ARCITISKAŘ PRAŽSKÝ

ARCITISKAŘ PRAŽSKÝ

O posilnění mozku a zraku: Ráno ten obyčej mívej, ruce, oči vodou mývej: Sem i tam jda tělem svým hni, oudy své čistě protáhni. Vyplákni ústa, sčeš vlasy, vyčišťuj zuby v ty časy, neb to mozku i celého posiluje těla tvého.

Po lázni se v teple chovej, po jídle toto zachovej: Postůj aneb se procházej, po krvi v horko nevcházej, čistá voda, zrcadlo, čerstvá tráva, to tré očím zdraví, zraku přidává. Ráno tedy po zelených horách choď, u večera procházej se kolem vod.

Milé to veršování. četnou inspiraci životu našemu modernímu, uspěchanému, hektickému nabízející. Báseň ta, jakož i další, na něž se ještě dostane, uchovány jsou ve spisku Scholae Salernitanae, což je cosi jako Knížka o zachování dobrého zdraví. Jméno milého veršotepce? Daniel Adam z Veleslavína.

Narodil se (u osobností 16. věku nebývá zrovna informace tohoto druhu vždy dostupná) leč u Daniela Adama to víme naprosto přesně. Stalo se v poslední srpnový den roku 1546 v Praze. Rodinné poměry: Nebyly nejhorší. Danielův tatínek Štěpán, původem z Veleslavína u Prahy, byl nájemcem staroměstských mlýnů. Jeho syn se o tom zmiňuje ve své předmluvě ke Kalendáři historickému,zatímco ve věnování, uvádějícím svůj slovník, vzpomněl zase své maminky Reginy, rodačky kutnohorské, která pocházela z vážených rodičů (jejím tatínkem byl sochař). Vzhledem k postavení rodiny si nejspíš mohl dovolit jít na studia, leč tak dobrá situace Adamů zase nebyla. Což znamená, že chodil do pražské měšťanské školy a že na ni nevzpomíná s velkým nadšením. Jeho rodiče nebyli tak bohatí, aby mohli synovi dovolit studia za hranicemi, kupříkladu v Německu nebo v Itálii, ale na studia domácí se přece jenom nějaké ty grošíky na-šly. 'Ve svých dvaadvaceti letech dosahuje na fakultě artistické gradu bakalářského a hned nato se stává mistrem poté, když při disputaci obhájil tezi, že filosofická studia, spojená s výmluvností, jsou obci nejen užitečná, ale i nezbytná.'

Mistrem ani ne ve dvaadvaceti letech. Jeho kariéra měla přímo raketový nástup. Požíval na universitě vskutku veliké vážnosti. To vidíme podle úkolů, které dostával. Měl na starosti mj. universitní důchody, vypracoval systém přednášek, v různých sporech zaujímal smírčí stanovisko (a to i v pozdějších letech, kdy už na universitě nepřednášel). 'Ve druhé polovině 16. století platila stále zásada z doby zakladatele vysokého učení Karla IV., že universitní učitelé mají bydlit spolu se studenty v kolejích a že se nemají ženit' - tuto zajímavou informaci jsme si našli v knize literárního vědce a historika Milana Kopeckého . 'Společenské postavení těchto učitelů nebylo asi hmotně výhodné, jinak by se nestávalo, aby tak často zaměňovali (jak sami žertovně říkali) stolici universitní za lože manželské a přijímali místa písařů, šlechtických vychovatelů, knihovníků a podobně.' (Platy, jakož i prestiž učitelů - universitní nevyjímajíce - ani v současné době nedosahují úrovně, již by si zasloužily.) Také pro Veleslavína bylo zřejmě to 'přesedlání z koně na osla' jak označil svůj přechod z university do tiskárny, velmi výhodné. Pomohl si. Tiskařství bylo výnosnou profesí, najmě bylo-li spojeno s kvalitním sňatkem. A Daniel Adam z Veleslavína pojal za manželku svou Annu. Annu Melantrichovou. Z Aventýna. Od Jiřího Melantricha dceru. Danielův tchán, celým jménem Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventýna byl jedním ze skutečných mistrů černého umění (tak se říkalo tiskařině), a Veleslavín mohl v jeho práci pokračovat a tradici jeho tiskárny dál rozvíjet. Takže se dali dohromady nejenom synek s dcerkou, ale i tchán se zetěm. Zpočátku vedli tiskárnu oba dva, ale za pouhý rok se už na tiscích objevuje jenom jméno nového tiskaře, a to 'Daniele Adama,' popřípadě 'Daniele Pražského,' později i se šlechtickým přídomkem 'Daniele Adama z Veleslavína.' Ten přídomek si zvolil podle otcova rodiště, a v erbu měl vymalovaného Paegasa, stojícího na zadních nohou, nad ním je rytířská přilbice a šesticípá hvězda mezi rozepjatými křídly.

