ARTIKULY

ARTIKULY

Ocitáme se v mezidobí, kdy už jedna bitva, na Vítkovì hoøe, byla vybojována, a druhá, mnohem vìtší, na jiném pražském návrší, na Vyšehradì, se teprve chystá. Èeši vydìsili Evropu. Na kopci pøed pražskými hradbami jí byla udìlena lekci z vojenského mistrovství. Zikmundovi køižáci si už plánovali procházku po tìlech pobitých kacíøù, jenomže když ono všechno dopadlo jinak.
'Po úplném odchodu vojska krále Zikmunda z pole obsadili Pražané beze strachu tvrze blízko mìsta, donutili odbojníky, aby drželi s nimi, a bez pøekážky dopravili do mìsta koøist krav, sviní a jiných vìcí na výživu. Ale král, zøídiv Pražský a Vyšehradský hrad k obranì a vyhnav odtamtud ženy, které uprchly z Prahy, protože doufaly, že se tam zachrání a se ctí vrátí domù, sám odejel do Hor Kutných, a prodlévaje tam, konal èetné sjezdy pánù a naøídil zachovávati na obranì zemì ve všech krajinách Èeského království mír, zvaný lantfríd.'
První protièeská kruciáta (neboli køížové tažení) mìla skoro absurdní prùbìh. Tažení bylo vedeno liknavì. Jako by Zikmund váhal využít pøesily. Na to, aby ráznì udeøil pøímo na srdce zemì, mìl ozbrojené síly dost. Proè to neudìlal? Vyèkával. Anebo vìøil, že mu samotná hrozba otevøe brány Prahy a cestu ke korunì. Anebo kalkuloval s rozpory mezi husity a doufal ve vítìzství konservativcù. Možná, že se vším tím skuteènì poèítal. Snad si v duchu maloval, jak mu umírnìní kališníci sami a dobrovolnì pøedají na støíbrném podnose klíèe od Prahy. Jestli skuteènì takto uvažoval, tak jeho propoèet selhal. Pøitom husité sami dobøe nevìdìli, jak se jim to vítìzství na Vítkovì hoøe vlastnì povedlo. Až pøíliš snadnou výhru si vysvìtlovali pøízní nebes. Bùh stál pøi naší pravdì! Jenomže - pøi které?
'Po tom nenadálém pobití Nìmcù mìlo mìsto Praha pokoj od èastého nepøátelského útoèení a Nìmci již nepokøikovali - Hus, Hus, Katzer, Katzer! - nýbrž pokojnì uvažovali, jak by vyšli z èeské zemì a vrátili domù. A tehdy páni ze strany královy mìli s Pražany z druhé strany mostu jednání žádajíce, aby mìsto uzavøelo s králem pøímìøí, by mohlo se ctí uniknouti cizím národùm a celá zemì pøitom nebyla znièena. Na to odpovìdìli vyjednavaèi mìsta, že nemohou sjednati nìjakou dohodu bez souhlasu jiných mìst, s nimiž jsou spolèeni. Ale prosili, aby pro èest svou a celého království obdrželi pøed králem veøejné slyšení pro mistry a knìze, aby mohli ètyømi jazyky, èeským, nìmeckým, uher-ským a latinským otevøenì pravdy ètyø artikulù jasnì a zøejmì Písmem objasniti, veøejnì dokázati svou nevinu a vytrhati ze srdcí nepøátel tìžké a nepøíznivé naøèení celého království.'
Mluvilo se o nich nedlouho pøed bitvou na Vítkovì. V té dusné váleèné atmosféøe došli ideologové všech husitských køídel k jakémusi spoleènému programu. Což jsou ony 'ètyøi pražské artikuly.' Articulus mùže být kloub, èlánek na prstech; v našem pøípadì jde o ètyøi èlánky neboli odstavce jednoho programu. Budeme-li se pídit po tìch artikulech, najdeme øadu rùzných verzí. My se ale budeme držet té nejkratší a nejpøehlednìjší.
První artikul: 'Aby slovo Boží bylo po Království èeském svobodnì a bez pøekážky øádnì od knìží Pánì kázáno a zvìstováno podle výroku Spasitelova: Jdouce po všem svìtì, kažte evangelium všemu stvoøení.' (Rozumìjme: v národním jazyce, bez zásahù Øíma a po našem, po kališnicku.)
