BITVA NA VÍTKOVĚ HOŘE - Památník na hoře Vítkově

BITVA NA VÍTKOVĚ HOŘE

Je červenec 1420 a v Praze se schyluje k bitvě. Vlastně u Prahy, neboť ona bitva se má odehrát na dohled od pražských hradeb směrem východním. Už ve 14. století byl ten kopec porostlý vinohradem a protože patřil měšťanu Vítkovi z Hory, tak se podle něj i jmenoval - Vítkova hora. Stručně Vítkov.

'Toho času uherský král Zikmund držel mocně s domácími i cizími pole proti Pražskému městu a zamýšlet obsaditi svými lidmi vrch hlízko šibenice, zvaný Vítkova hora, aby sevřel Prahu jako třetím hradem tak, že by nebyl Pražskému městu otevřen žádný volný dovoz potravin. Předvídaje to Jan Žižka, hejtman táborský, dal bez odkladu ihned na svrchujmenované hoře postavit dva sruby a kázal je okopati malým příkopem a obehnati zdí z hlíny a kamení. A skrze ten srub podivuhodně dal všemohoucí Pán zachránění Pražskému městu, takže se nepřátelé, na tom místě poražení, více nepokusili tak nepřátelsky napadnouti město.'

Tak daleko však ještě nejsme. Na Špitálském poli pod Vítkovou horou je pořád klid. Zato se náramně činí husitská diplomacie. A nejenom diplomacie. O tom svědčí i list Pražanů do Benátek: 'City a snahy panovavší té doby v Praze jeví se nejpatrněji v psaní poslaném dne 10. července Benátčanům, jímž Pražané vyzvali republiku k spolku brannému proti společným jejich nepřátelům, králi Zikmundovi totiž a Albrechtovi Rakouskému. Pravili tam, že Zikmund sám pronesl ústy vlastními, že se svatě zapřísáhl zkrotiti a potrestati vzpouru českou, byť měl i celé království zhubiti a v popel obrátiti, krajiny české jiným národem znova zalidniti a nejen všecky koruny své, ale i tělo a duši vlastně nasaditi měl; a když prý pokorně od nich prošen, aby nezapomínal na zemi, která ho zrodila, ni na národ, z něhož vyrostl, začal na způsob šílence tím vztekleji se sápati. Nyní svolal pomocí papežovou ze všech krajin vojsko a obklíčil město jejich, aby provedl úmysl svůj a povraždil všechny věrné křesťany až do těch nemluvňátek, oni ale že se nestrachují a odolati budou uměti, a nabízeli Benátčanům hned několik tisíc oděnců k službě jejich, chtěli-li by vstoupiti s nimi v závazek spolku branného.'

Z toho plánu na vojenský pakt Praha - Benátky nic nebylo. Už se to nestihlo. Prakticky dva dny po odeslání dopisu se začaly v Praze dít věci. 'Hora Vítkova, nyní Žižkov zvaná,' dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka, 'bere začátek v nevelkém vzdálí od Nového Města pražského, proti němuž obrácen jest západní konec její v podobě homolovité. Odtud táhne se hřeben do dálky ve směru bezmála východním skoro na tři čtvrti míle cesty až mimo ves Hrdlořezy; ale jen asi ne čtvrt hodiny cesty zůstává stejně vysoký, a zde spadá půlnoční stráň příkře dolů nad rovinou vztahující se až k řece Vltavě, kdež nyní jest předměstí Karlín; tehdáž rovina slula polem Špitálským. Na jižní straně schyluje se hora něco méně příkře (byla tam tenkrát zdělána vinice). Dále na východ hřeben jest nižší a ze strany půlnoční lehčeji přístupný, protože se hora pozvolna schyluje do krajiny.'

V pátek ( to bylo dvanáctého července) se uherské vojsko dostalo do bitky s Čechy před kartouzským klášterem u dnešního Smíchova. V sobotu 13. července se přebrodila větší skupina jezdců s úkolem vyzkoušet pevnost pražské obrany v prostoru Špitálského pole ( my už víme, že se nacházelo na území dnešního Karlína). Pražané začali ihned vyzvánět na poplach a aniž by se náležitě sešikovali, vyrazili uspořádaně nepříteli vstříc. Tato první skupinka se dala brzy na ústup - proti rozvinuté jízdě byla v nevýhodě - mezitím se však hejtmanům podařilo zformovat silné výpadové jednotky, které naopak donutily k ústupu Zikmundovy křižáky. Na bojišti zanechaly obě strany několik mrtvých, ale vzájemný poměr sil to nemohlo nijak ovlivnit. Křižáci větší střetnutí neriskovali. Zatím. Svého cíle ale dosáhli. Ověřili si, jak dalece je husitská Praha připravena, a současně naznačili, že hlavní útok povedou proti jejím hradbám. Průzkum bojem jim vyšel dokonale.

'Potom nazítří, totiž v neděli po svaté Markétě, asi o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice, a po jeho dobytí aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu, z Vyšehradu a ze Špitálského pole. Když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek.'

