APOLOGIA ANEB OBRANA ODE MNE - Karel starší ze Žerotína

APOLOGIA ANEB OBRANA ODE MNE

Chtěli bychom tentokrát přiblížit osobnost předního politika té doby, Karla Staršího ze Žerotína, což činíme proto, neboť si to plným právem zaslouží.

'Jakož víno, byť nejvýbornější bylo, k malé jest platnosti, pokud dobrota jeho pitím aneb jiným jeho užíváním okušena nebývá; a jakož krmě i nejlibější a nejlépe připravená špatnou chuť dává, dokud nebývá rozeznána šmakem; tak i člověku, jakkoli dobrý by byl, ano byť ctnostmi svými i všecky jiné lidi převyšoval, málo to prospívá, jestli ta dobrota jeho a ctnost se navenek nepronáší a známa lidem učiněna nebývá. Tudy zajisté pravíme i o slunci, že světlé jest, poněvadž nebe i zemi osvěcuje; tudy i oheň horký býti vyznáváme, že teplostí svou všecko zahřívá; tudy o zemi osvědčujeme, že hojností svou oplývajíc naplňuje všecky stvoření: tak podobně i o člověku, že dobrý jest, smýšlíme, když všem prospívá a žádnému neškodí, dobrotu svou skutky dobrými najevo vynáší.'

Tato slova napsal ve svých čtyřiceti letech český šlechtic původu moravského Karel Starší ze Žerotína. Jeho otec Jan, pán na Náměšti, patřil k rodu s největším bohatstvím a s největším vlivem. Ten rod měl několik větví, nebude snad od věci se o nich zmínit. Tak tedy byla to větev napajedelská, která žila v Židlochovicích a v Přerově. Fulnecké větvi patřil Fulnek, ale i Starý a Nový Jičín se Štramberkem, Valašským Meziříčím, Rožnovem, Holešovem, Šumperkem a Losinami. Na jižní Moravě patřila dalším Žerotínům Strážnice a Břeclav, a ještě jiné odnože pronikly i na západní Moravu a do Čech. Karlova babička například koupila Brandýs nad Orlicí, sám Karel dostal do zástavy Kolín. Karlův otec Jan sídlíval nejvíc právě v Brandýse nad Orlicí a v Náměšti. Karlovým sídlem byly po dlouhá léta Rosice - on sám dokončil přestavbu rozsáhlého renesančního rosického zámku. Na penězích nešetřil a jeho sídla se vždy vyrovnala zámkům italským a francouzským.

Karel nebyl moc dobrý ekonom. Život, který vedl, byl o něco víc nákladnější, než nakolik mu stačil výnos jeho statků. Jak to dělal, to nevíme, ale navzdory tomu všemu kupodivu - jeho hospodářství prosperovalo. Měl na západní Moravě jedno souvislé panství, druhým celkem bylo dominium přerovské a dřevohostické na úrodné Hané, a zbývá ještě třetí celek - panství brandýské v Čechách. Počet poddaných duší: na tři tisíce, což bylo poměrně dost.Na Moravě ho majetkem předčil už jenom olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna a vlastní bratranec Ladislav Velen ze Žerotína. 'Na Žerotínových panstvích nevládla tvrdá ruka,' zjišťujeme v knize historiků Zdeňka Konečného a Františka Mainuše Stopami minulosti. 'Karel byl shovívavý, poddaným zbytečně nepřitěžoval. Přerovským měšťanům dal takové výsady, jaké nemělo žádné poddanské město na Moravě. Dbal vždycky toho, aby poměr poddaných k vrchnosti byl upraven snesitelně, aby z něho byla vymýcena libovůle a zbytečná krutost.'

