Bombardování Hirošimy a Nagasaki - Pohledem té doby - Krvavá Iwodžima

Bombardování Hirošimy a Nagasaki - Pohledem té doby

Část novinářů tvrdí, že si Američané si udělali z Japonska pokusnou střelnici a bombardování bylo z vojenského hlediska zbytečné. Skutečně?

Krvavá Iwodžima
V tichomoří se bojovalo úplně jinak než v Evropě. Tíha bojů ležela na bedrech námořnictva a námořní pěchoty, která platila krvavou daň za obsazení každého ostrova. Dobytí těchto zdánlivě bezvýznamných ostrovů (o mnohých z nich ještě začátkem 40-tých let dohromady nikdo nic nevěděl) bylo nezbytné pro vybudování základen nutných k napadení japonských mateřských ostrovů. Spojenecká vojska se tak krok za krokem přibližovala k Japonsku, vždy o kus daný přibližně doletem taktických letadel.

Klíčem k mateřským Japonským ostrovům byly dva ostrovy Iwodžima a Okinawa. Oba se staly noční můrou „kožených krků“ (přezdívka příslušníků americké námořní pěchoty) a ztráty byly mnohem vyšší než se předpokládalo v nejhorších odhadech. Na nich se dá demonstrovat odhodlání obránců.
Iwodžima byla od Tokia vzdálená zhruba 1000 km. To umožňovalo, aby B-29 dostaly stíhací doprovod na celou dobu, kdy se pohybovaly v dosahu japonských stíhaček a náletů se mohly účastnit i střední bombardéry. To si samozřejmě uměli spočítat i Japonci.
Od července 1944 měnili ženisté a důlní inženýři ostrov v pevnost se složitou spletí podzemních chodeb a bunkrů. Posádka byla posílena na 21 000 mužů a fanatismus obránců bezmezný.

Ostrůvek , který měl přibližně 8 km na délku a v nejširším místě 4 km na šířku byl šest týdnů bombardován dálkovými bombardéry z Marian, další čtyři dni trvalo bombardování dělostřeleckou palbou lodí (7 bitevních, 7 těžkých a 2 lehké křižníky) a nálety palubních bombardérů.
Invaze byla zahájena 19. února a ostrov byl oficiálně dobyt 14. března. To ale zdaleka neznamenalo, že boje skončily. Poslední koordinovaný sebevražedný útok „banzai“ byl zaznamenán 26. března a sporadické přestřelky ještě později.
Přes ohromnou palebnou převahu stálo Američany dobytí Iwo Jimy, 20 km² sopečného ostrova, kde nebylo nic než sopečný popel, škvára a tři letiště, ztrátu 25 851 mužů. Z toho padlo nebo bylo nezvěstných 5931.
O intenzitě bojů svědčí i to, že například 4. divize měla v D+5 pouhých 60% početních stavů. Většina čet přišla o své poručíky i seržanty a mnohým veleli desátníci nebo služebně nejstarší vojíni.
Z bezmála 21 000 japonských obránců bylo zajato pouhých 216 mužů a to ještě byli většinou Korejci zavlečení do pracovních oddílů. Všichni ostatní zahynuli v boji, spáchali sebevraždu nebo zemřeli zavaleni v jeskyních a podzemních úkrytech poničených palbou nebo výbuchy táhlých náloží.

Poslední bašta
Okinawa měla být v tomto směru ještě horší zkušeností. Ostrov je větší. Na délku má téměř 100 km na šířku v průměru kolem 15 km, se spoustou výběžků a zálivů. Celková plocha ostrova je 1140 km². Obrana, posilovaná od dubna 1944 nakonec, zahrnovala přes 110 000 mužů, včetně 62. pěší divize ostřílené během bojů v Číně a dobře vyzbrojené 24. pěší divize.
Jen v den vylodění byl ostrov bombardován námořní dělostřeleckou palbou, při které se spotřebovalo 44 825 granátů ráže nad 127 mm, 33 000 raket a 22 500 minometných granátů. Samotná vyloďovací operace byla zahájena 1.dubna 1945 a co do rozsahu byla srovnatelná pouze s operací Overlord. Účastnilo se jí 183 000 mužů a 1200 lodí přepravujících 747 000 tun výzbroje a dalšího materiálu. Ale stejně jako na Iwodžimě, ani tady nebyla materiální převaha příliš platná a většinu bojů bylo potřeba vybojovat s použitím plamenometů a granátů nebo nakonec muž proti muži pažbami, bodáky a polními lopatkami, za obrovských ztrát.

