CAUSA BOHEMICA - Česká propaganda proti papežovi: Papež jako antikrist

CAUSA BOHEMICA

'Po celou dobu až do roku 1464. spravoval král Jiří zemi v pokoji a míru. Toho roku však došlo ke zvláštnímu úkazu, totiž ke spojení Saturna s Jupiterem, které začalo v provodní sobotu (7. dubna) a trvalo čtyři léta, ve kterých přišel mor, hlad a těžké války. Ale v dřívějších letech panoval utěšený mír a mnozí králové a knížata hledali u krále Jiřího přízeň a on je smiřoval a nastoloval mezi nimi pokoj. A pro českou zemi vykonal mnoho dobrého.'

16. června svolal Pius II. veřejnou konsistoř. Mezi hosty bylo i francouzské poselstvo, které přihlíželo, jak ten slabý a nemocný muž sebral všechny síly, aby celou hodinu mluvil o kacířství českého krále. Papež vyzval křesťanstvo, aby dříve, než se vydá do boje proti Turkům, 'vyřízlo ze svého těla ten český vřed! Nelze nic dobrého očekávati od člověka veskrze lživého, lstivého, plného jedu., Takovým člověkem je český král, a proto jej povoláváme na soud do Říma. Tam nechť se zodpovídá ze svých zločinů!' Pius dokončil svou řeč s vypětím všech sil. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, stále méně energie zbývalo v osobnosti, která chtěla rozdrtit každého, kdo by se odvážil postavit proti všemocnému náměstku Kristovu.

'Byl to poslední památnější skutek Piova pontifikátu. Císař pak, když buly o tom jej došly, smělosti a odvahou neobyčejnou potlačil a umořil je, takže ani řádně prohlášeny nebyly a nižádné v Čechách nemohly způsobiti škody. V Anconě poležel Pius II. několik neděl v těžké nemoci, dva dni před svou smrtí dočkal se sice té útěchy, že z lůžka svého spatřiti mohl loďstvo benátské ano konečně se blížilo, ale když 15. srpna brzy po půlnoci nastal konec života jeho, vrátilo se kolegium kardinálské zase domů, peníze pro výpravu proti Turkům sebrané poslány Matyášovi, králi uherskému co subsidie neboli výpomoc, a o strojení k válce turecké nebylo více ani řeči.'

Byla to náramně zajímavá osobnost, která se rozloučila se světem v italském přístavu Anconě, aniž se dočkala vítězné křižácké výpravy proti těm psům pohanským tureckým. Eneáš Silvius Piccolomini (pouhým šestým rokem usazený na papežském stolci jako Pius II.), nejprve příznivec, později osudový rival Jiřího z Poděbrad. Eneáš byl vzdělaný, jiskrně duchaplný člověk, autor latinsky psané Historie české, což bylo výtečné, i když našemu národu ne právě přátelsky nakloněné dílko. Na společenském žebříčku stoupal po stupíncích 'diplomat,' 'expert na českou otázku u císařského dvora,' 'biskup,' 'kardinál,' až se stal ve svých 53 letech římským papežem. Během kariéry se úplně změnil. (To se občas politikům stává - na konci jejich dráhy je z nich někdo dočista jiný než na začátku.) V dobách basilejského koncilu patřil k zastáncům kolektivního rozumu v církvi, ale jakmile dosáhl Petrova stolce, žádný jiný rozum než ten svůj už nepotřeboval. Začal tvrdě prosazovat papežský absolutismus. Tím, že zrušil platnost kompaktát, uvrhl České království do nové fáze bojů. Krále Jiříka postavil do Husovy situace - povolal ho před církevní soud. Výsledky té české pře, což se řekne latinsky causa bohemica, těch se však už nedočkal. Stejně jako se mu nesplnil jiný jeho velký sen o kruciátě proti Turkům. Přitom dělal co mohl. Snažil se zastavit ten 'pohanský příval' všemi prostředky. Na čas se zabýval i poněkud fantastickým plánem dohody se sultánem. S úhlavním nepřítelem všeho křesťanstva. Napsal tajně Mohamedovi Druhému list a nabídl mu, aby si spolu rozdělili vládu nad světem. (Nebyl to žádný troškař.) Turecká vojska se však nezastavila a sultán odložil papežské nabídky jako pošetilý pokus o podlomení své ofenzívy. Tak se nakonec papež postavil křížové výpravě do čela, na smrt nemocný odplul dokonce do Ancony, aby tu čekal na vojska a řídil jejich šikování, ale tam ho zastihl - jak už víme - konec. Smrtí Eneáše neboli Pia se rozplynul i sen o vítězné křižácké výpravě, a na papežském stolci pak humanistu a vzdělance nahradil omezený a ješitný krasavec Pavel II.