Druhý artikul: 'Aby svátost oltáøní pod obojí zpùsobou, totiž pod zpùsobou chleba a vína, všem vìrným køesanùm, jimž høích smrtelný nepøekáží, svobodnì byla podávána podle výroku Spasitele: Vezmìte a jezte, toto jest tìlo mé. A pijte z toho všichni, toto jest krev má, která za mnohé bude vylita.' (Kalich, zpøístupnìný už nejenom knìžím, ale i laikùm, prostým vìøícím, ztìlesòoval rovnost lidí pøed Bohem.)
Artikul v poøadí tøetí: 'Aby svìtské panování nad bohatstvím a zbožím, které knìžstvo proti pøikázání Kristovu drží na újmu svého úøadu a na škodu ramene svìtského, bylo mu odòato a odstranì-no, a to knìžstvo aby bylo zpìt pøivedeno k pravidlu evangelia a k apoštolskému životu, kterým žil Kristus se svými apoštoly, podle výroku Spasitele, jenž svolal dvanácte uèe-dlníkù svých a øekl jim: Nebeøte s sebou zlata ani støíbra ani penìz do opaskù svých. (K apoštolskému životu - rozumí se: k chudobì a k výhradní službì duchovním povinnostem.)
A zbývá poslední artikul, ètvrtý: 'Aby všichni høíchové smrtelní a zvláštì zjevní a jiní neøádové zákonu Božímu odporní byli v každém stavu øádnì a rozumnì od tìch, kterým to pøísluší, stavìni a potíráni. A ti, kdož je èiní, hodni jsou smrti, a nejen ti, kdož je èiní, nýbrž i ti, kteøí souhlasí s tìmi, kteøí je èiní.' (Neboli požadavek rovné - a taky dost tvrdé - spravedlnosti pro všechny.) 'Tito høíchové jsou smilstva, obžerstva, zlodìjstva, vraždy, lži, køivé pøísady, øemesla zbyteèná, lstivá a povìreèná, hrabivé lichvy, zisky a ostatní jim podobné.' (Do téhleté klasifikace se vešlo snad úplnì všechno, co nebylo pøímo andìlské.) 'V knìžstvu pak kacíøstva svatokupecká a vymáhání penìz od køtu, od biømování, od zpovìdi, od svátosti oltáøní, za svìcený olej, za oddávání a za mše kupované a objednané a za mše zádušní, za modlitby, za kázání, za pohøby a zvonìní, od svìcení kostelù, oltáøù a kaplí, za prebendy a obroèí, za prelátství, za dùstojenství, za osobní platy, za udílení pallií a za kupování a prodávání odpustkù a jiná nesèíslná kacíøství, která poskvròují církev Kristovu' (pokud se snad nìkomu zdá, že tomuto výètu pøemnohých nepravostí již každou chvíli musí dojít dech, nech zví, že nedojde, nebo nejvyšší tresty je tøeba vynášet i za:) 'mravy bezbožné a nespravedlivé, jako jsou nestydatá kubìnáøstva s proklatým množením synù a dcer, a jiná smilstva, hnìvy, sváry, hádání opovážlivá, zlostné pùhony a svévolná trápení prostých lidí a jejich olupování, hrabivé vymáhání platù, doporuèování ofìr a nesèíslné druhy klamání prostých lidí falešnými sliby.' (Manì našinci napadá, jak tìžce by museli být podle tohoto artikulu stíháni dnešní politikové, ale tentýž našinec chápe, že to sem nepatøí.) 'A ty všechny vìci a každou zvláštì je každý vìrný služebník Kristùv a pravý syn matky církve povinen na sobì a na jiných stíhati a jako samého ïábla nenávidìti a proklínati, ale zachovávati pøi tom ve všem øád a stav svého povolání.' Autoøi pøikládali právì tomuto artikulu zvláštní dùležitost. Taky vzbudil mezi umírnìnými a radikály ty nejostøejší polemiky. První kladli dùraz na to, aby právní záležitosti øešily kompetentní orgány, 'aby høíchové byli potíráni od tìch, kterým to pøísluší,' zatímco ti druzí, radikálové (a s nimi i Žižka) tuto omezující podmínku vypouštìli a za povolané vykonavatele spravedlnosti považovali sami sebe a zbrojné houfy božích bojovníkù. Program, který se mìl stát sjednocující základnou, tu tedy koneènì byl. Ivana Jenomže oèekávání, že bude všemi stejnì chápán, tak to brzy selhalo. Tìm artikulùm rozumìl po svém radikální vrchní táborský hejtman Mikuláš z Husi a doèista jinak staøešina mezi universitní profesory Jakoubek ze Støíbra. On si každý proud v husitství pøijal a èasem ponìkud upravil ty 'ètyøi kusy' po svém. Pod spoleèným praporem artikulù dál zuøila ideová bitva, i když zdánlivì všichni hájili totéž.
