CESTA Z HORY TÁBOR NA HORU VÍTKOV - Hrad Rabí

CESTA Z HORY TÁBOR NA HORU VÍTKOV

'Nedlouho po Žižkově přibytí na Tábor zřízena jest tam opravdová vláda: čtyři zemani, Mikuláš z Husi, Jan Žižka, Chval Řepický a Zbyněk z Buchova zvoleni jsou za starší, je-jichž rozkazu měli poslušni býti všichni ti, kteří se přiznávali ke straně táborů.'

Proč byli zrovna čtyři, ti hejtmani? Byla v tom dávná zvyklost - městská hotovost byla organizována podle čtvrtí. Konec konců - dodnes dělíme město na čtvrti, a přitom nemusí jít o jeho čtvrtiny. Za hlavního ze zvolených hejtmanů byl považován Mikuláš z Husi. (Žižkovi bylo, jak se zdá, svěřeno vedení vojenských operací.) Každý, kdo měl zdravé ruce, pomáhal při opevňovacích pracích, a každý, kdo vládl sudlicí nebo cepem, tak se připravoval k boji. Jenomže na výcvik moc času nezbývalo.

Už v prvních dubnových dnech se dostaly na Tábor zprávy, že v nedaleké Vožici byly soustředěny zbytky královské hotovosti rozprášené u Sudoměře. Mikeš Divoký, zvaný též Divůček, prahl po pomstě. Na skok se vrátil do Kutné Hory (my si ještě pamatujeme, že tu vykonával svůj hlavní pracovní poměr, totiž mincmistrovství), nechal zde zajatce z řad husitů a rychle se vracel s posilami. Táboři se připravoval k obraně, změnili však taktiku. Přišli na to, že nejlepší obrana je útok. (Osvědčená zásada.) Namísto toho, aby vyčkávali útoku spojených sil nepřítele, tak se rozhodli zničit jeho jednotlivá seskupení ještě dřív, než se rozhoupe a vydá se na Tábor s cílem jej dobýt.

'Na Veliký pátek Žižka s bratřími vyjel z Tábora a v noci vpadl do Vožice na ty železné pány, kteří tu pobývali. Tiše pobořili dřevěný plot, kterým bylo městečko ohrazeno, spustili křik a město zapálili.' Žižka zkrátka využil momentu překvapení a uprostřed noci (!) udeřil na spící ležení žoldnéřů v podhradí. Běžná praxe. Ve dvacátém století. Ve století patnáctém nebyly ještě noční přepady zvykem. Vojáci byli rozespalí, ani se na nějaký pořádný odpor nezmohli. Byli pobiti nebo zajati. Jenom část se jich zachránila útěkem na hrad. 'Pobili tady mnoho těch železných pánů a nabrali si koní, zbraní a odění. A tu si hned Žižka zřídil jízdu; kde viděl nějakého vhodného mládence, oblékl ho do odění, posadil na koně a vycvičil k jízdě i k boji. Teprve tehdy začali táboři jezdit na koních.'

Od Mladé Vožice se Žižkův houf vrátil nejenom s mnoha zajatci (ti byli vyměněni za třicet husitů, kteří padli do rukou nepřítele u Sudoměře), ale také s ukořistěným stádem koní. Žižka jich hned využil k postavení svého prvního jezdeckého oddílu. A jak tak byli husité v ráží, vzali ještě během velikonočních svátků útokem vodní tvrz v Sedlci. Na ni se utekl pan Oldřich z Ústí se svými stoupenci. Útoku se ale účastnila jenom část polní obce, ta, která měla s panem Oldřichem zřejmě jakési nevyřízené účty. 'Pana Oldřicha, pána města Ústí, rytíře, zmlátili cepy, a nakonec, usekavše mu nohy, vhodili ho do ohně; některé další pak pobili, zachovavše z nich šest nejpřednějších, a rozkázali jim, aby je postínal jeden z nich, který by chtěl zachrániti život. A tak jeden z nich, řečený Pinta, podhejtman kamenické družiny, sťal pět svých a připojil se k táborům. Na té tvrzi bylo pro zachránění uloženo mnoho zboží ze sousedství ve zlatě a stříbře, mnoho monstrancí, kalichů a drahých rouch, a to všechno táboři vynesli, nakladli na jednu hromadu a zničili plameny ohně, nadto tvrz samu rozbořili a vypálili.'

U toho přepadu a vraždění Žižka nebyl, zrovna tenkrát řídil výuku jízdy na koni. Ti všichni, co na té vodní tvrzi řádili, si říkali, že jsou 'mstitelé všech upálených bratří, a těch, co naházeni byli do šachet na Horách Kutných.' to nebyli obyčejní loupežníci a vrazi. (Oni se za takové nepokládali.) Jenomže zlo zůstává zlem a hanebnost hanebností, ať už jsou spáchány ve jménu sebevyššího cíle. Táboři dokázali svým odpůrcům, že jsou schopni všeho. Nepřátelé se začali třást před jejich argumenty, nikoli slovními, nýbrž argumenty meče a cepu. Nedá se předpokládat, že ten Pinta nebo jak se jmenoval, ten, který se přidal k husitům, znenadání zahořel novou vírou - o tom se opravdu dá pochybovat.

