Životopisná data a díla vybraných autorù

Ota Pavel (1930 – 1973, vlastním jménem Ota Popper (popr)) je jedním z nejoblíbenìjších pováleèných prozaikù. Jeho otec Leo Popper byl Žid a živil se jako obchodní cestující. Zastupoval firmu Elektrolux a prodával lednièky a vysavaèe. Matka byla køesanka a starala se o dìti, bratry Huga, Jiøího (starší bratøi Oty Pavla) a Otu. Protože otec byl vášnivým rybáøem a tuto zálibu po nìm zdìdili i jeho synové, trávila rodina všechny volné chvíle mimo Prahu, v povodí Berounky nedaleko od hradu Køivoklát. Zde se Leo Popper seznámil s pøevozníkem, rybáøem a svéráznou figurkou tohoto kraje „strýèkem“ Karlem Proškem, ke kterému pak jezdili na letní byt. Láska ke krásné pøírodì, rybáøská vášeò a „tatínkovy povedené kousky“ se pozdìji staly námìtem Pavlových autobiografických povídek a povídkových knih. Za II. svìtové války rodina žila v Buštìhradì nedaleko Kladna. Otec a oba Otovi bratøi byli v prùbìhu války jako Židé transportováni do koncentraèního tábora, ale pøežili a po válce se vrátili zpìt. Otec se opìt pokoušel živit jako obchodní cestující, nakonec však odchází do dùchodu.

Ota Pavel se stal novináøem. Psal pøedevším sportovní èlánky a reportáže, jako sportovní redaktor procestoval øadu zemí, napø. USA, SSSR, Švýcarsko, Francii atd. Ve druhé polovinì šedesátých let 20. století svádìl tìžký boj s duševní chorobou, kterou trpìl, øadu mìsícù trávil v psychiatrických léèebnách. Ze svých sportovních reportáží sestavil nìkolik reportážních knih, mezi nejznámìjší patøí napø. Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaòského nebo Pohár od Pánaboha. Ovšem skuteèné ètenáøské proslulosti se dostalo jeho vzpomínkovým povídkovým knihám, jež vyšly na poèátku sedmdesátých let a jmenují se Smrt krásných srncù a Jak jsem potkal ryby. Obì knihy jsou výraznì autobiografické a hlavní a dominující postavou je vždy Pavlùv „povedený tatínek“. Pøíbìhy jsou naplnìny nostalgickým (teskným) humorem, nìkteré jsou o radostném, jiné o tìžkém, ale krásném životì. Ota Pavel si však vždy udržuje urèitý nadhled, a proto jeho tvorba není patetická (pøemrštìnì citová). Je vynikajícím vypravìèem pøedevším epických (dìjových) pøíbìhù, ale do svých povídek dokáže vnést i lyrické prvky, kterými vykresluje krásy pøírody, a vždy si jako spisovatel udržuje vysoký standard. Po jeho smrti byl vydán ještì výbor povídek s názvem Fialový poustevník. V dobì normalizace byl Ota Pavel hojnì vydávaným autorem, patøil tedy k oficiálnímu proudu spisovatelù, ale nìkteré povídky byly i tak komunistickou cenzurou zakázány a ve výborech se neobjevily. Jedná se napø. o povídku Bìh Prahou z knihy Smrt krásných srncù, která mìla podtitul Jak tatínek byl a zase nebyl komunistou, nebo o povídku Prase nebude!, která byla po roce 1989 zaøazena do výboru s názvem Zlatí úhoøi. Dílu Oty Pavla se dostalo i filmové podoby, byly natoèeny filmy Smrt krásných srncù a Zlatí úhoøi.

Josef Škvorecký (1924) je již dnes žijící legendou a moderním klasikem èeské pováleèné literatury. Autorsky vyniknul pøedevším jako prozaik a pøekladatel z anglického jazyka, ale psal i básnì, filmové scénáøe (scénárista) a kritické eseje. Jeho kritiky obsáhly literaturu, divadlo, hudbu a pøedevším film. Poté, co po roce 1968 emigroval z ÈSSR, založil v kanadském Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers (sixtyejt pablišr), kde vycházely knihy, které byly v komunistickém Èeskoslovensku zakázané.

