BRATR JAN PALEČEK

BRATR JAN PALEČEK

'Ať si nikdo nemyslí, že uslyší vyprávění o malinkatém Palečkovi z pohádky. S tím neměl bratr Jan Paleček vůbec nic společného. Byl to zeman, rytíř, velký byl jako každý jiný, a protože pocházel ze vsi Pálče, říkali mu Jan Pálček nebo také Paleček.'
Možná, že to nebylo tak docela bez komplikací, jak naznačuje i Hiršalova báseň:
Paleček se zamyslil a pravil:
Tohle, brachu, není pro mě nic!
Nejsem šašek, abych krále bavil.
Sloužím dětem, to je myslím víc.
Po bedlivém uvážení ale
rozhodl se službu přece vzít.
Budu bláznem vznešeného krále,
o čem chci, s ním mohu promluvit.
Ať už dá či nedá na mou radu,
vždy mu řeknu pravdu do očí.
Pak se vydal s poslem cestou k hradu
po břehu a skalním úbočí.
Dvořané i prostí služebníci -
Palečka měl brzy každý rád.
I král Jiří rozjasnil se v líci,
když Paleček začal žertovat.
Mnohokráte však se přitrefilo,
že mu řekl, co se jiný bál.
Nu - a králi se to zalíbilo.
Palečkovi proto sluchu přál.
Ostatní už dopovíme krátce:
Tak se stal náš bratr Paleček
z blázna brzy králův hlavní rádce,
jehož sláva přetrvala věk.
Vezměme si situaci takového mocného pána. Hodně mocného. Dnes to již (bohužel) není zvykem, ale v časech krále Jiřího býval pro takového vysokého politického činitele šašek samozřejmostí. Což platilo o královském, šlechtickém nebo biskupském šaš-kovi - to bývala služba, to bývalo zaměstnání. Říkalo se mu dvorní šašek, dvorní blázen nebo blázen mužík. Každý mocný pán se jednou za čas ve svém zvláštním postavení cítil jaksi osamělý (což myslím platí i dodnes), a taky nejistý a ohrožený (i tomu se dnes ti nahoře nevyhnou). Ti, kterým vládl, se ho báli. Lichotili mu, podlézali, podkuřovali, leccos mu tajili, leccos mu nalhávali. (Dnešní politik na tom myslím není o moc lépe.) Báli se ho, a on se bál také. Přesvědčoval se, že lidem kolem sebe nemůže tak docela věřit. A některým už vůbec ne. Lekal se, že proti němu něco chystají. Viděl, že je obklopen neupřímností, intrikami a lstí. (Ubozí mocní.) A tak se obvykle některý obyčejný a nevýznamný človíček. třeba nějaký sluha. stal jeho důvěrníkem, jeho okem a uchem. On takový jedinec, do dvorského soupeření o prospěch nezapletený, míval také skutečně často pravdu. Byl nezávislý a tak mohl vidět obyčejné věci jasně a soudil zdravým rozumem. A tento prostý zdravý rozum a prostořekou otevřenost chtěl a potřeboval mít blízko sebe každý monarcha, každý velmož. (Dnes takové zrcadlo zhusta nastavují sdělovací prostředky. A velmoži se diví, když v nich vidí svoji vlastní křivou hubu.)
'Bratr Jan Paleček chodil s králem Jiřím i do královské rady mezi nejmocnější pány, kam jinak nikdo neměl přístup. Kdykoli král Palečka v radě neviděl, bývalo mu po něm teskno. Nevysedával totiž bratr Paleček v královské radě zbůhdarma. Sepsal si vždycky jedno po druhém jména všech pánů, kteří tam v radě seděli a stáli, a královo jméno připsal naposled. A dával dobrý pozor a pečlivě sledoval, co který z českých pánů králi radí. Když některý radil upřímně, k obecnému prospěchu země, tu udělal u jeho jména přímou čáru. Kdokoli ale radil neupřímně a lstivě, k prospěchu svému, tomu připsal ke jménu čáru křivou.
A nakonec, když rada měla být uzavřena a chystal se promluvit sám král Jiří, volal na něho bratr Paleček od svého stolku u dveří: Bratře králi, přímě, přímě mluv! Neboť o tvou duši běží, a o lidi i o celou zem! o tom, o čem se rokovalo, vedli jiní, bratr Paleček však bděl nad tím nejdůležitějším - nad přímostí a upřímností rádců. A když potom král Jiří vycházel s pány z radní síně, ptával se Palečka: Copak jsi to psal? - Napsal jsem tebe a pány bratry, kteří ti radí, bratře králi. Každý z českých pánů se měl na pozoru, aby král nenašel v Palečkově zápisu u svého jména čáru křivou.' Těch tabulek se jmény měl zřejmě bratr Paleček v zásobě několik druhů. 'Na zvláštní tabulku si poznamenával jména těch, kteří vyvedli nějakou hloupost.' Jednoho dnes uviděl šéf státu na tabulce i svoje jméno.'Proč jsi mne sem napsal? - Copak to není hloupost, svěřit nějakému člověku bez jediné záruky náramnou sumu peněz na zakoupení škadrony koní v cizí zemi? Ten se už víckrát nevrátí a neuvidíš ani koně, ani peníze! - A co když se vrátí? - Pak smažu tvoje jméno a napíšu jeho!'
