Právo Evropské unie 1

1. Pojem integrace

Základním motivem, který vedl na počátku k integraci, byly ekonomické důvody (politické důvody se staly nadstavbou). Cílem bylo zvýšit produktivitu práce -> optimální alokací zdrojů, odstraňováním bariér volného trhu,…

1.1. Druhy bariér (překážek integrace)

Státy si odjakživa bránily vlastní trhy a podnikatele před konkurencí jiných (užitek se projevil nejen u zákazníka, ale u celé společnosti). V procesu integrace se však staly přežitkem. Rozlišujeme 2 druhy bariér:

uplatňované na státních hranicích -> státy je ukládají v souvislosti s přechodem státní hranice. V moderním obchodě jsou vnější bariéry opouštěny.

a)      clo a jiné poplatky vybírané v souvislosti s přechodem státní hranice,

b)     kvóty (kvantitativní omezení) - stát stanoví určité množství produktu, které dovolí dovést; kvóty mohou být absolutní (může se dovést pouze 3000 automobilů) nebo relativní (může se dovést více než 3000 automobilů, ale to, co bude navíc již za ztížených podmínek /např. vyšší clo/)

uplatňované uvnitř státu -> jsou důvtipnější, na hranicích je lze snadno identifikovat. Řadíme mezi ně normy stanovené pro výrobu, distribuci, prodej, ekologii,… Pokud jsou ušity na míru domácí produkci (tím znevýhodňují zahraniční podnikatele), poskytují sofistikovanější ochranu. Rozlišujeme je na

a)      překážky vytvářené administrativně - normy stanovené státem

b)     překážky státem tolerované - dohody mezi podnikateli (např. o tom, že budou brát zboří jen od francouzských dodavatelů)

1.2. Formy integrace

1.2.1. Zóna volného obchodu (Free Trade Area)

Je nejčastější formou integrace v rámci světového obchodu. Státy si dohodnou zrušení (odstranění) bariér na státní hranici (cla a kvantitativní omezení). Problém nastává ve vztahu ke 3. státům -> musí se charakterizovat subjekty, které mohou těžit z volného obchodu (to jsou vesměs velmi složitá pravidla).

Patří sem např. NAFTA, ESVO (EFTA).

1.2.2. Celní unie

Problém vůči 3. státům se řeší celní unií -> je vytvořen jednotný společný celní tarif vůči nečlenům celní unie. Jde o vyšší stupeň integrace.

Např. BENELUX, počátek Evropských společenství.

1.2.3. Společný trh

Přecházíme k odstraňování vnitřních bariér -> bránících pohybu výrobních faktorů (služeb, osob, kapitálu; volný pohyb věcí obsahuje již zóna volného obchodu). Ve společném trhu tedy volně obíhají 4 faktory produkce.

Takto fungovaly ES v 70.-80. letech, dnes je společný trh překonán dalším stupněm.

1.2.4. Hospodářská a měnová unie

Dochází k harmonizaci a unifikaci měnových a rozpočtových politik členských států => směřují se k jednotě. Stabilizují se měny členů unie - stanoví se jejich kurz s velmi malým floatingem, který vede k pevnému kurzu a nakonec ke společné jedné měně (tato poslední fáze však nemusí nastat, jak ukazuje příklad Anglie <-> Skotsko). Měnová unie nemůže existovat bez hospodářské politiky -> musí být sladěny rozpočtová, devizová a obchodní politika. Tyto pak ovlivňují měnovou politiku.

V této fázi je dnes EU (stabilní kurzy - ECU, jedna měna - EURO).

1.2.5. Politická unie

Hudba budoucnosti -> jednotné orgány, na které se přenáší stále více pravomocí. Evropská unie je tak ve 2/3 cesty.

1.3. Základní pojmy

1.3.1. Tři pilíře Evropské unie

Evropská unie nemá právní subjektivitu. Byla založena v Maastrichtu 7. února 1992 (smlouva vstoupila v platnost 1. listopadu 1993). Zde byl také poprvé použit pojem Evropská unie. „Jedná se o novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co možná nejblíže k občanovi… Úkolem Unie je utvářet vztahy mezi členskými státy a mezi jejich národy způsobem projevujícím soudržnost a solidaritu.“ (Smlouva o Evropské unii, Hlava I., Článek A).

Unie stojí na třech základních pilířích:

Evropská společenství (E.S.)

a)      Evropské společenství (dříve EHS, dnes ES)

b)     Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

c)      Evropské společenství pro atomovou energii (Euroatom)

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí

Pro všechny 3 pilíře je společné => cíle, principy, instituce, postupy, jak jednat. Ani Evropská společenství (E.S.) nemají právní subjektivitu (mají ji 3 její složky), stejně jako EU (ale podává se žádost o přijetí do EU).

Společné cíle obsahují obecné deklarace -> ekonomický a sociální pokrok, posilovat ekonomickou soudržnost členských států, směřovat k vytvoření jednotné měny, zvyšovat úlohu EU na mezinárodní scéně, prosazovat ochranu práv občanů Unie („unijní občanství“), rozvíjet spolupráci v oblasti justice, vnitřních věcí a politiky zaměstnanosti.

1.3.1.1. První pilíř - Evropská společenství (E.S.)

První pilíř tvoří 3 subjekty - mezinárodní organizace (smlouvy o jejich založení se nazývají „zakladatelské smlouvy“). V roce 1967 došlo ke sloučení řídících orgánů tří organizací (všechna tři oborová společenství však nadále existují jako mezinárodní organizace):

ESUO. Založeno Pařížskou smlouvou 18. dubna 1951 (v platnost 25. července 1952). Montánní unie byla založena na dobu určitou - 50 let. V roce 2002 zanikne. Jejím cílem bylo vytvořit společný trh uhlí a oceli, zrušit importní a exportní cla, zrušit státní dotace, koordinovat politiku členských zemí v oblasti vývozu a dovozu uhlí a oceli. Jejími orgány jsou Rada, Vysoký úřad (předchůdce Evropské komise uhlí a oceli), Shromáždění a Soud.

Do roku 1957 se předpokládala pouze sektorová integrace (měl to být jednodušší postup). Na základě zkušeností s ESUO se zjistilo, že to nefunguje. Proto byla sektorovost opouštěna. Ale atomová energie byla považována za něco jedinečného a výjimečného (energie budoucnosti) a proto si vyžaduje speciální zacházení (tento názor je dnes již překonán).

Euroatom, EHS. Byly založeny Římskými smlouvami 25. března 1957 (v platnost 1. ledna 1958). Euroatom byl zřízen s cílem mírového využití atomové energie -> sledovat vývoj a mírově využívat atomovou energii. Orgány těchto dvou organizací jsou Rada, Komise, Shromáždění a Soud.

EHS (později ES). Mělo nejrozsáhlejší cíle i kompetence (bylo to tím, že byla podpořena myšlenka všeobecné integrace). Obsahuje společnou obchodní politiku vůči 3. zemím, byla zde zapracována zemědělská a dopravní politika,… Cílem a hlavní snahou bylo založit společný trh -> odstraňovat bariéry pro volný pohyb 4 faktorů produkce.

Rozdíly:

z hlediska kompetencí orgánů -> Vysoký úřad ESUO měl více kompetencí, nezávislejší úloha

z hlediska jednotlivých politik -> ESUO mělo konkrétní úkoly, ES pouze obecné cíle („prosperita národů“)

Sloučení orgánů:

-> Shromáždění (Evropský parlament) a Soud se stávají společnými pro všechny 3 organizace

-> byla vytvořena jedna společná Rada (sloučením) a také již jen jedna Komise -> svoji pravomoc odvozuje od původních smluv, proto musí své kompetence (tj. v jaké oblasti jedná) přísně odlišovat.

1.3.1.2. Druhý pilíř - Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Zatímco první pilíř má nadnárodní charakter (určité pravomoci jsou přeneseny na nadnárodní orgány, které rozhodují samy za uplatnění většinového hlasování; jejich rozhodnutí musí členské státy respektovat, neboť se k tomu zavázaly v zakladatelských smlouvách), ostatní dva pilíře jsou charakteru mezivládního (založeny na konsensu -> žádný stát nemůže být přehlasován, požaduje se jednomyslnost).

Cílem Společné zahraniční a bezpečnostní politiky je navázat na evropskou politickou spolupráci -> od roku 1987 probíhaly konzultace. Členské státy se musí domluvit na společném základě, proto byly konzultace povinné -> Unie by měla vystupovat na venek jednotně .

Byl zaveden systém permanentní spolupráce, systém používání společných akcí, když je zde společný zájem (např. Kosovo). Bezpečnostní politika je reprezentována Západoevropskou unií, která se začlenila pod EU (vznikla již 23. října 1954) => trvalé konzultace, společné akce (cvičení, vysílání jednotek).

1.3.1.3. Třetí pilíř - Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí

Pod pojmem „vnitřní věci“ si lze představit jakési ministerstvo vnitra. Jde o určité oblasti s obrovským vlivem, které ale nespadají do prvního pilíře. Mezistátní spoluprací se státy postupně propracovávají k tomu, aby se do prvního pilíře začlenily. Druhý a třetí pilíř totiž představují kompromis mezi názorem neintegrovat se a integrovat se => jsou stanoveny pouze na přechodné období.

Tyto oblasti budu pomalu získávat nadnárodní charakter - např. azylová politika se díky Amsterdamské smlouvě de facto přesunula ze třetího do prvního pilíře.

Je také nutno koordinovat justiční orgány (např. vzájemné uznávání rozsudků). Je zde snaha nahradit neformální spolupráci formálními schůzkami a konzultacemi.

1.3.2. Právo EU vs. právo E.S.

Právo Evropské unie se občas zaměňuje s právem Evropských společenství. Ale =>

právo Evropské unie zahrnuje všechny 3 pilíře

právo Evropských společenství je pouze prvním pilířem EU, i když nejobsáhlejším

1.3.3. Evropský ekonomický prostor (EEA)

Původně měl být obrovský. Šlo o plán, kdy státy ES uzavřou se státy ESVO na území západní Evropy společný ekonomický prostor (od 1. ledna 1994). K nejdůležitějším státům ESVO patří Rakousko, Norsko, Švédsko, Finsko (a Švýcarsko, které však smlouvu nepodepsalo).

