Pojem obchodního práva

Obchodní právo je právní disciplína, jejíž hranice nejsou přesně určeny a mění se.

Pro obchodní právo je oproti jiným právním disciplinám typický větší internacionalismus a dynamika. Mezi jednotlivými státy se pohybuje nejenom zboží, ale také smlouvy a tedy právní formy.

Hranice obchodního práva nejsou exaktně a jasně položeny. Některé právní systémy ani nepovažují obchodní právo za zvláštní disciplínu.

Je to právní disciplína, která je úzce spjata s obchodními kodexy, které se rozšířily ve světě po vzoru Napoleonova Code de commerce. (V řadě států jsou i nadále v účinnosti kodifikace vzniklé před sto i více lety). Nelze však říci, že obchodní právo je jen tam, kde je obchodní kodex. Obchodní kodifikace nejsou součástí právního řádu ve všech státech.

Závěr:

Obchodní právo je zcela účelově vytvořeným souborem právních norem, který jen více méně koresponduje s obsahem obchodního zákoníku.

Obchodní právo je považováno za součást soukromého práva (ačkoliv je to pravda jenom přibližně, tak jako je jen přibližná hranice mezi soukromým a veřejným právem.)

V obchodním právu je velké množství norem veřejnoprávní povahy (můžeme dokonce říci, že rozsah kogentní regulace, která je pro veřejnoprávní úpravu charakteristická, se v posledních letech významně rozšiřuje).

Moderní obchodní právo

Obchodní právo vzniklo jako nový vývojový stupeň právního partikularismu. Vyvinulo se ze středověkého partikulárního (cechovního) práva obchodníků, které regulovalo vztahy mezi obchodníky navzájem v právo, které stanoví speciální režim pro právní jednání obchodníků bez ohledu na to, zda stojí ve vztazích k jiným obchodníkům nebo k neobchodníkům.

Na počátku tohoto procesu stálo (budeme-li brát na zřetel aspekt kodifikační) Colbertova nařízení z druhé poloviny 17. století a francouzský obchodní zákoník z roku 1807. Pozdější evropské obchodní zákoníky byly ovlivněny obsahem těchto prvých kodifikačních děl a v závislosti na nich se formovalo i pojetí obchodního práva.

Mimo tyto obchodní kodifikace se vyvíjelo „právo nekalé soutěže“, které je dodnes zpravidla považováno za součást civilního odpovědnostního práva. Nejednoznačně je zařazováno i konkursní právo. Např. v oblasti Německa a Rakouska nebylo nikdy zařazeno do obchodních kodifikací, zatímco ve Francii patří dodnes k jeho základním součástem.

Provedeme-li určité zobecnění a odhlédneme-li od určitých rozdílů, můžeme rozumět obchodním právem v tradičním pojetí především úpravu právního postavení obchodníků a úpravu soukromoprávního režimu jejich právních jednání. Tato jednání jsou nazývány obchody.

Obchodníkem se rozumí ten, kdo uskutečňuje vlastním jménem, nezávisle obchody za účelem získání trvalého zdroje příjmů. Pojem obchodů není tedy vymezením druhu závazkových vztahů, ale určitých činností, úkonů nebo i profesí, jejichž uskutečňování z osoby činí obchodníka. Prosadila se právní úprava profesionální činnosti určitých osob, a to fyzických i právnických.

Obchodní právo je tedy právem obchodů a obchodníků. Jedná se pouze o zvláštní ustanovení odchylná od obecného občanského práva. Toto jednoduché schéma bylo přeměněno ve složitější systém:

některé subjekty z různých důvodů unikly režimu obchodního zákoníku a zůstaly ve sféře občanského práva,

jiné podnikatelské subjekty jsou sice obchodníky a popř. i tradičními obchodními společnostmi, avšak jejich zvláštnosti jsou zakotveny ve speciálních právních úpravách a vyrůstají hojně mimo obchodní zákoník i mimo obecnou úpravu obchodních společností (úprava investičních společností a fondů, úprava bank, pojišťoven, burz, hospodářských komor atd. …. život sám napravuje původní představu, že stačí několik málo obecných ustanovení v obchodním zákoníku pro vznik celé rozsáhlé sítě subjektů nezbytných pro fungující tržní ekonomiku).

Ze zvláštní povahy obchodního práva vyplývá jeho neucelenost, jeho účelovost, pohyblivost dynamika. Zkoumání obchodního práva není dnes ani tak zkoumáním jakési racionální teoretické konstrukce. Jde spíše o zkoumání spontánní reakce práva na ekonomický vývoj, zkoumáním přirozeného vztahu mezi pohybem ekonomiky a společenských vztahů a právem.

Ekonomický vývoj posledních desetiletí přinesl do obchodního práva tak velké změny, že se pochybuje o tom, zda vůbec ještě jde o obchodní právo nebo zda se nově neutváří nová disciplína.

Narůstá složitá úprava kapitálových obchodních společností, rozvíjí se právo chránící hospodářskou soutěž, přibývá veřejnoprávních prvků, vcelku stagnuje úprava závazků a smluv…………¯

Tento pohyb je doprovázen explozí norem účetního práva, objevují s orgány nového typu, právo nehmotných statků se doplňuje o veřejnoprávní sankční prvky. Zcela nově vzniká rozsáhlá regulace kapitálového trhu, kolektivního investování, bankovní a pojišťovací právo se rozrůstá rovněž o veřejnoprávní prvky………..

Přistupuje k tomu i stále intenzivnější mezinárodní charakter úprav – neomezují se jen na evropskou unii. Právní normy vznikají také v souvislosti s činností jiných mezinárodních organizací /OECD, Světová hospodářská organizace, Světová organizace duševního vlastnictví apod.).

Modernější pojetí obchodního práva začleňuje do obchodního práva další skupiny právních norem, jako např. právo průmyslového vlastnictví, některé úseky veřejného práva (ustanovení o rejstříku, účetnictví, popř. i podmínkách podnikání), soutěžní právo atd. Mnohdy se dává přednost odchylným názvům od práva obchodů.

Povaha nových právních jevů:

narůstají technické, konstruktivistické donucující prvky.

myšlenkové proudy se pohybují směrem z USA a Velké Britanie na evropský kontinent, který akceptuje narůstající úlohu judikatury a přibývající množství psaných předpisů stále více složitých a reagujících na momentální velmi konkrétní potřeby. ¯

Objevují se nové pohledy na funkci právní úpravy. Sílí myšlenka, že právo musí chránit neprofesionály, kteří jsou ekonomicky slabí, nezkušení a neznalí právní úpravy a naopak, že může a musí být přísné k profesionálům, kteří jsou ekonomicky silní a mají předpoklady pro dobrou znalost a využití právní úpravy. ¯

Rovněž sílí myšlenka, že právo musí poskytovat těmto profesionálům dostatek možností, aby jejich vztahy byly uspořádány podle cíle, který sledují a zároveň pružně, bez zbytečných komplikací a s dostatečnou možností zajištění proti podnikatelskému riziku. Má se zato, že významnou roli v regulaci profesionálních vztahů musí sehrát vzájemná důvěra, poctivost a slušnost a na druhé straně je nutno státu poskytnout dostatečně účinné a tvrdé nástroje, aby mohl okamžitě postihnout a vyloučit z hospodářské soutěže ty, kdo právní i morální normy poruší.

Současná právní věda věnuje jen minimum pozornosti otázkám právního systému. ¯ Pozornost je spíše věnována řešením přemíry praktických otázek, které se vynořují denně před právníky a které vyžadují naléhavě odpovědi. Nejde jen o českou zvláštnost. Otázka pojetí obchodního práva je problematická i v doktríně vyspělých států (kupodivu z obdobných důvodů jako u nás). Pojmem obchodního práva se nakládá do jisté míry nahodile a subjektivisticky.

Definice obchodního práva (ČR)

Kritériem pro obecné určení hranic obchodního práva je tradičně dvojice pojmů – OBCHODNÍK a OBCHODY. Zhruba můžeme říci, že termín „obchodní právo“ je užíván pro soukromoprávní disciplínu ve smyslu nejbližším tradici obchodních zákoníků devatenáctého století. Modernější pojetí obchodního práva začleňuje do obchodního práva další skupiny právních norem, jako např. právo průmyslového vlastnictví, některé úseky veřejného práva (ustanovení o rejstříku, účetnictví, popř. i podmínkách podnikání), soutěžní právo atd. Mnohdy se dává přednost odchylným názvům od práva obchodů

České nově se zrodivší obchodní právo přineslo nové pojmy a v mnohém se vzdálilo naší právní tradici i obchodněprávním úpravám v sousedních vyspělých státech. Nebyly převzaty pojmy obchody a obchodník, ačkoli v řadě států kontinentální Evropy jsou stále základem konstrukce obchodního práva.

Za obchodní právo budeme považovat ty normy soukromého i veřejného práva, které upravují postavení podnikatelů a vztahy, do nichž podnikatelé vstupují. ¯

Jde o úpravu odchylek v režimu jejich právních vztahů od obecných předpisů občanského práva. ¯

Poměr našeho obchodního zákoníku k obecnému občanskému právu je upraven v § 1 ObchZ.

Prameny obchodního práva

obchodní zákoník – rozhodujícím pramenem obchodního práva. Ten je doplněn řadou velice důležitých jiných předpisů i z jiných právních odvětví. Na čelném místě je nutno uvést živnostenský zákon (i když se jedná o zákon veřejnoprávní povahy, jeho vazba na obchodní zákoník je velice úzká. Obdobné postavení má i zákon o konkursu a vyrovnání.

občanský zákoník – jako obecný a subsidiární základ.

obchodní zvyklosti

Obchodní právo je zajímavé tím, že jeho prameny nejsou jen obecně závazné normativní akty, tj. psané právo, ale také normy mimoprávní, které se stávají normami právními na základě příslušného psaného pramene práva. Jedná se především o tzv. obchodní zvyklosti, dobré mravy hospodářské soutěže.

zásady, na nichž spočívá obchodní zákoník.

Obchodní zákoník a občanský zákoník je doplňován řadou zvláštních zákonů, které upravují právní postavení podnikatelských subjektů nebo obchodní závazkové vztahy. Tyto zákony stojí mimo obchodní i občanský zákoník. K nim je možné s řadou výhrad počítat:

zákony upravující cenné papíry (zákon směnečný a šekový, zákon o dluhopisech, zákon o cenných papírech, zákon o burze cenných papírů, zákon o investičních společnostech a investičních fondech)

zákon o bankách,

zákon o pojišťovnictví,

zákon o České národní bance,

zákon o státním podniku,

zákon o ochraně hospodářské soutěže,

zákon o účetnictví.

zákony daňové,

autorský zákon,

devizový zákon,

celní zákon.

Dílčí závěr:

Hranice mezi obchodním právem a právem jiných právních disciplin je velice nejasná. Zákonodárce výrazně pracuje pragmaticky s ohledem na potřeby praxe a života a mnohdy nebere ohledy na představy teoretických právníků o systému práva. Proto ten, kdo studuje obchodní právo, musí zkoumat i mnohé souvislosti, které jsou spjaty se základní skupinou norem vytvářejících jádro této skupiny.

II.           Obecné podmínky podnikání a jeho subjekty

Podnikání

Pojem podnikatel

Podnikatel je jedním ze základních pojmů obchodního zákoníku.

? V jiných státech stojí obchodní právo na pojmu obchodník, u nás byl nový obchodní zákoník postaven na pojmu podnikatel.

Podnikatel zjednodušeně řečeno označuje osobu která se profesionálně zabývá podnikáním. Je možno je chápat jako zmodernizovaný pojem obchodníka, v němž byl učiněn pokus vzít v úvahu vývojové tendence současného obchodního práva.

Podnikatelem je podle § 2 ObchZ především:

Vazba na skutečný výkon činnosti je v naší úpravě slabá. Podnikatelem je ve smyslu ObchZ každá fyzická i právnická osoba, která oprávněně podniká nebo má alespoň právo podnikat. Podnikání je definováno v § 2 odst. 1 ObchZ.  ¯

Pozn.:

Zákoník váže pojem podnikatele na existenci oprávnění k určité profesionální činnosti, k tzv. podnikání vymezenému jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“.

Ust. § 2 odst. 2 ObchZ není vědeckou definicí, ale je pouhým pragmatickým výčtem subjektů, který zákonodárce zahrnuje pod název podnikatel. Toto vymezení má určité obecné znaky:

je zřejmé, že základní kritérium pro posouzení otázky, zda určitá osoba je nebo není podnikatelem, netkví v soukromém právu, ale v právu veřejném,

o       V důsledku toho nemůže být podnikatelem ten, kdo třeba podniká, ale nemá k tomu oprávnění – pak neoprávnění podnikatelé budou mít odlišný právní režim (režim podle občanského zákoníku). Neoprávněný podnikatel se sice chová v rozporu se zákonem (veřejnoprávním), jestliže podniká, avšak neztrácí tím způsobilost uzavírat jednotlivé smlouvy.

zákonné vymezení podnikatele v zásadě nerozlišuje podle toho, zda se jedná o osobu fyzickou nebo právnickou. Toto kritérium se uplatní jenom u poslední skupiny podnikatelů – zemědělců podnikajících podle zák. č. 219/1991 Sb.

ve srovnání s pojmem „obchodník“ běžným v evropských státech, které mají obchodní zákoníky, je náš podnikatel širší z toho hlediska, že zahrnuje i příslušníky tzv. svobodných povolání, tzn. povolání, která mohou být uskutečňována jenom fyzickými osobami na základě zvláštních předpisů (lékaři, veterináři, daňoví poradci, lékárníci, architekti, advokáti, patentoví zástupci atd.).  ¯

pozn. k podnikateli, osobě zapsané v obchodním rejstříku:

Jestliže se určitá osoba zapisuje do obchodního rejstříku, má právní postavení podnikatele bez ohledu na to, zda reálně podniká nebo ne. To plyne ze zákonné formulace, která je jednoznačná § 2 odst. 2 neformuluje podmínku tohoto druhu. Není proto možné dojít k jinému závěru, než že i akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným či družstvo, které se nezabývají podnikáním, jsou podnikateli, a to podnikateli podle právní formy.

Sídlo právnické osoby, místo podnikání FO (§ 3):

nAdresa zapsaná jako její sídlo nebo místo podnikání v obchod. rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci.

nAdresou se rozumí název obce (části obce), poštovní směrovací číslo, název ulice nebo náměstí.

nDo obchod. rejstříku se zapisuje skutečné sídlo nebo místo podnikání.

n??? Co se rozumí sídlem organizační složky podniku a skutečným sídlem? Kdy může být sídlo právnické osoby v bytě?

Sídlem není libovolné místo určené podnikatelem.

Sídlem právnické osoby a místem podnikání fyzické osoby je adresa zapsaná jako její sídlo nebo místo podnikání v obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci.

Nově je stanoveno, Podnikatel je povinen zapisovat do OR své skutečné sídlo nebo místo podnikání.

Dřívější právní úprava sídla byla pojata ryze formálně (jako adresa, která je zapsána v OR. Šlo o konstitutivní zápis do OR. Veškeré změny, které se ho týkají mohly navrhnout jen ty osoby, které jsou oprávněny. To vedlo k tomu, že při změně sídla nebylo možné firmu dohledat.

Často docházelo k situaci, kdy věřitelé nemohli doručit zásilku, neboť na adrese uvedeného sídla (zapsaného v OR) nikdo zásilku nepřevzal Tím se také nemohli dovolávat toho, že nebylo řádně a včas reklamováno, jestliže byla reklamace doručena do jeho skutečného sídla.

Skutečným sídlem (nový právní institut) je adresa místa, z něhož podnikatel své podnikání fakticky řídí. U právnické osoby se za skutečné sídlo považuje adresa místa, z něhož je právnická osoba řízena svým statutárním orgánem.

Důsledky nedodržení této povinnosti:

a)      Pokud podnikatel tuto povinnost nesplní, může OR z moci úřední sídlo vymazat a zapsat místo skutečné.

b) Důsledkem může být i vznik odpovědnosti za škodu statutárního orgánu nebo jeho členů.

K odstranění pochybností o sídle směřuje definice adresy stanovením jejích povinných náležitostí. (Proto nemůže být adresou např. číslo poštovní schránky):

a)      název obce (části obce),

b)      poštovní směrovací číslo,

c)      číslo popisné, a

d)      popřípadě název ulice nebo náměstí.

Všechny výše uvedené náležitosti musí mít určení sídla podnikatele.Pokud nastane situace, kdy některá sídla nemají některou z těchto předepsaných náležitostí, a to zejména číslo popisné. Zřejmě bude postačující adresa pro sídlo právnické osoby čí místo podnikání taková, na kterou půjde bez problémů doručovat.

Sídlo právnické osoby může být v bytě pouze v případě, že to umožňuje povaha předmětu podnikání (nikoli jen povaha samotného řízení). Před zápisem do OR jsou navrhovatelé povinni prokázat právní důvod užívání místností, do nichž umístili sídlo nebo místo podnikání zapisované osoby.

Sídlo organizační složky podniku je definováno jako adresa umístění organizační složky. Tímto umístěním nelze rozumět místo, kde probíhá podnikatelská činnost, což může být i na různých místech. Analogicky jako u podnikatele je třeba dovodit povinnost zapisovat skutečné sídlo také u organizační složky s tím, že se jím rozumí adresa místa, z něhož je organizační složka svým vedoucím řízena.

Obchodní listiny (§ 13a)

Dříve byla tato problematika ObchZ neupravena.

Podnikatelům je stanovena povinnost uvádět na všech objednávkách, obchodních dopisech a fakturách údaj o své firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo místu podnikání a identifikačním čísle.

