CESTA PETRA VOKA Z BECHYNĚ PŘES KRUMLOV DO TŘEBONĚ

CESTA PETRA VOKA Z BECHYNĚ PŘES KRUMLOV DO TŘEBONĚ

'Pohřeb Viléma z Rožmberka, vypravený z Pražského hradu - po dvou měsících, kdy byl mrtvý velmož vystaven v kostele svatého Jiří a střídala se u něho nepřetržitě stráž českých pánů a zemanů - to nebyla pouze oficiální daň úcty českému místokráli. Byla to událost, jíž se účastnila a kterou sledovala celá země. Zástupci české šlechty provázeli rakev až na Krumlov. V krumlovském děkanském chrámu, kde byl Vilém z Rožmberka pohřben, dal Petr Vok zhotovit skvělý náhrobek, jemuž dominoval známý symbol - obrněný rožmberský jezdec. Tento náhrobek dnes již neexistuje. Ti, jimž pan Vilém za svého života tak často štědře pomáhal a byl i patronem jejich koleje v Krumlově, kterou založil - jezuité - dali náhrobek zbořit, protože prý se nesluší, aby člověku smrtelnému a světskému byly stavěny takové památníky.'

V době, v níž jsme se právě ocitli, však Vilém ještě svůj náhrobek měl. Právě jsme zahájili první rok z posledních devatenácti let našeho pána z Růže. Poslední Rožmberk se ocitl v postavení vladaře jako třiapadesátiletý. Jakmile mu jeho starší bratr přepustil svoje místo, začali rožmberští úředníci objíždět všechna panství, města, městečka a vesnice dominia, aby podle dávných tradic přijali od poddaných slib věrnosti novému panu vladaři. V té době císař Rudolf II. v souladu se starými privilegii Rožmberků nařídil, aby nový vladař byl titulován 'vysoce urozený,' a to v říšské, české i uherské kanceláři. Od té chvíle příslušelo Petru Vokovi, aby na sněmech a všech jednáních českých stavů sedával před všemi zemskými úředníky i před všemi erbovními pány. Rožmberkové měli tato svoje privilegia i písemně - byla dána přímo zemským právem. 'Z pánů z Rožmberka kdožkoli vede vladařství domu svého, předchází všechny úředníky zemské.' Jejich postavení bylo mimořádné. Muselo být. Ještě v polovině 16. století představoval majetek Rožmberků dvojnásobek v pořadí dalšího největšího panského majetku v Čechách a na Moravě. Na druhé příčce byli Pernštejnové. Petr Vok se stal universálním dědicem statků, které zahrnovaly zhruba sedminu celých tehdejších Čech. Na těchto panstvích bylo asi 100 000 poddaných v osmnácti městech, třiceti čtyřech městečkách a sedmi stech padesáti vesnicích. Což byl značný kus země české. Neskutečně velký. A pokud bychom si chtěli zhruba učinit představu o velikosti rožmberského dominia - snad pomůže tento příklad: Když se rožmberský vladař vydal z Krumlova na cestu do Prahy (ta trvala zpravidla 3 dny), tak jel půldruhého dne po vlastním území.

