Právo Evropské unie 1

1. Pojem integrace

Základním motivem, který vedl na poèátku k integraci, byly ekonomické dùvody (politické dùvody se staly nadstavbou). Cílem bylo zvýšit produktivitu práce -> optimální alokací zdrojù, odstraòováním bariér volného trhu,…

1.1. Druhy bariér (pøekážek integrace)

Státy si odjakživa bránily vlastní trhy a podnikatele pøed konkurencí jiných (užitek se projevil nejen u zákazníka, ale u celé spoleènosti). V procesu integrace se však staly pøežitkem. Rozlišujeme 2 druhy bariér:

uplatòované na státních hranicích -> státy je ukládají v souvislosti s pøechodem státní hranice. V moderním obchodì jsou vnìjší bariéry opouštìny.

a)      clo a jiné poplatky vybírané v souvislosti s pøechodem státní hranice,

b)     kvóty (kvantitativní omezení) - stát stanoví urèité množství produktu, které dovolí dovést; kvóty mohou být absolutní (mùže se dovést pouze 3000 automobilù) nebo relativní (mùže se dovést více než 3000 automobilù, ale to, co bude navíc již za ztížených podmínek /napø. vyšší clo/)

uplatòované uvnitø státu -> jsou dùvtipnìjší, na hranicích je lze snadno identifikovat. Øadíme mezi nì normy stanovené pro výrobu, distribuci, prodej, ekologii,… Pokud jsou ušity na míru domácí produkci (tím znevýhodòují zahranièní podnikatele), poskytují sofistikovanìjší ochranu. Rozlišujeme je na

a)      pøekážky vytváøené administrativnì - normy stanovené státem

b)     pøekážky státem tolerované - dohody mezi podnikateli (napø. o tom, že budou brát zboøí jen od francouzských dodavatelù)

1.2. Formy integrace

1.2.1. Zóna volného obchodu (Free Trade Area)

Je nejèastìjší formou integrace v rámci svìtového obchodu. Státy si dohodnou zrušení (odstranìní) bariér na státní hranici (cla a kvantitativní omezení). Problém nastává ve vztahu ke 3. státùm -> musí se charakterizovat subjekty, které mohou tìžit z volného obchodu (to jsou vesmìs velmi složitá pravidla).

Patøí sem napø. NAFTA, ESVO (EFTA).

1.2.2. Celní unie

Problém vùèi 3. státùm se øeší celní unií -> je vytvoøen jednotný spoleèný celní tarif vùèi neèlenùm celní unie. Jde o vyšší stupeò integrace.

Napø. BENELUX, poèátek Evropských spoleèenství.

1.2.3. Spoleèný trh

Pøecházíme k odstraòování vnitøních bariér -> bránících pohybu výrobních faktorù (služeb, osob, kapitálu; volný pohyb vìcí obsahuje již zóna volného obchodu). Ve spoleèném trhu tedy volnì obíhají 4 faktory produkce.

Takto fungovaly ES v 70.-80. letech, dnes je spoleèný trh pøekonán dalším stupnìm.

1.2.4. Hospodáøská a mìnová unie

Dochází k harmonizaci a unifikaci mìnových a rozpoètových politik èlenských státù => smìøují se k jednotì. Stabilizují se mìny èlenù unie - stanoví se jejich kurz s velmi malým floatingem, který vede k pevnému kurzu a nakonec ke spoleèné jedné mìnì (tato poslední fáze však nemusí nastat, jak ukazuje pøíklad Anglie <-> Skotsko). Mìnová unie nemùže existovat bez hospodáøské politiky -> musí být sladìny rozpoètová, devizová a obchodní politika. Tyto pak ovlivòují mìnovou politiku.

V této fázi je dnes EU (stabilní kurzy - ECU, jedna mìna - EURO).

1.2.5. Politická unie

Hudba budoucnosti -> jednotné orgány, na které se pøenáší stále více pravomocí. Evropská unie je tak ve 2/3 cesty.

1.3. Základní pojmy

1.3.1. Tøi pilíøe Evropské unie

Evropská unie nemá právní subjektivitu. Byla založena v Maastrichtu 7. února 1992 (smlouva vstoupila v platnost 1. listopadu 1993). Zde byl také poprvé použit pojem Evropská unie. „Jedná se o novou etapu v procesu vytváøení stále užšího svazku mezi národy Evropy, v nìmž jsou rozhodnutí pøijímána co možná nejblíže k obèanovi… Úkolem Unie je utváøet vztahy mezi èlenskými státy a mezi jejich národy zpùsobem projevujícím soudržnost a solidaritu.“ (Smlouva o Evropské unii, Hlava I., Èlánek A).

Unie stojí na tøech základních pilíøích:

Evropská spoleèenství (E.S.)

a)      Evropské spoleèenství (døíve EHS, dnes ES)

b)     Evropské spoleèenství uhlí a oceli (ESUO)

c)      Evropské spoleèenství pro atomovou energii (Euroatom)

Spoleèná zahranièní a bezpeènostní politika

Spolupráce v oblasti justice a vnitøních vìcí

Pro všechny 3 pilíøe je spoleèné => cíle, principy, instituce, postupy, jak jednat. Ani Evropská spoleèenství (E.S.) nemají právní subjektivitu (mají ji 3 její složky), stejnì jako EU (ale podává se žádost o pøijetí do EU).

Spoleèné cíle obsahují obecné deklarace -> ekonomický a sociální pokrok, posilovat ekonomickou soudržnost èlenských státù, smìøovat k vytvoøení jednotné mìny, zvyšovat úlohu EU na mezinárodní scénì, prosazovat ochranu práv obèanù Unie („unijní obèanství“), rozvíjet spolupráci v oblasti justice, vnitøních vìcí a politiky zamìstnanosti.

1.3.1.1. První pilíø - Evropská spoleèenství (E.S.)

První pilíø tvoøí 3 subjekty - mezinárodní organizace (smlouvy o jejich založení se nazývají „zakladatelské smlouvy“). V roce 1967 došlo ke slouèení øídících orgánù tøí organizací (všechna tøi oborová spoleèenství však nadále existují jako mezinárodní organizace):

ESUO. Založeno Paøížskou smlouvou 18. dubna 1951 (v platnost 25. èervence 1952). Montánní unie byla založena na dobu urèitou - 50 let. V roce 2002 zanikne. Jejím cílem bylo vytvoøit spoleèný trh uhlí a oceli, zrušit importní a exportní cla, zrušit státní dotace, koordinovat politiku èlenských zemí v oblasti vývozu a dovozu uhlí a oceli. Jejími orgány jsou Rada, Vysoký úøad (pøedchùdce Evropské komise uhlí a oceli), Shromáždìní a Soud.

Do roku 1957 se pøedpokládala pouze sektorová integrace (mìl to být jednodušší postup). Na základì zkušeností s ESUO se zjistilo, že to nefunguje. Proto byla sektorovost opouštìna. Ale atomová energie byla považována za nìco jedineèného a výjimeèného (energie budoucnosti) a proto si vyžaduje speciální zacházení (tento názor je dnes již pøekonán).

Euroatom, EHS. Byly založeny Øímskými smlouvami 25. bøezna 1957 (v platnost 1. ledna 1958). Euroatom byl zøízen s cílem mírového využití atomové energie -> sledovat vývoj a mírovì využívat atomovou energii. Orgány tìchto dvou organizací jsou Rada, Komise, Shromáždìní a Soud.

EHS (pozdìji ES). Mìlo nejrozsáhlejší cíle i kompetence (bylo to tím, že byla podpoøena myšlenka všeobecné integrace). Obsahuje spoleènou obchodní politiku vùèi 3. zemím, byla zde zapracována zemìdìlská a dopravní politika,… Cílem a hlavní snahou bylo založit spoleèný trh -> odstraòovat bariéry pro volný pohyb 4 faktorù produkce.

Rozdíly:

z hlediska kompetencí orgánù -> Vysoký úøad ESUO mìl více kompetencí, nezávislejší úloha

z hlediska jednotlivých politik -> ESUO mìlo konkrétní úkoly, ES pouze obecné cíle („prosperita národù“)

Slouèení orgánù:

-> Shromáždìní (Evropský parlament) a Soud se stávají spoleènými pro všechny 3 organizace

-> byla vytvoøena jedna spoleèná Rada (slouèením) a také již jen jedna Komise -> svoji pravomoc odvozuje od pùvodních smluv, proto musí své kompetence (tj. v jaké oblasti jedná) pøísnì odlišovat.

1.3.1.2. Druhý pilíø - Spoleèná zahranièní a bezpeènostní politika

Zatímco první pilíø má nadnárodní charakter (urèité pravomoci jsou pøeneseny na nadnárodní orgány, které rozhodují samy za uplatnìní vìtšinového hlasování; jejich rozhodnutí musí èlenské státy respektovat, nebo se k tomu zavázaly v zakladatelských smlouvách), ostatní dva pilíøe jsou charakteru mezivládního (založeny na konsensu -> žádný stát nemùže být pøehlasován, požaduje se jednomyslnost).

Cílem Spoleèné zahranièní a bezpeènostní politiky je navázat na evropskou politickou spolupráci -> od roku 1987 probíhaly konzultace. Èlenské státy se musí domluvit na spoleèném základì, proto byly konzultace povinné -> Unie by mìla vystupovat na venek jednotnì .

Byl zaveden systém permanentní spolupráce, systém používání spoleèných akcí, když je zde spoleèný zájem (napø. Kosovo). Bezpeènostní politika je reprezentována Západoevropskou unií, která se zaèlenila pod EU (vznikla již 23. øíjna 1954) => trvalé konzultace, spoleèné akce (cvièení, vysílání jednotek).

1.3.1.3. Tøetí pilíø - Spolupráce v oblasti justice a vnitøních vìcí

Pod pojmem „vnitøní vìci“ si lze pøedstavit jakési ministerstvo vnitra. Jde o urèité oblasti s obrovským vlivem, které ale nespadají do prvního pilíøe. Mezistátní spoluprací se státy postupnì propracovávají k tomu, aby se do prvního pilíøe zaèlenily. Druhý a tøetí pilíø totiž pøedstavují kompromis mezi názorem neintegrovat se a integrovat se => jsou stanoveny pouze na pøechodné období.

Tyto oblasti budu pomalu získávat nadnárodní charakter - napø. azylová politika se díky Amsterdamské smlouvì de facto pøesunula ze tøetího do prvního pilíøe.

Je také nutno koordinovat justièní orgány (napø. vzájemné uznávání rozsudkù). Je zde snaha nahradit neformální spolupráci formálními schùzkami a konzultacemi.

1.3.2. Právo EU vs. právo E.S.

Právo Evropské unie se obèas zamìòuje s právem Evropských spoleèenství. Ale =>

právo Evropské unie zahrnuje všechny 3 pilíøe

právo Evropských spoleèenství je pouze prvním pilíøem EU, i když nejobsáhlejším

1.3.3. Evropský ekonomický prostor (EEA)

Pùvodnì mìl být obrovský. Šlo o plán, kdy státy ES uzavøou se státy ESVO na území západní Evropy spoleèný ekonomický prostor (od 1. ledna 1994). K nejdùležitìjším státùm ESVO patøí Rakousko, Norsko, Švédsko, Finsko (a Švýcarsko, které však smlouvu nepodepsalo).

