ARNOŠT Z PARDUBIC

ARNOŠT Z PARDUBIC

Kdo byl onen ctihodný muž, pan Arnošt? Jeho rod, tedy rod pánů z Pardubic, se odvozoval od Malovců, kteří měli stejný znak, totiž půl koně s uzdou. Měl statky na Plzeňsku, Bechyňsku a Prácheňsku. 'ODtud se dostal rod ten do Hradecka' jak praví dějepisec August Sedláček 'teprve tehdá, když stejnojmenný otec Arnoštův stal se hejtmanem v Kladsku a potom se zakoupil v severním kraji.' Zřejmě měl za co kupovat, když si mohl klidně pořídit hrad i s městem. A nejenom mohl, on si je taky pořídil, nejeden a nejedno. Když zemřel, odkázal svému synovi Arnoštovi tvrz Pardubice i s novým městem 'spolu s dědičnými usedlostmi, lesy, mlýny, vodami, rybáři, lukami a všemi přináležitostmi.'
Před odjezdem do Kladska byl však zatím jenom jako chudý vladyka v panských službách. V Kladsku se ocitl už z pověření krále, a jak už to někdy bývá (chci říci: bývalo), využil státní službu k tomu, aby 'se vzmohl jměním a zakoupil si statky zemanské v Hostinné.' Podle Hostinné si začal Arnošt říkat. Pán z Hostinné. Jiní jeho příbuzní si říkali 'páni ze Staré' (podle hradu jménem Stará), a 'taky páni z Frýdlantu a Náchoda a ze Skalice' a ještě 'z Třebechovic a z Dubé.' Zkrátka byl to tenkrát ve šlechtických přídomcích u nás pěkný zmatek. 'Když odstoupil český král Kladsko vratislavskému knížeti, odkládá královský purkrabí Arnošt svůj úřad a zakupuje nedaleko svého zboží hrad Vizmburk. Ale Arnošt se na Vizmburku ani neusadil ani se po něm nenazýval.' Neudělal to, protože vyměnil tento majetek za Pardubice. Zdá-li se někomu, že to bylo jako s tím sedlákem, který šel prodávat do města krávu a nakonec se vrátil se slepicí, tak to je mylný dojem. Pan Arnošt na výměnách vydělal. Pardubická tvrz a Pardubické Nové Město ležely v úrodném kraji, a tak není divu, že majetek chudého zemana časem nabobtnal ve jmění předního českého panského rodu. Od těch dob už rod svoje jméno nemění.
Kde se narodil syn praotce rodu Pardubiců, budoucí pražský arcibiskup Arnošt? Datum je přesné. Na den. 25.března 1297. A místo? 'Hostyna prope Brodam Boemicam.' Neboli Hostinná u Českého Brodu. Ale: za to jméno patří otazník. Ne že by neexistovalo. Existuje, jenomže jako rodiště je víc než pochybná. Touto historickou detektivkou se zabýval i významný český historik Josef Vítězslav Šimák. Všiml si, že v kronice Beneše Krabice z Weitmile je jméno 'Hostinná' vepsáno nějakým pozdějším opisovačem. Profesor Šimák proto přišel se svou hypotézou: 'Jest jistě věc nápadná, že by arcibiskup, muž tak jemný, zbožný, citový, ničím nebyl pamatoval na své rodiště, ač stavěl a opravoval tvrze, hrady i činil zbožná nadání na všem svém zboží. Nic nečinní pro Hostinnou, zato všecku pietu dává Kladsku, buduje zde klášter, kostel, dává veliká nadání, vyvolí si tu hrob. Co tedy brání, víme-li, že žádný pramen jeho rodiště nejmenuje, abychom tuto lásku Arnoštovu pokládali za důkaz, že nejen za mladá léta, nýbrž i za zrození své Kladsku děkuje?'