Obávám se, že jsme se poněkud nakvap ocitli v dospělém věku pana Žerotína. I u výjimečných osobností lze předpokládat (jakkoli se to snad zdá býti překvapující), že před dospíváním a dospělostí předcházelo dětství. Opravdu. Ani Karel zvaný později Starší, rodem Žerotín dětskou etapu svého života nepřeskočil. Nejprve se o něj staral domácí učitel, což se dělo čtyři léta v Brně a pak na bratrské škole v Ivančicích. (Tam byl jeho spolužákem Karel z Lichtenštejna.) Karel byl vyloženě Tedy: v klasických vědách i v křesťanské nauce doslova exceloval, jinak. Problémy měl v tělesné výchově. (Pokud ovšem tento předmět vůbec byl ve školních osnovách.) 'Jako značná část jiných příslušníků panských rodů, byl i Karel od mládí subtilní postavy a nevalného zdraví,' - zjišťujeme ve studii Zdeň-ka Kalisty, a tuto myšlenku podporuje i předmluva k Žerotínově spisu Apologia, vytištěná na ručním papíře losinském, leč podepsána pouze iniciálami J. P. Dle duchu myšlenek zde nanesených nám zbývá pouze tušit, že pisatel pocházel z kruhů bratrských mravokárců, o čemž nás přesvědčí i tyto řád-ky: 'Hlavní příčinou tělesného úpadku šlechty byla výstřední životospráva; nekonečné pitky, labužnictví, těžce kořeněná jídla zkracovala život jedince i jeho potomků. Jen tím lze vysvětlit, že řada vynikajících rodů moravských vymřela v mužských potomcích ještě před Bílou horou.' Podle názoru pisatelova Karel Starší ze Žerotína na nestřídmou stravu svých předků pochopitelně pouze doplácel, on sám se výstředností celkem varoval, 'nejen pro tělesnou slabost, ale hlavně v důsledku výchovy v mládí. Byl mírný v jídle a pití.' (Což jiní kolem něj nebyli - například takový Mikuláš Trčka; pan ze Žerotína ho nazývá 'nejvyšším blijanem království Českého.') Karel Starší však nebyl na duchu stejně churav tak jako na těle. Právě naopak. 'Jeho duch byl zdravý, chápal rychle a správně a jeho paměť byla jedinečná.' A ještě na jednu věc bychom neměli zapomenout. Uměl výtečně česky. Což lze u českého pána snad předpokládat. (tím spíše, že byl moravského rodu), tedy předpokládat se to zajisté mohlo, leč v praxi to neplatilo. Pan Žerotín byl (co se češtiny týká) hotová bílá vrána. Projevovalo se to tak, že on svůj rodný jazyk totiž miloval. 'Víte dobře, že v této zemi jazyk svůj obzvláštní a vlastní máme,' tato slova adresoval coby moravský hejtman v dopise olomouckým měšťanům. Ti mu psali německy, Žerotín jim odpovídal pochopitelně česky. 'Jazyk, za který se Vám styděti nic není potřebí, nýbrž styděti bychom se slušně za to museli, kdybychom se toho dopustili, aby týž jazyk náš přirozený, tak vzácný, starožitný a rozšířený měl od cizího vytisknut býti.' Na rozdíl od jiných měl Žerotín vytříbený jazykový cit, který spolehlivě reagoval na různé poklesky a chyby proti mluvnickým pravidlům a slohu. V dopise kardinálu Ditrichštejnovi se například svěřuje: 'Příležitě navracuji poručenství mi svěřené, které nacházím tak sepsáno, že mu žádný rozený Čech, neznající jiných jazyků, nebude moci rozuměti, jelikož fráze a jiné vlastnosti jazyka českého v něm se nezachovávají. Krom toho jest ortografie velmi pochybena, zvláště při písmenech „l“ a „ľ‘“ (s měkkým a tvrdým l se už trápit nemusíme, zato s tvrdým a měkkým i/y ano), ano při „ypsilonu“ a „i“ jest zapomenuto, že ony smysl značně mění, jakož kupříkladu psáno jest: „Pročež s pilností jsme to obmýšlely, abychom to časně za zdravého života předešly a opatřily.“ V těchto třech slovesech „odmýšleli, předešli, opatřili“ jazyk český má mimo jiné tu zvláštnost, že koncovka příčestí minulého jinak v mužském a jinak v ženském pohlaví v psaní se ukazuje.'

Nechceme raději ani domýšlet, že se pan ze Žerotína začetl kupříkladu do dnešního tisku, neřku-li kdyby se zaposlouchal do řeči rozhlasové nebo televizní. Šlak aneb rána mrtvičná dozajista by ho na místě trefila!