ES tedy nabídlo státům ESVO (Evropské sdružení volného obchodu), že společně založí EEP, který rozšíří čtyři svobody i na území států ESVO. V rámci EEP je prakticky přejímáno současné i budoucí právo ES. Státy ESVO by měly při vytvoření takového nového práva EU pouze poradní funkci, neměly by však právo spolurozhodovat. Z tohoto důvodu většina států ESVO usiluje přímo o členství v EU. Tak také učinilo Finsko, Rakousko a Švédsko. Norsko vstup v rámci referenda odmítlo.

Hodně zjednodušeně můžeme říci, že Evropský ekonomický prostor dnes v podstatě tvoří státy ES + Norsko (+ Lichtenštejnsko, Island).

1.3.4. Amsterdamská smlouva

Jedná se o poslední novelizující smlouvu, která byla podepsána 2. října 1997 za předsednictví Nizozemí. Novelizuje jak zakladatelské smlouvy, tak i Smlouvu o Evropské unii. Byla projednávána na mezivládních konferencích v Turíně a ve Florencii.

Skládá se ze 3 částí:

novelizuje všechny smlouvy (hmotněprávní ustanovení)

procedurální změny (přečíslování, vynechání článků)

obecná a závěrečná ustanovení

Zásadní změny =>

přesun azylové politiky ze třetího do prvního pilíře

další cíl - politika zaměstnanosti a úkoly Společenství v této oblasti

princip flexibility - zaveden termín „dvourychlostní Evropa“ -> určité státy si mohou dohodnout, že se budou dále integrovat, i když jiné to nechtějí. Tak bylo zabráněno blokaci další integrace (toto se uplatňuje např. u měnové unie, ve které není povinná účast, a proto se jí neúčastní Dánsko, Velká Británie a Švédsko).

rozšíření většinového hlasování na asi 80% otázek

rozšíření úlohy Evropského parlamentu - trpěl nedostatkem pravomocí v legislativním procesu

změnil se způsob ustanovování Komise

2. Historie evropské integrace

2.1. Impuls USA (Marshallův plán)

Po 2. světové válce se Evropa nacházela ve špatné ekonomické situaci (to platí jak pro Německo, tak i pro Velkou Británii a Francii). Roste nespokojenost obyvatel a silné pozice i v západní Evropě získávají komunisté (Itálie, Německo). Toho se obávají Spojené státy Americké , které stály na začátku evropské integrace. Nabídly evropským státům ekonomickou pomoc, kterou však vázaly na splnění určitých podmínek (tzv. Marshallův plán z 5. července 1947), které měly silně integrující povahu (nutily státy spolupracovat a integrovat se):

státy se musí dohodnout na společné pomoci a na tom, co připadne samotným státům

musí vytvořit společný program na obnovu ekonomik

musí garantovat, že budou soběstačné do roku 1952

zavazují se ke zrušení obchodních bariér

musí založit organizaci, která bude koordinovat pomoc (tak roku 1948 vznikla Organizace pro evropskou ekonomickou /hospodářskou/ spolupráci[3] - OEEC)

USA však myslelo i na sebe, když si jako jednu z podmínek vymínilo nárok na prioritní právo přístupu k místním zdrojům surovin. Marshallův plán nepřijalo Španělsko, SSSR a pod jeho tlakem i Československo a Polsko. Celkem se do něho zapojilo 16 zemí, které vytvořily OEEC.

2.2. Vojenská spolupráce, Rada Evropy

Ekonomická pomoc byla určena i okupačním zónám v Německu -> cílem bylo obnovit ekonomický potenciál Německa a jeho zrovnoprávnění v Evropě. Pro Francii to byla hrozba, proto se snažila vytvořit vojenské pakty, aby Německo nemohlo již nikdy ohrozit statní státy:

4. března 1947 byla uzavřena francouzsko-britská smlouva v Dunkerque o vzájemné pomoci proti Německu

17. března 1948 byla uzavřena Bruselská smlouva mezi Francií, Velkou Británií a Beneluxem (zde již byl motivací mnohem více strach ze SSSR než z Německa). Na místo Bruselské smlouvy byla 6. května 1955 v Londýně ustavena Západoevropská unie.

4. dubna 1949 byla podepsána Severoatlantická smlouva ve Washingtonu (roku 1955 vstoupilo do NATO i NSR)

Nejprve se tedy rozběhla vojenská spolupráce, a to nejvíce z obavy ze SSSR. Brzy se objevily i snahy o politickou spolupráci, ale ukázalo se, že je to v této době absolutně nemožné. Prvotní snahy byly začít integrovat shora -> byla založena Rada Evropy (5. května 1949, Londýn).

účel - politická integrace

členy se staly i neutrální státy, které blokovaly ztrátu svojí suverenity

vyloučeny obranné a bezpečnostní otázky

ohromný počet zemí -> ochromení činnosti

zemím jako byla Velká Británie, Irsko, Skandinávské země to vyhovovalo; ne tak zemím Beneluxu a Francii (která byla hnacím motorem integrace)

dnes -> orgán na ochranu lidských práv a kulturní integrace; jejím největším úspěchem je Evropská smlouva na ochranu lidských práv (Štrasburský soud pro lidská práva[4])

2.3. Vznik Montánní unie

Francie se snažila zajistit si nadvládu v oblasti uhlí a oceli -> kontrolovat tak německý těžký průmysl. 9. května 1950 vydal francouzský ministr zahraničních věcí R. Schuman deklaraci -> projekt na to, aby byl nadnárodní institucí kontrolován průmysl Německa a Francie. Mělo jít o dvoustranný vztah Francie - Německo, který byl otevřen i pro ostatní. Ideou Francie bylo vytvořit ekonomickou protiváhu USA a SSSR. Německo (K. Adenauer) překvapivě s tímto plánem souhlasilo a přivítalo ho -> navazovalo to na jeho politiku zrovnoprávnění. Ke smlouvě přistoupily i státy Beneluxu (motivovány snahou spolupracovat s většími státy, proniknout na jejich trhy) a Itálie.

Tak 18. dubna 1951 Pařížská smlouva zřizuje Montánní unii (Evropské společenství uhlí a oceli). Původních zakládajících členů bylo 6.

Vzniklo nadnárodní společenství -> má vlastní subjektivitu, pravomoce, instituce (mohou zavazovat členské státy v pravomocech, které na ně byly přeneseny). Státům zůstává všechno, co nepřenesly (tzv. systém atrahovaných /přenesených/ pravomocí).

Orgány ESUO a jejich úkoly:

Vysoký úřad -> kontrola nad výrobou a distribucí oceli

Rada ministrů -> legislativní pravomoc (zasedají v ní ministři hospodářství)

Shromáždění -> kontrolní pravomoc

Soudní dvůr -> interpretace a aplikace zakladatelské Pařížské smlouvy

2.4. Založení EHS a Euroatomu

Následovaly neúspěšné pokusy o založení obranných či politických společenství. Jediným otevřeným prostorem byla ekonomická integrace. Motorem zde byly státy Beneluxu. Opouští se koncepce sektorové integrace. Je podán návrh na všeobecnou ekonomickou integraci. Je projednáván na konferenci v Mesině (Itálie, 1.-2. června 1955) -> výsledkem jednání výboru šesti členských států Montánní unie bylo doporučení uzavřít 2 smlouvy. Tohoto procesu se zprvu účastnila také Velká Británie -> byla pozvána na konferenci do Mesiny, ale jednání opustila, odmítala se vzdát části své svrchovanosti .

25. března 1957 byly uzavřeny Římské smlouvy a vytvořeny EHS a Euroatom . V platnost smlouvy vstoupily 1. ledna 1958. Obě organizace mají menší nadnárodní charakter než ESUO.

Hlavní orgány:

Komise - kontroluje dodržování toho, co stanoví zakladatelské smlouvy a Rada

Rada ministrů - rozhoduje o všech důležitých otázkách

Evropský parlament

Soud - interpretace a aplikace zakladatelských smluv

2.5. Vývoj v 60. letech

2.5.1. První odmítnutí přihlášky Velké Británie

V dalším procesu evropské integrace hrál významnou úlohu francouzský prezident Charles de Gaulle (1890-1970, prezidentem 1958-1969). V 60. letech určoval její směr. Hlavní myšlenkou Francie byla ekonomická integrace provázaná s integrací politickou. Jejím vyjádřením byl Fouchetův plán -> snaha o vytvoření evropské unie států, která povede společnou zahraniční politiku. Tento byl však tvrdě odmítnut. Proti byly zejména Belgie a Nizozemí, zvláště kvůli vojenským otázkám (společná obrana bez vazby na NATO -> Evropa měla podle de Gaulla stvrdit svoji identitu nejen vůči SSSR ale i vůči USA a Velké Británii).

Francie se snažila nasměrovat vývoj integrace k mezivládnímu charakteru (mezivládní unie) -> pod ní se měla začlenit nadnárodní Společenství. Ostatní státy však navrhují opak, ať je unie nadnárodní, s čímž Francie nesouhlasí.

Počátkem 60. let se také mění postoj Velké Británie. Roku 1961 podala svoji první přihlášku do EHS. Důvod byl jednoduchý a čistě ekonomický -> spočítala si obrovský progres, které členské státy učinily. Díky postoji Francie však byla roku 1963 odmítnuta. De Gaulle podal dva vysvětlující důvody:

Velká Británie je zcela odlišnou zemí

Velká Británie se nechce podřídit normám Společenství (chtěla pouze něco, žádala spoustu výjimek)[7].

2.5.2. Vnitřní vývoj Společenství

Začíná se řešit společná zemědělská politika. Jde o složitou otázku. Proč neexistuje volný trh? => jíst se musí, tržní vztahy se musí regulovat, trh zde nefunguje. Volný pohyb zboží zemědělských komodit naráží na ochranářskou politiku některých států (Francie, Itálie, Belgie). Jestliže se mají odstranit bariéry, musí se zemědělcům nabídnout něco jiného. Musí být garantovány minimální ceny (nahrazení ochranné politiky státu ochrannou politikou Společenství) => cena na trhu bude vždy vyšší. Toto je ale velmi nákladné, když zboží nikdo nekoupí, musí je koupit Společenství, ale k tomu potřebuje prostředky.