Každopádně dětství prožil v Kladsku. Tatínek ho tam dal učit svobodným uměním. Což neznamená, že by navštěvoval nějakou lidovou či základní školu umění, ne svobodná umění se učila na škole, která byla při faře. To znamená číst, psát, počítat a zpívat v kostele při liturgických úkonech (zpívat uměl asi ze všech nejlíp, když byl členem sboru). Jednou se mu zdálo (anebo měl snad vidění), že zpívá s ostatními žáčky ke konci nešpor Magnificat a závěrečné Salve regina. Nechť zvědí všichni, kdo ten list čísti budou, že já Arnošt, svatého kostela pražského první arcibiskup, hříšník veliký, uzřel jsem zázrak níže vypsaný hrozný a mně velmi trpký.' Proč by to měl být zázrak a proč hrozný? Těžko říct. Třeba byl Arnošt trémista, a po představě svého sólového vystoupení se probudil mokrý potem. Další Arnoštova léta jsou docela přehledná, i když stručná. Církevní škola v Broumově, pak studia v Praze, a protože v hlavním českém městě ještě universita nebyla vypravil se adept vysokoškolského vzdělání, tam, kde ji měli. Do Itálie. Učil se tam čtrnáct let. Což je dlouhá doba, 14 let, ale podrobností o ní máme málo. Pouze že studoval v Bologni a Padově, že cestoval po Francii, a že se vrátil se jako držitel licenciátu kanonického práva (tedy nikoli doktorátu, a to proto, že ještě nedosáhl předepsaného věku pětatřiceti let). Arnošt tedy nestudoval v Itálii bohosloví? Jeho oborem byla práva. Ještě jako student se podíval i do Avignonu. On sám tvrdí, že nemohl odolat své touze vyslechnouti tam přednášky dvojího práva, ale spíš tam byl poslán jako důvěrník a přítel českého kralevice Karla. Ti dva se potkali někde v Itálii. Fakt je, že si Karel Arnošta zapamatoval, a když se Arnošt vrátil domů, dělal nápadně rychle něco, čemu by se mohlo říkat kariéra. Tedy církevní kariéra. Byl totiž vysvěcen na kněze a v církevních hodnostech šel rychle nahoru. Opravdu šťastnou shodou okolností nebo velice podivnou náhodou to bylo ve stejné době, kdy se z Itálie vrátil do Českého království i Karel. Jako důvěrný princův rádce se stal členem kapituly u svatého Víta a hned nato děkanem kapituly.
Pochopitelně že byla závist. Kariéra toho neznámého a poměrně mladého oblíbence králova dvora vzbudila u konkurence těžkou nelibost. Hlavně mezi těmi staršími, kteří se nemohli dočkat postupu. Když se později stal Arnošt díky Karlově přízni biskupem, vystupňovala se tato zášť dokonce hlasitým protestem. 'Ačkoli jeho volba byla naprosto z vnuknutí božího provedená' (no, podle pravdy kromě božího vnuknutí tu hrálo roli i to Karlovo), 'přece někteří členové kapituly, odpůrci spravedlnosti příznivci zloby, nehledíce na prospěch církve ani na zasloužilost zvolené osoby, jako liščím štěkotem odporovali té volbě, a protože závist je bolestí lidského štěstí' (tento zákon platí za každého režimu) 'proto neustávají pomlouvati to, co nemohou změniti, a čeho nemohli dosáhnouti, to nepřestávají jedovatým zubem jako špinavý kozel trhati. A tak trápíce se závistí, hryzali se v žárlivém srdci a záhubně umrtvovali své duše. Potom český král se všemi zemskými pány i duchovenstvo a lid, spolu se radujíce nad chvalnou volbou, vzdali díky Bohu.'