Škvorecký se narodil v Náchodì na východì Èech. Zde absolvoval gymnázium a ve studiích pokraèoval na Filosofické fakultì UK v Praze. Po II. svìtové válce chvilku pùsobil jako støedoškolský uèitel v Polici nad Metují a v Hoøicích ve Východních Èechách. Od roku 1953 byl nakladatelským redaktorem a v letech 1956 – 1958 pracoval v redakci mìsíèníku Svìtová literatura. Zde se vìnoval pøedevším anglické a americké literatuøe a jejím recenzím a pøekladùm. Ovšem po vydání své literární prvotiny, románu Zbabìlci, musel z redakce odejít. Dál se živil jako pøekladatel, psal filmové scénáøe, romány a pøedevším své oblíbené detektivky. Po roce 1968 odešel do emigrace, pøednášel na univerzitì v Torontu a spolu se svou manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (1933), založil a vedl výše zmínìné nakladatelství. Dnes žije v Torontu, ale èasto navštìvuje Prahu. Patøí k oblíbeným a èasto vydávaným autorùm, celá øada jeho dìl se doèkala filmové podoby.

Nìkteré romány Josefa Škvoreckého nesou urèité spoleèné znaky. Jedná se pøedevším o hlavního hrdinu jménem Danny Smiøický, což je vlastnì sám autor. Z toho vyplývá, že pøíbìhy, v nichž vystupuje Danny nesou autobiografické prvky. V neposlední øadì je dalším styèným bodem láska k jazzové (džezové) hudbì, kterou Smiøický/Škvorecký miluje a obdivuje. Øada románù má také detektivní zápletku, která však není hlavním námìtem díla, což svìdèí o tom, že autor mìl detektivní žánr rád a do svých knih ho èasto jakoby mimochodem vkládal. Škvorecký je navíc skvìlý vypravìè, využívá akèní dialogy, které jsou vedeny v živém jazyce, a do mluvy svých hrdinù vkládá slangové (slengové), èasto i vulgární výrazy. Proto postavy v jeho románech pùsobí pøirozenì a lidsky.

Jak již bylo øeèeno, literární prvotinou Josefa Škvoreckého byl román Zbabìlci. Vyšel roku 1958 a vzbudil obrovský rozruch. Je v nìm oèima Dannyho popsáno posledních osm dní II. svìtové války a osvobození. Dìj se odehrává v Náchodì a autorovi se skvìle podaøilo zachytit atmosféru na èeském malomìstì v posledních váleèných dnech, kdy se vìtšina lidí snažila pøežít a bylo jim jedno jak. „Èecháèci“ se tak chvilku pøidávali na stranu fašistù, a když to bylo potøeba, spolupracovali zase s komunisty. Danny to vše sleduje s ironickým nadhledem dospívajícího gymnaziálního studenta, který pokrytectvím malom욝ákù z hloubi duše pohrdá. Román byl navíc velmi ètivý, Škvorecký se hned svým prvním dílem prezentoval jako rozený vypravìè, dìj mìl dramatický spád, byl plný živých dialogù využívajících studentský slang (slenk), vulgarismy a cynické komentáøe k odehrávajícím se událostem. To vše pøispìlo k plastiènosti a pøesvìdèivosti toho, co chtìl autor øíci. Zbabìlci byli po svém uvedení na knižní trh komunistickou kritikou oznaèeni za knihu, která je nesluèitelná se socialistickou morálkou, pošlapává a znevažuje dùležitou etapu èeských dìjin a nìkteøí soudruzi dokonce používali termíny jako „políèek živým i mrtvým“ a „èervivé ovoce“. Škvorecký musel následnì opustit redakci mìsíèníku Svìtová literatura a román byl stažen z knižního trhu. Znovu vyšel v roce 1964, ale byl cenzurován, takže nìkteré pasáže byly zmìnìné, nìkteré úplnì chybìly, takže úplného vydání se doèkal až v Torontu v sedmdesátých letech 20. století, v Èeskoslovensku až po roce 1989. Další romány, v nichž vystupuje Danny Smiøický, vydal Josef Škvorecký již v emigraci, u nás vyšly až v devadesátých letech 20. století. Prvním z øady je Prima sezóna, jenž nese podtitul „Text o nejdùležitìjších vìcech života“.  