ES tedy nabídlo státùm ESVO (Evropské sdružení volného obchodu), že spoleènì založí EEP, který rozšíøí ètyøi svobody i na území státù ESVO. V rámci EEP je prakticky pøejímáno souèasné i budoucí právo ES. Státy ESVO by mìly pøi vytvoøení takového nového práva EU pouze poradní funkci, nemìly by však právo spolurozhodovat. Z tohoto dùvodu vìtšina státù ESVO usiluje pøímo o èlenství v EU. Tak také uèinilo Finsko, Rakousko a Švédsko. Norsko vstup v rámci referenda odmítlo.

Hodnì zjednodušenì mùžeme øíci, že Evropský ekonomický prostor dnes v podstatì tvoøí státy ES + Norsko (+ Lichtenštejnsko, Island).

1.3.4. Amsterdamská smlouva

Jedná se o poslední novelizující smlouvu, která byla podepsána 2. øíjna 1997 za pøedsednictví Nizozemí. Novelizuje jak zakladatelské smlouvy, tak i Smlouvu o Evropské unii. Byla projednávána na mezivládních konferencích v Turínì a ve Florencii.

Skládá se ze 3 èástí:

novelizuje všechny smlouvy (hmotnìprávní ustanovení)

procedurální zmìny (pøeèíslování, vynechání èlánkù)

obecná a závìreèná ustanovení

Zásadní zmìny =>

pøesun azylové politiky ze tøetího do prvního pilíøe

další cíl - politika zamìstnanosti a úkoly Spoleèenství v této oblasti

princip flexibility - zaveden termín „dvourychlostní Evropa“ -> urèité státy si mohou dohodnout, že se budou dále integrovat, i když jiné to nechtìjí. Tak bylo zabránìno blokaci další integrace (toto se uplatòuje napø. u mìnové unie, ve které není povinná úèast, a proto se jí neúèastní Dánsko, Velká Británie a Švédsko).

rozšíøení vìtšinového hlasování na asi 80% otázek

rozšíøení úlohy Evropského parlamentu - trpìl nedostatkem pravomocí v legislativním procesu

zmìnil se zpùsob ustanovování Komise

2. Historie evropské integrace

2.1. Impuls USA (Marshallùv plán)

Po 2. svìtové válce se Evropa nacházela ve špatné ekonomické situaci (to platí jak pro Nìmecko, tak i pro Velkou Británii a Francii). Roste nespokojenost obyvatel a silné pozice i v západní Evropì získávají komunisté (Itálie, Nìmecko). Toho se obávají Spojené státy Americké , které stály na zaèátku evropské integrace. Nabídly evropským státùm ekonomickou pomoc, kterou však vázaly na splnìní urèitých podmínek (tzv. Marshallùv plán z 5. èervence 1947), které mìly silnì integrující povahu (nutily státy spolupracovat a integrovat se):

státy se musí dohodnout na spoleèné pomoci a na tom, co pøipadne samotným státùm

musí vytvoøit spoleèný program na obnovu ekonomik

musí garantovat, že budou sobìstaèné do roku 1952

zavazují se ke zrušení obchodních bariér

musí založit organizaci, která bude koordinovat pomoc (tak roku 1948 vznikla Organizace pro evropskou ekonomickou /hospodáøskou/ spolupráci[3] - OEEC)

USA však myslelo i na sebe, když si jako jednu z podmínek vymínilo nárok na prioritní právo pøístupu k místním zdrojùm surovin. Marshallùv plán nepøijalo Španìlsko, SSSR a pod jeho tlakem i Èeskoslovensko a Polsko. Celkem se do nìho zapojilo 16 zemí, které vytvoøily OEEC.

2.2. Vojenská spolupráce, Rada Evropy

Ekonomická pomoc byla urèena i okupaèním zónám v Nìmecku -> cílem bylo obnovit ekonomický potenciál Nìmecka a jeho zrovnoprávnìní v Evropì. Pro Francii to byla hrozba, proto se snažila vytvoøit vojenské pakty, aby Nìmecko nemohlo již nikdy ohrozit statní státy:

4. bøezna 1947 byla uzavøena francouzsko-britská smlouva v Dunkerque o vzájemné pomoci proti Nìmecku

17. bøezna 1948 byla uzavøena Bruselská smlouva mezi Francií, Velkou Británií a Beneluxem (zde již byl motivací mnohem více strach ze SSSR než z Nìmecka). Na místo Bruselské smlouvy byla 6. kvìtna 1955 v Londýnì ustavena Západoevropská unie.

4. dubna 1949 byla podepsána Severoatlantická smlouva ve Washingtonu (roku 1955 vstoupilo do NATO i NSR)

Nejprve se tedy rozbìhla vojenská spolupráce, a to nejvíce z obavy ze SSSR. Brzy se objevily i snahy o politickou spolupráci, ale ukázalo se, že je to v této dobì absolutnì nemožné. Prvotní snahy byly zaèít integrovat shora -> byla založena Rada Evropy (5. kvìtna 1949, Londýn).

úèel - politická integrace

èleny se staly i neutrální státy, které blokovaly ztrátu svojí suverenity

vylouèeny obranné a bezpeènostní otázky

ohromný poèet zemí -> ochromení èinnosti

zemím jako byla Velká Británie, Irsko, Skandinávské zemì to vyhovovalo; ne tak zemím Beneluxu a Francii (která byla hnacím motorem integrace)

dnes -> orgán na ochranu lidských práv a kulturní integrace; jejím nejvìtším úspìchem je Evropská smlouva na ochranu lidských práv (Štrasburský soud pro lidská práva[4])

2.3. Vznik Montánní unie

Francie se snažila zajistit si nadvládu v oblasti uhlí a oceli -> kontrolovat tak nìmecký tìžký prùmysl. 9. kvìtna 1950 vydal francouzský ministr zahranièních vìcí R. Schuman deklaraci -> projekt na to, aby byl nadnárodní institucí kontrolován prùmysl Nìmecka a Francie. Mìlo jít o dvoustranný vztah Francie - Nìmecko, který byl otevøen i pro ostatní. Ideou Francie bylo vytvoøit ekonomickou protiváhu USA a SSSR. Nìmecko (K. Adenauer) pøekvapivì s tímto plánem souhlasilo a pøivítalo ho -> navazovalo to na jeho politiku zrovnoprávnìní. Ke smlouvì pøistoupily i státy Beneluxu (motivovány snahou spolupracovat s vìtšími státy, proniknout na jejich trhy) a Itálie.

Tak 18. dubna 1951 Paøížská smlouva zøizuje Montánní unii (Evropské spoleèenství uhlí a oceli). Pùvodních zakládajících èlenù bylo 6.

Vzniklo nadnárodní spoleèenství -> má vlastní subjektivitu, pravomoce, instituce (mohou zavazovat èlenské státy v pravomocech, které na nì byly pøeneseny). Státùm zùstává všechno, co nepøenesly (tzv. systém atrahovaných /pøenesených/ pravomocí).

Orgány ESUO a jejich úkoly:

Vysoký úøad -> kontrola nad výrobou a distribucí oceli

Rada ministrù -> legislativní pravomoc (zasedají v ní ministøi hospodáøství)

Shromáždìní -> kontrolní pravomoc

Soudní dvùr -> interpretace a aplikace zakladatelské Paøížské smlouvy

2.4. Založení EHS a Euroatomu

Následovaly neúspìšné pokusy o založení obranných èi politických spoleèenství. Jediným otevøeným prostorem byla ekonomická integrace. Motorem zde byly státy Beneluxu. Opouští se koncepce sektorové integrace. Je podán návrh na všeobecnou ekonomickou integraci. Je projednáván na konferenci v Mesinì (Itálie, 1.-2. èervna 1955) -> výsledkem jednání výboru šesti èlenských státù Montánní unie bylo doporuèení uzavøít 2 smlouvy. Tohoto procesu se zprvu úèastnila také Velká Británie -> byla pozvána na konferenci do Mesiny, ale jednání opustila, odmítala se vzdát èásti své svrchovanosti .

25. bøezna 1957 byly uzavøeny Øímské smlouvy a vytvoøeny EHS a Euroatom . V platnost smlouvy vstoupily 1. ledna 1958. Obì organizace mají menší nadnárodní charakter než ESUO.

Hlavní orgány:

Komise - kontroluje dodržování toho, co stanoví zakladatelské smlouvy a Rada

Rada ministrù - rozhoduje o všech dùležitých otázkách

Evropský parlament

Soud - interpretace a aplikace zakladatelských smluv

2.5. Vývoj v 60. letech

2.5.1. První odmítnutí pøihlášky Velké Británie

V dalším procesu evropské integrace hrál významnou úlohu francouzský prezident Charles de Gaulle (1890-1970, prezidentem 1958-1969). V 60. letech urèoval její smìr. Hlavní myšlenkou Francie byla ekonomická integrace provázaná s integrací politickou. Jejím vyjádøením byl Fouchetùv plán -> snaha o vytvoøení evropské unie státù, která povede spoleènou zahranièní politiku. Tento byl však tvrdì odmítnut. Proti byly zejména Belgie a Nizozemí, zvláštì kvùli vojenským otázkám (spoleèná obrana bez vazby na NATO -> Evropa mìla podle de Gaulla stvrdit svoji identitu nejen vùèi SSSR ale i vùèi USA a Velké Británii).

Francie se snažila nasmìrovat vývoj integrace k mezivládnímu charakteru (mezivládní unie) -> pod ní se mìla zaèlenit nadnárodní Spoleèenství. Ostatní státy však navrhují opak, a je unie nadnárodní, s èímž Francie nesouhlasí.

Poèátkem 60. let se také mìní postoj Velké Británie. Roku 1961 podala svoji první pøihlášku do EHS. Dùvod byl jednoduchý a èistì ekonomický -> spoèítala si obrovský progres, které èlenské státy uèinily. Díky postoji Francie však byla roku 1963 odmítnuta. De Gaulle podal dva vysvìtlující dùvody:

Velká Británie je zcela odlišnou zemí

Velká Británie se nechce podøídit normám Spoleèenství (chtìla pouze nìco, žádala spoustu výjimek)[7].

2.5.2. Vnitøní vývoj Spoleèenství

Zaèíná se øešit spoleèná zemìdìlská politika. Jde o složitou otázku. Proè neexistuje volný trh? => jíst se musí, tržní vztahy se musí regulovat, trh zde nefunguje. Volný pohyb zboží zemìdìlských komodit naráží na ochranáøskou politiku nìkterých státù (Francie, Itálie, Belgie). Jestliže se mají odstranit bariéry, musí se zemìdìlcùm nabídnout nìco jiného. Musí být garantovány minimální ceny (nahrazení ochranné politiky státu ochrannou politikou Spoleèenství) => cena na trhu bude vždy vyšší. Toto je ale velmi nákladné, když zboží nikdo nekoupí, musí je koupit Spoleèenství, ale k tomu potøebuje prostøedky.