Zanedlouho nato pověřuje Karel Arnošta poselstvím k papeži. Vezl s sebou tajnou zprávou. Tedy ona ta zpráva zase tak moc tajná není, protože v Avignonu vyjednával Arnošt z Pardubic - teď už biskup Arnošt - o tom, kterak a jak rychle zřídit v Praze arcibiskupství. 'Od pana papeže a kardinálů byl přijat s milou a srdečnou láskou, neboť opravdu při pohledu na jeho zevnějšek byl krásný, při pozorování v nitru byl spravedlivý, v stavu mysli čistý a bezúhonný.' Tolik zpráva kronikáře Františka Pražského. Arnošt z Pardubic musel být pohledný muž, a určitě měl cosi jako charisma. 'Byl to muž vysokého vzrůstu, krásné postavy a obyčejů ušlechtilých, co do ducha, vzdělanosti a známosti rovnající se všem nejpřednějším mužům věku svého, co do mravní povahy a mnohostranné způsobilosti nad jiné vynikající; první a nejvyšší ozdoba pražské stolice arcibiskupské.' A ještě jednu dobrou vlastnost Arnošt měl. Umění řeči. Ale taky umění mlčení. 'Od nastoupení vlády duchovní jako byl šetrný v mlčení, tak rád pomáhal slovem a nikdy nevyjevil, co bylo třeba zamlčeti, ani zase nikdy nemlčel tam, kde bylo třeba promluviti.' (Lze si představit lepší výbavu politika?) 'Často také ve dne vcházel do ložnice, aby nemohlo vyjít napovrch něco škodlivého, co by poškodilo život nebo pověst nebo aby nepronesl nevzdělané slovo. Tam si lehl na lůžko a dal si od svého klerika komorníka číst životy svatých otců nebo jinou poučnou knihu tak dlouho, dokud mu nesmírná ospalost nezabránila poslouchat.' (Protože se podobné zprávy o Arnoštově chování opakují ve všech kronikách, aniž by je autoři museli od sebe nutně opisovat, zdá se, že nelhaly.) 'A aby nic z jeho času nezabrala nedbalost, měl vespod pod suknicí nebo kabátcem na obou stranách zavěšený sáček, v němž nosil nějaké knížky a často, když jel ve voze nebo na koni a někdy také v radě pana císaře a krále, jednalo-li se o méně důležitých věcech, stahoval se stranou a tajně se oddával sladké četbě.' (Téměř jako dnešní politikové při televizních záběrech z parlamentu) 'Byl také zvyklý od doby svého povýšení až do dne své smrti zapisovat si vlastní rukou do nějaké své knížky všechny své duchovní nedostatky, aby si je lépe pamatoval a mohl jim odporovat a napravovat je.' (Což se zase naopak o politicích dnešní doby rozhodně tvrdit nedá)
Ty poznámky si Arnošt dělal po stranách knihy. Často to byly takové 'oraciucule' neboli krátké modlitbičky, nebo spíš zbožné povzdech. A také komentáře, momentální nápady, předsevzetí. 'V mravech chci býti čistý a prostý, pověsti bezúhonné. Chci přemýšleti o tom, jaký jest můj život, chci míti radost duchovní. Přeji si vzdělávati jiné svým životem a ve ctnostech se zdokonalovati a do věcí lidských se nechci vkládati.' V mnoha poznámkách na sebe prozrazuje, jak si vážil vzdělání. V tom (a nejenom v tom) si výborně rozuměl se svým císařem. 'Moudřejších dáti jest přednost před prostými a nevzdělanými, neboť moudřejší a vzdělanější jsou vždy schopnější ke všemu dobrému, jen když není u nich zlá vůle. Snadněji se obracejí, jsou-li lehkomyslní, k vážnému a opravdovému životu.' Zalíbila se mu myšlenka starého filosofa Seneky, že kníže má být mírný a laskavý. Autor se zmiňuje o tom, že královna včel nemá žihadla. Hned si to místo poznamenal a vzápětí učinil předsevzetí, že ani on jako duchovní kníže nechce mít žádné žahadlo přísnosti a krutosti. 'Nebudu pěstovati nádhery v šatě a jídle. Dle vzoru Ježíše Krista, svatého Jana Křtitele, svatého Augustina a Benedikta nedám se rozpoutati hýřivostí. Nebudu pořádati zvláštních labužnických hostin. Nechci se rád obnažovati a nebudu smyslný.' Poslední větu si Arnošt poznamenal při četbě příběhu tří labužnicky a smyslně žijících řeholníků, z nichž jeden se při hostině udávil, ale druzí dva si z toho nic nedělali a šli se po hostině koupat. Při koupání byli oba úplně nazí a tu se jeden z nich utopil. 'Všemožně se budu snažit, aby řeholníci ani v nemoci řeholní roucho neodkládali, jakkoli to bude nesmírně obtížné.'
