CESTA Z HORY TÁBOR NA HORU VÍTKOV

CESTA Z HORY TÁBOR NA HORU VÍTKOV

'Nedlouho po Žižkově přibytí na Tábor zřízena jest tam opravdová vláda: čtyři zemani, Mikuláš z Husi, Jan Žižka, Chval Řepický a Zbyněk z Buchova zvoleni jsou za starší, je-jichž rozkazu měli poslušni býti všichni ti, kteří se přiznávali ke straně táborů.'
Proč byli zrovna čtyři, ti hejtmani? Byla v tom dávná zvyklost - městská hotovost byla organizována podle čtvrtí. Konec konců - dodnes dělíme město na čtvrti, a přitom nemusí jít o jeho čtvrtiny. Za hlavního ze zvolených hejtmanů byl považován Mikuláš z Husi. (Žižkovi bylo, jak se zdá, svěřeno vedení vojenských operací.) Každý, kdo měl zdravé ruce, pomáhal při opevňovacích pracích, a každý, kdo vládl sudlicí nebo cepem, tak se připravoval k boji. Jenomže na výcvik moc času nezbývalo.
Už v prvních dubnových dnech se dostaly na Tábor zprávy, že v nedaleké Vožici byly soustředěny zbytky královské hotovosti rozprášené u Sudoměře. Mikeš Divoký, zvaný též Divůček, prahl po pomstě. Na skok se vrátil do Kutné Hory (my si ještě pamatujeme, že tu vykonával svůj hlavní pracovní poměr, totiž mincmistrovství), nechal zde zajatce z řad husitů a rychle se vracel s posilami. Táboři se připravoval k obraně, změnili však taktiku. Přišli na to, že nejlepší obrana je útok. (Osvědčená zásada.) Namísto toho, aby vyčkávali útoku spojených sil nepřítele, tak se rozhodli zničit jeho jednotlivá seskupení ještě dřív, než se rozhoupe a vydá se na Tábor s cílem jej dobýt .
'Na Veliký pátek Žižka s bratřími vyjel z Tábora a v noci vpadl do Vožice na ty železné pány, kteří tu pobývali. Tiše pobořili dřevěný plot, kterým bylo městečko ohrazeno, spustili křik a město zapálili.' Žižka zkrátka využil momentu překvapení a uprostřed noci (!) udeřil na spící ležení žoldnéřů v podhradí. Běžná praxe. Ve dvacátém století. Ve století patnáctém nebyly ještě noční přepady zvykem. Vojáci byli rozespalí, ani se na nějaký pořádný odpor nezmohli. Byli pobiti nebo zajati. Jenom část se jich zachránila útěkem na hrad. 'Pobili tady mnoho těch železných pánů a nabrali si koní, zbraní a odění. A tu si hned Žižka zřídil jízdu; kde viděl nějakého vhodného mládence, oblékl ho do odění, posadil na koně a vycvičil k jízdě i k boji. Teprve tehdy začali táboři jezdit na koních.'
Od Mladé Vožice se Žižkův houf vrátil nejenom s mnoha zajatci (ti byli vyměněni za třicet husitů, kteří padli do rukou nepřítele u Sudoměře), ale také s ukořistěným stádem koní. Žižka jich hned využil k postavení svého prvního jezdeckého oddílu. A jak tak byli husité v ráží, vzali ještě během velikonočních svátků útokem vodní tvrz v Sedlci. Na ni se utekl pan Oldřich z Ústí se svými stoupenci. Útoku se ale účastnila jenom část polní obce, ta, která měla s panem Oldřichem zřejmě jakési nevyřízené účty. 'Pana Oldřicha, pána města Ústí, rytíře, zmlátili cepy, a nakonec, usekavše mu nohy, vhodili ho do ohně; některé další pak pobili, zachovavše z nich šest nejpřednějších, a rozkázali jim, aby je postínal jeden z nich, který by chtěl zachrániti život. A tak jeden z nich, řečený Pinta, podhejtman kamenické družiny, sťal pět svých a připojil se k táborům. Na té tvrzi bylo pro zachránění uloženo mnoho zboží ze sousedství ve zlatě a stříbře, mnoho monstrancí, kalichů a drahých rouch, a to všechno táboři vynesli, nakladli na jednu hromadu a zničili plameny ohně, nadto tvrz samu rozbořili a vypálili.'
