CHORÁ HLAVA CHORÉHO STÁTU

CHORÁ HLAVA CHORÉHO STÁTU

Celý podzim 1577. roku i následující zimu strávil císař Rudolf ve Vídni a teprve začátkem března 1578 odjel na uherský sněm do Prešpurku, kde se zdržel přes měsíc. Vrcholné léto prožil opět ve Vídni, koncem června se však rozjel do Horních Rakous a odtud (zase po měsíci) přicestoval znovu do Prahy, kde měl předsedat českému sněmu. Čekaly ho starosti se stavebními pracemi na Hradě, ale mnohem náročnější se už předem jevilo jednání s českými stavy o nové dani, a tomu se nemohl nijak vyhnout, protože peníze naléhavě potřeboval. Po půldruhém roce samostatné vlády se ocitl v začarovaném kruhu finančních nesnází, s nimiž bez valného úspěchu zápasili jeho děd a i otec, ale jeho postavení bylo ještě mnohem svízelnější, protože finanční rovnováhu monarchie ohrožoval obrovský státní dluh, který do jeho vstupu na trůn vzrostl na téměř deset milionů zlatých.

Státní dluh není zkrátka žádnou politickou novinkou, jak se snad někomu může zdát. Úhrada státního dluhu, to byl stejný problém jako získávání nových daní, což platí dodneška, a bohdá to nějaké to století platit zřejmě bude.Dvorská komora se touto 'nepříjemností' zabývala cílevědomě už od dob Maxmiliánových, jenomže: když všechny její návrhy narážely na dvě nepřekonatelné překážky. Za prvé: byrokratický systém státní administrativy, který udržoval státní výdaje na vysoké úrovni se stoupající tendencí, aniž by byl schopen vymazat růst pasiv zvýšenými státní příjmy, což si dokážeme hravě představit i dnes. A za druhé: Vážnější překážkou bylo sobectví všech členů vídeňské rodiny Habsburků, které mařilo hned v zárodku všechny - i ty nejlepší úmysly. I to není skutečnost nám zase tak vzdálená, že Rudolf nebyl rozhodně vzorem šetrnosti. Právem se mu vytýkalo, že kvůli svým zálibám utrácí nad poměry. Podobně jako on si však počínala i jeho matka, bratři, strýcové. Všichni neustále ukrajovali ze společného majetku tlustě namazaného krajíce a nevynechali jedinou příležitost, aby se obohatili na státní účet. Třeba císařovna Marie, Rudolfova matka - ta se svým bezhlavým rozhazováním peněz na zbožné účely zadlužila tak těžce, že nakonec ohrozila svou cestu do rodného Španělska. Rovněž bratři zemřelého císaře Maxmiliána, Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský (tedy Rudolfovi strejdové) si při každé příležitosti vylepšovali vlastní rozpočet z panovníkových fondů (Ferdinand u nás, Karel v Uhrách). A ani Rudolfovi vlastní bratři nechtěli vždycky jenom trpně čekat, až jim císař vyplatí jejich apanáže, jak to ustanovil kdysi jejich otec. Habsburská rodina byla prostě velmi početná a také neobyčejně náročná a Rudolf si s nikým ze svých strýců a bratrů v marnotratnosti a sobectví nezadal.

'Jednání na českém sněmu dopadlo nakonec k císařově spokojenosti, hlavně asi z toho důvodu, že stavům byly předloženy poměrně skromné požadavky a proto mohly císaři snadno vyhovět. Sotva sněm skončil, konala se v Praze slavná veselka dcery nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna s hrabětem z Fürstenberka a Rudolf II. se těchto slavností s velkým potěšením zúčastnil. Plné čtyři dny tehdy sváděli vznešení hosté souboje na Staroměstském rynku a císař prý sám s velkým nákladem jeden z těchto turnajů uspořádal. Není sice vyloučeno, že někteří soudobí zpravodajové přičítali Rudolfovi přehnanou štědrost zcela bezdůvodně, jisto však je, že v těchto letech se Rudolf ještě pra-málo ohlížel na vysoká reprezentační vydání a že se vůbec nestranil společenského života a naopak projevoval snahu jej usměrňovat. Ve španělském duchu kladl důraz na dodržování dvorské etikety a vídeňském malíři Hübschmannovi zadal vypracování návrhů na předepsané dvorské kostýmy.'

