Krajiny vhodné pro focení

Krajiny vhodné pro focení

V naší vlasti jsou kraje vyhledávané a fotograficky populární, jako například právě Tatry nebo jižní Čechy či Beskydy, a na druhé straně oblasti zcela opomíjené, ačkoli pro tvořivou fotografii možná vhodnější. Těm, kteří jsou ochotni pro fotografii něco obětovat, bychom si dovolili dát několik tipů málo vyhledávaných, ale přesto zajímavých a vděčných míst. Tak hned v okolí Prahy je to kraj mezi Berounkou a Kačákem. K oběma těmto tokům se sice houfně jezdí ale oblasti mezi Unhoští, Loděnicemi a Vonoklasy si krajináři zatím moc nevšimli, ačkoli je to velmi tvárná krajina, místy s rysy jakési ponuré monumentality Musíte ovšem sem tam opustit silnice a pustit se po polních cestách. Kousek dál najdete sice už známější, ale fotograficky také ne příliš využívanou oblast mezi Zdicemi a Královým Dvorem a nedaleko odtud přímo klasickou českou krajinu mezi Žebrákem, Točníkem a Zbirohem. Rovněž Brdy skýtají ještě dost nevyužitých motivů, hlavně v severní části; souvisle zalesněné partie okolo hlavního hřebene jsou však vděčnější v zimě.

Zcela zvláštní kouzlo má Žatecko; ovšem na první pohled je pravděpodobně ani nezaznamenáte, protože máte dojem fádní roviny. Pustíte-li se směrem na jih po silnici č. 27, začnou se za obcemi Pšov a Blšany objevovat nenápadné kopečky, vystupující nad okolní krajinou asi 50 - 70 m. Těch pár metrů výškového rozdílu však stačí na krásné záběry do krajiny na všechny strany. Poznali jsme tento kraj při chmelových brigádách, koncem léta. Na podzim, kdy se začnou rýsovat abstraktní geometrické tvary prázdných chmelnic a vystoupí rázovitá, trochu ponurá architektura zdejších vesnických stavení, musí být jeho kouzlo ještě mnohem působivější.

Ve východních Čechách lákají obvykle Krkonoše nebo Orlické hory; ale je tam i takový polozapomenutý kout okolo Broumova až k polským hranicím, které se táhnou okolo skoro v pravidelném oblouku. Žádné senzace tady nenajdete, ale zato klidnou, uměřenou krásu. Kdo si potrpí na nějaký ten efekt a má rád problémy, může navštívit asi 25 km vzdálené Adršpašské nebo Teplické skály.

Na druhém konci Čech jsou zajímavé Krušné hory. Je to krajina vyžadující dost trpělivosti a dobré vůle, na první pohled vás asi nijak nezláká a budete tam možná dost dlouho chodit, než najdete něco, co vás zaujme. V každém případě ale doporučujeme podhůří Krušných, hor, zhruba mezi Teplicemi až skoro k Chomutovu. Syntéza pomalu ale jistě odumírající přírody a agresivního průmyslu má v sobě něco tragického, a k tomu přistupuje ještě typická atmosféra, věčně kouř, mlha; ráno nebo odpoledne můžete objektiv namířit směle přímo proti slunci, aniž by se negativ zahalil. Vodní plocha třeba Dřínovského jezera působí trčícími zbytky stromů jako scenérie z pravěku.

Zádumčivá a většinou dost těžko postižitelná krása Šumavy je známá, méně známá, ale o nic méně krásná je však oblast Českého lesa a zase především jeho podhůří, nejvděčnější bude asi oblast na čáře Tachov - Plešivec - Bělá n. Radbuzou přes Lysou až ke Klenčí pod Čerchovem. Je to ovšem krajina, která sice na každého trochu vnímavého člověka silně zapůsobí, jenže její osobitá interpretace je dost obtížná a také technicky náročná. I když tam třeba výjimečně neprší. Podobné je to na Českomoravské vrchovině, krajina se zvláštním kouzlem, na první pohled velmi fotogenická, ale pokud se chcete dostat nad úroveň běžných fotografických snímků, dost se zapotíte a pěkná řádka negativů vás neuspokojí. Až najednou přijdete na to, jaká atmosféra a jaká roční doba bude nejlíp vyhovovat vašim záměrům. Najdete si své speciální úseky a místečka a pak tam budete jezdit dlouhou dobu.

A to už jsme se dostali na Moravu. Na Moravě nenajdete klasickou uměřenost českých krajin, kde všechno, i to, co tam nepatří, je přesně tam, kde to záběr potřebuje.