Osobám zapsaným v OR nebo jiné evidenci je navíc uložena povinnost uvádět též údaj o takovémto zápisu, včetně spisové značky. Údaj o výši základního kapitálu lze v těchto listinách uvádět, jen jestliže byl zcela splacen.

Podnikatelé nemají ze zákona povinnost uvádět na obchodních listinách jiné než výše zmíněné údaje. Ovšem v souladu se zásadou, co není zakázáno, je dovoleno, záleží zcela na úvaze samotného podnikatele, jaké údaje uvede na svých obchodních listinách, razítku apod. Není tedy vyloučeno, aby podnikatel uváděl např. předmět činnosti. Je zřejmé, že podnikatel nesmí uvádět klamavé údaje, ale jen takové, které odpovídají zápisu v obchodním či jiném rejstříku.

V § 13a odst. 1 ObchZ jsou stanoveny povinné údaje, které musí být uvedeny na všech objednávkách, obchodních dopisech a fakturách:

jméno nebo název firmy,

sídlo nebo místo podnikání,

identifikační číslo (IČ),

evidenční číslo včetně spisové značky u osob zapsaných v obchodním rejstříku i u osob vedených v jiné evidenci (tedy i osob podnikajících na základě živnostenského oprávnění).

Živnostníci, kteří se nezapisují do obchodního rejstříku, uvedou na obchodních listinách pouze údaj o živnostenském úřadu, u kterého jsou evidováni ('evidován u Živnostenského úřadu v .', event. 'evidován u Živnostenského úřadu v . sp.zn. ' ).

Obchodní firma, označování podnikatelů – fyzických osob

Obchodní firma

název, pod kterým je podnikatel zapsán do OR.

Fyzická osoba zapsaná do OR: musí právní úkony činit pod svojí firmou, tj. pod jménem a příjmením, které navíc může obsahovat i dodatek.

Právnická osoba zapsaná do OR: musí činit právní úkony pod svou firmou, tj. pod označením, pod kterým je zapsána v OR.

Ustanovení o obchodní firmě se nevztahují na podnikatele nezapsané v OR.

Fyzické osoby nezapsané v OR jsou povinny činit právní úkony jen pod svým jménem a příjmením.

Obchodní listiny pak musí vždy, bez ohledu na osobu podnikatele, obsahovat správné označení osoby podnikatele, sídlo, identifikační číslo a je-li zapsán v OR i spisovou značku rejstříkového soudu.

Závazné označování osob při právních úkonech i na obchodních listinách

Nezávazné označování osob při právních úkonech i na obchodních listinách

Fyzické osoby nezapsané v OR:

Jestliže činí právní úkon nebo sepisují obchodní listinu, mohou tak konat jen pod jménem a příjmením.

Nejčastějším právním úkonem podnikatele bývá např. vystavení objednávky, dodacího listu, odeslání oferty nebo sepsání obchodní smlouvy, vystavení daňového dokladu, vyplnění daňového přiznání, podání žalobního návrhu a dále všechny y úkony, kdy někomu má vzniknout závazek něco plnit.

Při těchto úkonech musí nezapsané FO použít výlučně své jméno a příjmení, označují-li svou osobu. Jménem a příjmením jsou ty údaje, které jsou uvedeny v matrice.

Objednávku tedy nelze vystavit: Emil Kratochvíl, vodoinstalatér. ale jen Emil Kratochvíl.

Správně užívat své jméno a příjmení bez dalších dodatků je nutné všude tam, kde očekáváme, že v náš prospěch bude plněno, nebo když nám vznikl nějaký závazek. Např. jestliže očekáváme od FÚ, by nám uznal daňový náklad, pak musí účetní doklad obsahovat všechny náležitosti, zejména správné označení toho, kdo doklad vystavil, případně i správné označení kupce, jeho jménem a příjmením bez dodatku, jestliže jde o FO nezapsanou v OR.

Označení osoby podnikatele se týká nejen živnostníků zapsaných i nezapsaných v OR a právnických osob zapsaných v OR, ale i na soukromé lékaře, advokáty, autorizované architekty, patentové zástupce a všechny další, co dosahují zisku na základě jiného než živnostenského oprávnění.

FO nezapsaným v OR vznikla povinnost při právním úkonu neužívat žádný dodatek. Je otázkou, zda advokát může na objednávku či na plnou moc sám sebe označit i titulem „JUDr.“

Podle zákona o vysokých školách mohou být titul yužívány před jménem nebo za jménem. Lze soudit, že tento speciální zákon dovoluje užívat těchto označení všude tam, kde obecné zákony přikazují užívat jméno a příjmení. Touto konstrukcí se akademický titul stává součástí jména a příjmení a lze jej užívat na obchodních listinách i při právních úkonech podnikatelů nezapsaných do obchodního rejstříku.

Podnikatel - FO může užívat libovolné označení, ať už označuje sebe nebo své výrobky či služby, vždy ovšem musí dbát, aby nezasáhl do práv třetích osob, např. zák. o ochranných známkách.

Při respektování práv třetích osob nezakazuje obchodní zákoník užívat rozmanitá označení na automobilech, v reklamě, n navštívence, na pivních táccích, na obálkách, na internetu, v doménách, na nápisech nad prodejnou, na obchodních obalech, dokonce i na faktuře (ale jinde než v rubrice „dodavatel“ či „odběratel“.

Na obchodních listinách se musí vyskytovat správné označení osoby podnikatele, to ale neznamená, že se na nich nemohou vyskytovat navíc další označení. Zejména má každý právo užívat svou ochrannou známku.

Kupř. nápis „Firma Novák“ by ani na automobilu neměl být, neboť slovo „Firma“ je legální definicí vyhrazeno podnikatelům zapsaným v OR a mohlo by snad být považováno za nekalosoutěžní označení podle ObchZ (§ 44).

Fyzické osoby zapsané v OR:

FO zapsaná v OR činí právní úkony pod svým obchodním označením – obchodní firmou, která musí být tvořena jménem a příjmením a může obsahovat i dodatek.

Jestliže je v OR zapsáno „Ludvík Kulhavý – fotoateliér“, je takto označený podnikatel povinen činit obchodní právní úkony právě a jen pod tímto označením, označuje-li vlastní osobu podnikatele. FO zapsaná v OR nesmí užívat pro označování své osoby při obchodních právních úkonech ani akademický titul, netvoří-li firmu. Totéž platí pro obchodní listiny.

FO zapsaná v OR může používat další označení, stejně jako jiní podnikatelé, pokud ovšem vlastní osobu již správně označila.

Objeví-li se při právním úkonu jméno a příjmení s dodatkem, je z toho zřejmé, že jde o podnikatele zapsaného v OR, protože ti nezapsaní dodatek užívat nemohou. Identifikace podnikatele bude i zřejmá z jeho povinnosti uvádět svoji značku, pod kterou je u rejstříkového soudu veden (§ 13a odst. 1 0bchZ)

Dodatky k jménům a příjmením fyzických osob

Po 1.1. 2001 se v souvislosti s novelou obchodního zákoníku (zákon č. 370/2000 Sb.) objevily diskuze ohledně dodatků k jménům a příjmením fyzických osob. Znění §8 odst. 2 obchodního zákoníku bylo některými vykládáno tak, že fyzické osoby a právnické osoby nezapsané v obchodním rejstříku nemohou používat dodatků ke svým jménům a příjmením resp. názvům právnických osob. Nejnovější novela obchodního zákoníku (zákon č. 501/2001 Sb., dále jen novela) uvedenou problematiku výslovně řeší.

Dosavadní právní úprava stanovila, že na podnikatele nezapsaného v obchodním rejstříku se nevztahují ustanovení o firmě; právní úkony je povinen činit, je-li fyzickou osobou, pod svým jménem a příjmením, a je-li právnickou osobou, pod svým názvem. Uvedená právní úprava vnesená do obchodního zákoníku novelou obchodního zákoníku z.č. 370/2000 Sb. znamenala nejistotu ohledně problematiky používání dodatků u jména a příjmení fyzických osob nebo názvu právnických osob nezapsaných do obchodního zákoníku. Novela obchodního zákoníku z.č. 501/2001 Sb. tuto pochybnost odstranila. Jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona, jde o legislativně technickou úpravu. V praxi byla zejména správními orgány ustanovení § 8 odst. 2 chybně pochopena jako zákaz používání dodatků podnikateli, kteří nejsou zapsáni do obchodního rejstříku. Smyslem právní úpravy však bylo pouze to, že označení podnikatele nezapsaného do obchodního rejstříku nebude nadále požívat ochrany firemního práva, neboť u nezapsaných podnikatelů nelze objektivně zajistit právo výlučnosti a priority. Tak to bylo výslovně uvedeno i v důvodové zprávě k obchodnímu zákoníku.

Nové znění §8 odst. 2 obchodního zákoníku výslovně stanoví, že u svého jména a příjmení nebo názvu může podnikatel nezapsaný v obchodním rejstříku užívat při podnikání odlišující dodatek nebo další označení za předpokladu, že nepůsobí klamavě a jeho užívání je v souladu s právními předpisy i dobrými mravy soutěže; takový dodatek nebo označení není firmou a je chráněn právem proti nekalé soutěži.

PODNIK

§ 5 ObchZ je pokusem o definici jednoho z nejužívanějších, ale také z nejmnohoznačnějších pojmů, které se vyskytují v obchodním životě. Podat definici podniku jako předmětu je mimořádně obtížné, přihlédneme-li k různorodosti podniků vznikajících v rámci ekonomiky. K této různorodosti přispívá i široké vymezení pojmu podnikatel v § 2 ObchZ.

Definice v § 5 obchZ je co nejširší, aby zahrnula všechny představitelné složky podniku. Význam těchto složek nebude vždy stejný a bude se velmi lišit případ od případu. Není vůbec vyloučeno, že některý podnik ani nebude všechny složky uvedené v definici obsahovat. Můžeme si představit i podnik, který neobsahuje žádné složky nehmotné nebo naopak – podnik neobsahující složky hmotné.

Definování podniku:

A)

podnik je chápán jako předmět právních vztahů, je prohlášen za věc hromadnou.

je vymezen jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání.

je to organizovaný celek vytvořený za účelem dosahování zisku,

jednotlivé složky podniku podnikání přímo slouží nebo alespoň vzhledem ke své povaze sloužit mají.

B)

jednotlivé složky patří podnikateli. Tento vztah je založen především na vlastnickém právu, pokud jde o věci. Nestačí užívací právo. Slouží-li určité věci podnikatelské činnosti podnikatele, ale nejsou v jeho vlastnictví, a ten je využívá jako jejich nájemce, nejsou součástí jeho podniku. U ostatních složek musí být podnikatel osobou přímo oprávněnou (např. věřitelem pohledávky, majitelem ochranné známky.

Složkami podniku nejsou !!!!!! :

závazky, i když souvisejí s podnikáním

Podnik může být předmětem právních vztahů jako celek nebo jeho část, pokud tvoří samostatnou organizační složku: výslovně je upraven:

vklad podniku do obchodní společnosti (§ 59 odst. 4 0bchZ),

prodej podniku nebo jeho části (§§ 476 a n. ObchZ),

nájem podniku nebo jeho části (§§ 488b a n. ObchZ),

nelze vyloučit darování podniku a jeho směnu,

předmětem zástavního práva (za podmínek zvláštního zákona).

OBCHODNÍ MAJETEK

obchodní majetek je obchodním zákoníkem vymezován kontinuálně s pojmem majetek. Pojem majetek zahrnuje vedle věcí v právním smyslu také pohledávky a jiná práva.

Obchodní majetek je v souladu s tím tvořen aktivy podniku, které zákonodárce souhrnně nazývá „majetkovými hodnotami“, tj. věcmi, právy a jinými majetkovými hodnotami.

Významné je rovněž účelové určení hodnot zahrnovaných do obchodního majetku. Je to stejné účelové určení, jaké se vyskytuje v definici podniku. Obchodní majetek je ObchZ omezen na hodnoty, které podnikateli slouží nebo jsou určeny k podnikání.

Obchodní majetek není účetnickým pojmem, tj. nemá totožný význam. Účetnictví pohlíží na majetek chápaný jako souhrn hospodářských prostředků účetní jednotky ze dvou hledisek: z hlediska jeho formy. V tomto případě jde o tzv. aktiva a z hlediska zdrojů financování – v tomto případě jde o tzv. pasiva.

Obchodní majetek podle § 6 odst. 1 ObchZ zahrnuje jen aktiva náležející k podniku.

OBCHODNÍ JMĚNÍ

rozumí se jím soubor obchodního majetku a závazků vzniklých podnikateli z podnikání.

obchodní jmění je pojem složený ze dvou komponent. Je to pojem, který se nepoužívá v účetnictví. Jeho hodnota je nevyjádřitelná jediným číslem.

pojem obchodního jmění má především význam ve vazbě na zrušení společnosti bez likvidace, kdy přechází na právního nástupce celé obchodní jmění, tedy všechna práva a závazky i další majetkové hodnoty.

ČISTÝ OBCHODNÍ MAJETEK (§ 6 odst. 3 ObchZ)

rozumí se jím obchodní majetek (aktiva) zmenšený o závazky podnikatele související s podnikáním. V peněžním vyjádření představuje rozdíl mezi obchodním majetkem podnikatele na straně jedné a jeho závazky na straně druhé.

Základem pro jeho určení je hodnota věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot.

POHLEDÁVKY: patří podnikateli ty, které vznikly na základě závazkového vztahu mezi ním a jinou osobou a z nichž je podnikatel oprávněným věřitelem.

pohledávka může představovat právo na plnění peněžité (např. na zaplacení kupní ceny za dodané zboží) nebo na plnění nepeněžité (na dodání zboží nebo provedení díla).

JINÝMI PRÁVY A HODNOTAMI pokud jsou penězi ocenitelné, mohou být např. právo k obchodnímu tajemství, k obchodní firmě, k ochranné známce, dlouhodobé obchodní vztahy, technologie, postupy apod.

ZÁVAZKY: jsou nesplněné povinnosti podnikatele vůči jiným osobám. Mohou záležet v povinnosti poskytnout plnění peněžité i nepeněžité, v povinnosti něčeho se zdržet, strpět určité jednání apod.

Účetní terminologie užívá termín blízký – vlastní jmění – rozumí se jím tzv. vlastní zdroje (vlastní pasiva). Společně s cizími pasivy tvoří pasiva v širším smyslu.

Čistý obchodní majetek je základem pro určení hodnoty podílu ve společnosti a může být základem pro výpočet vypořádacího podílu.

ZÁKLADNÍ KAPITÁL

§ 58 odst. 1 (…….Základní kapitál společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti).

vyjadřuje abstraktní povahu základního kapitálu. Vyjadřuje , že peněžní částka vyjadřující velikost základního kapitálu není ovlivněna tím, zda vklady společníků jsou splaceny nebo ne a není ovlivněna ani povahou těchto vkladů.

velikosti základního kapitálu se nijak nedotkne ani další vývoj hospodaření společnosti s majetkem. (Jiná je ovšem otázka, zda bilance společnosti zůstane vyrovnaná, protože položka základního kapitálu je položkou pasiv a jestliže společnost nemá odpovídající aktiva, vzniká jí ztráta. !!! Zvážíme-li, že minimálním požadavkem společníků je, aby v případě ukončení činnosti společnosti obdrželi zpět hodnotu poskytnutých vkladů, a že tuto hodnotu mohou obdržet jenom po uspokojení nároků všech věřitelů společnosti, pak snížení hodnoty aktiv znamená ohrožení zájmů věřitelů i společníků.

základní kapitál není majetkem společnosti. je abstraktním údajem, jehož hodnota je uvedena v pasivech bilance na první řádce, zatímco prvky vložené společníky, které mají konkrétní existenci, jsou vypočteny v aktivech bilance. Je proto třeba rozlišovat aktiva společnosti od základního kapitálu. Aktiva umístěná nalevo v bilanci informují o složení majetku společnosti. Pasiva na pravé straně bilance informují o zdrojích společnosti /odpovídá dluhu společnosti vůči společníkům, přičemž jeho splatnost je odložena až po zrušení společnosti. Jedná se o pohledávku posledního pořadí/.

Obchodní společnosti

(Obecná ustanovení)

Definování

Třídění

a)        Osobní společnosti

b)        Kapitálové společnosti

c)         Smíšené společnosti

Zneužití hlasů ve společnosti

Majetkové poměry obchodních společností

Založení společnosti

Zákaz konkurence

Práva a povinnosti orgánů a jejich členů

Likvidace společnosti

Definování obchodních společností

§ 56 ObchZ

(1) Obchodní společnost ………..

Obchodními společnostmi jsou právnické osoby založené za účelem podnikání. Obchodní zákoník rozeznává čtyři právní formy obchodních společností.

Pozn.:

Podle ustanovení § 18 Občanského zákoníku jsou právnickými osobami sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.

Obchodní zákoník konstituuje jako právnické osoby: obchodní společnosti a družstva.

Obecná ustanovení obchodního zákoníku o obchodních společnostech (§56 až 75b) se použijí pro všechny formy obchodních společností, nemá-li obchodní zákoník v rámci zvláštní úpravy jednotlivých forem společnosti odchylnou úpravu.

Pozn.:

Obchodní zákoník výslovně uvádí, že všechny obchodní společnosti jsou právnickými osobami, což umožňuje odstranit určité pochybnosti ve srovnání s některými evropskými právními řády, kupř. německým, rakouským, v nichž se nepřiznává osobním společnostem právní subjektivita.

Třídění

Obchodní společnosti lze rozdělit na společnosti osobní a společnosti kapitálové.