Dalším úkolem se tedy stalo získat vlastní příjmy pro Společenství. K tomu, aby jimi mohla disponovat, však potřebuje co nejdemokratičtější orgány - tzn. zesílit pravomoce Parlamentu, který by mohl kontrolovat hospodaření s financemi Společenství.

Tak vykrystalizovaly tři hlavní problémy -> zemědělská politika, vlastní financování, pravomoci Parlamentu.

Evropská komise se rozhodla, že nejlepší bude řešit tyto tři problémy společně. Oproti tomu vystoupila Francie, která chtěla nejdříve vyřešit zemědělskou politiku a později další dva problémy. Francie neuspěla s rozdělením otázek a opustila jednání -> neúčastnila se dalších jednání v Radě, uplatňovala politiku prázdné židle (1965). Zemědělská politika byla sice jednou z priorit, ale posílení Parlamentu a vlastní financování směřují Společenství k nadnárodnímu charakteru, což de Gaulle nechtěl. Vzhledem k tehdejší jednomyslnosti to znamenalo ochromení dalšího jednání (státy sice otázky řešily, ale nemohly o nich rozhodnout).

V lednu 1966 byl mezi Francií a ostatními státy uzavřen tzv. Lucemburský kompromis. Je to jeden ze zvláštních pramenů, které upravují (novelizují) zakladatelské smlouvy -> jde tedy o pramen primárního práva. Ve většině případů bylo ustoupeno požadavkům Francie. Bylo ustanoveno, že napříště mají být přijímána jednomyslná rozhodnutí ve všech případech, kdy jsou ohroženy národní zájmy. Pokud stát nesouhlasí s tím, že bude přehlasován, může prohlásit, že toto rozhodnutí ohrožuje jeho národní zájmy, a tím zamezit jeho přijetí . Toto uspokojilo de Gaulla -> Společenství se nasměrovalo k mezivládnímu charakteru. Byl tak zvrácen poměr mezi Komisí a Radou, která má napříště hlavní slovo.

V roce 1967 došlo ke sloučení řídících orgánů ESUO, EHS a Euroatomu (všechna tři oborová společenství však nadále existují jako mezinárodní organizace) a vznikl útvar bez právní subjektivity - Evropská společenství (E.S.)

2.5.3. Druhé odmítnutí Velké Británie

Tato krize a zpětný vývoj učinilo Společenství atraktivním pro Velkou Británii. Proto si podala druhou žádost o členství. Přihláška byla předložena roku 1967 a opět narazila na odpor de Gaulla. Důvod odmítnutí -> Velká Británie není připravena přijmout závazky plynoucí z členství .

2.6. Vývoj v 70. letech

2.6.1. Posílení pozic Parlamentu

V letech 1970-75 musela proběhnout rozpočtová reforma. Pravomoc rozhodovat o rozpočtu získal Parlament (přijímá a odmítá rozpočtové návrhy Komise). Členské příspěvky byly nahrazeny vlastními příjmy společenství (procentní podíl na DPH, poplatky vybírané v souvislosti se vstupem do státu Společenství - dovozní cla,…).

Roku 1974 byl přijat systém přímých voleb do Parlamentu (do té doby existoval systém přenesených zástupců -> národní parlamenty vysílaly své zástupce). Volby se budou konat v jednom období na celém území Společenství, ale volební systém byl ponechán na jednotlivých členských státech. Toto byla tendence k nadnárodnímu charakteru integrace.

2.6.2. Směr k politické spolupráci - Evropská rada

Další tendencí byl směr k politické spolupráci -> 1x za půl roku se konaly neformální schůzky ministrů zahraničí. Roku 1974 vznikla Evropská rada -> orgán určený pro neformální setkávání hlav států. Tento orgán neměl oporu v zakladatelských smlouvách. Schází se, protože pro určité otázky bylo třeba, aby byla dána garance, že to, co bude dohodnuto, bude také splněno. Evropská rada se právně zakotvila v pozdějším období (Jednotný evropský akt, 1986).

2.6.3. První rozšíření - Velká Británie, Irsko, Dánsko (1973)

Roku 1969 Francie oznámila, že již není proti vstupu Velké Británie. Prezidentem již nebyl de Gaulle, ale Georges Pompidou (1911-1974, prezidentem 1969-1974). Začaly vstupní rozhovory s Velkou Británií, Dánskem, Irskem a Norskem. Největší problémy vyvolávala Velká Británie, proto jí pro některé otázky bylo stanoveno 5 leté přechodné období:

vztah k ostatním zemím Commonwealthu -> nelze udržovat nadále preferenční vztahy (musely by je mít i ostatní státy, ale i to je nepřijatelné)

zemědělská politika -> na ostrovech je jiný systém (dotují se farmáři, negarantují se ceny)

Ekonomika Irska je životně spjatá s ekonomikou Velké Británie, a proto nebylo možné, aby do Společenství nevstoupilo. Byla to ekonomická nutnost.

Dánsko bylo také velmi silně vázáno na Velkou Británii. Existovala zde široká podpora pro společný trh (dnes je to jiné - líbí se mu ekonomická integrace, ale ne to navíc).

Norsko bylo názorově velmi rozděleno -> průmyslová lobby vs. rybáři, kteří se bojí konkurence. Proto v hlasování se vyslovilo 42% obyvatel proti vstupu (37% bylo pro, 21% se zdrželo).

Roku 1973 byly za nové členy přijaty Velká Británie, Irsko a Dánsko.

2.7. Vývoj v 80. a 90. letech

2.7.1. Druhé rozšíření - Řecko (1981)

Roku 1975 si přihlášku k členství podalo Řecko. Jeho ekonomika na tom byla velmi špatně a bylo by potřeba dlouhé období adaptace. Bez ohledu na názor Komise s ním Rada roku 1978 zahájila jednání o vstupu. Vedly ji k tomu politické důvody - politická nestabilita na Balkáně (snaha o to, aby militantní a levicové složky nezískaly navrch). Řecko bylo přijato k 1. lednu 1981 za 10. člena Společenství.

Problémy s Řeckem trvají doposud. Ekonomicky jde sice nahoru, ale dostát svým závazkům je pro něj velmi složité (do měnové unie chtělo, ale nedostalo se tam).

2.7.2. Třetí rozšíření - Španělsko, Portugalsko (1986)

Španělsko a Portugalsko se vymanily z dlouhodobé vojenské diktatury a hrozila jim politická nestabilita. Šlo o ekonomicky zaostalé země. Vzhledem k velikosti Španělska probíhala jednání v letech 1979-1985 (i když politický důraz na přijetí byl silný). Portugalsko a Španělsko se od 1. ledna 1986 staly 11. a 12. členem Společenství.

Přijetí nových členů s sebou neslo i nové nároky -> musely se přizpůsobit orgány Společenství.

2.7.3. Vnitřní vývoj - směr k EU

Společenství se znovu snaží zvrátit vývoj směrem k nadnárodním strukturám. Nový plán integrace vypracovali Němec Genscher a Ital Colombo (1981) => je třeba postupovat tak, že bude začleněna politická, obranná a zahraniční spolupráce. Na tento akt navázala roku 1983 Deklarace o EU -> Stuttgartské prohlášení šéfů států (resp. vlád) k posílení a rozvoji spolupráce zemí E.S. (směr ke společné zahraniční a obranné politice).

Paralelně probíhaly snahy o prohloubení integrace v Parlamentu. Na jeho půdě byl Altierem Spinellim vypracován a velkou většinou poslanců přijat návrh smlouvy o vytvoření Evropské unie (1984). Jako deklaratorní norma byla přijata Smlouva o EU. Už se zde objevuje základ principu subsidiarity (Unie bude řešit jen ty otázky, které může řešit efektivně, lépe a radostněji).

Dotváří se vnitřní trh. Byl vypracován dokument zvaný Bílá kniha -> říkal, jaké otázky zbývá vyřešit, aby existoval úplný volný obchod.

V únoru 1986 byl podepsán Jednotný evropský akt o zřízení velkého jednotného trhu od 1. ledna 1993. Tento dokument novelizuje zakladatelské smlouvy, patří mezi primární právo. Právně zakotvuje Evropskou radu jako orgán Společenství, rozšiřuje pravomoci Parlamentu (konzultace, kooperace Rady při vydávání legislativních aktů), zakotvení většinového hlasování v Radě v otázkách společného trhu.

Roku 1985 se předsedou (prezidentem) Evropské komise stal Jacques Delors. Prosazoval další integrační tendence (na základě celosvětové hospodářské soutěže). Musí být vytvořen hnací motor ekonomiky, který by byl konkurencí pro USA a Japonsko. Jeho cílem bylo vytvořit měnovou unii -> tlačí na státy, aby projednaly novelizaci a začaly s vytvářením Evropské měnové unie (EMU). Toto přivítalo Německo, které by tak mohlo prosazovat své zájmy ve Společenství silnějším způsobem. Ostatní státy chtějí vedle toho další politickou spolupráci. Byly ustaveny 2 týmy odborníků, kteří pracovali na měnové politice a na politické spolupráci. Výsledkem bylo podepsání Smlouvy o EU (7. únor 1992, Maastricht, v účinnost vstoupila 1. listopadu 1993).

Proces schvalování Smlouvy o EU nebyl jednoduchý. Například v Dánsku se občané v prvním referendu minimální většinou (50,7%) vyslovili proti této smlouvě. Ve Francii byla přijata pouze těsnou většinou a v Německu bylo zahájeno řízení u ústavního soudu ohledně její slučitelnosti s německým právním řádem. Rozhodovalo se o tom, zda je takový přesun kompetencí (měna,…) v souladu ústavou. Ústavní soud vyslovil názor, že Smlouva o EU je slučitelná, je to však nejzazší hranice, kam lze zajít.

Proto došlo k setkání Evropské rady v Edinburghu, kde byly přijaty speciální protokoly pro Dánsko a Velkou Británii -> aby nemusely vstupovat do 3. fáze EU. V opakovaném dánském referendu se pro schválení smlouvy ve znění protokolu vyslovilo 56% občanů.