Zuřivé boje trvaly až do 2. července 1945. Američané zaplatili dobytí ostrova ztrátou 49 151 muže z toho 12 520 bylo mrtvých a nezvěstných. O urputnosti obránců svědčí fakt, že jich padlo 110 000. Kromě toho zahynulo nebo bylo raněno 42 000 civilistů.  Zajatých bylo na japonské poměry relativně dost, ale přesto to bylo jen 7400 mužů.
Během bitvy o Okinawu byly masově nasazeny sebevražedné letouny. Jen v období od 6. dubna do 22. června provedli Japonci 860 sebevražedných náletů námořními letouny, dalších 605 provedlo armádní letectvo. 

Hrůzné vzpomínky mají především námořníci hlídkových torpédoborců, které se stávaly nejčastějším cílem útoků pilotů kamikaze. Pro ilustraci do torpédoborce Aaron Ward během jediné hodiny narazilo sedm letounů a další byly sestřeleny. Vrak statečné lodi musel být odtažen.   
Po těchto zkušenostech začali spojenci připravovat operaci Olympic, invazi na Kjúšú, první z Japonských mateřských ostrovů. Operace, měla být zahájena 1. listopadu 1945. Podle prvních odhadů se jí mělo zúčastnit 766 000 mužů. Invaze na druhý ostrov Honšú, nazvaná operace Coronet měla svým rozsahem daleko zastínit Overlord. Naplánovaná byla na březen 1946 a v plánech se počítalo s nasazením 1,2 milionu mužů.. Ztráty obou operací se měly pohybovat mezi 250 000-500 000 mužů. Úměrně k tomu bylo možné odhadnou ztráty Japonců.
Strašné vyhlídky s ohledem na to, že svět byl ve válce už téměř šest let a jen vojenské ztráty na straně spojenců přesahovaly 31 milionů mužů (mrtvých a nezvěstných bylo více než 12 milionů). Něco se prostě muselo stát.

Poprava Tokia
Daleko lépe vypadala situace ve vzduchu. Pokračovaly nálety na Japonská města a dvě nové základny umožnily útoky zintenzivnit. Problém byl v tom, že zatímco v Německu bylo možné s poměrně dobrým výsledkem bombardovat průmyslové čtvrti měst v Japonsku nebylo něco takového možné, protože výroba byla značně roztroušená do mnoha malých továren, které zajišťovaly subdodávky.
Ale protože většina čtvrtí byla postavena ze dřeva nebo z bambusu rýsovala se možnost použít metodu úspěšně vyzkoušenou v Hamburku a později v Drážďanech. Jednalo se o cílené zakládání požárů a vyvolání „ohnivé smršti“, která byla schopná zdevastovat ohromné rozlohy měst. V noci z 9. na 10. března byl poprvé proveden masový nálet s účastí 333 B-29 z Guamu, Saipanu a Tinianu. Letouny byly odzbrojeny, aby mohl být, i za cenu zvýšeného rizika (a patřičného reptání osádek), zvýšen pumový náklad. Bombardovalo se zápalnými bombami z malých výšek.

Prostor 30km² uprostřed  Tokia, kde pracovalo 750 000 dělníků byl zcela vypálen. Bylo zničeno 267 000 budov a jen přímým následkem bombardování zahynulo 110 000 lidí (!). Byl to jeden z absolutně nejničivějších náletů druhé světové války. Někteří piloti tvrdili, že cítili pach spáleného masa až v kabinách letounů. Hned druhý den byla stejně těžce zasažena Nagoja následovaly Kóbe, Ósaka, Jokohamavšechno velké zbrojovky a strojírenská centra a dalších 50 menších japonských měst s průmyslovou výrobou.