Šest kapitol románu tvoøí víceménì samostatné celky a jsou propojeny postavou hlavního hrdiny, septimána Dannyho Smiøického. Ten se ve svém pubertálním vìku zaobírá jedinou myšlenkou, a sice jak „sbalit“ nìjakou dívku a koneènì ve svém životì poprvé uspokojit mladické sexuální choutky. Vždy však utrpí nezdar a nic nevyjde podle jeho pøedstav. Sám Škvorecký prohlásil, že tento román je jeho srdci nejbližší. V devadesátých letech 20. století zfilmoval jednotlivé pøíbìhy jako stejnojmenný seriál režisér Karel Kachyòa. Velmi populárním se stal román Tankový prapor. Sám autor v knize Mirákl pøiznal, že ho napsal již v padesátých letech 20. století, tedy v dobì tuhého komunistického teroru, a bál se ho z pochopitelných dùvodù vydat. Proto ho v nakladatelství nabídl až v dobì „Pražského jara“ (1968). Kniha byla již pøipravena do tisku, ale nakonec byla její sazba cenzory znièena, když na naše území vstoupila vojska Varšavské smlouvy a zaèala normalizace. Proto Tankový prapor vyšel až v roce 1971 v Torontu a stal se první knihou nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Danny je v tomto díle již ve výkonu prezenèní vojenské služby jako velitel tanku rotný Smiøický. Dìj se odehrává v roce 1951, tedy v dobì tuhého bolševického teroru a frenetických (chorobnì nadšených) a naprosto vážnì mínìných pøíprav na tøetí svìtovou válku s „americkým imperialismem“. S cynismem a ironickým nadhledem popisuje Škvorecký ze své vlastní zkušenosti prùbìh vojenské služby. S notnou dávkou humoru líèí vojenskou mašinérii, tupost komunistických dùstojníkù a živoèišnou drsnost vojákù, kterým jde jen o to, jak se ulít ze služby, poøádnì se najíst a zasouložit si. Atmosféra vojny je dokreslena vulgární, syrovou a mnohdy i surovou vojenskou mluvou. I tento román byl zfilmován. Danny Smiøický je ústøední postavou i dalšího románu s názvem Mirákl, s podtitulem „Politická detektivka“. Jedná se o dílo, v nìmž se autor snaží pohledem Dannyho popsat nìkteré dùležité mezníky èeskoslovenských dìjin od padesátých let 20. století, kdy se radostnì budoval socialismus a v jeho jménu se páchala politická zvìrstva a vraždy, pøes události „Pražského jara“ roku 1968, do sedmdesátých let 20. století, tedy k nástupu normalizace. Vše se odehrává na pozadí objasòování politické vraždy duchovního Josefa Toufara (v románu je jmenován jako Doufal), kterou provedli vyšetøovatelé StB (státní komunistické bezpeènosti), aby Toufara pøinutili k pøiznání, že zinscenoval tzv. „èihošský zázrak“. Danny se jako detektiv amatér snaží pøijít vìci na kloub. Detektivní zápletka však není to hlavní. Román je dùležitý spíše jako umìlecký dokument doby, protože zobrazuje skuteèné události a vystupují v nìm skuteèní lidé, kterým autor dává prùhledné pseudonymy, takže jsou okamžitì k poznání. Danny Smiøický zde vystupuje již jako dospìlý muž, nejprve coby uèitel na støední dívèí škole, pozdìji v roli redaktora, spisovatele a pøekladatele a milovníka jazzu. Ovšem stejnì jako v pøedchozích románech si udržuje ironický nadhled a mnohdy až cynicky komentuje události, jichž je svìdkem. Poslední román, v nìmž vystupuje Danny Smiøický je Pøíbìh inženýra lidských duší, podle nìkterých kritikù vrchol Škvoreckého tvorby. Danny zde vystupuje jako emigrant v Torontu, pøednáší na univerzitì angloamerickou literaturu a vzpomíná na to, co prožil. Román je psán, podobnì jako Mirákl, zvláštní metodou jakéhosi „cestování v èase“. Hlavnímu hrdinovi se v prùbìhu pøednášek, v nichž se snaží o interpretaci literárních dìl, promítají rùzné životní zkušenosti, vzpomínky a zážitky z mládí, které však nemùže kanadským studentùm sdìlit, protože by je nepochopili. V knize také vystupuje celá øada emigrantù, kteøí odešli ze zemì z nejrùznìjších dùvodù. I v tomto díle si Danny Smiøický udržuje svùj typický životní postoj, je však již moudøejší a uvažuje o krásách života.

