BĚŽÍ - Zřícenina hradu Příběnic

BĚŽÍ!

22. srpna 1420 hejtman Jan Žižka (řečený zatím z Trocnova, v budoucnu přibude k Trocnovu ještě 'z Kalicha') se vydal spolu se svými lidmi z Prahy. Jak pražané, tak táboři se zapřísahali, že s těmi druhými nechtějí mít nic, ale vůbec nic společného. Táboři navíc mluvili o pustém nevděku - zachránili přece Prahu před zkázou.

'I padl nemalý strach na obyvatele království před tábory. Lidé nevěděli, co mají dělati a které strany se přidržovati. A stalo se, že se mnozí jak šlechtici, tak i sedláci, opustivše všechno, spojili s tábory. Někteří tak učinili z horlivé lásky k jejich zákonu, někteří donuceni strachem, a někteří aby loupili a stali se služebníky nepravosti mamonu. Někteří také, zavolavše na sousedy, říkali: Ukliďte odtud své domy od mého obydlí, protože je chci hned spáliti a utéci se na horu Tábor nebo do pěti měst, abych spasil svou duši. A když zapálil vlastní dům, shořela od řečeného požáru leckdy celá ves. A bylo slyšeti nářek chudáků; vždyť ženy s nemluvňátky, sedíce a plačíce, neměly co píti nebo jísti, ani kde by hlavu k odpočinku sklonily. A kdo by byl viděl tu bídu, nebyl by se mohl zdržeti slz, leda by měl srdce kamenné, a byl by musil říci: Není to zákon Boží, kterýž přikázal nahého odívati, lačného krmiti a žíznivého napájeti, nýbrž je to zákon ďáblův, který oděného do naha svléká, lačnému a žíznivému chléb a nápoj spaluje a ničí.

Tábory jsme opustili ve chvíli, kdy se loučili (a ne zrovna v dobrém) s Prahou. Během pouhých šesti dní se Žižkovo vojsko dostalo rychlým přesunem do Písku. Dnešní vzdálenost mezi těmi městy je asi 100 kilometrů po silnici, tehdy to bylo jistě víc. Žižka byl tedy velice pohyblivý. Zřejmě se na cestě nevyhnul Táboru, nechal tam civilní část výpravy se ženami a dětmi. Další skupina se odloučila už předtím. Obsadila horu Blaník, odkud podnikala nájezdy proti okolním církevním statkům. Žižka se chystal na svého největšího protivníka. 'Pan Oldřich z Rožmberka, proti němuž táboři v době obléhání Prahy dobyli slavného vítězství v hájení svého vlastního hlavního sídla Tábora, stal se od té doby ještě zuřivějším nepřítelem strany podobojí, ku které se předtím přiznával. Ze msty za utrpěnou porážku dal zjímat všecky kněží rozdávající podobojí na rozsáhlých panstvích svých, a věznil a mořil je na svých hradech na Příběnicích, na Choustníce, Helfenburce, Krumlově, Rožmberku a Nových hradech, chtěje je přinutiti k odpřísáhnutí kalicha, jehož podávání zapověděl také všude na svém zboží.'

Hned, jak se ocitl v Písku, doplňoval Žižka stavy svých jednotek o sedláky. Mezitím co jeho podřízení hejtmani zacvičovali nové bojovníky, vyslal Žižka zvědy a posly na všechny strany. Písku žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Nejblíže byly Vodňany, ale z tohoto města už rožmberští žoldnéři vzali pro jistotu nohy na ramena. Takže když se Žižka rozmýšlel, nač nebo na koho zaútočit, byly na ráně právě Vodňany. Kromě Vodňan ještě taky Český Krumlov. Tam mu sedláci slibovali, že provedou jeho jednotky vnějším opevněním, ale husitský hejtman se nakonec rozhodl pro snadnější kořist. 'Purkmistr a konšelé vodňanští, když zvěděli, že Žižka chce přitáhnouti k jejich městu, snažně žádali pana Oldřicha o pomoc, ale již jí včas neobdrželi.' Žižka zaútočil (podobně jako v případě Vožice) v noci a odpor netrval dlouho. 'Dobyl města nejspíš útokem,' (pomáhali mu přitom zřejmě i někteří z města), 'pročež tu mnoho lidí bylo zbito. Dva kněží, ač prý rozdávali svátost podobojí, a 28 měšťanů, ti všichni bylo spáleni ve vápenici na předměstí budějovickém.'