Osobní společnosti: veřejná obchodní společnost a komanditní společnost.

Kapitálové společnosti: akciová společnost, společnost s ručením omezeným.

Pozn.:

Základní rozdíl mezi osobními a kapitálovými společnostmi:

Ručení:

Osobní společnosti: všichni nebo alespoň někteří společníci ručí za závazky společnosti neomezeně, celým svým majetkem,

Kapitálové společnosti: společníci neručí za závazky společnosti za trvání společnosti vůbec, nebo je jejich ručení určitým způsobem omezeno

Účast společníků na řízení společnosti

Osobní společnosti: osobní účast společníků na řízení osobních společností

Kapitálové společnosti: povinnost společníků podílet se na řízení společnosti prostřednictvím k tomu účelu zřízeného orgánu.

Majetkový podíl společníků na hospodaření společnosti

Zneužití hlasů ve společnosti

§ 56a ObchZ

(1) Zneužití většiny stejně jako menšiny hlasů ve společnosti je zakázáno.

(2)Jakékoli jednání, jehož cílem je některého ze společníků zneužívajícím způsobem znevýhodnit, je zakázáno

Zneužití většiny i menšiny hlasů ve společnosti se zakazuje. Smyslem tohoto zákazu je podtrhnout prioritu zájmu společnosti před zájmem společníků a zákaz diskriminace společníků. Obecně je tento zákaz upraven v § 56a, dále pak je výslovně upraven v rámci úpravy jednotlivých obchodních společností.

(Kupř. akciové společnosti: § 155 odst. 7, § 178 odst. 1, § 180 odst. 2 ObchZ).

§ 155 odst. 7: Nestanoví-li tento zákon jinak, musí být s akciemi téhož druhu spojena stejná práva. Akciová společnost musí zacházet za stejných podmínek se všemi akcionáři stejně. Jiné druhy akcií, než které upravuje zákon, nesmějí být vydávány.

Jednání podnikatele ¯

Jednání podnikatele je obecně upraveno v § 13, kde se v 1. odstavci uvádí: Je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. K 1. 1. 2001 byly připojeny k § 13 dva odstavce (4. a 5.), které upravují závaznost podnikatele vyplývající z jednání statutárního orgánu vůči třetím osobám. Prakticky jde o to, že právnická osoba je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání. V 5. odstavci je řečeno, že omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov, společenské smlouvy nebo obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když bylo zveřejněno.

Úprava odpovídající čtvrtému a pátému odstavci byla do určité míry vyvoditelná z § 20 odst. 2 občanského zákoníku, avšak tam se týkala jenom těch jednajících, kteří nejsou statutárními orgány. Pro statutární orgány se od roku 1990 možnost překročení rozsahu jednatelského oprávnění nepředpokládala. Nová úprava tedy překlenuje dosavadní mezery a je podstatně přesnější.

Obchodní rejstřík

Členové statutárního orgánu právnické osoby musí být na základě § 28 odst. 1 písm. e) zapsáni v obchodním rejstříku. Obchodní zákoník vyžaduje zapsat jméno a bydliště nebo firmu a sídlo osoby nebo osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členy, s uvedením způsobu, jakým jednají jménem právnické osoby, a den vzniku, popřípadě zániku jejich funkce. Jestliže je statutárním orgánem nebo jeho členem právnická osoba, též jméno a bydliště osob, které jsou jejím statutárním orgánem, nebo jeho členem.

Z povinnosti zápisu statutárního orgánu do obchodního rejstříku vyplývají závažné skutečnosti, které jsou uvedeny v § 27. Jedná se zejména o:

2.odst.        - proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti,

3.odst.        – údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může osoba, které se zápis týká, namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy. Tyto údaje a obsah listin však není možno namítat vůči třetím osobám do šestnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoby prokážou, že o nich nemohly vědět. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění vůči tomu, komu bylo známo provedení zápisu obchodním rejstříku, jsou však účinné ode dne tohoto zápisu,

4.odst.        – jestliže mezi zapsanými a zveřejněnými údaji nebo uloženými a zveřejněnými listinami je nesoulad, není možno namítat vůči třetím osobám zveřejněné znění třetí osoby se však mohou dovolávat zveřejněného znění, neprokáže-li zapsaná osoba, že jim byly známy údaje zapsané v obchodním rejstříku nebo obsah listin tam uložených,

5.odst.        - třetí osoby se mohou vždy dovolávat obsahu listin a údajů, ohledně nichž nebyla dosud splněna povinnost zápisu do obchodního rejstříku a zveřejnění, neodnímá-li jim tento nedostatek účinnost nebo platnost,

6.odst.        – od zápisu osob, které jsou oprávněny právnickou osobu zavazovat jako její orgány nebo členové orgánů, do obchodního rejstříku, se nikdo nemůže vůči třetím osobám dovolávat porušení právních předpisů, společenské smlouvy nebo stanov při volbě nebo jmenování orgánů nebo jejich členů, ledaže je prokázáno, že třetí osoba o porušení věděla,

7.odst.        – jestliže rejstříkový soud zamítne návrh na povolení zápisu osoby, která je oprávněna právnickou osobu zavazovat jako její orgán nebo člen orgánů, do obchodního rejstříku, považuje se její volba nebo jmenování od počátku za neplatnou. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. Zamítavé rozhodnutí rejstříkový soud po nabytí právní moci zveřejní. Až do tohoto zveřejnění nemůže právnická osoba namítat neplatnost volby nebo jmenování vůči třetím osobám, ledaže by prokázala, že o neplatnosti věděly.

Kdo nemůže být statutárním orgánem

Tuto problematiku upravuje § 31a. Dle 1. odstavce statutárním orgánem, členem statutárního orgánu či jiného orgánu jakékoliv právnické osoby, která je podnikatelem, nemůže být pod dobu od prohlášení konkursu nebo po dobu tří let od zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku osoba, která v době od jednoho roku před podáním návrhu na prohlášení konkursu, popřípadě ode dne, kdy vznikla právnické osobě povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek, do dne podání takového návrhu vykonávala činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs nebo byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut pro nedostatek majetku, jestliže tato osoba nevykonávala funkci s péčí řádného hospodáře. To neplatí, jestliže byl konkurs zrušen tím, že odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního stupně z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro prohlášení konkursu s výjimkou podmínky nedostatku majetku.

2. a 3. odstavec řeší případy, kdy se k překážce v 1. odstavci nepřihlíží, popř. za jakých podmínek je možné být členem orgánu společnosti i přes tyto překážky. (Tyto odstavce byly novelizovány zákonem č. 501/2001 Sb.)

Dále členem statutárního orgánu nemůže být osoba, která není způsobilá k právním úkonům, která je mladší 18 let, atd. Tyto podmínky vyplývají z § 194 odst. 7 – viz. kapitola č. 6.

Jednání jménem společnosti před zápisem do obchodního rejstříku ¯

Tato problematika je upravena v § 64. Platí, že kdo jedná jménem společnosti před jejím vznikem, je z tohoto jednání zavázán. Jedná-li více osob, jsou zavázány společně a nerozdílně. Jestliže společníci, popřípadě příslušný orgán společnosti tato jednání schválí do tří měsíců od vzniku společnosti, platí, že z těchto jednání byla společnost zavázána od počátku.

Dále platí, že společnost nesmí převzít jiné závazky než ty, které souvisí se vznikem společnosti a z nichž jsou zavázáni zakladatelé. Výjimku tvoří smlouvy v případě, že budou uzavřeny s odkládací podmínkou vzniku společnosti a schválení takto převzatých závazků. Pokud osoby převezmou jiné závazky jménem společnosti, odpovídají tyto osoby za škodu z toho vzniklou a jsou z těchto jednání zavázány.

Zakladatelé mají povinnost pořídit seznam jednání, které se konaly před vznikem společnosti a dále ho předložit ke schválení oprávněnému orgánu, nebo společníkům tak, aby mohla být dodržena tříměsíční lhůta. Pokud zakladatelé poruší tuto povinnost, odpovídají věřitelům za škodu, která jim v důsledku toho vznikne. Po schválení těchto jednání je statutární orgán povinen to oznámit účastníkům závazkových vztahů vzniklých z těchto jednání.

Ze změny § 64 k 1. 1. 2001 vyplývá, že: jednání jménem společnosti před jejím vznikem je platné a je z něho zavázán ten, kdo jménem založené společnosti jednal. Změnila se i koncepce přechodu závazků ze zavázané osoby na společnost. Závazky již na společnost nepřecházejí ex lege s možností společnosti je odmítnout, ale společnost může takové závazky převzít. Pokud společnost závazky převezme, uplatňuje se fikce, že společnost byla zavázána od samého počátku.

Statutární orgán ve společnosti s ručením omezeným

Jednání jménem s. r. o. je upraveno v §§ 133 – 135. Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Jak již bylo ale uvedeno výše, takové omezení je vůči třetím osobám neúčinné. Jednatele jmenuje valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob.

Jednateli náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.

Jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Pro jednatele s. r. o. dále platí některé podmínky, které jsou shodné, popř. obdobné i pro představenstvo akciové společnosti. O těchto podmínkách se zmíním níže.

Statutární orgán v akciové společnosti

Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo. Práva, povinnosti, volbu a další záležitosti týkající se představenstva upravuje obchodní zákoník v §§ 191 – 195.

odst. 1 - Představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.

odst. 2 - Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám.

odst. 1 - Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti. Tato závěrka nebo vybrané údaje z ní s uvedením doby a místa, v němž je účetní závěrka k nahlédnutí pro akcionáře, se zasílají akcionářům majícím akcie na jméno nejméně 30 dnů před valnou hromadou. Vydala-li společnost akcie na majitele, hlavní údaje této účetní závěrky se v téže lhůtě uveřejní způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady s uvedením doby a místa, v němž je účetní závěrka k nahlédnutí pro akcionáře společnosti.

odst. 2 - Ve lhůtách určených stanovami, nejméně však jednou za účetní období, předkládá představenstvo valné hromadě zprávu o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku. Tato zpráva je vždy součástí výroční zprávy zpracovávané podle zvláštního právního předpisu (zákon o účetnictví).

Úprava ustanovení § 192 odst. 1 uvádí do souladu terminologii používanou v obchodním zákoníku s terminologií používanou v předpisech o účetnictví. V odstavci 2 se upřesňuje, že zpráva představenstva musí být předložena valné hromadě alespoň jednou ročně.

odst. 1- Představenstvo svolá valnou hromadu bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že celková ztráta společnosti na základě jakékoliv účetní závěrky dosáhla takové výše, že při jejím uhrazení z disponibilních zdrojů společnosti by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu nebo to lze s ohledem na všechny okolnosti předpokládat nebo pokud zjistí, že se společnost dostala do úpadku, a navrhne valné hromadě zrušení společnosti nebo přijetí jiného opatření, nestanoví-li zvláštní právní předpis něco jiného.

odst. 2 - K uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku, se vyžaduje souhlas dozorčí rady. Dále jsou v tomto odstavci uvedeny případy, kdy je třeba i souhlasu valné hromady.

odst. 1- Členy představenstva volí a odvolává valná hromada. Stanovy mohou určit, že členy představenstva volí a odvolává dozorčí rada způsobem v nich uvedeným. Funkční období jednotlivých členů představenstva určují stanovy a nesmí přesáhnout pět let. Neurčí-li stanovy funkční období člena představenstva, je jeho funkční období pět let. Jestliže volí členy představenstva dozorčí rada, zvolí osoby zvolené za členy dozorčí rady první členy představenstva před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Na postup při volbě členů představenstva se použijí obdobně ustanovení stanov upravující jednání dozorčí rady.

odst. 2 - Jestliže člen představenstva zemře, vzdá se funkce, je odvolán nebo jinak skončí jeho funkční období, musí příslušný orgán společnosti do tří měsíců zvolit nového člena představenstva. Nebude-li z tohoto důvodu představenstvo schopno plnit své funkce, jmenuje chybějící členy nebo člena představenstva soud na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem, a to na dobu, než budou zvoleni noví členové nebo člen příslušným orgánem společnosti, jinak může soud i bez návrhu společnost zrušit a nařídit její likvidaci. Funkce člena představenstva zaniká volbou nového člena představenstva, nejpozději však uplynutím tří měsíců od skončení jeho funkčního období. Stanovy mohou určit, že představenstvo, jehož počet členů zvolených valnou hromadou neklesl pod polovinu, může jmenovat náhradní členy do příštího zasedání valné hromady.

odst. 3- Představenstvo má nejméně tři členy; to neplatí, jde-li o společnost s jediným akcionářem. Členové představenstva volí svého předsedu. Představenstvo rozhoduje většinou hlasů svých členů určenou stanovami, jinak většinou hlasů všech členů. Každý člen představenstva má jeden hlas.

odst. 4 - Představenstvo se řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Jejich porušení nemá vliv na účinky jednání členů představenstva vůči třetím osobám. Nestanoví-li tento zákon jinak, není nikdo oprávněn dávat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti.

odst. 5- Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Důkazní břemeno o tom, že jednali s péčí řádného hospodáře, nesou členové představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

odst. 6- Členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.

odst. 7- Členem představenstva může být pouze fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, která je plně způsobilá k právním úkonům, která je bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání. Osoba, která uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž straně je dána překážka výkonu funkce, se členem představenstva nestane, i když o tom rozhodl příslušný orgán. Přestane-li člen představenstva splňovat podmínky stanovené pro výkon funkce tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, jeho funkce zaniká. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.

Ustanovení odstavce 2 a 4 až 7 platí obdobně i pro společnost s ručením omezeným.

Úprava odstavců 1 a 2 vyřešila sporné problémy spojené s funkčním obdobím členů orgánů. Nadále se nepočítá s funkčním obdobím orgánu jako takového. Dosavadní právní úprava tento problém neřešila a bylo nutné řešit jej výkladovou praxí, která však nebyla jednotná. V odstavci 3 se výslovně stanoví, že každý člen představenstva má jeden hlas, neboť obchodní zákoník tento problém výslovně neřešil a v některých společnostech přiznávaly stanovy určitým členům představenstva více hlasů. Takovýto postup je však v rozporu s principy rovného postavení jednotlivých členů představenstva. Pro společnosti s jediným akcionářem se v souladu s obvyklou zahraniční úpravou umožňuje menší počet členů představenstva. V odstavci 4 se v souvislosti s obvyklou zahraniční úpravou zakazuje dávat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti, výjimku stanoví zákon pouze v případě, že akciová společnost je součástí koncernu a je podrobena jednotnému řízení ze strany mateřské společnosti. V ustanovení § 194 odst. 5 se v případě sporu o náhradu škody přenáší důkazní břemeno o tom, zda bylo jednáno s náležitou péčí, ze společnosti či akcionářů na členy představenstva. Taková úprava je v zahraničí obvyklá. Současně se precizuje vyloučení odpovědnosti za škodu při plnění pokynu valné hromady. Daná právní úprava posiluje právní ochranu akcionářů před zneužitím práv, které členové představenstva mají. Současný obsahově sporný pojem 'náležitá péče' se nahrazuje obvyklým pojmem 'péče řádného hospodáře'. Úprava odstavce 6 upřesňuje předpoklady vzniku ručení za závazky společnosti. Odstraňuje se podmínka spočívající v tom, že společnost neuplatnila vůči členovi představenstva právo na náhradu škody. Rozhodná nadále je jenom skutečnost, že člen představenstva škodu společnosti neuhradil. Výslovně se rovněž stanoví, že ručení zaniká v okamžiku, kdy člen představenstva škodu společnosti uhradí.

odst. 1 - O průběhu zasedání představenstva a o jeho rozhodnutích se pořizují zápisy podepsané předsedou představenstva a zapisovatelem.

odst. 2 - V zápisu z jednání představenstva musí být jmenovitě uvedeni členové představenstva, kteří hlasovali proti jednotlivým usnesením představenstva nebo se zdrželi hlasování. Pokud není prokázáno něco jiného, platí, že neuvedení členové hlasovali pro přijetí usnesení.

Shrnutí

Za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo její zástupce. Společnost je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání. Omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov, společenské smlouvy, apod. není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když bylo zveřejněno.

Členové statutárního orgánu právnické osoby musí být zapsáni v obchodním rejstříku. Obchodní zákoník vyžaduje zapsat jméno a bydliště nebo firmu a sídlo osoby nebo osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členy, s uvedením způsobu, jakým jednají jménem právnické osoby, a den vzniku, popřípadě zániku jejich funkce.

Ten, kdo jedná jménem společnosti před jejím vznikem, je z tohoto jednání zavázán. Jedná-li více osob, jsou zavázány společně a nerozdílně. Jestliže společníci, popřípadě příslušný orgán společnosti tato jednání schválí do tří měsíců od vzniku společnosti, platí, že z těchto jednání byla společnost zavázána od počátku. Dále platí, že společnost nesmí převzít jiné závazky než ty, které souvisí se vznikem společnosti a z nichž jsou zavázáni zakladatelé.

Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Jednatele jmenuje valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob.

Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které volí a odvolává valná hromada, pokud není ve stanovách uvedeno jinak. Funkční období členů představenstva nesmí přesáhnout pět let. Představenstvo má nejméně tři členy (s výjimkou a. s., která má jen jediného akcionáře). Každý člen představenstva má jeden hlas. Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Členem představenstva může být pouze fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, která je plně způsobilá k právním úkonům, která je bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání.

Majetkové poměry obchodních společností

Základní kapitál (§ 58)

§ 58 ObchZ

(1) Základní kapitál společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti. Musí být vyjádřen v jednotkách české měny. Společník se účastní na základním kapitálu vkladem. Základní kapitál je součástí vlastního kapitálu.

