BISKUP V ROLI DOBRODRUHA - Lobkovický palác v Praze

BISKUP V ROLI DOBRODRUHA

Rudolf se dozvídal, že čeští stavové tajně jednají o poskytnutí ozbrojené pomoci ze zahraničí a obracejí se i k Matyášovi. Nepochyboval, že bratr ochotně slíbí Čechům cokoli, jen aby ho zbavil i poslední zbylé koruny. Nevěděl si však rady. Podlehl tlaku extremistů a chyboval dál. Sněm, na němž měl nekatolické stavy odměnit za rozhodující podporu v loňské krizi, dal rozpustit. Kdyby měl po ruce armádu, mohl to být působivý tah. Bez ní však jenom přilil olej do ohně.

Stavové se nenechali zastrašit. Svolali nelegální nový sněm na Novoměstské radnici. Začali mobilizovat. Nejrozhodnější mezi šlechtici, příští vůdce stavovského odboje Jindřich Matyáš Thurn prohlásil, že doba řečí minula a že je třeba přistoupit k činům. Kancléř Lobkovic se odhodlal vkročit do toho vosího hnízda s představou, že se pokusí stavy nějak uklidnit. Sotva však vstoupil do sněmovní místnosti, ozvaly se rozhořčené výkřiky, aby byl smeten z okna. Byl rád, že se zdravou kůží utekl. Ani se nelze divit, že pan Lobkovic měl nahnáno. Ještě větší strach však zakoušel císař. Nepřipouštěl si, že vzpoura stavů je jenom logickou odpovědí na jeho vlastní věrolomnost. Viděl jenom půlku reality: včerejší ochránci stanuli v táboře nepřátel. Dokonce se dobývají i do jeho komnat!. Pánové v rozporu s ceremoniálem ani neodložili meče. Oni mě snad chtějí zabít!! Požadavky byly jednoznačné: Předně: česká konfese z roku 1575. nechť se stane státem respektovaným věroučným kodexem české reformace; za druhé: nekatolíkům nechť je zpřístupněna utrakvistická konsistoř, za třetí: ale to už dobře známe od minula. Jenom co drzý Jáchym Šlik začal mluvit, rozzuřený Rudolf se otočil a mlčky opustil audienční síň. Text Majestátu, se kterým delegace přišla, dvorská kancelář písemně odmítla jako nepřijatelný. Opozice vyčerpala všechny mírné prostředky. A sáhla k drsnějším. Vyhlásila zemskou hotovost každého pátého muže. Rozhodla o příslušné berni ke krytí válečných nákladů. Zvolila si třicetičlennou vládu direktorů, po deseti z každého stavu - panského, rytířského a městského. Hrabě Thurn převzal vrchní velení nad českou armádou. A válka visela ve vzduchu. Císař - i když notně zuřící - musel zase kapitulovat.

Pro Rudolfa však zůstal i nyní nejpádnějším argumentem strach nikoli ze vzpoury Čechů, ale strach z Matyáše. Dohoda s vlastním bratrem, která se zdála být z habsburského hlediska nejpříhodnější, pro něho nepřicházela v úvahu. I když se čeští stavové pustili do otevřené vzpoury a neodčinitelným způsobem potupili Rudolfovu panovnickou důstojnost, Rudolf II. byl ochoten (na rozdíl od některých svých ministrů) se s touto potupou smířit, jen aby nemusel nabídnout Matyášovi ruku ke smíru a aby mu nezavdal důvod k zásahu do situace. Na jeho pokyn začala 4. července roku 1609 práce na dokumentu, kterým měla být v Čechách zákonně potvrzena svoboda náboženského vyznání pro všechny nekatolíky, a na Porovnání, kterým se upravoval vzájemný vztah mezi katolíky a stoupenci jiných vyznání. Památný dokument byl koncipován podle návrhu stavovských předáků a Rudolf II. jej podepsal a dal zpečetit 9. července 1609 - do evropských dějin vešel pod názvem Majestát. V tom vynuceném textu se císař zmohl na jedinou opravu. Slovo 'evangelický' nahradil výrazem 'podobojí.' Jinak byl Majestát dokumentem neuvěřitelně svobodomyslného obsahu. Což bylo pro Čechy mimořádným vítězstvím, znamenajícím ovšem rozbušku: pro habsburskou politiku nemohl být trvale přijatelný. Ve svých formulacích to byl nejliberálnější náboženský zákon v Evropě. A to měl ještě tři dodatky, které dosah ještě umocňovaly: Porovnání, Artykul o dání moci defensorům, a do třetice slib, že panovník nebude napříště konfiskovat statky svým politickým odpůrcům. Mnoholeté pokusy o to, aby na víru měla monopol katolická církev, byly rozbity. (Dočasně.) Jednota bratrská, luteráni a kalvínisté získali legální podmínky k náboženskému vyžití. Důležité bylo, že Majestát katolíky nikterak neutlačoval a respektoval do značné míry i svobodu svědomí poddaných. Zatímco v protestantských zemích se poddaní musili podřizovat víře svého pána, v Čechách se vrchnost práva ovlivňovat náboženské smýšlení lidí zřekla. (Částečně.) Svoboda kultu (počínaje stavbou kostelů a konče všedními náboženskými úkony) zůstala jenom výsadou stavů. Což znamená, že vrchnost sice nesměla poddané nutit, aby sdíleli víru svých pánů, na druhé straně nebylo její povinností postarat se o to, aby věřící mohli navštěvovat mše a jiné obřady, se kterými se neztotožňovala. Proti minulosti to byl obrovský pokrok.

Nejenom pokrok. Taky kámen úrazu. Rudolf byl totiž dohnán k podpisu, se kterým nesouhlasil. A už vůbec nepřipadalo v úvahu, že by Habsburci jako dynastie mínili ponechat v trvalé platnosti zákon, který v jejich pojetí de facto legalizoval to staré české 'kacířství.' Pozice Habsburků ohrožovalo také ustavení Majestátu o zřízení sboru dvaceti čtyř takzvaných defensorů. Defensoři měli dbát o to, aby se novoty opravdu prosadily. Tito garanti nekatolických svobod dostali též pravomoc svolávat v nutných případech sjezdy šlechtických podobojí. A protože většina českého panstva byla nekatolická, vznikalo riziko, že pod rouškou náboženských otázek se sjezd kdykoli může proměnit v opoziční sněm a postavit se dokonce i s ozbrojenou mocí proti vládě zemských úředníků. Majestát tedy připravil právní podloží pro blížící se českou stavovskou rebelii.