2.7.4. Čtvrté rozšíření - Finsko, Švédsko, Rakousko (1995)

Mezi státy E.S. a ESVO (kromě Švýcarska) byla podepsána Dohoda o volném obchodu (vznik EEA od 1. ledna 1994). Zbývající významné státy ESVO (Finsko, Švédsko, Norsko, Rakousko) však nebyly se svou pozicí spokojeny (viz. kapitola 1.3.3.) a usilovali o členství v EU. Jednání byla zahájen v roce 1993 a roku 1994 byla uzavřena. Vstup Norska odmítlo 52% obyvatel v referendu.

Od 1. ledna 1995 má EU 15 členů -> Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Finsko, Švédsko, Rakousko.

2.7.5. Vývoj posledních let - uvnitř i navenek

2.7.5.1. Přidružení k EU

Se státy stojícími mimo EU uzavírá Společenství smlouvy o přidružení. Stát, který se takto přidruží, se nestává členem organizace (ani členem s omezenými právy). Přidružený stát přejímá práva a povinnosti člena v rozsahu, který je případ od případu různý. Evropská unie zná tři typy přidružení:

přípravný stupeň budoucího členství evropských států, které ještě nejsou z hospodářského hlediska způsobilé ke vstupu (Turecko)

možnost připustit v co nejširší míře účast neutrálních států (Švýcarsko)

forma rozvojové pomoci zejména africkým, karibským a tichomořským zemím (např. osvobození od cla)

Začínají se zlepšovat vztahy EU s bývalými socialistickými státy -> jsou uzavírány evropské asociační dohody II. generace (do I. generace patří Turecko, Malta a Kypr). Jsou uzavírány s titulu pozitivního vývoje s možností budoucího členství. To však není garantováno => je stanoven mechanismus přibližování (je tak vytvořen nástroj k přípravě budoucího členství).

2.7.5.2. Vnitřní reforma Evropské unie

Aby mohla Unie přijmout nové členy, musí proběhnout její vnitřní reforma. Došlo k vytvoření Hospodářské a měnové unie (EMU), ale plnění Maastrichtských kritérií bylo velmi problematické (státy musí mít obdobnou měnovou a rozpočtovou politiku) -> stanoveny ekonomické stupně, aby stát mohl do EMU vstoupit. Mezi státy v Unii docházelo k vnitřním pnutím. Jak z toho ven? Kdyby se revidovala kritéria pro vstup do EMU, přiznala by tím Unie politický neúspěch. Proto se rozhodla vytvořit nástroje k přinucení států kritéria dodržet.

V Dublinu byl přijat Stabilizační pakt, který upravuje systém kontroly deficitů státních rozpočtů členských zemí -> pokud není dodržena výše deficitu, mohou ostatní státy 2/3 většinou uložit proviněnému státu sankci => stát musí u společenství uložit pokutu až ve výši 0,5% hrubého domácího produktu, a pokud závadný stav do 2 let neodstraní, tato pokuta mu propadá.

K dalším požadavkům na vnitřní reformu Unie patří:

otázka reformy orgánů

dotažení měnové unie

rozšíření unie o nové členy a stanovení podmínek přijetí

K velkým reformám mělo dojít na summitu v Amsterdamu (viz. kapitola 1.3.4.) v roce 1997. Cíle však nebyly splněny, zůstaly nedořešeny otázky vnitřní reformy, což je velký dluh, který se stále řeší.

3. Instituce Evropské unie

Článek 7 (ex-čl. 4) Smlouvy o založení ES uvádí 5 základních institucí, které uskutečňují úkoly svěřené Společenství:

Evropský parlament,

Rada

Komise

Soudní dvůr

Účetní dvůr

3.1. Komise (čl. 211, ex-čl. 155)

Sama přijala název „Evropská komise“, ale ten nemá žádný podklad v zakladatelských smlouvách. Je největším zástupcem federativního prvku -> zastupuje nadnárodní charakter společenství. Je hnacím motorem integrace. Sídlem Komise je Brusel.

3.1.1. Úkoly (pravomoc)

hájí zájmy Společenství - zabezpečuje provádění smlouvy, jakož i aktů vydaných orgány Společenství na jejím základě. Jak probíhá kontrola dodržování norem? => Komise má aktivní legitimaci ve sporech proti členským státům a jiným institucím před Soudním dvorem a dalšími soudními orgány; přijímá také rozhodnutí v oblasti soutěžní (schvaluje a uděluje výjimky v kartelových dohodách, rozhoduje v oblasti státních podpor, v oblasti cel,…)

podává doporučení nebo stanoviska

má vlastní rozhodovací pravomoc a podílí se na tvorbě aktů Rady a Evropského Parlamentu

má výkonnou moc - „policista, státní zástupce a detektiv v jedné osobě“ -> sleduje, zda členské státy dodržují závazky, ke kterým se zavázaly, snaží se vyvozovat důsledky z nedostatků

formuluje návrhy na rozvoj politik Společenství (jedná z členskými státy o koordinaci návrhů)

legislativní iniciativa - předkládá radě návrhy (někdy může Rada přenést přímo legislativní pravomoci na Komisi - musí jít o výslovné zmocnění)

3.1.2. Složení, plnění povinností (čl. 213, ex-čl. 157)

Komise se skládá z 20 členů vybíraných podle celkových schopností, kteří skýtají záruku naprosté nezávislosti. Počet členů Komise může být Radou jednomyslně měněn. Členy Komise mohou být pouze státní příslušníci členských států. V Komisi má každá členská země alespoň 1 zástupce a ty největší (počítáno podle počtu obyvatel) mají zástupce 2 (Velká Británie, Francie, Španělsko, Německo, Itálie).

Komisař musí při plnění svých povinností jednat v zájmu Společenství, musí být nezávislý na státu, ze kterého pochází a nesmí požadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani jiného orgánu. Členové Komise nesmějí po dobu výkonu své funkce vykonávat jiné placené či neplacené povolání. V případě porušení povinností vyplývajících z jeho funkce může Soudní dvůr na žádost Rady nebo Komise dotyčného člena buď odvolat (čl. 216, ex-čl. 160) nebo mu odejmout nárok na důchod.

3.1.3. Jmenování, funkční období, schválení Evropským parlamentem (čl. 214, ex-čl. 158)

Od 1. ledna 1995 platí nový systém pro vytváření Komise:

vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise -> toto určení schvaluje (konzultuje) Evropský parlament

vlády členských států po dohodě s designovaným předsedou určí osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise

předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu

po schválení EP jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států (na základě jednomyslného souhlasu).

Funkční období je pětileté, komisaři mohou být jmenováni opětovně.

3.1.4. Zánik Komise

Důvody zániku jsou různé:

uplynutí funkčního období, smrt, odstoupení, odvolání (viz. níže) => na zbytek funkčního období je jmenován společnou dohodou vlád členských států nový člen; Rada může jednomyslně rozhodnout, že k jejímu obsazení nedojde (čl. 215, ex-čl. 159)

vyslovení kolektivní nedůvěry ze strany Evropského parlamentu (čl. 201, ex-čl. 144)

odvolání (na žádost Rady nebo Komise) na základě rozhodnutí Soudního dvora -> jestliže nesplňuje podmínky pro výkon své funkce nebo se dopustil závažného prohřešku (čl. 216, ex-čl. 160)

3.1.5. Vnitřní struktura, přijímání rozhodnutí

Vnitřní struktura Komise je velmi složitá. Každý komisař má svůj vlastní rezort (pod ním jsou generální direktoriáty, které se dále člení).

Komise se usnáší prostou většinou svých členů, je schopna se usnášet jen, je-li přítomen počet členů stanovených jednacím řádem (čl. 219, ex-čl. 163).

Někdy se používá písemná procedura -> Komise se ani nemusí sejít, na písemný návrh, který se postupně doručuje jednotlivým komisařům, připojují své podpisy.

ESUO -> Komise může vydávat závazné normy, má silnější postavení (čl. 14 Smlouvy o založení ESUO).

3.2. Rada (čl. 202, ex-čl. 145)

Instituce, prostřednictvím které mohou členské státy prosazovat své zájmy ve Společenství. Sídlem Rady je Brusel.

3.2.1. Úkoly (čl. 202, ex-čl. 145)

zajišťuje koordinaci obecných hospodářských politik členských států

má rozhodovací pravomoc

hlavní legislativní pravomoc -> ta je stále zeslabována ve prospěch Evropského parlamentu

zastupuje ES navenek -> předseda Rady podepisuje smlouvy (vyjednává je třeba Komise, ale finální fázi musí přenechat Radě)

3.2.2. Složení, předsednictví (čl. 203, ex-čl. 146)

Rada se skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni. Předsednictví vykonává postupně každý členský stát Rady po dobu 6 měsíců podle pořadí určeného jednomyslně Radou (původně podle abecedního pořádku, dnes je určující rozhodnutí Rady č. 95/2).

Všeobecná rada -> složená ve většině případů z ministrů zahraničních věcí (nebo z ministrů pro evropskou integraci). Sektorové rady -> složené např. z ministrů zemědělství, z ministrů vnitra,… Navenek je to 1 instituce, ale může mít pokaždé jiné složení.

Minulý, současný a budoucí předseda Rady spolu úzce spolupracují. V době předsednictví se řeší otázky, které leží na srdci předsedajícího státu (předseda určuje, o čem se bude jednat). Předseda svolává Radu k zasedání (z vlastní iniciativy nebo na žádost jejího člena či Komise), řídí jednání, podepisuje akty, reprezentuje EU navenek (3. pilíř).

3.2.3. Usnášení (čl. 205, ex-čl. 148)

Nestanoví-li smlouva jinak, usnáší se Rada většinou svých členů (prostá většina se téměř neuplatňuje). Má-li se Rada usnést kvalifikovanou většinou, mají hlasy jejích členů různou váhu -> vývoj směřoval od jednomyslného ke kvalifikovanému (váženému) hlasování (podle počtu obyvatel):

Francie 10

Itálie 10

Německo 10

Spojené království  10

Španělsko 8

Belgie 5

Nizozemsko 5

Portugalsko 5

Řecko 5

Rakousko 4

Švédsko 4

Dánsko 3

Finsko 3

Irsko 3

Lucembursko 2

Aby byl akt přijat, je třeba nejméně:

62 hlasů, jde-li o návrh Komise

62 hlasů nejméně 10 členů v ostatních případech

Přijetí aktů vyžadujících jednomyslnost nebrání, zdrží-li se přítomní nebo zastupovaní členové hlasování (jednomyslnost se vyžaduje např. u přijímání nových členů).