(2) Základní kapitál se vytváří povinně v komanditní společnosti, ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti. Jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku, pokud tak stanoví zákon.

Def.: §58 ObchZ: Základní kapitál společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti.

Výše základního kapitálu kapitálové společnosti je pro případné obchodní partnery důležitým údajem o finančním postavení společnosti při jejím založení proto je zapisována do obchodního rejstříku, včetně změn výše základního kapitálu),

Základní kapitál je součástí vlastního kapitálu (§ 6 ObchZ), nekryje se zpravidla s čistým obchodním majetkem společnosti (jeho výše má jen malou vypovídací schopnost ve vztahu k hospodaření společnosti).

V účetnictví se základní kapitál vykazuje na straně pasiv bilance společnosti a je jedním z vlastních zdrojů majetku společnosti.

Základní kapitál musí být vyjádřen v jednotkách české měny.

Společník se na něm účastní svým vkladem.

Základní kapitál se povinně vytváří v akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným a v komanditní společnosti. (Jde o společnosti, jejichž společníci neručí za závazky společnosti vůbec anebo ručí v omezeném rozsahu).

Obchodní zákoník stanoví pro kapitálové společnosti minimální povinnou výši základního kapitálu, kterou musí mít nejen při založení, ale i v průběhu celé její existence.

Pozn.:

Pro veřejnou obchodní společnost obchodní zákoník vytvoření základního kapitálu nepředepisuje. Společníci veřejné obchodní společnosti se mohou ve společenské smlouvě dohodnout na vytvoření základního kapitálu v dohodnuté výši.

Základní kapitál komanditní společnosti se do obchodního rejstříku nezapisuje, neboť obchodní zákoník ani jiný zákon to nepředepisuje.

Pro veřejnou obchodní společnost obchodní zákoník vytvoření základního kapitálu nepředepisuje.

Vklad společníka (§ 59)

Def.: § 59 ObchZ: Vkladem společníka mohou být peníze, věci movité a nemovité, anebo pohledávky či jiná majetková práva, popřípadě jiné penězi ocenitelné hodnoty.

Pozn.:

Vkladem nemohou být ty pohledávky, které podle § 525 ObčZ nelze postoupit jiné osobě ani jiné nepřevoditelné majetkové hodnoty (např. osobní práva autorská).

Vkladem nemůže být po novele ani vlastní pohledávka vkladatele za společností.

Hodnoty poskytnuté společnosti za jakýmkoli jiným účelem, popřípadě bez účelu (§ 59 odst. 1 ObchZ) nemohou být vkladem a nemohou být ani dodatečně za vklad prohlášeny, neboť v okamžiku jejich poskytnutí společnosti neměla osoba tyto hodnoty poskytující úmysl nabýt nebo zvýšit svoji účast na společnosti

ObchZ rozlišuje mezi vklady peněžitými a nepeněžitými.

a)      Pro nepeněžité vklady jsou stanoveny některé odchylné podmínky (jednak obecně, jednak pak při úpravě jednotlivých forem obchodních společností). ObchZ upravuje omezení předmětů poskytovaných jako nepeněžité vklady do společnosti

zjistitelnost hospodářské hodnoty nepeněžitého vkladu – znalecký posudek (pro stanovení hodnoty nepeněžitého vkladu ad hoc soudem v každém jednotlivém případě). Hodnota nepeněžitého vkladu stanovená na základě znaleckého posudku musí odpovídat alespoň úhrnnému emisnímu kursu akcií, které mají být vydány jako protiplnění za tento vklad nebo částce, kterou se má započítávat na vklad do základního kapitálu. Požadavek, aby celý základní kapitál byl pokryt hodnotou vkladů.

hospodářská využitelnost nepeněžitého vkladu ve vztahu k předmětu podnikání (společnost může vklad přímo využít při své podnikatelské činnosti, kupř. ve vkládané nemovitosti bude míst společnost umístěnu provozní jednotku.

Pozn.:

V rozšiřování omezení nepeněžitých vkladů do společnosti je možné spatřovat tendenci omezovat nepeněžité vklady zejména do kapitálových společností. Nepeněžité vklady totiž jsou stálým zdrojem nejistoty a netransparentnosti společností a omezují význam základního kapitálu.

b)     Vklady do obchodních společností nepodléhají zdanění.

Obchodní zákoník neupravuje postoupení pohledávky, která je jedním ze způsobilých předmětů vkladu, proto se použijí pro vklad spočívající v postoupení pohledávky příslušná ustanovení občanského zákoníku, a to § 524 a násl. Pak společník může vložit svou pohledávku, pokud není její postoupení vyloučeno (viz § 525 ObčZ), do společnosti i bez souhlasu dlužníka. Spolu s pohledávkou přechází na společnost i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§ 121 odst. 3 ObčZ – příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky.

Ustanovení ObčZ o postoupení pohledávky se přiměřeně použijí i pro povinnosti společníka, který vkládá do společnosti pohledávku, vůči společnosti i vůči dlužníkovi a pro jeho odpovědnost, pro započtení pohledávky, uplatnění námitek a pro vymáhání pohledávky.

Vkladem nemůže být pohledávka, která nemůže být postižena výkonem rozhodnutí a pohledávka, jejíž vložení do společnosti by odporovalo dohodě s dlužníkem.

Kapitalizace pohledávek: rozumíme operaci, při níž věřitel společnosti upíše vklad do dlužnické společnosti, který bude splacen pomocí jeho pohledávky proti společnosti. Existují 2 právní cesty:

a)      do společnosti bude vložena samotná pohledávka jako nepeněžitý vklad (pak je vyloučeno přednostní právo akcionářů na upisování akcií) nebo

b)      vklad bude upsán jako peněžitý, ale bude splacen započtením.

Současná právní úprava vylučuje cestu nepeněžitého vkladu, ale umožňuje započtení ad b) s podmínkou, že je připouští zákonné ustanovení o příslušné formě společnosti. Tím je:

§ 108 odst. 2 pro společnost s ručením omezeným, který váže kapitalizaci na souhlas valné hromady vyslovený při zvyšování základního kapitálu a

§ 163 odst. 3 s obdobnou úpravou viz výše i u akciové společnosti.

Pozor !!!!

Kapitalizace je možná, ale je možné ji provádět jenom cestou započtení, takže nedochází k obejití přednostního práva akcionářů

Pozn.: před novelou ObchZ, tj. úpravou provedenou zák. č. 165/1998 Sb., mohl věřitel společnosti vložit do společnosti svoji pohledávku za společností jako nepeněžitý vklad, a to za podmínek stanovených zákonem, popřípadě společenskou smlouvou či stanovami.

Obchodní zákoník prohlašuje pohledávku výslovně za způsobilý předmět vkladu. Bezvýjimečně to platí pro peněžité pohledávky, pokud nebude hodnota peněžité pohledávky stanovená znaleckým posudkem rovna nule.

Nepeněžitým vkladem může být za určitých okolností i cizí směnka, ze které vyplývá povinnost konkrétní osoby (osob) odlišné od osoby, která se zavazuje vložit směnku do společnosti, zaplatit směnečný peníz – takový vklad má potom obdobnou povahu jako vklad pohledávky.

Za způsobilý předmět vkladu není závazek spočívající ve využití fyzických či duševních dovedností či znalostí společníka – fyzické osoby, popřípadě jiných osob. Do obchodní společnosti nelze vložit např. závazek vykonávat pro společnost odborné právní či jiné poradenské činnosti ani závazek k osobní účasti na realizaci předmětu podnikání. Způsobilým předmětem vkladu však není ani závazek společníka – právnické osoby – provádět pro společnost práce či poskytovat jí služby v rámci svého předmětu podnikání.

U společností s ručením omezeným a u akciových společností je stanovena povinnost splatit celý nepeněžitý vklad před zápisem výše základního kapitálu do obchodního rejstříku. Této povinnosti nemohou být zproštěni ani společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou ani stanovami.

Pro peněžité vklady neurčuje zákon dobu splacení v rámci obecné úpravy, ale v rámci právní úpravy jednotlivých forem společností.

Správa vkladu (§ 60)

Podle § 62 odst. 1 nabývá obchodní společnost právní subjektivitu ke dni svého zápisu do obchodního rejstříku. Až do této doby tedy nemůže nabývat práv a zavazovat se a do této doby tedy ani nemůže spravovat vlastní majetek. Proto stanoví obchodní zákoník povinnost zakladatelů pověřit ve společenské nebo zakladatelské smlouvě konkrétní osobu správou splacených vkladů.

Obchodní zákoník výslovně neupravuje vztah vznikající mezi zakladateli a bankou, která převzala správu peněžitých vkladů. Jde nepochybně o vztah závazkový, založený na smlouvě uzavřené mezi zakladateli a bankou, která převzala závazek spravovat vklady. Zřejmě nebude postačovat pouze uzavření běžné smlouvy o zřízení účtu, neboť má-li banka vykonávat funkci správce vkladu, musí s výkonem této funkce vyslovit souhlas. Pak smlouva o správě vkladu uzavřená mezi zakladateli a bankou musí zahrnovat nejen zřízení účtu, na který budou vklady splaceny, ale i ujednání umožňující bance vykonávat řádně funkci správce vkladu, tj. pečovat o svěřené vklady. Smlouva o správě vkladu je svojí povahou smlouvou mandátní.

Otázkou je , co považujeme za okamžik splacení vkladu.

ObchZ upravuje správcovy povinnosti po zápisu společnosti do obchodního rejstříku.

Podíl (§ 61)

Podíl společníka se určuje poměrem k míře účasti ostatních společníků na čistém obchodním majetku společnosti.

Podíl společníka na obchodní společnosti se může změnit pouze při změně základního kapitálu společnosti anebo při převodu či přechodu obchodního podílu nebo jeho části.

Velikost podílu je relativně stabilní a v zásadě nezávisí na hospodaření společnosti. Hodnota podílu je naproti tomu proměnlivá v závislosti na výši čistého obchodního majetku a tedy vlastně na hospodaření společnosti.

Pozn.:

Čistý obchodní majetek – obchodní majetek společnosti, tj. věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty - § 6 odst. 1 po odečtení jejich dluhů § 6 odst. 3.

Podíl společníka na obchodní společnosti je zásadně převoditelný, pouze podíl společníka veřejné obchodní společnosti a podíl komplementáře převádět nelze. Podíl nemůže být, s výjimkou podílu ve společnosti s ručením omezeným (§ 117a), předmětem zástavního práva a lze jej postihnout výkonem rozhodnutí.

Založení společnosti

založení obchodní společnosti

a)      společenskou smlouvou

b)      zakladatelskou listinou

c)      zakladatelskou smlouvou

d)      na základě výzvy k upisování akcií

e)      bez výzvy k upsání akcií

V období mezi svým založením a vznikem obchodní společnosti nemá právní subjektivitu a nemůže tedy nabývat práv a povinností a to ani vlastním jednáním, ani jednáním jiných osob.

Úřední ověření pravosti podpisů zakladatelů (legalizaci) provádějí zejména notáři, obecní městské nebo okresní úřady a zastupitelské úřady ČR.

Založení obchodní společnosti jediným zakladatelem připouští obchodní zákoník pouze pro kapitálové společnosti.

vznik obchodní společnosti (§ 62 ObchZ) jako právnické osoby ke dni zápisu do obchodního rejstříku.

a)      zápis do obchodního rejstříku

b)      společnost se stává právním subjektem dnem zápisu společnosti do obchodního rejstříku,tj. vzniká jako právnická osoba a až od tohoto dne může nabývat práv a povinností, vlastním jednáním se zavazovat a může být účastníkem soudního nebo jiných druhů řízení.

c)      Náležitosti návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku stanoví občanský soudní řád (§ 42 odst. 4, § 79 odst. 1 a 2) a obchodní zákoník v rámci právní úpravy jednotlivých forem obchodních společností (§ 78 odst. 2, § 96, 112 a 175).

d)      § 57 odst. 1 ObchZ ukládá nově formu notářského zápisu pro společenskou smlouvu společnosti s ručením omezeným a zakladatelskou smlouvu akciové společnosti. (podle První evropské směrnice o obchodních společnostech č. 68/151/EHS musí být ve všech státech, jejichž právo nepředvídá preventivní správní nebo soudní kontrolu založení společnosti, pořízen zakládací akt a stanovy společnosti a rovněž všechny jejich změny notářskou formou).

e)      Forma právních úkonů (§ 63 ObchZ upravuje, které právní úkony musí mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy a pro které úkony se vyžaduje forma notářského zápisu).

Forma notářského zápisu podle § 62 NotŘ předepisuje zákon pro zakladatelskou listinu, pro společenskou a zakladatelskou smlouvu kapitálových společností, pro dohodu společníků o změně právní formy, smlouvu o fúzi, smlouvu o rozdělení společnosti, rozhodnutí společníka o převzetí jmění veřejné obchodní nebo komanditní společnosti.

f)        Jednání zakladatelů (§ 64)

Zakladatelé jednají jménem společnosti před jejím vznikem.

V mezidobí mezi založením společnosti a jejím vznikem je nezbytné provést řadu úkonů a vykonat některé činnosti, zejména činnosti nezbytné k tomu, aby mohla být společnost zapsána do obchodního rejstříku. Protože společnost před zápisem do obchodního rejstříku není subjektem práva a právní úkony tedy činit nemůže, umožňuje ObchZ, aby nezbytné úkony činili zakladatelé s tím, že se jejich důsledky po vzniku přičítají společnosti – pokud je ve stanovené lhůtě společníci, popřípadě příslušný orgán společnosti schválí.

Zákaz konkurence (§ 65 ObchZ)

ObchZ upravuje osobní i věcný rozsah zákazu konkurence v rámci právní úpravy jednotlivých forem obchodních společností.

Pro osobní společnosti je právní úprava zákazu konkurence dispozitivní a společenská smlouva může vymezit věcný rozsah zákazu konkurence jinak bez jakéhokoli omezení, může jej tedy rozšířit, zúžit i zcela vyloučit.

U kapitálových společností, kde zákon připouští rozšíření věcného rozsahu zákazu konkurence (nikoli již jeho zúžení) a kde lze osobní rozsah zákazu konkurence ve společenské smlouvě, zakladatelské listině či ve stanovách rozšířit pouze v případech, kdy takové rozšíření zákon výslovně povoluje.

Práva a povinnosti orgánů a jejich členů (§ 66 ObchZ)

Pozn.: § 66 odst.2 – pro vztah mezi obchodní společností a členem jejího statutárního či jiného orgánu nebo společníkem se přiměřeně použije ustanovení o povinnostech mandatáře a o jeho odpovědnosti. Tento vztah není v žádném případě vztahem pracovně-právním. Taková smlouva bude zpravidla smlouvou nepojmenovanou. Smlouva se svojí povahou bude blížit mandátní smlouvě. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena. Nesplnění těchto požadavků má za následek neplatnost smlouvy.

Pozn.: Zlaté padáky ztíženy:

Odpovědnost a ručení osob, které na základě dohody, podílu na společnosti či jiné skutečnosti ovlivňují podstatným způsobem chování společnosti, přestože nejsou orgány ani členy orgánů společnosti, bez zřetele k tomu, jaký vztah ke společnosti mají (naše úprava jde dokonce nad rámec zahraničních úprav).

Ručení statutárních orgánů obchodních společností

Statutární orgány jsou zejména povinny:

a)      vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře (případně s odbornou péčí) - § 567, § 194 odst.5, § 135 odst.2 obch. zák.

b)      dodržovat zákaz konkurence vyplývající ze smlouvy, stanov a kogentních ustanovení obchodního zákoníku (obecná úprava zákazu konkurence je v § 65 obch.zák., speciální úprava je pak uvedena jednotlivě pro každou formu obchodní společnosti v §§ 84, 99, 136 a 196 obch. zák.)

c)      dodržovat omezení jednatelského oprávnění vyplývajícího ze společenské smlouvy, ze stanov, z rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady (§§ 13 odst. 5, 133 odst.2 a 191 odst. 2 obch.zák.).

Tyto povinnosti statutárních orgánů jsou, zejména v případě jednatelů společnosti s ručením omezeným a členů představenstva akciových společností, zákonem dále specifikovány, například mají povinnost

zajistit řádné vedení evidence a účetnictví

vést seznam společníků a zajistit jejich informování o záležitostech společnosti

podávat včas návrhy na zápis změn do obchodního rejstříku a zakládat do sbírky listin zákonem stanovené dokumenty (§ 27 obch. zák.)

zveřejňovat rozhodnutí valné hromady o zvýšení nebo snížení základního kapitálu, jakož i dalších údajů stanovených jinými předpisy (například zákon o cenných papírech, zákon o účetnictví).

Nesplnění právních povinností při výkonu působnosti statutárních orgánů s sebou nese odpovědnost za škodu, která tak společnosti vznikla. Vedle obchodně právní odpovědnosti může v některých případech za jednání či opomenutí statutárního orgánu nastoupit i odpovědnost trestní. Pro oba druhy odpovědnosti je podstatná, leckdy ne všem společníkům, kteří současně vykonávají funkci statutárního orgánu společnosti zřejmá skutečnost, že majetek společnosti není od okamžiku vzniku společnosti již majetkem společníků, který do společnosti vložili, ale je ve vlastnictví společnosti.

A tak členové statutárních orgánů mohou svým jednáním (či opomenutím) způsobit společnosti škodu jednak přímo, nebo tím, že jménem společnosti poškodí třetí osobu.

Co přinesla velká novela

Velká novela obchodního zákoníku zakotvila mnoho pozitivních změn v úpravě odpovědnosti statutárních orgánů za škodu, kterou společnosti způsobili, ať již jde o neplatnost ustanovení smluv, které vylučují nebo omezují odpovědnost člena statutárního orgánu, nebo přenesení důkazního břemene o odpovědnosti za škodu na člena statutárního orgánu.