Sklidili bouři
Z veřejného mínění nemuseli mít velitelé operací obavy. Přestože před druhou světovou válkou americká veřejnost, ovlivněná pacifistickým hnutím, bombardování měst odsuzovala, během války velmi rychle změnila názor.
Bombardování Coventry, Rottredamu, Stalingradu, Varšavy, zvěrstva koncentračních táborů aj. přispěly k tomu, že s nepřítelem prezentovaným zeměmi Osy neměla veřejnost (a nejen americká), až na naprosto sporadické výjimky, nejmenší slitování. Nálety na Hamburg, Drážďany nebo Tokio byly považovány za naprosto legitimní použití vlastního letectva ve válce, kterou nevyprovokovaně začal nepřítel.
Na utváření tohoto názoru se významně podílela propaganda, která pro to využívala všechny dostupné prostředky. A to platilo bez výjimky pro všechny vítězné mocnosti.

Platnost okřídleného „Kdo seje vítr – sklízí bouři“ měli poražení pocítit doslova a do písmene.
A Japonsko mělo tu smůlu, že zůstalo poslední a samo. Navíc mělo na svědomí, pro Američany těžko zapomenutelné, zákeřné přepadení Pearl Harboru, ke všemu podpořené proradným vyjednáváním japonského velvyslance Kičisabura Nomury se státním sekretářem Hullem o míru, ještě v době kdy už byl Pearl Harbour bombardován.
Bataanský pochod smrti, svědectví o nelidském zacházení a bestiálním vraždění civilistů v okupovaných zemích, povraždění čtvrt milionu Číňanů jako odveta za jediný Doolittleův nálet a zastřelení zajatých pilotů, fotografie japonských důstojníků s rozpáranými břichy po rituálních „sepukku“, nálety pilotů kamikaze, stínání zajatců a fanatické sebevražedné útoky „banzai“ nesrovnatelné s čímkoli co by znali vojáci z jiných bojišť  přispěly k tomu, že každý prostředek, který by zkrátil válku byť o jedinou hodinu nebo ušetřil jediný život spojeneckého vojáka byl považován za dostatečně dobrý a jeho nasazení za minimálně ospravedlnitelné.

Boj až do konce
Mezitím se Japonsko připravovalo na poslední boj. Obrana byla posilována nejlepšími jednotkami ze stavů Kwantungské armády, které ještě zbyly a slábnoucí námořnictvo je bylo schopné přepravit na mateřské ostrovy. Nakonec se v Japonsku v létě 1945 nacházelo 30 aktivních divizí schopných nasazení v první linii, 24 divizí pobřežní obrany, 23 samostatných brigád, 2 tankové divize, 7 tankových brigád a 3 pěší brigády. Úhrnem 2 300 000 mužů ve zbrani.
Letectvo disponovalo pro poslední úder celkem 8 000 letouny a horečně probíhal výcvik nových pilotů. Plánovaly i sebevražedné mise dopravních letounů, jako například pokus o přistání na Marianách s vojáky, kteří měli pobít stráže a zničit americké B-29 na stojánkách pomocí náloží.
Nejhůř na tom bylo námořnictvo. US Navy si dělala na moři prakticky co chtěla a podnikala nájezdy na japonská vojenská a průmyslová centra spojené s bombardováním námořní palbou a letectvem. Zároveň ničila všechny hladinové jednotky, na které narazila. Necelých 20 torpédoborců, které Japoncům nakonec zbyly nemohly invazi ohrozit.

Velení spoléhalo na nasazení 3 300 sebevražedných člunů, které měly být použity především proti vyloďovacím plavidlům převážejícím na břeh invazní jednotky.
Zcela vážně se uvažovalo i o nasazení 28 milionů dobrovolníků, kteří byli ochotni bojovat vyzbrojeni meči, bambusovými tyčemi s trhavinou a oštěpy. Od listopadu 1944 byli mobilizováni všichni muži ve věku 15-60 let a ženy od 17 do 45 let. Od 25. března 1945 pak všichni ve věku 13-60 let.  Dokonce i malé děti byly cvičeny pro boj jako živé bomby s výbušninami připevněnými na těle. Ženy a dívky dostávaly kyanidové tablety, které měly použít jako „ochranu“ před zneuctěním po invazi spojenců. Heslo „Sto milionů zemře za císaře a národ“ viselo skoro všude.

