. Později, když jí to chtěl říci on, nedokázal ze sebe dostat ani hlásek a ještě později je štěstí a rozkoš zavalily silou hroutící se skály a zůstal jen jeden velký záblesk pod víčky a zůstalo něco, co bylo němým výkřikem, a svět přestal existovat, něco skončilo a něco začalo, něco přestalo a bylo ticho, ticho a klid.

A okouzlení.

Svět se pomalu vracel do vyjetých kolejí a opět tady byla postel prosycená snem a sluncem zalitá komnata a den… Den…

„Yen?“

„Když jsi řekla, že den je nádherný, dodalas „dobrá práce“. Má to snad znamenat…“

„Má,“ potvrdila a protáhla se zapřená pažemi a zachycená cípů peřiny, takže se jí v tom okamžiku vzedmula prsa tak, až to v zaklínači vyvolalo mocný záchvěv ve spodní části těla.

„Koukni, Geralte, to počasí jsme vytvořili my. Včera večer. Já, Nenneke, Triss a Dorregaray. Nemohla jsem přece riskovat, tenhle den musí být krásný…“

Odmlčela se a šťouchla ho kolenem do boku.

„Vždyť je to přece nejdůležitější den ve tvém životě, hlupáčku.“

II.

Hrad Rozrog, stojící na výběžku uprostřed jezera, se dožadoval generálních oprav, zvnějšku i zevnitř, a to ne od včerejška. Mírně řečeno, Rozrog byla zřícenina, beztvarý shluk kamení hustě porostlý břečťanem, psím vínem, lišejníkem a mechem. Byla to zřícenina stojící uprostřed jezer, bažin a močálů hemžících se žábami, mloky a želvami. Byla to zřícenina, už když byl darován králi Herwigovi. Hrad Rozrog a okolní bažiny byly něco jako doživotní dar – dar na rozloučenou pro Herwiga, který před dvanácti lety abdikoval ve prospěch svého synovce Brenana, odedávna nazývaného Dobrý. Geralt se s bývalým králem seznámil Marigoldovým prostřednictvím, protože trubadúr na hradě pobýval velice často, jelikož Herwig byl příjemný a milý hostitel.

Herwiga a jeho hrad Marigold připomněl, když Yennefer všechna místa ze zaklínačova seznamu vyloučila jako nevyhovující. S Rozrogem čarodějka kupodivu souhlasila okamžitě a ani nepokrčila nos.

A tak došlo k tomu, že se svatba Geralta s Yennefer měla konat na hradě Rozrog.

III.

Zpočátku to měla být svatba tichá a neoficiální, ale časem se ukázalo – z nejrůznějších důvodů – že to není možné, takže bylo třeba sehnat někoho s organizačními schopnostmi. Yennefer to samozřejmě odmítla, nelíbilo se jí organizovat vlastní svatbu. Geralt a Ciri, o Marigoldovi ani nemluvě, neměli o organizaci ani potuchy. A tak tím pověřili Nenneke, kněžku bohyně Melitele z Ellenderu. Nenneke přijela okamžitě, a s ní dvě mladší kněžky, Iola a Eurneid.

A začaly problémy.

IV.

„Ne, Geralte,“ nafoukla se Nenneke a dupla nohou. „Nevezmu na sebe žádnou odpovědnost ani za obřad, ani za hostinu. Ta rozvalina, které nějaký idiot říká hrad, se nehodí vůbec k ničemu. Kuchyně je rozpadlá, taneční sál se dá použít snad jenom jako stáj, a kaple… To v podstatě ani kaple není. Můžeš mi říct, jakého boha ten kulhavec Herwig vůbec uctívá?“

„Pokud vím, neuctívá žádného. Tvrdí, že náboženství je mandragora pro masy.“

„To jsem si mohla myslet,“ prohlásila kněžka, neskrývajíc pohrdání. „V kapli není ani jedna socha, není tam vůbec nic, nepočítám-li myší bobky. A ke všemu takový zatracený zapadákov. Geralte, proč nechcete mít svatbu ve Vengerbergu, v civilizované zemi?“

„Vždyť víš, že Yen je kvadronka a v těch tvých civilizovaných zemích smíšená manželství netolerují.“

„U Velké Melitele! Jedna čtvrtina elfské krve, to je nějaký problém? Skoro každý má přece nějakou tu příměs krve Staršího lidu. Není to nic jiného než pitomé předsudky!“

„Já je nevymyslel.“

V.

Seznam hostů nebyl nijak dlouhý. Snoubenci ho sestavili společně a rozesláním pozvánek pověřili Marigolda. Brzy vyšlo najevo, že trubadúr seznam ztratil dřív, než si ho stačil přečíst. Protože se to styděl přiznat, použil laciného triku a sezval koho se jen dalo. Samozřejmě znal Geralta i Yennefer tak dobře, že na nikoho důležitého nezapomněl, nebyl by to ale on, aby seznam hostů neobohatil o podivuhodný počet zcela náhodných osob.

A tak se tam objevil starý Vesemir z Kaer Morhen, Geraltův vychovatel, a s ním i zaklínač Eskel, s nímž se Geralt přátelil již od dětství.

Přišel druid Myšilov ve společnosti opálené plavovlásky jménem Freya, jež byla o hlavu vyšší a pár set let mladší než on. Spolu s nimi dorazil jarl Crach an Craite ze Skellige ve společnosti synů Ragnara a Lokiho. Ragnarovi, když jel na koni, dosahovaly nohy skoro až k zemi. Loki zase připomínal jemného elfa. Nebylo na tom ostatně nic divného – byli to sice bratři, ale za matky měli různé jarlovy souložnice.

Ohlásil se fojt Caldemeyn z Blavikenu s dcerou Annikou, dosti atraktivní, ale strašně nesmělou dívkou. Dostavil se trpaslík Yarpen Zigrin bez – což bylo zajímavé – obvyklé společnosti vousatých loupežníků, jimi říkal „ogaři“. K Yarpenovi se cestou přidali elf Chireadan, jenž měl mezi Starším lidem ne zcela jasné, ale bezesporu vysoké postavení, doprovázený několika málomluvnými elfy, které neznal nikdo.

Dorazila i hlučná tlupa půlčíků, z nichž Geralt znal pouze Daintyho Biberveldta, farmáře z Rdesnové Louky, a z doslechu jeho svárlivou ženu Gardenii. V tomto houfu se nacházel i jeden půlčík, který půlčíkem nebyl – slavný podnikatel a kupec Tellico Lunngrevink Letorte z Novigradu, měňavec, doppler, vystupující jako půlčík pod přijatým jménem Dudu.

Objevil se baron Freixenet z Brokilonu se ženou, urozenou dryádou Braenn a pěti dcerkami jmény Morenn, Cirilla, Mona, Eithé a Kashka. Morenn vypadala tak na patnáct let a Kashka na pět. Všechny měly ohnivě rusé vlasy, přestože Freixenet byl černovlasý a Braenn medově plavovlasá. Braenn byla viditelné těhotná. Freixenet zcela vážně tvrdil, že to tentokrát musí být syn, přičemž hejno jeho rusých dryád po sobě pokukovalo a pochechtávalo se a Braenn s lehkým úsměvem dodávala, že onen „syn“ se bude jmenovat Melissa.

Dostavil se Jarre Jednoruký, mladý kněz a kronikář z Ellanderu, chovanec Nenneke. Přišel hlavně kvůli Ciri, do níž se zahleděl. Ciri, jak se roztrpčené Nenneke zdálo, brala nesmělé nadbíhání zmrzačeného mládence na lehkou váhu.

Seznam neočekávaných hostů zahájil kníže Agloval z Bremervoordu, jehož příjezd hraničil se zázrakem, protože se s Geraltem upřímně nesnášeli. Ještě podivnější bylo, že se dostavil ve společnosti manželky, sirény Sh'eenaz. Sh'eenaz sice kdysi obětovala svůj rybí ocas výměnnou za dvojici neobyčejně krásných nožek, ale bylo o ní známo, že se nikdy nevzdaluje od mořského pobřeží, protože v ní pevnina vzbuzuje strach.

Málokdo očekával příjezd dalších korunovaných hlav – také je nikdo nezval. Přesto však monarchové posílali dopisy, dárky, posly – nebo všechno najednou. Museli se asi domluvit, protože poslové cestovali ve skupině, která se cestou spřátelila. Rytíř Yves zastupoval krále Ethaina, kastelán Sulivoy krále Venzlava, sir Matholm krále Sigismunda a sir Devereux královnu Addu, bývalou strigu. Cesta musela být veselá, neboť Yves měl rozseknutý ret, Sulivoy ruku na pásce, Matholm kulhal a Devereux měl takovou opici, že se sotva držel v sedle.

Nikdo nepozval zlatého draka Villentretenmertha, protože nikdo nevěděl, jak ho pozvat a kde ho vůbec hledat. K všeobecnému údivu se drak objevil, samozřejmě inkognito, v podobě rytíře Borcha vulgo Tři Kavky. Tam, kde byl i Marigold, se ovšem o nějakém inkognitu nedalo mluvit, ale přesto jen málokdo věřil, když básník ukazoval na kudrnatého rytíře a tvrdil, že je to drak.

Nikdo nečekal ani nezval pestrobarevnou sebranku, která se označovala jako „Marigoldovi přátelé a známí“. Byli to hlavně básníci, muzikanti a trubadúři, k tomu ještě akrobat, profesionální hráč kostek, krotitelka krokodýlů a čtyři zmalované panenky, z nichž tři vypadaly jako prostitutky a čtvrtá, která jako harapanna nevypadala, jí byla bezpochyby také. Skupinu doplňovali dva proroci, z toho jeden falešný, jeden sochař, jedno plavovlasé a věčně opilé médium ženského pohlaví a poďobaný gnóm, který tvrdil, že se jmenuje Schuttenbach.

Kouzelnou obojživelnou lodí, připomínající labuť zkříženou s velkým polštářem, se dostavili čarodějové. Bylo jich čtyřikrát méně, než bylo pozváno, a třikrát více, než bylo očekáváno, protože Yennefeřini kolegové, jak se tvrdilo, odsuzovali její sňatek s mužem mimo jejich bratrstvo – a navíc zaklínačem. Část z nich pozvání ignorovala, část se vymluvila na nedostatek času a nutnou účast na výročním celosvětovém konventu čarodějů. Takže na palubě –jak ho Marigold pojmenoval – „peřinovce“ byl pouze Dorregaray z Vole a Radcliffe z Oxenfurtu. A byla tam také Triss Ranuncul s vlasy barvy říjnových kaštanů.

VI.

„To ty jsi pozval Triss Ranuncul?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou zaklínač a v duchu velebil fakt, že mu mutace krevního oběhu neumožňuje, aby se červenal. „Já ne. Myslím, že to udělal Marigold, přestože všichni svorně tvrdí, že se o svatbě dozvěděli z magických krystalů.“

„Nepřeji si, aby Triss byla na mé svatbě!“

„Ale proč? Vždyť je to tvoje kamarádka.“

„Nedělej ze mé hlupáka, zaklínači! Všichni vědí, že ses s ní vyspal!“

„To není pravda.“

Yennefeřiny fialkové oči se nebezpečně zúžily.

„Je to pravda.“

„Není!“

„A je!“

„Tak dobře,“ obrátil se vztekle. „Je to pravda. A co má být?“ Čarodějka chvilku mlčela, pohrávajíc si přitom s obsidiánovou hvězdou na černé sametce.

„Nic,“ řekla pak. „Jen jsem chtěla, aby ses přiznal. Nikdy se mě nepokoušej obelhávat, Geralte. Nikdy.“

VII.

