CESTA NA KAZATELNU

CESTA NA KAZATELNU

'Mistr Jan Hus, narozen v Husinci, městečku náleževším tehdáž dílem službou ke královskému hradu Husi, dílem přímo ke komoře královské, pocházel z rodičů stavu obecného sice, avšak poněkud zámožnějších. V Praze studovav, stal se tam v září 1393. roku bakalářem svobodných umění.'
Na rozdíl od skrovných údajů o Husově předchozím životě se o jeho studiích toho dočteme už hodně.
Kupříkladu, že se přihlásil k bakalářským zkouškám na artistické fakultě (což byla obdoba dnešní fakulty filosofické) v podzimním termínu. Na této fakultě se posluchačům dostával soubor všeho tehdy dosažitelného vědění od přírodních věd přes historii až po filosofii. Zkoušelo se od 17. do 20. září. Víme dokonce, kdo kandidáta na titul 'bakalář svobodných umění' testoval: Mistr Petr z Hradce, Mistr Petr z Přemslavě, Mistr Jakub z Bartensteina a Mistr Jan z Eichstättu. Taky jméno jeho promotora je známo: Mistr Jan z Mýta. Z dvaadvaceti zkoušených byl Jan Hus na šestém místě , což znamenalo, že byl docela úspěšný. Spolu s ním se podrobil zkouškám a byl promován Jakoubek ze Stříbra (ten dopadl ještě líp: byl v pořadí druhý). Po dalších dvou letech, během kterých byl Hus povinen konat přednášky a poslouchat ty, které byly předepsány pro získání další hodnosti, předstoupil v lednu 1396 opět před examinátory. Tentokrát jimi byli mistři Stanislav ze Znojma, Petr z Redinu, Jan Arsen a Helmhold Gledensted. Jan z Husince se stal mistrem svobodných umění spolu s dalšími patnácti úspěšnými absolventy mistrovských zkoušek. Na desátém místě - v dolní polovině tabulky. 'Jméno jeho jevívá se v počtu graduovaných uprostřed; zdá se tedy, že ve škole nebyl považován za hlavu zvláště výtečnou.' No - není pořád posvícení. A kromě toho - Hus s ukončením studia spěchal. Asi kvůli penězům. Proto v mistrovských zkouškách předběhl řadu svých spolužáků.
'Věrně slýchal jsem v školách ty řeči od mistróv - o pokoře, o trpělivosti, o chudobě a o statečnosti i o jiných ctnostech, že tak pilně a tuze sú se vymluvili, jako by již nemohlo lépe býti a jakoby ty všecky ctnosti naplnili; a pak v skutcích nic těch ctností jsem nenalezl, ano plno pýchy, lakomství, netrpělivosti a nestatečnosti.'