U toho přepadu a vraždění Žižka nebyl, zrovna tenkrát řídil výuku jízdy na koni. Ti všichni, co na té vodní tvrzi řádili, si říkali, že jsou 'mstitelé všech upálených bratří, a těch, co naházeni byli do šachet na Horách Kutných.' to nebyli obyčejní loupežníci a vrazi. (Oni se za takové nepokládali.) Jenomže zlo zůstává zlem a hanebnost hanebností, ať už jsou spáchány ve jménu sebevyššího cíle. Táboři dokázali svým odpůrcům, že jsou schopni všeho. Nepřátelé se začali třást před jejich argumenty, nikoli slovními, nýbrž argumenty meče a cepu. Nedá se předpokládat, že ten Pinta nebo jak se jmenoval, ten, který se přidal k husitům, znenadání zahořel novou vírou - o tom se opravdu dá pochybovat.
Ostatní hejtmani cvičili v terénu: s dílčími oddíly podnikali výpady do blízkého i vzdáleného okolí, což trvalo asi tak čtrnáct dní, načež táborská obec přistoupila k jarní ofenzívě. Sílu jejích zbraní měla pocítit řada odpůrců od Tábora směrem na jihozápad. 'V těchto dnech a na podnět svých kněží táboři, shromáždivše množství panošů, sedláků i žen přívrženců příjímání z kalicha, jakož i výrostků - prakovníků (kterým říkali česky práčata) prováděli mnoho podivných a neslýchaných a pro celé České království velmi pohoršlivých činů, zvláště v krajích Bechyňském a Plzeňském, vypalujíce kostely, kláštery a farářské domy, dobývajíce a spalujíce hrady i hrádky neboli tvrze.'
Proti Písku, který byl někdy začátkem března obsazen královskými jednotkami, zaútočily současně dvě polní obce. Neboli obě vojska. A to jak Žižkovo, tak i oddíly Mikuláše z Husi. Žižka si vytkl za cíl zmocnit se především Písku a Strakonic, aby tím potrestal původce sudoměřského útoku, zatímco Mikuláši z Husi byl trnem v oku bohatý opevněný klášter v Milevsku. Další polní obec pod vedením Chvala z Machovic měla podle okolností vypomáhat při obraně Tábora i jako záloha vojsk určených k ofenzívě. Když byl dobyt Písek, vyrazil Mikuláš k Milevsku, a Žižka si to namířil ke Strakonicům. Při útoku na Strakonice se jednooký hejtman spokojil jenom s vypálením městečka, bez pomoci zevnitř nebylo na dobytí pevného hradu johanitských křížovníků ani pomyšlení. S pomocí bratří uvnitř se pak Žižka zmocnil města Prachatic (byl prý k němu shovívavý - snad že tady on stejně jako Jan Hus chodil do školy; aspoň legenda to říká), a to navzdory tomu, že město jako celek drželo s králem Zikmundem a bylo katolické. No - a na řadě byly kláštery. Táboři těžce poškodili nebo zcela vyvrátili kláštery ve Zlaté Koruně a v Louňovicích. Jejich bohatě zásobené sklepy a sýpky táborům pomohly překonat problém s obživou bojových i domácích složek. 'Potom na den svatého Jiří táboři z Hradiště, shromáždivše množství panošů a sedláků, milujících přijímání z kalicha, rozbořili a spálili klášter Milevsko řádu premonstrátského.' (Milevský klášter byl bohatý a velký - žilo v něm až na tři sta mnichů.) 'A dále vypálili klášter v Nepomuku (zdejší cisterciácký klášter patřil vůbec k nejbohatším u nás), a dobyli přepevného hradu Rabí, ve kterém bylo pro bezpečnost od duchovních i světských ze sousedství uloženo mnoho majetku takřka neodhadnutelného na klenotech ze zlata, stříbra a drahých kamenů, na drahocenných rouchách a zbraních. A to všechno - s výjimkou ukořistěných peněz, zbraní a koní - vynesli z hradu, nakladli na jednu hromadu a spálili a rovněž tam před hradem upálili sedm mnichů a kněží, které ve svrchujmenovaném hradě zastihli.' Fanatici zase jednou slavili svou žeň. 'A hlavní příčinou všech těch zlých skutků byli, jak se obáváme' (obává se kronikář Vavřinec z Březové) 'táborští kněží, kteří chodili v čele s tělem Kristovým a ve svých kázáních naváděli lid k takovým činům.' Jenom s námahou Žižka prosadil, aby byli synkové hradního pána ušetření. Co ho k tomu vedlo?. Soucit s dětmi, které nemohly za svoje rodiče. vypočítavost. anebo snad že byl stejného stavu? Těžko říct. Žižka si vzal ty chlapce do své péče, ale jak s nimi naložil, to nevíme. Zatímco ve Vožici se táboři zmocnili jen koní a výzbroje, na Rabí brali i peníze. (Příště nepohrdnou ani zlatem a jinými cennostmi.) '