Zeď byla cítit mokrým kamením a kyselým býlím, slunce prosvětlovalo hnědou vodou v příkopu, vytahovalo teplou zeleň porostu na dně močálů a jiskřivou žluť stulíků plovoucích po hladině.

Hrad se pomalu probíral k životu. V západním křídle někdo rozrazil okenice a hlasitě se rozesmál. Někdo jiný se slabým hlasem domáhal láku z kyselého zelí. Jeden z Marigoldových kolegů, hostujících na hradě, slepec, si při holení zpíval:

Za stodolou, kdes na plotě

Kohout hlasitě tam pěje

Hned se milá vrátím k tobě

Jen ulevím trochu sobě…

Vrzly dveře a na nádvoří vyšel Marigold. Protahoval se a protíral si oči.

„Jak se vede, ženichu,“ pronesl unaveným hlasem. „Jestli chceš zmizet, máš teď poslední příležitost.“

„Stal se z tebe ranní ptáček, Marigolde.“

„Vlastně jsem ani nešel spát,“ zabručel básník, když usedl na kamennou lavičku vedle zaklínače a opřel se zády o zeď porostlou psím vínem. „Bohové, to byla ale noc. Ale co, přátelé se nežení každý den, tak to bylo zapotřebí oslavit.“

„Svatební hostina je už dneska,“ připomněl mu Geralt. „Vydržíš to?“

„Chceš mě urazit?“

Slunce pálilo a ptáci v křovinách štěbetali. Od jezera bylo slyšet šplouchání a pištění. Morenn, Cirilla, Mona, Eithé a Kaschka, rusovlasé dryády, Freixenetovy dcerky, se koupaly jako obvykle nahé, ve společnosti Triss Ranuncul a Myšilovovy přítelkyně Freyi. Nahoře, na rozpadajícím se cimbuří, si královští poslové, rytíři Yves, Sulivoy, Matholm a Devereux rvali dalekohled z rukou.

„Pobavili jste se alespoň dobře, Marigolde?“

„Ani se neptej.“

„Nějaký větší skandál?“

„Několik.“

První skandál, jak oznámil básník, měl rasový základ. Tellico Lungrevink Letorte najednou uprostřed zábavy prohlásil, že už má dost toho převleku za půlčíka. Doppler ukázal prstem na přítomné dryády, elfy, hobity, sirénu, trpaslíka a gnóma, který tvrdil, že se jmenuje Schuttenbach, a prohlásil za diskriminaci skutečnost, že všichni mohou být sami sebou a jen on, Tellico, se musí strojit v cizí peří. Po tom všem se na chvíli změnil do své přirozené podoby. Při tom pohledu Gardenie Biberveldtová omdlela, kníže Agloval se málem udávil candátem a Annika, dcera fojta Caldemeyna, dostala hysterický záchvat. Situaci zachránil drak Villentretenmerth, nadále v podobě rytíře Borcha Tři Kavky, tím, že dopplerovi klidně vysvětloval, že změna podoby je privilegium, které ovšem také zavazuje mimo jiné k tomu, aby dotyčný přijímal podobu považovanou za společensky přijatelnou a uznávanou a že to není nic jiného než pouhá zdvořilost k hostiteli.

Doppler obvinil Villentretenmertha z rasismu, šovinismu a nedostatku základních znalostí o tématu diskuze. Uražený Villentretenmerth se proto na chvíli proměnil do své přirozené dračí podoby, přičemž zničil něco nábytku a vyvolal všeobecnou paniku. Když se situace poněkud uklidnila, rozpoutal se prudký spor, v němž si lidé i nelidé na různých příkladech navzájem vytýkali nedostatek tolerance a rasové snášenlivosti. Dosti neočekávaný zvrat v diskuzi vyvolal hlas pihovaté Merle, děvky, která jako děvka nevypadala. Merle oznámila, že celý ten spor je hloupý a bezpředmětný a netýká se opravdových profesionálů, kteří takové věci nerozlišují, což je ona ochotna na místě dokázat (za přiměřenou odměnu, ovšem), klidně i s drakem Villentretenmerthem v jeho přirozené podobě. V tichu, které v tom okamžiku nastalo, uslyšeli médium ženského pohlaví prohlásit, že je ochotná udělat totéž, a to zdarma. Villentretenmerth rychle změnil téma a začal diskutovat o tématech bezpečnějších, jako jsou ekonomie, politika, lov, rybolov a hazard.

Ostatní skandálky byly víceméně přátelské. Myšilov, Radcliffe a Dorregaray se vsadili, kdo z nich silou vůle přinutí levitovat více předmětů najednou. Vyhrál Dorregaray, jenž ve vzduchu udržel dvě židle, podnos s ovocem, mísu polévky, glóbus, kočku, dva psy a Kashku, dceru Freixeneta a Braenn.

Pak se dvě Freixenetovy dcery, Cirilla a Mona, porvaly a bylo třeba poslat je na kutě. Krátce nato se porval Ragnar s rytířem Matholmem kvůli Morenn, nejstarší Freixenetově dceři. Rozčílený Freixenet přikázal Braenn zamknout všechny jejich rusovlasé ratolesti v pokoji a sám se zapojil do soutěže v pití, kterou zorganizovala Myšilovova přítelkyně Freya. Velmi rychle se ukázalo, že Freya má nepředstavitelnou odolnost vůči alkoholu, hraničící téměř s imunitou. Většina básníků a bardů, Marigoldových přítelíčků, už byla pod stolem, ale Freixenet, Crach an Craite a fojn Caldemeyn bojovali udatně, leč nakonec podlehli i oni. Velmi houževnatě se držel čaroděj Radcliffe, ovšem jen do té doby, než ho přistihli, že podvádí – měl u sebe roh jednorožce. Poté, co mu ho zabavili, neměl proti Freyi nejmenší šanci. U stolu, kde seděla ostrovanka, bylo za chvíli prázdno – pak s ní nějakou dobu pil naprosto neznámý pobledlý muž ve staromódním kaftanu. Po jistém čase onen muž vstal, zapotácel se, uctivě se uklonil a prošel zdí stejně snadno jako mlhou. Pečlivá prohlídka starobylých portrétů zdobících zdi sálu přinesla zjištění, že by se mohlo jednat o Willema zvaného Čert, dědice Rozrogu, zamordovaného v době temna před několika sty lety.

Starobylý hrad skrýval všelijaká tajemství a v minulosti se těšil pochybné a pochmurné slávě. Další příhody nadpřirozeného charakteru se již ale nevyskytly. Kolem půlnoci vletěl otevřeným oknem dovnitř upír, ale toho zahnal trpaslík Yarpen Zigrin tím, že se do něho strefoval česnekem. Celý večer cosi vylo, řinčelo řetězy a sténalo, jenže toho si nikdo nevšímal, protože si všichni mysleli, že je to Marigold a silně prořídlá skupinka jeho zatím poměrné střízlivých přátel. Přesto však to byli duchové, o čemž svědčilo množství ektoplazmy pokrývající schodiště, na níž několik osob uklouzlo a citelně si natlouklo.

Hranici tolerance překročil rozčepýřený přízrak s ohnivýma očima, který zlomyslně štípl Sh'eenaz do zadečku. Tuto výtržnost se podařilo srovnat jen s obtížemi, protože se Sh'eenaz domnívala, že to byl Marigold. Přízrak tohoto omylu okamžitě zneužil a plížil se po sále a štípal další oběti, než ho přistihla Nenneke a vypudila pomocí exorcismu.

Několika osobám se zjevila Bílá paní, již – dá-li se věřit legendám – zazdili zaživa v rozrožských kobkách. Našli se skeptici, kteří tvrdili, že to nebyla žádná Bílá paní, ale médium ženského pohlaví, jež se potácelo po ochozech při pátrání po nějaké další flašce.

Pak nastalo všeobecné mizení osob. První zmizel rytíř Yves a krotitelka krokodýlů, krátce nato nebylo ani stopy po Ragnarovi a Eurnelde, kněžce Melitele. Potom zmizela Gardenie Biberveldtová, ale zjistilo se, že šla spát. Najednou chyběl Jarre Jednoruký a druhá Melitelina kněžka Iola. Ciri, ačkoli tvrdila, že jí je Jarre lhostejný, projevila určité znepokojení, ale vyjasnilo se, že si mladík odskočil na stranu a spadl do mělkého příkopu, kde usnul. Iolu nalezli pod schodištěm. S elfem Chireadaem. Byla také spatřena Triss Ranuncul, jak společně se zaklínačem Eskelem z Kaer Morhen mizí v zahradním altánku. K ránu někdo tvrdil, že z altánku vyšel doppler Tellico. Topili se v dohadech, kterou podobu vlastně doppler nabyl, zda Triss nebo Eskela. Někdo dokonce nanesl odvážnou myšlenku, že se na hradě nacházejí doppleři dva. Chtěli se otázat draka Villentretenmertha, coby odborníka na změny podoby, na jeho názor, ale ukázalo se, že drak zmizel a s ním i harapanna Merle.

Ztratila se i druhá děvka a jeden z proroků. Prorok, který zůstal, tvrdil, že on je ten pravý, ale nebyl schopen dokázat to. Zmizel také gnóm, vydávající se za Schuttenbacha, a dosud nebyl nalezen.

„Můžeš litovat,“ domluvil bard s mohutným zívnutím. „Lituj toho, Geralte, že jsi tam nebyl. Bylo tam pěkně husto.“

„Lituji toho,“ zabručel zaklínač. „Ale to víš… Nešlo to, protože Yennefer… Vždyť to sám znáš nejlíp…“

„Samo, že znám,“ souhlasil Marigold. „Proto se taky nežením.“

VIII.

Z hradní kuchyně se neslo zvonění pánví, veselý smích a popěvky. Uživit celou tu hromadu hostů byl problém, neboť král Herwig neměl v podstatě žádné služebnictvo. Přítomnost čarodějů situaci také neřešila, neboť za účelem všeobecné spokojenosti bylo rozhodnuto, že se budou podávat jen přírodní produkty, a bylo upuštěno od kulinární magie. Dopadlo to tedy tak, že Nenneke do práce nahnala koho jen se dalo. Zpočátku to nebylo jednoduché; ti, které kněžka polapila, neměli o kuchyňských pracech ani ponětí, a ti, kdo ponětí měli, utekli. Nenneke ale nalezla nečekanou pomoc v osobě Gardenie Biberveldtové a hobitek z její družiny. Znamenitými kuchařkami ochotnými spolupracovat se kupodivu projevily všechny čtyři harapanny z Marigoldovy družiny.

Se zásobami už takové potíže nebyly. Freixenet a kníže Agloval zorganizovali hon a dodali dostatek zvěřiny. Braenn a jejím dcerám stačily dvě hodiny na to, aby kuchyni naplnily divokým ptactvem. Dokonce i nejmladší dryáda Kashka se uměla lukem ohánět obstojně. Král Herwig, který miloval rybolov, vyplouval za šerého úsvitu na jezero a přivážel štiky, candáty a obrovské okouny. Společníka mu obvykle dělal Loki, mladší syn Cracha an Craite. Loki se vyznal v rybaření i v lodích a navíc byl ráno použitelný, neboť stejně jako Herwig nepil.

Dainty Biberveldt a jeho příbuzní, posílení dopplerem Tellicem, se starali o výzdobu sálu i komnat. Do pomývání a úklidu nahnali oba proroky, krotitelku krokodýlů, sochaře i věčně opilé médium ženského pohlaví.

Dozorem nad sklepem a pitím zprvu pověřili Marigolda a jeho kamarády básníky, což se ovšem projevilo jako katastrofální omyl. Bardi tedy byli vypuzeni a klíče předány Myšilovově přítelkyni Freyi. Marigold a jeho básníci proseděli celé dny před dveřmi do sklípku a snažili se Freyu vzrušit milostnými baladami, vůči nimž ovšem ostrovanka měla stejnou odolnost jako vůči alkoholu.

