Strukturované kabeláže - úvod

Strukturované kabeláže - úvod

Cílem tohoto seriálu je seznámení čtenáře s problematikou strukturovaných kabeláží. Tj. k čemu se používají, z čeho se skládají, na jakých standardech jsou založené a jaké zásady je potřeba dodržet při jejich návrhu a budování. Protože se jedná o poměrně širokou problematiku, ponecháváme některé záležitosti zabíhající do detailů na jiné literatuře. V případě dostupnosti podrobnějších informací na Internetu jsou uvedeny odkazy na příslušnou stránku výrobce, který byl tak laskav a kromě nabídky svých výrobků dává zákazníkům i informace.

Pokud vám nebude některý z pojmů jasný, můžete použít našeho slovníčku.

Strukturovaná kabeláž tvoří základní prvek infrastruktury moderních lokálních počítačových sítí. Kabelový systém umožňuje přenos nejenom dat, ale je používána pro propojení telefonů, zejména pak v nových budovách nebo v případě rekonstrukce starých telefonních rozvodů. Prostřednictvím přizpůsobovacích prvků (BALUN) lze strukturovanou kabeláž používat i pro jiné komunikační systémy – např. pro přenos videosignálu.

Strukturované kabeláže jsou budovány na základě doporučení a norem. I když cílem tohoto článku je jednoduchý popis základních komponent a prvků, včetně principů návrhu strukturovaných kabeláží a jejich budování, letmo se dotkneme i základních standardů používaných pro budování strukturovaných kabeláží.

Na prvním obrázku vidíme doporučení TIA/EIA-586-A. To dělí kabelový systém na dvě základní lokality – rozvaděč (wiring closet) a pracovní oblast (working area). Rozvaděč a pracovní oblast jsou spojené horizontálním rozvodem. Vyskytuje-li se v místě více rozvaděčů, jsou rozděleny na centrální rozvaděč - MDF (main distribution facility) a podružné rozvaděče - IDF (intermediate distribution facility). Centrální rozvaděč MDF se v síti vyskytuje pouze jeden a jde o nejvýznamnější komponentu kabeláže neboť zde jsou většinou soustředěny centrální prvky jako jsou směrovací přepínače, připojení k Internetu, telefonní ústředna, Podružných rozvaděčů IDF může být v kabelážním systému blíže nespecikované množství. Platí však pravidlo, že každé patro by mělo mít vlastní rozvaděč, navíc minimálně jeden na každých 1000 m².

Propojení MDF a IDF je realizováno prostřednictvím tzv. vertikálních (páteřních) rozvodů. Většinou bývají optické i když mohou být i metalické. Páteřní kabely jsou nejen v rámci budovy, ale i mezi budovami. V tom případě jsou pro datové komunikace používány výhradně kabely optické.

V MDF a IDF jsou umístěné propojovací systémy, často nazývané propojovací panely (patch panel), připevněné na zdi nebo v 19' rozvaděčových skříních (RACK). Zadní část propojovacích systémů slouží pro ukončení kabelů horizontálních rozvodů – na obrázku jsou označené modře. Přední část propojovacích systémů je osazena buď konektory RJ45 pro snadné propojení s aktivními prvky (označeny zeleně) nebo speciálními zářezovými konektory závislými na výrobci – používají se pro možnost rozebrání kabelu na jednotlivé páry (Alcatel IDC, Lucent typ 110, ). Dříve se vyskytovaly i přípojky realizované tzv. Telco kabely. Ty však byly vhodné pro pomalejší přenosové technologie a v moderních kabelových systémech již prakticky nemají místo.

Horizontální rozvody většinou bývají metalické i když mohou být i optické. Jak již bylo řečeno, jeden jejich konec je na propojovacím panelu, na druhý je ukončen v zásuvce. Zásuvky nabízejí prostřednictvím konektoru RJ45 možnost připojit prakticky libovolný koncový prvek (telefon, tiskárnu, počítač, ).

Pro připojování koncových prvků k zásuvce a propojování portů aktivních prvků s propojovacím panelem se používají propojovací kabely (patch cable nebo patch cord).