Dalším úkolem se tedy stalo získat vlastní pøíjmy pro Spoleèenství. K tomu, aby jimi mohla disponovat, však potøebuje co nejdemokratiètìjší orgány - tzn. zesílit pravomoce Parlamentu, který by mohl kontrolovat hospodaøení s financemi Spoleèenství.

Tak vykrystalizovaly tøi hlavní problémy -> zemìdìlská politika, vlastní financování, pravomoci Parlamentu.

Evropská komise se rozhodla, že nejlepší bude øešit tyto tøi problémy spoleènì. Oproti tomu vystoupila Francie, která chtìla nejdøíve vyøešit zemìdìlskou politiku a pozdìji další dva problémy. Francie neuspìla s rozdìlením otázek a opustila jednání -> neúèastnila se dalších jednání v Radì, uplatòovala politiku prázdné židle (1965). Zemìdìlská politika byla sice jednou z priorit, ale posílení Parlamentu a vlastní financování smìøují Spoleèenství k nadnárodnímu charakteru, což de Gaulle nechtìl. Vzhledem k tehdejší jednomyslnosti to znamenalo ochromení dalšího jednání (státy sice otázky øešily, ale nemohly o nich rozhodnout).

V lednu 1966 byl mezi Francií a ostatními státy uzavøen tzv. Lucemburský kompromis. Je to jeden ze zvláštních pramenù, které upravují (novelizují) zakladatelské smlouvy -> jde tedy o pramen primárního práva. Ve vìtšinì pøípadù bylo ustoupeno požadavkùm Francie. Bylo ustanoveno, že napøíštì mají být pøijímána jednomyslná rozhodnutí ve všech pøípadech, kdy jsou ohroženy národní zájmy. Pokud stát nesouhlasí s tím, že bude pøehlasován, mùže prohlásit, že toto rozhodnutí ohrožuje jeho národní zájmy, a tím zamezit jeho pøijetí . Toto uspokojilo de Gaulla -> Spoleèenství se nasmìrovalo k mezivládnímu charakteru. Byl tak zvrácen pomìr mezi Komisí a Radou, která má napøíštì hlavní slovo.

V roce 1967 došlo ke slouèení øídících orgánù ESUO, EHS a Euroatomu (všechna tøi oborová spoleèenství však nadále existují jako mezinárodní organizace) a vznikl útvar bez právní subjektivity - Evropská spoleèenství (E.S.)

2.5.3. Druhé odmítnutí Velké Británie

Tato krize a zpìtný vývoj uèinilo Spoleèenství atraktivním pro Velkou Británii. Proto si podala druhou žádost o èlenství. Pøihláška byla pøedložena roku 1967 a opìt narazila na odpor de Gaulla. Dùvod odmítnutí -> Velká Británie není pøipravena pøijmout závazky plynoucí z èlenství .

2.6. Vývoj v 70. letech

2.6.1. Posílení pozic Parlamentu

V letech 1970-75 musela probìhnout rozpoètová reforma. Pravomoc rozhodovat o rozpoètu získal Parlament (pøijímá a odmítá rozpoètové návrhy Komise). Èlenské pøíspìvky byly nahrazeny vlastními pøíjmy spoleèenství (procentní podíl na DPH, poplatky vybírané v souvislosti se vstupem do státu Spoleèenství - dovozní cla,…).

Roku 1974 byl pøijat systém pøímých voleb do Parlamentu (do té doby existoval systém pøenesených zástupcù -> národní parlamenty vysílaly své zástupce). Volby se budou konat v jednom období na celém území Spoleèenství, ale volební systém byl ponechán na jednotlivých èlenských státech. Toto byla tendence k nadnárodnímu charakteru integrace.

2.6.2. Smìr k politické spolupráci - Evropská rada

Další tendencí byl smìr k politické spolupráci -> 1x za pùl roku se konaly neformální schùzky ministrù zahranièí. Roku 1974 vznikla Evropská rada -> orgán urèený pro neformální setkávání hlav státù. Tento orgán nemìl oporu v zakladatelských smlouvách. Schází se, protože pro urèité otázky bylo tøeba, aby byla dána garance, že to, co bude dohodnuto, bude také splnìno. Evropská rada se právnì zakotvila v pozdìjším období (Jednotný evropský akt, 1986).

2.6.3. První rozšíøení - Velká Británie, Irsko, Dánsko (1973)

Roku 1969 Francie oznámila, že již není proti vstupu Velké Británie. Prezidentem již nebyl de Gaulle, ale Georges Pompidou (1911-1974, prezidentem 1969-1974). Zaèaly vstupní rozhovory s Velkou Británií, Dánskem, Irskem a Norskem. Nejvìtší problémy vyvolávala Velká Británie, proto jí pro nìkteré otázky bylo stanoveno 5 leté pøechodné období:

vztah k ostatním zemím Commonwealthu -> nelze udržovat nadále preferenèní vztahy (musely by je mít i ostatní státy, ale i to je nepøijatelné)

zemìdìlská politika -> na ostrovech je jiný systém (dotují se farmáøi, negarantují se ceny)

Ekonomika Irska je životnì spjatá s ekonomikou Velké Británie, a proto nebylo možné, aby do Spoleèenství nevstoupilo. Byla to ekonomická nutnost.

Dánsko bylo také velmi silnì vázáno na Velkou Británii. Existovala zde široká podpora pro spoleèný trh (dnes je to jiné - líbí se mu ekonomická integrace, ale ne to navíc).

Norsko bylo názorovì velmi rozdìleno -> prùmyslová lobby vs. rybáøi, kteøí se bojí konkurence. Proto v hlasování se vyslovilo 42% obyvatel proti vstupu (37% bylo pro, 21% se zdrželo).

Roku 1973 byly za nové èleny pøijaty Velká Británie, Irsko a Dánsko.

2.7. Vývoj v 80. a 90. letech

2.7.1. Druhé rozšíøení - Øecko (1981)

Roku 1975 si pøihlášku k èlenství podalo Øecko. Jeho ekonomika na tom byla velmi špatnì a bylo by potøeba dlouhé období adaptace. Bez ohledu na názor Komise s ním Rada roku 1978 zahájila jednání o vstupu. Vedly ji k tomu politické dùvody - politická nestabilita na Balkánì (snaha o to, aby militantní a levicové složky nezískaly navrch). Øecko bylo pøijato k 1. lednu 1981 za 10. èlena Spoleèenství.

Problémy s Øeckem trvají doposud. Ekonomicky jde sice nahoru, ale dostát svým závazkùm je pro nìj velmi složité (do mìnové unie chtìlo, ale nedostalo se tam).

2.7.2. Tøetí rozšíøení - Španìlsko, Portugalsko (1986)

Španìlsko a Portugalsko se vymanily z dlouhodobé vojenské diktatury a hrozila jim politická nestabilita. Šlo o ekonomicky zaostalé zemì. Vzhledem k velikosti Španìlska probíhala jednání v letech 1979-1985 (i když politický dùraz na pøijetí byl silný). Portugalsko a Španìlsko se od 1. ledna 1986 staly 11. a 12. èlenem Spoleèenství.

Pøijetí nových èlenù s sebou neslo i nové nároky -> musely se pøizpùsobit orgány Spoleèenství.

2.7.3. Vnitøní vývoj - smìr k EU

Spoleèenství se znovu snaží zvrátit vývoj smìrem k nadnárodním strukturám. Nový plán integrace vypracovali Nìmec Genscher a Ital Colombo (1981) => je tøeba postupovat tak, že bude zaèlenìna politická, obranná a zahranièní spolupráce. Na tento akt navázala roku 1983 Deklarace o EU -> Stuttgartské prohlášení šéfù státù (resp. vlád) k posílení a rozvoji spolupráce zemí E.S. (smìr ke spoleèné zahranièní a obranné politice).

Paralelnì probíhaly snahy o prohloubení integrace v Parlamentu. Na jeho pùdì byl Altierem Spinellim vypracován a velkou vìtšinou poslancù pøijat návrh smlouvy o vytvoøení Evropské unie (1984). Jako deklaratorní norma byla pøijata Smlouva o EU. Už se zde objevuje základ principu subsidiarity (Unie bude øešit jen ty otázky, které mùže øešit efektivnì, lépe a radostnìji).

Dotváøí se vnitøní trh. Byl vypracován dokument zvaný Bílá kniha -> øíkal, jaké otázky zbývá vyøešit, aby existoval úplný volný obchod.

V únoru 1986 byl podepsán Jednotný evropský akt o zøízení velkého jednotného trhu od 1. ledna 1993. Tento dokument novelizuje zakladatelské smlouvy, patøí mezi primární právo. Právnì zakotvuje Evropskou radu jako orgán Spoleèenství, rozšiøuje pravomoci Parlamentu (konzultace, kooperace Rady pøi vydávání legislativních aktù), zakotvení vìtšinového hlasování v Radì v otázkách spoleèného trhu.

Roku 1985 se pøedsedou (prezidentem) Evropské komise stal Jacques Delors. Prosazoval další integraèní tendence (na základì celosvìtové hospodáøské soutìže). Musí být vytvoøen hnací motor ekonomiky, který by byl konkurencí pro USA a Japonsko. Jeho cílem bylo vytvoøit mìnovou unii -> tlaèí na státy, aby projednaly novelizaci a zaèaly s vytváøením Evropské mìnové unie (EMU). Toto pøivítalo Nìmecko, které by tak mohlo prosazovat své zájmy ve Spoleèenství silnìjším zpùsobem. Ostatní státy chtìjí vedle toho další politickou spolupráci. Byly ustaveny 2 týmy odborníkù, kteøí pracovali na mìnové politice a na politické spolupráci. Výsledkem bylo podepsání Smlouvy o EU (7. únor 1992, Maastricht, v úèinnost vstoupila 1. listopadu 1993).

Proces schvalování Smlouvy o EU nebyl jednoduchý. Napøíklad v Dánsku se obèané v prvním referendu minimální vìtšinou (50,7%) vyslovili proti této smlouvì. Ve Francii byla pøijata pouze tìsnou vìtšinou a v Nìmecku bylo zahájeno øízení u ústavního soudu ohlednì její sluèitelnosti s nìmeckým právním øádem. Rozhodovalo se o tom, zda je takový pøesun kompetencí (mìna,…) v souladu ústavou. Ústavní soud vyslovil názor, že Smlouva o EU je sluèitelná, je to však nejzazší hranice, kam lze zajít.

Proto došlo k setkání Evropské rady v Edinburghu, kde byly pøijaty speciální protokoly pro Dánsko a Velkou Británii -> aby nemusely vstupovat do 3. fáze EU. V opakovaném dánském referendu se pro schválení smlouvy ve znìní protokolu vyslovilo 56% obèanù.