Gerald zvedl hlavu, vytržený z dřímoty klapáním kopyt na kamenném nádvoří. Z keřů prorůstajících zdí se vynořila vodou se lesknoucí Kelpie s Ciri v sedle. Ciri byla oblečena do svého černého koženého kostýmu a na zádech měla meč, slavný Gevir, dobytý v pouštních katakombách Korath.

Chvíli na sebe mlčky hleděli, pak dívka pobodla klisnu patou a popojela blíž. Kelpie sehnula hlavu, aby na zaklínače dosáhla zuby, ale Ciri ji zadržela silným škubnutím uzdy.

„Takže dneska,“ ozvala se zaklínačka. „Dnes, Geralte.“

„Dnes,“ potvrdil, opřený o zeď.

„Mám z toho radost,“ řekla nejistě. „Myslím… nejsem si jistá, že budete šťastní, ale i tak z toho mám radost…“

„Seskoč dolů, Ciri. Promluvíme si.“

Dívka potřásla hlavou a odhodila si vlasy na záda, za ucho. Geralt na chvíli spatřil širokou, ošklivou jizvu na její tváři – památku na dřívější strašlivé dny. Ciri si nechala narůst vlasy až na ramena a česala se tak, aby jizvu zakryla, často na ni ale zapomínala.

„Odjíždím, Geralte,“ oznámila. „Hned po hostině.“

„Sesedni, Ciri.“

Zaklínačka seskočila ze sedla a posadila se vedle něho. Geralt ji objal a Ciri mu složila hlavu na ramena.

„Odjíždím,“ zopakovala.

Mlčel. Slova se mu drala na rty, ale nebyla mezi nimi taková, která by považoval za vhodná. Za potřebná. Mlčel.

„Vím, co si myslíš,“ řekla pomalu. „Myslíš si, že utíkám. A máš pravdu.“

Mlčel. Věděl to.

„Konečně, po všech těch letech, jste svoji – Yen a ty. Zasloužíte si štěstí a klid. Domov. Ale mě to děsí, Geralte. Proto… utíkám.“

Mlčel. Vzpomínal si na vlastní útěky.

„Vyrazím hned po hostině,“ zopakovala Ciri. „Chci… Chci znovu cítit vítr ve tváři na hřbetě cválajícího koně. Chci znovu vidět hvězdy na obzoru, chci si v noci pískat Marigoldovy balady. Toužím po boji, tanci s mečem, toužím po riziku, toužím po rozkoši, jakou mi přináší vítězství. A toužím po samotě. Chápeš mě?“

„Samozřejmě,“ usmál se smutně. „Samozřejmě že tě chápu, Ciri. Jsi moje dcera, jsi zaklínačka. Uděláš, co budeš muset. Ale jedno ti říct musím. Jedno. Neutečeš, i když to budeš pořád zkoušet.“

„Já vím,“ odpověděla a pevněji se k němu přivinula. „Pořád ještě mám naději, že jednou… Budu-li čekat, budu-li trpělivá, tak i já snad jednou zažiji takový krásný den… Takový pěkný den… I když…“

„Copak, Ciri?“

„Nikdy jsem nebyla hezká. A s tou jizvou…“

„Ciri,“ přerušil ji. „Jsi ta nejkrásnější dívka na celém světě. Hned po Yen, samozřejmě.“

„Och, Geralte…“

„Jestli mi nevěříš, zeptej se Marigolda.“

„Och, Geralte.“

„Kam…“

„Na jih,“ přerušila ho okamžitě, aniž by odvrátila tvář. „Ze země se tam ještě kouří po boji, probíhá obnova, lidé bojují o přežití. Potřebují ochranu a obranu. Budu se jim hodit. A je i poušť Korath… Je i Nilfgaard. Mám tam svoje účty. Máme tam svoje účty k vyrovnání Gveir a já.“

Zmlkla. Tvář ji ztuhla, zelené oči se zúžily, ústa zkřivila nenávistná grimasa. Vzpomínám si, přemítal Geralt, vzpomínám. Tak to bylo tehdy, když spolu ruku v ruce bojovali na schodišti hradu Rhys-Rhun. Schody byly kluzké krví a na nich on a ona. Vlk a Kočka, dva smrtící stroje nelidsky rychlé a nelidsky kruté, zahnáni do úzkých, dotlačeni ke zdi. Ano, tehdy Nilfgaarďané, jati hrůzou, ustupovali před záblesky a svistem jejich čepelí a oni pomalu sestupovali dolů, dolů po schodišti hradu Rhys-Rhun, mokrém krví. Sestupovali, opřeni o sebe, spojeni, a před nimi šla smrt, smrt na dvou lesklých čepelích mečů. Chladný, klidný Vlk a šílená Kočka. Záblesk čepele, výkřik, krev, smrt… Tak, takhle to tehdy bylo… Tehdy…

Ciri si odhodila vlasy na záda a mezi plavými prameny zasvítil i sněžně bílý pruh na skráni.

Tehdy jí zbělely vlasy.

„Mám tam svoje účty,“ zasyčela. „Za Mistle. Za mou Mistle. Sice jsem ji pomstila, ale za Mistle je jedna smrt málo.“

Bonhart, pomyslel si. Zabila ho z nenávisti. Och, Ciri, Ciri. Stojíš nad propastí, dcerko. Tvoji Mistle by nepomstilo ani tisíc smrtí. Chraň se před nenávistí, Ciri, zažírá se jako rakovina.

„Dávej na sebe pozor,“ zašeptal.

„Raději si všímám ostatních,“ usmála se zlověstně. „To se spíš vyplácí, má to větší smysl.“

Už ji nikdy neuvidím, pomyslel si. Jestli odejde, tak už ji nikdy neuvidím.

„Uvidíš,“ odpověděla nečekaně a usmála se úsměvem čarodějky a ne zaklínačky. „Uvidíš, Geralte.“

Pak se odtáhla, vysoká a štíhlá jako chlapec, hbitá jako tanečnice. Jedním skokem se vyhoupla do sedla.

„Yááá, Kelpie!!!“

Od kopyt vytryskly jiskry, vykřesávané podkovami z nádvoří. Za zdí se objevil Marigold s loutnou pres rameno, v každé ruce velký džbán s pivem.

„Tu máš, napij se,“ řekl a usedl vedle něj. „Udělá ti to dobře.“

„Já ti nevím. Yennefer mě varovala, že jestli ze mě bude něco cítit…“

„Požvýkáš trochu petržele. Pij, bačkoro.“

Delší dobu seděli mlčky a pomalu upíjeli pivo ze džbánu. Marigold vzdychl.

„Ciri odjíždí, že?“

„Hm.“

„Myslel jsem si to. Poslyš, Geralte…“

„Mlč, Marigolde.“

„Tak jo.“

Zase mlčeli. Z kuchyně se linula příjemná vůně pečené zvěřiny silně kořeněné jalovcem.

„Něco končí,“ dostal ze sebe Geralt ztěžka. „Něco končí, Marigolde.“

„Kdepak,“ oponoval mu básník vážně. „Něco začíná.“

IX.

Odpoledne proběhlo ve znamení všeobecného pláče. Všechno to začalo elixírem krásy. Elixír, přesněji mast, řečená Feenglanc a ve starší mluvě „glamarye“, použitá přesným způsobem, nevídaně vylepšovala vnady. Triss Ranuncul, již o to požádaly paní hostující na hradě, připravila větší množství glamarye a paní se okamžitě pustily do kosmetických úprav. Za zamčenými dveřmi bylo slyšet vzlykání Cirilly, Mony, Eithé a Kashky, jimž glamarye nebylo dovoleno použít. Této pocty se mělo dostat pouze nejstarší dryádě Morenn. Nejhlasitěji řvala Kashka. O patro výš ječela Lily, dcera Daintyho Biberveldta, neboť se prokázalo, že glamarye, ostatně jako většina jiných kouzel, na hobitky vůbec nepůsobí. V zahradě, mezi akáty, popotahovalo médium ženského pohlaví, protože netušilo, že glamarye způsobuje bleskové vystřízlivění a s ním související následky, mimo jiné hlubokou melancholii. V západním křídle hradu bulila Annika, dcera fojta Caldemeyna, která nevěděla, že se glamarye vtírá pod oči, svůj příděl snědla a dostala průjem. Ciri si vyzvedla svůj příděl a natřela jím Kelpii.

Pobrečely si také kněžky Iola a Eurneid, protože si Yennefer odmítla obléknout bílé svatební šaty, které pro ni ušily. Nepomohla ani přímluva Nenneke. Yennefer nadávala, vrhala kletbami a nádobím, přičemž pořád opakovala, že v bílém vypadá jako nějaká zkurvená panna. Navztekaná Nenneke začala vřískat také a čarodějku obviňovala, že se chová hůř než tři zkurvené panny najednou. Yennefer odpověděla tak, že vyčarovala kulový blesk a zdemolovala střechu rohové vížky, což mělo i svou dobrou stránku. Rachot byl tak hrozný, že z toho Caldemeynova dcera dostala šok a přešel ji průjem.

Znovu byli spatřeni Triss Ranuncul a zaklínač Eskel z Kaer Morhen, jak se něžně zavěšeni potají protahují do zahradního altánku. Tentokrát nebylo pochyb, že jsou to skutečně oni osobně, protože doppler Tellico popíjel pivo ve společnosti Marigolda, Daintyho Biberveldta a draka Villentretenmertha.

Ani přes usilovné a soustavné pátrání nebyl nalezen gnóm vydávající se za Schuttenbacha.

X.

„Yen…“

Vypadala úchvatně. Černě zvlněné kadeře, sepjaté zlatým diadémem, spadaly v lesklé kaskádě na ramena a na vysoký límeček dlouhých šatů z bílého brokátu s černými proužky na rukávech, stažených v živůtku nespočetným množstvím zášivek a fialových stužek.

„Květiny, nezapomeň na květiny,“ upozorňovala Triss Ranuncul celá v tmavé modři a podávala nevěstě kytici bílých růží. „Och, Yen já mám takovou radost…“

„Triss, miláčku,“ zalkala Yennefer neočekávaně, načež se obě čarodějky objaly a políbily vzduch kolem uší a diamantových náušnic.

„Nechte už těch něžností,“ přikázala Nenneke a uhladila záhyby svého sněhobílého úboru kněžky. Jdeme do kaple. Iolo, Eurneide, podržte jí šaty, jinak sebou švihne na schodech.

Yennefer se přiblížila ke Geraltovi a rukou v bílé krajkové rukavičce mu poopravila límec černého pláště vyšívaného stříbrem. Geralt jí nabídl rámě.

„Geralte,“ zašeptala mu do ucha. „Pořád tomu nemohu uvěřit.“

„Yen,“ odpověděl jí šeptem. „Miluji tě.“

XI.

„Kde, u všech ďasů, vězí Herwig?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl Marigold, přičemž si leštil přezky na své módní kamizolce barvy vřesu. „A kde je Ciri?“

„Nevím,“ zamračila se Yennefer a zavětřila. „Pěkně z tebe táhne petržel, Marigolde. Nestal se z tebe vegetarián?“

Hosté se začali scházet a pomalu zaplňovali prostornou kapli. Agloval, celý v obřadní černi, doprovázel zářivě bílou Sh'eenaz, vedle nich cupital houf půlčíků v béžovém, hnědém a okrovém, Yarpen Zigrin a drak Villentretenmerth zářili zlatem, Freixenet a Dorregaray ve fialovém, královští poslové v heraldických barvách, elfové a dryády v zeleném a Marigoldovi známí ve všech barvách duhy.

„Viděl někdo Lokiho?“ otázal se Myšilov.

