BEZKRÁLOVÍ - Krajina u Nesmil

BEZKRÁLOVÍ

Dostáváme se v našem toulání na začátek bezkráloví. Trvalo 14 let. Těsně před ním - bylo to po bitvě u Lipan - si trůn Českého království vyzkoušeli krátce hned dva panovníci. Nejprve Zikmund Lucemburský a po něm jeho zeť Albrecht Rakouský. Oba si jej užili skoro na den přesně 17 měsíců, což je doba tak krátká, že jako vladaři prakticky nestihli nic pořídit.

'Toho roku 1439. se kolem svatého Ducha (24. května) objevila na nebi kometa a ta znamenala úzkost a strach pro krále Albrechta, knížata a pány, protože nikdy nebylo slýcháno, že by pomřelo tak mnoho pánů jako toho roku. V tomto roce totiž vypukl po svatém Vítu (15. červnu) v Čechách i jiných zemích veliký mor, který trval až do svatého Ondřeje (30. listopadu). V Praze za den pohřbívali přes sto lidí.'

Podle dohadů letopisců si morová epidemie vyžádala u nás asi jedenapadesát tisíc životů. Podlehl mu i biskup Filibert, který korunoval krále Albrechta, 'a obor pozemského působení opustili i mistr Křišťan z Prachatic, slovutný svého věku hvězdář a Husův učitel a dobrodějce, jakož i kněz Ambrož, který téměř po dvacet let vládl Hradcem Králové netoliko v duchovním ohledu, a také kněz Jakub Vlk, bouřlivý nástupce Jana Želivského v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském.' Rok 1439 byl pro Albrechta od začátku do konce rokem smolným. Tím nejhorší a definitivním, co se mu mohlo stát, byla smrt, která si pro něj přišla koncem října, ale už předtím, prakticky po celý rok, ho potkával jeden malér za druhým. Začátkem ledna ho potkal neúspěch při jednání s polskými diplomaty ve Vratislavi. Albrecht jim nejprve nasliboval, že jako projev dobré vůle zasnoubí obě své dcery oběma polským královským bratrům, ale pak si to zase rozmyslel a slib svůj odvolal, což Poláky pochopitelně urazilo, takže místo schůzky bez rozloučení opustili, a dalo dost práce, aby se dali (to už byli na zpáteční cestě domů) přemluvit k uzavření příměří ke dni svatého Jana. Tahleta nepříjemnost nakonec skončila vcelku přijatelně, byť to žádný úspěch nebyl, což se rozhodně tvrdit nedá o úrazu, který se králi Albrechtovi ve Vratislavi přihodil, i když se mu stal za okolností jemu zajisté příjemných:

'Král Albrecht chystal se právě přijeti za příčinou záležitostí uherských do Prešpurku, ale když vystrojil masopustní veselosti s pěknou pletí vratislavskou' (pleť v této souvislosti neznamená pokožku, ale ženské pohlaví; Albrecht se prostě masopustně bavil s veselými paničkami vratislavskými), 'tu spadnuv náhodou ze schodů' (do jaké míry to byla náhoda a jakou roli v tom hrálo nějaké to promile v krvi, nevíme), 'zlomil si nohu a musel k hojení svému pozdržeti se ve Vratislavi o několik neděl déle. Také tím pádem okulhavěl navždy.' (No, navždy. Na osm měsíců.) Řada Albrechtových malérů pokračovala v Uhrách. O tom svědčí i náš starý dobrý známý Eneáš Silvius: 'Když v Budíně byl král s dvorem svým, tu povstal náramný pokřik proti Němcům; Uhři se chopili zbraně, prohledávali město a kde jakého Němce zastihli, na místě ho zabíjeli, také domy kupecké vylamovali a drancovali. Veliký strach z toho šel všem Němcům. Několik hodin trvalo to vraždění a loupení a mnoho Němců bylo zavražděno. Král se polekal a držel se na hradě a mnohé činil výtky královně, že s ní sem jel.' Albrechta muselo silně štvát, když viděl, že se Uhři dívají na jeho ženu, Zikmundovu dceru Alžbětu, úplně jinýma očima než na něj. (Na něj se dívali s despektem.) 'Královna Alžběta z toho velikou radost měla, když sebe nad muže svého ctěnou byla; Uhři zajisté ctili ji, že i uhersky uměla, i dědičkou byla; Albrechta pak přijali jen proto, že byl mužem jejím, nemilovali ho však co Němce, zvláště když jazyka uherského mocen nebyl. Mimoto byla ona ženou velmi chytrou, měla v těle ženském ducha mužného a manžela pak svého vodila kam chtěla. Navedla jej tedy, že spokojil se a učinil tak, jak Uhři míti si žádali.' Nepokoje v uherském hlavním městě mezitím upokojil Ladislav Gera, který měl doma významné postavení mimo jiné proto, že byl královnin příbuzný. Jezdil po městě na koni a mírnil vztek lidí. 'Potom naléhali Uhři, aby jejich země byla bráněna proti Turkům, kteří ji hubili.' Další problém: (a pořádný): vpád Turků do Srbska. Pro Albrechta to bylo mimořádně závažné nebezpečí. Sice dosáhl příměří na jedné frontě, ale na druhém konci říše se mu otevřela fronta nová, ještě žhavější.