Jak propojovací panely, tak i zásuvky mají možnost popisu. Ten by měl být v rámci jednoho kabelu na obou koncích totožný. Systém popisování je většinou spojen s číslováním místností v rámci budovy a s pořadím zásuvky. Spojit číslování přípojných míst s číslem místnosti je nejvhodnější, neboť v mnoha případech dochází, ve snaze o úspory, k poddimenzování počtu přípojných míst a tím i k pozdějšímu dodělávání nových přípojných míst. Narušení posloupnosti čísel zásuvek je pak zbytečně matoucí.

Na obrázku je vidět osazená 19' skříň (RACK) s aktivními prvky, propojovacími panely a poměrně důležitou součástí skříní, na kterou se leckdy zapomíná. Jsou jí vodící lišty pro propojovací kabely, nejen horizontální (skryta za plechy se 4mi rychloupínači), ale i vertikální (dobře viditelné po okrajích panelů, držící oranžové propojovací kabely).

Součástí skříně může poměrně široká škála doplňků. Tím nejběžnějším je ventilační jednotka s termostatem řízenými ventilátory. Jedním z nejneobvyklejších je hlídací systém, vybavený sirénou, majákem a pagerem schopným ztropit poplach v případě, že neoprávněná osoba otevře skříň.

Kabely horizontálních i vertikálních rozvodů se umisťují do žlabů (plastových nebo kovových), trubek, podhledů, vodící můstky, … Žlabů existuje poměrně široká škála. V rozsahu od jednoduchých se zásuvkami montovanými na zdi poblíž nich až po ozdobné žlaby se zapuštěnými zásuvkami. Ozdobné žlaby jsou z plastu, plechu nebo z eloxovaného hliníku s výběrem barvy a mnoha doplňky parapetního systému. Ve složitějších (komorových) žlabech lze dokonce vést napájecí kabely s datovými rozvody v souběhu (zejména pak, jde-li o stíněné kabelové systémy). Výrobcem poměrně zajímavé škály žlabů od těch jednodušších až po parapetní systémy je např. Kopos Kolín (https://www.kopos.cz). Na jeho webové stránce máte možnost udělat si představu jaké jsou možnosti v plastových lištách a kanálech.

Příště se podíváme na komponenty kabelových systémů podrobněji.

Optický kabel pro páteřní (vertikální) rozvody

I když jsou dnes optické kabely v omezené míře používané i pro horizontální rozvody (připojování koncových uzlů), jejich význam je stále ještě převážně v páteřních propojeních.

Optické kabely jsou principálně dvou typů – jednovidové single mode) a vícevidové multimode). Na tomto místě nebudeme rozebírat technologické rozdíly, spokojíme se s uvedením rozdílů funkčních. Ten sice je i v propustnosti systému, ale my se zde zaměříme na porovnání maximální vzdálenosti uzlů a výsledné ceny řešení. Pro porovnání je v tabulce srovnání i s metalickým kabelem.

                     dosah technologie         cena řešení

UTP/STP             100 m              nízká

multimode            do 2 km                   nižší

singlemode           min. 3 km (až desítky km)         vyšší

Ze srovnání vychází, proč je dnes v LAN sítích nejrozšířenějším optickým kabelem multimodový kabel 62,5/128 (základní průměry vlákna). Rozhodující je cena a skutečnost, že maximální vzdálenost v lokálních sítích málokdy přesáhne 2 km. Je potřeba upozornit na to, že jednotlivé přenosové technologie mají definovány maximální útlumy. V případě, že kabel není mezi dvěma body kontinuální, ale je realizován pomocí několika spojených segmentů, může dojít k překročení útlumu aniž by došlo k překročení maximální vzdálenosti!

Jenom pro stručné vysvětlení se podívejme na základní rozdíl mezi multimodovým a singlemodovým vláknem. Vlákno má dva základní parametry, dané číslem uváděným u popisu typu kabelu. U multimodového je to buď 62,5/125 nebo 50/125 (i když ten se v nových instalacích dnes již prakticky nepoužívá), u singlemodového je to 9/125. Jde o to, že vlákno je vlastně tvořeno dvěma typy materiálu, jejichž přechod působí odraz paprsku, jenž se vláknem přenáší. První číslo je tedy průměr jádra, ve kterém je paprsek přenášen a druhé číslo je průměr obalu, který zajišťuje přechodový efekt působící odraz a zároveň i určitou část mechanické stability vlákna. V multimodovém kabelu je možné přenášet poměrně velké množství modů paprsků (tzv. vidy). Tento typ je ovšem náchylnější na disperzi (tj. deformaci) signálu a tím omezuje jak maximální délku, tak i přenosovou kapacitu.