No, z dnešního hlediska byl arcibiskup Arnošt tak trochu podivín. Byl to člověk náročný na sebe i na ostatní, někdy až asketický. 'Často sluha jeho v domnění, že arcibiskup již odpočívá na svém loži, našel ho an ležel na zemi na hrubé jen pokrývce. O půlnoci, kdy všechno spalo, modlil se se svými kaplany dle vzorů nejpřísnějších řeholníků, a to se zbožností tak vroucí, že to bylo znáti na jeho zvýšeném hlase; a když konečně i kaplani odcházeli spát, zůstával na modlitbách dále, někdy až do rána do mše svaté. Mnohdy byl zbožností a zanícením modlitby tak proniknut že se dával do zkroušeného pláče.' Jak říkám: podivín. Možná. Tedy - určitě, ale především to byl jeden z vůbec nejvzdělanějších mužů v zemi. Byl to skvělý politik a diplomat. Osobnost, které se ve dvacátém století říká 'manažer.' Dokázal během svého života založit řadu kostelů a klášterů (mezi prvními to byl kostel Panny Marie Sněžné na Starém Městě pražském). Měl být svou rozsáhlostí, velikostí a výškou měl být jakýmsi protějškem svatovítské katedrály. Zasloužil se o vybudování klášterů v Sadské, Jaroměři a Rokycanech, postavil a zaopatřil špitály v Českém Brodě, Příbrami a Libáni, obnovil hrady, patřící arcibiskupovi, které stářím zchátraly (v Příbrami, která byla jeho majetkem, postavil úplně nový hrad), města Český Brod, Horšovský Týn a Roudnici, která patřila k jeho kostelu, opevnil hradbami. S velkými náklady zřídil mnoho rybníků, například u Rokycan, Horšovského Týna, Příbramě, Kyjí, Chýnova. Pro arcibiskupský stůl získal polovinu rožmitálského panství. Všechny knihy pražské sakristie, zničené stářím, dal svázat a opravit. Ze svých soukromých finančních prostředků dal napsat graduály a antifonáře (což byly knihy pro kůr), v mnoha svazcích, v nádherném provedení, obojí dvojmo. Postaral se o zaopatření učitelů i studentů teologie na nově založeném Vysokém učení Karlově (že universita vůbec vznikla, to bylo také Arnoštovou zásluhou). Jeho titul 'kancléř Vysokého učení Karlova' nebyl prázdný. Zakoupil dvě vesnice, Počernice a Čertousy, aby se z výnosu mohli vydržovat mistři a jiní přednášející. Dalo by se říct, že pečoval o další vzdělávání kněží - dával jim ochotně dispens, aby se mohli ze své fary vzdálit, pokud se přihlásili k universitnímu studiu. Staral se mistrovský sbor - po celé Evropě sháněl ty nejlepší odborníky. A když Karel zakládal v italské Perugii studium generale neboli vysoké učení, připojil Arnošt na jeho listině svůj podpis.
'Kráčeje ve stopách svatého Mikuláše, jako on zlatem zabránil smilstvu panen, nouzi otcově a ohavné hanbě obou.' Tato poznámka v díle Arnoštova životopisce Viléma z Lestkova si žádá vysvětlení. Vypráví se podle legendy, že žil kdysi v Malé Asii šlechtic, který z přílišné chudoby přistoupil na to, aby se z jeho tří dcer staly prostitutky. Svatý Mikuláš, biskup v Myře, hodil po třikrát v noci váček se zlatem do jeho příbytku a šlechtic potom své dcery řádně vyvdal. Od té doby se v předvečer památky svatého Mikuláše dávají dětem tajně i zjevně dárky. 'I Arcibiskup Arnošt, tento věrný a moudrý služebník zcela potají skrze dva kněze k tomu zvláště určené poskytoval chudobným pannám náležité věno a tak jim umožnil uzavříti svazek manželský, aby tísnivou nouzí nebyly nuceny k hanbě panenské cti státi se veřejnými nevěstkami. Také jiným chudým, kteří se báli žádat o podporu žebráním vzhledem k vážnosti svého předchozího čestného stavu, ulehčil náležitými penězi. těm i jiným poroučel navštěvovat špitály, aby napravil nedostatky nemocných v nich prodlévajících. Zakázal, aby se konaly cizozemské soudy, totiž rozžhaveným železem a ledovou vodou, které Češi užívali až do jeho doby. Také se statečně a nikoli bez nebezpečí postavil proti špatným lidem flagelantům, kteří předstírajíce falešné pokání, velice klamali lidi. Když byla v Čechách Léta Páně 1362. taková drahota obilí, že mnoho chudých zemřelo hladem, rozdal velké almužny v chlebu a obilí a těmito prostředky se živili chudí ve městech, vsích i městečkách.'
