BASILEJ - Město Basilej

BASILEJ

'Když se vrátili předchůdcové od sboru z Basileje, umluvili se poslové čeští, zvolení k jízdě na koncil, že sjedou se všichni dohromady v Domažlicích dne 6. prosince. Pražané dali o tom Chebským již měsíc předtím věděti, prosíce, aby postarali se, by knížata i páni němečtí, kteří měli průvod dáti poslům českým, téhož dne 6. prosince čekali na ně ve městě Koubě v Bavořích. Nevypravili se však všichni, kteří od sněmu voleni byli, na cestu, neboť páni Menhart z Hradce, Václav z Kravař a Přibík z Klenové zůstali doma z příčin nám neznámých.'

Kdo se vlastně do té Basileje z Čech rozjel? Skutečnými účastníky byl tři rytíři: Vilém Kostka z Postupic a na Křivoklátě, jinak hejtman litomyšlský, dále Beneš z Mokrovous a Hustiřan a Jiří z Řečice. V delegaci byli i čtyři zástupci městských svazů: Matěj Louda z Chlumčan, hejtman na Písku a Laurin z Tábora; za tábory Řehoř z Dvora Králové; za sirotky Jan Velvar (to byl měšťan pražský). Největší skupinu tvořili kněží. Bylo jich osm: Prokop Holý, Mikuláš Biskupec, Markolt ze Zbraslavic, Petr Němec ze Žatce (ti všichni za tábory), Petr Payne řečený Engliš, Oldřich ze Znojma, farář v Čáslavi a Martin Lupáč z Chrudimě (to byli zástupci sirotků), a pak ještě Jan Rokycana za pražany.

Scénář cesty do Basileje byl vypracován jaksepatří pečlivě. Tedy až na to, že se vyjelo se zpožděním: poselstvo o zhruba padesáti koních vyjelo z Prahy teprve 6. prosince, to znamená v době, kdy už mělo být v Domažlicích. (Akurátnost skutečně není všeobecně známou českou vlastností.) Do Kouby dorazili Češi někdy kolem 18. prosince. Uvítali je tam pověřenci koncilu, mezi nimi řezenský biskup. Cesta přes Norimberk, Nördlingen a Ulm proběhla bez rušivých příhod, protože od města k městu dbaly o bezpečnost poselstva příslušné říšské autority. (Jenom v Norimberce bylo prosazeno, že se z vozu Matěje Loudy musely sejmout korouhve s kalichem a nápisem 'Veritas omnia vincit.') Ach tak: pravda nade vším vítězí. No to vadilo, to pobuřovalo. Češi byli zdvořile pořádáni, jestli by napříště mohli od podobných demonstrací upustit.

Do Basileje však české poselstvo nepřijelo. Ono tam připlulo. 'V Šafhúzách (neboli v Schafhausenu) pod vodopádem rýnským vstoupili na lodě a přeplavili se do Basileje po řece bez hluku a nenadále v neděli 4. ledna 1433. roku před západem slunce. Poněvadž jich nikdo v tu dobu ani tou cestou neočekával, neudály se žádné slavnosti k jejich uvítání. Nicméně, když zpráva o připlutí jejich mžikem prolétla městem, konšelé přiběhli k nim ještě v lodích meškajícím, obyvatelstvo zvědavé pak hrnulo se rychle na ulice, kudy jeti měli.' Svědectví Františka Palackého je při vší úctě k jeho vědecké poctivosti až z druhé ruky. Událostem mnohem blíž byl náš starý známý Eneáš Silvius Piccolomini (za nějaký ten rok ve funkci papeže pod jménem Pius II.); a jakkoli nebyl právě přítelem husitů, z jeho slov zaznívá respekt, který zřejmě chtě nechtě necítil jenom on sám:

'Lid se vyhrnul před městské hradby, rovněž mnozí ze synody, a očekávali před branami příchod nejstatečnějšího a také pověstí velmi proslaveného národa. Jiní se v hojném počtu seběhli na ulicích, kudy měli Češi procházet, paní, chlapci i dívky zaplnili okna i střechy, jedni ukazovali prstem na toho, druzí na jiného, obdivovali cizí šat, dříve nevídané oblečení, upozorňovali na hrozivé tváře lidí a divoké pohledy. Říkali, že není divu, že lidé takového zjevu udělali to, co se o nich vypráví. Zraky všech však přece utkvívaly na jediném - Prokopovi: to že je on, kdo rozprášil tolikrát vojska věrných, kdo vyvrátil tolik měst, vydal na smrt tolik lidí, jehož se obávají jak nepřátelé, tak i vlastní lidé, neporažený vůdce, statečný a neohrožený, nepřemožitelný ani obtížemi, ani strachem.'