Siglemodové vlákno přenáší pouze jeden mod (vid), jehož disperze je minimální – z toho vyplývá použitelnost na podstatně větší vzdálenosti a vyšší frekvence signálu (a tím i přenosová kapacita).

Šíření paprsků v multimodovém kabelu:

Šíření paprsků v singlemodovém kabelu:

Optické kabely jsou stejně jako metalické kabely ukončovány na panelech a v zásuvkách. Pro spojení mezi panely (zásuvkami) a aktivními prvky (uzly) se stejně jako v případě metalických rozvodů používají propojovací kabely (patch cable/patch cord). Pro ukončení vlákna je používána poměrně široká škála konektorů – např. ST, SC, MTRJ, )

Útlum v optických kabelech lze bez měření odhadnout podle následujících údajů: (informace je samozřejmě pouze orientační a nelze se na ni úplně spolehnout; její význam je v tom aby si člověk uvědomil, že na celkový útlum má podstatně větší vliv počet spojů na trase než délka kabelu)

cca 1 až 2 dB na 1000 m

0,5 až 2 dB na spoj

Příklady útlumů:

100Base-FX - 62,5/125

- 11 dB

10Base-FL

- 13.0 dB or less for a 50/125

- 16.0 dB or less for a 62.5/125

- 19.0 dB or less for a 100/140

Více informací o problematice optických kabelů lze najít na adrese https://www.fiberoptic.com/Pubs/handbk_reg.cfm

Propojovací panely a zásuvky

Propojovací panel

Propojovací panely (patch panely) jsou v podstatě propojovací pole s centrálním ukočením horizontálních rozvodů. Používají se v místě rozvaděče (wiring closet nebo telecommunication closet). Panely bývají připevněny na zeď nebo jsou umístěny v 19' rozvaděčových skříních nebo rámech. Mají příslušné množství portů,  z nichž každý má dvě části – jednu pro ukončení kabelu horizontálního rozvodu a druhou pro připojení k zařízení. Část pro připojení k horizontálním rozvodům je řešena zářezovým konektorem většinou vybaveným barevným kódem odpovídajícím barevnému kódu kabelu.

Část portu sloužící pro připojování k zařízení (většinou aktivní prvky) má konektor RJ45. Panely používané zejména pro připojení telefonních ústředen používají i speciální konektory, které umožňují zapojovat jednotlivé páry kabelu odděleně (panel typ 110 nebo IDC).

Panely jsou dostupné v provedení nestíněném i stíněném. Je-li panel ve stíněném provedení, je stínění propojeno s kostrou rozvaděče a ten je uzemněn.

Zásuvka

Lokalita v níž je zásuvka umístěna se nazývá pracovní oblast (working area). Zásuvka je umístěna na zdi, ve zdi, v zásuvkové krabici zapuštěné v podlaze (mina) nebo ve žlabu poblíž předpokládaného pracoviště. Každé pracoviště by mělo mít minimálně dvě připojovací místa – tedy dvě zásuvky jednoduché nebo jednu dvojitou. Jedno z míst se pak většinou používá pro data, druhé pro telefon. Je-li zásuvka dvojitá, bývá většinou označena jedním číslem a rozlišení konektorů se provádí písmeny A a B.

Připojovací body jsou přístupné na vnější části zásuvky prostřednictvím konektorů RJ45. Na některých typek zásuvek jsou tyto konektory opatřené krytkou, která konektor při jeho nevyužití zakryje. Chrání tak konektor před prachem a hlavně před malíři.

Kabel horizontálních rozvodů se připojuje na zářezové konektory skryté uživateli pod pláštěm zásuvky. I zde je barevné kódování usnadňující osazení kabelu. V minulosti byly vedle zářezových konektorů používány šroubovací konektory, ale příliš se neosvědčily a bylo od nich upuštěno. Je-li zásuvka připevněna na povrch, provádí se to buď přišroubováním nebo přilepením (existují zásuvky s lepící plochou na spodní straně).

