A. D. C. I. P. - János Hunyadi

A. D. C. I. P.

'V Praze nebylo jiné starosti nežli o velikolepé přípravy ke svatbě. Král přikázal na Staroměstském náměstí dělati ohrady ke kolbám i k tancování; zásoby spíže, potravy a vína, též roucha i ozdob všelikých sváženy ze všech stran. Pozváni byli císař i císařovna, obě královy sestry měly přijeti s manžely svými k té slavnosti; totéž slíbila knížata saská, bavorská, slezská, markrabata braniborská i jiní vzácní páni, netoliko aby svatbu ozdobili přítomností svou, ale také aby radili se o hájení říše křesťanské proti Turkům. Měl slaviti se sjezd netoliko hlučný a nádherný, nýbrž i poradami a závěry svými důležitý. Ale k hlasům veselých nadějí vmísily se záhy také předtuchy teskné a bolestné. Na nebi zjevily se najednou dvě komety, jedna větší, druhá menší; kteréžto když spatřil král Ladislav, modlil se k Pánu Bohu, neb ty hvězdy ocasaté neukazovaly prý se nikdy k dobrému. Také lvové v pražské jeho lvárně počali neobyčejně se nepokojiti; řvali kolik dní bez přestání a k hlídačům svým chovali se tak zuřivě, že z nich šel strach a podiv všem Pražanům.'

Bylo to vskutku jedno zlověstnější znamení než druhé. Nejen hned dvě komety na obloze, ale ještě ke všemu se hlavní město nevyspalo, protože tam pořád řvali lvi. A přitom na obzoru byla událost nadmíru radostná, jakou Praha několik desítek let nezažila - královská svatba. Mladému králi bylo v době, kdy se měl ženit, sedmnáct let. Ve věcech lásky však už nějakou tu řádku let nebyl žádným nezkušeným začátečníkem. Už když mu bylo dvanáct, třináct let, tak toho štíhlého, spíše drobného chlapce, 'mládenečka pěkného, kadeřavého' s andělsky sličnou tváří, jemně růžovou, s černýma očima a rovným nosem, s bujnou kšticí krásných zlatých vlasů; na pražské střízlivé poměry poněkud extravagantně oblékaného A co s ním mělo být? Do tajů lásky ho zasvěcovaly a do zahrady rozkoší uváděly krásné paní. Kupříkladu za návštěvy Vratislavi roku 1454 (to mu bylo 14) považoval za samozřejmé pravidelně navštěvovat nevěstince. Na tváři měl často lehký úsměv - ten ve skutečnosti zakrýval přetvářku. Byla to maska, aby nikdo nemohlo uhodnout, co si král vlastně myslí. Díky svému dětství (a to nebylo právě lehké) se velmi brzy naučil sebeovládání přímo mistrovskému, takže se vcelku bez problémů dovedl vypořádat se sebeobtížnější situací. Vzhledem k tomu, že byl pravidelným klientem erotických servisů, dá se o něm pořád tvrdit, že jeho katolictví bylo nefalšované. Byl zbožný, plně oddaný, pravověrný katolík. Když navštívil Řím, tak si neprohlížel pohanskou antiku, ale hlavně církevní památky. V Praze jezdil každý den ke svatému Vítu, i když sídlil ve městě - svatovítskou kapitulu vůbec vyznamenával svou přízní. Po korunovaci dal například do pokladu svatého Víta svou červenou čapku s perlami a zlatý kříž s drahokamy. Když se setká s papežem, obrací se k němu 'ne jako pán, ale jako syn církve, podrobený vládě kněží v tom, co je boží.' Ostatně i proto volí výmluvný ideogram (což je výraz, složený z prvních písmen slov): 'A. D. C. I. P.' Neboli: 'Amans Deum Clerum Iustitiam Pacem.' Česky: 'Král je milovníkem Boha, kněží, spravedlnosti a míru.' Důkaz přinejmenším poctivé Ladislavovy výchovy. 'Vychování krále Ladislava na dvoře císařově nebylo sice zanedbáno, ale vedeno bylo v duchu protičeském, takže netoliko do jeho srdce vštípena byla hluboká nevole proti podobojím, ale i zanedbána všecka známost jazyka českého. Jiří z Poděbrad vida to, žádal nyní, aby chyba tato napravena byla podle možností, aby Ladislav přestal býti cizincem u nás a seznámil se i spříznil se s poměry, mravy, zákony a s jazykem národa, kterému se stal pánem. Pročež měl přebývati tak dlouho v Praze, až by se aspoň naučil dobře po česku mluviti. Osazen byl tedy dvůr jeho pouze Čechy, mladí šlechticové předních rodů voláni byli do jeho služby a společnosti a sám pan Jiří netoliko ve dne se držel co možná nejvíce po boku jeho, ale i v noci spával prý v jedné s ním komoře. V takovém obcování důvěrném slova otec a syn; vešla u nich v obyčej.