Věru přivítání hodné státní delegace. Češi přitahovali pozornost a zároveň naháněli strach. Ne snad svými divokými pohledy, spíš přísností svých mravů a strohostí zevnějšku i chováním skoro asketickým. Kejklíři, kurtizány, prostitutky, pitky, hry - celý tento svět hříchu a pozemského třeštění jako by pro ně neexistoval. Přepych oděvů a módní výstřelky neznali. Jejich revoluce chodila v tmavých šatech, bez zlata a nenapudrovaná. Zato byli Češi často vidět v basilejských knihovnách. A v hostincích - ve čtyřech hostincích, kde byli ubytováni, než si později pronajali soukromé domy - tak tam sloužili sami sobě tu zvláštní kacířskou mši bez honosných ornátů a obvyklých rituálních rekvizit s výjimkou přijímání Krista v podobě chleba a vína. 'Ve sváteční den Tří králů se na českou mši šli podívat mnozí Basilejští a nebylo jim bráněno. U kališnických pražanů nespatřovali nic zvláštního, protože ti sloužili mši způsobem obyčejným, leda že dávali také laikům píti z kalicha. Tím větší podivení bylo nad knězem Prokopem a jinými tábory, kteří ani oltáře, ani roucha svatého, aniž ceremonií jakých užívali, všecku pobožnost jen na krátké modlitby, na kázání a na přijímání podobojí se omezovalo. U sirotků kázalo se toho dne v jazyce německém a mezi posluchači bylo mnoho lidí z města. Z toho povstal nemalý hluk a bylo nabíháno na legáta Juliána, aby zastavil takový neřád. Ten tedy povolal k sobě několik Čechů a prosil je, aby německého kázání v Basileji nechali, česky kázati že jim nezapovídá. Oni však se omlouvali, že mají mnohé čeledíny německé, česky neumějící, a tudíž nemohli upustit od kázání německého, ke kterémuž podle smluv chebských mají právo. Nikoho z Basilejských že k sobě nevábili, ale oni také nikomu přijíti nebrání; ať si Basilejští prý sami opatří tu věc tak, aby k nim nikdo nechodil. Lid však nabažil se brzy podívání na obřady nábožné, nelahodící ani smyslům ani fantazii, a husitské služby boží přestaly tudíž vábiti k sobě zvědavost obecnou, takže ani zápovědi dále potřebí nebylo.'

Brzy po svém příjezdu (vlastně po vylodění) byli Češi pozváni na zasedání. Konalo se v jídelním sále dominikánského kláštera (na rozdíl od katedrály tam bylo příjemně teplíčko), a kardinál Julian je tam oslovil dlouhou a znamenitou řečí. Církev, nevěsta Krista Spasitele, je matkou všech věrných. Má moc svazovat i rozvazovat, je bělostná, bez vrásky, bez poskvrny, a ve věcech, které se pokládají za nezbytné pro věčný život, se nemůže mýlit. Toho, kdo by jí pohrdal, je třeba považovat za nepřítele, bezbožníka a pohana. Nikde není reprezentována lépe než na tomto obecném koncilu. (Je fakt, že v lednu bylo v Basileji přítomno 37 nositelů mitry, další však pořád přijížděli, takže kupříkladu v červnu čítal sbor 42 biskupy, 30 opatů a 311 doktorů a jiných hodnostářů.) Ustanovení koncilů je třeba považovat za církevní dogmata a koncilům se má věřit neméně než evangeliím, vždyť jejich pravomocí byly přijaty i samy výroky Písma svatého. Češi, kteří tvrdí, že jsou syny církve, by měli naslouchat hlasu matky, která nemůže na své syny zapomínat. Již dříve žili odděleni od své matky a není nic nového, že byli občas mnozí, kteří opustili matku; ti však, kteří toužili po spáse, se vrátili. Za potopy zahynuli všichni, kteří zůstali mimo archu. Beránek boží má být přijímán v jediném domě, mimo církev nelze nalézt spásu. Církev je uzavřená zahrada, zapečetěný pramen; jestliže bude někdo pít jeho vodu, nebude žíznit navěky. Proto dobře učinili Čechové, že vyhledali pramen té vody u koncilu a rozhodli se konečně matku vyslechnout. Má již ustoupit nenávist, je třeba odložit zbraně a všechny podněty k válce odhodit. Otcové milostivě vyslechnou, cokoli chtějí Češi říci ve prospěch své záležitosti, ať jsou pouze ochotni neodmítat dobře uvážené rady svaté synody, s nimiž se mají spokojit nejen Čechové, nýbrž všichni věrní Kristovi, chtějí-li mít podíl na věčném životě.