'Celý tento majetek, převyšující bohatství nejednoho z říšských knížat, tvořilo 18 panství, spravovaných ústřední kanceláří na Krumlově,' tuto faktografii jsme získali z monografie historičky Anežky Svobodové Petr Vok z Rožmberka. 'Bylo to panství krumlovské s Krumlovem, Prachaticemi a Netolicemi, panství třeboňské, novohradské, borovanské, rožmberské, helfenburské, husinecké, drslavické, miličínské, strážské, želečské, bechyňské, libějovické, choustnické s městem Soběslaví, vimperské, černovické a deštenské.' Což ještě není všechno, protože páni z Růže měli majetky i na Moravě: 'Panství helfštýnské s městem Lipníkem.' A nesmíme zapomenout ani na zahraniční reality: 'Rožmberkové měli další majetek v Rakousku - panství haslašské, a ve Slezsku - tam jim patřila horní města Rychleby a Silberberk. Navíc jim v Polabí náleželo panství roudnické s městem Roudnicí.' A v samotné Praze? 'Kdybychom chtěli projít hlavním městem a zastavit se u všech domů a paláců, které patřily Rožmberkům, obejít jejich někdejší pražské vinice a luka - od vinic v Šárce až po louky kunratické, byla by to opravdu dlouhá procházka.' Takže jenom orientačně: 'Na Kampě u Čertovky (které se tehdy ještě říkalo nikoli Čertovka, nýbrž Rožmberský potok), stával mlýn (jaký jiný než Rožmberský), a to i se dvorem; dále měl Petr Vok na Starém Městě několik menších domů, z nichž jeden stával přímo na Staroměstském náměstí, a tomuto všemu majetku vévodil pyšný rožmberský palác, postavený přímo na Hradě - stával naproti kostelu svatého Jiří a sahal téměř až k bráně na Opyši. Součástí tohoto paláce byla velká část jižních zahrad Pražského hradu. V zapomenutí upadlo, že skvělá renesanční stavba dnešního Vojenského muzea na Hradčanském náměstí je vlastně někdejší palác Petra Voka z Rožmberka. Pan vladař ho používal poté, když prodal císaři Rudolfovi svůj palác na Hradě. Měl-li by vyplňovat pan Petr Vok nějaké majetkové přiznání, nebyl by s ním věru hodně dlouho hotov. Musel by započítat i doly na stříbro a zlato poblíž Krumlova, dále doly u Budějovic, u Ratiboře na Táborsku, v Rychlebech a Silberberku ve Slezsku, kromě menšího podílu na těžbě při Jílovém u Prahy. Zvláštní kolonku by tvořily desítky prosperujících pivovarů, 41 poplužní dvůr (což byly velkostatky, na nichž hospodařila vrchnost ve své režii), jakož i mlýny a stovky rybníků. Takže můžeme dát směle za pravdu kronikáři Březanovi, který k nástupu Petra Voka do vladařské funkce napsal: 'A tak nenašlo se tehdáž pána v koruně České, kterýž by na zemi zboží rozšířenější měl, jako tento jediný pán z Rožmberka.'

Skvělé dědictví. Závíděníhodné. Ono však na tom moc k závisti nebylo, protože pan Petr Vok nezdědil rožmberský majetek, ale spíš jeho likvidační správu. Ještě v době, kdy se v Praze chystal velkolepý pohřeb vladaře Viléma, začali zemští úředníci při dskách zemských prohlížet a ověřovat jednotlivé zápisy v dskách, aby byl zjištěn rozsah závazků, které nový vladař musel spolu s dědictvím na sebe převzít. Za života pana Viléma se o těch závazcích a dluzích vědělo, jenže nikdo se ani neodvažoval něco počítat, natož pak příliš hlasitě hovořit o tom, že pan vladař je náramný dlužník. (Tím spíš, že velká část z nich byly dluhy habsburské.) Vilém totiž po víc než dvě desetiletí působil v nejvyšších státních i diplomatických funkcích a obrovité výdaje s nimi spojené hradil z vlastní kapsy. Nikdy císaři nic nenaznačil, a když naznačil. ale jenom někdy. a nepříliš důrazně. Vilém z Rožmberka nepatřil k politikům, kteří dokáží proměnit své funkce ve zlatý důl. Mezi českými politiky se tím stal jakousi vzácnou odrůdou bílé vrány. On svůj úřad chápal především jako službu zemi. O službě zemi hovoří všichni politikové všech dob, leč to jim nikdy nebránilo usilovně hrabat.