V dalších dílech se odrazila Škvoreckého láska k detektivnímu žánru. Vždy podle svých slov totiž toužil napsat dobrou detektivku, což se mu do znaèné míry daøilo. V tomto pøípadì volil témìø pokaždé kratší literární útvar, a sice povídku a ve vìtšinì z nich dodržuje i klasická pravidla pro psaní detektivních pøíbìhù: zloèin, vyšetøování, odhalení a usvìdèení pachatele. Vydal nìkolik knih, v nichž jako detektiv vystupoval inteligentní a sympatický poruèík Borùvka. První v øadì byla kniha s názvem Smutek poruèíka Borùvky, pak Høíchy pro pátera Knoxe (nokse), následnì Konec poruèíka Borùvky a Návrat poruèíka Borùvky. Svou detektivní tvorbu završil Škvorecký vynikající knihou úvah o svìtových velikánech tohoto žánru a pøíèinách jeho obliby s názvem Nápady ètenáøe detektivek. V první polovinì šedesátých let 20. století byly natoèeny nìkteré detektivní filmy podle Škvoreckého námìtù a sám autor se na jejich vzniku podílel. Jednalo se napøíklad o film Zloèin v dívèí škole èi Zloèin v šantánu nebo Flirt se sleènou Støíbrnou, Faráøùv konec a Šest èerných dívek. V devadesátých letech 20. století pak byly zfilmovány pøíbìhy z knihy Høíchy pro pátera Knoxe.

Svou lásku a obdiv k hudbì, pøedevším jazzové, vyjádøil Škvorecký v celém svém díle. Ve všech románech se objevují náznaky a drobné zmínky o jazzu. Tomuto hudebnímu stylu pak autor vìnoval novelu Bassaxofon, která pojednává o dorozumìní mezi lidmi prostøednictvím hudby. Poslední román, který Škvorecký zatím napsal, je také vìnován hudbì. Jeho název je Scherzo capriccioso (scherzo kaprièiozo) a pojednává o životních osudech geniálního èeského hudebního skladatele Antonína Dvoøáka. Ústøední téma má však øadu odboèek jako jsou napøíklad osudy èeských pøistìhovalcù v Americe nebo život v Praze na pøelomu 19. a 20. století èi úvahy o americké literatuøe.

Helena Kosková ve své knize Hledání ztracené generace o Škvoreckém napsala, že „má obdivuhodnou charakterovou a umìleckou sílu, která mu umožnila vyhnout se všem negativním vnìjším vlivùm, psát z vnitøní potøeby, bez ohledu na promìnlivé dobové tendence umìlecké a politické“.