2.7.4. Ètvrté rozšíøení - Finsko, Švédsko, Rakousko (1995)

Mezi státy E.S. a ESVO (kromì Švýcarska) byla podepsána Dohoda o volném obchodu (vznik EEA od 1. ledna 1994). Zbývající významné státy ESVO (Finsko, Švédsko, Norsko, Rakousko) však nebyly se svou pozicí spokojeny (viz. kapitola 1.3.3.) a usilovali o èlenství v EU. Jednání byla zahájen v roce 1993 a roku 1994 byla uzavøena. Vstup Norska odmítlo 52% obyvatel v referendu.

Od 1. ledna 1995 má EU 15 èlenù -> Francie, Nìmecko, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Øecko, Španìlsko, Portugalsko, Finsko, Švédsko, Rakousko.

2.7.5. Vývoj posledních let - uvnitø i navenek

2.7.5.1. Pøidružení k EU

Se státy stojícími mimo EU uzavírá Spoleèenství smlouvy o pøidružení. Stát, který se takto pøidruží, se nestává èlenem organizace (ani èlenem s omezenými právy). Pøidružený stát pøejímá práva a povinnosti èlena v rozsahu, který je pøípad od pøípadu rùzný. Evropská unie zná tøi typy pøidružení:

pøípravný stupeò budoucího èlenství evropských státù, které ještì nejsou z hospodáøského hlediska zpùsobilé ke vstupu (Turecko)

možnost pøipustit v co nejširší míøe úèast neutrálních státù (Švýcarsko)

forma rozvojové pomoci zejména africkým, karibským a tichomoøským zemím (napø. osvobození od cla)

Zaèínají se zlepšovat vztahy EU s bývalými socialistickými státy -> jsou uzavírány evropské asociaèní dohody II. generace (do I. generace patøí Turecko, Malta a Kypr). Jsou uzavírány s titulu pozitivního vývoje s možností budoucího èlenství. To však není garantováno => je stanoven mechanismus pøibližování (je tak vytvoøen nástroj k pøípravì budoucího èlenství).

2.7.5.2. Vnitøní reforma Evropské unie

Aby mohla Unie pøijmout nové èleny, musí probìhnout její vnitøní reforma. Došlo k vytvoøení Hospodáøské a mìnové unie (EMU), ale plnìní Maastrichtských kritérií bylo velmi problematické (státy musí mít obdobnou mìnovou a rozpoètovou politiku) -> stanoveny ekonomické stupnì, aby stát mohl do EMU vstoupit. Mezi státy v Unii docházelo k vnitøním pnutím. Jak z toho ven? Kdyby se revidovala kritéria pro vstup do EMU, pøiznala by tím Unie politický neúspìch. Proto se rozhodla vytvoøit nástroje k pøinucení státù kritéria dodržet.

V Dublinu byl pøijat Stabilizaèní pakt, který upravuje systém kontroly deficitù státních rozpoètù èlenských zemí -> pokud není dodržena výše deficitu, mohou ostatní státy 2/3 vìtšinou uložit provinìnému státu sankci => stát musí u spoleèenství uložit pokutu až ve výši 0,5% hrubého domácího produktu, a pokud závadný stav do 2 let neodstraní, tato pokuta mu propadá.

K dalším požadavkùm na vnitøní reformu Unie patøí:

otázka reformy orgánù

dotažení mìnové unie

rozšíøení unie o nové èleny a stanovení podmínek pøijetí

K velkým reformám mìlo dojít na summitu v Amsterdamu (viz. kapitola 1.3.4.) v roce 1997. Cíle však nebyly splnìny, zùstaly nedoøešeny otázky vnitøní reformy, což je velký dluh, který se stále øeší.

3. Instituce Evropské unie

Èlánek 7 (ex-èl. 4) Smlouvy o založení ES uvádí 5 základních institucí, které uskuteèòují úkoly svìøené Spoleèenství:

Evropský parlament,

Rada

Komise

Soudní dvùr

Úèetní dvùr

3.1. Komise (èl. 211, ex-èl. 155)

Sama pøijala název „Evropská komise“, ale ten nemá žádný podklad v zakladatelských smlouvách. Je nejvìtším zástupcem federativního prvku -> zastupuje nadnárodní charakter spoleèenství. Je hnacím motorem integrace. Sídlem Komise je Brusel.

3.1.1. Úkoly (pravomoc)

hájí zájmy Spoleèenství - zabezpeèuje provádìní smlouvy, jakož i aktù vydaných orgány Spoleèenství na jejím základì. Jak probíhá kontrola dodržování norem? => Komise má aktivní legitimaci ve sporech proti èlenským státùm a jiným institucím pøed Soudním dvorem a dalšími soudními orgány; pøijímá také rozhodnutí v oblasti soutìžní (schvaluje a udìluje výjimky v kartelových dohodách, rozhoduje v oblasti státních podpor, v oblasti cel,…)

podává doporuèení nebo stanoviska

má vlastní rozhodovací pravomoc a podílí se na tvorbì aktù Rady a Evropského Parlamentu

má výkonnou moc - „policista, státní zástupce a detektiv v jedné osobì“ -> sleduje, zda èlenské státy dodržují závazky, ke kterým se zavázaly, snaží se vyvozovat dùsledky z nedostatkù

formuluje návrhy na rozvoj politik Spoleèenství (jedná z èlenskými státy o koordinaci návrhù)

legislativní iniciativa - pøedkládá radì návrhy (nìkdy mùže Rada pøenést pøímo legislativní pravomoci na Komisi - musí jít o výslovné zmocnìní)

3.1.2. Složení, plnìní povinností (èl. 213, ex-èl. 157)

Komise se skládá z 20 èlenù vybíraných podle celkových schopností, kteøí skýtají záruku naprosté nezávislosti. Poèet èlenù Komise mùže být Radou jednomyslnì mìnìn. Èleny Komise mohou být pouze státní pøíslušníci èlenských státù. V Komisi má každá èlenská zemì alespoò 1 zástupce a ty nejvìtší (poèítáno podle poètu obyvatel) mají zástupce 2 (Velká Británie, Francie, Španìlsko, Nìmecko, Itálie).

Komisaø musí pøi plnìní svých povinností jednat v zájmu Spoleèenství, musí být nezávislý na státu, ze kterého pochází a nesmí požadovat ani pøijímat pokyny od žádné vlády ani jiného orgánu. Èlenové Komise nesmìjí po dobu výkonu své funkce vykonávat jiné placené èi neplacené povolání. V pøípadì porušení povinností vyplývajících z jeho funkce mùže Soudní dvùr na žádost Rady nebo Komise dotyèného èlena buï odvolat (èl. 216, ex-èl. 160) nebo mu odejmout nárok na dùchod.

3.1.3. Jmenování, funkèní období, schválení Evropským parlamentem (èl. 214, ex-èl. 158)

Od 1. ledna 1995 platí nový systém pro vytváøení Komise:

vlády èlenských státù spoleènou dohodou urèí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat pøedsedou Komise -> toto urèení schvaluje (konzultuje) Evropský parlament

vlády èlenských státù po dohodì s designovaným pøedsedou urèí osoby, které zamýšlejí jmenovat za èleny Komise

pøedseda a ostatní èlenové Komise urèení tímto zpùsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu

po schválení EP jsou pøedseda a ostatní èlenové Komise jmenováni spoleènou dohodou vlád èlenských státù (na základì jednomyslného souhlasu).

Funkèní období je pìtileté, komisaøi mohou být jmenováni opìtovnì.

3.1.4. Zánik Komise

Dùvody zániku jsou rùzné:

uplynutí funkèního období, smrt, odstoupení, odvolání (viz. níže) => na zbytek funkèního období je jmenován spoleènou dohodou vlád èlenských státù nový èlen; Rada mùže jednomyslnì rozhodnout, že k jejímu obsazení nedojde (èl. 215, ex-èl. 159)

vyslovení kolektivní nedùvìry ze strany Evropského parlamentu (èl. 201, ex-èl. 144)

odvolání (na žádost Rady nebo Komise) na základì rozhodnutí Soudního dvora -> jestliže nesplòuje podmínky pro výkon své funkce nebo se dopustil závažného prohøešku (èl. 216, ex-èl. 160)

3.1.5. Vnitøní struktura, pøijímání rozhodnutí

Vnitøní struktura Komise je velmi složitá. Každý komisaø má svùj vlastní rezort (pod ním jsou generální direktoriáty, které se dále èlení).

Komise se usnáší prostou vìtšinou svých èlenù, je schopna se usnášet jen, je-li pøítomen poèet èlenù stanovených jednacím øádem (èl. 219, ex-èl. 163).

Nìkdy se používá písemná procedura -> Komise se ani nemusí sejít, na písemný návrh, který se postupnì doruèuje jednotlivým komisaøùm, pøipojují své podpisy.

ESUO -> Komise mùže vydávat závazné normy, má silnìjší postavení (èl. 14 Smlouvy o založení ESUO).

3.2. Rada (èl. 202, ex-èl. 145)

Instituce, prostøednictvím které mohou èlenské státy prosazovat své zájmy ve Spoleèenství. Sídlem Rady je Brusel.

3.2.1. Úkoly (èl. 202, ex-èl. 145)

zajišuje koordinaci obecných hospodáøských politik èlenských státù

má rozhodovací pravomoc

hlavní legislativní pravomoc -> ta je stále zeslabována ve prospìch Evropského parlamentu

zastupuje ES navenek -> pøedseda Rady podepisuje smlouvy (vyjednává je tøeba Komise, ale finální fázi musí pøenechat Radì)

3.2.2. Složení, pøedsednictví (èl. 203, ex-èl. 146)

Rada se skládá z jednoho zástupce každého èlenského státu na ministerské úrovni. Pøedsednictví vykonává postupnì každý èlenský stát Rady po dobu 6 mìsícù podle poøadí urèeného jednomyslnì Radou (pùvodnì podle abecedního poøádku, dnes je urèující rozhodnutí Rady è. 95/2).

Všeobecná rada -> složená ve vìtšinì pøípadù z ministrù zahranièních vìcí (nebo z ministrù pro evropskou integraci). Sektorové rady -> složené napø. z ministrù zemìdìlství, z ministrù vnitra,… Navenek je to 1 instituce, ale mùže mít pokaždé jiné složení.

Minulý, souèasný a budoucí pøedseda Rady spolu úzce spolupracují. V dobì pøedsednictví se øeší otázky, které leží na srdci pøedsedajícího státu (pøedseda urèuje, o èem se bude jednat). Pøedseda svolává Radu k zasedání (z vlastní iniciativy nebo na žádost jejího èlena èi Komise), øídí jednání, podepisuje akty, reprezentuje EU navenek (3. pilíø).

3.2.3. Usnášení (èl. 205, ex-èl. 148)

Nestanoví-li smlouva jinak, usnáší se Rada vìtšinou svých èlenù (prostá vìtšina se témìø neuplatòuje). Má-li se Rada usnést kvalifikovanou vìtšinou, mají hlasy jejích èlenù rùznou váhu -> vývoj smìøoval od jednomyslného ke kvalifikovanému (váženému) hlasování (podle poètu obyvatel):

Francie 10

Itálie 10

Nìmecko 10

Spojené království  10

Španìlsko 8

Belgie 5

Nizozemsko 5

Portugalsko 5

Øecko 5

Rakousko 4

Švédsko 4

Dánsko 3

Finsko 3

Irsko 3

Lucembursko 2

Aby byl akt pøijat, je tøeba nejménì:

62 hlasù, jde-li o návrh Komise

62 hlasù nejménì 10 èlenù v ostatních pøípadech

Pøijetí aktù vyžadujících jednomyslnost nebrání, zdrží-li se pøítomní nebo zastupovaní èlenové hlasování (jednomyslnost se vyžaduje napø. u pøijímání nových èlenù).