Protože má kabel horizontálních rozvodů 4 páry kroucených vodičů, které většina aplikací nevyužije, je v určitých případech možné prostřednictvím jednoho kabelu propojit více zařízení. V tom případě se rozebrání příslušných párů pro jednotlivé spoje provádí speciálním pasivním prvkem.

Zásuvky jsou v provedení stíněném a nestíněném.

Způsoby vedení kabelů a realizace kabelového systému

Jak již bylo uvedeno v úvodu, kabely jsou nataženy mezi rozváděcím panelem a zásuvkou v pracovním místě. Způsob vedení je závislý především na tom v jakém období 'života' budovy se k budování kabeláže přistoupí. Ideální je realizace kabeláže v rámci výstavby nebo rekonstrukce. V tom případě mohou být kabely uschovány v trubkách nebo žlabech ukrytých ve zdech nebo podlahách.

Při realizaci kabelových rozvodů v již hotové budově je situace kompikovanější. Umožňuje-li to interiér, lze kabely vést mezi podhledy a stropem. Ve vyrobních prostorách je možné pro vedení kabelů použít kabelové můstky. V mnoha případech je však nevyhnutelné pro kabelové trasy použít lišty, žlaby a kabelové kanály. V technologických částech postačují relativně levné jednoduché plastové žlaby. V interiérech, zejména v těch luxusněji vybavených, se však používají ozdobné parapetní kanály.

Rozdíl mezi žlaby a kanály je v tom, že kanály umožňují instalaci zásuvek a díky možnosti instalace přepážek i souběh datových kabelů a napájecích kabelů v jednom kanálu. Toto řešení je použitelné samozřejmě pouze za určitých předpokladů (vhodný typ silového kabelu, stínění datových kabelů, typ a struktura přepážek).

Kabeláž realizovanou pomocí parapetních kanálů si lze představit na základě následujícího obrázku.

Realizace kabelového systému

Realizace budování kabelových rozvodů má několik logických součástí. Prvním krokem je vybudování kabelových tras jimiž budou vedeny horizontální i vertikální rozvody. Následuje natažení kabelů mezi příslušnými rozvaděči a z nich připojenými zásuvkami. Při natahování kabelů je potřeba dodržet některé zásady aby nedošlo k jejich poškození a tím zhoršení kvality výsledného systému. Krokem následujícím po dotažení všech segmentů (alespoň v rámci příslušného rozvaděče), je ukončení segmentů horizontálních rozvodů v propojvacích panelech a zásuvkách. Procesem prováděným v rámci ukončování kabelů v panelech a zásuvkách je jejich označování. Označování souvisí i s dokumentací rozvodů. Na závěr se provádí proměření všech jednotlivých segmentů kabeláže.

Doporučení pro instalaci UTP kabelů

Přestože je instalaci kabelů a zejména pak osazování konektorů v zásuvkách a panelech lepší svěřit specializované firmě, která má zapracované techniky, stává se, že některé (zejména výrobní) firmy se rozhodnou pro alespoň částečnou instalaci svépomocí (údržbářská četa). Uvádíme zde některá doporučení, která by měla poukázat na možná úskalí a chyby.

nikdy nelámat kabel např. v rohu – ohyb musí mít rádius min. 6 x průměr;

neohýbat kabel o více než 90^o;

zatahování kabelů silou větší než cca 10 kg způsobí jejich poškození roztažením twistování => náchylnost k chybovosti!;

nedělat smyčkyů;

při stahování kabelů páskami do svazku, příliš nestahovat pásky;

kabel nevypínat, ale raději ponechat volný;

při konektorování kategorie 5 nemít odizolovanou delší část než 13 mm.

V procesu natahování kabelů vytahovat kabely z krabice až při jejich samotném zatahování. Důvodem je to, že kabely jsou v krabici umístěny tak, aby byla při vytahování zajištěno plynulé odvíjení bez vzniku smyček.

Krabice (tj. konce kabelů) a začátky kabelů je nutné označit tak, aby při konektorování bylo jednoznačně vidět, které kabel je který. Při odstřihávání segmentu kabelu od krabice je potřeba nezapomenout na označení segmentu.