„Lokiho?“ Přistoupil k nim Eskel a pohlédl na ně zpod bažantích per zdobících jeho baret. „Loki šel s Herwigem na ryby. Viděl jsem je ve člunu na jezeře. Ciri jela za nimi, aby jim řekla, že to už začíná.“

„Kdy to bylo?“

„No, už je to dost dlouho.“

„Mor na ně, zasrané rybáře!“ zaklel Crach an Craite. „Když jim berou ryby, zapomenou na celý svět. Ragnare, skoč pro ně!“

„Počkejte,“ řekla Braenn a vytřepala si z hlubokého dekoltu pampeliškové chmýří. „Potřebujeme někoho, kdo umí rychle běhat. Mono! Kashko! Raenn'ess aen laeke, va!“

„Já to říkala,“ prskala Nenneke, „že na Herwiga není spoleh. Nezodpovědný hlupák jako všichni ateisti. Koho napadlo, že by zrovna on měl být hlavním ceremoniářem?“

„Je to král,“ řekl Geralt nejistě. „Sice bývalý, ale přece jen král…“

„Živijó…“ zapěl nečekaně jeden z proroků, ale krotitelka krokodýlů ho uklidnila ránou do týla. V houfu půlčíků to zavřelo, někdo zaklel a někomu dalšímu jednu vrazili. Gardenie Biberveldtová zaječela, protože jí doppler Tellico přišlápl šaty.

Médium ženského pohlaví začalo bezdůvodně popotahovat.

„Ještě chvilku,“ sykla Yennefer s milým úsměvem a prsty zaťatými do kytice. „Ještě chvilku a trefí mě šlak. Ať už to konečně začne. Ať už je to za námi.“

„Nemel sebou, Yen,“ zavrčela Triss, „nebo potrháš stehy.“

„Kde je gnóm Schuttenbach?“ zavřeštěl někdo z bardů.

„Nemáme ponětí,“ sborově zaječely čtyři děvky.

„Tak ať se po něm, u psí mateře, někdo podívá!“ zakřičel Marigold. „Sliboval, že natrhá květiny. Co teď budeme dělat? Není tady ani Schuttenbach, ani květiny! Jak teď vypadáme?“

U vchodu do kaple to zašumělo a dovnitř s velkým křikem vběhly obě dryády vyslané k jezeru. Za nimi uháněl Loki, promáčený a špinavý, s velkým šrámem na čele.

„Loki!“ vykřikl Crach an Craite. „Co se stalo?“

„Maaamáááá!“ bulila Kashka.

„Que'ss aen!“ Braenn polapila dcerky a celá roztřesená a rozrušená přešla na dialekt brokilonských dryád: „Oue'ss aen que suecc'ss feal, caer me?“

„Převrátil se nám člun…“ vydechl Loki. „Hned u břehu… Strašlivá obluda! Praštil jsem ji veslem, ale překousla mi ho… překousla mi veslo!“

„Kdo? Co?“

„Geralte!“ vykřikla Braenn. „Geralte, Mona říká, že je to cinarea!“

„Žiritva!“ vykřikl zaklínač. „Eskele, skoč mi pro meč!“

„Moje hůlka!“ volal Doregaray. „Radcliffe, kde je moje hůlka?“

„Ciri!“ řekl Loki, otíraje si krev z cela. „Ciri s ní bojuje! S tou obludou!“

„Kurva! Ciri proti žiritvě nemá nejmenší šanci! Eskele! Koně!“

„Počkejte!“ Yennefer strhla diadém a hodila ho na podlahu.

„Teleportujeme vás. Budete tam dřív! Dorregaray, Triss, Radcliffe! Podejte nám ruce…“

Všichni ztichli a pak hlasitě vykřikli. Ve dveřích kaple se objevil král Herwig, promočený, ale celý. Vedle něj stál prostovlasý mladíček v podivně se lesknoucí zbroji. Za nimi vešla Ciri, voda z ní jen crčela, byla zablácená, rozcuchaná, s Gveirem v ruce. Tvář měla rozseknutou od skráně po bradu. Zpod rukávu, urvaného z košile, se valila krev.

„Ciri!!!“

„Zabila jsem ji,“ pronesla zaklínačka slabým hlasem. „Rozsekla jsem jí lebku.“

Zachvěla se a tak ji Geralt, Eskel a Marigold zachytili a podrželi. Meč však z ruky nepustila.

„Zase…“ zasténal bard. „Zase to schytala přímo do obličeje… Proč jen musí mít takový zatracený pech…“

Yennefer hlasitě zaječela, odsunula Jarreho, který s jednou rukou jen překážel, a uchopila Ciri. Čarodějku ani nenapadlo ohlížet se na to, že ji voda s bahnem a krví zašpiní a poničí šaty, přiložila zaklínačce prsty na tvář a vykřikla zaklínadlo. Geraltovi se zdálo, že se celý hrad zachvěl a slunce na vteřinu pohaslo. Yennefer sundala dlaň z Ciřiny tváře a všichni údivem vzdychli. Šeredná rána se stáhla do tenoučké červené jizvičky, lemované několika malými krůpějemi krve. Ciri zůstala viset v rukou, jež jí podpíraly.

„Výtečně,“ prohlásil Dorregaray. „Mistrova ruka se pozná.“

„Blahopřeji, Yen,“ řekla tiše Triss a Nenneke se rozplakala.

Yennefer se usmála, vyvrátila oči a omdlela. Geralt ji stačil zachytit dřív než se, měkká jako hedvábná stužka, sesula na zem.

XII.

„Klid, Geralte,“ řekla Nenneke. „Nevzrušuj se. Za chvilku ji to přejde. Jen se trošku vysílila, to je všechno. A navíc ty nervy… Vždyť víš, jak moc Ciri miluje.“

„Vím.“ Geralt zvedl hlavu a prohlížel si mladíka v lesklé zbroji, stojícího u dveří komnaty. „Poslyš, synku, vrať se do kaple. Do toho ti nic není. A jen tak, mezi námi, kdo vůbec jsi?“

„Jsem… Jsem Galahad,“ odpověděl mladý rytíř. „Mohu se… Mohu se otázat, jak se cítí ta krásná a statečná slečna?“

„Která?“ usmál se zaklínač. „Jsou tady dvě, obě pěkné, statečné a obě slečny, z toho ta jedna její jen náhodou. O kterou ti jde?“

Mladík znatelné zrudl. „O tu… mladší…“ odpověděl. „O tu, jež se bez váhání vrhla na pomoc Králi Rybáři.“

„Komu?“

„On tím myslí Herwiga,“ skočila jim do reči Nenneke. „Žiritva zaútočila na člun, z něhož Herwig s Lokim chytali ryby. Ciri se vrhla na žiritvu a tento mladíček, který byl náhodou poblíž, jí přišel na pomoc.“

„Tak ty jsi pomohl Ciri,“ pohlédl zaklínač na mladého rytíře pozorněji a vděčněji. „Jak ti to říkají? Zapomněl jsem.“

„Galahad. Je tohle Avalon? Hrad Krále Rybáře?“

Otevřely se dveře a v nich se objevila pobledlá Yennefer, podpíraná Triss Ranuncul.

„Yen!“

„Jdeme do kaple,“ pronesla čarodějka tichým hlasem. „Hosté čekají.“

„Yen… Můžeme to odložit…“

„Stanu se tvou ženou, i kdyby mě měli sebrat čerti! A to okamžitě!“

„A Ciri?“

„Co Ciri?“ Za Yennefer se vynořila zaklínačka, která si do zdravé tváře vtírala glamarye. „Všechno je v pořádku, Geralte. Bylo to jen hloupé škrábnutí, ani jsem ho necítila.“

Galahad s hlasitým řinčením a skřípáním zbroje poklekl, či spíše padl najedno koleno.

„Krásná paní…“

Ciriny velké oči se ještě zvětšily.

„Ciri, dovol,“ řekl zaklínač. „To je rytíř… hmmm… Galahad. Už se znáte. Pomohl ti, když jsi bojovala se žiritvou.“

Ciri polil ruměnec. Glamarye začalo účinkovat, takže to byl ruměnec skutečně spanilý a jizva nebyla skoro vidět.

„Paní,“ mumlal Galahad. „Buď tak laskava. Dovol mi, krasavice, abych u tvých nohou… Toužím… Toužím…“

„Jak znám život, touží stát se tvým rytířem, Ciri,“ řekla Triss Ranuncul.

Ciri založila ruce za záda a vděčně se uklonila, stále mlčky.

„Hosté čekají,“ přerušila je Yennefer. „Galahade, vidím, že nejsi jen válečník, ale i zdvořilý chlapec. Bojoval jsi ruku v ruce s… mou dcerou, takže jí při slavnosti nabídneš rámě. Ciri, dělej, převleč se do šatů. Geralte, ty se učeš a zastrč si košili do kalhot, protože ji máš venku. Za deset minut vás chci všechny vidět v kapli!“

XIII.

Svatba proběhla skvěle. Paní i panny si kolektivně poplakaly. Obřad vedl Herwig, sice bývalý, ale přesto král. Vesemir z Kaer Morhen a Nenneke vystupovali jako rodiče snoubenců, Triss Ranuncul a Eskel jako svědci. Galahad doprovázel Ciri a Ciri se červenala jako pivoňka.

Ti, kdo měli meče, utvořili špalír. Marigoldovi kamarádi brnkali na loutny, houdli na housle a zpívali píseň složenou přímo pro tuto příležitost, přičemž s refrénem jim pomáhaly rusovlasé Freixenetovy dcery a siréna Sh'eenaz, široko daleko známá svým krásným hlasem. Marigold pronesl řeč, popřál novomanželům mnoho štěstí, úspěchů a nade vše vydařenou svatební noc, za což se mu Yennefer odměnila kopancem do kotníku.

Potom se všichni vrhli do trůnního sálu a oblehli stoly. Do čela usedla Yennefer s Geraltem, ruce ještě svázané svatební šerpou. Usmívali se a odpovídali na přípitky a přání.

Hosté, kteří se vyřvali a vyřádili předešlou noc, se veselili rozvážně a disciplinovaně – a během podivuhodně dlouhé doby se nikomu nepovedlo opít se. Nečekanou výjimkou byl Jarre Jednoruký, který přebral, když nedokázal snést pohled na Ciri hořící ruměncem pod Galahadovými sladkými pohledy. Nikdo ani nezmizel, nepočítaje Kashku, kterou zakrátko nalezli pod stolem, kde spala na psu.

Přízrakům hradu Rozrog musely bohatě stačit zkušenosti z předcházející noci, protože nevykazovali známek života. Výjimku tvořil pouze kostlivec ověšený zbytky rubáše, který se znenadání zvedl za Aglovalovými, Myšilovovými a Freixenetovými zády. Kníže, baron i druid však byli tak hluboce vtaženi do diskuze o politice, že si zjevení ani nevšimli. Kostlivec se kvůli tomuto nedostatku pozornosti velice rozčílil, přesunul se kolem stolu a zacvakal zuby na Triss Ranuncul. Čarodějka, něžně přitulená k paži Eskela z Kaer Morhen, zvedla půvabnou ručku a luskla prsty. O kosti se postarali psi.