3.2.4. Rada stálých zástupců - COREPER (čl. 207, ex-čl. 151)

Výbor složený ze stálých zástupců členských států odpovídá za přípravu práce Rady a za plnění úkolů, které mu Rada přidělí. COREPER připravuje jednání Rady mezi zasedáními (připravuje texty, rozesílá je).

Existují 2 úrovně COREPERu:

první úroveň = ambasadoři jednotlivých zemí při unii (předjímají rozhodnutí Rady -> když některé rozhodnutí projde touto úrovní, pak ho rada v drtivé většině případů v pohodě schválí)

druhá úroveň = výkonní úředníci (referenti)

3.3. Evropský parlament (čl. 189, ex-čl. 137)

Článek 7 Smlouvy o založení ES uvádí Evropský parlament na prvním místě ze všech institucí. Je tomu tak z prestižních důvodů. V zakladatelských smlouvách ESUO a Euroatomu nebyl dříve nazýván Parlamentem, ale Shromážděním. Slučovací smlouvou z roku 1957 bylo rozhodnuto, že bude existovat jediný „Evropský parlament“ pro všechny 3 organizace.

Sídlo Evropského parlamentu je výsledkem kompromisu, výsledkem dlouhé diskuse a vyjednávání. Stálá zasedání probíhají ve Štrasburku, mimořádná zasedání v Luxembourgu nebo v Bruselu.

3.3.1. Úkoly, složení, politické strany

Je zastupitelským sborem složeným z poslanců, kteří jsou reprezentanty lidu států sdružených ve Společenství (čl. 189, ex-čl. 137). Jejich úkolem je hájit zájmy jednotlivých členských států. I zde se uplatňuje systém politických stran (čl. 191, ex-čl. 138a) -> jsou důležitým faktorem integrace v Unii, přispívají k vytváření evropského povědomí a k vyjadřování politické vůle občanů Unie. Politické strany modifikují úlohu reprezentanta lidu. Dnes je jich asi 20. Z toho je 8 oficiálních, tvořících kluby => např. sociální demokraté, křesťanští demokraté,… Dost často se v Evropském parlamentu objevují i radikálnější strany (např. Zelení).

Evropský parlament je orgánem kontrolním a poradním. V současné době je jeho funkce posílena -> došlo k doplnění legislativní pravomoci. Tu měl sice dříve také, ale pouze ve velmi omezené míře (spolurozhodovací proces). Dnes je oprávněn i sám některé věci rozhodnout. Jeho úkolem je také vnášet balanci mezi Radu a Komisi -> přináší názory jednotlivých skupin lidí.

Počet jeho poslanců nepřekročí 700 (čl. 189, ex-čl. 137), v současné době jich je 626. Křesla jsou rozdělována proporcionálně podle počtu obyvatel -> větší státy mají více poslanců nežli státy menší (např. Německo 99, Velká Británie 87, Francie 87, Itálie 87, Lucembursko 6,…). Proporcionalita není úplná, protože poslanec z větší země zastupuje více lidí. Amsterdamská smlouva zakotvila zásadu -> pokud dojde v budoucnu k rozšíření počtu zastupitelů, měl by se vždy respektovat princip proporcionality. Poslanci jsou voleni přímým všeobecným hlasování na dobu 5 let (čl. 190, ex-čl. 138). Původně své zástupce vysílaly jednotlivé národní parlamenty. Teprve Akt o volbách zástupců (1976) přinesl změnu. Volby probíhají ve stejný čas, ale podle různých pravidel v různých zemích (zůstává tak nenaplněn článek o unifikaci volby).

Pětileté volební období poslance může skončit jeho demisí nebo smrtí. Mandát je slučitelný s mandátem poslance národního parlamentu. Je však neslučitelný s členstvím v Komisi, Soudním dvoru, vládě členského státu či s pracovním poměrem v orgánech EU. Poslanci mají svá privilegia a imunity, které zakotvuje Protokol o privilegiích a imunitách (1965). Hlavní jsou 2 základní výsady => neodpovědnost za názory či hlasování při výkonu mandátu (Protokol odkazuje na rozsah národní imunity) a nemožnost trestního stíhání v ostatních členských státech.

Plat (odměna) poslance jde z domácích rozpočtů členských států, další užitky financuje Evropská unie.

3.3.2. Vnitřní organizace

Evropský parlament přijímá většinou hlasů svých poslanců vlastní jednací řád (čl. 199, ex-čl. 142). Ten zakotvuje strukturu EP a procesy jednání. Existuje 8 oficiálních politických klubů, poslanci jsou také organizováni do orgánů, aby vůbec mohl parlament účinně pracovat.

Orgány Evropského parlamentu:

Předsednictvo (čl. 197, ex-čl. 140) -> tvoří jej předseda a 14 místopředsedů s mandátem na 2,5 roku

Úřad Evropského parlamentu -> tvoří jej Předsednictvo a 5 kvestorů (poradní hlas)

Rozšířený Úřad Evropského parlamentu -> tvoří jej Úřad EP a předsedové politických klubů; tyto tři výše uvedené orgány se zabývají organizací práce a dozírají na vnější vztahy (to je hlavním úkolem RÚ EP)

Sekretariát - jsou to úředníci k ruce poslancům, v jejich čele stojí generální tajemník, sídlo má ve Štrasburku

výbory -> orgány, které se specializují na jednotlivé obory (např. výbor pro energii, pro zemědělskou politiku,…). Dělí se na dočasné (např. vyšetřovací - viz. kapitola 3.3.4.2.), stálé a zvláštní.

3.3.3. Zasedání a usnášení

Evropský parlament zasedá obligatorně jednou ročně. Schází se, aniž by jej bylo nutno svolávat, druhé úterý v březnu (čl. 196, ex-čl. 139). Obligatorně se sejde také v návaznosti na volby do EP.

Může se také sejít k mimořádnému (fakultativnímu) zasedání na žádost většiny svých poslanců anebo na žádost Rady nebo Komise. Většinou se tak reaguje na určitý problém, které se objevil.

Konají se také jednotlivá zasedání výborů -> ke konzultaci s Radou či Komisí,…

Nestanoví-li smlouva jinak, usnáší se Evropský parlament většinou odevzdaných hlasů. Kvorum stanoví jednací řád (čl. 198, ex-čl. 141).

3.3.4. Pravomoc Evropského parlamentu

Byl zřízen jako orgán kontrolní a poradní, dnes jsou posíleny i zárodky legislativní pravomoci. Pro určité případy byly stanoveny obligatorní konzultace s parlamentem. Jestliže byl bez takové konzultace vydán akt, mohl být neplatný (stanovisko judikatury).

3.3.4.1. Pravomoc legislativní

Evropský parlament je nadán pravomocí požádat Komisi, aby Radě předložila návrh aktu (když to neudělá, není sankce). Komise se snaží přání parlamentu respektovat a dodržovat. Legislativní pravomoc se vyvinula z nezávazných konzultací -> změnily se v povinné, jen některé jsou fakultativní.

právo poskytnout konzultaci jiným orgánům (nejslabší postup). Povinná je v případě uzavírání vnějších smluv (akt může být bez konzultace nulitní).

postup kooperace /spolupráce/ (čl. 252, ex-čl. 189c). Parlament schvaluje společný postoj Rady -> jestliže jej schválí, Rada navrhovaný akt přijme (EP může také navrhovat změny společného postoje). Jestliže společný postoj odmítne, může Rada přijmout akt pouze jednomyslně. Tento postup kooperace je silnější nežli právo poskytovat konzultace.

proces spolurozhodování (čl. 251, ex-čl. 189b). Zde byl EP nadán již skutečnou legislativní pravomocí, která se uplatňuje ve 3 odvětvích -> vnitřní trh, volný pohyb pracovních sil, svoboda podnikání. Na každém stupni rozhodování je EP dána pravomoc rozhodnout, zda bude akt přijat či nikoliv.

3.3.4.2. Pravomoc kontrolní

právo klást písemné a ústní dotazy Komisi a Radě (toto je hojně využíváno, přibližně je položeno 3000 dotazů za rok)

pravomoc ustavit dočasný vyšetřovací výbor (čl. 193, ex-čl. 138c). Na žádost čtvrtiny poslanců může EP ustavit dočasný vyšetřovací výbor, který by zkoumal údajné přestupky nebo nesprávnosti při uskutečňování práva Společenství, vyjma případů, kdy jsou tvrzené skutečnosti zkoumány soudem a soudní řízení ještě neskončilo. Výbor může mít až 15 členů a může působit až 9 měsíců.

petiční právo (čl. 194, ex-čl. 138d) -> každý občan Unie a každá fyzická či právnická osoba s bydlištěm nebo registrovaným sídlem v členském státu má právo předložit individuálně či společně s dalšími občany nebo osobami podání Evropskému parlamentu v záležitosti, která spadá do působnosti Společenství a která se ho nebo jí přímo dotýká.

institut Ombudsmana (čl. 195, ex-čl. 138e) -> přijímá stížnosti, které se týkají nesprávností v činnosti orgánů Společenství, s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při jejich soudní činnosti. Ombudsman podává každoroční zprávu o výsledku svých šetření Evropskému parlamentu. Je jmenován po každé volbě EP na dobu jeho funkčního období (5 let). Může být jmenován opětovně. Svou funkci vykonává zcela nezávisle. Většinou je jím zástupce skandinávského státu, kde má tento institut velkou tradici. Prosadil princip transparence => většina aktů (to, co se děje a týká se jednotlivce) by měla být známa.

vliv na Komisi (čl. 214, ex-čl. 158) -> EP má právo účasti na jmenování Komise (viz. kapitola 3.1.3.). EP může také vyslovit Komisi nedůvěru (čl. 201, ex-čl. 144), je třeba 2/3 většiny poslanců. Tento postup se zatím uplatnil pouze jako donucovací prostředek.

možnost působit jako žalobce u Soudního dvora -> žaloba na určení (aby určitý akt byl prohlášen za neplatný - čl. 231, ex-čl. 174), žaloba na nečinnost (orgán byl vyzván, aby jednal a on nejedná, když má - čl. 232, ex-čl. 175)

3.3.4.3. Ovlivňování a kontrola rozpočtu

Toto je obrovská „páka“ vůči ostatním institucím a orgánům.

