BYLO JICH DVANÁCT JAKO APOŠTOLŮ

BYLO JICH DVANÁCT JAKO APOŠTOLŮ

'Úskoky ďábla jsou nevyčerpatelné, ale zmařeny jsou dobrotivostí božskou. Aby vyhladil svaté náboženství a zahubil nesčíslné množství duší, nepřítel pokolení lidského si usmyslil svést mnicha a proniknout jej hrozným svým duchem. Právě mnich nedůvěřoval dílu mnichovu. Aby se moudrost boží nezdála menší nežli lest hadova, proti novým houfům nevěřících bylo třeba postavili nové voje věřících.'

Toto svědectví máme z pera jistého pana Orlandiniho. Muž ten jest autorem dílka jménem Historia Societatis Jesu neboli Historie Tovaryšstva Ježíšova. Nové voje věřících se začaly houfovat zanedlouho poté, co jistá dělová koule přilétla do obléhaného navarrského města Pamplony (v dnešním Španělsku) a tam roztříštila holenní kost pravé nohy a lehce pochroumala nohu levou jednomu z jejích obránců. Jeho jméno? Inigo López de Loyola. Občanské povolání? Člen osobní stráže navarrského místokrále. Nedávno povýšen na důstojníka. Nešťastník ten byl už zaopatřen svátostí umírajících, ale kmotřička si pro něj nepřišla. Jako rekonvalescent hodně četl, ale zatímco dřív hltal rytířské a dobrodružné romány, teď bral často do rukou životopisy světců a také Kristovu biografii, a nečinil tak bezmyšlenkovitě, jemu jedna myšlenka vyvstala v hlavě a on se jí nemohl zbavit. 'Četba rytířských dobrodružství mi jitřila mysl, avšak knihy o svatých mi přinášely klid duše a já pocítil touhu vykonat velké věci ve službách Božích.'

Velké věci? Jaké velké věci měl Inigo na mysli? I když se stále necítil dobře (pravá noha zůstala o něco kratší a působila mu při pohybu potíže), vydal se do benediktinského kláštera v Montserratu u Barcelony. Tady odložil světský šat a přijal poutnickou hůl a vydal se do Svaté země. Když se vrátil domů, začal studovat. Bylo mu třicet let - na studenta poměrně zralý věk. Skoro přezrálý, leč Inigo se nedal a přes všecky tělesné neduhy dostudoval. Kromě zmrzačené nohy ho celý život trápil žaludek (až při pitvě se zjistilo, že to nebyl žaludek, ale žlučové kameny). Titul magistra filosofie získal v Paříži, a tady našel i několik spřízněných duší, se kterými se o něco později založil organizaci s Ježíšovým jménem. 27. září 1540 byla papežskou bulou schválena Societas Iesu, což je novočesky Ježíšova společnost, ale my si ji pamatujeme postaru jako Tovaryšstvo Ježíšovo. Neboli: Jezuité.

'Stalo se to přesně dne 18. dubna Léta Páně 1556. Dvanáct mužů v černých hábitech se vypravilo v lednu z Říma na přání Ignáce z Loyoly a zamířilo do centra Českého království, aby se tu stali vzpruhou skomírajícího katolického náboženství. Vedle je otec Ursmar Goisson z Lutychu. Většina z toho apoštolského počtu dvanácti pocházela rovněž z oblasti španělského Nizozemí (nynější Belgie), jen někteří byli z německých zemí Říše a ze Středomoří. Na své příští poslání se připravovali v římské řádové koleji a byli vybráni nejen podle svých schopností a odborných znalostí, ale museli být mocni německého jazyka. Podle řádových pravidel se očekávalo, že ti, kteří zůstanou v Praze déle, se naučí česky.'

Tyto informace máme od historičky doktorky Ivany Čornejové. Shromáždila je ve své knize. I když se v ní mluví také o jezuitech na Moravě, nese název Tovaryšstvo Ježíšovo - Jezuité v Čechách. Šestnáct let po založení tohoto neobyčejně životaschopného řádu měli jezuité svoje. říkejme jim třeba 'pobočky.' v Itálii, ve Španělsku, v Portugalsku. ale také ve východní Indii. Mezi místa, kam své druhy vyslal ještě osobně Inigo z Loyoly (který se stal mezitím generálem neboli nejvyšším představeným a začal se podepisovat jako Ignatius, tedy Ignác), mezi ta místa patřila i Praha. 'Jděte,' požehnal kroky dvanácti jezuitských 'apoštolů' papež, 'jděte jako beránci mezi vlky.' (Takovou jsme tehdy měli pověst.) 'Nemějte strachu, Kristus jest v čele vašem. Buďte opatrní, prostní jako holubice, a vyžádá-li toho dobro obecné nebo náboženství, neváhejte a obětujte své životy v boji svatém.'