Označování kabelových rozvodů a dokumentace

Po natažení kabelů a okonektorování zásuvek a panelů je nutné provést dokumentaci, popsání panelů a zásuvek a zpracování dokumentace. Popisky by měly být nezávislé na aktuálním zapojení techniky a měly by být provedeny kombinací číslic a písmen, popisujících např. číslo patra, číslo místnosti a pořadí zásuvky v ní. Pokud jde o zásuvky s více porty, pak musí být rozlišeny i jednotlivé porty (např. A, B).

Např. z označení typu 7/31/1A lze snadno vyčíst, že jde o levý port 1. zásuvky místnosti č. 31 v 7. patře.

Součástí dokumentace by kromě výkresů měly být i popisy zapojení panelů, tabulky pro snadné vyhledání relace zásuvka – rozvaděč – panel a výsledky měření. To se totiž provádí nejen pro zjištění aktuálního stavu kabeláže a prokázání kvality při předávání, ale i jako referenční hodnota pro měření budoucí. Z tohoto důvodu je vhodné aby výsledky měření byly uchovávány v elektronické formě na spolehlivém médiu.

Měření kabeláže

Měření kabeláže se provádí specializovaným zařízením, které je schopno měřit poměrně značné množství parametrů z nichž je zřejmá kvalita systému. Výrobců měřících zařízení je poměrně široká škála. Jsou to např. Microtest, Fluke (https://www.fluke.com), Wandell&Glottermann… I v tuzemsku je vyrobce poměrně zajímavých měřáků. Jejich název je Scanium (https://www.scanium.cz) a jsou schopné měřit koaxiální, UTP i optické kabely.

Měřáky ukazují parametry kabeláže okamžitě po dokončení parciálního proměření a zároveň si tyto parametry ukládají do paměti. Protože mají nastaveny mezní úrovně jednotlivých parametrů, jsou schopné okamžitě informovat o tom, zda je segment vpořádku nebo neodpovídá požadavkům. Z paměti lze výsledky většinou vytisknout přímo na tiskárnu nebo přenést do počítače a tam je dále zpracovávat. Prvotní měření slouží kromě prokázání vlastností i jako výchozí údaje pro porovnávání změn paramterů v čase (jednou za čas je vhodné provést kontrolní měření).

V rámci měření se neměří pouze kabel, ale systém od panelu k zásuvce (to platí pro optiku i metaliku). K připojování zařízení se používají prověřené připojovací kabely s tak kvalitními parametry aby neovlinily výsledek měření. V případě optických i metalických kabelů je možné provést zjednodušené měření, při kterém je použit pouze měřák (v případě optiky reflektometr). Při dokonalejším měření metaliky a optických kabelech se na druhý konec linky připojuje speciální zařízení, nazývané injektor. Jeho účelem je generování signálů pro změření útlumu, přeslechu, kabelové mapy

Parametry, které jsou měřeny na kabelovém systému (samozřejmě s ohledem na typ kabelu):

délka kabelu;

kvalita spojení;

správné zapojení párů – tj. zda zapojení jednotlivých pinů na obou koncích odpovídá;

útlum signálu;

přeslechy – NEXT;

detekce tzv. split pair, neboli rozdělených párů (např. přehození bílo modré za bílo zelenou na obou koncích) – mohou být příčinou NEXTu;

testy šumu.

Vysvětlení některých pojmů:

Útlum (attenuation) je ztráta síly signálu způsobená např. překročením maximální doporučené délky. Útlum může být ovlivněn kvalitou materiálu a podmínkami instalace kabelu. Určitý útlum je však nevyhnutelný neboť je způsoben odporem materiálu. Útlum se vyskytuje jak u metalických, tak i u optických kabelů; tam může být minimalizován vlnovou délkou a barvou světla a stejně jako u metaliky materiálem (dnes se používají kromě skleněných i plastová vlákna). Útlum je vlastností i bezdrátových (mikrovlnných) přenosů. Zde je závislý na atmosférických podmínkách. Řešením útlumu je kromě výběru materiálu použití opakovačů (pro metaliku, optiku i bezdrátové spojení).