Marné naděje

Nejednalo se však o žádný samoúčelný akt sebeobětování. Japonci se domnívali, že především americká veřejnost bude vleklými boji a velkými ztrátami natolik konsternována, že donutí své politiky k vyjednávání. Od něho si slibovali vyjednání daleko mírnějších podmínek než byla okamžitá a bezpodmínečná kapitulace požadovaná Postupimskou deklarací. Ti kteří viděli situaci reálně a navrhovali podmínky přijmout patřili k výjimkám (např. princ Konoje).
Když pomineme neúspěšnou snahu neutrálních zemí o ukončení války diplomatickou cestou, ve které se angažovalo se Švédsko a Švýcarsko, vyvíjeli Japonci diplomatickou aktivitu s poněkud naivním cílem vnést rozkol mezi spojence a pokoušeli se vetřít do přízně sovětů,
Přestože SSSR s ročním předstihem oznámil, že smlouvu o neútočení, jejíž platnost měla skončit v dubnu 1946 neobnoví, Japonci nepokládali celou věc za ztracenou.

Bývalý ministr zahraničí Kókiro Hirota, který dříve udržoval dobré styky se sovětskými diplomaty, navštívil 3. června  sovětského velvyslance Malika. Na úvod mu pogratuloval k vítězství nad Německem (!) a zdůrazňoval, že SSSR a Japonsko spolu v této válce nebojovaly. Malik sice poukázal na silné protisovětské aspekty dosavadní Japonské zahraniční politiky, ale jednání neuzavřel a pokračoval v rozhovorech druhý den. Nicméně k žádným konkrétním závěrům obě strany nedošly.
Další jednání pokračovala až za tři týdny. Japonci nabízeli rozsáhlé dodávky strategických surovin a spojení sovětského a japonského loďstva v nejsilnější námořní sílu na světě. Obojí bylo značně mimo veškerou realitu.

Sověti už totiž zahájili přesun svých uvolněných armád na východ. Nakonec bylo k dispozici 1,6 milionu mužů, 26 000 děl všech ráží, 5500 tanků a 3900 letadel. Osmdesáti v boji ostříleným divizím se zkušenými veliteli velel maršál A. M. Vasilevkij. Převaha sovětů byla drtivá. I standardní sovětský tank T-34 daleko překonával kterýkoli japonský a těžké IS-2 neměly soupeře vůbec. Kwantungská armáda byla oslabena odvelením nejlepších jednotek i s výzbrojí během předcházejících bojů a většina zbylých vojáků postrádala jakékoli bojové zkušenosti. Přesto se milion mužů vyzbrojený 5360 děly, 1155 tanky a 1800 letouny nehodlal vzdát, někteří ani v případě že to dostanou rozkazem.
Stalin původně stanovil datum zahájení bojů na 8. srpna 1945, ale nijak s nasazením svých jednotek nespěchal. Měl totiž v úmyslu dokončit jednání s Čankajškovou vládou a v tomto duchu informoval spojence. Sověti požadovali pronájem přístavu Port Arhtur, anexi Kurilských ostrovů a ostrova Sachalin. Obrovská armáda byla při vyjednávání velmi vážným argumentem.

Nová zbraň, ale co s ní?
V pondělí 16. července 1945 v 5.29.45 místního času explodovala ve věži nad střelnicí Alamogordo ve státě Nové Mexiko první jaderná bomba. Nová zbraň, původně vyvíjená především proti Německu a do jejíhož vývoje byly investovány 2 miliardy dolarů byla konečně k dispozici. Ale najednou nikdo nevěděl jak ji co nejlépe použít. Vyplývalo to i z faktu, že tehdy nikdo nedokázal odhadnou skutečný účinek na plošný cíl, a to ani přibližně. Vedoucí projektu Robert Oppenheimer odhadoval, že výbuch může zabít až 20 000 lidí, což šokovalo sekretáře války Stimsona, který si něco tak strašného neuměl vůbec představit. Nebylo divu. Všechny ničivé faktory se podařilo přesně definovat až mnohem později. Po pokusném výbuchu se šli vědci i vojáci bez obav podívat do míst kde stála pokusná věž a vystavovali se tak vysokým dávkám záření. Ještě dlouho potom velmoci naprosto bezostyšně vystavovaly svoje vojáky účinkům jaderných výbuchů na střelnicích v Tichomoří nebo na polygonu v Semipalatinsku. Následky styku osob s radioaktivními látkami byly brány na lehkou váhu až do šedesátých letech o čemž svědčí například výpovědi námořníků z jaderných ponorek.