3.2.4. Rada stálých zástupcù - COREPER (èl. 207, ex-èl. 151)

Výbor složený ze stálých zástupcù èlenských státù odpovídá za pøípravu práce Rady a za plnìní úkolù, které mu Rada pøidìlí. COREPER pøipravuje jednání Rady mezi zasedáními (pøipravuje texty, rozesílá je).

Existují 2 úrovnì COREPERu:

první úroveò = ambasadoøi jednotlivých zemí pøi unii (pøedjímají rozhodnutí Rady -> když nìkteré rozhodnutí projde touto úrovní, pak ho rada v drtivé vìtšinì pøípadù v pohodì schválí)

druhá úroveò = výkonní úøedníci (referenti)

3.3. Evropský parlament (èl. 189, ex-èl. 137)

Èlánek 7 Smlouvy o založení ES uvádí Evropský parlament na prvním místì ze všech institucí. Je tomu tak z prestižních dùvodù. V zakladatelských smlouvách ESUO a Euroatomu nebyl døíve nazýván Parlamentem, ale Shromáždìním. Sluèovací smlouvou z roku 1957 bylo rozhodnuto, že bude existovat jediný „Evropský parlament“ pro všechny 3 organizace.

Sídlo Evropského parlamentu je výsledkem kompromisu, výsledkem dlouhé diskuse a vyjednávání. Stálá zasedání probíhají ve Štrasburku, mimoøádná zasedání v Luxembourgu nebo v Bruselu.

3.3.1. Úkoly, složení, politické strany

Je zastupitelským sborem složeným z poslancù, kteøí jsou reprezentanty lidu státù sdružených ve Spoleèenství (èl. 189, ex-èl. 137). Jejich úkolem je hájit zájmy jednotlivých èlenských státù. I zde se uplatòuje systém politických stran (èl. 191, ex-èl. 138a) -> jsou dùležitým faktorem integrace v Unii, pøispívají k vytváøení evropského povìdomí a k vyjadøování politické vùle obèanù Unie. Politické strany modifikují úlohu reprezentanta lidu. Dnes je jich asi 20. Z toho je 8 oficiálních, tvoøících kluby => napø. sociální demokraté, køesanští demokraté,… Dost èasto se v Evropském parlamentu objevují i radikálnìjší strany (napø. Zelení).

Evropský parlament je orgánem kontrolním a poradním. V souèasné dobì je jeho funkce posílena -> došlo k doplnìní legislativní pravomoci. Tu mìl sice døíve také, ale pouze ve velmi omezené míøe (spolurozhodovací proces). Dnes je oprávnìn i sám nìkteré vìci rozhodnout. Jeho úkolem je také vnášet balanci mezi Radu a Komisi -> pøináší názory jednotlivých skupin lidí.

Poèet jeho poslancù nepøekroèí 700 (èl. 189, ex-èl. 137), v souèasné dobì jich je 626. Køesla jsou rozdìlována proporcionálnì podle poètu obyvatel -> vìtší státy mají více poslancù nežli státy menší (napø. Nìmecko 99, Velká Británie 87, Francie 87, Itálie 87, Lucembursko 6,…). Proporcionalita není úplná, protože poslanec z vìtší zemì zastupuje více lidí. Amsterdamská smlouva zakotvila zásadu -> pokud dojde v budoucnu k rozšíøení poètu zastupitelù, mìl by se vždy respektovat princip proporcionality. Poslanci jsou voleni pøímým všeobecným hlasování na dobu 5 let (èl. 190, ex-èl. 138). Pùvodnì své zástupce vysílaly jednotlivé národní parlamenty. Teprve Akt o volbách zástupcù (1976) pøinesl zmìnu. Volby probíhají ve stejný èas, ale podle rùzných pravidel v rùzných zemích (zùstává tak nenaplnìn èlánek o unifikaci volby).

Pìtileté volební období poslance mùže skonèit jeho demisí nebo smrtí. Mandát je sluèitelný s mandátem poslance národního parlamentu. Je však nesluèitelný s èlenstvím v Komisi, Soudním dvoru, vládì èlenského státu èi s pracovním pomìrem v orgánech EU. Poslanci mají svá privilegia a imunity, které zakotvuje Protokol o privilegiích a imunitách (1965). Hlavní jsou 2 základní výsady => neodpovìdnost za názory èi hlasování pøi výkonu mandátu (Protokol odkazuje na rozsah národní imunity) a nemožnost trestního stíhání v ostatních èlenských státech.

Plat (odmìna) poslance jde z domácích rozpoètù èlenských státù, další užitky financuje Evropská unie.

3.3.2. Vnitøní organizace

Evropský parlament pøijímá vìtšinou hlasù svých poslancù vlastní jednací øád (èl. 199, ex-èl. 142). Ten zakotvuje strukturu EP a procesy jednání. Existuje 8 oficiálních politických klubù, poslanci jsou také organizováni do orgánù, aby vùbec mohl parlament úèinnì pracovat.

Orgány Evropského parlamentu:

Pøedsednictvo (èl. 197, ex-èl. 140) -> tvoøí jej pøedseda a 14 místopøedsedù s mandátem na 2,5 roku

Úøad Evropského parlamentu -> tvoøí jej Pøedsednictvo a 5 kvestorù (poradní hlas)

Rozšíøený Úøad Evropského parlamentu -> tvoøí jej Úøad EP a pøedsedové politických klubù; tyto tøi výše uvedené orgány se zabývají organizací práce a dozírají na vnìjší vztahy (to je hlavním úkolem RÚ EP)

Sekretariát - jsou to úøedníci k ruce poslancùm, v jejich èele stojí generální tajemník, sídlo má ve Štrasburku

výbory -> orgány, které se specializují na jednotlivé obory (napø. výbor pro energii, pro zemìdìlskou politiku,…). Dìlí se na doèasné (napø. vyšetøovací - viz. kapitola 3.3.4.2.), stálé a zvláštní.

3.3.3. Zasedání a usnášení

Evropský parlament zasedá obligatornì jednou roènì. Schází se, aniž by jej bylo nutno svolávat, druhé úterý v bøeznu (èl. 196, ex-èl. 139). Obligatornì se sejde také v návaznosti na volby do EP.

Mùže se také sejít k mimoøádnému (fakultativnímu) zasedání na žádost vìtšiny svých poslancù anebo na žádost Rady nebo Komise. Vìtšinou se tak reaguje na urèitý problém, které se objevil.

Konají se také jednotlivá zasedání výborù -> ke konzultaci s Radou èi Komisí,…

Nestanoví-li smlouva jinak, usnáší se Evropský parlament vìtšinou odevzdaných hlasù. Kvorum stanoví jednací øád (èl. 198, ex-èl. 141).

3.3.4. Pravomoc Evropského parlamentu

Byl zøízen jako orgán kontrolní a poradní, dnes jsou posíleny i zárodky legislativní pravomoci. Pro urèité pøípady byly stanoveny obligatorní konzultace s parlamentem. Jestliže byl bez takové konzultace vydán akt, mohl být neplatný (stanovisko judikatury).

3.3.4.1. Pravomoc legislativní

Evropský parlament je nadán pravomocí požádat Komisi, aby Radì pøedložila návrh aktu (když to neudìlá, není sankce). Komise se snaží pøání parlamentu respektovat a dodržovat. Legislativní pravomoc se vyvinula z nezávazných konzultací -> zmìnily se v povinné, jen nìkteré jsou fakultativní.

právo poskytnout konzultaci jiným orgánùm (nejslabší postup). Povinná je v pøípadì uzavírání vnìjších smluv (akt mùže být bez konzultace nulitní).

postup kooperace /spolupráce/ (èl. 252, ex-èl. 189c). Parlament schvaluje spoleèný postoj Rady -> jestliže jej schválí, Rada navrhovaný akt pøijme (EP mùže také navrhovat zmìny spoleèného postoje). Jestliže spoleèný postoj odmítne, mùže Rada pøijmout akt pouze jednomyslnì. Tento postup kooperace je silnìjší nežli právo poskytovat konzultace.

proces spolurozhodování (èl. 251, ex-èl. 189b). Zde byl EP nadán již skuteènou legislativní pravomocí, která se uplatòuje ve 3 odvìtvích -> vnitøní trh, volný pohyb pracovních sil, svoboda podnikání. Na každém stupni rozhodování je EP dána pravomoc rozhodnout, zda bude akt pøijat èi nikoliv.

3.3.4.2. Pravomoc kontrolní

právo klást písemné a ústní dotazy Komisi a Radì (toto je hojnì využíváno, pøibližnì je položeno 3000 dotazù za rok)

pravomoc ustavit doèasný vyšetøovací výbor (èl. 193, ex-èl. 138c). Na žádost ètvrtiny poslancù mùže EP ustavit doèasný vyšetøovací výbor, který by zkoumal údajné pøestupky nebo nesprávnosti pøi uskuteèòování práva Spoleèenství, vyjma pøípadù, kdy jsou tvrzené skuteènosti zkoumány soudem a soudní øízení ještì neskonèilo. Výbor mùže mít až 15 èlenù a mùže pùsobit až 9 mìsícù.

petièní právo (èl. 194, ex-èl. 138d) -> každý obèan Unie a každá fyzická èi právnická osoba s bydlištìm nebo registrovaným sídlem v èlenském státu má právo pøedložit individuálnì èi spoleènì s dalšími obèany nebo osobami podání Evropskému parlamentu v záležitosti, která spadá do pùsobnosti Spoleèenství a která se ho nebo jí pøímo dotýká.

institut Ombudsmana (èl. 195, ex-èl. 138e) -> pøijímá stížnosti, které se týkají nesprávností v èinnosti orgánù Spoleèenství, s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupnì pøi jejich soudní èinnosti. Ombudsman podává každoroèní zprávu o výsledku svých šetøení Evropskému parlamentu. Je jmenován po každé volbì EP na dobu jeho funkèního období (5 let). Mùže být jmenován opìtovnì. Svou funkci vykonává zcela nezávisle. Vìtšinou je jím zástupce skandinávského státu, kde má tento institut velkou tradici. Prosadil princip transparence => vìtšina aktù (to, co se dìje a týká se jednotlivce) by mìla být známa.

vliv na Komisi (èl. 214, ex-èl. 158) -> EP má právo úèasti na jmenování Komise (viz. kapitola 3.1.3.). EP mùže také vyslovit Komisi nedùvìru (èl. 201, ex-èl. 144), je tøeba 2/3 vìtšiny poslancù. Tento postup se zatím uplatnil pouze jako donucovací prostøedek.

možnost pùsobit jako žalobce u Soudního dvora -> žaloba na urèení (aby urèitý akt byl prohlášen za neplatný - èl. 231, ex-èl. 174), žaloba na neèinnost (orgán byl vyzván, aby jednal a on nejedná, když má - èl. 232, ex-èl. 175)

3.3.4.3. Ovlivòování a kontrola rozpoètu

Toto je obrovská „páka“ vùèi ostatním institucím a orgánùm.