Krásná slova. Jediné oko nezůstalo dozajista suché. Řeč byla tak dojímavá, že mnohým posluchačům, nejen členům sněmu, ale i leckterým Čechům skutečně stékaly pohnutím a vnitřní radostí slzy po tváři. Začátek se tedy povedl.

Začátek ano.

'Češi, kteří nebyli stejně výmluvní, odpověděli na kardinálovu řeč stručně (informuje nás Eneáš Silvius ve své Historii české), že nepohrdli ani koncily, ani církví, že v Kostnici proti nim byl vynesen rozsudek, aniž byli vyslyšeni. Že nic z křesťanské víry neubírají a autorita otců u nich zůstala nedotčena. Cokoli Češi tvrdí, je potvrzeno Písmem svatým a evangeliem. Že přišli, aby obecné církvi prokázali svou nevinu. Že žádají veřejné slyšení, na němž by byli přítomni i laikové. Nebylo to odmítnuto. Na otázku, které jsou ony věci, ve kterých se neshodují s římskou církví, předložili čtyři artikuly: o příjímání nejsvětější svátosti (o které tvrdili, že ji ti, kteří chtějí být spaseni, musejí nezbytně přijímat pod způsobou chleba a vína); o světském panování (o němž říkali, že je kněží mají božským zákonem zakázáno); o kázání slova božího (o němž soudili, že je svobodné a dovolené všude a všem); o zjevných hříších (o nichž se domnívali, že je nelze žádným způsobem trpět, ani tehdy, kdyby se tak bylo možno vyhnout většímu zlu).'

Trošku nás na tom zaráží jedna Eneášova poznámka. Že Češi nebyli stejně výmluvní. Ale po pravdě: oni měli skutečně handicap. 'Musíme uznat, že čeští řečníci svým věděním nestáli příliš na výši,' píše v publikaci římské Křesťanské akademie doktor Alois Krchňák. 'V Čechách v té době vědy nekvetly. Už skoro před pětadvaceti lety Kutnohorský dekret násilně zasáhl do stanov pražské university a z jednoho z nejslavnějších mezinárodních učilišť se stalo po odchodu cizinců jen učení domácí.' To výkvět evropské církevní inteligence se na střetnutí připravil víc než dobře. V Basileji se před příchodem poselstva z Čech konaly cvičné disputace, čili něco, co bychom mohli dnes nazvat moderní strategickou hrou, anebo po anglicku brainstorming, tedy něco jako volná spontánní diskuse na dané téma. V modelovaných slovních potyčkách hrál jeden tým 'husity' a šermoval kacířskými argumenty, zatímco druhý trénoval své příští reakce. Byla vypracována, ba dlouhodobě vypočítána strategie ideového zápasu s protivníkem. Všechno, co se odehrávalo po rozhovorech, zpětně dosvědčuje, že nešlo o nějaké náhodné děje, ale že všechno bylo dobře vykalkulováno. Tento postup lze rekonstruovat: takže - nejprve důstojné přijetí kacířů; vyvolání atmosféry vzájemné rovnoprávnosti; další fáze - zdržovací taktika, vhodná k případnému odhalení českých slabin (a to nejen v myšlenkách, ale za příznivých okolností i v lidech); okázale přátelská soukromá přijetí (například Prokopa Holého presidentem koncilu Cesarinim), při nichž víno a vybrané pokrmy měly pozvaným kacířům rozvázat jazyk, díky čemuž bylo lze ověřit si, jestli by se některý z českých politiků nedal názorově zviklat a možná. třeba. i koupit. Zdá se však, že tací v Basileji nebyli. to spíš by se našli doma. Předposlední fáze předpokládala zavést jednání do slepé uličky. A následoval závěrečný manévr: velkodušná dohoda o nezbytnosti pokračovat v rozhovorech, tentokrát na české půdě (vždyť přece Basilej a Praha spolu vedou rovnoprávný dialog). Tak mělo vypadat osudové vyústění triumfálního slyšení husitů.