Protože jsou však velmi často členy statutárních orgánů obchodních společností jejich společníci, není samotné právo společnosti na náhradu škody proti statutárnímu orgánu, dostatečnou ochranou zájmů a práv věřitelů obchodních společností. Je tomu tak proto, že společnost nemá povinnost náhradu škody na statutárním orgánu vyžadovat, a velmi často tak tedy nečiní. Z tohoto důvodu obchodní zákoník zavedl institut ručení členů statutárních orgánů obchodních společností.

Obchodní zákoník upravuje čtyři formy obchodních společností, přičemž u veřejné obchodní společnosti jsou statutárním orgánem všichni společníci a tito ručí za závazky společnosti celým svým majetkem. V komanditní společnosti pak platí stejná úprava pro komplementáře.

Komanditisté, kteří nejsou statutárním orgánem společnosti pak ručí za závazky společnosti pouze do výše svých nesplacených vkladů a celým svým majetkem za závazky ze smluv, které uzavřeli jménem společnosti bez zmocnění.

Úprava ručení jednatelů společnosti s ručením omezeným a členů představenstva akciové společnosti je shodná a je možné ji rozdělit právě s ohledem na subjekty oprávněné z náhrady škody do dvou oblastí.

Ručení ve vztahu k věřitelům společnosti, tedy subjektům stojícím mimo společnost:

základním předpokladem ručení členů statutárních orgánů za závazky společnosti je v tomto případě fakt, že odpovídají společnosti za škodu

dalším předpokladem je, že některý z odpovědných členů představenstva škodu společnosti neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti díky její platební neschopnosti nebo z důvodu, že společnost zastavila platby

zákon dále stanoví, že členové statutárního orgánu společnosti, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně (tj. věřitel může žádat plnění po jednom ručícím členovi, či po všech ručících členech až do výše škody)

rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů statutárních orgánů k náhradě škody

ručení zaniká v momentě, kdy člen statutárního orgánu škodu společnosti uhradí

Ručení ve vztahu ke společníkům

základním předpokladem ručení členů statutárních orgánů je i zde to, že odpovídají společníkovi za škodu v důsledku toho, že rozhodnutí valné hromady bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami nebo za poskytnutí zadostiučinění v případě porušení základních práv společníka.

Zákon dále stanoví, že členové statutárního orgánu společnosti, kteří odpovídají společnosti za škodu, kterou jí způsobili tím, že nepostupovali v souvislosti s přijímáním usnesení valné hromady v souladu s jejich povinnostmi, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, přičemž není rozhodující, zda soud vyslovil v důsledku takového postupu usnesení valné hromady neplatným.

Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů statutárních orgánů k náhradě škody.

Ručení zaniká v momentě, kdy člen statutárního orgánu škodu společnosti uhradí.

Na druhou stranu sebou velká novela přinesla určité zmírnění v odpovědnosti statutárních orgánů a to nejen zněním § 66 c, podle kterého za splnění povinnosti k náhradě škody ručí každý, kdo pomocí svého vlivu přiměl člena statutárního orgánu společnosti, jednat ke škodě společnosti nebo společníků.

Tam kde mezi společnostmi bude podepsána ovládací smlouva, odpovídají členové statutárního orgánu řídící společnosti při udělování pokynů společnosti řízené, i za škodu, kterou jí způsobí tím, že nepostupovali s péčí řádného hospodáře. V takovém případě za úhradu náhrady škody ručí řídící společnost. Vznikne-li takovým jednáním škoda i věřitelům řízené společnosti, odpovídají za ni členové statutárního orgánu řídící společnosti společně a nerozdílně, jen pokud nárok věřitele nemůže být uspokojen z majetku řízené společnosti. Řídící společnost je i v tomto případě ručitelem.

Zvláštnosti společností s registrovanými akciemi

Akciová společnost je dle § 154 obchodního zákoníku společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. ………………………..

Jak je uvedeno v předchozím textu, základní kapitál akciové společnosti je rozvržena na určitý počet akcií. Pojem akcie je přesně vymezen v § 155 obchodního zákoníku. „Akcie“ je cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.“.

Jelikož však budeme mluvit především o „registrovaných akciích“, je nutno si vymezit i tento pojem. Ten je vymezen tentokráte v § 71 Zákona o cenných papírech. „Cenný papír, který je přijat k obchodování na veřejném trhu, je registrovaný cenný papír“ (v našem případě tedy akcie). O přijetí cenného papíru k obchodování na veřejném trhu organizátor veřejného trhu – v ČR je to tedy Burza cenných papírů Praha. V Zákoně o burze cenných papírů (214/1992 Sb.) v § 21 je pak upraveno, že o přijetí cenného papíru k burzovnímu obchodu rozhoduje burzovní komora (nebo burzovní výbor, je-li zřízen), a to na žádost emitenta CP. Zároveň pak komora rozhodne o tom, zda se bude s CP obchodovat na hlavním nebo jiném trhu s CP.

Ještě se ale vrátím k Zákonu o cenných papírech (591/1992 Sb.). V § 71 odst. 3 jsou totiž vymezeny podmínky, za kterých může být cenný papír přijat k obchodování na veřejném trhu. Musí být splněny tyto podmínky:

• jsou splněny všechny předpoklady, které na něj a na jeho emitenta klade zákon (obchodní zákoník)
• Komise schválila prospekt cenného papíru (§ 75 odst. 1), nevyplývá-li z tohoto zákona něco jiného (Prospekt schvaluje na žádost emitenta Komise, musí obsahovat veškeré informace, které jsou nezbytné pro investory k přesnému a správnému posouzení cenného papíru, majetku a závazků emitenta, jeho finanční situace, zisku a ztrát a vyhlídek budoucího vývoje. Informace obsažené v prospektu musí být formulovány srozumitelně, způsobem umožňujícím snadnou analýzu – jeho náležitosti stanoví Vyhláška MF),
• prospekt podle písmene b) byl v souladu s § 77 odst. 1 uveřejněn a od tohoto uveřejnění uplynula lhůta nejméně jednoho dne,
• nejsou organizátorovi veřejného trhu známy okolnosti, které by v případě přijetí cenného papíru k obchodování na veřejném trhu mohly vést k poškození investorů nebo vážnému ohrožení jejich zájmů nebo ohrožení důležitých veřejných zájmů.

V § 72 jsou pak detailně vymezeny další podrobnější podmínky přijetí CP na Burzu. Mimo jiné mohu zmínit některé podmínky, které se týkají akcií. V odst. 1 písm. c) se dočteme, že pokud chce být přijat CP k obchodování, pak „. je-li akcií, jeho kurz nebo předpokládaný kurz násobený počtem vydávaných akcií dosahuje 1 000 000 EUR s tím, že nelze-li předpokládaný kurz odhadem určit, musí dosahovat uvedených částek vlastní kapitál emitenta akcií; to však neplatí o akciích, pokud jejich emitent již vydal akcie stejného druhu a tyto akcie byly přijaty k obchodování na veřejném trhu, kde se o přijetí akcií k obchodování žádá“.

V odst. 1 písm. d) je pak další podmínka přijetí CP, která se týká i akcií:“. emitent uveřejnil účetní závěrku v souladu se zvláštním zákonem nejméně za tři po sobě následující roky předcházející roku, ve kterém je podána žádost o přijetí cenného papíru k obchodování na veřejném trhu“. Dle písmena f) nesmí být omezena převoditelnost CP. Písmeno g) pak ukládá povinnost, aby byl splacen emisní kurz CP (jsou zde vymezeny také podmínky, kdy to nemusí platit)

Asi nejpodstatnějším faktem, který se týká akcií, který musí být pro přijetí k obchodování splněn, je však asi skutečnost skrytá pod písmenem i) (stále par.72 odst.1). Je zde dáno, „že je-li CP akcií, pak musí být rozptýleno mezi veřejnost alespoň 25 % jmenovité hodnoty všech jeho kusů, které mají být přijaty k obchodování na veřejném trhu, nebo alespoň takové nižší množství jeho kusů, které s ohledem na svůj značný objem a rozptyl mezi veřejností zaručuje bezproblémové obchodování na veřejném trhu“.

Specifika registrovaných CP zmíněná v Obchodním zákoníku

V této pasáži se tedy zaměřím na základní rozdíly, které z Obchodního zákoníku ohledně

registrovaných CP vyplývají. Budu postupovat tím způsobem, že se budu snažit popsat každý paragraf, kde je o registrovaných papírech zmínka a zároveň se pokusím najít rozdíl oproti společnostem, které registrované CP nemají.

- Podíly na zisku společnosti

Právo na podíl na zisku společnosti je popsáno hned v prvním odstavci tohoto paragrafu. V něm se praví, že „akcionář má právo na podíl na zisku společnosti (dividendu), který valná hromada podle hospodářského výsledku schválila k rozdělení“. O registrovaných akciích se pak zmiňuje odstavec 9.

odst. 9 Jsou-li akcie společnosti registrované nebo sice registrované nejsou, ale byly vydány na majitele, je představenstvo povinno oznámit den výplaty dividendy, místo a způsob její výplaty, popřípadě rozhodný den způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady, neurčí-li stanovy něco jiného

U běžných akcií se pak postupuje podle odst. 7 resp. odst. 8. V nich je uvedeno následující:

Odst.7: „Nestanoví-li stanovy nebo rozhodnutí valné hromady něco jiného, je dividenda a tantiéma splatná do tří měsíců ode dne, kdy bylo přijato usnesení valné hromady o rozdělení zisku.“

Odst.8: „Neurčí-li stanovy nebo usnesení valné hromady anebo dohoda s akcionářem jinak, je společnost povinna vyplatit dividendu na své náklady a nebezpečí na adrese akcionáře vedené v seznamu akcionářů ke dni splatnosti dividendy, pokud vydala akcie na jméno, nebo na adrese vedené v evidenci zaknihovaných cenných papírů v části určené pro emitenta k rozhodnému dni, pokud vydala zaknihované akcie na majitele. Pokud společnost vydala listinné akcie na majitele, určí místo výplaty dividendy stanovy nebo rozhodnutí valné hromady, pokud nebylo dohodnuto něco jiného. Nebylo-li místo výplaty určeno, vyplatí společnost dividendu akcionáři v místě sídla společnosti“

§ 183a – Nabídka převzetí

Prakticky celý paragraf 183 je protkán zmínkami o registrovaných cenných papírech a část 183e je věnována právě jen odlišnostem v postupech při nabídce převzetí společností s registrovanými cennými papíry. První zmínka je však již v paragrafu 183a. Pravda, je to zmínka minimální a váže se k odst. 4 tohoto paragrafu. Ten upravuje náležitosti, které musí nabídka převzetí obsahovat. V písmeně b) tohoto odstavce se pak dočteme, že mimo jiné musí obsahovat: „označení účastnických cenných papírů, na něž se nabídka převzetí vztahuje, jejich druhu, formy, podoby, popřípadě jmenovité hodnoty a případné omezení nebo podmínku podle odstavce 3; u registrovaných účastnických cenných papírů i jejich označení podle mezinárodního systému číslování pro identifikaci cenných papírů (ISIN)“

Ještě než se více ponořím do této tématiky, měl bych asi zmínit, že termín „Nabídka převzetí“ je termín nový, který zavedla novela obchodního zákoníku k 1.1. 2001. Pojem „Nabídka převzetí“ nahradil v zákoně dřívější „Veřejný návrh na koupi akcií“ Nabídkou převzetí je veřejný návrh smlouvy o koupi cenných papírů, s nimiž je spojeno právo účasti na akciové společnosti, určený majitelům těchto cenných papírů. Navrhovatel v ní projevuje vůli nabýt účastnické cenné papíry cílové společnosti v rozsahu, který mu umožní ovládnutí společnosti, nejde-li o povinnou nabídku převzetí, kterou se zaobírá speciálně par. 183b, proti zaplacení jejich ceny nebo výměnou za jiné C. (Nabídka převzetí se může týkat i zatímních listů).

§ 183b – Povinná nabídka převzetí při ovládnutí cílové společnosti

V tomto paragrafu se, jednoduše řečeno, řeší problematika „Nabídky převzetí“ v tom případě, kdy má společnost registrované (a pro nás tedy zajímavé) akcie. Stěžejním je v tomto případě hned odst. 1. V něm se dočteme následující:“ Jsou-li účastnické cenné papíry cílové společnosti registrované, je akcionář, který získá buď sám nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě (§66b ) podíl na hlasovacích právech (§ 183d), který mu umožňuje ovládnutí společnosti (§ 66a), povinen do 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v němž akcionář tento podíl získá nebo překročí, učinit nabídku převzetí všem majitelům účastnických cenných papírů cílové společnosti. Podá-li tento akcionář žádost podle odstavce 8 nebo 11, prodlužuje se tato lhůta o dobu 20 pracovních dnů. Stejnou povinnost má i akcionář a osoby jednající s ním ve shodě, jejichž podíl na účastnických cenných papírech nebo hlasovacích právech získaný podle první věty dosáhne nebo překročí hranici dvou třetin a tří čtvrtin hlasovacích práv. Povinnost učinit nabídku převzetí vzniká dnem následujícím po dnu, v němž akcionář podíl, který tuto povinnost zakládá, získá nebo překročí

Povinná nabídka převzetí se tedy vztahuje na případy, kdy účastnické cenné papíry cílové společnosti jsou registrované. Před novelou byl akcionář povinen učinit veřejný návrh smlouvy a o koupi veřejně obchodovatelných akcií (dnes nabídka převzetí), jestliže získal sám nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě podíl na veřejně obchodovatelných akciích s nimiž je spojeno hlasovací právo v rozsahu jedné poloviny, dvou třetin a tří čtvrtin. Nyní je tedy zákon přísnější. Dnes je akcionář povinen učinit nabídku převzetí, jestliže dosáhne nebo překročí podíl na registrovaných akciích v rozsahu 5 %, 10%atd. (upraveno § 183d), který mu umožňuje ovládnutí společnosti. Stejná zůstala v tomto případě oznamovací lhůta, která je i po novele 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v němž akcionář tento podíl překročil. Stejnou povinnost má pak dle tohoto paragrafu i akcionář a osoby jednající s ním ve shodě, jejichž podíl na účastnických cenných papírech nebo hlasovacích právech dosáhne nebo překročí úroveň dvou třetin a tří čtvrtin hlasovacích práv. Jako dodatek mohu také poznamenat, že dle odst. 14 má povinnost učinit nabídku převzetí také osoba, jež sama nebo společně s osobami, s nimiž jedná ve shodě, ovládne akcionáře, který sám nebo společně s osobami jednajícími ve shodě má podíl na hlasovacích právech v cílové společnosti v tom rozsahu, který zákon uvádí.

Odst. 3 tohoto paragrafu pak uvádí situace, na které se povinnost daná odst. 1 nevztahuje. Jako příklad mohu zmínit například FNM, Pozemkový fond ČR, obce, ČNB nebo například pokud jde o právního nástupce, který vstupuje do všech práv a závazků akcionáře, jestliže tento akcionář povinnost podle odst. 1 již splnil. Oproti minulé úpravě došlo v tomto bodě k rozšíření okruhu osob, na které se ustanovení odst. 1 nevztahuje.

V odstavcích 8 a 11 jsou následně uvedeny základní situace, ve kterých Komise pro cenné papíry na základě žádosti akcionáře může povinnost vyplývající z odst. 1 zrušit. Může se tak dít například v případě, kdy o to požádal akcionář, který sníží svůj podíl na hlasovacích právech pod rozsah, který založil jeho povinnost učinit nabídku převzetí ve lhůtě uvedené v odst. 1 (60 dnů) tím, že převedl účastnické cenné papíry na jinou osobu s cílem nevykonávat sám ani prostřednictvím jiných osob rozhodující vliv v cílové společnosti. Paragraf 11 se zase týká situace, kdy by mělo být daného hlasovacího podílu dosaženo v důsledku zvýšení základního kapitálu za účelem odvrácení úpadku společnosti nebo za účelem dosažení či udržení kapitálové přiměřenosti anebo jen za účelem zajištění závazku.

Poslední poznámka k tomuto paragrafu se bude týkat odst. 15. V něm je vymezena další skutečnost, při které povinnost učinit nabídku převzetí nevzniká. Je to tehdy, pokud akcionář sám nebo společně s osobami, s nimiž jedná ve shodě, ovládl společnost na základě nepodmíněné a neomezené nabídky převzetí učiněné v souladu s tímto zákonem a za cenu podle § 183c odst.3. Podle různých výkladů je nedostatkem novelizované úpravy to, že nepodmíněná a neomezená nabídka není v obchodním zákoníku definována. Definici nepodmíněné a neomezené nabídky je tak nutno dovodit z § 183c odst. 1. Nabídka je neomezená tehdy, jestliže není omezena určitým nejvyšším počtem účastnických cenných papírů. Nabídka je nepodmíněná, jestliže neobsahuje podmínku spočívající v tom, že počet účastnických cenných papírů obsažený v oznámení nebo oznámeních o přijetí nabídky převzetí dosáhne alespoň počtu účastnických cenných papírů v něm uvedených. Toto ustanovení znamená, že akcionář, který již jednou nabídkovou povinnost splnil, nemusí povinnou nabídku převzetí učinit znovu. Pokud by však tento akcionář učinil povinnou nabídku převzetí z důvodu, že získal podíl, který mu umožňuje ovládnutí společnosti ve smyslu § 66a a později by dosáhl nebo překročil hranici dvou třetin hlasovacích práv, pak je povinen učinit novou nabídku.