„Ať vás Velká Melitele zahrne svou přízní a požehnáním, milovaní.“ Nenneke políbila Yennefer a cinkla pohárem o Geraltův kalich. „Trvalo vám to ale zatraceně dlouho. No, teď už jste svoji. Mám z toho ohromnou radost a doufám, že si z vás Ciri vezme příklad a pokud si někoho najde, nebude s tím dlouho otálet.“

„Mám dojem,“ kývl Geralt směrem na Galahada, zahleděného do zaklínačky, „že si už někoho našla.“

„Mluvíš o tom podivínovi?“ užasla kněžka. „Ó ne. Z toho nic nebude. Prohlédl sis ho? Ne? Tak se dívej, co dělá. Naoko se dvoří Ciri, ale přitom neustále prohlíží a ohmatává všechny poháry na stole. Musíš uznat, že to není tak úplně normální chování. Divím se té dívce, že na něho kouká jako na obrázek. Jarre, to je něco jiného. To je rozumný, zdvořilý…“

„Tvůj rozumný a zdvořilý Jarre právě padl pod stůl,“ přerušila ji Yennefer. „A teď už dost, Nenneke. Ciri jde k nám.“

Plavovlasá zaklínačka usedla na Herwigem uvolněnou židli a přitulila se k čarodějce.

„Odjíždím,“ řekla tiše.

„Já vím, dcerko.“

„Galahad…. Galahad pojede se mnou. Nevím proč. Ale přece mu v tom nemůžu bránit, že?“

„Jistě, Geralte!“ Yennefer upřela na svého muže oči planoucí teplým fialkovým světlem. „Běž se projít kolem stolů a trochu si popovídat s hosty. Můžeš si i něco vypít. Jeden pohár. Malý. Chtěla bych si tady s dcerou promluvil jako žena se ženou.“

Geralt vzdychl.

Zábava u stolu byla čím dál veselejší. Marigoldovi kumpáni zpívali takové písničky, až to Annice, Caldemeynové dceři vhánělo krev do tváří. Silně podnapilý drak Villentretenmerth objímal ještě opilejšího dopplera Tellica a přesvědčoval ho, že proměna v knížete Aglovala s úmyslem zastoupit ho v posteli krásné sirény Sh'eenaz, by nebyl příliš přátelský čin.

Freixenetovy rusovlasé dcery mohly vyskočit z kůže, aby se zalíbily královským poslům, a královští poslové se snažili seč mohli, aby zaimponovali dryádám, což svým způsobem připomínalo panoptikum. Yarpen Zigrin, popotahující skobovitým nosem, vysvětloval Chireadanovi, že si jako dítě přál stát se elfem. Myšilov řval, že vláda padne, a Agloval mu oponoval. Nikdo nevěděl, o kterou vládu se jedná. Herwig vyprávěl Gardenii Biberveldtové o obrovském kapru, kterého ulovil na udici s vlascem z koňské žíně, a hobitka zasněně přikyvovala a jen občas přitom okřikla muže, aby tolik nechlastal.

Po ochozech pobíhali proroci a krotitelka krokodýlů v marné snaze najít gnóma Schuttenbacha. Freya, viditelně znechucena poslabšími muži, pila o duši s médiem ženského pohlaví, přičemž obě zachovávaly chvályhodné a vážné mlčení.

Geralt obcházel stůl, přiťukával si, nastavoval záda přátelskému poplácávání a tváře přátelským polibkům. Nakonec se přiblížil k místu, kde k opuštěnému Galahadovi přisedl Marigold. Galahad, zahleděný na básníkův pohár, něco mumlal a trubadúr mhouřil oči a se zájmem mu naslouchal. Geralt zůstal stát nad nimi.

„…a tak jsem nastoupil na tu loď,“ vyprávěl Galahad, „a vyplul do mlhy, i když se vám, pane Marigolde, musím přiznat, že se mi srdce svíralo hrůzou… A přiznám, že jsem chvílemi ztrácel naději. Myslel jsem, že nastal můj konec, že v té neproniknutelné mlze zahynu… A pak vyšlo slunce, lesklo se na vodě jako… jako zlato… A tu jsem najednou před sebou spatřil… Avalon. Toto je přece Avalon, že?“

„Kdepak,“ odporoval mu Marigold, dolévaje. „Toto je Schwemmland, což se překládá jako Bažina… Napij se, Galahade.“

„A ten hrad… to musí být Montsalvat, ne?“

„V žádném případě. To je Rozrog. O hradu Montsalvat jsem, synku, jaktěživ neslyšel. A když jsem o tom neslyšel já, tak to v žádném případě neexistuje. Na zdraví novomanželů, chlapče!“

„Na zdraví, pane Marigolde. Ale ten král… Není to snad Král Rybář“

„Herwig? Na ryby chodí rád, pravda. Kdysi dával přednost lovu, ale pak byl v bitvě u Orthu zraněn do nohy, a tak nemůže jezdit na koni. Ale neříkej mu Král Rybář, Galahade. Za prvé to zní dost hloupě a za druhé by se Herwig mohl urazit.“

Galahad dlouho mlčel, přičemž si pohrával s napůl prázdným pohárem. Pak si zhluboka povzdychl a rozhlédl se kolem sebe.

„Měli pravdu,“ zašeptal. „Je to jenom legenda. Pohádka. Fantazie. Zkrátka – lež. Místo Avalonu obyčejná Bažina. A žádná naděje.“

„Ale, ale,“ šťouchl ho básník rukou do boku. „Nepropadej zármutku, chlapče. Proč ta zatracená melancholie? Jsi na svatbě tak se bav, pij a zpívej. Jsi ještě mladý, máš celý život před sebou.“

„Život,“ opakoval rytíř zamyšleně. „Jak to vlastně je, pane Marigolde? Začíná něco, nebo něco končí?“

Marigold na něj vrhl krátký, zkoumavý pohled.

„Ne, nevím,“ odvětil. „A když to nevím já, tak to neví nikdo. Závěr je takový, že nikdy nic nekončí a nikdy nic nezačíná.“

„Tomu nerozumím.“

„Ani nemusíš.“

Galahad se znovu zamyslel se zamračeným čelem.

„A Grál?“ zeptal se nakonec. „Co se stalo s Grálem?“

„Co je to Grál?“

„Je to něco, co hledáme,“ vysvětloval Galahad a upřel na trubadúra své smutné oči. „To, co je nejdůležitější. To, bez čeho život nemá smysl. To, bez čeho jsme neúplní, nehotoví a nedokonalí.“ Bard sevřel rty a pohlédl na rytíře svým proslulým pohledem, v němž se nadhled mísil s veselou upřímností.

„Hlupáku,“ odpověděl, „vedle svého Grálu jsi přece seděl celý večer.“

XIV.

Kolem půlnoci, když už se hosté dokázali dobře zabavit sami se sebou a Yennefer s Geraltem, uvolnění z oslavy, si mohli v klidu pohlédnout do očí, se rozletěly dveře a do sálu vykročil loupežník Vissing, všeobecné známý pod jménem Lup-Cup. Lup-Cup měřil něco kolem dvou metrů, vousy měl až k pasu a nos tvaru a barvy ředkve. Na jednom rameni měl svůj pověstný kyj Párátko a přes druhé pověšený ohromný pytel.

Geralt a Yennefer Lup-Cupa znali už z dřívějška. Nikoho z nich ale nenapadlo pozvat ho. Byla to evidentně Marigoldova práce.

„Buď vítán, Vissingu,“ řekla čarodějka s úsměvem. „To je milé, že sis na nás vzpomněl. Usedni mezi nás.“

Loupežník, opřený o Párátko, se uhlazeně uklonil.

„Mnoho let radosti a kupu dětí,“ pronesl hlasitě. „To vám přeji já, milovaní. Sto let štěstí… Ale co to melu, dvě stě kurva, dvě stě! Ach, jak jsem potěšen, Geralte, i ty, paní Yennefer. Vždycky jsem věřil, že se vezmete, i když jste se vždycky hádali a žrali jako ti, abych tak řekl; psi. Ach, kurva, co to melu…“

„Vítej, vítej, Vissingu,“ řekl zaklínač a nalil víno do největšího poháru, jaký našel. „Připij na naše zdraví. Odkud jsi přišel? Kolovaly zvěsti, že sedíš v base.“

„Propustili mě.“ Lup-Cup si přihnul a hluboce vzdychl.

„Propustili mě na tu, jak se to jen říká, kurva… na kauci. A tady pro vás mám, moji drazí, dárek. Tady máte.“

„Co to je?“ zabručel zaklínač, hledě na veliký pytel, v němž se něco mlelo.

„Chytil jsem to po cestě,“ odpověděl Lup-Cup. „Nachytal jsem ho v květinových záhonech, tam, co stojí ta kamenná nahatá ženská. Víte, ta, co na ni serou holubi…“

„Co je v tom pytli?“

„Ale, takový, jak bych to řekl, čertík. Chytil jsem ho pro vás jako dárek. Máte tady zvěřinec? Ne? Tak si ho vycpěte a pověste v sále, hosti se tomu budou divit. Ale řeknu vám, je to pěkně prolhaná potvora, ten čertík. Pořád mele, že se jmenuje Schuttenbach.“

Cena života

Geralt za sebou uslyšel dusot kopyt a ryk jeho pronásledovatelů.

Zrychlil. Přestože Klepna běžela seč mohla, pronásledovatelé byli stále blíž. Geralt tušil, že toto setkání skončí se zakrvaveným mečem.

Ohlédl se. Jeli za ním tři jezdci ve zbroji s červenými suknicemi. Zvláštní bylo, že měli trpaslické zbraně. 

Popohnal Klepnu k ještě rychlejšímu běhu, ale unavená Klepna pouze zasípala.

Ten den nebyl zrovna nejšťastnější. Zvláště ne pro Geralta, bělovlasého zaklínače. Když už se chystal seskočit a trochu si mečem popovídat s těmi jezdci, zasvištěl vzduchem šíp a zabodl se zaklínači do boku. 

Nebýt kaer-morhenského výcviku, svalil by se na zem. Ale Geralt byl zaklínač.

Zastavil Klepnu a opatrně sesedl z klisny. Plynulým, mnohokrát nacvičovaným pohybem vytáhl meč. Teď si mohl prohlédnout jezdce pořádně.

První z nich, jedoucí vepředu byl velmi mladý, ale přesto z něj přímo vyzařovala zkušenost. U pasu se mu houpala nebezpečně vyhlížející sekera. Její ostří mělo po obvodu bezmála tři stopy. Akorát na rozpárání jednoho ubohého zaklínače, pomyslel si Geralt.

Druzí dva byli asi stejného věku, ale už ne tak zkušení. Poté co jejich vůdce seskočil z koně, odepnul svou obří sekeru a zaujal bojový postoj, tihleti rádoby rytíři se se strachem ze zaklínače sesunuli z koní a v ústraní klepali zubama.

Jejich  strach ještě zesílil když boj začal.

* *

 „Tak co vidíš?“ naléhala mladá čarodějka.

„Až něco uvidím tak ti řeknu, Wesko,“ odvětila druhá, zřejmě starší čarodějka.

„Už bojují?“ opět naléhala Weska.

„Aano…“ čarodějčina odpověď zmizela v propadlišti údivu. 

„Co je, co se děje?….Deiro!!!“ dopálila se Weska.

„Wesko, myslím, že tentokrát jsme se spletli,“ začala Deira.

„Tohle není jen tak ledajaký rytíř. Je to… eh… zaklínač,“ vysvětlovala černovlasá Deira

„Ksakru, proč zrovna my? To prostorové hledání přestává být spolehlivé.“ Lamentovala Weska.

„Och, ale jak to ten umí s mečem!“ rozplývala se Deira a napadaly ji hříšné myšlenky.

* *

Výpad. Paráda. Pirueta. Paráda. Znovu výpad.

Byl jako stroj, vzpomínal. Meč kmital jakoby sám. To bude určitě tím, že dlouho na meč ani nesáhl, vysvětloval si sám pro sebe Geralt. Ano, tak to bude. Ale jak jsem proboha došel k tomuhle? Geralt měl v ruce dva zaklínačské medailony…

* *

Po urputném boji s mladým rytířem nakonec dostal Geralt dobrou šanci na ukončení souboje. Využil ji. Ťal mečem přímo do mezery mezi helmicí a zbrojí. Meč projel krkem rytíře jako horký nůž máslem. Jen pár krátkých chvil potom se zdatný rytíř válel na zemi zbrocený krví, žel svou vlastní. Krev z jeho krku neustále stříkala. Teď už proud začínal slábnout. 