Šaškovství býval úřad. Klasik českého humoru Jan Werich jednou řekl, že šašek je instituce kulturně politická. A ještě dodal, že takový šašek králi řekl to, co potřeboval slyšet, král mu za to zaplatil kopancem, za pravdu se vždycky platí kopancem, to je mezinárodně uznávané platidlo a jelo se dál močálem černým podél bílých skal. Nesmrtelný citát. Ale postavení šaška u dvora bylo skutečně takové. inu, speciální. On totiž směl, ba dokonce měl za úkol říkat pravdu, avšak většinou jen jako své vlastní bláznovství. Chodil obvykle ve zvláštním bláznovském šatě, hodně pestrém a s rolničkami. Mohl si dovolit poukázat i na věci, kterých si jinak nikdo nesměl ani všimnout. Byl přece blázen, člověk bez rozumu, a nikdo ho tudíž nemohl volat k odpovědnosti. Jeho šaškovský šat byl znamením jeho méněcennosti. Šaškovský úřad zastávali případ od případu lidé mimořádně malého vzrůstu, někdy to zase byli lidé všelijak tělesně postižení, a někdy opravdu osoby bez rozumu. Jindy měli páni jako šašky lidi lstivé, mazané chytráky a donašeče. A jindy zase měl král naopak šašky dobré a veselé, často to bývali kumštýři. A šašek krále Václava IV. Žito byl podle pověsti dokonce kouzelník. Čili - jak vidno - záleželo na pánovi, jakého šaška si zvolil. (Dnešní politikové mají poradce, kteří však úrovně profesionálních šašků zdaleka nedosahují.)
Úřad dvorního šaška byl vždycky nejlépe zastáván moudrým bláznem. Jedině člověk duchaplný, důvtipný a mravně opravdový, člověk až do bláznovství sloužící pravdě mohl být u dvora zastáncem slabých.
Že byl Jiří štědrý král,
často na hrad hosty zval,
aby s nimi hodoval.
Na výzvu a na pozvání
urození vzácní páni
sjížděli se k hodování.
Jak to odjakživa bývá,
kde se hoduje a zpívá,
tam tečou i proudy piva.
Jaký div, že k panovníku
přišlo s řečí pochlebníků
mnoho různých příživníků.
A tu jednou jeden z nich,
když si řádně napsal břich,
nestyděl se ostatních:
s tváří štvance vprostřed tance
vrazil si do svého rance
kýtu z pečeného kance.
Hned se ale hrozně lek´,
neboť dřív, než pět by řek´,
stál u něho Paleček.
Povídá mu: Inu, synu,
Bůh ti odpusť všecku vinu,
že tak myslíš na rodinu.
Vzal jsi s sebou tenhle ranec,
nejsi přece nenažranec,
že nemáte doma žvanec.
Drzoun dostal strašný vztek:
'Koukej, blázne,' na to řek´,
'kdybys nebyl nevzdělanec,
věděl bys, že tenhle ranec
je můj druhý žaludek.'
Při té řeči kráčel dál,
pečivo a dorty bral,
ranec otvíral a cpal.
Paleček se na to dívá,
nic neříká, hlavou kývá
a pak vezme korbel piva.
'Počkej, brachu, nesmíš kvapit,
mohla by tě nemoc trápit,
ta jídla je nutno zapít!'
A hned vchrstl s těmi slovy
plný korbel drzounovi
na maso a na cukroví
Smál se šašek, smál se král,
celý sál se rozchechtal.
Nenasyta prchal v chvatu
bez rance i bez kabátu,
jak by ho sám ďábel štval.
Paleček měl v popisu práce dobrou náladu a veselou mysl českého královského dvora. Jeho plat: Dostával od krále Jiřího každou sobotu 15 bílých grošů, což nebylo málo, neboť od dob krále Holce, kdy byla za groš ovce, zase tak moc nepodražilo; naopak spíše zlevnilo, neboť nastala hospodářská konjunktura. Paleček bydlel na Pražském hradě a jídal v hradním čeledníku. Pestrý šaškovský šat s rolničkami však nenosil. Chodil v suknici jako prostí lidé, takže se od nich ústrojem nelišil. Svůj oděv však často daroval nějakému chudákovi, který ho potřeboval víc než on sám. (Král mu vždycky ochotně věnoval jiný.) Když byl Jiřík zaměstnán svými vladařskými povinnosti (čemuž se tento král věnoval daleko víc než jeho předchůdci, jakož i následovníci na českém trůně), odcházel Paleček z královského hradu tam, kam ho srdce táhlo. Potuloval se po Praze nebo po blízkých vesnicích, hovořil s lidmi, pomáhal radou, penězi i prací svých rukou.