3.4. Soudní dvůr (čl. 220, ex-čl. 164)

Původně byl pro každé společenství zřízen vlastní soudní dvůr -> roku 1957 byl unifikován na jediný (dodnes není unifikován jeho název). Soudní dvůr má obrovský význam pro vývoj práva E.S. -> naplnil myšlenkou texty smluv. Důležitá jsou hlavně jeho rozhodnutí z konce 50. let (v té době v něm působily velké právnické kapacity). Svojí judikaturou předčil i svojí pravomoc (např. rozsudek van Chen and Loss, který umožnil jednotlivým občanům dovolat se práva ES).

Článek 220 (ex-čl. 164) říká: „Soudní dvůr zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění této smlouvy.“ Judikaturou rozšířil svoji pravomoc i na nařízení a direktivy. Jurisdikce SD se nevztahuje na akty Evropské rady a na akty v rámci Smlouvy o Evropské unii.

Statut Soudního dvora je stanoven zvláštním protokolem (tvoří přílohu k zakladatelským smlouvám). Soudní dvůr také stanoví svůj jednací řád, který musí být jednomyslně schválen Radou (čl. 245, ex-čl. 188).

Sídlí v Luxembourgu.

3.4.1. Složení (čl. 221, ex-čl. 165), jmenování (čl. 223, ex-čl. 167)

Soudní dvůr se skládá z 15 soudců. Zasedá v plénu (vždy, když o to požádá stát, nebo orgán, který je stranou v řízení; také v případě, kdy rozhoduje o velmi důležitém precedentu). Plenárního zasedání se účastní všichni soudci a generální advokáti. Může však vytvářet senáty složené ze 3, 5 nebo 7 soudců, buď k provádění určitých přípravných šetření, nebo k rozhodování určitých skupin věcí. Strany se nemohou dovolávat soudce ze svého státu (může a nemusí být v senátu přítomen).

Každý soudce je navrhován konkrétním členským státem (to neznamená, že „papouškuje“ to, co si myslí jeho stát, je to proto, že zná nejlépe domácí právní řád) -> jsou vybíráni z osob skýtajících záruku naprosté nezávislosti, které buď splňují všechny požadavky, kladené v jejich zemích na výkon nejvyšších soudcovských funkcí, nebo jsou uznávanými znalci práva. Jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Každé 3 roky dochází k částečnému znovuobsazování míst soudců (střídavě 8 nebo 7 soudců). Je možné znovuzvolení. Soudci volí ze svého středu předsedu Soudního dvora na dobu 3 let. Předseda může být zvolen opětovně.

Funkce soudce je neslučitelná s politickou funkcí či s úředním postavením. Existuje mechanismus odvolání soudce z funkce

3.4.2. Generální advokáti (čl. 222, ex-čl. 166)

Jsou vybíráni členskými státy stejným způsobem a ze stejných osob jako soudci. Jmenováni také společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Každé 3 roky dochází k částečnému znovuobsazování míst generálních advokátů (týká se 4).

Soudnímu dvoru pomáhá 8 generálních advokátů (v letech 1995 - 2000 jich bylo 9). Nejsou to vůbec advokáti v našem pojetí, mají pozici jako generální advokáti ve francouzském správním řízení. Jejich úlohou je předkládat veřejně, s veškerou nestranností a v plné nezávislosti odůvodněné závěry o všech věcech předložených Soudnímu dvoru, a napomáhat tak Soudnímu dvoru při výkonu jeho poslání (tzn. že „předkousávají“ rozhodnutí SD) => zpracují na věc posudek (vezmou v úvahu všechny okolnosti případu).

Soudní dvůr si pak utváří svůj názor takto -> nejprve slyší přednesy stran, pak názor generálních advokátů -> utvoří si vlastní názor a vydá rozhodnutí.

3.4.3. Kancléř (čl. 224, ex-čl. 168)

Soudní dvůr jmenuje svého kancléře (registráře). Je jakýmsi správcem soudu. Registruje písemnosti, stará se o doručování, publikaci a archivaci. Má na starosti také rozpočet a personál soudu.

3.4.4. Soud prvního stupně (čl. 225, ex-čl. 168a)

Tento soud byl zřízen roku 1998, aby odlehčil práci Soudnímu dvoru. Je předběžnou instancí pro běžné menší spory (pro prvoinstanční rozhodování o některých druzích žalob). Není příslušný k rozhodování ani o žalobách podaných členskými státy, ani o předběžných otázkách podle článku 234 (ex-čl. 177).

Pravomoc a je vymezena taxativním výčtem z pravomocí Soudního dvora -> určuje ji Rada jednomyslným rozhodnutím na žádost Soudního dvora po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí.

V současné době Soud prvního stupně projednává:

veškeré žaloby fyzických a právnických osob na nečinnost, na náhradu škody a na prohlášení aktu za neplatný podle 3 komunitárních smluv

další vyjmenované žaloby (např. žaloby založené na arbitrážních doložkách, zaměstnanecké žaloby, žaloby proti rozhodnutím Komise ve věcech hospodářské soutěže,…)

Kontrola ze strany Soudního dvora -> je ponechána možnost odvolat se k Soudnímu dvoru, ale pouze ve velmi vymezeném směru, pouze v otázkách právního posouzení.

Složení a sídlo. Sídlí také v Luxembourgu (v jednom komplexu budov se Soudním dvorem -> společně sdílejí celý aparát a zázemí). Soudci (je jich také 15) jsou vybíráni z osob nezávislých a způsobilých pro výkon soudcovské činnosti. Jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let (dochází k částečnému znovuobsazování každé 3 roky). Většinou rozhodují v senátech, ve výjimečných případech i v plénu. Nevyskytují se zde generální advokáti; je-li to třeba, může být některý ze soudců jmenován generálním advokátem pro konkrétní případ. Řízení je podobné jako u Soudního dvora.

Kancléř zajišťuje administrativu i Soudu prvního stupně.

3.4.5. Řízení u Soudního dvora (zjednodušeně)

Jedná se v jazyce žalobce, pracovním jazykem je francouzština. Řízení probíhá ve dvou fázích:

písemná -> důležitější -> účastníci a evropské instituce předloží svá vyjádření k projednávané záležitosti. Ta jsou postoupena generálnímu advokátu, který napíše svůj názor. Pak nastupuje ústní fáze.

ústní -> jeden ze soudců je reportujícím soudcem (jakýsi soudce zpravodaj). Ten předpracuje skutkovou část. Strany jsou poté vyzvány k přednesům. Soud se poradí a vydá rozsudek.

3.5. Účetní dvůr (čl. 246, ex-čl. 188a)

Je orgánem vnější finanční kontroly ES (něco jako NKÚ). Provádí revizi účtů.

3.5.1. Složení, nezávislost (čl. 247, ex-čl. 188b)

Účetní dvůr má 15 členů. Za členy jsou vybírány osoby, které ve svých státech pracují nebo pracovaly v auditorských orgánech anebo které jsou pro tuto funkci zvlášť kvalifikované. Musí skýtat veškeré záruky své nezávislosti (zajištěno obdobně jako u soudců - neslučitelnost funkcí,…). Předseda je volen na 3 roky -> svolává a řídí zasedání, reprezentuje navenek.

Po konzultaci s Evropským parlamentem Rada jednomyslně jmenuje členy Účetního dvora na dobu 6 let. Členové mohou být jmenováni opětovně. Funkce může zaniknout uplynutím funkčního období, smrtí, odstoupením nebo odvoláním Soudním dvorem.

Účetní dvůr se řídí zakladatelskými smlouvami a jednacím řádem.

3.5.2. Přezkum účetnictví (čl. 248, ex-čl. 188c)

Přezkoumává účetnictví všech příjmů a výdajů Společenství i každého orgánu (pokud to zřizovací akt nevylučuje). Hlediskem kontroly je soulad s právem, hospodárnost (právnost a řádnost příjmů a výdajů. Má rozsáhlé vyšetřovací pravomoci.

Má dvě základní funkce:

pomoc rozpočtovým orgánům (pomáhá kontrolovat naplňování rozpočtu) => vydává pro Evropský parlament a Radu zjištění o spolehlivosti účetnictví a právnosti a řádnosti transakcí, která se publikují (zjištění může vydávat z vlastní iniciativy)

vydává také stanoviska => fakultativní (k žádosti orgánu EU), obligatorní (na žádost Rady)

4. Ostatní orgány

4.1. Hospodářský a sociální výbor /ECOSOC/ (čl. 257, ex-čl. 193)

4.1.1. Složení, počet členů, jmenování (čl. 257-259, ex-čl. 193-195)

Poradní orgán, který hraje významnou roli v rozhodování evropských institucí. Váha jeho hlasu je zajištěna tím, že se skládá z představitelů oblastí hospodářského a sociálního života, zejména výrobců, zemědělců, dopravců, zaměstnanců, řemeslníků, příslušníků svobodných povolání a veřejnosti. Proklamuje se, že spíše než zástupci států jsou členové výboru zástupci dotčených odvětví -> vytvářejí se tzv. skupiny (zaměstnanci, zemědělci,…).

Počet členů výboru je 222, křesla jsou proporcionálně rozdělena mezi členské státy (např. Německo 24, Francie 24, Nizozemsko 12, Lucembursko 6,…). Členové jsou jmenováni jednomyslně Radou na 4 roky. Mohou být jmenováni opětovně. Nesmějí být vázáni žádnými závaznými pokyny, vykonávají své funkce zcela nezávisle v obecném zájmu Společenství.

Každý členský stát předloží Radě seznam obsahující dvojnásobný počet kandidátů, než je počet míst připadajících na jeho příslušníky. Složení výboru musí odpovídat nutnosti přiměřeného zastoupení různých oblastní hospodářského a sociálního života.