Ale nešlo jenom o artikuly. Táborùm totiž pøestávaly ty ètyøi èlánky staèit, proto jejich knìží pøedložili pražským obcím dalších dvanáct bodù. A nejenom to - pøipojili taky ultimátum, že odejdou z mìsta, když nebudou pøijaty. Daly se pøijmout? Nedalo se o nich smlouvat. Byly to vlastnì jakési jednoznaèné zákazy a pøíkazy, co ano a co v žádném pøípadì ne, a bìda, když ne. 'My, obec Táborských a všechna obec pøíchozích podáváme vám, obci Pražské, artikuly nížepsané: Za prvé, aby zápis mezi námi ve své celosti z obou stran držen a zachováván byl.' Nu což, pomìrnì nevinná podmínka. 'Dále, aby artikuly, které byly od kazatelù a biøicù vyhlášeny, byly drženy a zachovávány pod pokutami uveøejnìnými.' Stále více ménì o nic nejde. 'Dále, aby zjevní høíšníci, cizoložníci a cizoložnice, smilníci a smilnice, svùdcové a svùdnice, rufiáni a nevìstky, zjevní nebo tajní, a zahaleèi nebo zahaleèky, lotøi a všichni protivníci boží, rouhaèi a utrhaèi nebyli trpìni bez trestu.' Zaèíná pøituhovat. Pozoruhodné je, že ze všech èetných a vážných høíchù nejvíc táborùm vadilo smilnìní. Kdoví proè. 'Dále, aby se nedálo popíjení kteréhokoli nápoje v krèmách nebo na stolicích, vystavovaných pøed domy pod pokutami stanovenými.' A jeden zákaz støídá druhý: 'Dále, aby nenosili pyšná roucha' - a kdyby šlo jenom o to, aby je nenosili, leè taky - 'aby je nositi nedovolovali - jako nachová, lemovaná, vyšívaná, støíbrotkaná, s tøásnìmi a výstøihy, støíbrné pásy, èepice a všechny ozdoby nebo okrasy pro pýchu upravené.' Èlovìka až zamrazí, když si pøedstaví, s jakým osobním nasazením smolili tehdejší hlídaèi mravnosti výèet všech tìch pozemských špatností - lemovanými rouchy poèínajíce a støapci konèíce. 'Dále, aby se v øemeslech a na trhu peèovalo o to, aby se nedála žádná šizení, lichvy, pøísahy, neužiteènosti a marnosti, lsti, klamání, a to pod pøimìøenou pokutou.' Neboli výbor lidové kontroly po husitsku. 'Dále, aby byla zrušena práva pohanská a nìmecká, která se nesrovnávají se zákonem Božím; dále, aby knìží žili podle øádu Božího; dále, aby mistøi byli poddáni právu Božímu' - a tak dále, a tak dál, artikuly jakoby ponìkud ztrácely na rasanci, ale žádné obavy, ke konci opìt nabírají dech: 'Dále, aby protivníky pravdy Boží ze sebe vymítali, a dále, aby rušili a vyvraceli kacíøské kláštery, kostely nepotøebné a oltáøe, obrazy zjevné i tajnì chované, pyšné ornáty a kalichy zlaté a støíbrné a všechnu setbu Antikristovu i modláøskou a svatokupeckou nepravost, která není z Boha, Otce nebeského.' Amen.
