CHMELE MÁLO, VODY MNOHO

CHMELE MÁLO, VODY MNOHO

'Členové cechu frantovského nemají držet žádnou míru v jídle a pití, protože pak rychleji a snáze umřou. Mají míti hodně dluhů a nesplácet je, leda když si na splátku dluhu zase od někoho vypůjčili. Každý člen cechu má v neděli utratit více, než co vydělá za celý týden. Nikdo z cechu nemá myslet na svou živnost nebo na jiný užitek z práce. Mají být jako ptactvo nebeské, které milý Bůh bez práce živí, nebo se řídit slovy: Zhyň ten z práva, kdo se o zítřejší den stará. Nahý jsem přišel na svět od matky své a nahý se navrátím.'

Tak to jsou abychom tak řekli úvodní preambule cechu pijáků, zvaného též cech frantovský. Proč zrovna 'frantovský?' To jméno nebylo vybráno náhodně. Nebyl to však žádný František, podle něhož se cech frantoský jmenoval, jakož i jeho práva, nýbrž. Franta Vlastním jménem Johannes Franta, povoláním fysikus. Nevíme to tak úplně jistě, ale pravděpodobně to byl skutečný lékař, a to z Plzně. O jaký cech šlo? Bylo to bratrstvo. Jeho pracovní náplň? Časté krčem návštěvy a hojné pití tamtéž.

Šel jest Franta mezi franty, prodal kabát, koupil karty. Lepší karty nežli kabát. kartama si můžem zahrát.

Odznakem cechů frantů byl birytec (aneb klobouk). 'Aneb klobouk zřezaný, neboť jím byla prostrčena lžíce nebo skořápka, aby mohl každý franta hned jísti a neprosil se za půjčení příboru.' A ještě dále se doporučovalo: 'Na hrdle aby byl růženec, košile ať jest delší než sukně, tato ať jest napřed usmolená, nohavice roztrhané, až lýtka prosvítají, a střevíce děravé, aby z nich bláto krchtalo. Pořádný franta nepečuj o mytí, česání, aby ho každý zdaleka poznal.'

'Členové bratrstva mají pospávat ve dne, aby v noci snáze hodovali, hráli nebo chodili na zálety. Nemají pečovat o své domy ani o hospodářská stavení. To je nejenom pohodlnější, leč i užitečné. Pastýř ráno zatroubí na dobytek, a ten, když není přivázán ani zavřen, sám odejde za pastýřem. Když spadne šindel ze střechy, je lépe vytrhnout další okolo, protože velkou dírou teče rychleji a účelněji.'

Zní to jako parodie na nějaký skutečný cechovní řád. Však to taky tak fysikus Franta a spol. mínili. Je to vlastně protiklad mnohých, vesměs dost nudných knížek mravokárných. Což byl - jmenujme namátkově - kupříkladu spisek jménem Dvě písně o truňkopolství, a ještě píseň O svinském a zhovadilém truňkopolství. Ta se začíná slovy: 'Sluší se poznamenati přehrozné příhody, jak rozmohlo se ožralství po vší české zemi, z Franků, ze Švábů, ze Švýcarů do Čech přineseno.' (Pochybuji, že bychom museli 'ožralství' importovat)

Jinou vzácnou památkou je traktát Proti frejířům, vožralcům, kostkařům a vrhcábníkům řeč příkladná, kterouž se hanebnosti, freje, vožralství a hry kostečné užitečně a potřebně jako důvodně a důvtipně oznamují. Hned v úvodu jsou tyto verše:

Kdož se vožíráš, kurvíš, v kostky hráš, jestliže neznáš, jak velmi zle děláš, teď můžeš znáti, stydkostí nechati, ctnosti milovati.

A po tomto laskavém pozdravení čtenářů autor (nějaký Filomen Beraold Bononský) pokračuje v podobně vlídném duchu: 'Vožralství, frej neřádný a hry kostečné, Čechu milý, tohoto našeho času kterak jsou rozmnoženy a kterak velmi ty hanebnosti již zobyčejely, vidíme. ano, také i ženy, a která nejsvobodnější rufka jest, nejvzácnější bývá.'

Vskutku, nemálo bylo i žen, příslušných do cechu Frantova. Těm Frantova práva radí, aby potajmu uzmula kbelec nebo dva pšenice a prodala to sousedce, aby měla na pivo. 'Item která žena by se pak opila, a bála se, aby muž přijda, nic nepoznal, tehdy polož se na lože, a když muž přijde, stonej a prav, že máš nádchu, anebo že se ti matka hnula. Před lože pak navěšej obrazů svatých, aby se muž tím více lekl, a tak ve strachu (boje se, abys neumřela) přidá ti ještě některý groš na pivo, aby ses zhojila. Pak vstaň a pij znova.'

Všechna ta kontrapropaganda proti frejům, ožralství a hře v kostky nepomohla. Frantovým právům, která obsahují řadu kratochvilných historek, popsaných lidovou řečí a lidovými způsoby, i když proti nim čeští mravokárci v 16. a 17. století speciálně brojili, prohlašujíce ji 'za spis nezbedný, oplzlý a za daremnici frejířskou,' tak popularitě této knihy to nikterak neuškodilo. Byla hojně tištěna a vydávána, jenže - žádný exemplář se nezachoval. Až na jedinou výjimku. Ta byla objevena v knihovně Akademie v ruském Petrohradě. Na začátku minulého století jej tam našel badatel Čeněk Zíbrt. 'Niikdo nemá chodit spát před desátou.' (To byla tehdy velmi pozdní hodina, dlouho po setmění.) 'Když bratři v cechu sedí a pijí mezi dobrými lidmi, má každý mluvit co sám chce a nikdo druhého nemá poslouchat. Zároveň je nutno klamat a lhát. Když už jde někdo spát, nemá se svlékat a stlát si. A také orat a sít a sklízet v tu správnou dobu se nemá, a když už ve stodole není zhola nic, má se jet s rodinou na pouť. Dříví na zimu se rovněž připravovat nemá - stačí, až když mrzne.' Soudě podle několik zřetelných narážek, byli frantové příznivci řekl bych mokrého způsobu života. Pili hodně, nejenom však oni. Pivo a samozřejmě i víno se považovalo za dar boží stejně jako ostatní dobré věci. Proti tomu snad nelze mít nějakých výhrad. Ani v těch nejmravokárnějších knížkách nikdo pití nezakazoval, pouze nemírné pití, ožralství a chlast, a z toho pocházející mravní i hmotnou chudobu. Což vadilo nejvíce u řemeslníků a sedláků, jakož vůbec u dělného lidu, neboť kvůli bumbání zanedbávali práci a rodinu. U pánů nikoli. Bohatí a vznešení naopak považovali veliké pití za jakýsi druh zásluhy. Pitky chápali jako bitvy, ve kterých bylo mnoho poražených a málo vítězů. Ti, kteří se nejpomaleji zpíjeli do němoty nebo vydrželi na nohách déle než druzí, získávali slavné jméno.