Odraz (reflection) vzniká když elektrický, optický nebo bezdrátový signál narazí na nějaké porušení kontinuity. Tím může být např. ukončení kabelu konektorem, vada materiálu, apod. Odraz se vyskytuje i u bezdrátových spojení když signál narazí na jinou vrstvu atmosféry. Při přechodu do jiného prostředí dochází k odrazu části energie. Pokud je množství energie dostatečně vysoké, může dojít ke zmatení dvoúrovňového systému komunikací. Při pečlivém výběru komponent s odpovídající impedancí by odraz neměl být problémem. Jako příklad si uveďme alespoň jeden zářný příklad poruchy sítě odrazem – jde o chybějící terminátor na konci koaxiálního kabelu.

Šum (noise) je energie (elektrická, optická nebo elektromagnetická), která se nechtěně nabalila na originální signál. Žádný signál není bez šumu, jde pouze o to udržet přijatelnou úroveň poměru signálu vůči šumu. Příliš vysoká úroveň šumu může změnit úroveň signálu a tím i její interpretaci, což poruší přenášenou informaci. Zdrojů šumu je poměrně vysoké množství, pokusíme si některé z nich popsat.

1. Pokud je původcem elektrického šumu signál na jiných drátech v rámci jednoho kabelu, pak je tento šum nazýván přeslech (Crosstalk). Pokud jsou dva dráty blízko sebe a nejsou zkrouceny do sebe (twistovány), energie jimi protékající se vzájemně indukuje do druhého. To může způsobit šum patrný na obou koncích kabelu. Tento typ šumu se nazývá near-end crosstalk – NEXT. Může být ovlivněn ukončením kabelu (špatná kvalita osazení konektoru nebo split pair) a porušením twistování kabelu (způsobeným např. velkou silou při zatahování, ostrým ohybem apod.).

2. Šum způsobený střídavým napětím a problémy s uzemněním je poměrně složitým problémem počítačových sítí. Jeho vliv je ovlivňován kvalitou uzemnění. Referenční signálová zem je totiž na šasi počítače propojena se zemí napájení. Zemnící vodič napájení se chová (v souladu s ostatními dráty) jako anténa a čím je delší, tím větší je interference s okolními vlivy.

EMI/RFI – (EMI – electromagnetic interference; RFI – radio frequency interference) jsou šumy v signálu způsobené externími vlivy jako jsou blesky, elektromotory nebo rádiové systémy. Každý drát v kabelu se totiž chová jako anténa a kromě absorbce elektrických signálů od okolních drátů v kabelu (crosstalk), absorbuje i signály z vnějších zdrojů. Cest jak minimalizovat vliv EMI/RFI je několik. Tou nejlevnější je vybrat kvalitní kabely a dodržet doporučené vzdálenosti a postupy instalace. Dále jsou implementovány technologie pro předcházení (zabránění) vlivu EMI/RFI. Jsou nazývané shielding (stínění) a cancelation (potlačení). Obě jsou diskutovány v sekci věnované rozdílům mezi stíněnými a nestíněnými kabely.

Standardy pro kabelové systémy

Před tím než se podíváme na standardy, podívejme se na principy na jejichž základě fungují kroucené páry (twisted pairs).

Stínění je buď opletení kabelu kovými drátky nebo jeho zabalení do kovové fólie (kromě toho, že je kabel stíněn jako celek, může dojít i ke stínění jednotlivých párů). Stínění tvoří bariéru pro signály jež by mohly tvořit interferenci s datovým signálem. Zvětšováním průměru vodičů, což je také jedna z cest jak zlepšit parametry kabelu, se zvětšuje průměr kabelu, tím i množství materiálu na stínění a výsledkem je samozřejmě vyšší cena. Aby mělo stínění význam, musí být na jednom konci (pouze na jednom) uzemněno!

Potlačení (Cancelation) je  metoda založená na tom, že při toku elektronů vodičem se okolo vodiče vytváří magnetické pole. Jsou-li dva vodiče, které jsou součástí stejného elektrického okruhu, dostatečně blízko od sebe, jejich magnetická pole působí proti sobě - tím se vzájemně potlačí. Kroucení párů (twistování) efekt potlačení zlepšuje. Použitím kroucení párů se zajišťuje jejich 'samostínění“ v rámci kabelu.