Jsou tady samozřejmě oblasti masově navštěvované a přírodním rámcem velice atraktivní, jednou z nich jsou třeba Beskydy. Tam se většinou jezdí na Bečvy nebo do karlovického údolí. Chcete-li ale najít motivy s trochu romantickým, ale zcela nezvyklým nádechem, doporučujeme kraj od Bečvy na jih, tedy směrem na Javorníky, od Velkého Javorníku přes Portáš a Čerňanskou Kyčeru až ke Zděchovu a Lužné. V příčných údolích najdete až vysoko pod hřeben roztroušené valašské chalupy, bizarní skupiny stromů, na jaře neuvěřitelně rozmařile kvetoucí louky, úzká políčka i táhlé louky, intimní zákoutí i rozhledy přes široký kraj. To všechno najdete i na slovenské straně, snad s tím rozdílem, že je to tam trochu zádumčivější a že tam kromě domorodců skoro nikoho nepotkáte.

Jeseníky jsou jako rekreační oblast dost vyhledávané, zájem se ale soustřeďuje kolem hlavního hřebene od Praděda, Karlovy Studánky přes Šerák a Ramzovou a dál ke Králickému Sněžníku, a to ještě více v zimě. Pro nás bude výhodnější vyhledat méně známé úseky, bude to opět podhůří. Pojedete-li údolím Moravy z Hanušovic směrem na Králíky, odbočte v osadě Podlesí vlevo přes železniční přejezd a dejte se pár kilometrů po krkolomné silničce. Až vyjedete takových 100 m nad údolí, zastavte a uvidíte krásné panoráma s monumentální dominantou Králického Sněžníku. Ale to je pouze jakýsi úvod, nejlepší motivy najdete, budete-li se nějakou hodinu potulovat po této trochu přísné, ale emotivně velmi silně působící krajině. A máte-li zálibu pro tajemné a nekonečné interiéry lesů, pokračujte po uvedené silnici na hřeben a dále. Jinou krajinářsky doporučeníhodnou část Jeseníků najdete, sjedete-li po severní straně Červenohorského sedla; zastavte nad Domášovem nebo mezi Domášovem a Adolfovem a pusťte se buď nalevo nebo napravo od silnice po polních cestách do kopců.

Celkem neznámý, ale zajímavý, i když na první pohled ne příliš efektní kraj je na východních svazích výběžků Jeseníků - Rychlebských hor. Dole je to skoro rovina, ale směrem ke hřebeni se terén zvedá do všelijak zvlněných útvarů a profilů. Mezi tím se táhnou řady bílých stavení a obzor uzavírá na jihu hlavní masív Jeseníků.

Krajina kolem Jeseníků má hodně společných rysů s Pošumavím - je melancholická, místy smutná až ponurá, uzavřená a někdy docela nepřátelská zásluhou zdejšího ne zrovna přívětivého podnebí. Takový hřejivý pocit jakéhosi pradomova, který máte třeba na Valašsku, zde asi nezažijete; stále budete mít, hlavně v nekonečných lesích kolem Králického Sněžníku a Smrku, divný dojem tísně, samoty a opuštěnosti. Ale pro fotografa s fantazií a smyslem pro napětí a dramatičnost v krajině je to takřka nevyčerpatelný zdroj. Dále nám zbývají převážně rovinaté oblasti.

Není samozřejmě rovina jako rovina, máme jich u nás několik, kde se působivý snímek dá udělat jen výjimečně, ale bylo by omylem se domnívat, že třeba právě Haná je jenom rovina jako stůl, holá a pustá, i když v některých místech tomu tak je. Je tu například taková dost zajímavá oblast mezi Vyškovem a Kroměříží - zeměpisně se označuje jako Litenčické vrchy. I když pojem vrchy je trochu nadnesen, jakési kopečky, lépe řečeno hrby, dost malebné, zde jsou a kolem nich se nabízí mnoho motivů tíhnoucích k abstrakci. Ale i rovinatá část Hané má fotogenická místa. Podívejte se někdy k rybníkům okolo Tovačova nebo do lesů kolem Moravy nebo na strašidelné vrbové háje na loukách kolem Kojetína, nejlépe na jaře nebo na podzim, možná začnete fotografovat, až se vám nebudou dostávat filmy.