Když to viděli dva zbývající rytíři, dali se na útěk k lesu. Opravdu, ale OPRAVDU rychlým tempem. 

Geralt chtěl zbabělce trochu prohnat, ale vzápětí se ozvala bolest v boku. Geralt se posadil, ovázal si ránu kusem suknice z mrtvého rytíře a jal se cestovat k městu. Do Novigradu. Konečně měkká postel, teplé jídlo a sem tam nějaká děvka.

* *

Zvláštní, pomyslel si Geralt. Vždyť jsem tu mrtvolu ani neprohledával. Znovu se podíval na medailony, které svíral v dlani.

Hostinský donesl na stůl korbel s pivem. Bělovlasý zaklínač si se zájmem prohlížel pomalu stékající pěnu. 

Kdo to mohl být? V čích službách slouží? A zatraceně, proč mě chtěli zabít? Myslím, že tentokrát to nebude jen nenávist vůči zaklínačům, ukončil svůj pomyslný monolog.

* *

Když se Geralt dostal na dohled k novigradským branám, pomyslel si, že by za toho zabitého mohl něco dostat. Nevěděl, jestli by to bylo pár korun, nebo nadílka mistra kata, ale řekl si, že o tom radši pomlčí.

„Kupec, rytíř?“ zeptal se neuvěřitelně tlustý strážný.

„Jen projíždím“ pronesl zaklínač uspávacím hlasem.

„Tak si dejte pořádnýho bacha“ prohlásil důležitě Strážný. „Poslední dobou se tu vyskytují ňáký individua, skoro bych řek, že zloději. Pořád prochází po městě sem a tam a ptají se na ňákýho Grenalda, nebo tak nějak. Ten Grenald musí bejt pěknej lump, to vám povídám. Posledně takový dvě individua začli řvát na babku, že co si to dovoluje, poněváč jim nechtěla nic říct, že prej sou banda…“ rozpovídal se Strážný-drbna.

Geralt se už nedověděl, co že je to vlastně za bandu a vykročil do spletitých ulic Novigradu. Řekl si, že musí najít felčara, protože jej sice zranění od střely z kuše nebolelo, poněvadž to bylo jen škrábnutí, ale nevěděl, jestli nebyla ona šipka napuštěna jedem.

* *

A tehdy se to stalo, pomyslel si. 

Potkat Marigolda, to byl pro Geralta smíšený pocit. Na jednu stranu to byl jeho přítel, někdy mohl díky svým známostem opatřit jídlo a střechu nad hlavou. Na druhou stranu byl Marigold užvaněný a málokdy se mu podařilo udržet nějaké tajemství. Zvláště, když se před tím trochu napil.

K Marigoldovi ho jako vždy dovedly charakteristické zvuky – třeštění rozbíjených věcí, jekot nějaké mladé dívky a Marigoldovy omluvy. A jako vždy kolem stál hlouček lidí, kteří pozorně sledovali tu scenerii, uhýbali před létajícím nádobím a z plna hrdla se smáli.

„Ty hanebný dobytku!! Ty zatracený děvkaři!“ volala mladá, napůl oblečená dívka.

„Ale Mirfo, prosímtě, ty víš, že to tak nebylo…“ volal bard prosebným tónem.

„Vem si tu svou zatracenou loutnu a vypadni, ty neřáde!“ začala Mirfa novou vlnu nadávek a přitom začala vyhazovat i nábytek.

„Mirfo, prosím, vždyť ty víš…“

„CO vím je to, že TY si prohnaný kurevník!!!“ zakvičela Mirfa a hlas jí přitom selhal.

Geralt se pobaveně díval, jak Marigold sbírá svoje šaty a chystá se uprchnout. Marigold si teprve teď všiml Geralta.

„Ahoj!“ řekl přátelsky. „Už sem tě dlouho neviděl“ začal konverzaci vyhýbaje se létajícím předmětům.

„Marigolde, nemohli bychom jít na nějaké klidné místo?“ zeptal se zaklínač.

„Oh, jistě, hned. Ještě čekám na svou halenu…. OOOOoo, nee, do bláta nee…“ zvedl z kluzkého bahna vyšívanou halenu mumlaje si nadávky.

Ve chvíli, kdy si Geralt všiml dvou chlapíků, nejspíše Mirfiných známých, si řekl, že by Marigolda nejradši uškrtil. Chytl básníka za rukáv a rychle jej vlekl co nejdál od místa činu.

„Ksakru, Marigolde, jak to, že vždycky když tě potkám, máš vždy nějaké… mhm… osobní problémy?“

„Takový je úděl básníků,“ řekl poeticky Marigold. 

„To ano,“ řekl si spíš pro sebe. Každou ženskou ve městě do slámy položit, začal Bělovlasý nový myšlenkový pochod. Možná by i na něco zajímavého přišel, kdyby jej poeta nevyrušil.

„Geralte, ehm, máš něco u sebe? Třeba nějaké drobné?“ začal Marigold znovu tím samým prosebným tónem jako před chvílí.

A jak to, že ho najdu vždycky úplně švorc, přemýšlel Geralt. „Něco mám,“ prohlásil mrzutě.

„Ty, Geralte, mám pro tebe důležitou zprávu,“ řekl Marigold. Přitom se nafoukl jako měch.

„Sem s ní,“ odvětil Geralt výsměšným tónem.

„Tady,“ přikrčil se Marigold, „tady to nejde, musíme někde na bezpečném místě.“

Pokračovali tedy ulicí a jejich rozhovor začal směřovat napřed k politice, pak k politickým drbům a nakonec k mětským drbům. Převážně mluvil kdo jiný než Marigold.

Když dorazili do menšího hostince, dali si každý pivo a Marigold začal s předáním důležitého vzkazu. Bohužel musel Marigold řvát, aby jej zaklínač, i přes jeho dokonalý sluch, slyšel. V hostinci bylo plno, a protože se už schylovalo k půlnoci, na stolech se váleli buďto rozlité korbely, anebo ti, kteří ty korbely rozlili.

„Geralte, určitě jsi slyšel o Fiornovi,“ začal tajemně básník. Geralt přikývl. „Určitě taky víš, že když zemřel, nebyl jediným mutantobijcem. Někteří stále žijí. Ale co je ještě horší: objevili se noví a lepší.“ Pak se Marigold ponořil do svého vyprávění o cechu zabijáků zaklínačů, které vedl Fiorna, známý šermíř. Vyprávěl také o tom, jak se po vybití Kaer Morhenu skupina zaměřila na několik málo jedinců, kteří přežili. Mezi nimi byl i Geralt. Geralta napadli dvakrát, ale vždy se u něj držela štěstěna. Marigold potom začal vyprávět Geraltovi zcela neznámé věci.

„Muž jménem Tirmyl vede novou skupinu. Říkají, že bojují za čistší svět bez zaklínačů – myslím, že kdyby je napadla nějaká ta tvoje potvora, rychle by změnili názor. Ten Tirmyl, to je tuze divný člověk. Zabil už asi tři zaklínače.“ Vyprávěl písničkář. „Geralte, dej si bacha. Slyšel jsem, že po tobě jdou.“ Řekl poeta a v jeho tváři bylo možno rozeznat obavy.

„Marigolde, nevíš náhodou, kde mají sídlo?“ řekl bezmyšlenkovitě zaklínač. V jeho hlase byla touha po pomstě. Za své bratry z Kaer Morhen.

„No říká se, že jsou… ne, to snad ne! Geralte, řekni mi, že tam nepojedeš!“ začal naléhat Marigold.

„To ti, příteli, slíbit nemohu,“ odpověděl Geralt.

* *

Za stájí se krčil nějaký muž. Měl bílé vlasy, meč zavěšený na zádech. 

„Betriemo, bratře, asi jsi hodně spěchal, když jsi dorazil tak brzy,“ řekl hlas, patřící jednomu z mužů ve stájích.

„Ale ne. Minulý týden jsem jednoho dostal. Tos měl vidět. Oháněl se tím mečem jak divej. Mý štěstí bylo, že si ten večer trochu nalil, tak sem ho rozsekal na kaši. Dívej se jakej měl medajlón,“ řekl vyšší z mužů a vytahujíc stříbrný zaklínačský medailon nasadil grimasu velmi zasloužilého člověka.

„Jasně… Snad mne nešálí zrak?“ řekl pomenší muž s těkavým pohledek po okolí.

Geralt se napnul jako struna a snažil se nehýbat. Že by čaroděj? Telepat? To doufám ne.

„Proč jsme stále ve stájích? To jsem ztratil i poslední kapku pohostinnosti?“ dokončil po chvilce podsaditý a mírně se pousmál.

Geralt si oddychl. Nechtěl teď večer riskovat souboj s dvěma lidma najednou, navíc s očividnými lovci zaklínačů. Na krku měli svazky medailonů. Vyšší muž měl tři, menší měl čtyři.

* *

Ani nevím, jak jsem se dozvěděl, kde mají sídlo, přemítal Geralt. Ale určitě mi to Marigold vykecal. Ach, začínám stárnout. Když se Geralt vrátil do hospody a uviděl zpitého Marigolda ležet na lavici, s třeskotem hodil pár novigradských mincí na stůl a odnesl básníka nahoru do pokoje.

Ráno, když ještě Marigold spal, se zaklínač vydal na další průzkum. Včerejší rozhovor mu napověděl, že tu lovci zaklínačů opravdu jsou. A teď už věděl kde. K zrychlení ho donutila šimravá bolest v boku.

Proč by ale posílali rytíře? Vždyť v té zbroji neměl moc velkou šanci? Možná spoléhali na tu šipku z kuše?

A proč poslali jen tři? Když chtěli mít jistotu mohli poslat víc? Nebo zkušenější. Kdyby se ti dva zbabělci nekrčili u koní, byl bych asi dávno pod drnem, říkal si v duchu zaklínač.

Dorazil k budově s fasádami, s cedulí hlásající „Gospoda u gnomišů“. Geralt nevěděl, jak gnómského majitele napadlo takhle pojmenovat svůj hostinec, ale ze zkušenosti věděl, že ten samý gnóm má hromadu informací. Radši se neptal na metody, kterými byly získávány, jelikož to byly informace veskrze tajné. Byl si téměř jist, že mu gnóm bude umět párkrát odpovědět.

„Hledám Gwinchyho,“ prohlásil sebevědomě Geralt, když přistoupil k hostinskému.

„A co kachny, lítají?“ optal se hostinský na heslo.

„Jo, a taky prasata,“ zněla správná odpověď, kterou Geralt léta znal.

Hostinský pokynul ke dveřím vedle police s lihovinami.

Když zaklínač došel ke kanceláři, kterou zdobily ošoupané dveře, zaklepal a vstoupil. Uvnitř seděl ve velkém křesle nevelký gnóm, který právě počítal peníze. Gwinchy to dělal moc rád.

„Co vás sem přivádí, uctivý dobrodruhu?“ optal se Gwinchy aniž by se podíval, kdo přišel.

„Tvoje informace,“ odvětil Geralt. V tom Gwinchy vyletěl z křesla a jal se Geraltovi pumpovat s rukou a odříkávat starou básničku, jak je rád, že ho vidí.

„Chtěl bych něco vědět o zdejším cechu, který má v úmyslu sprovodit ze světa zaklínače,“ řekl klidně Geralt poté, co se roztržitý gnóm uklidnil.