A jsme zase u starého známého problému - rozpor řečí a skutků. (Ve století patnáctém, stejně jako o pět či šest věků později.) Slovem lze nejenom vést a hladit, ale i oklamat, podvést. Mladý intelektuál Hus si uvědomoval, že musí proniknout za vznosné tirády řečí, za lesklé fráze, za naduté projevy. Podnikl tuto cestu a s hořkým zklamáním zjistil, že za slovy mnoha burácejících řečníků je pusté prázdno, morální poušť. A nešlo jen o universitní profesory, ale i o mocné tohoto světa. Abychom však nebyli k Janovým učitelům nespravedliví - bylo mezi nimi několik, kteří toho studentíka zapálili pro ideál spravedlivého života. Sami slynuli učeností, ale zároveň žili v prostotě, skromnosti a pokoře. Hus sám vděčně vzpomínal na Štěpána z Kolína a zvláště na Mistra Stanislava ze Znojma. Jako mistr svobodných umění se ale musel vzdát funkce kolejního profesorského famula. Odchodem z Karlovy koleje se jeho situace zhoršila. Rozhodl se totiž pro dráhu universitního profesora, a tak byl zpočátku odkázán jenom na skromné kolejné a příjem z vlastní bursy. (Mistr Jan nebyl žádný makléř, bursa - to byla studentská kolej, jakýsi internát, ve kterém byli ubytováni jeho studenti; zatímco 'kolej' -tak se říkalo samotné škole.) Podle universitních zákonů nesměl žádný posluchač bydlet jinde než u některého universitního mistra nebo bakaláře, akorát rektor university mohl udělit výjimku. No a studentíci svého učiteli za ten podnájem platili. Aspoň něco, protože žádné profesorské místo nebylo volné. Tedy pokud chtěl Hus zůstat v Praze, a to on zase chtěl. Nezbylo než čekat na vhodnou příležitost, ale on tu čekací dobu neprolenošil. Věnoval se totiž pilně přípravě svých studentů. Od roku 1398 je jmenovitě známo dvanáct studentů, kteří u Jana Husa promovali jako mistři, a dva žáci, kteří se stali bakaláři. Celkem jich však bylo hodně přes třicet. Jsou mezi nimi i jména, která se zapsala do dějiny university i země: Matěj z Knína, Mikuláš ze Stojčína, Petr z Mladoňovic.
'Již roku 1398. počal sám profesorovati na universitě a nedlouho potom pohádal se ponejprv s kolegy svými, zastávaje některé Wicleffovy články v disputaci, která držána byla ve faře svatomichalské, na Starém Městě.' V tom kostele (tedy u svatého Michala) byl Jan Hus vlastně doma. Nebyl tam však ustanoven jako kazatel. Sám si to vyžádal, tedy aby mohl mluvit k posluchačům. Zároveň se však dal zase na studia. To už ale bylo na teologické fakultě. Nižší stupeň svěcení (jáhenství) získal v dubnu roku 1400 a za dva měsíce nato ho pražský arcibiskup Olbram ze Škvorce v roudnickém klášterním kostele vysvětil na kněze. Hus musel mít jako řečník, jako kazatel velké charisma. Doslova přitahoval posluchače. Přitahoval je i proto, že ze své kazatelny udělal veřejnou tribunu. Mluvil z ní o všech aktuálních závažných otázkách, které hýbaly královstvím. A Českým královstvím pořád něco hýbalo. V prvním roce 15. století to byla například válka, kterou proti králi Václavovi zvedli páni, míšeňská markrabata a moravský markrabě Jošt. Jejich vojska přitáhla v létě ku Praze a začala pustošit vesnice před městskými hradbami. V této situaci říkal Hus z kazatelny u svatého Michala tato slova:
'Čechové jsou bídnější než psi a hadi, protože pes hájí lůžko, na kterém leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnat, bojoval by s ním, a had tolikéž; nás však Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách, a my mlčíme. Čechové mají býti v Království českém podle zákonů, ano podle zákona božího a přirozeného první v úřadech jako Francouzové v Království francouzském a Němci ve svých zemích, aby Čech řídil poddané své a Němci německé.'
U svatého Michala se neříkaly věci uším posluchačů příjemné. Ale přesto (nebo možná právě proto) si Hus získával stále větší oblibu. Lidi cítili, že ten mladý a výmluvný kazatel je jedním z nich a že říká věci, které potřebují slyšet.
'Mistr Jan Hus volen jest 15. října 1401. roku k důležitému úřadu děkanství fakulty filosofické a presentován co takový za kazatele v Kapli betlémské. Vikář arcibiskupský ustanovil ho k úřadu tomu listem obyčejným dne 14. března 1402 vydaným. A hned nato, v měsíci říjnu, povýšen jest již Hus i k nejvyššímu důstojenství akademickému, k rektorství pražské university, jímž i vládl až ke konci měsíce dubna 1403.'