Na jih od Hané se táhne napříč Moravou nenápadné pohoří nazvané Chřiby. Projíždíte jím, jedete-li z Brna do Uherského Hradiště, a jeho střední část kolem Buchlova jistě znáte. Stojí za to opustit silnici a pročesat krásné listnaté lesy s překvapivými výhledy do kraje; nejlépe zase na jaře nebo na podzim. A odtud už je to jen skok na Slovácko. Sem sice fotografové houfně jezdí za stále živým folklórem, ale slovácké krajiny si kromě několika zasvěcenců všiml dosud jen málokdo. Objevit její  krásu právě v oné intimnosti a tak říkajíc komorním ladění a pak ji přenést do fotografie není právě snadné, zde neexistuje obávaná střední cesta: buď uděláte nic neříkající, nezajímavé snímky, nebo se vám výjimečně podaří stvořit skutečně silné a působivé krajiny, jejichž cena není ve vnějším efektu, ale v tom, jak autor dokázal prostředí a atmosféru prožít. Hodně se mluví o pověstném géniu loci; ve slováckých krajinách je ho možno přesvědčivě zachytit, předpokládá to ovšem určitou znalost prostředí a delší čas; na jednom odpoledním výletě se úspěch obvykle nedostaví. Slovácko je oblast velmi rozsáhlá a rozmanitá, od rovin s malebnými skupinami stromů a rozsáhlými lužními lesy v Podluží přes zvlněný a kopcovitý terén na Kyjovsku až po podhorský ráz kraje na Horňácku. A když budete v této části Moravy, nezapomeňte prostudovat malou, ale velice rázovitou oblast kopanic. To je kraj na východ od Uherského Brodu na svazích Bílých Karpat, zhruba okolo Starého Hrozenkova. Má už horský charakter, je místy docela romantický a jeho členitost a drsný půvab dokáže každého zaujmout hned napoprvé. Přesto doporučujeme raději delší pobyt - u Starého Hrozenkova je možnost táboření, než bleskovou návštěvu při cestě na Slovensko.

Na Moravě je ještě jedna pozoruhodnost, jsou to Pavlovské vrchy, jinak Pálavá. Je to vápencový hřeben vystupující strmě nad okolní rovinu severně od Mikulova. Za jasných dní je odtud fantastický rozhled a optimisté tvrdí, že je vidět Vídeň a na jaře dokonce prý Alpy. My jsme sice ani Vídeň ani Alpy odtud nikdy neviděli, ale kvůli tomu vás sem nezveme. Kouzlo Pálavý je skryto v jejím zcela výjimečném rázu, to totiž není krajina střední Evropy, ale spíš Itálie nebo Španělska. Z nekonečných vinic na úpatí se prudce zvedají příkré a ostré štíty, které v jihomoravském slunci oslnivě svítí na pozadí temně modré oblohy. Mezi nimi jsou temné skvrny borovic a tújí a na dvou vyvýšených místech najdete zříceniny hradů. Sem jezdí brněnští fotografové. Nejpůsobivější je to tu na jaře, kdy se Dyje tekoucí kolem rozlije a vytvoří obrovské jezero, z něhož Pálavá ční jako pohádkový ostrov. Milovníci květin zde najdou kromě toho bohatý výběr teplomilné flóry.

A teď se vydáme na Slovensko. Oplývá tolika krásami, že je vůbec zbytečné něco doporučovat, každý fotograf, pokud se umí dívat, musí na vše přijít sám. My vás ani nechceme vést do známých krásných míst, ale tam, kam by vás třeba vůbec nenapadlo zavítat. Slovensko si každý ztotožňuje s horami, ale jsou tam i roviny a velmi zajímavé, pokud ovšem pro někoho rovina může být zajímavá. Tak třeba Žitný ostrov je krajina, která jako by z oka vypadla sousední pustě: přikrčené vesnice pod obrovskou oblohou, stáda dobytka, osamělé háje i typické studně, které tvoří malebné dominanty. Této krajině, protože je podle běžných hledisek neromantická, svědčí trochu romantiky, i když si ji tam musíme „přičarovat' atmosférou. Kompozičně vám zde vždy značnou část obrazu vyplní obloha, a proto se tady nejlépe fotografuje za střídavě oblačného, neklidného počasí, kdy mraky doplní a vyváží plochý terén a dramatičnost atmosféry kontrastuje s klidem krajiny. Ovšem pozor, aby z toho nebylo to pověstné schéma, kdy na snímku kromě nic neříkajícího kousku země u spodního okraje jsou jen mraky; i kdyby byly sebeefektnější, o vlastní krajině takový snímek neřekne nic. Jižní část tohoto kraje je protkána rameny Dunaje, kolik jich vlastně je, asi nikdo neví. Místy tvoří menší jezera a kolem jsou husté, místy přímo pohádkové listnaté lesy. Máte-li možnost, zajděte sem na podzim. Zabarvené a už řidnoucí listoví vytváří fantastické scenérie a v této době se už také nevyskytují komáři, před nimiž v létě není úniku a kteří dokonale znemožňují jakoukoli činnost.

Jak kouzelně musí tato krajina působit za čerstvě napadaného sněhu, zvlášť když ramena Dunaje nejsou ještě zamrzlá a černá voda zrcadlí ornamenty sněhem obsypaných staletých stromů!