Události začaly nabírat rozměrů a hlavně charakteru občanské války. Do slova a do písmene se to naplnilo v případě dvou bratří, pánů z Hradce. Oldřich, zvaný Vavák, i když byl mladší, držel rodový hrad a město Jindřichův Hradec. Patřil k Husovým stoupencům, nepřidal se ani k Zikmundovi, ani k Rožmberkovi. Jeho starší bratr Jan byl jedním z nejhorlivějších straníků krále Ryšavce. Ten si ho zavázal tím, že mu dal do správy někdejší královské město Lomnici nad Lužnicí. Jan se snažil, seč mohl, aby se odvděčil. Spolu s Oldřichem z Rožmberka oblehl Kamenici, táborskou posádku zatlačil do hradu a městečko vypálil. V této situaci bratříček Oldřich nabídl Žižkovi spojenectví ve zbrani a taky že se s ním vydá na Lomnici. Což se taky stalo. V polovině září už bylo město obleženo. Bažiny a mokřiny v těsné blízkosti hradeb sice útok zdržely, ale po čtyřech dnech propadla Lomnice ohni. Hrad byl ušetřen (mohl se ještě v budoucnu hodit). Jako jeho velitel na něj nastoupil jeden ze Žižkových hejtmanů - Jan Roháč z Dubé. Jan Žižka si zřejmě mohl dovolit nechat v Lomnici jednoho ze svých velitelů. Jednak mu vojsko neustále mohutnělo, jednak v té době osnoval v hlavě mnohem širší strategii. Zatímco dřív byl skutečným pánem pouze tam, kde pobývalo jeho vojsko, teď se pokoušel trvale udržovat pod svou kontrolou už jednou dobyté pozice. 'Z Lomnice bral se Jan Žižka proti Nové Bystřici, hradu a městu náležitému panu Lipoltovi Krajíři z Krajku, královskému hejtmanu v Budějovicích a spolu i pánu na Landštejně, hroznému nepříteli husitů. Tu také nedlouho dobýval, hrad i město vzal útokem, s velikým okrvavením posádky; nechtěje pak osazovati hradu ani města lidem svým, kázal je obořiti a spáliti ohněm.' U Třeboně zase pohořel, řečeno obrazně, spíše on - Třeboňští se ubránili a odradili útočníky od dlouhého obléhání. 'Tak se obrátil ke Svinům Trhovým, ležícím nedaleko jeho rodiště trocnovského, dobyl i tam hradu vkrátce.' Kdyby za každou zastávkou Žižkovy anabáze nezůstávali mrtví na bojišti i ve vypálených sídlech, tak by se mohlo mluvit o docela nudném stereotypu: Přišel, zvítězil a zapálil. Jenomže ona ta parafráze Caesarova citátu ve skutečnosti žádná legrace není. Bojovalo se o bytí a nebytí, a v takovém boji se příliš nepřemýšlí o budoucí slávě. Může být ženám útěchou, že je nechají naživu, když předtím ztratily všechno? I v Bystřici vzal hejtman do zajetí Krajířovu manželku a dceru, aby s nimi vzápětí udělal výměnný obchod za zajatce. 'A pak oblehl Panský neboli Malý Bor za Horažďovicemi a tu ležel, až se vzdali. A když z tvrze sestoupili, vypálil ji hned.' Což neměl dělat. Mohla se mu hodit. Zatímco jeho vojáci srovnávali tu vodní tvrz se zemí, přiblížilo se k nim na dostřel vojsko plzeňského lantfrídu, posílené z Budějovic panem Krajířem. Žižka ovšem neváhal ani chvilku a chladnokrevně jednal: Rychle nechal přemístit vozy na nedaleký vršek s kostelíkem a hřbitovní zdi využil jako pevnostního valu. Strhla se nelítostná řež - jízda katolických pánů v nových a nových vlnách najížděla proti provizorní hradbě. 'Žižka se však mužsky bránil, doufaje vždy v Pána Boha a mnoho nepřátel se svými bratřími pobil a zranil a škodu i hanbu jim velikou učinil, takže s hanbou pryč ujeti museli.'

Že by tyto a podobné zprávy dodaly Žižkovým protivníkům na sebevědomí, to asi nedodaly. Pověsti o neustálých vítězstvích jednookého hejtmana odpůrce kalicha psychicky značně deptaly - husitským bojovníků ale naopak tato série neuvěřitelných úspěchů vlévala do žil odhodlání. Žižka vítězil nejenom díky svým válečnickým schopnostem, ale taky díky přesvědčení husitů, že jejich boj je svatý a jejich pravda nepopíratelná. Jenom tak si můžeme vysvětlit praktickou nezdolnost tohoto vojska, které na svých dlouhých pochodech skoro neznalo, co je odpočinek. Za pouhých čtrnáct dní po bitce u Boru nedaleko Horažďovic ležel Žižka u kláštera Zlatá Koruna a dobyl jej. Většina mnichů naštěstí spolu s opatem utekla včas do bezpečí, ale Žižka o svou kořist stejně nepřišel. Stejně jako nepřišel o svou mstu. Nikoli u Zlaté Koruny, ale - u Prachatic.