'Pan Hynek Bítovský z Lichtenburka, jehož nenávist proti králi Jiřímu byla známa, poslal ještě k papeži Piovi II. pro naučení, je-li povinen aspoň aby se vyhnul pronásledování činiti poslušenství tomu, kdo stolice apoštolské a nařízení církve římské není poslušen. A obdržel odpověď, že nemá toho činiti. Podle toho dal se v létě 1463. roku do otevřené vzpoury proti králi. Král moudrou shovívavostí drahně času ničeho nepočínal proti němu bezprostředně, ale podal tu věc stavům moravským a jejich soudu zemskému. Pře se prodlela nadmíru, ale konečně přece musela vyřčena býti klatba nad opověd-níkem zemským. Na počátku července Moravané sami svými náklady počali válku proti rušiteli zemského míru. K obehnání hradů Hynkových poslali netoliko podobojí, ale i katolíci, preláti a města lidi své, a tím bylo zabráněno, aby ta válka nebrala na sebe ráz náboženský.'

Tak jako v Čechách, i na Moravě musel král Jiří stále štědřeji udělovat milosti a privilegia. Přiznal moravským stavům plnou rovnoprávnost se stavy českými a podepřel hlavně rytířský stav. Na zemském soudu sice měli právo zasedat toliko páni (na rozdíl od Čechů), ale bylo možné, aby se rytíři, když prokáží šlechtictví do třetího pokolení stali z vůle královy členy 'mladšího panstva.' Tím asi Jiří získal nižší šlechtu na svou stranu. Nižší šlechtu ano, ale ještě tu zbývala města. Na ně se papež obracel s příkazem, aby odstoupila od kompaktát a od každého, kdo kompaktáta hájí. Proti králi Jiřímu se však katolíci ještě neodvažovali veřejně vystoupit. Jediným jeho odpůrcem na Moravě byl pan Hynek Bítovský. Jiří měl totiž u něj vroubek. Nepostavil se na jeho stranu ve sporech o rodové dědictví. Nikomu v Čechách nemohlo ani přijít na mysl, že rodové rozmíšky páně Hynkovy se budou v Římě vydávat za svědectví nesnášenlivosti 'krále kacířů' vůči bohabojným katolickým pánům. 'Již ta vojna proti Hynkovi pomine,L psal král Jiří z Poděbrad v dopise jednomu z Rožmberků, 'to jest sejde z výpravy české na ten čas, ale proto se v hotovosti mějte, bylo-li by toho zapotřebí. Hrad Raisburk již jest dobyt a Cornštejn obehnán.'

Rok 1464 byl rokem přelomu v životě Jiřího z Poděbrad. (Už jsme slyšeli. Vypracoval projekt Spojených národů.) Ještě předtím, na jaře, se však uskutečnilo 'divné a velké spojení Saturna s Jupiterem a trvalo pak čtyři léta, v kterýchžto létech potom byl mor, hlad a války veliké.' (To už jsme taky slyšeli.) I příroda poskytovala důkazy nastupujících hrůz. (Tak o tom řeč ještě nebyla.) Stálo to zato: na listech a na trávě se objevovaly krvavé rosné kapky, z nebes se ozývalo dunění, jako by se válečné vozy srážely. Krev a válečné vozy - no tak byla zcela konkrétní předtucha války. Zvláště kališníků se zmocňovalo zděšení, protože z velikého kalicha na průčelí Týnského chrámu v Praze najednou padali hadi a žáby - a varovali tak před chmurnou budoucností.

