BEZKRÁLOVÍ - Krajina u Nesmil

BEZKRÁLOVÍ

Dostáváme se v našem toulání na zaèátek bezkráloví. Trvalo 14 let. Tìsnì pøed ním - bylo to po bitvì u Lipan - si trùn Èeského království vyzkoušeli krátce hned dva panovníci. Nejprve Zikmund Lucemburský a po nìm jeho ze Albrecht Rakouský. Oba si jej užili skoro na den pøesnì 17 mìsícù, což je doba tak krátká, že jako vladaøi prakticky nestihli nic poøídit.

'Toho roku 1439. se kolem svatého Ducha (24. kvìtna) objevila na nebi kometa a ta znamenala úzkost a strach pro krále Albrechta, knížata a pány, protože nikdy nebylo slýcháno, že by pomøelo tak mnoho pánù jako toho roku. V tomto roce totiž vypukl po svatém Vítu (15. èervnu) v Èechách i jiných zemích veliký mor, který trval až do svatého Ondøeje (30. listopadu). V Praze za den pohøbívali pøes sto lidí.'

Podle dohadù letopiscù si morová epidemie vyžádala u nás asi jedenapadesát tisíc životù. Podlehl mu i biskup Filibert, který korunoval krále Albrechta, 'a obor pozemského pùsobení opustili i mistr Køišan z Prachatic, slovutný svého vìku hvìzdáø a Husùv uèitel a dobrodìjce, jakož i knìz Ambrož, který témìø po dvacet let vládl Hradcem Králové netoliko v duchovním ohledu, a také knìz Jakub Vlk, bouølivý nástupce Jana Želivského v kostele Panny Marie Snìžné na Novém Mìstì pražském.' Rok 1439 byl pro Albrechta od zaèátku do konce rokem smolným. Tím nejhorší a definitivním, co se mu mohlo stát, byla smrt, která si pro nìj pøišla koncem øíjna, ale už pøedtím, prakticky po celý rok, ho potkával jeden malér za druhým. Zaèátkem ledna ho potkal neúspìch pøi jednání s polskými diplomaty ve Vratislavi. Albrecht jim nejprve nasliboval, že jako projev dobré vùle zasnoubí obì své dcery obìma polským královským bratrùm, ale pak si to zase rozmyslel a slib svùj odvolal, což Poláky pochopitelnì urazilo, takže místo schùzky bez rozlouèení opustili, a dalo dost práce, aby se dali (to už byli na zpáteèní cestì domù) pøemluvit k uzavøení pøímìøí ke dni svatého Jana. Tahleta nepøíjemnost nakonec skonèila vcelku pøijatelnì, by to žádný úspìch nebyl, což se rozhodnì tvrdit nedá o úrazu, který se králi Albrechtovi ve Vratislavi pøihodil, i když se mu stal za okolností jemu zajisté pøíjemných:

'Král Albrecht chystal se právì pøijeti za pøíèinou záležitostí uherských do Prešpurku, ale když vystrojil masopustní veselosti s pìknou pletí vratislavskou' (ple v této souvislosti neznamená pokožku, ale ženské pohlaví; Albrecht se prostì masopustnì bavil s veselými panièkami vratislavskými), 'tu spadnuv náhodou ze schodù' (do jaké míry to byla náhoda a jakou roli v tom hrálo nìjaké to promile v krvi, nevíme), 'zlomil si nohu a musel k hojení svému pozdržeti se ve Vratislavi o nìkolik nedìl déle. Také tím pádem okulhavìl navždy.' (No, navždy. Na osm mìsícù.) Øada Albrechtových malérù pokraèovala v Uhrách. O tom svìdèí i náš starý dobrý známý Eneáš Silvius: 'Když v Budínì byl král s dvorem svým, tu povstal náramný pokøik proti Nìmcùm; Uhøi se chopili zbranì, prohledávali mìsto a kde jakého Nìmce zastihli, na místì ho zabíjeli, také domy kupecké vylamovali a drancovali. Veliký strach z toho šel všem Nìmcùm. Nìkolik hodin trvalo to vraždìní a loupení a mnoho Nìmcù bylo zavraždìno. Král se polekal a držel se na hradì a mnohé èinil výtky královnì, že s ní sem jel.' Albrechta muselo silnì štvát, když vidìl, že se Uhøi dívají na jeho ženu, Zikmundovu dceru Alžbìtu, úplnì jinýma oèima než na nìj. (Na nìj se dívali s despektem.) 'Královna Alžbìta z toho velikou radost mìla, když sebe nad muže svého ctìnou byla; Uhøi zajisté ctili ji, že i uhersky umìla, i dìdièkou byla; Albrechta pak pøijali jen proto, že byl mužem jejím, nemilovali ho však co Nìmce, zvláštì když jazyka uherského mocen nebyl. Mimoto byla ona ženou velmi chytrou, mìla v tìle ženském ducha mužného a manžela pak svého vodila kam chtìla. Navedla jej tedy, že spokojil se a uèinil tak, jak Uhøi míti si žádali.' Nepokoje v uherském hlavním mìstì mezitím upokojil Ladislav Gera, který mìl doma významné postavení mimo jiné proto, že byl královnin pøíbuzný. Jezdil po mìstì na koni a mírnil vztek lidí. 'Potom naléhali Uhøi, aby jejich zemì byla bránìna proti Turkùm, kteøí ji hubili.' Další problém: (a poøádný): vpád Turkù do Srbska. Pro Albrechta to bylo mimoøádnì závažné nebezpeèí. Sice dosáhl pøímìøí na jedné frontì, ale na druhém konci øíše se mu otevøela fronta nová, ještì žhavìjší.