'Mezi jeho obyvateli převládali protivníci kalicha, kteří krutě pronásledovali spolusousedy své podobojí. Jedny zjímali a nutili k odpřísáhnutí, jiným pobrali statky a vyhnali je z města, dva neb tři prý upálili. Když je Žižka oblehl, vyzval je, aby otevřeli bránu a vpustili jeho vojsko v pokoji v průvodě se svátostí a s kněžími, pak že se jim neublíží na životech ani na statcích. Ale Prachatičtí s posměchem odpověděli, že nepotřebují jejich těla božího a jejich kněží, neb jim jejich postačují. To uslyšev Žižka, zvolal zdviženým hlasem: Přísahám dnes Bohu, že dobudu-li vás mocí, nenechám naživu ani jednoho, nýbrž všecky dám pobíti, kolikž vás bude! A bratří ze všech stran najednou se hnali ke zdem, na kterých Prachatičtí byli postaveni k obraně, majíce pušky a smůlu i kamení připravené k házení na nepřátele. Ale déšť šípů a kamenů házených od střelců a práčat táborských uvedl je ve zmatek, a zatím táboři přistavujíce žebříky na více místech zlezli zdi a mlátili cepy do těch, kteří se jim postavili na odpor, jiné utíkající honili a zabíjeli na ulicích. Brzy pak otevřeli bránu, kterouž zástup bratří a sester s tělem Kristovým vešel do města. Tu nastalo zabíjení napořád.' To, co následovalo, tomu se dá říkat jenom masakr. Dům po domu bratří hledali majetek a poschovávané rodiny. Majetek snášeli na hromadu, muže odváděli do kostelní sakristie. 'A když byla řečená sakristie hodně hustě napěchována pětaosmdesáti muži, Žižka (přesto, že zdvihajíce sepjaté ruce k nebi prosili pro lásku Boží, aby ušetřil jejich života) poručil zapálit nad jejich hlavami snopy slámy a sudy smolou naplněné, od nichž dílem ohněm, dílem kouřem všichni byli usmrceni, potom pak probořen nad nimi strop a naházeno kamení, kterým pak zasypáni byli všichni jako ve hrobě ke zpráchnivění.' Jenom asi sedmi zajatým mužům daroval život (byli podobojí). 'Zabitých po domech a na ulicích se čítalo na 230, kteříž pak dílem byli zahrabáni, dílem naházeni do jedné studně. Ženy a děti musili město opustiti a za nimi pak zavřeny brány.'

'Nazítří podařil se táborům na jiném místě výboj ještě znamenitější. Nad řekou Lužnicí, asi míli pod městem Táborem, stály z obou stran řeky dva hrady páně Oldřichovy z Rožmberka, Příběnice jménem, mostem mezi sebou spojené, jeden větší na levém, druhý menší na pravém břehu. Poněvadž byly pokládány za nedobytné, schováno na nich bylo množství pokladů ve zlatě, stříbře, drahém kamení a šatstvu, též svátostí a knih vzácných. Mezi vězni na hradě větším nacházel se táborský kněz Václav Koranda, jenž před dvěma měsíci byl na cestě překvapen a chycen od Rožmberských.' Další pokračování toho příběhu zní poněkud westernově: 'Koranda v noci dostav se náhodou z okovů, osvobodil také jiné spoluvězně své a s jejich pomocí zmocnil se hlídačů svých a dal je na svém místě upoutati. Jeden z nich, jménem Odolen, sliboval učiniti vše, co by žádali, když by ho na svobodě nechali. I poslán byl do Tábora zpravit bratří o tom, co se stalo. Táborský hejtman Zbyněk z Buchova neváhal přitrhnouti neprodleně k hradu. Překvapená posádka na Příběnicích se zděsila, že ve stejném čase i z věže hradu začalo ozývati se nenadálé hrozné heslo: Tábor hurrá! Tábor! - a kameny shazované shůry dávaly důkaz, že věž je v rukou nepřátelských. Boj netrval dlouho. Když větší hrad byl ztracen, posádka hradu protějšího nečekala na útok a sama utíkati počala. Mezi zajatými na hradě byl také mnich Heřman, biskup nikopolský. Toho táboři vzali a byť prosícího a s pláčem vše učiniti slibujícího (rovněž na víru jejich přistoupit a světiti jim kněží, kolik by chtěli), nic nedbali. Utopili ho pod mostem v řece s ukrutností šerednou.'