Návrhů na použití jaderných bomb bylo několik. Vypracovávala je komise, ve které zasedali i čtyři přední vědci, kteří se na vývoji jaderných zbraní podíleli, R. Oppenheimer, E. Fermi, E. Lawrence a A. Compton. Zvažovala se například demonstrace na nějakém pustém místě v Japonsku nebo ohlášené bombardování vybraného cíle, aby se předešlo velkým ztrátám na životech.
Nakonec byly tyto, nepříliš realistické návrhy zavrženy z čistě praktických důvodů. Najít v Japonsku pusté místo s dostatečnou rozlohou byl problém, demonstrace na pusté ploše by na fanatické představitele japonské vojenské kliky zřejmě příliš nezapůsobila a předem ohlášený přílet bombardéru by pravděpodobně přivítal celý zbytek japonského stíhacího letectva.

Jako prostředek pro co nejkratší ukončení války s co nejmenšími ztrátami na životech (především spojeneckých vojáků) bylo většinou hlasů zvoleno co nejrychlejší neohlášené použití na takový cíl, na kterém by mohly být jasně demonstrovány ničivé účinky.
To nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Jaderná zbraň má velký plošný účinek a její použití  proti těm městům, která už víceméně lehla popelem by nemělo smysl. A vzhledem k pokračující letecké ofenzívě v Japonsku nezbývalo mnoho cílů, které by byly dostatečně velké pro tak účinnou zbraň.
Vlastně  musela být „vybrána“ čtyři města, která byla náletů zápalnými pumami ušetřena. Byly jimi Hirošima, Kókura, Kjóto a Niigata. Kjóto bylo na poslední chvíli vyškrtnuto na přímluvu profesora Reischhauera, kvůli velkému počtu památek a starobylých chrámů. Američané přeci jen nechtěli vypadat před světovou veřejností jako naprostí barbaři. Místo toho se na seznamu ocitl velký přístav a průmyslové centrum Nagasaki.

 

Poslední šance
27. července 1945 byl rozhlasem odvysílán text Postupimské deklarace. To byla poslední možnost na ukončení války, kterou spojenci Japoncům dali. Alternativou bylo pouze naprosté zničení. Odpověď premiéra Suzukiho „vláda neshledala na deklaraci nic důležitého, nezbývá než ji úplně ignorovat a rozhodným způsobem bojovat za úspěšné ukončení války“ se rovnala vyřčení rozsudku.
Účastníci postupimské konference i přes určité výhrady nakonec s použitím „nových mimořádně ničivých zbraní“ souhlasili, včetně Stalina, který byl také informován a řekl, že „nová zbraň bude jistě dobře využita proti Japonsku“. 

Prvním cílem byla Hirošima. Osmé největší město v Japonsku, bylo významným vojenským přístavem, s rozsáhlou průmyslovou výrobou. Ve městě sídlila vojenská posádka, tvořená 40 000 muži  převážně 2. vševojskové armády. Navíc bylo na poměrně rovinatém terénu, což považoval velitel letounu plukovník Paul Tibbets za ideální. Osádky letadel nevěděly přesně jakou zbraň mají na palubě, věděly jen že je účinná, velmi účinná. Bylo jim sděleno, že výbuch asi zničí vše v okruhu tří mil. Nad tímto údajem jen užasle vydechly. Kromě toho jim byly promítnuty záběry z Alamogorda pořízené ze vzdálenosti 10 km, ale ničivý účinek se nedal spolehlivě posoudit, protože kolem byla jen poušť.