Jejich cesta přes Německo k nám nebyla hezká. Místní obyvatelé je tupili (místní obyvatelé byli totiž většinou luteráni), házeli po nich kamením, a taky je nutili, aby v postní dny jedli maso. 'Doufám, že jako země dobrý přinesete užitek v trpělivosti a budete svaté sémě, ze kterého časem vzroste velmi hojná služba Bohu na pomoc katolickému náboženství.' Tato slova stála v listě Ignáce z Loyoly, předurčeném prvnímu rektorovi pražského jezuitského kolegia Ursmaru Goissonovi. Byl datován zhruba dva měsíce po příchodu jezuitů do Českého království a necelé dva měsíce před Ignácovou smrtí. 'Neboť i když nástroje jsou slabé, je milost Boha, Pána našeho, velmi silná a mocná, a té Vám bude (v to doufám pevně) udělováno hojně.' V té době měl už nový řád u nás svoje sídlo. Byl jím dominikánský klášter u svatého Klimenta v Praze, nedaleko staroměstské paty Kamenného (neboli Karlova) mostu. V tom klášteře zbyli jenom dva dominikáni a ti se brzy nato odstěhovali. Tento svatoklimentský objekt neboli Klementinum zůstal jezuitům celých dalších 220 let. 'Ferdinand I. byl jedním z prvních panovníků, kteří předvídali příští osudy Tovaryšstva,' informuje nás francouzský historik a znalec českých dějin Ernest Denis. 'Neuplynulo ani deset let od stvrzení řádu papežem a král již žádal Ignáce, aby mu poslal několik řeholníků.' I za Ferdinanda I. byly země koruny české 'královstvím dvojího lidu.' Na jedné straně nebyl arcibiskupský stolec v Praze obsazen, na straně druhé mnohé fary (hlavně na západu Čech a na Moravě) prosperovaly pod ochranou katolických patronů nerušeně dál. Omezeně fungovaly i kláštery, i když některé (popravdě) spíš živořily. Kromě nedostatečného personálního zajištění (řečeno dnešním jazykem: nebyli lidi) jim chybělo i kdysi skvělé pozemkové vlastnictví. Rozebrali si je. Nejenom kališníci, 'věrní husité,' ale i 'věrná' katolická světská vrchnost. O restitucích nemohla být ani řeč. Přesto u nás po skončení všech těch krvavých válek zavládla jistá vzájemná snášenlivost. 'Byla to tolerance z nutnosti,' tak ten stav výstižně charakterizoval historik profesor František Šmahel.