4.1.2. Předseda, jednací řád, orgány, konzultace (čl. 260-262, ex-čl. 196-198)

Výbor volí ze svých členů předsedu a předsednictvo na dobu 2 let. Přijímá také svůj jednací řád -> Výbor zasedá v plénu, je vytvořen Úřad, odborné sekce, skupiny a generální sekretariát.

Výbor se schází 2x do roka, svolává ho předseda na žádost Rady nebo Komise. Může se také scházet z vlastní iniciativy.

Plenární zasedání -> jen tento orgán je příslušný k vydání stanoviska (jedné z hlavních zbraní). V rozhodovacím procesu má Výbor poradní hlas:

pokud to smlouva stanoví[12], mohou být konzultace povinné -> není-li vyžádána, může být akt nulitní. Rada nebo Komise stanoví Výboru pro předložení jeho stanoviska lhůtu, která nesmí být kratší než 1 měsíc -> nebude-li stanovisko ve lhůtě předloženo, může být jednáno i bez něj.

Výbor může také vydat stanovisko z vlastní iniciativy v případech, kdy to považuje za vhodné.

Další orgány:

Úřad - má 24 členů, schází se 1x měsíčně; koordinuje práci, připravuje podklady pro práci,… Předseda Úřadu zastupuje Výbor navenek.

Skupiny - odvětvová sdružení

odborné sekce - pro hlavní oblasti, které jsou předmětem smlouvy (průmysl, zdravotnictví,…). Každá Sekce má svůj úřad.

podvýbory - mohou být ustaveny pro vypracování návrhů stanovisek

generální sekretariát - má na starosti administrativu, 400 úředníků

4.2. Výbor regionů (čl. 263, ex-čl. 198a)

Je také poradním orgánem složeným ze zástupců regionálních a místních orgánů. Počet jeho členů je také 222, stejně tak i rozvrstvení křesel pro jednotlivé státy koresponduje s Hospodářským a sociálním výborem. Členy jmenuje na 4 roky Rada jednomyslně na návrh příslušných členských států.

Předseda i předsednictvo jsou voleni na dobu 2 let, Výbor má svůj jednací řád. Schůze je svolávána předsedou alespoň 5x ročně na žádost Rady nebo Komise. Může se také scházet z vlastní iniciativy.

Také Výbor regionů poskytuje konzultace, zejména v případech přeshraniční spolupráce (ale také pro oblast vzdělávání, kultury, zdravotnictví,…). Výbor vydává stanoviska, může tak učinit i z vlastní iniciativy v případech, kdy to považuje za účelné.

4.3. Evropská investiční banka (čl. 266, ex-čl. 198d)

EIB má právní subjektivitu, jejími členy jsou členské státy. Statut EIB je obsažen v Protokolu připojeném k zakládací smlouvě.

Úkolem EIB je přispívat k vyváženému a nerušenému rozvoji společného trhu v zájmu Společenství. Banka k tomu využívá jak prostředků získaných na kapitálovém trhu, tak prostředků vlastních. Poskytuje půjčky a záruky na financování různých projektů (např. na rozvoj méně rozvinutých oblastí).

4.4. Evropská rada (čl. 4 Smlouvy o EU)

Evropská rada byla právně zakotvena v Maastrichtské smlouvě. Scházejí se v ní nejvyšší představitelé členských států (hlavy států nebo předsedové vlád) a předseda Komise. Každý stát v ní má jednoho zástupce, který hájí zájmy svého státu, nehraje si na nezávislého. Schází se alespoň 2x ročně, za předsednictví hlavy státu či členského státu, který vykonává předsednictví Rady.

Úkolem Evropské rady je poskytovat nezbytné podněty pro rozvoj Unie a vymezit obecné politické směry -> připravovat nové směry integrace. Vymezuje zásady a obecné směry společné zahraniční a bezpečnostní politiky včetně záležitostí, které mají dopad na obranu. Mohla by přijímat i výkonná rozhodnutí, ale nedělá to. Úkoly, na kterých se shodne, jsou realizovány Radou.

5. Prameny práva Evropské unie

Nalezneme zde prvky jak mezinárodního tak i vnitrostátního právního řádu. Právo E.S. je samostatný právní řád (jak uvádí judikatura). Je založen na zakladatelských smlouvách => jsou to jeho ústavní dokumenty. Jsou označovány jako primární právo (všechny právní akty přijaté státy). Pokud bude přijat akt na schůzi ministrů, kteří jednají za členské státy, půjde o primární právo; když se však sejdou jako Rada a přijímají normy, půjde o sekundární právo => akty přijaté na základě zřizovacích smluv.

Musíme rozlišovat ->

mezinárodní smlouvy x zakladatelské smlouvy (které jsou použitelné před vnitrostátními soudy)

vnitrostátní právo (vytvářeno vnitrostátními orgány) x normy Společenství (nelze jimi měnit národní legislativu)

Rozdělení pramenů práva ->

psané - zakladatelské smlouvy (primární akty), sekundární akty vydané písemně orgány společenství

nepsané - zásady práva EU (pomáhají interpretovat psané)

Další dělení ->

akty členských států

akty institucí Společenství

obecné zásady a principy práva Společenství

mezinárodní smlouvy uzavřené se 3. zeměmi

5.1. Akty členských států

Zakladatelské smlouvy a smlouvy o přistoupení nových zemí ke společenství. Jak probíhá přijetí? Stát zašle svoji přihlášku (musí jít o stát demokratický) -> Rada ji jednomyslně musí schválit (po konzultacích s Komisí a se souhlasem Evropského parlamentu).

Přílohy, protokoly a doplňující akty ke zřizovacím smlouvám a smlouvám o přistoupení (např. protokoly, které udělily Velké Británii, Dánsku a Švédsku výjimku - nemusí do vstupovat do měnové unie).

Novelizující smlouvy či jiné akty. Jak novelizace probíhá? Návrh předkládá Komise či členský stát. Je zaslán Radě (musí konzultovat s Evropským parlamentem a Komisí, pokud se nejedná o její návrh). Předseda Rady svolá mezivládní konferenci, kde se dohaduje text smlouvy. Návrh musí být přijat jednomyslně. Poté probíhá ratifikační proces v každé členské zemi podle vnitrostátních pravidel.

K novelizujícím aktům patří:

Konvence o určitých institucích určených pro Evropská společenství (1957) - o tom, že bude společný Evropský parlament a Soudní dvůr

Smlouva o sloučení (1965) - zakládá jednotnou Radu a Komisi

1. smlouva o rozpočtu (1970)

2. smlouva o rozpočtu (1975)

Jednotný evropský akt (1986)

Maastrichtská smlouva o založení Evropské unie (1992)

Amsterdamská smlouva (1997)

Smlouvy uzavírané mezi členskými státy na základě zakladatelských smluv. Patří sem např. Smlouva o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Akty přijaté členskými státy na jednání Rady, ale ne v rámci kompetencí Rady. Např. Lucemburský kompromis; akt, kterým je ustaven předseda Komise (musí se na něm jednomyslně shodnout všechny členské státy).

5.2. Akty institucí Společenství

Opírají se o čl. 249 (ex-čl. 189). Tento článek upravuje taxativním výčtem sekundární prameny práva: „K plnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Evropský parlament společně s Radou, Rada a Komise vydávají nařízení, směrnice a rozhodnutí a podávají doporučení nebo zaujímají stanoviska.“

Jaký akt bude použit (jaká forma), záleží na orgánu, který normu přijímá. Nejčastěji je voleno mezi nařízením a směrnicí.

5.2.1. Nařízení

Nařízení má obecnou závaznost. Je závazné ve všech svých částech a bezprostředně použitelné v každém členském státě. V drtivé většině vydává nařízení Rada. Nařízení nabývá účinnosti dnem, který je v nich stanoven, anebo, není-li takový den stanoven, 20. dne po uveřejnění v Úředním listu Společenství (čl. 254, ex-čl. 191).

Normy musí být obvykle transformovány do vnitrostátního právního řádu -> tento postup je však u nařízení zakázán, neboť nařízení je přímo a bezprostředně aplikovatelné. Bylo to i judikováno v případě 34/73 VARIOLA [1973] ECR 981 => Italové přepsali nařízení a vydali ho jako italskou normu -> v rámci předběžné otázky se pak dotazovali soudu, zda je to možné. Soudní dvůr řekl, že to možné není, protože členské státy se zavázaly považovat nařízení za součást svého právního řádu okamžikem jeho účinnosti. Nařízení musí být realizována a uplatňována v té samé formě všude.

Není také možné, aby členský stát přijal normu modifikující nařízení. Takto dochází k unifikaci právních řádů.

5.2.2. Směrnice (direktiva)

Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek (cíl), jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Směrnice tedy může být určena jednomu nebo několika státům (v drtivé většině je určena všem). Je ní stanovena implementační doba, do kdy má být cíle dosaženo. Tato doba musí být dostatečná, je rozličná podle různých směrnic.

Směrnice vyžaduje aktivitu národního legislativce. Ve kterém případě mohou příslušníci členského státu opírat svá práva přímo o směrnici? Musí být splněny podmínky přímého účinku -> marné uplynutí implementační doby (norma nebyla implementována do vnitrostátního právního řádu, nebo byla implementována špatně). Neexistují žádné důvody pro zproštění se odpovědnosti za neimplementování.

Ohledně zveřejňování směrnic platí stejná pravidla jako pro nařízení. Směrnice určené všem státům se publikují v Úředním listu Společenství (čl. 254, ex-čl. 191).

Na základě směrnic dochází k harmonizaci právních řádů. Jsou přijatelnější nežli nařízení -> dávají prostor k respektování specifik různých právních řádů.

5.2.3. Rozhodnutí

Rozhodnutí je závazné ve všech svých částech pro toho, komu je určeno. Musí být doručeno adresátovi, účinnosti nabývá dne doručení nebo oznámení. Ve smlouvách je stanoveno, kdy je třeba přijmout rozhodnutí (kdy se použije tato forma). Nejvíce se používají v oblasti soutěžního práva (rozhodnutí o státních dotacích, o povolení výjimek,…). Objevují se také v oblasti společné zemědělské politiky (rozhodnutí o výši garantovaných cen,…).