Výhody stíněných kabelů před nestíněnými

Na základě výše uvedených údajů se zdá, že stínění twistovaných vodičů je jakási pojistka navíc. Situace je trochu komplikovanější a u vysokých přenosových rychlostí je stínění nezbytné nejenom s ohledem na rušení signálů v kabelu z venku, ale i v ohledu na vyzařování energie z kabelu do okolí. Čím vyšší je frekvence přenášení signálů, tím vyšší je vyzařování energie z kabelu do okolí.

Kromě toho dosud nebyly k dispozici metody pro měření hodnoty EMC performance. Nová metoda, vyvíjená evropskou certifikační institucí Celenec ve spolupráci s Alacatelem prokazuje značné rozdíly mezi nestíněnými a stíněnými systémy ve prospěch těch stíněných.

Standardy, které ovlivňují kabelové systémy

Z předchozích informací snad vyplynulo, že strukturované kabeláže nejsou úplně triviální záležitostí. Shrňme si oblasti, které jejich návrh, budování a provoz ovlivňují:

Standardy pro návrh (design standards), např.:

ISO/IEC 11801 - mezinárodní standard vhodný pro návrhy sítí s rozsahem 3.000 m, 1.000.000 m² prostoru a 50 ti až 50.000 osobami; zaměřeno na široký odruh aplikací (data, video, hlas);

EN 50173 - evropská obdoba standardu ISO/IEC 11801;

TIA/EIA-568-A - rozsahem obdoba předchozích dvou standardů; zaměření na kancelářské systémy;

PN-4292 (TSB 95) - doplňkové specifikace pro Cat 5; zabývá se především způsoby měření;

SP-4195 (TIA/EIA-568-A-5) - doplňkové specifikace pro Cat 5e; zabývá se především způsoby měření.

Standardy pro parametry komponent, např.:

TIA PN 3193 - technická specifikace pro stíněné twisted pair kabely s impedancí 100 ohm;

prEN 50288 - specifikace kabelů používaných pro analogové i digitální přenosy; stíněné/nestíněné, horizntální/páteřní/propojovací;

prEN 50289 - specifikuje testovací metody komunikačních kabelů.

Standardy pro instalaci, testování a administraci:

prEN 50174 - plánování a instalace kabeláží;

CD IEC 61935-1 - obecná specifikace testování elementů kabeláží;

ISO/IEC 14763-1 - implementace a provozování kabelových systémů;

EIA/TIA-569 - standard pro telekomunikace v komerčních budovách;

TIA/EIA 606 - standard pro administraci telekomunikační infrastruktury v komerčních budovách.

EMC/EMI specifikace, např.:

EN 55022 - limity a metody měření charakteristik rádiových interferencí na zařízeních pro informační technologie;

EN 50082-1 - imunita zařízení proti EMC/EMI v domácnostech, kancelářích a lehkém průmyslu.

Protipožární standardy:

IEC 332-1 - metodika testování izolovanýcyh elektrických kabelů v ohni;

IEC 1034-2 - testovací procedury hustoty kouře za specifických podmínek hoření elektrických kabelů;

IEC 754-2 - testovací metodika plynů vyvíjených při hoření kabelů.

Standardy lokálních počítačových sítí:

IEEE 802.3 - Ethernet – CSMA/CD;

IEEE 802.5 - Token Ring;

ISO/IEC 14709-1 - ISDN BRI;

DIS 14709-2 - ISDN PŘI.

Popisy standardů v poměrně snadno stravitelné formě lze najít na Internetu např. na stránkách společností Siemon (https://www.siemon.com/standards/homepage.html).

Přehled použití pinů konektoru RJ45

Na obrázku je vidět zapojení datového portu podle specifikace 568-B. Specifikace 568-A se liší v tom, že má zaměněnou zelenou barvu s oranžovou. Základní informací je tedy to, že na konektoru nejsou jednotlivé páry zapojeny postupně, ale stylem 1-2, 3-6, 4-5 a 7-8. Jednotlivé technologie pak mají specifikované páry, které používají.

Tabulka některých technologií, které používají strukturované kabeláže.

Pro propojení dvou zařízení stejného typu (DCE-DCE nebo DTE-DTE), musíme zajistit spojení signálu, vysílaného jedním zařízením, s přijímacím členem zařízení druhého. To znamená, že např. pro dnes nejrozšířenější technologii – Ethernet (standardní i Fast), musíme vyrobit křížený kabel, který má propojené piny podle následujícího schematu :