Zdá se, že Jiří měl s mladým králem, o 20 let mladším, velice přátelské vztahy. Zpočátku ano. Ale dlouho to netrvalo. Když bylo králi patnáct, šestnáct let, tak mezi ním a správcem Jiřím došlo. inu, k jistému ochlazení. Mohlo k němu dojít proto, že Ladislav rychle vyzrával v mladého muže a skutečného vladaře, který stále méně potřeboval gubernátora. Ve srovnání s ostatním i mocnými však měl Jiří jednu přednost: neusiloval o oslabení královské moci. Dokonce můžeme říct, že v době svého správcovství vytvořil v království dost účinný systém ústřední vlády, jaký tahleta země už dlouho nepoznala.

V době, v níž měl být král Ladislav 'vstoupen' do stavu manželského, probíhala už v jeho zemích velice čilá sňatková diplomacie. Jistý Mikuláš z Újlaku, vévoda sedmihradský, zasnoubil svou dceru Jeronýmu Jindřichovi, což byl syn Jiřího z Poděbrad, i když obě děti z toho tehdy ještě nemohly mít rozum, jsouce ve věku raně školním. A Jánoš Hunyady, který panoval v Uhrách, se spříznil s rodinou Oldřicha, knížete Celského, kterému říkalo pane Rakousko, i když jinak obě dvě tyto země patřily Ladislavu Pohrobkovi, tím, že zasnoubil svého syna Ladislava s Eliškou Celskou. 'Jedno je jisté: král Ladislav těžce nesl, že v koruně české nepožíval nežli jména, nikoli moci ani důchodů královských. V jednom listě důvěrném se divil, že Uhři tak velice žádají přítomnosti jeho v zemi své, když se vůbec nestarají, zač by tam živ měl býti, důchody jeho všecky mezi sebou si rozdělivše. Aby tam měl ostávati se dvorem na útraty cizozemské, to že mu bylo i neslušné i nečestné.' Ta slova nepřímo kritizovala Jánoše Hunyadyho; proto také byla jmenována komise, která měla bdít nad správou uherských financí. 'My svěřili jsme správu království Tobě,' píše Ladislav v dopise Hunyadymu, 'a nikoli těm osmnácti osobám v komisi; ty nám za ni ručíš, tys za ni přísahal, my jen k Tobě obracíme zření své.' Ale netrvalo dlouho a Hunyady zemřel. Stalo se tak v Zemunu u srbského Bělehradu. V parných červencových dnech tam Jánoš Hunyady zvítězil nad vojskem Mohameda II. a zachránil tak Evropu před tureckou záplavou. Ze svého vítězství se však dlouho netěšil. 'Ačkoli ta radostná zpráva o vítězství u Bělehradu již na počátku srpna stihla dorazit do Vídně, král Ladislav přesto pokračovav ve zbrojení svém chystal se k výpravě do Uher, zvláště když brzy nato došla ho pověst, že postrach Turků, rekovný Hunyady dne 11. srpna roku 1456. nenadále v Bělehradě na morovou ránu život svůj dokonal. Bylo mu nyní pospíchati netoliko aby bránil Uhry proti novému návalu tureckému, ale také uvázal se konečně sám v zemi a v města a hrady, které doposud Hunyady držel ve jménu královu.' Král Ladislav skutečně do Uher vyrazil, což znamená směrem k Bělehradu, který tenkrát patřil do uherského království. Králův jmenovec Ladislav (to byl starší syn Jánoše Hunyadyho) svého pána do města vpustil a jeho družině otevřel brány, ale ozbrojencům vstup nedovolil. 'Král tím poděšený uchlácholen byl řečí, že to je starý zákon nepouštěti do pevností pohraničních ve zbrani; i odepřeno vstupu Němcům a Čechům, leč by podvolili se vejíti bezbranní.' Poněkud divná podmínka pro krále v zemi, v níž kraloval. Podivná. Jak se vzápětí ukázalo, měla svůj důvod. 'Zatímco král přihlížel bohoslužbám,' dozvídáme se od Eneáše Silvia Piccolominiho, 'sešli se páni k poradě podle obyčeje v odlehlé komnatě. Když tam byl zavolán hrabě Oldřich Celský, rozpakoval se nějakou chvíli, má-li tam jít. Konečně se tam odebral oděn brněním, jímž sotva může meč proniknout.' V jeho doprovodu byl kromě jiných i šestnáctiletý český pán Kaplíř ze Sulevic. 'Při Oldřichově příchodu jej Ladislav Hunyady označil za zrádce, který často ukládal o život jeho otci a znepřátelil mu krále.' Byla to asi pravda, ale tenkrát ukládal o život kdekdo kdekomu a taky nepřátelství vyvolával leckdo. 'Nyní měl přijít den, kdy zaplatí pan Oldřich za své zločiny. Někteří tvrdí, že hrabě Oldřich nejprve obvinil Ladislava Hunyadyho jako odbojníka proti králi, protože zakázal jeho ozbrojencům vstoupit do města.' Jak to tedy vlastně bylo?