Vzdálenost mezi pražany a tábory se stále víc rozvírala. Co mìli za zlé ti druzí tìm prvním, to jsme právì slyšeli, ale i ti první tìm druhým leccos vytýkali. Kupøíkladu, že táboøi pohrdali ornáty, tonzurou, posvìceným oltáøem, okrouhlou hostií. 'Tìlo Kristovo promìòovali ne v hostiích, nýbrž všelijakých nakrájených nebo rukama nalámaných kusech chleba a drahou krev Pánì ne v kalichu, nýbrž v jakémkoli poháru cínovém, železném, hlinìném nebo døevìném.' Tyto a ještì další novoty pøedstavovaly podle pražanù úplné popøení stanoveného mešního øádu. Táborští na to, že pod širým nebem sloužil mše samotný Kristus a spolu s ním apoštolové v prvotní církvi. 'Nemluvòátka nemají býti køtìna se zaklínáním a s kmotry ve vodì k tomuto úèelu svìcené a uchovávané, nýbrž mohou býti køtìna v kterékoli èerstvé vodì a kdekoli bude libo'. Což ještì zdaleka nebylo všechno. K artikulùm táborských knìží patøil i ponìkud svérázný pøístup ke vzdìlání. 'Každý èlovìk tím, že studuje v svobodných umìních nebo pøijímá-li v nich hodnosti, je marnivý a zpohanštìlý. Kromì nedìle nemá žádný vìøící svìtit žádný jiný svátek, a taky se nemá pøechovávat vùbec žádný obraz ani žádné jiné vypodobení toho, co je na nebi nebo na zemi, 'každá taková vìc má býti znièena a spálena jako modla, protože jest psáno v Exodu: ´Neuèiníš sobì rytiny ani jakého podobenství.´' Táborští knìží chodili na rozdíl od svých pøedchùdcù bradatí a bez vyholené tonzury a v šedivých šatech. Nemodlili se kanonické hodinky, sloužili mše bez ornátù pod širým nebem nebo v domech, ne na posvìceném oltáøi, ale na stole pokrytém ubrusem. 'Posty ètyøicetidenní, o suchých dnech, o vigiliích a jiné vìci od lidí zavedených nemají vìøící zachovávati, nýbrž jeden každý a v onìch dnech podle své chuti a libosti jí, co má nebo co se mu bude zdáti nejpøíhodnìjší.' Korunu všemu zøejmì nasadily ženy. 'Sestry nìkteré naše, kterým øíkají bekynì, vùbec nechtìly pøijímati svátost oltáøní od pražských knìží, kteøí sloužili ve vystrojenosti, leè dokud by neodložili roucha, které nazývaly plachtami. Mistry a kazatele, kteøí radili zachovávat církevní øád a hájili ho Písmem svatým, hanobily a nazývaly je pokrytci a svùdci a jako vzteklé feny chtìly je zabít nebo vyhnat z Pražského mìsta. A tak tato opovážlivá pøemrštìnost táborù byla poèátkem všeho zlého a zpùsobila špatnou povìst a ostudu celému království a køesanství a veliké pohoršení.'
Jakpak se k táborským požadavkùm postavili Pražané? Novomìstští ještì téhož dne, co je dostali, táborské èlánky bez výjimky pøijali, zatímco ti ze Starého Mìsta si dali na èas. Vzali to zgruntu, radili se s universitními mistry, a ti naznali, že by jejich pøijetím ztratila staromìstská obec pùdu pod nohama. Takže nepøijali No, nepøijmout taky dost dobøe nemohli, protože zbranì táborù zvyšovaly jejich vlastní bezpeènost vùèi posádkám obou královských hradù. To se ale táborùm urèitì nelíbilo Pochopitelnì. Takže rozvíøili vlnu, které bìhem pouhých pìti dní padly za obì kláštery køížovníkù na Zderaze, dominikánù u svatého Klimenta a cisterciákù ve Zbraslavi. Posledního útoku se v hojném poètu zúèastnili také stoupenci Jana Želivského. Houfy obrazoborcù vnikly do výstavného zbraslavského konventu bez zvláštních problémù. 'Na den svatého Vavøince táboøi s pražany, vedeni Korandou a ostatními nìkterými knìžími, nepøátelsky napadli Zbraslav, kterou nikdo nehájil, a pobravše majetek a zapálivše klášter, vrátili se s hojností obilí jásavì zpívajíce, pøièemž knìží se svými zbrojnoši a nìkterými laiky nesli v kápích kusy rozbitých obrazù a oltáøních tabulí. A opivše se klášterním vínem, asi o první hodinì noèní na podnìt knìží jak na Starém, tak na Novém Mìstì zvonili na poplach a nerozvážnì vpadli na Vyšehrad dobývat ho, ale tam, zapálivše jeden domek, utrpìli v touž hodinu od nepøátel znaènou škodu a byli kamením odraženi.'