Spojenci neměli zájem na masakru civilistů. Obyvatelstvo Hirošimy i dalších cílových měst bylo dva dny dopředu varováno před zkázou. Bombardéry shodily 720 000 letáků, ale varování nebyla věnována pozornost, zřejmě proto, že obyvatelstvo nabylo falešného dojmu, že osamělé bombardéry, které nad město přilétaly neznamenají hrozbu.
6. srpna dopadla na Hirošimu uranová bomba „Little Boy“ s tritolovým ekvivalentem 20 kt. 75 000 lidí zahynulo okamžitě, dalších 200 000 postupně na následky ozáření.
Japonci nejprve nevěřili zprávám a odmítali uvěřit, že by se mohlo jednat o jadernou zbraň, ale domněnku definitivně potvrdil dr. Nišina, který prováděl dozimetrická měření přímo na místě výbuchu.

Těžkým ranám neměl být konec. Japonci se pokusili zjistit stanovisko sovětů. Ale ti v dané situaci také nemohli otálet a čekat na konec vyjednávání s Čankajškem. Na setkání v Kremlu, 8. srpna 1945 moskevského času, vyslechl japonský velvyslanec Togó od komisaře zahraničních věcí Molotova oznámení o vyhlášení války počínaje příštím dnem, tedy 9. srpnem ráno, které vzhledem k časovému posunu ovšem na Dálném Východě již nastalo a tak bylo dosaženo taktického překvapení. Obrovská armáda se pohnula.

Pod tíhou těchto okolností považoval císař za nezbytné přijmout Postupimskou deklaraci a předseda vlády svolal na ráno 9. srpna zasedání Nejvyšší rady pro řízení války. Vojenští představitelé se ale stále nevzdávali naděje na odražení invaze a svedení poslední bitvy. Americké hrozby považovali za blamáž.
Z pohledu Američanů se nic nedělo, nikdo je nekontaktoval, nepřicházely žádné reakce. Bylo tedy rozhodnuto o použití druhé bomby. Cílem byla Kókura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny. Ale nad cílem byla hustá oblačnost, proto velitel letounu Charles Sweeney zvolil náhradní cíl a do dějin tak smutně vstoupilo Nagasaki. Z vojenského hlediska nebylo jako cíl vůbec ideální, protože se rozkládalo na pahorcích v zálivu, kde se řeka Urakami vlévá do moře. Přestože plutoniová bomba „Fat Man“ měla větší ráži (22 kt TNT) ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě. Okamžitě zahynulo přibližně 30 000 lidí.
Nejvyšší rada se dozvěděla o Nagasaki kolem poledne. Přesto se rada nebyla schopná celý den dohodnout na nějakém závěru. Nakonec byla svolána konference, na kterou byl přizván císař Hirohito. Přišel těsně před půlnocí a kolem 2 hodiny ranní byl požádán o stanovisko. Doporučil přijmout podmínky z Postupimi. Nikdo se neodvážil odporovat.

Konec Hned ráno, 10. srpna, se tokijské ministerstvo zahraničí snažilo, prostřednictvím velvyslance ve Švýcarsku, doručit depeši obsahující rozhodnutí vlády spojencům. Sovětskému velvyslanci v Tokiu Malikovi byla předána osobně, protože se beztak od minulého dne dožadoval přijetí u ministra, kvůli předání nóty o vypovězení války. Boje probíhaly už celý den. Došlo ke kuriózní situaci. Malikov odevzdal  nótu o vypovězení války a zároveň převzal dokument o ochotě Japonců kapitulovat.

Aby byla jistota, že spojenci budou informováni, byla zpráva vysílána rozhlasem ve vysílání pro Evropu i pro Spojené státy. Potvrzení o zachycení zprávy přišlo během 15 minut. Oficiální odpověď přišla o den později.
14. srpna vzlétlo ze Saipanu 7 bombardérů B-29 k „náletu“. Nesly 5 milionů letáků s textem kapitulačních podmínek. Ačkoli umírněnější část japonské vlády se nad tím zděsila, teď už se nedalo couvnout. Nezbylo než dokument ratifikovat. To se stalo ve 23.00, když jako poslední připojil svůj podpis ministr dopravy.