3.4. Soudní dvùr (èl. 220, ex-èl. 164)

Pùvodnì byl pro každé spoleèenství zøízen vlastní soudní dvùr -> roku 1957 byl unifikován na jediný (dodnes není unifikován jeho název). Soudní dvùr má obrovský význam pro vývoj práva E.S. -> naplnil myšlenkou texty smluv. Dùležitá jsou hlavnì jeho rozhodnutí z konce 50. let (v té dobì v nìm pùsobily velké právnické kapacity). Svojí judikaturou pøedèil i svojí pravomoc (napø. rozsudek van Chen and Loss, který umožnil jednotlivým obèanùm dovolat se práva ES).

Èlánek 220 (ex-èl. 164) øíká: „Soudní dvùr zajišuje dodržování práva pøi výkladu a provádìní této smlouvy.“ Judikaturou rozšíøil svoji pravomoc i na naøízení a direktivy. Jurisdikce SD se nevztahuje na akty Evropské rady a na akty v rámci Smlouvy o Evropské unii.

Statut Soudního dvora je stanoven zvláštním protokolem (tvoøí pøílohu k zakladatelským smlouvám). Soudní dvùr také stanoví svùj jednací øád, který musí být jednomyslnì schválen Radou (èl. 245, ex-èl. 188).

Sídlí v Luxembourgu.

3.4.1. Složení (èl. 221, ex-èl. 165), jmenování (èl. 223, ex-èl. 167)

Soudní dvùr se skládá z 15 soudcù. Zasedá v plénu (vždy, když o to požádá stát, nebo orgán, který je stranou v øízení; také v pøípadì, kdy rozhoduje o velmi dùležitém precedentu). Plenárního zasedání se úèastní všichni soudci a generální advokáti. Mùže však vytváøet senáty složené ze 3, 5 nebo 7 soudcù, buï k provádìní urèitých pøípravných šetøení, nebo k rozhodování urèitých skupin vìcí. Strany se nemohou dovolávat soudce ze svého státu (mùže a nemusí být v senátu pøítomen).

Každý soudce je navrhován konkrétním èlenským státem (to neznamená, že „papouškuje“ to, co si myslí jeho stát, je to proto, že zná nejlépe domácí právní øád) -> jsou vybíráni z osob skýtajících záruku naprosté nezávislosti, které buï splòují všechny požadavky, kladené v jejich zemích na výkon nejvyšších soudcovských funkcí, nebo jsou uznávanými znalci práva. Jsou jmenováni spoleènou dohodou vlád èlenských státù na dobu 6 let. Každé 3 roky dochází k èásteènému znovuobsazování míst soudcù (støídavì 8 nebo 7 soudcù). Je možné znovuzvolení. Soudci volí ze svého støedu pøedsedu Soudního dvora na dobu 3 let. Pøedseda mùže být zvolen opìtovnì.

Funkce soudce je nesluèitelná s politickou funkcí èi s úøedním postavením. Existuje mechanismus odvolání soudce z funkce

3.4.2. Generální advokáti (èl. 222, ex-èl. 166)

Jsou vybíráni èlenskými státy stejným zpùsobem a ze stejných osob jako soudci. Jmenováni také spoleènou dohodou vlád èlenských státù na dobu 6 let. Každé 3 roky dochází k èásteènému znovuobsazování míst generálních advokátù (týká se 4).

Soudnímu dvoru pomáhá 8 generálních advokátù (v letech 1995 - 2000 jich bylo 9). Nejsou to vùbec advokáti v našem pojetí, mají pozici jako generální advokáti ve francouzském správním øízení. Jejich úlohou je pøedkládat veøejnì, s veškerou nestranností a v plné nezávislosti odùvodnìné závìry o všech vìcech pøedložených Soudnímu dvoru, a napomáhat tak Soudnímu dvoru pøi výkonu jeho poslání (tzn. že „pøedkousávají“ rozhodnutí SD) => zpracují na vìc posudek (vezmou v úvahu všechny okolnosti pøípadu).

Soudní dvùr si pak utváøí svùj názor takto -> nejprve slyší pøednesy stran, pak názor generálních advokátù -> utvoøí si vlastní názor a vydá rozhodnutí.

3.4.3. Kancléø (èl. 224, ex-èl. 168)

Soudní dvùr jmenuje svého kancléøe (registráøe). Je jakýmsi správcem soudu. Registruje písemnosti, stará se o doruèování, publikaci a archivaci. Má na starosti také rozpoèet a personál soudu.

3.4.4. Soud prvního stupnì (èl. 225, ex-èl. 168a)

Tento soud byl zøízen roku 1998, aby odlehèil práci Soudnímu dvoru. Je pøedbìžnou instancí pro bìžné menší spory (pro prvoinstanèní rozhodování o nìkterých druzích žalob). Není pøíslušný k rozhodování ani o žalobách podaných èlenskými státy, ani o pøedbìžných otázkách podle èlánku 234 (ex-èl. 177).

Pravomoc a je vymezena taxativním výètem z pravomocí Soudního dvora -> urèuje ji Rada jednomyslným rozhodnutím na žádost Soudního dvora po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí.

V souèasné dobì Soud prvního stupnì projednává:

veškeré žaloby fyzických a právnických osob na neèinnost, na náhradu škody a na prohlášení aktu za neplatný podle 3 komunitárních smluv

další vyjmenované žaloby (napø. žaloby založené na arbitrážních doložkách, zamìstnanecké žaloby, žaloby proti rozhodnutím Komise ve vìcech hospodáøské soutìže,…)

Kontrola ze strany Soudního dvora -> je ponechána možnost odvolat se k Soudnímu dvoru, ale pouze ve velmi vymezeném smìru, pouze v otázkách právního posouzení.

Složení a sídlo. Sídlí také v Luxembourgu (v jednom komplexu budov se Soudním dvorem -> spoleènì sdílejí celý aparát a zázemí). Soudci (je jich také 15) jsou vybíráni z osob nezávislých a zpùsobilých pro výkon soudcovské èinnosti. Jsou jmenováni spoleènou dohodou vlád èlenských státù na dobu 6 let (dochází k èásteènému znovuobsazování každé 3 roky). Vìtšinou rozhodují v senátech, ve výjimeèných pøípadech i v plénu. Nevyskytují se zde generální advokáti; je-li to tøeba, mùže být nìkterý ze soudcù jmenován generálním advokátem pro konkrétní pøípad. Øízení je podobné jako u Soudního dvora.

Kancléø zajišuje administrativu i Soudu prvního stupnì.

3.4.5. Øízení u Soudního dvora (zjednodušenì)

Jedná se v jazyce žalobce, pracovním jazykem je francouzština. Øízení probíhá ve dvou fázích:

písemná -> dùležitìjší -> úèastníci a evropské instituce pøedloží svá vyjádøení k projednávané záležitosti. Ta jsou postoupena generálnímu advokátu, který napíše svùj názor. Pak nastupuje ústní fáze.

ústní -> jeden ze soudcù je reportujícím soudcem (jakýsi soudce zpravodaj). Ten pøedpracuje skutkovou èást. Strany jsou poté vyzvány k pøednesùm. Soud se poradí a vydá rozsudek.

3.5. Úèetní dvùr (èl. 246, ex-èl. 188a)

Je orgánem vnìjší finanèní kontroly ES (nìco jako NKÚ). Provádí revizi úètù.

3.5.1. Složení, nezávislost (èl. 247, ex-èl. 188b)

Úèetní dvùr má 15 èlenù. Za èleny jsou vybírány osoby, které ve svých státech pracují nebo pracovaly v auditorských orgánech anebo které jsou pro tuto funkci zvl᚝ kvalifikované. Musí skýtat veškeré záruky své nezávislosti (zajištìno obdobnì jako u soudcù - nesluèitelnost funkcí,…). Pøedseda je volen na 3 roky -> svolává a øídí zasedání, reprezentuje navenek.

Po konzultaci s Evropským parlamentem Rada jednomyslnì jmenuje èleny Úèetního dvora na dobu 6 let. Èlenové mohou být jmenováni opìtovnì. Funkce mùže zaniknout uplynutím funkèního období, smrtí, odstoupením nebo odvoláním Soudním dvorem.

Úèetní dvùr se øídí zakladatelskými smlouvami a jednacím øádem.

3.5.2. Pøezkum úèetnictví (èl. 248, ex-èl. 188c)

Pøezkoumává úèetnictví všech pøíjmù a výdajù Spoleèenství i každého orgánu (pokud to zøizovací akt nevyluèuje). Hlediskem kontroly je soulad s právem, hospodárnost (právnost a øádnost pøíjmù a výdajù. Má rozsáhlé vyšetøovací pravomoci.

Má dvì základní funkce:

pomoc rozpoètovým orgánùm (pomáhá kontrolovat naplòování rozpoètu) => vydává pro Evropský parlament a Radu zjištìní o spolehlivosti úèetnictví a právnosti a øádnosti transakcí, která se publikují (zjištìní mùže vydávat z vlastní iniciativy)

vydává také stanoviska => fakultativní (k žádosti orgánu EU), obligatorní (na žádost Rady)

4. Ostatní orgány

4.1. Hospodáøský a sociální výbor /ECOSOC/ (èl. 257, ex-èl. 193)

4.1.1. Složení, poèet èlenù, jmenování (èl. 257-259, ex-èl. 193-195)

Poradní orgán, který hraje významnou roli v rozhodování evropských institucí. Váha jeho hlasu je zajištìna tím, že se skládá z pøedstavitelù oblastí hospodáøského a sociálního života, zejména výrobcù, zemìdìlcù, dopravcù, zamìstnancù, øemeslníkù, pøíslušníkù svobodných povolání a veøejnosti. Proklamuje se, že spíše než zástupci státù jsou èlenové výboru zástupci dotèených odvìtví -> vytváøejí se tzv. skupiny (zamìstnanci, zemìdìlci,…).

Poèet èlenù výboru je 222, køesla jsou proporcionálnì rozdìlena mezi èlenské státy (napø. Nìmecko 24, Francie 24, Nizozemsko 12, Lucembursko 6,…). Èlenové jsou jmenováni jednomyslnì Radou na 4 roky. Mohou být jmenováni opìtovnì. Nesmìjí být vázáni žádnými závaznými pokyny, vykonávají své funkce zcela nezávisle v obecném zájmu Spoleèenství.

Každý èlenský stát pøedloží Radì seznam obsahující dvojnásobný poèet kandidátù, než je poèet míst pøipadajících na jeho pøíslušníky. Složení výboru musí odpovídat nutnosti pøimìøeného zastoupení rùzných oblastní hospodáøského a sociálního života.