„Aháá, jo moment…“ nedokončil větu a začal se přehrabovat ve starých papírech. Když vytáhl jeden z novějších archů, usmál se, položil jej před Geralta a nasadil výraz spokojeného obchodníka.

Bělovlasý si pomalu pročítal písmenko po písmenku a snažil se zapamatovat co nejvíc. Jednou z nevýhod u Gwinchyho bylo, že jste nikdy nedostali papír, vždy jen to, co máte v hlavě. Nebylo to jen tím, že byl tento malý gnóm strašlivě lakomý, ale také proto, že nechtěl být vypátrán, čemuž by takový arch papíru rozhodně pomohl.

Geralt si pročítal, občas se něčemu podivil. Nakonec se zastavil a zvedl hlavu, aby se Gwinchyho na něco zeptal.

„Gwinchy, kolik jich tak může být?“ zeptal se téměř zoufalým hlasem.

„No, tak máme tu šéfíka, asi deset poskoků, přibližně pět lidí na cestách a nepočítaně lidí, který si najmul,“ jmenoval.

„A kolik jich tam může být teď?“ optal se Geralt.

„Teď,… hmm… slyšel jsem, že jsi pobil dva jeho poskoky a jednoho cesťáka,“ mumlal si pro sebe, „takže to máme asi 11 lidí. Šéf, 8 poskoků, 2 cestovatelé a jeden najmutý… počkej… tady, nějaký Ernest z Hrymu.. to bude nějaký náfuka,“ ohodnotil gnóm.

„Díky ti, kolik jsem dlužen?“ zeptal se Geralt.

„25 novigradských penízků to spraví,“ opáčil Gwinchy.

Na stole zachřestily peníze.

„Tak ať se zase brzy shledáme,“ zvolal gnóm, zjevně celý překvapený, že zákazník nechtěl smlouvat. I když měl k zaklínači z dřívějších let, kdy mu Geralt zachránil konvoj zásob, určitou náklonnost, nikdy se neochudil ani o měďák. „Byznys je byznys“, jak vždycky říkal.

* *

Sídlo cechu zabijáků mutantů byla nevysoká budova v zákoutí města. Geraltovi přejel po svalech mrazivý dech – cítil, že zaklínačský elixír začíná fungovat. Potichu se rozběhl k branám, kde vartovali dva strážní. Jeden z nich skonal hned po zásahu mečem do temene, druhý stačil zvolat „doprdele!“ a bělovlasý ďábel jej rozseknul od hrudi až po břicho.

Geralt pokračoval dál. Vešel do podlouhlého sálu, který ústil do kulatého sálu. V sále právě sedělo pár mužů, vedle jejich křesel se jim leskli naleštěné čepele mečů. Geralt nakoukl do místnosti a uviděl Tilmyra. Podle Marigoldova popisu se nemohl splést. S jizvou na krku, uhlazenými rezavými vlasy a pohledem těžkým jako hora. 

„Nedávno jsem poslal tři svý muže na toho Geralta, hajzl vod kosti,“ začal vyprávět Tilmyr, „asi je všechny zabil, doteď se neukázali. Navrhuju, abychom ho zabili ve spánku, protože je prej dobrej,“ dopověděl svůj návrh drsný hlas Tilmyra.

„Je ve městě?“ zeptal se nevysoký, hubený muž. Byl oblečený do jakési změti hadrů, což připadlo Geraltovi jako naprostá hrůza, i přes jeho nevkus a nevšímavost k oblečení. Asi nějaká nová móda, zasmál se v duchu.

„Jo,“ odsekl mu Tilmyr.

Hubený muž pokynul svému rádci, který stál vedle něj, něco mu zašeptal. „Teď už je mrtvej,“ prohlásil nakonec.

„Neřekl bych,“ ozval se kamenný hlas, který všem uvízl v hlavě.

Do místnosti vtrhl bělovlasý démon, který v mžiku srazil na zem jednoho z rádců a vzápětí těžce poranil vysokého muže v plátové zbroji.

„To je on! Běžte po něm!“ řval Tilmyr.

Když viděl, že Bělovlasý jde po něm, vytasil svůj meč. Jako gesto na zastrašení rozsekl stůl. Tilmyr čekal, pozoroval, jak démon likvidoval přítomné členy cechu.

Zaklínač si toho nevšiml. Zrovna mordoval dva zbývající muže.

Tilmyr se na něj vrhl. Geralt unikl jen o vlas parádou a reflexem ještě sekl nalevo. Ale Tilmyr dokonale znal kaer-morhenský výcvik. Opřel se o stěnu a s rykem vyrazil vpřed. Mnoho zaklínačů udělalo chybu, že se jej pokusilo vykrýt. Tilmyr měl u sebe dýku s otrávenou čepelí. Geralt unikl v další parádě. Tentokrát mečem roztrhl Tilmyrovu kazajku.

Zezadu na Geralta zaútočil nyní už polomrtvý muž s obouručním mečem. Geralt udeřil zespodu a rozpáral nešťastlivci břicho. Potom ještě sekl šikmo přes obličej a hruď. Krev mu z obličeje začala téci proudem. Spadl na zem, vydal chraplavý zvuk a zhynul.

Kdyby se Geralt ještě chvíli díval na svého bývalého soupeře, měl by v hrudníku meč. Udělal piruetu a dostal se soupeři na bok. Ťal vší silou, ale Tilmyra meč jen škrábl. 

Očividně mu to nevadilo, protože znovu zaútočil, sekl zespodu dlouhým tahem.

Geralt ucítil jak pod Tilmyrovým mečem praská jeho kazajka a ucítil na svém břiše krev.

Přepadl dozadu, instinktivně začal hledat svou zbraň. Chystal se na to, že jej Tilmyr sekne, ale pravděpodobně měl zrovna jeho nepřítel chuť konverzovat.

„Tak, zaklínači, dívej se. Jakou myslíš, že má tvůj prašivej život cenu, he?“ zeptal se Tilmyr.

„Nevím, ale ty jej určitě posuzovat nebudeš!“ odsekl Geralt.

„Podívej se. Zabil jsi mi bezmála šest mužů. Pro mne, má tvůj život cenu šesti mužů. Jakou myslíš, že měly jejich životy cenu?“

„Žádnou,“ řekl Geralt snaže se rozhovor ještě protáhnout, aby získal nějakou zbraň. Když o tom později přemýšlel, až do toho dne to byla pravda.

„Ohóóó, tak žádnou. Ty prašivče, mutante, tvůj život nestojí za nic. Teď tě o ten bezcenný život připravím, vědmáku!“ začal řvát Tilmyr.

Tilmyr sekl, ale udeřil do mramorové podlahy máčené krví.

Geralt vyskočil, udělal piruetu a sekl, zasáhl. Zasáhl Tilmyra do prsou. Ucítil, že zaklínačský elixír přestává účinkovat.

„Hahaha, ty jsi naivní, mutante!“ řekl lovec zaklínačů. Ukázal svůj ocelový chránič na prsou.

Tak tohle je můj konec, pomyslel si Geralt.

* *

„Panebože, musíme mu jít pomoci!“ vykřikla Deira dívaje se do křišťálové koule.

„Počkej, zkusím ho najít…. Mám jeho mysl… ne, brání se!“ řekla Weska.

„Zkoušej to dál, třeba povolí,“ řekla Deira.

* *

Geralt sekl Tilmyra po nohou. Zasáhl, ale jen do chráničů na lýtku. Ale i to stačilo, aby Tilmyrovi ujela noha. Lovec zaklínačů se zapotácel, upadl a přitom mu z ruky vypadl meč.

„Jaká si myslíš, že je cena tvého života?“ zeptal se Geralt.

„Větší než tvoje,“ řekl a hodil po Geraltovi vázu. Ta se mu bohužel vyhnula.

„Neřekl bych,“ odpověděl mu Geralt.

Pak Geralt seknul. V tom seknutí byla všechna pomstychtivost a zlost za TU událost na Kaer Morhen. Byl v ní vztek. Geralt sice neměl ve zvyku mstít se za padlé zaklínače, ale tohle bylo něco jiného. Tilmyrovi ten sek rozštípl lebku. Vyvalila se jeho mozková tekutina, zbytek těla sebou začal házet v posledních křečích. A v tu chvíli, když Geralt viděl umírat Tilmyra, pochopil jaká je cena života.

Cena života, to je to, co se nedá vyčíslit. Tehdy, tehdy si Geralt uvědomil, že život, i ten jeho, má nějakou cenu. Do té doby byl jen vraždícím strojem. Teď měl jeho život cenu.

Nevěděl jakou, ale věděl, že nějakou má. Že přeci jen nějakou má.

Trable s Merandou

Bělovlasý jezdec si krátil cestu přes les. Pod stromy a vyššími keři se mohl lépe schovat před deštěm, který ho během putování stále pronásledoval. Chlad, mokro a šaty promočené skrz na skrz, to vše mu znepříjemňovalo pouť, jak to jen šlo. Ani Klepna na tom nebyla s náladou nejlépe. Občas si postavila hlavu a odmítala jít, byť jí Geralt domlouval horem dolem. Bylo to takové zoufalé cestování, nikde ani živáčka, počasí k zblití, do Cintry cesta ještě daleká.

Geralt se ponořil do svých myšlenek, které byly tak chmurné, jako celý dosavadní výlet. Poslední dobou se k nim vracel často a stejně tak, jak skomíralo léto, i jeho život se zdál, že vbíhá do posledního kola závodu. Geralt již nepatřil mezi nejmladší. Vše uběhlo jako voda, zážitky vídával před očima tak živě, jakoby se staly teprve včera. Časy, kdy pátral po zákeřných stvůrách a nechával se najímat k jejich vybíjení, časy, kdy chránil Lvíče z Cintry, kdy poznával Yennefer, kdy jí mohl milovat. Svět se změnil. Kolik zbylo magických tvorů, kolik draků, strig, bazilišků, vyjů, upírů, kikimor, griffinů, varanů, brux či vampýrů? Kolik elfů a dryád?

Vzpomněl si na Lvíče. Staral se o ni, vychoval ji, vycvičil ji. Miloval ji. Co z toho? A Yennefer? Byla krásná jako vždycky, ale už nikdy taková jako dřív. Léta se nedají zakrýt ani pod maskou hezké tváře. I jí stále miloval.

Z melancholického vzpomínání ho vyrušil slabý svist a pak hlasité ťuknutí. To se odehrálo těsně vedle jeho pravého ucha. Trhl sebou, otočil se tím směrem a spatřil šíp zabodnutý do kmene stromu. Pírka byla ledabyle vsazená, zdálo se, že tvůrce viděl šíp jednou za život a to z pěkné dálky. Střílet ale uměl, alespoň v to Geralt doufal. Pokud ta nepřesnost nebyl záměrná, viděl by se Geralt raději někde úplně jinde. Měla to snad být výstraha?

Geralt seskočil z koně a ze zad sundal meč. Nikoho neviděl. Snad nezabloudil do Brokilonu? Znamenalo by to, že teď má před sebou Verden a měl by se dát víc na jih. Ale spíš tomu nevěřil a i podle toho šípu soudil na šíleného střelce než na dryádu. To ještě netušil, že obě možnosti nemají daleko od pravdy. Geralt odstoupil ke kmeni stromu obklopeným křovinami, který mu poskytl dočasný úkryt. Nechat se zabít šíleným střelcem opravdu nechtěl. Pozvedl meč nad cestu, po které předtím jel. Další šíp do něj s třeskem vrazil.