Na to lze odpovědět pouze: 'kdoví.' 'Jisté je to, že hrabě Oldřich Celský vytrhl z ruky zbrojnoše meč a namířil na Ladislavovu hlavu, ale usekl mu jen několik prstů ruky, kterou se kryl. Strhl se pokřik, Uhři vtrhli dovnitř a hraběte, který se velmi statečně bránil, probodli mnoha ranami a zavraždili.' František Palacký ještě dodává, že již mrtvému hraběti Celskému usekl hlavu jakýsi uherský pán jménem Szilágyi. 'Bez meškání pak se odebrali ke králi, který byl tou novinou ohromen, a oznámili mu, že byl zabit nepřítel království a že dostal přiměřenou odměnu za zásluhy. Král že nemá čeho se obávat, všechno že je přístupno jeho rozkazům; nyní že počíná jeho královská vláda, kterou dříve měl hrabě.' Co na to král Ladislav? 'Ačkoli byl velmi pohnut tak ukrutným zločinem, potlačil bolest i hněv více, než to odpovídalo jeho věku šestnácti let.' (Víme, že se uměl perfektně ovládat.) 'Neváhal přiznat, že hrabě byl zabit právem. Avšak přátelům, kteří stáli kolem, a říkali, že je třeba všechno snášet, pravil: Vyžaduje to nutnost. Je třeba snést to, čemu není možno se vyhnout. Hraběti nemůžeme vrátit odňatý život. On už došel naplnění svého osudu, nás náš osud čeká. Kéž dá všemohoucí Bůh, aby byl lepší.' Pragmatik non plus ultra. Neboli mistr přetvářky. Na těch svých šestnáct let. slušný výkon. 'Přikázal pak, aby mrtvé tělo bylo naloženo na vůz, odvezeno do Cejle a uloženo do hrobu předků.' Král se pak vrátil do Budína, tady přede všemi objal Hunyadyho manželku, což si všichni vykládali jednoznačně. Že se Ladislav nebude na svém jmenovci mstít. Přesně tak. 'Hunyadyho synové ochlácholeni spoléhali se na to, že se jim za zabití hraběte nemůže nic přihodit. A tak se přestali obávat a následovali krále až do Budína a často navštěvovali královský dvůr, přede všemi ctěni a váženi.'

Obávám se, že to neměli dělat. Ta obava je na místě. 'Přátelé hraběte Celského však na krále každodenně naléhali. Stěžovali si, že vznešený pán, králův strýc, byl bez příčiny zavražděn. Tvrdili, že je to nejtěžší urážka královského majestátu. Tak hrozný zločin že není možno ponechat bez trestu, opovážlivého a nerozumného mladíka že je třeba potrestat. Není-li opovážlivost včas potlačena, změní se v zuřivost. Nelze nalézt laskavého muže, který by se v mládí vyznačoval krutostí. Zbraň v rukou zlotřilého mládence je nebezpečná. Beze vší pochyb-nosti se odváží také na krále, když zavraždil člověka králi nejbližšího. Že již získal naději na královskou vládu, vždyť jeho otec zatoužil po tomtéž. Starci chyběla odvaha, nikoli vůle.'

Neodpustím si faktickou poznámku, ilustrující, kterak se od té době proměnil názor na lidský věk: 'starci' Jánoši Hunyadymu bylo v době smrti 48 let. 14. března 1457 se to stalo.