Paleček měl chudé lidi rád,
chodíval k nim často pracovat.
U malého chalupníčka kdesi
za Kostelcem nad Černými lesy
od časného rána bez oddechu
pomáhal pošívat slámou střechu.
Jak tak kouká dolů při té práci -
pro pána! - kdo se tu netrmácí:
krásný kočár jede úvozem,
o kus dál pak, pěšky za vozem
kráčí mlčky, v tichém rozjímání
královna - ta urozená paní!
V zadumání sklání sličnou hlavu.
do kláštera míří, na Sázavu,
domnívá se ve své zbožnosti,
že tou poutí dojde milosti.
Komorník, co seděl na kozlíku,
shlédl Palečka a v mžiku
upozornil na něj bez váhání
pěšky jdoucí urozenou paní.
Ta Palečka dala zavolat:
'Řekni, bratře, že mi může dát
nebe spásu za mou zbožnou pouť!'
'Vzácná sestro, těžko rozhodnout.
Budou-li spaseni povaleči,
co jdou pěšky dálku ještě větší,
trhani a líní vandráci,
kterým nesmíš špitnout o práci,
dojdeš i ty, královno má, asi
odměny a milosti i spásy.
Kdybys ovšem (jako pilná žena)
sedla doma v jizbě u vřetena,
z příze potom plátna natkala
a z něj chudým prádlo rozdala,
jistě bys, všem zbožným na podiv,
došla spásy, vzácná sestro, dřív!'
Královna se hrozně zachmuřila.
Pak se ale chvíli zamyslila
a po krátké, tiché úvaze
ujížděla zpátky ku Praze.
Chudým sice košil nenašila,
na pouti však víckrát nechodila.
On byl bratr Paleček tím svým moudrým bláznovstvím takovým dokonalým vtělením českého ducha té doby. A jak se to jeho vtělení projevovalo? Že zdánlivě nerozumně, bláhově, pošetile, ale ve skutečností se vší opravdovostí chytal tehdejší věrouku za slovo. Kde mluvili kněží o spravedlnosti, žádal skutečnou spravedlnost. Kde mluvili o pravdě, byl důsledně pravdivý. Tím usvědčoval z klamu, lsti a přetvářky každého, kdo vznešenými slovy přikrýval svou vlastní nepoctivost, kdo se odvolával na Boha a člověka vedle sebe neviděl. V Palečkových historkách je doklad o takovém jednání na každém stránce. Každá ho ukazuje jako skutečného mudrce, který bere vážně a doslova přikázání desatera: 'Miluj svého bližního jako sebe samého.' A tím bližním, který zasluhuje lásku a pomoc, je pro něj hlavně a v první řadě člověk ubohý, slabý, trpící. Je to každý, kterému se děje křivda, kdo zůstává opuštěn bez práv a bez pomoci. (Ideální kandidát na úřad českého ombudsmana)
'Když jedenkrát vyšel Paleček poříčskou branou za město, spatřil tam nemocného ubožáka, který ležel na hnojišti. Toho člověka nevzali do špitálu a nechali ho tam hynout, protože byl plný boláků a lid se báli nákazy. Jakmile Paleček nešťastníka uviděl, pojala ho veliká lítost a zastyděl se, že se ho ostatní štítí. Sám jej však do špitálu odnést nemohl, i rozeběhl se do Prahy a zamířil do Týna k arcibiskupu mistru Janu Rokycanovi a řekli mu: ´Ach, zle je, zle je, bratře Rokycano! Nalezl jsem za městem v hnoji zakopané tělo boží. A prosím tebe, co nejrychleji můžeš, vyprav se mnou čtyři studenty, aby mi to tělo boží pomohli vyzvednout a se vší úctou k takové svátosti přinésti k tobě.´ Když uslyšel ta slova, domníval se arcibiskup, že Paleček nalezl pohozenou svátost oltářní, nazývanou křesťany tělo Kristovo. A vypravil tedy s Palečkem čtyři studenty s nosítky a zvonečky, aby svátost přinesli k němu do kostela. Paleček dovedl studenty k nemocnému, kterého naložili na nosítka a nahého a zuboženého přinesli arcibiskupovi. Velmi se podivil arcibiskup, když uviděl, jaký nečekaný náklad mu přinášejí do týnské fary, ale Paleček pravil: ´Nuže zde je, bratře Rokycano, to ubohé tělo boží, zde ti přinášíme samotného Krista Pána. Dej ho obléci a postarej se o něho milosrdně, jak to učíš své věřící. Říkáš přece v kázáních, že co dobrého činíme i nejubožejšímu stvoření božímu, samému Bohu činíme.´ I musel dát arcibiskup toho ubožáka obléci a donést do špitálu, teprve pak se Paleček spokojeně rozloučil a odešel.'