15. srpna přesně v poledne oznámil císař kapitulaci Japonska  a složení zbraní lidu v rozhlasovém projevu.
Řada Japonců kapitulaci psychicky nezvládla a spáchala rituální sebevraždu. A někdy se jednalo o celé skupiny několika desítek lidí. Někteří piloti kamikaze se svými letouny naposledy zaútočili nebo narazili na hladinu moře ve snaze zachovat si důstojnost.   
Přestože mělo od půlnoci dojít k zastavení palby, v Mandžusku spěchala Rudá armáda dobýt to co si Stalin umanul získat. 17. srpna zahájily útok 361. a 388. divize a zároveň byla provedena řada výsadků s cílem obsadit velká města. 20. srpna obsadila sovětská vojska jih Sachalinu, 22. Port Arthur a Kurily a konečně 24. se 6. gardová obrněná a 39. armáda setkaly u města Atong u korejských hranic. Tento Stalinův „zábor“ stál Sověty 8219 mrtvých, Japonce více než desetinásobek a způsobil rozdělení Korei na dvě části což mělo být do budoucna příčinou další neméně krvavé války.
Válka oficiálně skončila 2.září 1945, šest let a jeden den po tom co začala.

Místo epilogu Z dnešního pohledu je velmi snadné odsoudit bombardování Hirošimy a Nagasaki jako barbarský čin, ale pokud se na celou věc podíváme očima velitelů, kteří rozhodovali o životech svých vojáků vypadá celá věc úplně jinak. Řečeno diplomaticky; s vysokou mírou pravděpodobnosti, téměř hraničící s jistotou lze prohlásit, že použití jaderných zbraní přispělo k významnému zkrácení druhé světové války a v konečném důsledku znamenalo ušetření tisíců životů především civilních obyvatel.
Z čistě vojenského hlediska bylo jejich použití naprosto opodstatněné. Osud obou měst by byl pravděpodobně stejný, ne-li horší (stačí porovnat s Tokiem), jediný rozdíl by byl v počtu nasazených sil a počtu jejich obětí. Obě čísla by byla nepochybně mnohem vyšší.
Byla to demonstrace síly? Jistě. Nikdo a tím méně militantní vláda Japonska by nepodepsal bezpodmínečnou kapitulaci slabému nepříteli. Pokud se tak stalo (a stalo se), tak demonstrace splnila svůj účel. Válka, která se měla táhnout možná ještě celý rok skončila během necelého měsíce. 
Morální hledisko celé akce je věc druhá, ale snadno se soudí po válce z tepla kanceláře.

Prameny: Hubáček: Válka končí v Pacifiku, Skřivan: Japonská válka, Sommerville: WWII day by day, Witts: Enola Gay, Hart: History of the 2WW

Foto: archiv

Konference spojenců

Konference v Casablance
První konference spojenců probíhala od 14. do 24. ledna 1943 a měla klíčový význam pro plánování další strategie v boji proti zemím Osy. Nejdůležitějším závěrem byl požadavek bezpodmínečné kapitulace ozbrojených sil zemí Osy 

Konfrence v Postupimi
Konference spojenců probíhala od 16. do 28. července 1945 a projednávaly se plány o dalším postupu Spojenců v Německu a zemích Evropy. SSSR se zavázal vypovědět začátkem srpna válku Japonsku. Klíčovým dokumentem je Postupimská deklarace požadující bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. V opačném případě hrozí naprostým zničením.
Účastníci konference také vyjádřili souhlas s použitím „nových ničivých zbraní“ proti Japonsku.

Výsadkové operace zmíněné v textu

Operace Overlord Vylodění spojeneckých vojsk v Normandii 6. 6. 1944. Operace se zúčastnily 4 armádní sbory  a 3 výsadkové divize. Do večera dne D bylo na břehu 132 750 mužů.

Operace Detachement Vylodění amerických vojsk na Iwodžimě 19. 2. 1945. Operace se zúčastnily 2 divize námořní pěchoty. Do večera dne D bylo na břehu 30 000 mužů.

Operace Iceberg Vylodění amerických vojsk na Okinawě 1. 4. 1945. Operace se zúčastnil jeden sbor námořní pěchoty a jeden armádní sbor. Do večera prvního dne L bylo na břehu 75 000 mužů.

Operace  Olympic
Plánovaná invaze Spojenců na ostrov Kjúšú, naplánovaná na  1. 11. 1945. Operace se měly zúčastnit 3 armádní sbory, jeden sbor námořní pěchoty a dvě samostatné divize.