Ladislav Fuks (1923 – 1994) patøí k nejvýznamnìjším pøedstavitelùm psychologické prózy v èeské a evropské literatuøe druhé poloviny 20. století. Narodil se v Praze, jeho otec byl policejním úøedníkem. Fuks pøed II. svìtovou válkou vystudoval gymnázium. Celá øada jeho spolužákù a kamarádù byla židovského pùvodu èi vyznání, a proto byli za okupace z rasových dùvodù povoláváni do koncentraèních táborù a postupnì likvidováni. Mladému Fuksovi se tak pøed oèima odehrávala tragedie židovského národa, kterou s ním, aè sám nebyl Žid, velmi intenzívnì prožíval. Tyto zrùdné zážitky se pozdìji zøetelnì odrazily v jeho literárním díle. Po válce Fuks pokraèoval ve studiích na Karlovì univerzitì v Praze, kde se vìnoval filosofii a umìní. V roce 1949 získal doktorský titul v oboru filosofie. Poté byl zamìstnán jako odborný pracovník ve Státní památkové správì a v Národní galerii v Praze. Jeho vstup do svìta literatury se uskuteènil až v roce 1963, ale byl vskutku impozantní. Románová prvotina s názvem Pan Theodor Mundstock (teodor munštok) vzbudila celoevropský ohlas a ve své dobì se stala jednou z nejpøekládanìjších knih. Ladislav Fuks se proto rozhodl, že se bude vìnovat pouze literatuøe a od roku 1963 byl spisovatelem z povolání. Aèkoli jeho díla v dobì komunistické normalizace bìžnì vycházela a Fuks se tak zaèlenil mezi oficiální spisovatele, patøí jeho tvorba k tomu nejlepšímu, co v èeské literatuøe po II. svìtové válce vzniklo. To platí pøedevším pro díla, která napsal v šedesátých a na poèátku sedmdesátých let 20. století. Dokonce lze konstatovat, že svým umìleckým mistrovstvím zaøadil Ladislav Fuks èeskou psychologickou prózu do evropského kontextu (na evropskou úroveò). Faktem také zùstává, že pozdìjší díla, pøedevším ta ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, nejsou již tak kvalitní a nìkterá jsou dokonce poplatná dobì. Tomu se však nelze tak úplnì divit, pokud si uvìdomíme, že spisovatel žil v komunistickém normalizaèním Èeskoslovensku a chtìl i nadále tvoøit.

Jak již bylo øeèeno, prvním vskutku výjimeèným románem Ladislava Fukse, jímž se okamžitì proslavil, byl Pan Theodor Mundstock. Dìj se odehrává za okupace a vypráví pøíbìh obyèejného stárnoucího muže, Žida, starého mládence, bezvýznamného pražského úøedníka, který žije ve strašlivých mukách. Každý den totiž oèekává povolávací dopis, v nìmž bude vyzván, aby se dostavil k transportu do koncentraèního tábora. Mundstock ví, že to bude znamenat jeho konec, protože je slabý a transport, popøípadì koncentrák nepøežije. Jeho pøátelé a známí jsou postupnì povoláváni a pøedvolánka smrti mùže každý den pøijít i jemu. V jeho mysli se vynoøuje skeptický (pochybovaèný) dvojník Mon, který je vlastnì jakýmsi vnitøním hlasem (alter ego), a v rozhovorech se samotným panem Mundstockem (samomluva) rozbíjí veškeré nadìje na pøežití, které ještì v Mundstockovi zbyly. Ten se nakonec rozhodne, že se strachu ze smrti zbaví tím, když se na transport a pobyt v koncentraèním táboøe a všechny hrùzy s tím spojené dokonale pøipraví a vycvièí. Zaèíná obludnì paradoxní èást románu. Pan Theodor Mundstock si ve svém malém bytì zøídí dokonalý soukromý koncentrák a metodicky se zaène pøipravovat na všechny možné alternativy, jež ho mohou potkat. Psychicky a fyzicky posiluje, opatøí si falešný chrup, aby mohl po pøedpokládaném úderu do tváøe od esesáka vyplivnout pár zubù, a tím ho uspokojit, poèítá i s tím, že v pøecpaném transportním vlaku se bude možné najíst jen s nejvìtšími obtížemi, a proto si pøedem naláme chleba