4.1.2. Pøedseda, jednací øád, orgány, konzultace (èl. 260-262, ex-èl. 196-198)

Výbor volí ze svých èlenù pøedsedu a pøedsednictvo na dobu 2 let. Pøijímá také svùj jednací øád -> Výbor zasedá v plénu, je vytvoøen Úøad, odborné sekce, skupiny a generální sekretariát.

Výbor se schází 2x do roka, svolává ho pøedseda na žádost Rady nebo Komise. Mùže se také scházet z vlastní iniciativy.

Plenární zasedání -> jen tento orgán je pøíslušný k vydání stanoviska (jedné z hlavních zbraní). V rozhodovacím procesu má Výbor poradní hlas:

pokud to smlouva stanoví[12], mohou být konzultace povinné -> není-li vyžádána, mùže být akt nulitní. Rada nebo Komise stanoví Výboru pro pøedložení jeho stanoviska lhùtu, která nesmí být kratší než 1 mìsíc -> nebude-li stanovisko ve lhùtì pøedloženo, mùže být jednáno i bez nìj.

Výbor mùže také vydat stanovisko z vlastní iniciativy v pøípadech, kdy to považuje za vhodné.

Další orgány:

Úøad - má 24 èlenù, schází se 1x mìsíènì; koordinuje práci, pøipravuje podklady pro práci,… Pøedseda Úøadu zastupuje Výbor navenek.

Skupiny - odvìtvová sdružení

odborné sekce - pro hlavní oblasti, které jsou pøedmìtem smlouvy (prùmysl, zdravotnictví,…). Každá Sekce má svùj úøad.

podvýbory - mohou být ustaveny pro vypracování návrhù stanovisek

generální sekretariát - má na starosti administrativu, 400 úøedníkù

4.2. Výbor regionù (èl. 263, ex-èl. 198a)

Je také poradním orgánem složeným ze zástupcù regionálních a místních orgánù. Poèet jeho èlenù je také 222, stejnì tak i rozvrstvení køesel pro jednotlivé státy koresponduje s Hospodáøským a sociálním výborem. Èleny jmenuje na 4 roky Rada jednomyslnì na návrh pøíslušných èlenských státù.

Pøedseda i pøedsednictvo jsou voleni na dobu 2 let, Výbor má svùj jednací øád. Schùze je svolávána pøedsedou alespoò 5x roènì na žádost Rady nebo Komise. Mùže se také scházet z vlastní iniciativy.

Také Výbor regionù poskytuje konzultace, zejména v pøípadech pøeshranièní spolupráce (ale také pro oblast vzdìlávání, kultury, zdravotnictví,…). Výbor vydává stanoviska, mùže tak uèinit i z vlastní iniciativy v pøípadech, kdy to považuje za úèelné.

4.3. Evropská investièní banka (èl. 266, ex-èl. 198d)

EIB má právní subjektivitu, jejími èleny jsou èlenské státy. Statut EIB je obsažen v Protokolu pøipojeném k zakládací smlouvì.

Úkolem EIB je pøispívat k vyváženému a nerušenému rozvoji spoleèného trhu v zájmu Spoleèenství. Banka k tomu využívá jak prostøedkù získaných na kapitálovém trhu, tak prostøedkù vlastních. Poskytuje pùjèky a záruky na financování rùzných projektù (napø. na rozvoj ménì rozvinutých oblastí).

4.4. Evropská rada (èl. 4 Smlouvy o EU)

Evropská rada byla právnì zakotvena v Maastrichtské smlouvì. Scházejí se v ní nejvyšší pøedstavitelé èlenských státù (hlavy státù nebo pøedsedové vlád) a pøedseda Komise. Každý stát v ní má jednoho zástupce, který hájí zájmy svého státu, nehraje si na nezávislého. Schází se alespoò 2x roènì, za pøedsednictví hlavy státu èi èlenského státu, který vykonává pøedsednictví Rady.

Úkolem Evropské rady je poskytovat nezbytné podnìty pro rozvoj Unie a vymezit obecné politické smìry -> pøipravovat nové smìry integrace. Vymezuje zásady a obecné smìry spoleèné zahranièní a bezpeènostní politiky vèetnì záležitostí, které mají dopad na obranu. Mohla by pøijímat i výkonná rozhodnutí, ale nedìlá to. Úkoly, na kterých se shodne, jsou realizovány Radou.

5. Prameny práva Evropské unie

Nalezneme zde prvky jak mezinárodního tak i vnitrostátního právního øádu. Právo E.S. je samostatný právní øád (jak uvádí judikatura). Je založen na zakladatelských smlouvách => jsou to jeho ústavní dokumenty. Jsou oznaèovány jako primární právo (všechny právní akty pøijaté státy). Pokud bude pøijat akt na schùzi ministrù, kteøí jednají za èlenské státy, pùjde o primární právo; když se však sejdou jako Rada a pøijímají normy, pùjde o sekundární právo => akty pøijaté na základì zøizovacích smluv.

Musíme rozlišovat ->

mezinárodní smlouvy x zakladatelské smlouvy (které jsou použitelné pøed vnitrostátními soudy)

vnitrostátní právo (vytváøeno vnitrostátními orgány) x normy Spoleèenství (nelze jimi mìnit národní legislativu)

Rozdìlení pramenù práva ->

psané - zakladatelské smlouvy (primární akty), sekundární akty vydané písemnì orgány spoleèenství

nepsané - zásady práva EU (pomáhají interpretovat psané)

Další dìlení ->

akty èlenských státù

akty institucí Spoleèenství

obecné zásady a principy práva Spoleèenství

mezinárodní smlouvy uzavøené se 3. zemìmi

5.1. Akty èlenských státù

Zakladatelské smlouvy a smlouvy o pøistoupení nových zemí ke spoleèenství. Jak probíhá pøijetí? Stát zašle svoji pøihlášku (musí jít o stát demokratický) -> Rada ji jednomyslnì musí schválit (po konzultacích s Komisí a se souhlasem Evropského parlamentu).

Pøílohy, protokoly a doplòující akty ke zøizovacím smlouvám a smlouvám o pøistoupení (napø. protokoly, které udìlily Velké Británii, Dánsku a Švédsku výjimku - nemusí do vstupovat do mìnové unie).

Novelizující smlouvy èi jiné akty. Jak novelizace probíhá? Návrh pøedkládá Komise èi èlenský stát. Je zaslán Radì (musí konzultovat s Evropským parlamentem a Komisí, pokud se nejedná o její návrh). Pøedseda Rady svolá mezivládní konferenci, kde se dohaduje text smlouvy. Návrh musí být pøijat jednomyslnì. Poté probíhá ratifikaèní proces v každé èlenské zemi podle vnitrostátních pravidel.

K novelizujícím aktùm patøí:

Konvence o urèitých institucích urèených pro Evropská spoleèenství (1957) - o tom, že bude spoleèný Evropský parlament a Soudní dvùr

Smlouva o slouèení (1965) - zakládá jednotnou Radu a Komisi

1. smlouva o rozpoètu (1970)

2. smlouva o rozpoètu (1975)

Jednotný evropský akt (1986)

Maastrichtská smlouva o založení Evropské unie (1992)

Amsterdamská smlouva (1997)

Smlouvy uzavírané mezi èlenskými státy na základì zakladatelských smluv. Patøí sem napø. Smlouva o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v obèanských a obchodních vìcech.

Akty pøijaté èlenskými státy na jednání Rady, ale ne v rámci kompetencí Rady. Napø. Lucemburský kompromis; akt, kterým je ustaven pøedseda Komise (musí se na nìm jednomyslnì shodnout všechny èlenské státy).

5.2. Akty institucí Spoleèenství

Opírají se o èl. 249 (ex-èl. 189). Tento èlánek upravuje taxativním výètem sekundární prameny práva: „K plnìní svých úkolù a za podmínek stanovených v této smlouvì Evropský parlament spoleènì s Radou, Rada a Komise vydávají naøízení, smìrnice a rozhodnutí a podávají doporuèení nebo zaujímají stanoviska.“

Jaký akt bude použit (jaká forma), záleží na orgánu, který normu pøijímá. Nejèastìji je voleno mezi naøízením a smìrnicí.

5.2.1. Naøízení

Naøízení má obecnou závaznost. Je závazné ve všech svých èástech a bezprostøednì použitelné v každém èlenském státì. V drtivé vìtšinì vydává naøízení Rada. Naøízení nabývá úèinnosti dnem, který je v nich stanoven, anebo, není-li takový den stanoven, 20. dne po uveøejnìní v Úøedním listu Spoleèenství (èl. 254, ex-èl. 191).

Normy musí být obvykle transformovány do vnitrostátního právního øádu -> tento postup je však u naøízení zakázán, nebo naøízení je pøímo a bezprostøednì aplikovatelné. Bylo to i judikováno v pøípadì 34/73 VARIOLA [1973] ECR 981 => Italové pøepsali naøízení a vydali ho jako italskou normu -> v rámci pøedbìžné otázky se pak dotazovali soudu, zda je to možné. Soudní dvùr øekl, že to možné není, protože èlenské státy se zavázaly považovat naøízení za souèást svého právního øádu okamžikem jeho úèinnosti. Naøízení musí být realizována a uplatòována v té samé formì všude.

Není také možné, aby èlenský stát pøijal normu modifikující naøízení. Takto dochází k unifikaci právních øádù.

5.2.2. Smìrnice (direktiva)

Smìrnice je závazná pro každý stát, kterému je urèena, pokud jde o výsledek (cíl), jehož má být dosaženo, pøièemž volba forem a prostøedkù se ponechává vnitrostátním orgánùm. Smìrnice tedy mùže být urèena jednomu nebo nìkolika státùm (v drtivé vìtšinì je urèena všem). Je ní stanovena implementaèní doba, do kdy má být cíle dosaženo. Tato doba musí být dostateèná, je rozlièná podle rùzných smìrnic.

Smìrnice vyžaduje aktivitu národního legislativce. Ve kterém pøípadì mohou pøíslušníci èlenského státu opírat svá práva pøímo o smìrnici? Musí být splnìny podmínky pøímého úèinku -> marné uplynutí implementaèní doby (norma nebyla implementována do vnitrostátního právního øádu, nebo byla implementována špatnì). Neexistují žádné dùvody pro zproštìní se odpovìdnosti za neimplementování.

Ohlednì zveøejòování smìrnic platí stejná pravidla jako pro naøízení. Smìrnice urèené všem státùm se publikují v Úøedním listu Spoleèenství (èl. 254, ex-èl. 191).

Na základì smìrnic dochází k harmonizaci právních øádù. Jsou pøijatelnìjší nežli naøízení -> dávají prostor k respektování specifik rùzných právních øádù.

5.2.3. Rozhodnutí

Rozhodnutí je závazné ve všech svých èástech pro toho, komu je urèeno. Musí být doruèeno adresátovi, úèinnosti nabývá dne doruèení nebo oznámení. Ve smlouvách je stanoveno, kdy je tøeba pøijmout rozhodnutí (kdy se použije tato forma). Nejvíce se používají v oblasti soutìžního práva (rozhodnutí o státních dotacích, o povolení výjimek,…). Objevují se také v oblasti spoleèné zemìdìlské politiky (rozhodnutí o výši garantovaných cen,…).