'Pravým zakladatelem misie jezuitské v Němcích byl Petr Canisius. Narodil se v holandském Nijmegenu, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a stal se katolickým reformátorem v říši. Vynikaje velkou moudrostí, chytrostí a ctižádostivostí získal si přízeň císaře, že ho ten povolal do Vídně a jmenoval do dvorním kazatelem. Ba dlouho naň naléhal, aby přijal biskupství vídeňské. Ferdinand daroval jezuitům vídeňským klášter karmelitánský, dvě stolice na universitě a svěřoval jim důležité úkoly diplomatické.' A právě Petr Canisius dostal úkol velevýznamný: zjistit, nakolik je reálné působení jezuitů u nás. 'Bylo by s prospěchem, aby všecky kacířské knihy, kolik se jich bedlivým pátráním najde u knihkupců a soukromníků, byly buď páleny anebo vyváženy ven ze všech královských zemí,' tohle radil v dopise Canisiovi generál řádu Ignác, pozdější světec. 'Ale o upalování kacířů a o zavedení inkvizice v těch zemích nemluvím, poněvadž se to jeví nad chápavost Německa, v jakém je nyní stavu. Kdo nazve kacíře evangelíky, tomu by měla být uložena nějaká pokuta, aby se zlý duch neradoval, že si nepřátelé evangelia a kříže Kristova osobují jméno, které je v rozporu s činy. A měli by být nazýváni vlastním jménem, totiž „kacíři“, aby se lidé zhrozili při pouhém vyslovení jméně těch, kdo jsou takoví, a smrtonosný jed nebyl zakrýván rouškou spásného jména.' Svatý Ignác zřejmě neměl k protestantům nějaké zvláštní ohledy. 'Kacířství je nemoc horší než mor,' prakticky týmiž slovy se vyjádřil on i Jan Kalvín. Samozřejmě, že se lišili v pojetí, kdo takovým kacířem vlastně je, nicméně na obou stranách hořely hranice. Ať už v Kalvínově Ženevě, nebo kupříkladu na panství vzdělaného biskupa a podporovatele jezuitského řádu Julia Echtera ve Würzburku. Abychom to nezamluvili - Petr Canisius příchod jezuitů k nám doporučil. Přímo vřele. Navzdory přijetí, které věru nebylo právě přívětivé: 'Pryč s tím psem! ('Canis' znamená latinsky 'pes.') Pryč s tím psem, nad námi bdí Hus!' Čechové naň vskutku volali něco, co na hosty nevolá. 'On však obavy podobojích ukonejšil: jezuité nepřijdou prý, aby podněcovali hádky, nýbrž jen aby šířili nauky. Zda všem Čechům neběží o to, aby pastýři národa byli lépe prodchnuti svými povinnostmi?' Ignáci z Loyoly pak Petr Canisius písemně doporučil, že v Království českém je nadobyčej vhodná půda. Husitství a podobojí vůbec jest kacířstvím již značně vyčpělým, a kromě toho: jeho přívrženci se mezi sebou značně přou. Trošku to sice trvalo, ale vývoj mu dal za pravdu. Po Bílé hoře se český národ k římské církvi přiklonil až příliš snadno. 'Bezbožnost projevená tím, že se házelo kamením a chtěli bít kněze, kteří sloužili mši svatou, doufáme, že se nebude již opakovat,' psal budoucí světec Ignác do Prahy. 'Z Prahy očekáváme zprávu o počátku škol a kázání. Je dobře, že se posečkalo s jedním i druhým, aby se školy lépe upravily a učitelé se připravili a také kazatel se lépe naučil jazyku.'

V dubnu 1556 přišli jezuité k nám, a už na počátku července téhož roku zde zahájili vyučování na svých školách. Svatoklimentská kolej (tedy Klementinum) byla první jezuitskou kolejí v českých zemích. Katolická strana se zasloužila o to, že záhy přibyly další - v Olomouci, Brně, v Českém Krumlově, Chomutově, Jindřichově Hradci a v Kladsku. 'Žádný úkol jim není dosti nevděčný a nižádná povinnost dosti nebezpečná. Sami o sobě jsou velmi počestní lidé; setkáme-li se s nimi v historii nebo v životě, bezděčně pocítíme k nim úctu, často jakousi sympatii a někdy šetrný obdiv. Jsou skromní a učení, milí v chování, jejich oddanost jest upřímná a svůdná, zbožnost shovívavá a laskavá, tvrdší jsou k sobě nežli k jiným, znají svět a ač jej ovládají, povrhují jím; nad ně nikdo lépe nedovedl lovit duše, a po svém zakladateli zdědili neodolatelné kouzlo a schopnost být každému vším.' Tato slova věnoval jezuitům Ernst Denis, který k nim jinak ve svém srdci příliš sympatií nechoval. Jezuité se skutečně snažili uvést se u nás v tom nejlepším světle. Začali vysílat misie i do těch nejzapadlejších koutů země, navštěvovali nemocnice a věznice, zastávali se bědných a trpících. Nesahali k žádným násilným metodám, a ani k nim neradili.

'Jsouce vrženi do země, které neznali a jejíž řeči nerozuměli, měli proti sobě mimo předsudky kacířů žárlivost ostatních řádů a nedůvěru skoro všeho kněžstva katolického, jehož pokoj kalili. Zpočátku bylo zapotřebí zázraků, aby se udrželi, vyhledali si styky a zabezpečili prostředky. Žádný jiný řád do služby věci nepřinesl podobný soubor vlastní si odporujících: byli čilými mystiky, nadšenými politiky, diplomatickými apoštoly. V žádné době se nikdo tolik nepodivoval podobnému sdružení vědění dostatečně hlubokého a prostoty sdílné, odříkání a ctižádosti, pokory a nádhery, nezlomnosti a ohebnosti. Nebylo duše, k níž by nenalezli klíče. Velikou jejich převahou bylo, že poskytovali útulek lidem, jejichž svědomí tak dlouho trápeno bylo pochybnostmi a žíznilo po pokoji. U nich nebylo již hádek a nejasností: přinášeli učení jasné, přesné, určité v nejmenších podrobnostech.'