na malé kousky a dá si je do kapsy kabátu, tlaèenici ve vlaku a nedostatek vzduchu k dýchání trénuje ve skøíni, která je plná obleèení, spí na prkenném kavalci, aby si zvyknul na tvrdou podložku. Nakonec je se svým výcvikem témìø spokojen. Vnitøní hlas Mon mizí. Nakonec Mundstock natrénuje i pøípravu na samotnou smrt. V závìru románu pan Mundstock skuteènì obdrží povolání do transportu a témìø spokojenì, s kapsami plnými nalámaného chleba, pøesnì odváženým zavazadlem, psychicky i fyzicky pøipraven, se k  nìmu vydává. Není mu však dopøáno, aby svou pøípravu zužitkoval, protože cestou ho pøejede vojenské auto a pan Mundstock umírá. Fuksùv román vypovídá o tragédii židovského národa za II. svìtové války. Je silným odsudkem nacismu, rasismu, války, ale i bezmoci a smíøení se s vlastní smrtí, a to na osudu pouze jediného èlovìka. O to je však pùsobivìjší. I druhá Fuksova kniha, sbírka povídek s názvem Mí èernovlasí bratøi, zpracovává osudy Židù za okupace. Hlavním hrdinou je gymnazista Michal, který vypráví o svých židovských spolužácích. Jeho výpovìï je svìdectvím o utrpení, ponížení a úzkosti, kteøí se provinili jen tím, že jsou Židé. Je zde zachycen marný zápas talentovaných a povahovì dobrých chlapcù s lidským zlem, jež je v povídkách ztìlesnìno postavou šíleného a fanatického uèitele zemìpisu. Michalovi spolužáci postupnì mizí v ghettu nebo páchají sebevraždu. Student Michal vystupuje jako hlavní hrdina i v dalším románu Variace pro temnou strunu, v nìmž jsou popsány rodinné vztahy obyvatel ponurého pražského domu. Rodinu pevnì ovládá pøísný otec, pole jehož pøíkazù se vše øídí. Lidé v Michalovì okolí se chovají nelogicky, což spolu se zhoršující se politickou situací (dìj se odehrává tìsnì pøed válkou) a zkarikovaným (pokrouceným, pokøiveným) vyuèovacím procesem na gymnáziu vede k tomu, že se pøecitlivìlý a psychicky labilní student Michal uzavírá do sebe. Volí jakousi vnitøní emigraci ve vlastním duševním svìtì, v nìmž oživuje pøeludy a nereálné bytosti, které se však chovají mnohdy logiètìji, než skuteèní lidé. Postupnì se tak odcizuje svému okolí, které mu pøestává rozumìt, ztrácí s ním možnost komunikace, nehledá žádný normální vztah a ani se o to nepokouší, až je nakonec odcizení úplné a dokonalé. K druhé svìtové válce a osudùm židù se váže i další dílo, novela Spalovaè mrtvol. Jejím hlavním hrdinou je zamìstnanec pražského krematoria pan Kopfrkingl, èlovìk trochu morbidní, protože má svou práci rád a svým známým dopodrobna líèí poslední cestu nebožtíkù ke kremaèní peci a jejich promìnu na popel. Vedle toho je ale i otcem rodiny, miluje nedìlní výlety napøíklad do ZOO nebo do panoptika a nadevše rád si ète v knize o Tibetu a až pøíliš obdivuje moc tamního duchovního vùdce lámy. Je to prostì obyèejný èlovìk a témìø vzorný obèan první republiky. K jeho promìnì však dochází s poèátkem okupace, kdy ho jeho pøítel, henleinovec (henlajnovec) Willi, pøesvìdèí, že je stvoøen k vyšším úkolùm, protože i pøesto, že neumí dobøe nìmecky, má v sobì „kapku“ nìmecké krve. Pan Kopfrkingl zaène budovat kariéru. Jako pøisluhovaè nìmeckého režimu se záhy stane øeditelem svého krematoria, zaène udávat své zamìstnance a pøátele židovského pùvodu a sní o vybudování obrovského krematoria, kde by dennì mohlo být spáleno tisíce lidí, aby oèistný oheò osvobodil jejich duše ze zajetí ménìcenného (židovského) tìla. Jenže v cestì za ještì vyššími cíli mu stojí jeho židovská manželka a položidovské dìti. Proto svou manželku obìsí tak, aby to vypadalo jako sebevražda, a obì