Ostatní hejtmani cvičili v terénu: s dílčími oddíly podnikali výpady do blízkého i vzdáleného okolí, což trvalo asi tak čtrnáct dní, načež táborská obec přistoupila k jarní ofenzívě. Sílu jejích zbraní měla pocítit řada odpůrců od Tábora směrem na jihozápad. 'V těchto dnech a na podnět svých kněží táboři, shromáždivše množství panošů, sedláků i žen přívrženců příjímání z kalicha, jakož i výrostků - prakovníků (kterým říkali česky práčata) prováděli mnoho podivných a neslýchaných a pro celé České království velmi pohoršlivých činů, zvláště v krajích Bechyňském a Plzeňském, vypalujíce kostely, kláštery a farářské domy, dobývajíce a spalujíce hrady i hrádky neboli tvrze.'

Proti Písku, který byl někdy začátkem března obsazen královskými jednotkami, zaútočily současně dvě polní obce. Neboli obě vojska. A to jak Žižkovo, tak i oddíly Mikuláše z Husi. Žižka si vytkl za cíl zmocnit se především Písku a Strakonic, aby tím potrestal původce sudoměřského útoku, zatímco Mikuláši z Husi byl trnem v oku bohatý opevněný klášter v Milevsku. Další polní obec pod vedením Chvala z Machovic měla podle okolností vypomáhat při obraně Tábora i jako záloha vojsk určených k ofenzívě. Když byl dobyt Písek, vyrazil Mikuláš k Milevsku, a Žižka si to namířil ke Strakonicům. Při útoku na Strakonice se jednooký hejtman spokojil jenom s vypálením městečka, bez pomoci zevnitř nebylo na dobytí pevného hradu johanitských křížovníků ani pomyšlení. S pomocí bratří uvnitř se pak Žižka zmocnil města Prachatic (byl prý k němu shovívavý - snad že tady on stejně jako Jan Hus chodil do školy; aspoň legenda to říká), a to navzdory tomu, že město jako celek drželo s králem Zikmundem a bylo katolické. No - a na řadě byly kláštery. Táboři těžce poškodili nebo zcela vyvrátili kláštery ve Zlaté Koruně a v Louňovicích. Jejich bohatě zásobené sklepy a sýpky táborům pomohly překonat problém s obživou bojových i domácích složek. 'Potom na den svatého Jiří táboři z Hradiště, shromáždivše množství panošů a sedláků, milujících přijímání z kalicha, rozbořili a spálili klášter Milevsko řádu premonstrátského.' (Milevský klášter byl bohatý a velký - žilo v něm až na tři sta mnichů.) 'A dále vypálili klášter v Nepomuku' (zdejší cisterciácký klášter patřil vůbec k nejbohatším u nás). 'a dobyli přepevného hradu Rabí, ve kterém bylo pro bezpečnost od duchovních i světských ze sousedství uloženo mnoho majetku takřka neodhadnutelného na klenotech ze zlata, stříbra a drahých kamenů, na drahocenných rouchách a zbraních. A to všechno - s výjimkou ukořistěných peněz, zbraní a koní - vynesli z hradu, nakladli na jednu hromadu a spálili a rovněž tam před hradem upálili sedm mnichů a kněží, které ve svrchujmenovaném hradě zastihli.' Fanatici zase jednou slavili svou žeň. 'A hlavní příčinou všech těch zlých skutků byli, jak se obáváme' (obává se kronikář Vavřinec z Březové) 'táborští kněží, kteří chodili v čele s tělem Kristovým a ve svých kázáních naváděli lid k takovým činům.' Jenom s námahou Žižka prosadil, aby byli synkové hradního pána ušetření. Co ho k tomu vedlo?. Soucit s dětmi, které nemohly za svoje rodiče. vypočítavost. anebo snad že byl stejného stavu? Těžko říct. Žižka si vzal ty chlapce do své péče, ale jak s nimi naložil, to nevíme. Zatímco ve Vožici se táboři zmocnili jen koní a výzbroje, na Rabí brali i peníze. (Příště nepohrdnou ani zlatem a jinými cennostmi.) '

Mezitím co válka v Čechách takto se připravovala, král Zikmund sněmoval ve Vratislavi od ledna do dubna celé tři měsíce napořád. Nejhlavnější péčí sněmu byly přípravy proti husitům. Na Zikmunda již předtím bylo naříkáno, že z Brna, kde celé Čechy za pána jej uznaly, neobrátil se nastálo do Prahy, aby se uvázal ve všecky pevnosti zemské, dříve než nepřátelé jeho moc svou řádně upevnili. Avšak zdali by tehdáž, ne-maje s sebou valného vojska, byl mohl něco pořídit v Čechách?' táže se řečnickou otázkou František Palacký, a sám si odpovídá: ' Ze všeho, co se sběhlo, musil viděti patrně, že mu nebylo lze osaditi zemi bez krveprolití. Celá jeho moc a síla v národě zakládala se na výmince, že neměl překážeti požívání kalicha; zmařil-li tuto naději, hned pobouřil veškeren lid proti sobě a mohl konečně státi se vězněn toliko svých vlastních poddaných. Proto činil potřebné přípravy, aby se mohl zjara hned postaviti mocí neodolatelnou proti odpůrcům svým a odstraniti je bohdá od nerovného boje. K tomu cíli požádal od papeže Martina V. všeobecné vyhlášení kříže, čili křižácké výpravy na Čechy. Papež vyhověl jeho žádosti bulou dne 1. března 1420. roku ve Florencii vydanou, ve které voláno do boje veškeré křesťanstvo k vykořenění viklefitů, husitů a jiných kacířů.'