'U řady z rožmberských dluhů bylo obtížné vůbec říct, jak vlastně vznikly, protože krumlovská dominiální kancelář je vůbec neevidovala a nevěděla o nich. Když pak předkládala Petru Vokovi celkový přehled, podle něhož zůstalo po Vilémovi téměř 768 tisíc kop grošů dluhů, k nimž byly připočteny i vlastní dluhy Petra Voka (155 tisíc kop), vycházela krumlovským úředníkům celková suma téměř 923 tisíc kop grošů.' K takovéto sumě lze dodat přívlastek astronomická. 'Nebyla však ještě konečná, neboť mezitím se v Praze ukázalo (podle komorních výpočtů), že rožmberské dluhy přesahují ve skutečnosti částku jednoho milionu sto padesáti tisíc kop míšeňských grošů.' Kdybychom si to podle směnného kursu přepočítali na zlato, 'představovala by tato suma 4347 kilogramů zlata.' Rožmberský majetek sice nebyl nepatrný, ale v případě soustředěného náporu věřitelů (který by donutil nového vladaře narychlo a pod tlakem rozprodávat svá panství), by snadno vznikla situace, v níž by vynucený prodej vedl vlastně k likvidaci rožmberského dominia. Vilém z Rožmberka ještě nebyl pohřben, a na Krumlově i u královské komory v Praze se hlásil početný houf věřitelů. Situace nového vladaře byla záměrně dramatizována, objevily se pověsti, že dluhy překročily milion 600 000 kop. Všecko směřovalo k tomu, aby byla přehlcena poptávka a byl umožněn cenový diktát těch, kteří chtěli nakupovat. Petru Vokovi asi nebyl v těchto chvílích nejlehčeji. Bylo to jedno z nejtěžších období jeho života. On ani sám neznal skutečný rozsah katastrofálního hospodaření pana Viléma a jeho regenta Jakuba Krčína. Mohl mít jenom podezření, že oboje bylo daleko horší, než si kdy byl myslil. Když si chtěl zachovat aspoň jakousi volnost v jednání, no tak neviděl v prvé chvíli jiné východisko než formálně převést majetek na svou manželku, na paní Kateřinu. (Což se děje někdy i dnes, a dlužníci se pak smějí - chytejte si mě!) Převedení majetku na paní Kateřinu znamenalo mimo jiné, že případné zatykače pro nesplacení dluhů by mohly být vydány jen na ni. A protože paní Kateřina tehdy již pro nemoc neopouštěla Krumlov, nemohl ji žádný zatykač postihnout. A Petr Vok - ten mohl mezitím jednat a majetkové záležitost uspořádat. 'Záchrana byla možná jen neobyčejně složitou a namáhavou prací, zaměstnávající po měsíce celý štáb úředníků a vladaře samotného' (tyto informace jsme získali z práce historika doktora Josefa Janáčka). 'Bylo nutno vypůjčovat nové částky, aby byly zaplaceny úroky a nejnaléhavější dluhy, a současně vyjednávat o prodej některých statků. To byla nakonec nejožehavější záležitost, protože čím pomaleji se prodávalo, tím bylo možno docílit výhodnějších cen. Boj o záchranu se protáhl na několik let a rožmberské dominium se postupně zmenšovalo. První obětí se stalo helfštýnské panství na Moravě, které Petr Vok vyženil s Kateřinou z Ludanic. Po něm byly odprodány další statky: Miličín, části choustnického panství, Helfenburk. Roku 1596. došlo i na Bechyni. Zápas s věřiteli se protahoval a přes všechno úsilí Petra Voka zůstávalo ještě roku 1599. na 400 000 zlatých dluhů. Situace už nebyla tak vážná, ale Petr Vok byl rozhodnut, že zlikviduje tíživé břemeno až do konce. Odhodlal se proto k prodeji statku pro Rožmberky nejcennějšího, Krumlova. Kupcem nebyl nikdo jiný než císař Rudolf II. a dlouhá jednání, trvající několik let, skončila nakonec pro obě strany úspěšně. Císař zaplatil za Krumlov hotově sice pouze 82 tisíce zlatých, zato však na sebe převzal největší část rožmberských dluhů.'