Geralt zaklel. Byl někde v prostřed hlubokého hvozdu, daleko od měst a vesnic a kdosi mu usiloval o život. Nejvíc ho štvalo, že střelce neviděl a ani netušil, kdo by to mohl být. Na to měl Geralt nepřátel dost. Vsadil na předvídavost protivníka. Chvíli stál a nedýchal. Brnkal tak na střelcovy nervy. Koneckonců, zaklínač měl času dost. Když minula dlouhá chvíle, opatrně se sehnul pro kámen. Pak se rozmáchl a hodil jej na cestu. Nemířil. V předu byl slyšet pohyb a pak zadrnčení tětivy. Šíp vylétl nazdařbůh a zmizel v lese.

Geralt vyběhl na cestu s mečem v ruce. Chtěl využít okamžik překvapení k přesunu, případně k poznaní svého protivníka. V předu však nikoho neviděl. Co ovšem viděl zcela jasně byly stromy rostoucí shora dolů.

„Do hajzlu!“ zaklel nahlas, potom co se vzpamatoval z prudkého překrvení mozku. Sehnul se k chodidlům, s úmyslem rozvázat oko, jenž mu svíralo nohy.

Z křoví zaslechl tleskání a smích. Byl to hlásek tenoučký jako vlásek. Geralt přerušil snažení a uvolnil ruce dolů. Rozhlédl se kolem dokola. Ze zmíněných křovin vypochodoval nízký skřet podivného zjevu maskovaný větvemi ostružiníku. V rukou držel dřevěný luk s nataženým šípem, podle všeho vlastní výroby.

„To je marný,“ prohlásil skřet tím tenkým hláskem. „Ty moje kořist. Dát jídlo mě.“ Geralt si uvědomoval, že se dostal do trapné situace. Asi to bylo tím stářím, že si nevšiml nalíčené pasti ledabyle zamaskované listím.

„Hele skřete, vem si jídla kolik chceš. Stejně ho tam moc není,“ rezignoval, „Ale koukej mě zase sundat.“

„Hahaha,“ zasmál se skřet, „Meranda být chytrá. Vzít jídlo, koně a nepustit. Pustit a ty ublížit.“ smála se jak malé děcko. Proboha, vždyť to bylo děcko!

„Pusť mě, slibuju, že ti neublížím.“ Když se Geralt slyšel, nejradši by spíš ublížil sám sobě. Do nedávna si bezmezně věřil. Byl neporazitelný, říkali, že v jeho stopách chodívala smrt. A nyní… i osud mívá smysl pro humor.

„Nene, Meranda chytrá,“ vycenila naň žluté zuby. Dvojka vpravo nahoře, jednička vlevo dole a trojka vlevo dole chyběly.

„Fakt slibuju“

„Nevěřím.“

„Pusť mě!“ neudržel se Geralt.

Meranda mu nevěnovala pozornost. Obcházela koně a hladila ho. Klepna si to nechávala líbit. Zrádkyně, pomyslel si Geralt. Ušetřil další nadávku na svojí neschopnost. Teprve teď si totiž všiml, že pod ním leží meč. Kdyby byl o několik desítek palců delší…

„Hej skřete,“ zavolal na dítě, „nechce Meranda meč?“

Zvedla pohled na zaklínače. Opatrně, očekávaje léčku přišla blíže. Pod zajatcem, jehož albínské vlasy se poskládaly do dost nepřirozeného účesu se válel meč, který tam upustil, když byl chycen. Pokusila se jej zvednout, ale nebyl pro ni zrovna nejlehčí. Zvědavost jí však nedala, takže nakonec se jí to podařilo. Chtěla si jej prohlédnout pořádně, ale nestihla to.

„Díky,“ usmál se Geralt a sebral překvapené Merandě meč z ruky. Rozmáchl se proti lanu, které ho doposud drželo ve vzduchu a obratným pohybem ho přeťal. Pak dost neobratně žuchnul do listí. Meranda se vrhla na útěk a než se zaklínač zvedl, získala slušný náskok. Najednou byl Geralt zase sám.

Nehýbal se. Jeho citlivý sluch mu však leccos napovídal. Krátký svist rozráženého vzduchu. Instinkt ho přinutil bleskově změnit polohu. Šíp se zabodl do kmene stromu ve výšce, kde před okamžikem měl ještě obličej.

„Ta holka je vážně cvok!“ zaklel polohlasně. Odkutálel se ze zorného pole lučištnice. Leč, uniknout se mu nepodařilo. Šíp prolétl křovím a i když byl značně zbrzděn, ještě se stačil zabodnout do stehna. Geralt sykl bolestí.

„Chcípnu rukou jedné šílené holky z lesa,“ zašeptal si pro sebe.

Rozhodl se jednat. Odhodil šíp, sevřel meč a vyběhl ze svého nepříliš šťastného úkrytu. Meranda jej sledovala vyděšenýma očima. V poslední chvíli skočila dva kotouly a hvězdou se odklidila Geraltovi z dohledu. Zas byla ta tam.

„Do psí mateři!“

Geraltovi zbyla jen nadávka. Co teď? Hlavou mu znovu prolétla krátká rekapitulace dosavadní situace. Byl v neznámem lese, daleko od civilizace s bláznivou holkou, která skáče jako veverka a mistrovsky ovládá luk. Měl se bát, nebo jí ignorovat? Došlo mu, že ta poslední myšlenka je geniální. Meranda je ještě dítě. To celé chápe jako hru, baví se tím a neuvědomuje si, jak je její hra nebezpečná. Líbí se jí Geraltův strach.

Nadechl se a zvolal

„Merandóóo!“

Bylo ticho, nic se nedělo.

„Merando?“

Zase nic.

„Hele Merando, mě už to nebaví. Mám naspěch!“

Chvíli čekal, ale se stejným výsledkem. Pak se odebral ke koni, cestou se stále snažil zachytit ten charakteristický zvuk rozráženého vzduchu.

„Ne!“ ozval se dívčí hlas. Geralt váhal, zda se má zastavit, ale neučinil tak. Pokračoval v pomalé, procházkové chůzi.

„Zastav se, nebo ti ublížím!“ zvolala Meranda.

Geralt se otočil. Dívka stála za jeho zády. V rukou držela natažený luk.

„A vida, přece umíš mluvit líp.“

„Ani se nehni!“ odtušila dívka a natáhla tětivu ještě víc. Čím zaměstnat dětskou mysl, přemýšlel Geralt.

„Chceš znát tajemství?“ zkusil.

Zdálo se, že to zabralo. Merandina zvědavost přemohla napětí. „Tajemství?“ zaváhala Meranda, „Jaké tajemství?“

„Znám jedno hodně staré tajemství…“

„Chci, abys mi ho řek. Řekni ho!“

„Tak pojď blíž, ať ti ho můžu pošeptat.“

„Proč?“

„Protože je to tajné,“ usmál se Geralt. Zdálo se, že se mu podařilo vést vyjednávání tím správným směrem. Změřila si ho modrýma očima.

„Nepudu! Řekni mi to tak!“ trvala na svém Meranda.

Geralt věděl, že nesmí ztrácet trpělivost. A krom toho se začínal docela bavit. Jen kdyby tam nebyl ten natažený luk, který mu šípem mířil na krk nebo do obličeje.

„Tak ti ho neřeknu…“ odpověděl Geralt a naoko uraženě se k ní otočil zády.

„Otoč se!“ zakřičela dívka. „Otoč se a řekni mi to! Teď hned!“ vřískala a dupala.

„Ne-e“ Geralt se nenechal vyvést z míry.

„Když mi to neřekneš hned, tak tě zastřelím!“

„Potom se ale nic nedozvíš, protože mrtvý už nemluví.“

Po nějakou dobu ho napjatě pozorovala. Pak váhavě udělala několik nesmělých kroků blíž. Stále nepřestávala sledovat bělovlasého. Byla už hodně blízko, v tom jí velká dlaň vyrazila zbraň z rukou. Ozvalo se zadrnčení tětivy, ale šíp dokonale minul zamýšlený cíl. Geralt musel být rychlý, než mu mohla čipera opět zmizet v lese. Přitáhl si jí za ruku a ohnul přes koleno. Stalo se to tak rychle, že dívka se zmohla na ječení, který se posupně měnil na rezignovaný nářek.

Geralt dokončil výprask. Meranda naříkala i potom a osahávala si pobolívající půlky zadnice. Geralt sebral zbraň i šípy a vrátil se ke klisně. Nechal dívku osudu.

Brek ustával. Sotva Geralt nasedl na Klepnu, zazněl za jeho zády opět ten známý, protivně vysoký hlas.

„Vem mě s sebou!“

„Zmizni,“ zasyčel Geralt.

Popohnal Klepnu k mírnému klusu. Čipera se však nevzdávala.

„No tak stůj!“

Geralt mlčel.

„Protivo!“

Dostihy pokračovaly. Geralt ještě přidal. Když Meranda začala znatelně ztrácet, vzdala to, zastavila se a zakřičela z plných plic.

„Heč, znám jedno tajemství!“

Geralt zpomalil, až úplně zastavil, koněm napříč cestou.

„Myslíš si, že naletím?“

Ale dívčí vyděšený výraz, stejně jako zběsilé pohupování medailonu ho mělo varovat. V poslední chvíli uhnul mohutnému žlutému zobáku kokrháka skalního.

Obrovské zvíře, napůl pták, napůl savec, trochu připomínajíc ptáka Noha právě minulo Klepnu s Geraltem. Vůči té velikosti, které kokrháci dorůstali připomínal Geralt spíš větší hračku. Rozhodně jí být nehodlal.

Geralt strhl koně stranou. Seskočil a bleskově tasil meč. Kokrhák zakrákoral, natočil na Geralta levé oko a mocným švihem odhodil zaklínače několik yardů bokem. Geralt na okamžik ztratil vědomí. Probralo ho až další zakdákání. Geralt uviděl jen šmouhu, která se rychle blížila k dravci.

„Čiperko neblbni!“

Meranda doslova obskákala celého tvora dokola. Zdálo se, že kokrhák na chvilku ztratil orientaci. To už Geralt neváhal ani minutu. Kokrhákovo srdce buší v hrudi stejně jako lidské. Musel se tedy dostat tam. Mezitím se dravec ohnal ocasem po hbitém vetřelci a podařilo se mu ho srazit. Merandě nevyšel skok a plácla sebou do jehličí. Geralt se dostal k zvířeti na dosah. Bez delšího váhání zabodl jílec stříbrného meče do kokrhákova srdce. Tvor bolestně zakokrhal a stačil se ještě ohnat po Geraltovi zobákem. Zbývalo mu však málo síly. Geralt rychle uskočil, aby ho mrtvá váha toho tvora neumačkala.

Nestvůra padla.

Geralt zasunul stříbrný meč do pochvy na zádech. Přiskočil k Merandě.

„Můžeš vstát, Merando?“

Zvedla se ze země a oprášila si vlastnoručně sešité hadry.

„To bylo moje tajemství…,“ usmála se na Geralta.

„Zachránilo mi život.“

„Ne, to tys mi zachránil život,“ přela se Meranda.

„Jak to, čipero?“

„Kdybys nepřijel, tak by mě zabil.“

Geralt se zamyslel.

„Poslechni, proč se nevrátíš domů.“

„Domů?“ nechápala Meranda, „les je můj domov.“ Rozpažila ruce a několikrát se zatočila dokola.

„A rodiče?“

„Nemám,“ odpověděla, jako by se nechumelilo, „Vezmi mě s sebou!“

„Nevezmu, běž do své vesnice a najdi si jinou rodinu.“

„Tys mě přelstil. Si chytrej. Chci ti sloužit, buď mojí rodinou.“

„Holka zlatá, kolik je ti let?“

„…deset,“ odpověděla hrdě.

„Vezmu tě do nejbližší vsi. Dál se mnou jít nemůžeš.“

„A chci, a chci, a chci!!!“ rozvřískala se Meranda.

„Ach jo…,“ vzdychl pro sebe Geralt a pokoušel se pokud možno nevnímat.