Žižka nevěřil tomu, že Zikmund zaútočí na město. Jeho vojenské zkušenosti ho přesvědčovaly o něčem jiném. Zikmund nechtěl skutečně vyrazit přímo proti Praze. On i jeho vojevůdce, mezi který nejvíc proslul Ital Pippo Spano, věděli, že úder musejí vést proti Vítkově hoře. Všechny ty hrátky křižáků byly jenom takovou léčkou. Měly sloužit k odvrácení pozornosti a k ochromení města, které ani na chvilku neotevře svoje brány. Což nevyšlo. Pražané prý nechali po celý čas svého obležení městské brány otevřené.

'Podél Vítkovy hory vedly dvě silnice do Prahy jak doposud - jedna přes Špitálské pole do brány Poříčské' (tedy z Karlína přes Florenc do ulice Na Poříčí), 'druhá na polední straně do brány Horské čili Nové.' (Horská brána stála na konci Hybernské ulice, poblíž dnešního Masarykova nádraží.) 'Žižka vytáhnuv s tábory ven za město zaujal postavení na hoře, ve kterém se ohradil, udělav dva sruby dřevěné, prý na způsob dvou jizeb, tj. čtyřhranné, jeden nepochybně na kraji hřebenu obráceném k městu, druhý v povzdálí. Okolo každého srubu byla narychlo udělána zeď z kamení a ze hlíny a obehnána příkopem. K ochraně vojska sloužila příkrost strání, zvláště na půlnoční straně naprosto nepřístupných.'

14. července 1420 zvonily pražské zvony o sto šest. Nikoli proto, že byla neděle ráno. Zvonily k mobilisaci. Špitálské pole se postupně zaplňovalo pestrobarevným křižáckým vojskem, jenomže, to podstatné, co se zrovna dělo, to zůstávalo očím stálých i dočasných obyvatel města skryto. Míšeňský zemský hejtman Heinrich z Isenburku a jeho oddíl, složený z několika stovek míšeňských i rakouských bojovníků přebrodil ve vší tichosti u Libně řeku. Za zády křižáků (ti stáli na Špitálském poli v bezpečné vzdálenosti od pražských hradeb) stoupali koně s jezdci nahoru pozvolnou strání, aby od východu zaútočili na tvrz na Vítkově hoře. Ocitli se u vinice, které se říkalo Ohrada. Za chvilku se budou moci rozjet přímo proti Žižkovu opevnění. Předpokládaný drtivý nápor oplechovaných křižáků ztlumil úzký hřeben Vítkovy hory, a taky příkopy, ty ovšem měly sloužit spíš jako překážka pro koně. Nedělní odpoledne pokročilo, ale slunce pálilo pořád stejně. Nekonečné houfy křižáků se brodily přes Vltavu, zaplavovaly Špitálské pole, hrozilo nebezpečí, že proniknou do města. Husité na obou mosteckých věžích zase pozorovali, jak nepřátelský oddíl sestupuje z Pražského hradu a přes poničenou Malou Stranu míří k Saskému domu. Zbýval ještě Vyšehrad. Když udeří ještě Vyšehradští, tak se Praha bude nucena bránit na několika místech najednou. Jenomže Žižka si myslel, jak už jsme si řekli, svoje. On si to nemyslel. On věděl, že útok povede na Vítkovu horu. Což ovšem nebylo zdaleka jednoduché, protože se na hřbet kopce vedle sebe vměstnalo jenom několik bojovníků. K prvnímu příkopu vjížděli jako do trychtýře Koně se před tou nenadálou překážkou začali vzpínat, ale dál nemohli. Zezadu na ně tlačili další a další. V tu chvíli je husité zasypali kamením a šípy. Na okamžik nastal zmatek; ten ale netrval dlouho. Někteří křižáci seskočili z koně a bez ohledu na kameny zdolali první i druhý příkop. Za nimi se vydali další. V krátké chvíli zněl nad třetím příkopem před nízkou zdí vítězný křižácký pokřik. 'Míšeňští jezdci se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli srub a obsadili příkop i viničnou věž, kterou nechal na vinici vybudovat její původní majitel a Žižka ji využil jako součást improvizované tvrze.' Heinrich z Isenburku se bil na špici. Do chvíle, než utrpěl smrtelné zranění. 'Na jižní straně Vítkovy hory bylo pěším snadno dorážeti na jezdce zbraní rozličnou - ti pro příkrost hory se nemohli na ně rozjeti. Takovým nějakým způsobem se stalo, že nepřátelé dorážející na srub, z něhož ustavičně házeno jest na ně kamením a šípy, nemohli couvati pro nával zadnějších zástupů svých vlastních, jedni sedali na zem a chránili se pouze štíty proti střelám a kamenům, jiní přitištěni byli na půlnoční kraj hory, kde padali z příkré stráně a lámali si vazy, druzí pak v boji přišli o život. V zápase tom na hřbetě hory Vítkovy padl hlavní vůdce Míšňanů Heinrich z Isenburka a 144 dalších bojovníků.' Jeho bezvládné tělo však útočníky ještě nestačilo dostatečně odradit. Začali šplhat na zídku a dobýval se přímo na území pevnůstky. 'A když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země kamení, a dvě ženy s jednou dívkou a asi s šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bráni-li, neboť neměli šípů ani prachu do houfnic. A tak jedna z žen, třebas bez zbroje, překonávala odvahu mužů, nechtějíc ani o krok uhnouti z místa, a volala: Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti! A tak zmužile bojujíc byla zabita a vydechla duši.'