§ 183c – Společná ustanovení pro povinné nabídky převzetí

Odst. 1 jsem probral už na předešlé stránce a proto začnu až s odst. 2. Ten praví: „Odvolání povinné nabídky převzetí je nepřípustné a po uveřejnění ji lze měnit pouze tak, že bude pro zájemce výhodnější. Lhůta pro převedení cenných papírů a zaplacení kupní ceny nesmí být delší než 60 dnů od uzavření smlouvy“. Rozdíl oproti předešlé úpravě je zde v tom, že lze po uveřejnění nabídku měnit. Je dán také předpoklad této změny, a to ten, že nabídka bude pro zájemce výhodnější. Nově se tedy také stanovuje zmíněná lhůta pro převedení cenných papírů a zaplacení kupní ceny.

Velmi podstatným ustanovením je pak odst. 3, který se týká ceny uvedené v povinné nabídce převzetí. I tuto pasáž zákona nejdříve ocituji: „Cena nebo směnný poměr uvedené v povinné nabídce převzetí musí být přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů Při stanovení ceny pro účely povinné nabídky převzetí při ovládnutí společnosti se přihlédne k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, které byly evidovány Střediskem cenných papírů podle odstavce 4 (dále jen 'průměrná cena'). Jestliže akcionář nebo osoba jednající s ním ve shodě nabyla v posledních 6 měsících cenné papíry, které jsou předmětem nabídky převzetí, za cenu vyšší, než je průměrná cena (dále jen 'prémiová cena'), nesmí být cena navrhovaná v nabídce převzetí nižší než prémiová cena snížená až o 15 %, jestliže stanovy tuto odchylku nevylučují nebo nezpřísňují. Takto snížená prémiová cena nesmí být nižší než průměrná cena“.

Odst. 4 následně ještě dodává, že „Středisko cenných papírů eviduje ceny z obchodů s registrovanými účastnickými cennými papíry, které mu byly oznámeny anebo byly uveřejněny, a sdělí jakékoliv osobě do tří pracovních dnů od doručení žádosti průměrnou cenu podle odstavce 3 stanovenou ke dni uvedenému v žádosti“

§ 183d – Oznamovací povinnost

V tomto paragrafu došlo oproti novele také ke změnám, což jsem zmínil již v předchozím textu. Osoba, která nabude nebo zcizí účastnický cenný papír společnosti se sídle v ČR, jejíž akcie jsou registrované, a v důsledku jeho nabytí nebo zcizení dosáhne nebo překročí její podíl na hlasovacích právech společnosti hranice 5 %, 10 %, 15 %, 20 %, 25 %, 30 %, jedné třetiny, 40 %, 45 %, 50 %, 55 %, 60 %, dvou třetin, 70 %, 75 %, 80 %, 90 % a 95 % všech hlasovacích práv této společnosti anebo se sníží pod tyto hranice, oznámí tuto skutečnost písemně společnosti, Komisi pro cenné papíry a Středisku cenných papírů, které ji uveřejní podle zvláštního právního předpisu. Nově je tedy zavedena hranice 5 % a namísto hranice 35 % je stanovena hranice jedné třetiny a namísto 65 % je stanovena hranice dvou třetin.

V následujících pasážích tohoto paragrafu je mimo jiné upravena nově také povinnost podle § 183d odst.1, která musí být splněna do 3 pracovních dnů, přičemž postačí, když v této lhůtě je oznámení odesláno. Oznamovatel, který je v prodlení s plněním oznamovací povinnosti, nesmí smluvně nabývat další účastnické cenné papíry. Zajímavý je odst. 5. V něm je dáno, že oznamovací povinnosti podléhá také zvýšení nebo snížení podílu na hlasovacích právech v důsledku zvýšení nebo snížení základního kapitálu. Jsou zde však také hned vymezeny dva případy, kdy zvýšení podílu na hlasovacích právech oznamovací povinnosti nepodléhá. Je to tehdy, jestliže hlasovací právo nelze vykonat z důvodu stanovených zákonem, stanovami nebo na základě rozhodnutím státního orgánu, a nebo jestliže jde o prioritní akcie (§ 159), u nichž stanovy společnosti vylučují hlasovací právo, ledaže z důvodů stanových zákonem nebo stanovami hlasovacích práv nabyly.

I v tomto případě jsou pak v tomto paragrafu vymezeny například ty stavy, kdy oznamovací povinnost zaniká, či kdy ji může zrušit Komise pro cenné papíry (odst. 7,8).

§ 183e – Zvláštnosti postupu při nabídce převzetí týkající se registrovaných cenných papírů

V ustanovení tohoto paragrafu jsou upraveny zvláštnosti postupu při nabídce převzetí týkající se registrovaných účastnických cenných papírů. Hlavním smyslem navrhované úpravy je zabránit zneužití důvěrných informací a zabránit spekulacím s cenami účastnických cenných papírů na veřejných trzích v souvislosti s nabídkou převzetí. Stanovené povinnosti plně korespondují s požadavky návrhu „Třinácté směrnice“ a oprávnění, která v této souvislosti zákon přiznává KPCP, odpovídají obvyklým úpravám ve státech, kde je nabídka převzetí podrobena právní regulaci.

Ustanovení odst. 1 ukládá navrhovateli povinnost učinit opatření k tomu, aby zabránil předčasnému a nerovnému šíření informací o svém záměru učinit nabídku převzetí registrovaných CP nebo o záměrech, které mohou založit jeho povinnost tuto nabídku učinit. O přijatých opatřeních a o podezřeních z využívání důvěrných informací je navrhovatel povinen neprodleně písemně informovat KPCP. Přesné znění odst. 1 je takovéto: „Navrhovatel je povinen učinit opatření, aby zabránil předčasnému a nerovnému šíření informací o svém záměru učinit nabídku převzetí registrovaných cenných papírů nebo o záměrech, které mohou založit jeho povinnost tuto nabídku učinit. Zejména je povinen poučit osoby, které tyto záměry znají, o zákazu využívat důvěrné informace a učinit potřebná organizační opatření k tomu, aby využití těchto informací zabránil, a kontrolovat, zda k jejich využívání nedochází. O přijatých opatřeních a o podezření z využívání důvěrných informací je povinen neprodleně písemně informovat Komisi pro cenné papíry.“

Malá změna oproti předchozí úpravě je v odst. 2. Ten kromě náležitostí uvedených v § 183a odst. 4 (minimální náležitosti nabídky převzetí) a v § 183c odst. 1 dává navrhovateli povinnost uvést v nabídce převzetí také průměrnou cenu, popřípadě cenu prémiovou.

Odst. 3: „Navrhovatel je povinen písemně oznámit Komisi pro cenné papíry bez zbytečného odkladu rozhodnutí o záměru učinit nabídku převzetí nebo vznik povinnosti učinit nabídku převzetí a informaci o přijetí rozhodnutí o záměru učinit nabídku převzetí vhodným způsobem uveřejnit“

Odst. 4: „Jestliže došlo ke značnému pohybu kursu nebo vznikly dohady anebo spekulace ve vztahu k připravované nabídce převzetí a lze očekávat, že mohou mít vliv na její přípravu nebo na koupi účastnických cenných papírů, je navrhovatel povinen vhodným způsobem uveřejnit informaci o záměru učinit nabídku převzetí nebo o skutečnostech, které založily nebo mohou založit povinnost učinit nabídku převzetí, bez zbytečného odkladu poté, co takovou skutečnost zjistil, a písemně to oznámit představenstvu a dozorčí radě cílové společnosti.“

Odst. 5: „Komise pro cenné papíry může na žádost navrhovatele a s přihlédnutím k zájmům majitelů registrovaných účastnických cenných papírů povolit odložení povinnosti uveřejnit informace uvedené v odstavci 3 nebo 4, jestliže by tím mohly být ohroženy oprávněné zájmy navrhovatele nebo osob jednajících s ním ve shodě.“

Odst. 6: „Členové představenstva a dozorčí rady cílové společnosti mají ve vztahu k informacím získaným od navrhovatele v souvislosti s nabídkou převzetí povinnost mlčenlivosti až do jejího uveřejnění. Ustanovení odstavce 1 platí obdobně. Představenstvo cílové společnosti je však povinno uveřejnit získané informace, jestliže se tím zabrání využití důvěrných informací a deformacím kapitálového trhu nebo došlo-li ke značnému pohybu kursu nebo nastaly dohady anebo spekulace ve vztahu k připravované nabídce převzetí a lze očekávat, že mohou mít vliv na její přípravu nebo na následnou koupi akcií. Představenstvo cílové společnosti je povinno doručit Komisi pro cenné papíry stanovisko k nabídce převzetí zpracované podle § 183a odst. 11 písm. c) do dvou pracovních dnů po jeho zpracování.

Odst. 7: „Nabídku převzetí týkající se registrovaných cenných papírů lze uveřejnit jen se souhlasem Komise pro cenné papíry. Navrhovatel je povinen předložit nabídku převzetí podle § 183a odst. 4 Komisi pro cenné papíry do 5 dnů od uveřejnění informace o přijetí rozhodnutí o záměru ji učinit podle odstavce 3, popřípadě od udělení souhlasu k nabídce převzetí příslušným státním orgánem podle zvláštního právního předpisu a požádat o její souhlas s obsahem nabídky převzetí, popřípadě o souhlas s nabytím účastnických cenných papírů cílové společnosti, jestliže zvláštní právní předpis takový souhlas vyžaduje. Je-li k nabídce převzetí potřebný souhlas jiného státního orgánu, je navrhovatel povinen předložit i rozhodnutí, jímž byl potřebný souhlas udělen, ledaže zvláštní právní předpis stanoví, že k uveřejnění nabídky převzetí postačí, aby byla podána žádost o vydání souhlasu. Vyžaduje-li se ověření ceny nebo směnného poměru cenných papírů posudkem znalce, je povinen předložit i posudek znalce. Je-li navrhovatelem zahraniční osoba, je povinna ustanovit si zmocněnce, který musí být obchodníkem s cennými papíry nebo advokátem se sídlem v České republice.“

Odst. 8: „Komise pro cenné papíry může do osmi pracovních dnů od předložení nabídky převzetí uložit navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě změnil:

a) navrhovanou cenu nebo směnný poměr akcií s ohledem na obvykle používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti,

b)minimální počet účastnických cenných papírů, jehož dosažení je podmínkou uzavření smlouvy podle § 183a odst. 3, nebo

c) druh a počet cenných papírů nabízených ke směně.“

Odst. 9: „Jestliže Komise pro cenné papíry nedoručí navrhovateli ve lhůtě uvedené v odstavci 8 své stanovisko k obsahu nabídky převzetí, popřípadě v této lhůtě neudělí požadovaný souhlas s nabytím účastnických cenných papírů cílové společnosti anebo nabídku převzetí nezakáže, platí, že s nabídkou převzetí souhlasí; při postupu podle odstavce 8 běží lhůta od doručení změněné nabídky převzetí znovu. Své stanovisko může Komise pro cenné papíry ve lhůtě uvedené v odstavci 8 doplňovat nebo měnit. Ve stejné lhůtě může Komise pro cenné papíry oznámit navrhovateli, že lhůtu podle předchozí věty z důležitých důvodů prodlužuje, avšak nejdéle o dalších pět pracovních dnů.“

Odst. 10: „Komise pro cenné papíry může nabídku převzetí zakázat:

a) ve lhůtě uvedené v odstavci 8, je-li v rozporu s právními předpisy, nebo

b) do 3 pracovních dnů ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro její změnu podle odstavce 8 anebo provedená změna neodpovídá změně uložené.“

Odst. 11: „Komise pro cenné papíry je oprávněna požadovat, aby navrhovatel prokázal původ a dostatek zdrojů pro splnění závazků, jež mohou vzniknout z nabídky převzetí, popřípadě aby složil na účet u banky zálohu za podmínek a ve výši stanovené Komisí pro cenné papíry. Jestliže navrhovatel tomuto požadavku nevyhoví, Komise pro cenné papíry může nabídku převzetí zakázat.“

Odst. 12: „Jestliže zákon pro nabytí účastnických CP vyžaduje souhlas KPCP, lze nabídku převzetí uveřejnit až po udělení souhlasu podle odst. 9 a smlouva na základě nabídky převzetí může být uzavřena pouze na veřejném trhu. Navrhovatel je povinen uveřejnit nabídku převzetí podle par. 183a odst. 2, včetně posudku znalce nejpozději do 15 pracovních dnů ode dne udělení souhlasu“

Odst. 14: „Povinnost mlčenlivosti podle odstavce 6 mají i akcionáři cílové společnosti, její zaměstnanci a zaměstnanci navrhovatele, kteří získali informace uvedené v odstavci 6.“

§ 183h – Nabídka odkoupení

Tento paragraf je jedním z dalších, kde se nám vyskytuje výraz registrovaný cenný papír – a to hned dvakrát. Nabídku odkoupení zavedla až poslední novela obchodního zákoníku. Komise pro cenné papíry může nyní na žádost menšinového akcionáře uložit akcionáři nebo akcionářům jednajícím ve shodě povinnost učinit nabídku na odkoupení účastnických cenných papírů cílové společnosti od menšinových akcionářů, a to jestliže jsou splněny zákonem dané podmínky. Ty jsou tyto:

• akcionář nebo akcionáři jednající ve shodě mají účast na společnosti v rozsahu 95 % hlasovacích práv,
• účastnické cenné papíry jsou registrované
• žadatel není osobou jednající ve shodě s většinovým akcionářem
• odůvodňují to závažné skutečnosti

Odst. 3 k tomu dodává: „Akcionář, který sám nebo společně s osobami, s nimiž jedná ve shodě, disponuje hlasovacími právy v rozsahu uvedeném v odstavci 1 písm. a), je oprávněn učinit nabídku na odkoupení s tím, že po splnění závazků z nabídky na odkoupení dojde ke zrušení registrace účastnických cenných papírů. Nabídka na odkoupení podle předchozí věty nahrazuje postup při zrušení registrace účastnických cenných papírů podle § 186a odst. 1 a 2.“ (§ 186a odst. 1 a 2 bude probrán na následujících stránkách

Tento paragraf se věnuje rozhodování valné hromady (§ 184 ). Dle odst. 1 tohoto paragrafu rozhoduje valná hromada většinou hlasů přítomných akcionářů, pokud tento zákon nestanoví jinak. Pochopitelně jsou případy, kdy „zákon stanoví jinak“ a mezi ně patří i ustanovení, které se týká registrovaných CP. V odst. 3 je totiž dáno, že: „..k rozhodnutí valné hromady o změně druhu nebo formy akcií, o změně práv spojených s určitým druhem akcií, o omezení převoditelnosti akcií na jméno a o zrušení registrace akcií se vyžaduje i souhlas alespoň tří čtvrtin hlasů přítomných akcionářů majících tyto akcie“.

§ 186a

V tomto paragrafu se oproti předchozí úpravě upřesňuje postup společnosti při veřejném návrhu smlouvy o koupi cenných papírů, který je učiněn z důvodů, že došlo ke zrušení registrace účastnických cenných papírů. Odst. 1 praví, že veřejný návrh smlouvy musí být určen osobám, které byly ke dni konání valné hromady akcionáři společnosti a pro zrušení registrace nehlasovali nebo se valné hromady nezúčastnili, a to ohledně těch účastnických cenných papírů, jejichž majiteli byly ke dni konání valné hromady, a nevzdali se práva na jejich prodej společnosti. V pochybnostech v tomto případě platí (tedy nevyvratitelná právní domněnka), že osoba, která veřejný návrh smlouvy přijala, byla akcionářem společnosti v době konání valné hromady a byla majitelem toho počtu účastnických CP, který uvedla v přijetí veřejného návrhu smlouvy. Změna nastala také v tom, že rozhodnutí o zrušení registrace nebude uvedeno v notářském zápisu o průběhu valné hromady, ale v notářském zápisu o rozhodnutí valné hromady. Dle odst. 2, rozhodnutí o zrušení registrace účastnických CP musí představenstvo nově oznámit Komisi pro cenné papíry (doposud MF) a organizátorovi veřejného trhu (zůstalo nezměněno). Přesné znění odst. 1 a 2 vypadá takto:

Odst. 1: „Rozhodne-li valná hromada o zrušení registrace účastnických cenných papírů, je společnost povinna učinit do 30 dnů ode dne tohoto rozhodnutí veřejný návrh smlouvy. Veřejný návrh smlouvy musí být určen osobám, které byly ke dni konání valné hromady majiteli účastnických cenných papírů společnosti a pro zrušení registrace účastnických cenných papírů nehlasovaly nebo se valné hromady nezúčastnily, a to ohledně těch účastnických cenných papírů, jejichž majiteli byly ke dni konání valné hromady, a nevzdaly se práva na jejich prodej společnosti. Ustanovení § 220b odst. 5 se použije přiměřeně. V pochybnostech se má zato, že osoba, která veřejný návrh smlouvy přijala, byla majitelem účastnických cenných papírů společnosti v době konání valné hromady a byla majitelem toho počtu účastnických cenných papírů, který uvedla v přijetí veřejného návrhu smlouvy. V notářském zápisu o rozhodnutí valné hromady musí být jmenovitě uvedeni majitelé účastnických cenných papírů, kteří hlasovali pro zrušení registrace.“

Odst.2 Představenstvo je povinno bez zbytečného odkladu oznámit rozhodnutí valné hromady o zrušení registrace účastnických cenných papírů Komisi pro cenné papíry a organizátorovi veřejného trhu, na němž se s nimi obchoduje, a uveřejnit je způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady.“

Na předcházející odstavce pak navazují i odst. 3,4,5,6 a 7. K nim však uvedu již jen krátký komentář. Dle § 186a odst. 4 je společnost povinna nejen akcie, ale i další účastnické papíry koupit nejpozději do 1 měsíce ode dne následujícího po dni uplynutí závaznosti veřejného návrhu smlouvy. Společnost je povinna akcie koupit za cenu přiměřenou hodnotě akcií. Přiměřenost ceny musí být doložena posudkem znalce. tím se nahrazuje dosavadní právní úprava, která odkazovala na § 183c, podle něhož se cena na jednu akcii stanovila alespoň jako vážený průměr cen, které byly uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných trzích v době 6 měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy, přičemž podrobnější úpravu mělo stanovit MF na základě návrhu KPCP. Oproti předešlé úpravě se zpřesnil také postup uvedený v § 186a odst. 5 pro případ, že společnost je v prodlení s veřejným návrhem smlouvy, čímž se posiluje právní postavení akcionářů. Je-li totiž společnost v prodlení s veř. návrhem smlouvy, je osoba, jíž měl být veř. návrh. smlouvy určen, oprávněna učinit společnosti písemný návrh na uzavření smlouvy o koupi účastnických cenných papírů, jež by byla oprávněna společnost podat na základě veř. návrhu smlouvy. V odst. 6 je pak dáno, že jestliže společnost tento písemný návrh smlouvy nepřijme do 15 dnů od jeho doručení, je akcionář oprávněn domáhat se uzavření smlouvy u soudu nebo může požadovat náhradu škody způsobené mu porušením závazku uzavřít smlouvu. Může rovněž požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů. Odst. 7 následně na závěr určuje, co s takto získanými akciemi. Toto nové ustanovení ukládá akcionářům společnosti, kteří hlasovali pro zrušení registrace účastnických CP, povinnost koupit od společnosti účastnické CP, které nabyla z důvodu schválených opatření. Akcionáři jsou pak povinni zaplatit společnou cenu, kterou společnost za tyto CP zaplatila, a to do 3 měsíců ode dne, kdy je společnost koupila., a to podle poměru jmenovitých hodnot jejich akcií zvýšenou o úrok. Toto neplatí jen v případě, že společnost může prodat akcie výhodněji.