Operace Coronet Plánovaná invaze Spojenců na ostrov Honšú, naplánovaná na  březen 1946. Operace se měly zúčastnit dvě armády (5 armádních sborů a sborů námořní pěchoty a samostatné divize).

Plán Downfall
Společný plán na zajištění invazních operací Olympic a Coronet předpokládal nasazení 5 milionů mužů z USA a Britského společenství národů. 

Japonské výrazy

Kamikaze-božský vítr
Japonský pilot-sebevrah vědomě obětující život s cílem způsobit nepříteli co největší škody nárazem svého letounu (případně s podvěšenou municí). Jednalo se o dobrovolníky, kteří se hlásili na základě tradiční japonské výchovy a chápání posmrtného života. Za prvního kamikaze bývá považován Masafumi Arima, který odstartoval z Filipín k útoku na Tchai-wan. Než mohl útok dokončit byl sestřelen.
 
Sepukku
Obřadná sebevražda provedená vlastnoručním proříznutím břicha. Ten kdo sepukku plánoval si vybíral většinou pomocníka, který mu potom na znamení setnul hlavu mečem. U nás je označovaná i jako „harakiri“

Banzai Pochází z japonského Tenno Haika! Banzai! (dlouhý život císaři). S výkřikem „Banzai“ se vojáci vrhali do masových útoků, bez ohledu na vlastní ztráty. Často ověšeni granáty, s nasazenými bodáky  nebo tasenými meči přímo proti dělostřelecké nebo kulometné palbě. 

Časová osa
16.7. / 5.29.45  První jaderný výbuch na střelnici v Alamogordo
16.7.  Zahájení konference v Postupimi
25.7.  Stalin je oficiálně informován o nové ničivé zbrani (od špiónů už o ní věděl dříve)
27.7.  Odvysílání textu Postupimské deklarace Japoncům
28.7. / 16.00  Premiér Suzuki na tiskové konferenci text deklarace odmítá
2.8.  Ukončení konference v Postupimi
4.8.  Bombardéry B-29 shazují letáky s varováním obyvatelstvu cílových měst
6.8. / 2.45  Z Tinianu vzlétá B-29 Enola Gay s jadernou bombou na palubě
6.8. / 8.16  Uranová bomba „Little Boy“ exploduje nad Hirošimou
8.8.  Komisař zahraničních věcí Molotov oznamuje velvyslanci Satóovi vyhlášení války 9.8. 3.45  B-29 Bock´s Car s plutoniovou bombou „Fat Man“ na palubě vzlétá
9.8.  Sovětská armáda zahájila za rozbřesku útok na Kwantungskou armádu v Mandžusku
9.8.  Markýz Kidó informuje Suzukiho, že císař pokládá za nezbytné přijmout Postupimskou deklaraci 
9.8. / 11.00  Japonská Nejvyšší rada pro řízení války zahajuje zasedání 
9.8. / 11.01  Bomba Fat Man exploduje nad Nagasaki
9.8. / 23.50  Císař přichází na konferenci za účasti členů vlády a Nejvyšší rady
10.8. / ~ 02.00  Císař vyjádřil souhlas s přijetím bezpodmínečné kapitulace
10.8. / 2.30  Listina o přijetí podmínek Postupimské deklarace je signována všemi přítomnými
10.8. / 7.33  Američané zachytili japonskou zprávu o přijetí kapitulace odvysílanou rozhlasem
10.8.  Sovětský velvyslanec Malik doručil ministru zahraničí Togóovi nótu o vypovězení války a převzal dokument o kapitulaci Japonska
14.8.  Bombardéry B-29 shazují letáky s textem kapitulačních podmínek
15.8. / 12.00  V rozhlase je odvysílán císařův projev v němž oznamuje kapitulaci
16.8. / 16.00  Císař vydal rozkaz všem jednotkám okamžitě složit zbraně
17.8.   Sovětské 361. a 388. divize zahajují útok na Kiamuse
24.8.  Sověti zastavují boj po obsazení severní části Korejského poloostrova
26.8. / 9.00  První americké okupační jednotky vstupují na japonské území 
2.9. / 9.20  Na palubě bitevní lodi Missouri byla formálně podepsána bezpodmínečná kapitulace