On toho František Palacký ale hodně přeskočil. Ano, během svých studií na fakultě teologické učil Jan Hus na fakultě svobodných umění jako 'magister regens.' (Tedy jako vedoucí pravidelně přednášející profesor.) Svým působením zásadně ovlivňoval dění na fakultě. Třikrát byl zvolen členem zkušebních komisí pro bakalářské a mistrovské zkoušky, ve zvláštních komisích zastupoval dvakrát český universitní národ. V zimním semestru 1401 až 2 zastával úřad děkana artistické fakulty. V děkanské knize této fakulty jsme našli pod datem 15. října 1401 tento Husův zápis: 'Já, Jan z Husince, mistr svobodných umění, byl jsem zvolen za děkana. Přísahal jsem a slíbil i přijal sliby od mistrů tehdy přítomných podle statut této fakulty.' Novému děkanovi bylo třicet let. Kromě toho zval Jana Husa arcibiskup na pravidelné kněžské synody, na kterých vystupoval s moralizujícími projevy. Když k tomu připočteme ještě intenzivní studium na teologické fakultě, a taky rozsáhlou literární činnost, tak jeho pracovitost, píle a činorodost musela nutně vzbuzovat značnou úctu a obdiv jeho učitelů, vrstevníků i universitních posluchačů. Úctu a obdiv? Závist však také. Závist je přece neodmyslitelná družka úspěchu. Takže když mu byla tak říkajíc 'přiklepnuta' Betlémská kaple, ozvali se nepřejícníci. Pro jistotu potichu. On totiž tu kapli jedenatřicetiletý kněz a děkan dostal na přímluvu Mistra Štěpána z Kolína (ten v ní kázal před ním). Štěpán z Kolína, to byl hodně vlivný příznivec. Správcovství Betlémské kaple ale zajišťovalo Husovi dobrou hmotnou existenci, což mu nejedna 'dobrá duše' vyčítala. Podle zakládací listiny této kaple z roku 1391 měl roční důchod činit dvacet kop pražských grošů. Ještě téhož roku byl však nařízením krále Václava IV. zvýšen na třicet kop. Velice zajímavý plat Když uvážíme, že šlo o kazatele v pouhé kapli Kaple to byla jenom podle jména. Neměla totiž povahu farního kostela. Byla totiž určena pro kázání, 'pro službu církvi nejužitečnější a nejlepší,' jak to připomíná i její zakládací listina. 'Pán přikázal, aby slovo Boží nebylo poutáno, nýbrž aby to bylo dílo nad ostatní nejsvobodnější a církvi a jejím údům nejprospěšnější.' Její název - Betlémská - se odvozoval od ostatku, který získal její zakladatel, kramář Kříž. O tom ostatku se věřilo, že pochází z dítěte zavražděného na příkaz krále Heroda Velikého v městečku Betlémě.
Ale ještě k tomu slůvku 'kaple.' To zrovna nenavozuje představu velkého prostoru V případě Betléma to neplatilo. Tato kaple byla ve své době největším krytým shromaždištěm v Praze. Do jejího sálu se vešlo dva, možná i tři tisíce posluchačů. Strohá budova bez příkras zdůrazňovala pokoru a prostotu svým zevnějškem i vnitřkem. Obvodové zdi tvořily holý plášť. Uvnitř trámový strop, dva funkční podpěrné pilíře, kazatelna - a dost. Byl to prostor bez dekoru a bez svatých. Prostor určený pro každodenní kázání až k třítisícovému zástupu věřících. Největší kazatelský sál v Evropě. 14. března roku 1402 poprvé prošel půlkruhově zaklenutým portálem na kazatelnu muž menší postavy se sklonem k tloustnutí. Byl to nový betlémský kazatel.