'V té dobì uprchl vládce Srbska, jež se nazývá zemí Rácù, s knìžími a šlechtou do Uher, obávaje se útoku Turkù. Ponechal pouze jednoho syna, aby støežil Turky obležený hrad Smederevo, ležící na bøehu Dunaje. Albrecht, vyzván Uhry, aby pomohl obleženým, zamíøil do Budína. Nevyèkav pomocných sborù, vedl vojsko proti Turkùm a tábor umístil mezi øekou Tisou a Dunajem. Zatím turecký panovník dobyl hrad, oslepil vládcova syna (jehož sestru mìl za manželku) a vrátil se domù - krutý èlovìk, který necítil ani manželskou lásku. U Turkù má skuteènì manželský vztah malou váhu; nìkteøí z nich mají více manželek, když to majetek dovoluje. Králùm je dovoleno ženit se s ještì vìtším poètem žen. Tak duch, rozptýlený množstvím, nepokládá žádnou za družku a žádné si neváží.'

Albrecht spìchal na jih. Vyrazil v èervenci. S nespolehlivou uherskou armádou se ocitl v bažinách pøi soutoku Dunaje s Tisou. A jestli mu nìco teï zachránilo život (i když - jak se vzápìtí ukáže - jenom na okamžik), tak to byla skuteènost, že se Turci vèas zastavili a po pádu Smedereva už dál na sever nepokraèovali. Jenomže jeho osud byl beztak zpeèetìn. 'Když se Albrecht dozvìdìl, že Smederevo bylo dobyto a Turci že odešli, rozpustil vojsko a vracel se do Budína. Trýz-nìn však nezvyklým žárem horkého léta pøíliš se pøejedl melouny a byl postižen prùjmy. Pocítil nebezpeèí a chtìje zemøít ve vlasti rozhodl se k návratu do Vídnì. Vydal se na cestu, a když ji minul Ostøihom, ve vsi, která se jmenuje Dlouhá, na-psat závì a 27. øíjna zemøel.'

Kde je na mapì Maïarska ona vesnice jménem Dlouhá? Nikde. Eneáš Silvius si tak pøeložil do latiny - tedy Longa. Její název v nìmèinì zní: Landorf. Ta vesnice se dnes jmenuje maïarsky Neszmély a po èesku se jí øíká Nesmily. A pøíèina pøedèasné smrti toho dvaaètyøicetiletého muže? Pravdìpodobnì úplavice, o èemž svìdèí prùjmy, kterými trpìl. Mor, který toho roku øádil v celé støední Evropì, asi Albrechta nezabil. To by se u nìj objevily úplnì jiné pøíznaky.

'Odtud ho èeští, uherští a rakouští páni pøevezli do Vídnì, kde leží jeho pøedkové. Neobyèejný a podivný byl stav, ve kterém po Albrechtovì smrti øíše èeská se ocitla. Poèalo tehdáž mnoholeté bezvládí, jemuž podobné ani èeské dìjiny neznají, ani u jiných národù je nalézti nelze. Bezvládí zajisté nepocházelo hlavnì ani ze vzpoury a neposlušenství, ani z brojení stran rùzných, ani z touhy po nevázanosti a svobodì, ani z pùtek nìkolika osobovatelù vrchního práva: naopak národ žádostiv byl míti vládce i panovníka, starost o nìho po mnohá léta pøedcházela jiné zemské starosti a podáváno se i k nemalým obìtem, jen aby øádné ústrojí právní a vládní mohlo zemi zjednáno býti. Pøíèina vší neøesti bylo nenadálé ztracení se pramene, ze kterého posavad prýštívala vrchní moc a vláda; hlavní závada poøádku a práva pocházela z nemožnosti nelézti oprávnìnce k vládì zpùsobilého a ochotného; bezvládí rodilo se z pouhého bezkráloví.'