Mezitím co válka v Čechách takto se připravovala, král Zikmund sněmoval ve Vratislavi od ledna do dubna celé tři měsíce napořád. Nejhlavnější péčí sněmu byly přípravy proti husitům. Na Zikmunda již předtím bylo naříkáno, že z Brna, kde celé Čechy za pána jej uznaly, neobrátil se nastálo do Prahy, aby se uvázal ve všecky pevnosti zemské, dříve než nepřá-telé jeho moc svou řádně upevnili. Avšak zdali by tehdáž, nemaje s sebou valného vojska, byl mohl něco pořídit v Čechách?' táže se řečnickou otázkou František Palacký, a sám si odpovídá: ' Ze všeho, co se sběhlo, musil viděti patrně, že mu nebylo lze osaditi zemi bez krveprolití. Celá jeho moc a síla v národě zakládala se na výmince, že neměl překážeti požívání kalicha; zmařil-li tuto naději, hned pobouřil veškeren lid proti sobě a mohl konečně státi se vězněn toliko svých vlastních poddaných. Proto činil potřebné přípravy, aby se mohl zjara hned postaviti mocí neodolatelnou proti odpůrcům svým a odstraniti je bohdá od nerovného boje. K tomu cíli požádal od papeže Martina V. všeobecné vyhlášení kříže, čili křižácké výpravy na Čechy. Papež vyhověl jeho žádosti bulou dne 1. března 1420. roku ve Florencii vydanou, ve které voláno do boje veškeré křesťanstvo k vykořenění viklefitů, husitů a jiných kacířů.'
O válečné intervenci do Českého království však bylo rozhodnuto mnohem dřív. K záběru o nezbytného velkého vojenského tažení na Čechy dospěl král Zikmund nejpozději v únoru. Učinil tak po tajných poradách s papežským nunciem a s prominenty vratislavského říšského sněmu. Jestliže ještě loni připouštěl možnost, že Prahu srazí na kolena pomocí českého panstva, tak během ledna už musel vzít na vědomí husitské pevnosti v západní polovině Čech, v Hradci Králové a řadu opěrných bodů kališnické šlechty. Zikmund měl v Praze svoje místodržící, jenomže ti přešlapovali stále na místě a nic nenasvědčovalo tomu, že by se během dohledné doby pustili do chůze. Bez Prahy a třetiny královských měst ztrácely jeho panovnické pravomoci podstatně na významu, nehledě na to, že za pomoc českého panstva se Zikmund rozhodně nemínil dostat do jeho područí. A to Zikmundovi nevadilo, že vpád křížové výpravy do země (teď už do jeho země) bude znamenat devastaci království a panovnických regálů? Vadilo. Jenomže nátlak kurie, českomoravských biskupů a zástupců říšských knížat a měst byl silnější. Zikmund zatím začal ve Vratislavi úřadovat. Cílevědomě dával najevo, že pevně odhodlán potlačit jakoukoli vzpouru proti svému majestátu. Dosadil novou městskou radu a nechal demonstrativně odsoudit a hromadně popravit 23 účastníky místního cechovního převratu. Ale to ještě nebylo všecko.
'15. dne měsíce března byl ve městě Vratislavi se souhlasem krále Zikmunda, který tam tehdy meškal, Jan z Prahy řečený Krása, veliký milovník pravdy, od papežského legáta, jistých biskupů, doktorů, mistrů a ostatních prelátů a řeholníků odsouzen k přeukrutné smrti bezbožně, nespravedlivě a nešlechetně proto, že nechtěl držeti, věřiti, potvrzovati, dokazovati a schvalovati, že koncil kostnický byl řádně shromážděn, že cokoli ten koncil rozhodl, že to je spravedlivé a svaté a má býti pod trestem smrtelného hříchu od všech věrných křesťanů drženo, a cokoli zavrhl a zatratil, že to učinil spravedlivě, svatě a správně. Dále že koncil kostnický, odsoudiv mistry Jana Husa a Jeronýma z Prahy k přeukrutné smrti, jednal spravedlivě a svatě. A potom, že odsoudiv podávání pod obojí způsobou lidu, jednal obecně křesťansky a svatě. Ale ty články jsou falešné, lživé, bludné, kacířské a rouhavé, zákonu Božímu a evangelické pravdě odporné,' mínil autor těchto řádků, kronikář Vavřinec z Březové. Jiného názoru byl vratislavský sněm. 'Protože tyto články nechtěl Jan Krása schváliti, byl od nepřátelských a bezbožných zákoníků a farizejů odsouzen k nejpotupnější smrti a od katů a biřiců koňmi po městě vláčen, rozličnými urážkami a nadávkami zahrnut a plameny ohně upálen.' Tak skončil vážený novoměstský měšťan a konšel, který přijel do Vratislavě na výroční trh a který se na rozdíl od universitního posla Mikuláše z Řehovic odmítla zříct kalicha. Za dva dny nato vyhlásil ve Vratislavi papežský nuncius Fernando křížovou výpravu proti Českému království se všemi běžnými výhodami pro její účastníky.