'Sedmé přikázánie jest toto: Nepokradeš, a obecnú řečí: Nebudeš krásti. Tiem přikázáním zapoviedá Pán Bóh každé nezřiezené vzetie neb drženie cizie věci. A tak zapoviedá Bóh krádež, lúpež, násilné bránie, šacovánie, dluhu zdrženie, svatokupectvie, pokryté zklamánie, lichvu, kupeckú lesť a všelijaké bližnieho zadrženie. Krádež slove skryté bránie cizie věci bez vóle toho, jehož jest ta věc, a to ne k jeho prospěchu, ale k svému. Lúpež jest násilné bránie zjevné od lotra. Násilné bránie jest mocné neb zjevné bránie cizie věci bezprávně. Šacovánie jest křivdy učiněnie na zbožíčku, pod plášťkem spravedlivého pomstěnie. Tiem plášťkem odievají se kniežata, páni, rytieři, panoše, rychtáři, biskupové, preláti, mnišie i faráři - pod rúchem ovčím jsú vlcie hltaví, jimž nevinný beránek dole pod nimi vodu kalí.'
To tedy nejsou zrovna radostná slova. Ona nebyla radostná ani doba, ve které se Jan Hus postavil věřícím v Betlémě tváří v tvář. V Českém království zrovna vrcholila občanská válka. Už devátý rok se země zmítala v anarchii. Všichni si vyřizovali účty se všemi, především král se svými lucemburskými příbuznými a pak taky s českou šlechtou. Feudálové si vzájemně vypalovali vesnice a městečka, ale domy, které hořely, ty patřily poddaným. Smutná léta, tenhleten začátek nového století Všecko kolem bylo jako by vyhořelé. Janova vlast už dávno nebyla tou zemí míru, stability a blahobytu. To, co vyprávěli staří, to už jako by neplatilo. A krizi politickou doprovázela krize hospodářská. Ale úpadek společnosti přece nebývá nutně definován tím, že se lidem žije špatně a čím dál hůř Přítomna bývá i opačná poloha: některým se neprávem daří dobře a čím dál líp. Výbušnost takovéhle krizové situace můžeme přirovnat dejme tomu s napětím mezi kladným a záporným nábojem v elektrickém poli. Když napětí stoupá k velkým hodnotám, roste riziko výboje. A mladý Hus byl svědkem právě takové situace Praha poněkud ztratila na své rušnosti, přestala platit za diplomatický střed římské říše, ubylo významných politických návštěv, po královské cestě přes Karlův most k Hradu kráčívaly okázalé dvorské průvody už jenom zřídka. I kupci začali v posledních letech Prahu vynechávat, ocitla se tak trochu na periférii mezinárodního politického i obchodního dění. Ale něco tady zůstalo. Nejenom zůstalo, ono to dál rostlo. Hromadilo se to. Bylo to bohatství. Bylo v týchž rukou jako dřív - v patricijských domech - ale především v pokladnicích kapitul, klášterů a ostatních církevních institucí. Přímo bilo do očí. Církev, ze všech kazatelen přikazující věřícím chudobu a pokoru, se dávno oděla do pyšného zlata a purpuru. 'Aha, poznajte se, lúpežníci chudých lidí, mordéři, zloději a svatokrádci! Neboť ač vás lidé neklnú, Pán Buoh klne vás. A té klatby dokáže v súdný den, když die: ´Jděte zlořečení do věčného ohně!´A oni se otáží: ´Proč?´ Odpoví řka: ´Lačen jsem byl, a nedali jste mi jísti; žiezniv, a nenapojili jste mě; nah jsem byl, neodíli jste mě.´ A oni řkú: ´Pane, kdy jsme tě viděli lačného, žieznivého a nahého a nedali jsme tobě?´ A on die: ´Co jste neučinili najmenšímu z mých, mně jste neučinili.´'