Kolik se zachovalo o rytíři Janu Palečkovi zpráv z jeho doby? Ani jedna. Teprve ve Všehrdových knihách devaterých se poprvé vyskytlo Palečkovo jméno, což ale bylo až roku 1508. O jeho životě se zachovaly jenom kusé zprávy - tři rukopisy a dva tisky z předbělohorské doby. Zásluhou sběratelů a básníků vstoupil Paleček do obrozenecké doby i do umělé literatury. Psali o něm Frič, Erben, Neruda, Čech, Jirásek. Jeho historky dobře znají i Němci a Poláci, a také Rusové, protože je převyprávěl nikdo menší než Lev Nikolajevič Tolstoj. Ba i zveršování se dočkal. Hiršalovy básničky patří v celé palečkografii k tomu nejlíbeznějšímu
Na vysokém nebi slunce stálo,
u krále se právě obědvalo.
V pátek míval Jiří ve zvyku
jídat ryby z českých rybníků.
Smažili se proto na pekáči
sumci, štiky, kapři-jikrnáči,
úhoři i menší rybičky:
mřenky, líni, drobné běličky.
Libá vůně táhla od kuchyně
chodbami až do hodovní síně,
kde zasedl v družném hovoru
s celým dvorem Jiří ke stolu.
Král s královnou neseděli sami.
Byli s nimi rytíři i dámy,
knížata a jíní šlechtici.
Pážata a lidé sloužící
obědvali blízko dveří spolu
u jiného dubového stolu.
Dnes tu s nimi seděl dobrý známý:
Paleček - a zvonil rolničkami,
chvíli smál se, hned zas ústa křivil,
třásl hlavou, jako by se divil,
když se na svou mísu podíval
a pak na tu, z které jedl král.
V obou mísách totiž ryby byly,
co v kuchyni k jídlu usmažili.
Z těch, co dali na královský stůl,
byla každá tlustá jako kůl,
a v té druhé míse pro sloužící
tísnili se - rybí trpaslíci.
Paleček se znovu pousmál.
Jednu malou mřenku z mísy vzal,
dal ji k uchu, prosil rybičku:
'Nevíš, rybko, o mém bratříčku?'
Po chvilce vzal z mísy jinou zas.
Tak se vyptal za kratičký čas
všech těch rybek, co mu k jídlu dali.
Kuchtíci to donesli hned králi,
jaká je tu pěkná zábava,
když se strávník rybek vyptává.
Král Palečka nechal zavolat:
'Jak se blázne těch ryb můžeš ptát?
Vždyť jsou němé, mluvit neumí!'
'Bratře králi, mně však rozumí!
Šeptají mi všecky svorně ale,
že jsou ještě slaboučké a malé.
Měl jsem bratra, který rybařil,
před rokem se, chudák, utopil.
A z těch rybek každá o něm říká:
,Jakpak bych mohla znát nebožtíka?
Před rokem jsem byla ještě dítě,
pak mě z vody vylovily sítě.
O tvém bratru budou bezpochyby
vědět však ty velikánské ryby,
které tehdy odrostly už škole. '
Máš je, pane, v míse na svém stole.'
Král se smál a volal na kuchtíky:
'Odneste ty rybí trpaslíky!'
Paleček měl v malý okamžik
mísy sumců, úhořů a štik,
a tak s ním i mladá pážata
jedla ryby jako knížata.
My jsme ještě k tomu neradostnému datu ještě nedorazili, ale ona je to stejně obecně povědomá věc, že král Jiří zemřel v pouhých jedenapadesáti letech. Jeho šašek, rytíř a bratr Jan Paleček odešel na věčnost rok předtím, tedy 1470, jemu však už bylo kolem sedmdesáti. 'O bláznech dvorských račte věděti, že blázen přirozený jest veliké utěšení lidem rozumným,' napsal kdysi mistr Pavel Žídek ve svém spise Správovna, který věnoval Jiřímu z Poděbrad a ve kterém podával českému panovníkovi rady, kterak vládnout lidu i sobě a jakými zákony morálními i společenskými se řídit. Bratr Paleček si od něj vysloužil uznalé přízvisko 'český filosof za krále Jiřího.'