Zpráva o smrti toho šedesátiletého váženého muže, který přijel do Vratislavě za obchodem a byl pak vláčen koňmi ulicemi, vyvolala v Praze nemenší pobouření než vyhlášení křížové výpravy. Kněz Želivský (o něm jsme už nějakou dobu neslyšeli) bil na poplach. 'V těchto dnech pražští kněží a zejména Jan, kazatel kláštera Panny Marie Na Písku na Novém Města pražském, bývalý mnich ze Želiva, který tehdy kázal na text ze Zjevené svatého Jana, podněcoval ve svých kázáních lid, aby se postavil proti uherskému králi, který bojoval proti přijímání z kalicha, a naznačoval, že ten král je ryšavý drak, o kterém se mluví ve Zjevení.' Zmínka o drakovi v Apokalypse skutečně je; jenom ten drak není ryšavý, ale ohnivý, má deset rohů a sedm hlav a na každé té hlavě královskou korunu. Zikmund (pokud víme) rohy neměl, i když leckterý Čech by byl ochoten odpřísáhnout, že ano, a na hlavě měl dvě koruny. Tedy zatím. Uherskou a římskou. 'Právem toto o něm naznačoval, neboť ten král dovoloval svým milcům nositi na prsou zlatého draka na znamení tovaryšstva.' Řád draka založil Zikmund původně pro rytíře bojující proti Turkům - pyšnili se jím pouze dvacet čtyři vynikající muži z různých zemí. Na krk si mohl věšet pan Čeněk z Vartemberka. 'Proto toho krále svrchujmenovaný kněz Jan ve svých kázáních k lidu ostře napadal. A k něm se hrnulo veliké množství lidu, poslouchajíc velmi dychtivě jeho kázání pro jeho výmluvnost, ačkoli nevynikal velikým vzděláním v učenosti, a podle kázání jeho a jiných kazatelů žádali mnozí věrní nasaditi za pravdu příjímání z kalicha spolu statky i životy.' Nic jiného než vzpouru proti králi neviděli ani staroměstští radní a universitní mistři. Bylo svoláno společné shromáždění onou měst pražských a na něm se zavázali hájit kalich s nasazením, jak jsme slyšeli, života i statků. Dali dohromady i manifest - ten byl neprodleně rozeslán na všechny strany - a v něm výzvu, aby se zástupci měst sešli na sjezd do Prahy. Na důkaz, že svou vzpouru myslí smrtelně vážně, vyhlásili představitelé města vojenskou pohotovost a začali dělat přípravy k opětnému dobytí Vyšehradu. 'Ve středu po svatém Tiburcí, jinak dne 17. měsíce dubna pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Pražského hradu vrátil se domů z Vratislavě od uherského krále Zikmunda a poznav, že král chce přijímání z kalicha úplně zrušiti, vyhnal všechny protivníky přijímání z kalicha jak duchovní, tak světské, urozené i neurozené, ženy, panny a děti, kteří se z Pražského města utekli na Pražský hrad se svými takřka nesčetnými majetky, ten Hrad obsadil svými lidmi a spojil se s Pražským městem na obranu pravdy.'