'Které a důležité příčiny k tomu mne přivedly,' vysvětluje autor, proč se vůbec pustil do Kalendáře historického: 'První příčina této práce jest ta, že jsem přirozený měštěnín aneb rodič velikého města Prahy' (toho 'rodiče' si musíme nahradit 'rodákem,' proto taky svoji knihu věnoval pražským purkmistrům a radě i starším obecním všech tří pražských měst). 'Druhá příčina: vydávaje tento kalendář, k hotové vůli sloužiti vlasti své se hlásím, jak mi radili moji milí páni otcové, tchánové a kmotrové, pan Jiří Melantrich z Aventýna, pan Sixt z Ottersdorfu, a pan Matěj Bydžovský z Aventýna.' Kalendář vyšel dva roky poté, co Veleslavín opustil universitu, dá se tedy předkládat, že na něm pracoval už za svého uči-telského působení. U každého dne roku jsou uvedeny pamětihodné události, k tomuto dni se vztahující, tedy narození, svatby, korunovace a úmrtí významných lidí, taky bitvy, změny povětrnostní, zatmění slunce, krupobití, vichřice, bouřky a přírodní katastrofy, zemětřesení, povodně, sucho, hlas, různé epidemie, zvláště morové. Tak tu máme třeba 6. leden: 'Léta Páně 869. podle svědectví legendy sv. Metoděj byl posvěcen na biskupství.' Plus další informace o dotyčném, ale to už jsme u letopočtu 'Léta Páně 1130. Denice ráno vycházela divným obyčejem, tak jako by tancovala jednak výš, jednak níž, čehož v Čechách nikde vídáno nebylo. Toto roku propukly se zrady o bezhrdlí Soběslava, knížete českého.' Přeskočíme několik století a jsme v době husitské. 'Léta Páně 1422., v outerý císař Zikmund Horu Kutnou vypálil, a slyše, že naň Pražané s Žižkou táhnou, zjímal starší horníky, k vozům za provazy je přivázat rozkázal a k Brodu Německému utekl.' Atakdále, atakdál. Tak mě napadá - pro koho Adam z Veleslavína svůj kalendář vlastně sepisoval a tiskl? Šlo mu o českého čtenáře, proto psal česky a ne latinsky jako kupříkladu jeho učitel Prokop Lupáč z Hlavačova. Navíc mu šlo o opravdu široké publikum. Svědčí o tom už předmluva, ve které se autor smiřuje s tím, že jeho dílo budou za zbytečné a nepotřebné považovat ti, kteří mají podobné kalendáře latinské a německé. 'Těm, co se jejich osob dotýče, za pravé dáti se musí, však aby což sami skrze známost jazyků umějí, toho sprostnějším, kterýchž mnohem větší počet jest, v jazyku přirozeném čísti nezáviděli. Ta povaha jest dobrých věcí, že všem známy a se všemi sděleny býti žádají.' Ve stejné předmluvě se dozvídáme, že Veleslavín přešel z university do tiskárny proto, aby sloužil čtenářům s nižším vzděláním, kterým se doposud žádný historický spisovatel nevěnoval. 'Kteří historie a kroniky s pilností čtou, dvojího užitku nabývají: Za jedno, že poznávají, co se před nimi ve světě pamětihodného zběhlo, a tudy (rozum a smysl svůj vostříce) ne toliko jako z dětinství vycházejí a v dospělý věk rostou (poněvadž neznati, co se před tebou stalo, znamená vždycky dítětem býti), ale také moudrosti a opatrnosti té nabývají, že o přítomných a budoucích věcech po jistých příčinách zdravě souditi mohou. Za druhé, že šetříce v historii rozličných příkladů, život svůj spraviti, ctnosti a chvalitedlných skutků následovati, hanebných nešlechetností a hříchů uvarovati se mohou. Neboť historia jest magistra vitae, zrcadlo, v kterémžto kdož se nahlédne, pozná, čeho se přidržeti a čemu se vyhnouti, v čem se opraviti a v čem jiným za příklad býti.'

Takřka každou větu ze všech Veleslavínových lze podepsat bez uzardění i dnes, zvláště pak jednu - tu, kterou si vypůjčil od Cicerona - lze směle vetknouti do záhlaví každé schůzky Toulek českou minulostí, totiž že 'neznati, co se stalo před tebou, znamená vždycky dítětem býti.'