Právní úprava obsažená v předchozích ustanoveních je sice lepší než dosavadní, ale problém s neplněním povinností společnosti učinit veř. návrh smlouvy ve smyslu § 186a zásadním způsobem neřeší. Pokud společnost návrh smlouvy neučiní a nepřijme ani návrh smlouvy předložený akcionářem, nezbude akcionáři, než se obrátit na soud. Akcionář může o uzavření smlouvy resp. o náhradu škody žalovat pouze společnost, nikoli akcionáře, kteří vlivem svých hlasovacích práv rozhodli, že společnost nebude plnit své povinnosti podle § 186a. Než se akcionář domůže svých práv u soudu, může se společnost dostat např. do úpadku.

Tento paragraf vymezuje pole působnosti valné hromady. Dle odst. 1 písm. h) patří do působnosti valné hromady také rozhodnutí o registraci účastnických CP společnosti a případně také o zrušení jejich registrace.

V ustanovení odst. 2 se jedná o povinnosti představenstva[4] uzavřít smlouvu, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky. Malý rozdíl pak vyvstává právě v případě, jestliže má společnost registrované CP. V případě, že společnost vydala registrované účastnické CP vyžaduje se k tomu to kroku navíc souhlas valné hromady.

§ 209a – Kombinované zvýšení základního kapitálu

O zvýšení základního jmění schvaluje dle § 202 odst. 1 valná hromada společnosti. V zásadě může být ZJ jmění zvýšeno z vlastních zdrojů společnosti (§ 208) nebo upsáním nových akcií (§ 203). Existuje také institut „Podmíněné zvýšení základního kapitálu“ (§ 207). Jeho definici uvádí odst. 1 tohoto paragrafu (207) :“ Pokud se valná hromada usnesla na vydání vyměnitelných nebo prioritních dluhopisů, přijme současně usnesení o zvýšení základního kapitálu v rozsahu, v jakém mohou být uplatněna výměnná práva z vyměnitelných dluhopisů nebo přednostní práva z prioritních dluhopisů“. Kombinované zvýšení základního kapitálu je tady jakýmsi čtvrtým způsobem navýšení základního jmění společnosti. V následujících odstavcích uvidíme, že se blízce dotýká právě společností s registrovanými CP.

Odst. 1: „Zvyšuje-li základní kapitál společnost, jejíž akcie jsou registrované a jejichž kurs na veřejném trhu v době rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu nedosahuje výše jmenovité hodnoty akcie, nebo zvyšuje-li se základní kapitál upisováním akcií zaměstnanci společnosti, může valná hromada v souladu se stanovami rozhodnout, že část emisního kursu upisovaných akcií bude kryta z vlastních zdrojů společnosti vykázaných v účetní závěrce ve vlastním kapitálu společnosti. Tím není dotčeno ustanovení § 158 odst. 2. Zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady nebo vyloučení anebo omezení přednostního práva akcionářů je v tomto případě nepřípustné“

Odst. 2 tohoto paragrafu vyjmenovává náležitosti takovéhoto ustanovení valné hromady a v odst. 3 je dána upisovateli povinnost splatit ve lhůtě uvedené v rozhodnutí valné hromady před zápisem výše základního kapitálu do obchodního rejstříku nejméně 50 % části emisního kursu upsaných akcií, který je povinen splatit upisovatel, jestliže stanovy nebo usnesení valné hromady nevyžadují splacení částky vyšší. V odst. 4 je následně ještě dána podmínka, kdy může představenstvo podat návrh na zápis výše základního kapitálu. Může tak učinit, jestliže byl splacen emisní kurz upsaných akcií ve výši uvedené v odst. 3.

Krátká zmínka o registrovaných CP je uvedena i v tomto paragrafu. Týká se malé odlišnosti, která vychází z povahy registrovaných CP a je uvedena v odst. 4 tohoto paragrafu.

Odst. 4: „Nové akcie nebo zatímní listy, které mají být vydány místo akcií nebo zatímních listů, jež byly prohlášeny za neplatné, nebo listinné akcie, jež nebyly při změně podoby akcionáři převzaty ani v dodatečné přiměřené lhůtě, prodá představenstvo prostřednictvím obchodníka s cennými papíry bez zbytečného odkladu na účet dotčené osoby na veřejném trhu, pokud jsou registrované, nebo ve veřejné dražbě. Místo, dobu a předmět dražby představenstvo zveřejní nejméně dva týdny před jejím konáním. Ve stejné lhůtě odešle zprávu o veřejné dražbě nebo o záměru prodat akcie na veřejném trhu dotčené osobě, pokud je společnosti známa.“. Neplatnost CP řeší předchozí tři odstavce tohoto paragrafu.

Odst. 1: „Pokud jsou akcionáři v prodlení s předložením listinných akcií nebo zatímních listů stahovaných společností z oběhu za účelem jejich výměny, vyznačení nové jmenovité hodnoty nebo zničení anebo při změně podoby s jejich vrácením nebo převzetím, vyzve je představenstvo způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady, aby předložili akcie nebo zatímní listy, vrátili nebo převzali listinné akcie v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jim k tomu určí, s upozorněním, že jinak budou nepředložené akcie nebo nevrácené akcie prohlášeny za neplatné nebo nepřevzaté listinné akcie prodány, a toto rozhodnutí současně zveřejní“

Odst. 2: „Představenstvo prohlásí za neplatné listinné akcie nebo zatímní listy, které přes výzvu nebyly v dodatečně určené lhůtě předloženy“

Odst. 3: „Prohlášení akcií za neplatné oznámí představenstvo akcionářům, jejichž akcie nebo zatímní listy byly prohlášeny za neplatné, způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady (dále jen 'dotčené osoby'). Prohlášení akcií nebo zatímních listů za neplatné představenstvo bez zbytečného odkladu zveřejní“.

§ 220a – Smlouva o fúzi

Malé odlišnosti ohledně společností s registrovanými CP lze najít i v tomto paragrafu. Odst. 1 nám nejdříve nabízí jakési základní podmínky fúze: „Ke sloučení se vyžaduje uzavření smlouvy o fúzi všemi zúčastněnými společnostmi. Smlouva o fúzi musí mít formu notářského zápisu. Návrh smlouvy o fúzi obsahující údaje podle odstavce 3 musí schválit valné hromady všech zúčastněných společností, ledaže zákon takové schválení nevyžaduje“. A právě v odst. 3 je první zmínka o registrovaných CP v tomto paragrafu. V písmenu b) tohoto odst. se praví, že smlouva o fúzi musí obsahovat také „výměnný poměr akcií s uvedením podoby, druhu, formy, převoditelnosti, jmenovité hodnoty a případné údaje o registraci akcií určených k výměně za akcie zanikající společnosti nebo zanikajících společností, včetně podrobných pravidel postupu a stanovení lhůt při jejich výměně, a výši případného doplatku akcionářům zanikající společnosti nebo zanikajících společností na vyrovnání, s pravidly pro jeho výplatu, anebo údaj o tom, že akcie nebudou vyměňovány s uvedením důvodu“

Lehce se registrovaných CP týká také odst. 4, který stanovuje, že „Je-li nástupnická společnost jediným akcionářem zanikající společnosti, neobsahuje smlouva o fúzi údaje uvedené v odstavci 3 písm. b) až d) a písm. i)“, tedy také tu část, ve které se o registrovaných CP krátce pojednává.

§ 220e – Valná hromada o sloučení

Tento paragraf tedy navazuje na předchozí text obchodního zákoníku, který se týkal sloučení akciových společností. V odst. 9 tohoto paragrafu (v předchozí odstavcích se řeší otázky práv účastníků této valné hromady, náležitosti usnesení valné hromady apod.) je pak dána tato povinnost: „Mají-li být vyměňované akcie nástupnické společnosti registrované, musí rozhodnutí valné hromady všech zúčastněných společností obsahovat souhlas s jejich registrací“

§ 220m – Odkoupení akcií nástupnickou společností

Vůbec poslední zmínku o registrovaných cenných papírech má v obchodním zákoníku paragraf 220m.

Odst. 1: „Smlouva o fúzi může obsahovat závazek nástupnické společnosti, jde-li o postup podle par. 220e odst. 12 písm.a) odkoupit od menšinových akcionářů zanikající společnosti akcie, jež jim budou vyměněny za akcie nástupnické společnosti“

Odst. 2: „Jestliže se v důsledku sloučení změní právní postavení akcionářů některé ze zúčastněných společností tak, že dojde k výměně akcií za akcie jiného druhu, ke změně práv spojených s určitým druhem akcií, k výměně registrovaných akcií za neregistrované akcie nebo k výměně akcií, jejichž převoditelnost není omezena, za akcie s omezenou převoditelností, musí smlouva o fúzi obsahovat závazek nástupnické společnosti odkoupit takto vyměněné akcie od osoby, která:

a) byla akcionářem zúčastněné společnosti ke dni konání valné hromady, jež o sloučení rozhodla,

b) se zúčastnila této valné hromady osobně nebo prostřednictvím zástupce, a

c) nehlasovala pro schválení smlouvy o fúzi

Odst. 3: „Notářský zápis o rozhodnutí valné hromady o sloučení musí v případech podle odstavce 2 obsahovat též jména akcionářů, jejichž právní postavení se má změnit a kteří nehlasovali pro schválení smlouvy o fúzi, s uvedením počtu, druhu, formy a jmenovité hodnoty akcií toho kterého akcionáře.“

Odst. 4: „Jestliže smlouva o fúzi obsahuje závazek nástupnické společnosti podle odstavce 1 nebo 2, je nástupnická společnost povinna učinit oprávněným akcionářům veřejný návrh smlouvy nejpozději do dvou týdnů ode dne, v němž nabyl účinnosti zápis sloučení do obchodního rejstříku vůči třetím osobám, a to alespoň za cenu určenou obdobně podle § 186a odst. 4. Kupní cena musí být splatná při převodu akcií, nejpozději však do 1 měsíce od uzavření smlouvy. Na veřejný návrh smlouvy se použijí přiměřeně ustanovení o nabídce převzetí“

Ačkoliv je toto opravdu poslední zmínka o registrovaných CP v obchodním zákoníku, je tato problematika podstatně obšírnější a k jejímu dobrému pochopení je nutno projít zřejmě celou pasáž o akciové společnosti v OZ a také Zákon o cenných papírech. Má práce je jen ukázkou několika základních rozdílů, které se v OZ dají, při porovnání společností s registrovanými CP a společnostmi bez registrovaných CP, vystopovat.

Některé méně obvyklé formy společností

Legislativa v offshore ['af'šo:r] zemích (mimo území USA a nepodléhající daňovým zákonům USA – zahraničí) je velmi progresivní a snaží se umožnit maximální flexibilitu společenstevního práva, neboť je pod silnými vlivy z mnoha stran. Z jedné strany tlačí uživatelé offshore ['af'šo:r] služeb, z druhé strany vyvíjí tlak mezinárodní společenství a vlády cizích států, z třetí strany se snaží konkurenční jurisdikce, a mezi tím se pohybují zákonodárci a jejich poradci, přičemž tito se snaží vyhovět všem. Proto se v offshore ['af'šo:r] jurisdikcích vyvinula řada právních forem, které nemají v českém právu obdobu.

Společnosti s garancí

Společnosti s garancí („companies ['kampeni] limited by guarantee [garen'ti:] “ společnosti s omezeným ručením) jsou specifické tím, že společníci nesplácejí členský vklad nebo neupisují akcie, ale zavazují se, že v případě nesolventnosti společnosti nebo v případě její likvidace uhradí předem stanovenou částku (garanci), která je různá, ale pro offshore ['af'šo:r] účely obvykle nepřekračuje 100 USD. Společníci běžně platí vstupní poplatek a případně roční poplatky, které slouží jako zdroj příjmů, pokud se tato společnost nevěnuje podnikání. Ve Velké Británii je takováto forma volena např. u golfových klubů apod.

Tato forma je využívána tam, kde je zapotřebí nehlásit akciové podíly úřadům a seznam společníků je interní záležitostí a vede jej pouze společnost. Je také využívána jako nástroj pro ochranu majetku, protože nabízí větší možnost flexibility při řízení společnosti oproti trustu a zároveň je použitelná i v zemích s kontinentálním právem.

Obecně mají všichni členové stejná práva při hlasování a výplatě dividend, ale je možné stanovit různé třídy dle odstupňování těchto práv. Účast ve společnosti obvykle zaniká smrtí společníka, ale je možno umožnit převoditelnost. Není třeba přesně definovat práva členů na podílu z dividend a vzhledem k tomu, že přistoupení ke společenské smlouvě je možné bez jakéhokoliv protiplnění, lze jen těžko přesně stanovit hodnotu podílu. Vzhledem k tomu, že společníci mají hlasovací práva, neumožňuje tak snadno obcházet daňové zákony.

Lze je založit mj. na Ostrově Man, Bahamách, Kajmanských ostrovech a na Britských Panenských ostrovech.

Hybridní společnosti

Na pomezí mezi trustem a obchodní společností stojí tzv. hybridní společnosti, kde pojem „hybridní“ znamená, že jde o kombinaci společnosti s garancí a společnosti s akciemi. Jiný popisný výraz je také „company limited by guarantee [garen'ti:] ručení and having shares [šeer] podíly. Má dvě třídy členů – akcionáře a garanční členy. Akcionáři při zakládání společnosti upíší vklad a získají akcie, zatímco druhá skupina – garanční členové, nevlastní akcie a ručí za závazky společnosti do určité maximální výše, zpravidla 100 USD. Garanční členové jsou vybíráni na základě rozhodnutí jednatelů nebo akcionářů. Práva a povinnosti každé třídy podílníků jsou stanoveny stanovami společnosti, nebo toto stanovení může valná hromada delegovat na jednatele (pak jsou tato ustanovení důvěrná).

Tato struktura umožňuje oddělit řízení společnosti od práv na zisk společnosti, a to za podmínky, že akcionáři (z nichž jsou vybíráni jednatelé) mají hlasovací práva, ale nemají právo na dividendy. Garanční členové nemají rozhodovací pravomoci, ale za to mají právo na dividendy a případný likvidační zůstatek. Je možno v případě úmrtí garančního člena jeho členství anulovat a tím se vyhnout problémům s děděním. Bývá zvykem ustanovit protektora, který v zájmu garančních členů má právo veta u jmenování nových garančních členů, dispozic s majetkem společnosti apod.

Hybridní společnosti jsou používány jako náhrada klasického trustu, zejména pokud jsou garanční členové ze zemí kontinentálního práva, které nezná trust, přičemž garanční členové jsou v pozici beneficientů trustu. Akcionáři bývají profesionálové ve správě majetku nebo advokáti, kteří jsou v postavení správců trustu.

Tyto společnosti bývají používány k obcházení oznamovací povinnosti pro účely devizové regulace apod., neboť garanční člen obdrží pouze členský certifikát, která není cenným papírem. Dále lze takto obejít předpisy, které spojují určité důsledky s určitým podílem na akciích společnosti. Řada zemí v zájmu boje proti obcházení daňových povinností přijala ustanovení, dle něhož je příjem společností s nízkým zdaněním považován za příjem akcionářů a je také tak zdaněn. Toto ustanovení obvykle pracuje buď s procenty akcií, které má osoba v držení, nebo na kontrolu společnosti rozhodovacími pravomocemi. Ale při použití hybridní společnosti nelze takovéto ustanovení použít neboť garanční členové nemají žádné akcie ani kontrolu nad společností. Pro daňové účely je však možno zdanit příjmy garančních členů v zemi jejich rezidence.