dìti pozve do krematoria v den, kdy se nespaluje, a tady je utluèe železnou tyèí a pøidá do rakví ke skuteèným „árijcùm“, takže jsou druhý den spáleny, aniž by o tom kdokoli vìdìl. Paradoxní na celém hrùzném a ïábelském poèínání pana Kopfrkingla je fakt, že si vùbec neuvìdomuje, že páchá zlo. Naopak, je pøesvìdèen, že svým obìtem pomáhá, aby se zbavili utrpení. Na pøelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století se tvorba Ladislava Fukse mìní. Opouští téma tragédie židovského národa za II. svìtové války a pokouší se tvoøit psychologickou prózu o mezilidských vztazích a èasto i experimentuje. Prvním náznakem této zmìny byla povídková kniha Smrt morèete. Následoval román Myši Natálie Mooshabrové (mošabrové), jenž je jakýmsi moderním hororem psaným tak trochu jako pohádka. Pojednává o tiché, ušlápnuté matce, která je strašlivì týrána svými dìtmi. Proto se rozhodne, že bude vraždit cizí dìti, aby tak rodièe uchránila pøed jejich tyranií. Následoval detektivní román Pøíbìh kriminálního rady, kde øešil vztah otce a syna na pozadí kriminálního èinu, nìkolikanásobné vraždy. K židovskému tématu se opìt vrátil v humoresce Nebožtíci na bále a prvky sci-fi (sájens fikšn) literatury vykazuje novela o zkáze naší planety s názvem Oslovení ze tmy. Ve druhé polovinì sedmdesátých let pak vytvoøil nìkolik umìlecky slabších dìl, z nichž nìkterá byla poplatná dobì a komunistickému režimu. Jedná se pøedevším o román Návrat z žitného pole pojednávající o poúnorové emigraci (rozumí se o emigrantech, kteøí opustili ÈSR po únorovém puèi komunistù v roce 1948), dále o román Pasáèek z doliny o slovenské vesnici, která se po osvobození mìní k lepšímu, a o novelu Køišálový pantoflíèek, jež témìø idilicky líèí dìtství komunistického novináøe Julia Fuèíka. Poslední román Ladislava Fukse vyšel v roce 1983 a jmenuje se Vévodkynì a kuchaøka. Dìj se odehrává na pøelomu 19. a 20. století ve Vídni, kde se jistá šlechtièna (její jméno je La Talliére d´Hayguéres-Kevelsberg) snaží založit muzeum své doby. Román je vlastnì jakýmsi rozjímáním o pomíjivosti lidského života, ale i celých spoleèenských epoch, a o hledání životního smyslu. Pøi psaní tohoto románu žil Fuks dlouho ve Vídni, kde ke svému dílu sbíral materiál. Skuteèností však zùstává, že autorova vynaložená námaha neodpovídala malému ètenáøskému zájmu, který román vyvolal. O Fuksovì tvorbì proto platí to, co bylo øeèeno na zaèátku: totiž, že patøí k tomu nejlepšímu, co v èeské literatuøe po II. svìtové válce vzniklo. To platí pøedevším pro díla, která napsal v šedesátých a na poèátku sedmdesátých let 20. století. Dokonce lze konstatovat, že svým umìleckým mistrovstvím zaøadil Ladislav Fuks èeskou psychologickou prózu do evropského kontextu (na evropskou úroveò). Mnohými je pak øazen po bok takových velikánù psychologické prózy, jako byli Fjodor Michajloviè Dostojevskij a Franz Kafka.

Bohumil Hrabal (1914 – 1997) se narodil v Brnì, ale své dìtství a mládí prožil v Nymburce, kam se rodina záhy pøestìhovala, protože Hrabalùv tatínek se zde stal správcem místního pivovaru. Tady poznal i „strýce Pepina“, otcova bratra, který „jednoho dne pøišel na návštìvu a zùstal navždy“. Strýc Pepin se stal jakýmsi prototypem „pábitele“, èlovìka, který vypravuje historky, v nichž je nìco pravda a nìco ne, nìco je zvelièené a pøehnané, ale to nevadí, protože ostatní ho rádi poslouchají. Takoví lidé pozdìji vystupovali v Hrabalových prózách, vedle strýce Pepina to byl napøíklad Hana, èíšník Dítì a sám spisovatel byl také takovým pábitelem.