'V té době uprchl vládce Srbska, jež se nazývá zemí Ráců, s kněžími a šlechtou do Uher, obávaje se útoku Turků. Ponechal pouze jednoho syna, aby střežil Turky obležený hrad Smederevo, ležící na břehu Dunaje. Albrecht, vyzván Uhry, aby pomohl obleženým, zamířil do Budína. Nevyčkav pomocných sborů, vedl vojsko proti Turkům a tábor umístil mezi řekou Tisou a Dunajem. Zatím turecký panovník dobyl hrad, oslepil vládcova syna (jehož sestru měl za manželku) a vrátil se domů - krutý člověk, který necítil ani manželskou lásku. U Turků má skutečně manželský vztah malou váhu; někteří z nich mají více manželek, když to majetek dovoluje. Králům je dovoleno ženit se s ještě větším počtem žen. Tak duch, rozptýlený množstvím, nepokládá žádnou za družku a žádné si neváží.'

Albrecht spěchal na jih. Vyrazil v červenci. S nespolehlivou uherskou armádou se ocitl v bažinách při soutoku Dunaje s Tisou. A jestli mu něco teď zachránilo život (i když - jak se vzápětí ukáže - jenom na okamžik), tak to byla skutečnost, že se Turci včas zastavili a po pádu Smedereva už dál na sever nepokračovali. Jenomže jeho osud byl beztak zpečetěn. 'Když se Albrecht dozvěděl, že Smederevo bylo dobyto a Turci že odešli, rozpustil vojsko a vracel se do Budína. Trýz-něn však nezvyklým žárem horkého léta příliš se přejedl melouny a byl postižen průjmy. Pocítil nebezpečí a chtěje zemřít ve vlasti rozhodl se k návratu do Vídně. Vydal se na cestu, a když ji minul Ostřihom, ve vsi, která se jmenuje Dlouhá, na-psat závěť a 27. října zemřel.'

Kde je na mapě Maďarska ona vesnice jménem Dlouhá? Nikde. Eneáš Silvius si tak přeložil do latiny - tedy Longa. Její název v němčině zní: Landorf. Ta vesnice se dnes jmenuje maďarsky Neszmély a po česku se jí říká Nesmily. A příčina předčasné smrti toho dvaačtyřicetiletého muže? Pravděpodobně úplavice, o čemž svědčí průjmy, kterými trpěl. Mor, který toho roku řádil v celé střední Evropě, asi Albrechta nezabil. To by se u něj objevily úplně jiné příznaky.

'Odtud ho čeští, uherští a rakouští páni převezli do Vídně, kde leží jeho předkové. Neobyčejný a podivný byl stav, ve kterém po Albrechtově smrti říše česká se ocitla. Počalo tehdáž mnoholeté bezvládí, jemuž podobné ani české dějiny neznají, ani u jiných národů je nalézti nelze. Bezvládí zajisté nepocházelo hlavně ani ze vzpoury a neposlušenství, ani z brojení stran různých, ani z touhy po nevázanosti a svobodě, ani z půtek několika osobovatelů vrchního práva: naopak národ žádostiv byl míti vládce i panovníka, starost o něho po mnohá léta předcházela jiné zemské starosti a podáváno se i k nemalým obětem, jen aby řádné ústrojí právní a vládní mohlo zemi zjednáno býti. Příčina vší neřesti bylo nenadálé ztracení se pramene, ze kterého posavad prýštívala vrchní moc a vláda; hlavní závada pořádku a práva pocházela z nemožnosti nelézti oprávněnce k vládě způsobilého a ochotného; bezvládí rodilo se z pouhého bezkráloví.'