Pan Čeněk z Vartemberka se zkrátka činil, jak mohl. I mladý Oldřich z Rožmberka byl krásným příkladem Čeňkovým stržen. Pražané z vděčnosti vyvěsili na věži Staroměstské radnice Čeňkovo korouhev. Pročpak se v panu nejvyšším purkrabím vzedmula taková činorodost? Ve vyhlášení kruciáty (tedy křížové výpravy) spatřoval pán z Vartemberka porážku vlastní politiky, spočívající v dohodě se Zikmundem a na uznání kalicha. Jenomže pražané a lidé kolem Želivského panu Čeňkovi zrovna valnou důvěru neměli, a tak si ji rozhodl získat tak, aby to vypadalo náramně přesvědčivě. Dva dny po svém příjezdu z Vratislavě se lstí zmocnil Hradu a vymanil tak město z dostřelu Zikmundových děl. Pak už nic nebránilo, aby jako první podepsal manifest, kterým husitský sjezd oznamoval sesazení krále Zikmunda z českého trůnu. Toto 'Provolání ke všem Čechům a Moravanům' je velice závažný dokument. Věru, nestávalo se nám zas tak často, že jsme měli tu příležitost sundávat hlavu svého státu. 'Službu svou vzkazujeme a napomínáme vás všech i každého zvláště tou věrou, kterouž jste koruně a království Českému povinni, abyste Zikmundovi, římskému a uherskému poddáni nebyli, ani jeho poslouchali jako krále českého, ani jeho úředníků: neb to dobře víte, že on není ještě pány českými za krále volen, ani k Českému království korunován nebyl, ale království a národu českému jest veliký a ukrutný nepřítel. Tomu můžete rozuměti skrze tyto kusy:' Ty kusy, to jsou vlastně jednotlivé body manifestu.
'Za prvé - nejohavnější potupou všem křesťanům nás potupil a zhanil, a to kacířstvím; dá-li Bůh, bez viny. Za druhé - legátovi svému k veliké potupě a hanbě koruny a národa českého kříž vydat kázal jako na kacíře, proti všemu řádu a právu křesťanskému. Za třetí - člověka v naději boží dobrého a nevinného ve Vratislavi v koruně české koňmi usmýkati a upáliti kázal; pro nic jiného, než pro krve boží přijímání. Za čtvrté - horníkům kutnohorským přikázal, kteréhož by koli Čecha k příjímání krve boží příchylného přistihli, aby stínali a do šachty metali, jichž již několiknáctset i duchovního i světského stavu bylo v šachty vmetáno. Za páté - velebné markrabství braniborské, kteréžto slavné paměti Karel císař dobyl, pryč dal od koruny české, nemaje k tomu ani práva ani moci. Za šesté - marky staré křížovníkům pruským zastavil. Za sedmé - biskupství moravské člověku neřádnému a hánci velikému národa českého vydal. Za osmé - Vratislav, město slavné koruny české, velice jest zahubil, lidi v něm stínaje a jim statky, k záhubě koruny, odnímaje. Za deváté - s knížetem Hanušem, který jest veliký nepřítel, zhoubcem, bezpravce a loupežník, spřáhl se. A za desáté - k znamenité hanbě a potupě koruně a národa českého mistra Jana Husa slavné paměti před sborem konstantským za svým glejtem upáliti a bohdá bez jeho viny kázal. Protož, milí přátelé, můžete rozuměti, že král Zikmund jiného nemíní než království toto a korunu a zvláště národ český potupně a ukrutně vypleti a zahladiti.'
V tomto dokumentu se poprvé objevila otázka volitelnosti českého trůnu. Je-li dědic nehodný, musí existovat zákonná možnost odporu. 'Obecné dobré království a jazyka českého' se dostalo do jednoho ze čtyř článků, vyhlašujících programové požadavky odboje. První myšlenky pozdějších čtyř pražských artikulů se rozletěly do světa. Obě husitská křídla se spojila (i když jenom dočasně), a když se v květnu začalo křižácké vojsko připravovat k tažení do Čech, volali pražané zoufale o pomoc do celé země. Jejich prosby nezůstaly oslyšeny. Orebité (husité ve východních Čechách) zareagovali na volání Prahy ihned. Táborům trvalo rozhodování poněkud déle - měli s tím Babylónem zrádným pražským svoje zkušenosti. Jenomže jim včas došlo, že když padne Praha, padne vzápětí i Tábor. A tak 18. května vyrazily na obranu české metropole všechny čtyři táborské polní obce i s ženami a dětmi. 20. května byly v Praze. Mužů ve zbroji prý bylo na 9 000 a vedl je Jan Žižka z Trocnova. To už se zástupy křižáků valily do Čech a poplašné zprávy o jejich plenění a loupení vyvolávaly zděšení. Město bylo najednou plno radikálů. Vedlo to k řadě incidentů, byl vypálen Břevnovský klášter, vypleněny domy bohatých patricijů, na 1400 měšťanů, především Němců, uteklo z Prahy a jejich majetek připadl městu. Přímo před branami hlavního města se schylovalo k bitvě.