A teď slovenské hory a kopce. Jednou z takových poměrně málo známých oblastí je Košeca. Doporučujeme cestu z Ilavy na Horní Porubu, Valašskou Belou k Nitrianskému Rudnu; před Hor. Porubou odbočte vlevo do vesnice Kopec a podnikněte poněkud namáhavý výstup na Vápeč (956 m n. m.). Velehora to sice není, ale její špičatý vrchol dominuje celé krajině. Shora se díváte přímo asi ze 400 metrů pod sebe na roztroušená políčka, louky a lesy a máte dojem leteckého pohledu. Z uvedené silnice je to kousek za Valaškou Belou, skok do Zliechova a odtud (pěšky) do Čičman. Tyto dědiny sice své někdejší kouzlo už bohužel ztratily, ale okolní krajina je stále přitažlivá a vyplatí se v každém případě několik filmů na ni obětovat.

Na slovenská měřítka to ovšem nejsou žádné hory, i když nejvyšší vrchol Strážov dosahuje přes 1200 m n. m. Skutečné hory nebudeme příliš rozebírat, protože tam stejně každý jezdí, a pokud jde o Tatry, doporučovali bychom západní část Vysokých Tater a Roháče, které mají nesmírně zajímavé podhůří, především v oravské části. V Nízkých Tatrách bychom dali přednost před obvyklým Ďumbierem a Chopkem jejich východní, méně známé části, zhruba od Veľké Vápenice po Král'ovu Hol'u, kde je hřeben dost strmý, takže poskytuje dostatečný odstup z výšky a je bez lesa. Jinak ale i tady doporučujeme v každém případě podhůří, na jihu je to Horehroní se svými abstraktními ornamenty políček a na severu neméně zajímavá oblast kolem Čierného Váhu.

Jistě jste si už všimli, že vlastní vrcholy nebo i hřebeny příliš nedoporučujeme - má to svůj dobrý důvod a domníváme se, že nejen individuální. Z vrcholů hor jsou sice - v případě příznivého počasí - překrásné pohledy do dálek, ale většinou pouze pro oko, pro objektiv už tak vděčné nejsou. Za prvé skoro všude chybí výškový odstup, na vrcholu Praděda, Radhoště, krkonošských hřebenů nebo i na právě zmíněné Král'ově Hol'i nestojíte bezprostředně nad krajinou, ale na takové mírně zaoblené planině, která i na velmi protáhlém šířkovém formátu třeba přístrojem Horizont zabírá dobrou třetinu snímku. Tento terén sám o sobě většinou nijak zajímavý není a vlastní pohled do daleké krajiny se nakonec zredukuje přibližně také na třetinu (zbývající vyplní obyčejně obloha), nehledě na to, že pravidelná frontálnost popředí, vlastní krajina a obloha málokdy dobře působí. A tak uděláte velmi často mnohem zajímavější a méně otřelé snímky na svazích nebo i pod nimi než přímo na vrcholu. Jsou ovšem případy, kdy z vrcholů je bezprostřední pohled do kraje pod námi. To jsou právě třeba štíty a hřebeny Vysokých Tater. Jenže to jsou ty stále se opakující a zhusta snad kromě někdy výjimečné atmosféry nic nového neříkající pohledy z Lomnického štítu, Gerlachovky, Kriváně atd., i když z ryze popisného hlediska a jako užitá fotografie svůj význam mají. Ale jsou také vrcholy hor, na které se vyplatí vyšplhat se pro ryze emotivně chápané krajiny: v Čechách mezi ně patří kterýkoli vrchol Českého středohoří nebo i Kunětická hora, motivy z nich jsou znamenité. Na Moravě je to už zmíněná Pálavá a na Slovensku, tam je bohatý výběr. O jednom takovém méně známém vrcholu jsme se zmínili (Vápeč). Za snímky stojí pohledy z Muráně ve Slovenském rudohoří a z těch známějších je nutno uvést Vel'ký i Malý Rozsutec v Malé Fatře, Malino Brdo u Ružomberka (vede tam i lanovka), Veľký Choč u Vyšného Kubína, Osobitá v Roháčích, a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Zde všude máte pohledy přímo do krajiny pod vámi a okolo vás z výšky několika set metrů; za ranního nebo odpoledního nízkého slunce tu všude lze pořídit vynikající a nezvyklé snímky.

Ještě bychom upozornili na krajinářsky velmi vděčnou Veľkou Fatru, hlavně na její oblast kolem Revúcké doliny a kolem Liptovské Luzné, a pro ty, kteří se pustí dál na samý konec Slovenska, na Nízké nebo také Východní Beskydy, hlavně jejich nejvýchodnější výběžky zvané Užská hornatina. Říká se tomu hornatina, ale jsou to už slušné hory a hřebeny kolem 1200 m, s nekonečnými doslova pralesy a řídce rozhozenými malebnými dědinami. Kdo má rád klid a samotu, užije jí zde tolik, že po nějakém čase bude zase docela rád mezi lidmi.