V Praze žil nadmíru početný aparát arcibiskupského úřednictva. Stejným přepychem jako on se obklopili preláti a nižší kněží pěti kapitul, což byla kapitula Svatovítská, Vyšehradská, Všech svatých, svatého Jiljí a svatého Apolináře. Pak tady byla armáda farářů, kaplanů a střídníků skoro padesáti městských a předměstských kostelů. V městě a nejbližším okolí existovalo pětadvacet klášterů. (Žilo v nich nejméně pět set mnichů a jeptišek.) Šest klášterů patřilo žebravým řeholím. Jejich příslušníci měli povinnosti žít výhradně z almužen. Teoretický zákaz vlastnit jakýkoli majetek však v praxi naprosto nebránil tomu, aby si žebraví mniši nestavěli právě tak honosné chrámy jako ostatní řehole. Nádhera kostelů však představovala jenom vnější slupku bohatství, to pravé zůstávalo víceméně skryto. V Praze však žil i vysoký počet vysvěcených kněží bez místa a bez obročí. To byli lidi čekající na příležitost - k dostatku mívali daleko a živili se často stejně nuzně jako chudina. A za zdmi konventů a kapitul se v pokladnicích cudně krčily truhly přetékající zlatem a bujelo obžerství, alkoholismus, hazardní hry, na farách běžně žily kněžské konkubíny, a ty rodily kněžské děti, které se po příkladu otců vydávaly na výhodnou církevní kariéru. Beztrestná hříšnost se v katolické církvi stala systémem, který jak zhoubný nádor prorostl do všech stran. A jestli žebraví mniši vesele propíjeli almužny, pak preláti kupčili s prebendami, a papežské dvory v Římě a Avignonu programově zdokonalovaly obchod s úřady, obročími a odpustky.
'Křesťané špatně žijící se stávají Antikristy, ale kněží zločinně živí se stávají ďábly.' Tuto větu nenapsal Jan Hus. Jejím autorem je Husův kolega, Mistr Matouš z Krakova, který odešel z Prahy ve stejném roce, kdy do ní Jan z Husince přibyl. Tento syn krakovského notáře vystudoval v Praze, stal se tu postupně bakalářem, mistrem, doktorem a profesorem teologie. Později, když ho zvolili rektorem university v Heidelberku a biskupem ve Wormsu, se stal evropsky proslulou osobností. Na Jana Husa hodně zapůsobila Matoušova kniha, nazvaná sugestivně De squaloribus curiae Romanae, neboli: O špínách římské kurie. Matouš neuznával papeže za hlavu církve. 'Je to jen Kristův náměstek. Skutečnou hlavou církve je sám Kristus!' A ještě hlásal Matouš z Krakova, že 'papež má církev řídit, nikoli kazit; jinak se vzdává své moci a nikdo není povinen ho poslouchat.' Taky další pražský mistr (jmenoval se Albert Engelšalk) se ostře navážel do papežů. Milíč z Kroměříže, ten zemřel zhruba tři léta po Janově narození, ale jeho myšlenky byly stále živé. 'Všichni vládcové, ať duchovní či světští, kteří nevládnou spravedlivě, nejsou vladaři, nýbrž lupiči!' V Praze působil i táborský rodák Matěj z Janova, kazatel ve staroměstském kostele sv. Mikuláše. 'Kněží, sloužíce mše, těší se z nasycení tělem a krví Kristovou. Proč tedy nečiní tak i jiným, totiž laikům? Odpovídají-li, že jim bylo dáno, je to čirá lež, neboť Pán dal sebe všem obecně. Říkají-li však ,My jsme toho hodni, a ne laikové, nebo aspoň my více než laikové', je to pýcha a z ní závist a neschopnost, neboť nikoli úřad činí koho důstojným k přijímání, nýbrž víra a láska a dobrý život.'
Když se lucemburská princezna Anna provdala do Anglie a stala se tam z ní good queen, dobrá královna, přicestovalo do ostrovní říše v jejím doprovodu hodně Čechů a několik začalo studovat na oxfordské universitě. Odtamtud si domů přinesli traktáty zdejšího profesora Johna Wicliffa, kterému se začalo u nás říkat počeštěně Jan Viklef. Říkal mu tak i Mistr Jan Hus. A v jednom spise si na jeho adresu povzdychl: 'Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš.'