5.2.4. Doporučení

Není závazné. Je vydáno, když to stanoví smlouva, nebo když to považuje za nutné Komise. Doporučení pomáhají určit to, jak bude případ posuzován nebo rozhodován (např. doporučení Komise, jak se dívá na problematiku relevantního trhu) => dává možnost odhadnout, jak se k určitému problému Společenství postaví.

5.2.5. Stanovisko (vyjádření)

Není závazné. Je vydáno, když to stanoví smlouva, nebo když to považuje za nutné Komise.

5.2.6. Normy ESUO

Normy vydávané Komisí v rámci pravomocí Montánní unie se opírají o článek 14 Smlouvy o založení ESUO. Dělíme je na

rozhodnutí - jsou ve všech svých částech závazná („nařízení“). Soudní dvůr rozlišuje obecná rozhodnutí (mají k nařízení nejblíže) a individuální rozhodnutí (mají zase blízko k rozhodnutí podle Smlouvy o založení ES).

doporučení - jsou závazná pokud jde o cíle v nich vytyčené; těm, jimž jsou určená, však ponechávají volbu prostředků vhodných k jejich dosažení („směrnice“). Od směrnic se liší tím, že mohou být určena individuálním subjektům (nejen státům).

stanoviska - nejsou závazná

Je-li Komise oprávněna přijmout rozhodnutí, může se omezit na to, že dá doporučení.

5.3. Obecné zásady a principy práva Společenství

Formují výklad psaných norem -> je třeba hodnotit konkrétní ustanovení norem v jejich světle. Jsou odvozeny ze zásad platných pro právní řády států => největší inspirace je zásadami správního práva Francie a Německa, prosazuje se také anglický princip spravedlnosti (aequita).

Rozlišujeme 4 skupiny zásad:

základní lidská práva => Evropská smlouva o ochraně lidských práv přijatá na půdě Rady Evropy je respektována i v EU. Patří sem

a)      právo na slyšení -> před postihem musí být dáno právo být slyšen

b)     ne bis in idem

c)      právo na právní obhajobu (ochrana korespondence mezi právníkem a klientem). V oblasti soutěžního práva - jsou chráněny dopisy s právníkem stojícím mimo společnost (ne když se jedná o mateřského advokáta).

právní jistota -> založena na zásadě, že aplikace práva musí být předvídatelná

a)      respekt k právům nabytým v dobré víře

b)     zákaz retroaktivity

c)      zásada očekávání -> osoba jedná na základě předpokladu, že právo, které platí, bude platit i nadále

d)     právo na jednání ve svém jazyce

proporcionalita -> vyžaduje se, aby použité prostředky byly úměrné cíli, jehož má být dosaženo (např. omezení volného pohybu osob musí být přiměřené[14])

rovnost zacházení či nediskriminace -> spadá sem hlavně rovnost mezi pohlavími, ale také to, že členský stát nesmí upírat cizincům práva, která garantuje svým příslušníkům (práva, která vyplývají ze smluv). Lze diskriminovat i tím, že stát rovná práva poskytne.[15]

6. Orgány soudní moci, procesní předpisy

Řízení můžeme rozlišovat =>

na sporná x nesporná,

na žaloby přímé x nepřímé,

na řízení přímo zahájené před institucí EU x řízení zahájená u soudu členského státu a pokračující u Soudního dvora

Mezi přímá řízení (žaloby) řadíme =>

řízení o porušení smlouvy (povinnosti uložené na základě smlouvy) - čl. 226, ex-čl. 169

řízení o prohlášení aktu za neplatný - čl. 231, ex-čl. 174

žaloba na nečinnost - čl. 232, ex-čl. 175

žaloby na náhradu škody - čl. 235, ex-čl. 178

Mezi nepřímá řízení patří prejudiciální řízení (rozhodování o předběžných otázkách) - čl. 234, ex-čl. 177.

Zvlášť řadíme posudkovou činnost Soudního dvora - čl. 300 odst. 6, ex-čl. 228.

6.1. Řízení o předběžné otázce /preliminární, prejudiciální/ (čl. 234, ex-čl. 177)

Základní a výlučnou kompetencí Soudního dvora je interpretace norem E.S. (smluv i sekundárního práva). Vyvstane-li taková otázka (kdy je třeba interpretovat právo E.S) před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Národní soud přeruší řízení a zašle otázku (týkající se interpretace normy) Soudnímu dvoru. Musí se jednat o otázku čistě právní (o tom, jak je nutné vyložit konkrétní ustanovení).

Otázku formuluje národní soud -> na základě jejího doručení Soudní dvůr zahájí řízení (věcně příslušným je SD, ne Soud prvního stupně). Strany ve sporu zůstávají stejné (tak jak proti sobě stály u soudu členského státu). Tam podávají své argumenty (strana sama nemůže podat návrh /otázku/ k Soudnímu dvoru). Jestliže je otázka nešťastně položená, může ji SD přeformulovat (na to, co si myslí, že je tázán). Účastníkem řízení může být i členský stát -> jestliže přistoupí k řízení jako vedlejší účastník (takto může přistoupit i stát, kterého se věc vůbec netýká).

Národní soud se může ale nemusí zeptat. Výjimka -> vyvstane-li otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr. Jsou myšleny jakékoliv opravné prostředky, jak řádné tak i mimořádné. Pokud tuto povinnost soud nesplní, jsou 2 možnosti:

použití vnitrostátního práva => chyba v procesu (porušení práva) -> možnost mimořádného opravného prostředku.

poškozená strana se však také může obrátit na Komisi, aby apelovala na stát (vydala odůvodněné stanovisko), aby splnil svojí povinnost. Jestliže tak stát neučiní, obrátí se Komise na Soudní dvůr a žalovat členský stát na porušení smlouvy. Komise se v praxi ještě neodvážila napadat justici členského státu (vede ji k tomu strach ze zásahu do nezávislosti soudní moci).

Jsou však situace, kdy ani v případech spadajících pod tuto výjimku, se národní soud obracet na SD nemusí => je-li zcela jasná interpretace, norma nepřipouští jiný výklad, nebo už byla podobná otázka Soudním dvorem vyložena (už se ví, co je určitým ustanovením myšleno).

Skutkový stav Soudní dvůr nezkoumá, jde pouze o právní výklad. Národní soud se musí zeptat tak, aby odpověď mohla být použita na daný spor. Soudní dvůr odmítá hypotetické otázky.

Jestliže Soudní dvůr vydá rozsudek, je závazný pro všechny orgány, které rozhodují v daném sporu (předtím i potom). Rozsudek není závazný pro jiná řízení -> nejde o precedent. Může však být použit v argumentaci, mají svojí sílu (i když praxe ukázala, že konzistence v rozhodovací praxi SD je na nic -> už se objevily i zcela opačné rozsudky).

Národní soud aplikuje rozsudek (vyřešenou otázku) a rozhodne spor.

6.2. Řízení o porušení smlouvy (čl. 226, ex-čl. 169)

Má-li Komise za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá ze smlouvy, vydá o tom odůvodněné stanovisko poté, co umožní tomuto státu podat připomínky. Dovozuje se, že se jedná i o povinnosti uložené na základě smlouvy (např. povinnost uložená nařízením vydaným na základě smlouvy, povinnost vyplývající z implementační doby, povinnost nezavádět ve vzájemném obchodě kvantitativní omezení,…). Jedinec může Komisi podat podnět.

Nevyhoví-li tento stát stanovisku ve lhůtě stanovené Komisí, může Komise předložit věc Soudnímu dvoru.

Odpovědnost státu je objektivní, nezkoumá se zavinění, ani kdo povinnost porušil. Je na státu, aby si své věci zorganizoval sám, aby mohl plnit své závazky.

Žalobě předchází předběžné řízení před Komisí => zašle členskému státu upozornění, požádá jej o stanovisko (připomínky) k případu a stanoví mu lhůtu k vyjádření. Jestliže stát nereaguje (nebo reaguje neuspokojivě), obdrží upomínací dopis -> v něm je obsažena konkrétní výzva k tomu, aby napravil své porušení (znovu je mu dána lhůta k odstranění). Jestliže poté Komise zjistí, že stát porušení nenapravil -> podá případ k posouzení Soudnímu dvoru (Komise stát zažaluje).

Řízení před soudem => soud rozhoduje na základě písemných vyjádření (může být jedno, ale většinou není žádné ústní slyšení). Řízení se mohou na obou stranách účastnit i členské státy.

Žalobu může podat i členský stát na jiný členský stát (čl. 227, ex-čl. 170). Státy se tak hlídají navzájem. Tento postup je však využíván minimálně. Znovu se stát musí nejdříve obrátit na Komisi a řízení pak vypadá takto =>

Má-li členský stát za to, že jiný členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá ze smlouvy, může předložit věc Soudnímu dvoru. Dříve než členský stát podá proti jinému členskému státu žalobu pro údajné nesplnění povinnosti, která pro něj vyplývá ze smlouvy, předloží věc Komisi. Komise vydá odůvodněné stanovisko poté, co umožní zúčastněným státům, aby si navzájem předložily písemné i ústní připomínky. Nevydá-li Komise takové stanovisko do 3 měsíců od doby, kdy jí věc byla předložena, může být věc předložena Soudnímu dvoru bez stanoviska Komise.

Nakonec máme v ruce deklaratorní rozhodnutí Soudního dvora o tom, že členský stát porušil povinnost. Co s ním, jak se domoci splnění? -> čl. 228, ex-čl. 171. Shledá-li Soudní dvůr, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá z této smlouvy, je tento stát povinen učinit opatření, která splnění rozsudku Soudního dvora vyžaduje. Jestliže tak neučiní, může ho Komise znovu žalovat u Soudního dvora, který mu může nově uložit i zaplacení paušální pokuty, či penále (dříve se stávalo, že stát byl žalován opakovaně). Jak se ale k částce dostat? Není možné vést výkon rozhodnutí. Zda je přípustné započtení pohledávky Společenství vůči dotacím poskytovaným státu, to je otázka do budoucna.