Vyšehrad musel ještì poèkat. Bude to trvat ètvrt roku, ale potom už bude doèista jejich. Zásoby vína a piva z klášterních sklepù zaslepily bratøím mysl (ponìkud v rozporu s prohibièními pøíkazy jejich vlastního dvanáctera). 'Dále, aby se nedálo popíjení kteréhokoli nápoje' a tak dále. Ty pøísné zákony zøejmì platily pro jiné; nikoli pro ty, kdo jimi hrozili. Nezastavili se ani pøed královskou hrobkou. Když jsme se pøed èasem louèili s králem Václavem, tak jsme nadøekli, jak smutné osudy èekaly jeho ostatky ani ne rok po smrti. Táboøi posadili jeho tìlo na oltáø, ovìnèili ho senem a nalévali mu pivo se slovy: 'Však kdyžs živ byl, rád jsi s námi popíjel!' Staromìstští radní po tìchto èerstvých zkušenostech váhali s pøijetím táborského diktátu ještì víc než pøedtím. Táborští vùdci pohrozili odchodem z Prahy, a když se bezvýhradného souhlasu nedoèkali, tak aspoò zorganizovali pøevrat na staromìstské radnici. Bez vìdomí starších svolali kazatelé na radnici shromáždìní obce, aniž pøedem oznámili, o èem se bude jednat. A to nebylo nikomu divné? Po pøíchodu táborù do Prahy vzaly dávno za své i jiné øády a zvyklosti mìstské samosprávy. A na scénì se objevuje opìt Jan Želivský. 'Pan Jan, kazatel v kostele Na písku, s vùlí navedené obce vzal konšelùm peèe Starého Mìsta a odevzdal ji novému purkmistrovi a konšelùm od nìho a od obce zvoleným. A tak byla stará rada ne podle øádu sesazena, ale nová od nìho dosazena. Stala se tato zmìna konšelù proto, že sesazení konšelé nechtìli v mnohých vìcech souhlasiti s tábory. A proto knìží pøející táborùm vyvolili za konšely skoro vesmìs muže, kteøí souhlasili s tábory, k tomu cíli, aby táboøi, majíce konšely sobì pøíznivé, neodešli z Prahy, ponìvadž nechtìli zùstati, kdyby trvali pøedešlí konšelé. Ale pøesto pátého dne po volbì nových konšelù odešli táboøi z Prahy, nemajíce jinou pøíèinu k odchodu, jedinì že mistøi odporovali Písmem jejich obøadùm.'
Mezitím Zikmund, nyní už i král èeský, by ne zcela a všemi pøijatý co s ním teï vlastnì bylo? Co by bylo. Žil si v Kutné Hoøe. Žil si úmìrnì okolnostem. To jest - popravdì: nikterak valnì. Tìžbu ve støíbrných dolech se mu sice po nìkolika stávkách uhlíøù podaøilo jakžtakž obnovit, ale výnos nestaèil krýt obrovské váleèné náklady. Zanedlouho tak pøivedl kutnohorské obecní výdaje prakticky na mizinu. Na dlužný žold, pùjèky a jiné závazky vydával král bez mrknutí oka jeden úpis za druhým. (Vìru nedostižný vzor všech dnešních dlužníkù) Jeho kanceláø s sebou vozila všechny nezbytné záznamy z Václavovy pozùstalosti - aby mìl pøehled o tom, jaké zboží ještì není zastavené. Pokraèující výprodej korunního majetku zahrnoval velká klášterní panství i jednotlivé vsi a dvory nejenom v Èechách, ale i v sousedních zemích. Kupøíkladu za smìšnì nízkou cenu tøí tisíc kop grošù získal Oldøich z Rožmberka do zástavy všechny statky kláštera Zlatá Koruna. Na stejnou èástku znìl úpis klášterství bøevnovského pro Jana z Opoèna, a za pìt tisíc kop pøešly do majetku Jana z Ralska majetky pražských køížovníkù a cisterciákù z Hradištì.
'Král jako smyslù zbavený objíždìl toho èasu Kutnou Horu, Èáslav, Kolín, Nymburk, Litomìøice a ostatní mìsta, která ho pøijala za krále. Objevoval se hned v tom, hned v onom mìstì a vozil s sebou královny, svou vlastní ženu a vdovu po zesnulém svém bratru Václavovi; pøi tom si stìžoval na Pražany, že nechtìjí pøijmouti klidné, bezpeèné a mírumilovné slyšení, které by byl ochoten pøipraviti, nýbrž že hledají pøíležitost, aby pøijali jiného za krále a jeho chtìjí oloupit o jeho dìdictví. Proto psal listy papeži a všem knížatùm, aby mu poskytli pomoc proti kacíøùm a uchvatitelùm a dobyvatelùm jeho království, protože jsou mu silní. Zároveò však podnìcoval pány Království èeského a Markrabství moravského, aby napsali Pražanùm listy, aby neodmítali pøijmouti pokojné a mírumilovné slyšení, které chce král povoliti a zaruèiti jim bezpeèný návrat a potvrditi oboustranné pøímìøí.'
Z pøímìøí ale nebylo nic. Nad Prahou se zaèaly stahovat pomalu mraky pøed další bitvou. Vyšehrad se mìl stát další úhlavní kapitolou husitské revoluce i našich dìjin.