5.2.4. Doporuèení

Není závazné. Je vydáno, když to stanoví smlouva, nebo když to považuje za nutné Komise. Doporuèení pomáhají urèit to, jak bude pøípad posuzován nebo rozhodován (napø. doporuèení Komise, jak se dívá na problematiku relevantního trhu) => dává možnost odhadnout, jak se k urèitému problému Spoleèenství postaví.

5.2.5. Stanovisko (vyjádøení)

Není závazné. Je vydáno, když to stanoví smlouva, nebo když to považuje za nutné Komise.

5.2.6. Normy ESUO

Normy vydávané Komisí v rámci pravomocí Montánní unie se opírají o èlánek 14 Smlouvy o založení ESUO. Dìlíme je na

rozhodnutí - jsou ve všech svých èástech závazná („naøízení“). Soudní dvùr rozlišuje obecná rozhodnutí (mají k naøízení nejblíže) a individuální rozhodnutí (mají zase blízko k rozhodnutí podle Smlouvy o založení ES).

doporuèení - jsou závazná pokud jde o cíle v nich vytyèené; tìm, jimž jsou urèená, však ponechávají volbu prostøedkù vhodných k jejich dosažení („smìrnice“). Od smìrnic se liší tím, že mohou být urèena individuálním subjektùm (nejen státùm).

stanoviska - nejsou závazná

Je-li Komise oprávnìna pøijmout rozhodnutí, mùže se omezit na to, že dá doporuèení.

5.3. Obecné zásady a principy práva Spoleèenství

Formují výklad psaných norem -> je tøeba hodnotit konkrétní ustanovení norem v jejich svìtle. Jsou odvozeny ze zásad platných pro právní øády státù => nejvìtší inspirace je zásadami správního práva Francie a Nìmecka, prosazuje se také anglický princip spravedlnosti (aequita).

Rozlišujeme 4 skupiny zásad:

základní lidská práva => Evropská smlouva o ochranì lidských práv pøijatá na pùdì Rady Evropy je respektována i v EU. Patøí sem

a)      právo na slyšení -> pøed postihem musí být dáno právo být slyšen

b)     ne bis in idem

c)      právo na právní obhajobu (ochrana korespondence mezi právníkem a klientem). V oblasti soutìžního práva - jsou chránìny dopisy s právníkem stojícím mimo spoleènost (ne když se jedná o mateøského advokáta).

právní jistota -> založena na zásadì, že aplikace práva musí být pøedvídatelná

a)      respekt k právùm nabytým v dobré víøe

b)     zákaz retroaktivity

c)      zásada oèekávání -> osoba jedná na základì pøedpokladu, že právo, které platí, bude platit i nadále

d)     právo na jednání ve svém jazyce

proporcionalita -> vyžaduje se, aby použité prostøedky byly úmìrné cíli, jehož má být dosaženo (napø. omezení volného pohybu osob musí být pøimìøené[14])

rovnost zacházení èi nediskriminace -> spadá sem hlavnì rovnost mezi pohlavími, ale také to, že èlenský stát nesmí upírat cizincùm práva, která garantuje svým pøíslušníkùm (práva, která vyplývají ze smluv). Lze diskriminovat i tím, že stát rovná práva poskytne.[15]

6. Orgány soudní moci, procesní pøedpisy

Øízení mùžeme rozlišovat =>

na sporná x nesporná,

na žaloby pøímé x nepøímé,

na øízení pøímo zahájené pøed institucí EU x øízení zahájená u soudu èlenského státu a pokraèující u Soudního dvora

Mezi pøímá øízení (žaloby) øadíme =>

øízení o porušení smlouvy (povinnosti uložené na základì smlouvy) - èl. 226, ex-èl. 169

øízení o prohlášení aktu za neplatný - èl. 231, ex-èl. 174

žaloba na neèinnost - èl. 232, ex-èl. 175

žaloby na náhradu škody - èl. 235, ex-èl. 178

Mezi nepøímá øízení patøí prejudiciální øízení (rozhodování o pøedbìžných otázkách) - èl. 234, ex-èl. 177.

Zvl᚝ øadíme posudkovou èinnost Soudního dvora - èl. 300 odst. 6, ex-èl. 228.

6.1. Øízení o pøedbìžné otázce /preliminární, prejudiciální/ (èl. 234, ex-èl. 177)

Základní a výluènou kompetencí Soudního dvora je interpretace norem E.S. (smluv i sekundárního práva). Vyvstane-li taková otázka (kdy je tøeba interpretovat právo E.S) pøed soudem èlenského státu, mùže tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku, požádat Soudní dvùr o rozhodnutí o této otázce. Národní soud pøeruší øízení a zašle otázku (týkající se interpretace normy) Soudnímu dvoru. Musí se jednat o otázku èistì právní (o tom, jak je nutné vyložit konkrétní ustanovení).

Otázku formuluje národní soud -> na základì jejího doruèení Soudní dvùr zahájí øízení (vìcnì pøíslušným je SD, ne Soud prvního stupnì). Strany ve sporu zùstávají stejné (tak jak proti sobì stály u soudu èlenského státu). Tam podávají své argumenty (strana sama nemùže podat návrh /otázku/ k Soudnímu dvoru). Jestliže je otázka nešastnì položená, mùže ji SD pøeformulovat (na to, co si myslí, že je tázán). Úèastníkem øízení mùže být i èlenský stát -> jestliže pøistoupí k øízení jako vedlejší úèastník (takto mùže pøistoupit i stát, kterého se vìc vùbec netýká).

Národní soud se mùže ale nemusí zeptat. Výjimka -> vyvstane-li otázka pøed soudem èlenského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostøedky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvùr. Jsou myšleny jakékoliv opravné prostøedky, jak øádné tak i mimoøádné. Pokud tuto povinnost soud nesplní, jsou 2 možnosti:

použití vnitrostátního práva => chyba v procesu (porušení práva) -> možnost mimoøádného opravného prostøedku.

poškozená strana se však také mùže obrátit na Komisi, aby apelovala na stát (vydala odùvodnìné stanovisko), aby splnil svojí povinnost. Jestliže tak stát neuèiní, obrátí se Komise na Soudní dvùr a žalovat èlenský stát na porušení smlouvy. Komise se v praxi ještì neodvážila napadat justici èlenského státu (vede ji k tomu strach ze zásahu do nezávislosti soudní moci).

Jsou však situace, kdy ani v pøípadech spadajících pod tuto výjimku, se národní soud obracet na SD nemusí => je-li zcela jasná interpretace, norma nepøipouští jiný výklad, nebo už byla podobná otázka Soudním dvorem vyložena (už se ví, co je urèitým ustanovením myšleno).

Skutkový stav Soudní dvùr nezkoumá, jde pouze o právní výklad. Národní soud se musí zeptat tak, aby odpovìï mohla být použita na daný spor. Soudní dvùr odmítá hypotetické otázky.

Jestliže Soudní dvùr vydá rozsudek, je závazný pro všechny orgány, které rozhodují v daném sporu (pøedtím i potom). Rozsudek není závazný pro jiná øízení -> nejde o precedent. Mùže však být použit v argumentaci, mají svojí sílu (i když praxe ukázala, že konzistence v rozhodovací praxi SD je na nic -> už se objevily i zcela opaèné rozsudky).

Národní soud aplikuje rozsudek (vyøešenou otázku) a rozhodne spor.

6.2. Øízení o porušení smlouvy (èl. 226, ex-èl. 169)

Má-li Komise za to, že èlenský stát nesplnil povinnost, která pro nìj vyplývá ze smlouvy, vydá o tom odùvodnìné stanovisko poté, co umožní tomuto státu podat pøipomínky. Dovozuje se, že se jedná i o povinnosti uložené na základì smlouvy (napø. povinnost uložená naøízením vydaným na základì smlouvy, povinnost vyplývající z implementaèní doby, povinnost nezavádìt ve vzájemném obchodì kvantitativní omezení,…). Jedinec mùže Komisi podat podnìt.

Nevyhoví-li tento stát stanovisku ve lhùtì stanovené Komisí, mùže Komise pøedložit vìc Soudnímu dvoru.

Odpovìdnost státu je objektivní, nezkoumá se zavinìní, ani kdo povinnost porušil. Je na státu, aby si své vìci zorganizoval sám, aby mohl plnit své závazky.

Žalobì pøedchází pøedbìžné øízení pøed Komisí => zašle èlenskému státu upozornìní, požádá jej o stanovisko (pøipomínky) k pøípadu a stanoví mu lhùtu k vyjádøení. Jestliže stát nereaguje (nebo reaguje neuspokojivì), obdrží upomínací dopis -> v nìm je obsažena konkrétní výzva k tomu, aby napravil své porušení (znovu je mu dána lhùta k odstranìní). Jestliže poté Komise zjistí, že stát porušení nenapravil -> podá pøípad k posouzení Soudnímu dvoru (Komise stát zažaluje).

Øízení pøed soudem => soud rozhoduje na základì písemných vyjádøení (mùže být jedno, ale vìtšinou není žádné ústní slyšení). Øízení se mohou na obou stranách úèastnit i èlenské státy.

Žalobu mùže podat i èlenský stát na jiný èlenský stát (èl. 227, ex-èl. 170). Státy se tak hlídají navzájem. Tento postup je však využíván minimálnì. Znovu se stát musí nejdøíve obrátit na Komisi a øízení pak vypadá takto =>

Má-li èlenský stát za to, že jiný èlenský stát nesplnil povinnost, která pro nìj vyplývá ze smlouvy, mùže pøedložit vìc Soudnímu dvoru. Døíve než èlenský stát podá proti jinému èlenskému státu žalobu pro údajné nesplnìní povinnosti, která pro nìj vyplývá ze smlouvy, pøedloží vìc Komisi. Komise vydá odùvodnìné stanovisko poté, co umožní zúèastnìným státùm, aby si navzájem pøedložily písemné i ústní pøipomínky. Nevydá-li Komise takové stanovisko do 3 mìsícù od doby, kdy jí vìc byla pøedložena, mùže být vìc pøedložena Soudnímu dvoru bez stanoviska Komise.

Nakonec máme v ruce deklaratorní rozhodnutí Soudního dvora o tom, že èlenský stát porušil povinnost. Co s ním, jak se domoci splnìní? -> èl. 228, ex-èl. 171. Shledá-li Soudní dvùr, že èlenský stát nesplnil povinnost, která pro nìj vyplývá z této smlouvy, je tento stát povinen uèinit opatøení, která splnìní rozsudku Soudního dvora vyžaduje. Jestliže tak neuèiní, mùže ho Komise znovu žalovat u Soudního dvora, který mu mùže novì uložit i zaplacení paušální pokuty, èi penále (døíve se stávalo, že stát byl žalován opakovanì). Jak se ale k èástce dostat? Není možné vést výkon rozhodnutí. Zda je pøípustné zapoètení pohledávky Spoleèenství vùèi dotacím poskytovaným státu, to je otázka do budoucna.