Hybridní společnosti je možno zakládat na Gibraltaru, Ostrovu Man a na Turks a Caicos, přičemž posledně jmenovaná jurisdikce je nejvíce flexibilní.

„Anglosaská nadace“

„Anglosaská nadace“ („Anglo-Saxon Fundation“) je další speciální formou společnosti, která v zemích common law nahrazuje kontinentální nadaci. Jde o velmi flexibilní odpověď některých jurisdikcí na Lichtenštejnské nadace. V principu jde o společnost s garancí, kdy jsou dvě třídy jednatelů a společníků. První třída jsou zakládající jednatelé („founder directors [di'rekters jednatel“ zakladatelé společnosti), kteří mají právo přijímat nové společníky, rozhodovat o zásadních věcech a mají příjmy z dividend. Druhá třída jsou „general ['dženerel] obecný directors [di'rekters] jednatel“, kteří nemají právo na dividendy, přičemž jde o investiční profesionály, kteří řídí obvyklé záležitosti společnosti a jsou odměňováni na smluvním základě.

„Anglosaská nadace“ je zakládána jako obchodní společnost, když zakladatel převede majetek na společnost jako základní kapitál, a jakožto zakládající jednatel jmenuje další zakládající členy, obvykle rodinné příslušníky. Podíl není převoditelný a zaniká smrtí.

Limided Life Company

„Limided Life Company“ (LLC) čili společnost s omezeným trváním, je společností založenou na dobu určitou, což umožňuje i český právní řád v § 62 odst. 2 ObchZ. Tato forma byla vynalezena vzhledem k požadavkům amerických úřadů, jmenovitě IRS, neboť spojuje výhody partnership 'pa:rtner|šip] spolupráce a společnosti. Z hlediska daňových je v USA brána jako partnership, tj. příjmy a výdaje společnosti jsou posuzovány jako příjmy a výdaje společníků, z toho důvodu je zakládána hlavně osobami z USA.

Je zakládána jako obvyklá obchodní společnost, přičemž ve stanovách musí být stanovena určitá doba, po níž dojde k likvidaci. Ze zákona je tato doba 50 let, ale je možno ji prodloužit ustanovením ve stanovách až na 150 let. Ve stanovách je možno zakotvit zákaz převodu obchodního podílu, nebo tento převod omezit a dále je možno různým způsobem upravit odpovědnost jednotlivých společníků za ztráty či v případě konkursu. Nejrozšířenější je na Turks a Caicois.

Limided Liability Company

Koncept „Limited Liability |laie'bileti] Company“ (LLC) čili společnosti s ručením omezeným vychází z německého obchodního zákoníku z r. 1892, takže jde v podstatě o nám dobře známé s.r.o. upravené americkými právníky pro použití v prostředí common law. Je překvapivě zařazena mezi hybridní společnosti, neboť z pohledu amerického práva se jedná o hybrid mezi společností a partnerships. Tato forma byla poprvé v USA uzákoněna ve Wyomingu v r. 1977, v r. 1982 následovala Florida a poté byla uzákoněna ve všech státech USA a ve většině offshore jurisdikcí.

Se společností („corporation“) má LLC společné , že společníci neručí za její závazky, zatímco s partnership má LLC společné, že její příjmy jsou zdaněny až u společníků, tedy nikoliv na úrovni společnosti („pas-through taxation“). LLC má přitom právní subjektivitu.

V podstatě byl koncept LLC formulován tak, aby vyhověl pověstnému Kintnerově testu. Jde o 4 následující podmínky:

omezené ručení,

centralizace správy (tzn. vedení společnosti v pravomoci jednatelů a funkcionářů, nezávislé na akcionářích společnosti),

neomezená možnost převodu obchodního podílu,

neomezené trvání organizace, tj. na dobu neurčitou.

Pokud organizace splňovala více než 2 podmínky, šlo o „company“, která byla podle toho zdaněna, tj. na úrovni společnosti. Obvykle se volilo omezené ručení a jeden z dalších znaků, tj. LLC byla např. na dobu určitou, všichni společníci byli jednateli, a nebo bylo zakázáno převádět obchodní podíl.

Je třeba říci, že tento koncept nebyl ze začátku zcela jasný a velmi záleželo na stanovách, jak byla z daňového hlediska tato forma klasifikována. Od r. 1997 platí, že záleží na zakladatelích, jak si určí ve stanovách způsob daňové klasifikace, přičemž pokud výslovně nestanoví tento způsob, platí, že je LLC zdaněna jako partnership, tzn. že se nemusí zabývat Kintnerovým testem.

Obvykle je minimální počet společníků 2, ale v Arkansasu, Delaware a New Yorku postačuje jeden. Jednatel postačuje jeden, přičemž se může jednat o právnickou osobu. Minimální základní kapitál není definován, přičemž LLC již ze své podstaty nevydává akcie. Sídlo musí být u registračního agenta.

Jak již vyplývá z předchozího odstavce, musí mít LLC ve většině jurisdikcí nejméně dva společníky. Na ně se však nevztahují žádné další podstatné podmínky a je tedy možné, aby oba nebyli rezidenty, měli omezené ručení apod. Často je využívána jako druhý zakládající člen jmenovaná společnost, jež vlastní 1% podíl.

Společnost se zakládá podpisem společenské smlouvy „Articles of Organisation“ nebo „Certificate of Formation“ a jejich zasláním státnímu sekretáři („Secretary of State“). Obvyklá lhůta pro zápis je 2 dny. Obchodní firma nesmí být identická nebo podobná již v jurisdikci existující, nesmí obsahovat pojmy: bank, trust, insurance, reinsurance, a povinná přípona je LLC nebo LC (limited company). Řada jurisdikcí neumožňuje podnikat LLC jako banka nebo pojišťovna. Je požadováno pravidelné placení ročního poplatku státu, do 200 USD, s výjimkou New Yorku a Oklahomy, kde se neplatí nic.

Tato forma je využívána jako jakási zástěrka, neboť mnoho podnikatelů, využívajících při své činnosti k daňovým únikům offshore společnosti, má zájem na tom, aby nebylo na první pohled patrné, že se jedná o společnost s daňově výhodným režimem, takže tento problém řeší pomocí americké LLC. Vzhledem k tomu, že LLC je zdaněna na úrovni společníků, resp. není tedy není zdaněna vůbec, učiní jejím společníkem IBC z daňového ráje a obchodují prostřednictvím LLC.

Z daňového hlediska je třeba upozornit, že LLC nemůže využívat amerických smluv o zamezení dvojího zdanění, neboť jako právnická osoba není zdaňována a tedy pro daňové účely ji nelze považovat za právnickou osobu. Tedy pokud by např. obdržela příjmy z ČR, budou v ČR zdaněny standardní srážkovou daní.

Protected pre'tektid] chráněný Cell sel] buňka Company .

Jde o právní formu společnosti, která je specificky vytvořena pro zastřešovací fondy a pojišťovny, se zkratkou PCC. Její podstatou je rozdělení jedné společnosti na jednotlivé části neboli buňky („cells“), přičemž každá z těchto částí je odpovědná pouze za své závazky a nikoliv za závazky jiné části společnosti. PCC byly zavedeny na Gibraltaru zákonem „Protected Cell Companies Ordinance“ z 3. 7. 2001.

Je třeba zdůraznit, že právní subjektivitu má pouze společnost a nikoliv její buňky. Je ovšem povinností jednatelů držet majetky jednotlivých částí od sebe odděleně a vést jeho přesnou evidenci, přičemž celá společnost jako taková může samozřejmě vlastnit majetek také. Tyto majetky mohou být svěřeny do péče třetí osoby za účelem investic, přičemž i tyto osoby musí držet majetky od sebe oddělené. Věřitelé jsou věřiteli pouze té buňky, jež jim dluží a nemohou se hojit na majetku jiné části, přičemž pokud nedostačuje majetek části, je možno se uspokojit majetkem společnosti, nerozděleným do buněk.

Co se týká akcií, je možno vydat akcie jednotlivých buněk („cell shares“), přičemž se vztahují k majetku v těchto buňkách. Obchodní firma musí obsahovat „Protected Cell“ nebo PCC, přičemž je jedna pro celou společnost, ale zároveň musí mít každá část své označení.

Dopad této novinky na pojišťovací sektor byl značný, neboť se zdvojnásobil počet pojišťoven na 31 v r. 2003, z nichž 20 je kaptivních a předpokládá se, že během 10 let by mohl Gibraltar dostihnou zatímní jedničku Bermudy.

Obchodní společnosti

Systém úpravy právnických osob a společností

a)         právo obchodních společností nelze odtrhnout od obecné úpravy právnických osob a společností (civilních společností), protože se jedná zpravidla o subsidiární ustanovení aplikovatelná na obchodní společnosti.

b)        obecná ustanovení o společnostech jsou vcelku bezvýjimečně obsažena v občanských zákonících.

Pozn.:

V evropském kontinentálním zákonodárství se setkáváme s dvojím přístupem:

některé kodifikace obsahují obecná ustanovení o právnických osobách zpravidla v prvých částech ObčZ v rámci práva osob,

v některých kodifikacích plní funkci obecných úprav právnických osob do určité míry ustanovení o jednotlivých smluvních typech (obligační právo – kupř. francouzské právo.

c)         rozdíly v  obecné úpravě společností jsou pak dány skutečností, zda je společnostem přiznávána právní subjektivita a v jakém rozsahu.

francouzské právo věnuje pozornost především společnostem, jimž přiznává v plném rozsahu právní subjektivitu

v oblasti Německa a Nizozemí obecná úprava stojí na obecných ustanoveních o právnických osobách a zčásti na obecné úpravě civilní společnosti, která nemá postavení právnické osoby.

d)        Od tohoto společného základu se potom odvíjejí zvláštní úpravy v jednotlivých státech, mezi nimiž mají nepochybně největší důležitost obchodní společnosti a další větev tvoří úprava společnosti založené za jiným než podnikatelským účelem (spolky, politické strany apod.).

Vývoj sdružování za účelem podnikání

a)        Societas římského práva

Společenská smlouva je klasickým smluvním typem, který nalézáme již v římském právu. Smlouva nazývaná societas byla konsenzuálním kontraktem, jímž se „dvě nebo i více osob zavazuje ke vzájemnému plnění, aby dosáhly společného dovoleného cíle.

Societas neměla právní subjektivitu a společník dokonce jednal jenom jako nepřímý zástupce ostatních společníků. Pojmovým znakem společnosti byla povinnost poskytnout vklad a právo na podíl na zisku. Podílu na zisku odpovídal také podíl na ztrátě.

Bylo možné, aby některý společník měl jenom podíl na zisku, vklady ani podíly na zisku a ztrátě nemusely být stejné. Pokud by však měl některý ze společníků nést jenom podíl na ztrátě a neměl by žádný podíl na zisku, nejednalo by se o společenskou smlouvu (societas leonina).

Každý společník byl povinen zachovávat věrnost společnosti a odpovídal za dolus později dokonce i za culpa (nedbalost).

Mezi společníky vznikalo spoluvlastnictví.

b)        Společnost jako pokračování spoluvlastnictví a společnost uměle vytvořená

Pro postupné formování jednotlivých právních forem obchodních společní mají význam společnosti vznikající spontánně, které byly označovány jako pokračování rodiny jako pouhý spoluvlastnický vztah a společnosti uměle založené.

V historii jich bylo nespočet. Byly dosti různorodé a jejich aktuální význam byl rozdílný. Za zmínku jistě stojí komanditní společnost.

Již Římané znaly určité varianty vztahů, které bylo možno považovat za zárodek komanditní společnosti: je-li zboží svěřeno určité osobě, která je prodá a odvede část kupní ceny majiteli zboží. Ovšem tento obligační vztah musel byt rozvíjen jako vztah, pro něhož je typické, aby jeho strany měly úmysl založit společnost.

Např. již ve 12. a 13. století byly takovéto společnosti běžnou praxí v obchodních italských městech, stejně tak i ve francouzských městech.

c)         Veřejná obchodní společnost, akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným (Francie, Německo, Rakousko)

Postupně se vyvíjely pojmové znaky obdobných forem obchodních společností v dnešním pojetí (důležitými znaky, které bychom mohli sledovat jsou: ručení společníků,

sdružování majetku, osob,

struktura společnosti (orgány) aj.

d)        Trust

Rozvoj kolektivního investování znamenal vniknutí této prastaré anglické instituce na evropský kontinent. Také naše právo absorbovalo trust v podobě podílových fondů. Považuji proto za vhodné vysvětlit, co se rozumí trustem. Umožní nám to pochopit později problematiku investičních fondů zřizovaných pro účely kolektivního investování nebo instituci penzijních fondů.

Trust

Podstatou trustu je svěřenství. To znamená, že určité osobě nebo určitým osobám je svěřena péče o majetek náležející jiné osobě nebo jiným osobám je svěřena péče o majetek náležející jiné osobě nebo jiným a tento mandatář vykonává práva související s majetkem stejným způsobem jako vlastník, avšak aniž vlastníkem je, a to ve prospěch třetí osoby – oprávněného. Práva vykonává vlastním jménem, aniž potřebuje plnou moc. Majetek převedený trustu sice není chápán jako právnická osoba, avšak má autonomní existenci z právního hlediska. Variabilita trustu je veliká.

Prameny a systém právní úpravy obchodních společností

Obchodní zákoníky na evropském kontinentu zpravidla věnovaly a věnují obchodním společnostem určitou pozornost, ovšem v právu obchodních společností má velký význam fenomén dekodifikace. Souvisí to s narůstajícím rozsahem a složitostí úpravy.

Postupně se jádro úpravy obchodních společností přesouvá mimo obchodní zákoník i v zemích, kde obchodní kodifikace existují.

Úprava obchodních společností v jednotlivých zemích:

Rakousko a Německo

řada právní úpravy se přesouvá mimo obchodní zákoník. V Německu akciový zákon upravuje také koncernové právo (tím je Německo inovujícím činitelem, protože srovnatelné koncernové právo nenajdeme v žádné evropské zemi).

Francie

má zvláštní zákon o obchodních společnostech.

Belgie

zachovala úpravu obchodních společností v obchodním zákoníku.

Lucembursko

vyčlenilo úpravu obchodních společností z obchodního zákoníku již v roce 1915 do zvláštního zákona.

Španělsko

má zvláštní zákon o akciových společnostech.

Závěr

Změny ve vývoji obchodních společností:

Společný základ úpravy, společná východiska, stejný základ přesto rozdíly. Příčiny rozdílů mají kořeny v rozdílné historické a kulturní tradici země.

Poválečné období není ve znamení nových institucí, a o přesunutí zájmu k instituci již dříve existující a o její nové rozvinutí.

Podle koncepce některých právních řádů, kupř. francouzské je stanoveno, že obchodní povaha společnosti je dána buď její formou, nebo jejím předmětem. Z důvodu formy a bez ohledu na předmět jsou obchodními veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným, akciové komanditní a akciové společnosti. !! Z franc. úpravy vyplývá, že obchodní společností může být z důvodu jejího předmětu i společnost jiné právní formy než právě jmenované. !!! To je podstatný rozdíl od naší koncepce.

Nárůst veřejnoprávních prvků v obchodním právu a v jejich prorůstání do soukromého práva nemá jen charakter mocenského přikazování jednotlivci, ale je výrazem služebné role státu vůči jednotlivcům. Moc státu je využívána:

jako prostředek ochrany těch jednotlivců, kteří nemají přirozené předpoklady pro to, aby se účinně bránili silnějším. !!!! významnou stránkou tohoto rozvoje je tedy vzrůstající potřeba ochrany slabších účastníků, jimiž jsou třetí osoby a společníci.

k prosazování principu ochrany dobré víry.

k  rozvoji takových společenských forem, které otevírají možnosti pro vznik organizačně komplikovaných struktur, kterými je nutné dát přesné hranice a mechanismy fungování, aby nemohlo docházet ke zneužití jejich ekonomické síly. Projevuje se nejen v podobě akciového práva, ale zejména v rozvoji koncernového práva, soutěžního práva apod.

! základní struktura obchodně-právních institucí se nijak převratně nemění.

nedostatečnost soukromoprávních prostředků ochrany. Soukromoprávní sankce je nedostatečná z důvodu slabosti a nekvalifikovanosti postiženého jednotlivce, který velmi často není schopen použít soudní žaloby poskytující mu ochranu.

V jiných zemích dochází k úzkému provázání úpravy obchodních společností a trestních sankcí za porušení nejrůznějších povinnosti z této úpravy vyplývající.

V ČR bylo zvoleno takové řešení, které upřednostňuje soustředění všech trestních ustanovení do trestního zákoníku. V jiných právních řádech dochází k rozptýlení trestních ustanovení k obchodním společnostem, konkursnímu a soutěžnímu právu, právu duševního vlastnictví apod. !!!!! Obzvláště vysoký nárůst trestních ustanovení nacházíme v právu obchodních společností. Tento nárůst je úměrný narůstajícímu objemu právních povinností.

U nás se zpravidla omezujeme na postih méně závažných porušení právních povinností fyzických osob a všech povinností právnických osob administrativními sankcemi, které jsou často velmi přísné a dokonce podstatně přísnější než sankce podle trestního zákoníku. Vyspělé státy považují zpravidla obdobné sankce za sankce trestní ukládané soudy.

!!!!!! Přesun odpovědnosti do sféry správního práva má vážné důsledky pro odpovědné subjekty:

a)      takové řešení umožňuje upravit velmi široce objektivní odpovědnost (hmotněprávní důsledky) +

b)      procesní ochrana je na mnohem nižší úrovni než při soudním řízení (procesněprávní důsledky).