'Nový papež Pavel II., předtím Petr Barbo, kardinál od svatého Marka, rodilý Benátčan, nerovnal se posledním předchůdcům svým v nižádném ohledu; ačkoli zvolen byl neslýchanou jednomyslností kardinálů, nevynikal ani duchem, ani mravní povahou; ba žalován naň, že byl příliš hrdý, marný, zženštilý a ukrutný, šperků a pamlsků nad slušnost milovný.' Nový papež, oč méně inteligentnější, o to pyšnější, se potřeboval na apoštolském stolci usadit, rozhlédnout se, a taky nechtěl svůj pontifikát zahájit tak příkře. Z Říma tudíž na čas utichly hrozby a zdálo se, že dojde k příznivému obratu. Ale marné naděje, pošetilé sny! Jestliže Pius II. přece jenom spoléhal víc na jednání a nevzdával se kompromisů, tak Pavel II. mínil především a hlavně rozkazovat. 'Vše se postupně proměnilo - místo náklonnosti tvrdost, místo přátelství odmítavost, po špatném začátku špatné pokračování.' To napsal o novém papeži jeho životopisec, a podle toho, co o něm napsal, tak je jasné, že papež si ho neobjednal. 'Pavel II. cítil se velice uražen tím, že král český nepospíchal s gratulací k povýšení jeho - byla to v očích jeho a tudíž i v skutku chyba veliká. Omlouval se později král, že jak tehdá věci stály, obával se v Římě nové urážky posla svého.' Jiří negratuloval proto, že by byl vlastně ponížil svou královskou důstojnost. Byl přece jako zločinec povolán před papežský soud (dostavit se do 180 dnů!), a proto se nemohl k papeži obrátit s blahopřáním, dokud nebude odvoláno soudní předvolání. Pavel II. ovšem na nic podobného ani nepomýšlel. Odmítl poslat legáta do Čech a vyslovil své přesvědčení že 'neléčitelné rány mají být vypáleny žhavým železem a údové shnilí odřezáni!' Souboj římského papeže a českého krále měl zprvu tvářnost docela nevinnou. Na scénu vstupuje znovu náš starý známý Hynek z Lichtenburka. 'Ten se dovolal audience u papeže. Snadno jest domysliti si, jaké asi vedl řeči a žaloby na krále; doložil také, že vždy hotov byl podati při svou k soudu papežovu a podrobiti se jeho rozsudku. Takové volání do Říma nemíjelo se tam nikdy s žádaným účinkem; papež poznal v panu Hynkovi katolíka pravého a horlivého, postavil se za soudce v jeho věci a umínil se zasaditi se o ni celou autoritou. Položil to za výminku všeho vyjednávání s králem, aby především přestalo nejenom dobývání hradu Cornštejna, ale také aby panu Hynkovi za všecky škody náhrada se stala - tudíž byl soud nad ním a nad králem již napřed vynesen.' Zdali nevadilo, že král Jiří tady zasáhl ne jako kališník, ale jako šéf státu, který nechtěl trpět krvavé rozbroje mezi poddanými? Kdo chce psa bít, vždycky si nějakou hůl najde. Tahle hůl nesla jméno Hynek. Pro papeže bylo obléhání a pád toho moravského hradu nevývratným důkazem vzteklé zuřivosti ohavného kacíře a příležitosti k obnově půhonu (tedy obžaloby). 2. srpna 1465 pohnal papež krále Jiřího, podezřelého z kacířství, před římský tribunál. Nedostaví-li se do 180 dnů, tak bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, jež příslušejí kacířům. Amen.