Stejně jako byl arcibiskup Arnošt přísný na sebe, tak byl přísný na jiné. A naopak. V době Karla IV. vznikla v Čechách a na Moravě velice hustá síť farních kostelů (bylo jich 3500; jenom sama Praha měla 44 far, osmnáct mužských a sedm ženských klášterů, počet duchovních osob v hlavních městě se odhaduje na 1200), a ne všichni duchovní byli toho jména hodni. Bohatí mnohoobročníci si drželi venkovské fary jenom pro zvýšení svého příjmu a ve 'své' farnosti se třeba nikdy neukázali. Zato neopomněli na to, že jim každý farník musí pravidelně odvést desátek, to znamená skutečně každou desátou část výnosu hospodářství, tedy například každý desátý snop na poli, každý desátý kus dobytka. Jsou doloženy případy, že si faráři osobně vybírali na polích. Farní desátek však nebyl jediný. Vybírat se musel i desátek biskupský, takzvané podýmné (podýmné znamená 'z jednoho ohně,' to znamená, že podýmné musel platit každý, kdo měl vlastní komín, tedy kdo měl vlastní dům). Podýmné nečinilo nějakou závratnou částku - půl groše až groš z domácnosti ročně - ale běda, když se nezaplatilo. Chudým poddaným zapůjčovali faráři někdy krávy, za které musili uživatelé platit poplatky. Katastrofa nastala, když zapůjčená kráva pošla. Povinností poddaného bylo, aby faráři opatřil novou krávu. Anebo aby faráři platil dál jako mourovatý, on i jeho nástupce a další dědicové. Kráva, třeba se už rozžehnala se světem, byla v takovém případě k neroztrhání, k neumoření, prostě jako ze železa. (Odtud název tohoto způsobu, který přešel i do úsloví, totiž 'železná kráva.') K tomu ještě přistupovalo vymáhání peněz na vlastní náboženské úkony, za křty, pohřby, zádušní mše, ke konci století to byl rozmáhající se obchod s odpustky. Proti poddanským povinnostem vůči církvi arcibiskup Arnošt nic neměl, to by byl sám proti sobě a proti církevním zájmům, ale na druhé straně dobře viděl, kterak pramálo zbožným a pokorným způsobem života žijí někteří faráři. 'Za onoho času totiž kněžstvo, bohužel, pramálo se podrobovalo zákonu,a proto se při nedostatku přísnosti oddávalo rozkoším tělesným. Neboť jedni chodili do krčem a s pijáky hráli v kostky, jiní žili s konkubínami, tedy souložnicemi, nenosili tonsuru neboli pleš a tak se nemravnou hanebností poskvrňovali, ale jejich výstřednost za správy arcibiskupa Arnošta úplně vymizela.'
'Léta Páně 1364. odebral se ctihodný otec Arnošt, první pražský arcibiskup, pro vyřízení naléhavých záležitostí k císaři, jenž se tehdy zdržoval v Budyšíně. Na Boží hod svatodušní měl k lidu kázání v obecné řeči,a když odsloužil slavnou mši toho svátku, byl hned postižen prudkou horečkou, jeho údy, jak se choroba zhoršovala, zeslábly. Nemocen rozkázal donésti se na hrad Roudnici. Tam ho začala opouštěti tělesné síly a byl sužován prudkostí choroby. Učinil tedy, jsa ještě při jasném rozumu, závěť a poručiv duši do rukou Božích, šťastně zesnul v poslední den měsíce června. Odešel pak tento ctihodný arcibiskup ze ztroskotané lodi tohoto světa ve 22. roce svého biskupování a byl pochován před hlavním oltářem ve farním kostele svaté Marie v Kladsku, kde si již dávno vyvolil hrob. Byl to muž milý Bohu i lidem. Jeho duše ať odpočívá v pokoji.'