Tehdy tvořil pás královských panství v Polabí od Brandýsa až k Pardubicům jeden obrovský lovecký revír. Rudolf si zajel tu na Křivoklát, tu na Mělník, ale nejraději: do Brandýsa. (Hopsa hejsa do Brandejsa) Zdejší zámek byl císařovým nejmilejším útočištěm. Po renesanční přestavbě sloužil jako přívětivé a pohodlné vedlejší sídlo především s tou výhodou, že byl z Prahy rychle a snadno dostupný. Takže císař pán (tehdy šestadvacetiletý) si užíval Ničemu se nevyhýbal. Ani radovánkám, ani námaze cestování nebo vladařským starostem. Možná právě proto se mu v průběhu roku 1578 ozvaly nepříjemné žaludeční potíže. Léčil ho dr. Jan Crato, kterého zdědil jako osobního lékaře po svém otci Maxmiliánovi. Onemocnění (jak se nakonec ukázalo) nebylo příliš vážná. Symptomy připomínají vředovou chorobu žaludku a dr. Crato panovníka vyléčil bez nějakých radikálnějších zákroků. Nehledě na tu nemoc dařilo se Rudolfovi v Praze natolik dobře, že na odjezd z města nepomýšlel ani v následujících dvou letech. V létě roku 1580 se účastnil vysvěcení nově vybudovaného kostela Všech svatých na Pražském hradě, ale na podzim onemocněl a stáhnul se do ústraní. Najednou se přestal starat nejenom o běžné společenské události a radovánky, ale také o vladařské povinnosti. Před Vánocemi 1580 se Rudolfovo onemocnění zdálo tak vážné, že se začalo otevřeně hovořit o jeho blízké smrti. 'Doktor Crato z Kraftheimu už sám na císařovu chorobu nestačil a musel se o své povinnosti rozdělit s dalšími lékaři, až se jich nakonec scházelo u Rudolfova lože deset.' Péče o hlavu státu dá zabrat. 'Pokud se někteří z nich odvážili vyslovit diagnózu, označovali Rudolfovu chorobu jednoznačně za melancholii. Vědělo se sice už dříve, že má Rudolf k melancholickým stavům sklon, ale v takovém rozsahu se u něho až dosud melancholické příznaky neprojevily. V tehdejším lékařství se za ně ovšem považovalo všechno možné: neurotická předrážděnost a prudké střídání nálad, časté a hluboké duševní deprese střídané s euforií i obyčejný spleen, sklon k pesimistickým úvahám o životě a smrti i pokusy o únik z jařma společenských pravidel, příznaky tělesné slabosti, nechutenství i nespavost. Melancholii je možno nazývat nemocí doby, avšak s tou výhradou, že současníci ani přesně neodhalili její psychopatickou podstatu, ani si nevěděli pořádně rady s jejím léčením. Čas od času trpěli melancholií téměř všichni - intelektuálové, kladoucí si nejvážnější životní otázky, i plytcí prostopášníci, kteří takto účtovali se svým svědomím, lidé trpící nejrůznějšími komplexy i docela zdraví jedinci, vyznačující se potřebou vzrušeného rozjímání.'

Takovou a podobnou melancholii máme dnes kdekdo, ale namísto v mlhách se vznášejícího termínu 'melancholie' používáme poněkud přízemnější diagnózu 'deprese.' Na začátku roku 1581. byl Rudolfův stav stále špatný, bez naděje na uzdravení. Nemohl se zúčastnit ani českého zemského sněmu, ani se nevěnoval žádným jiným povinnostem. To všechno kvůli melancholii. Zdá se však, že nejenom kvůli ní. Císař měl ještě nějakou další chorobu. 'V souvislosti s Rudolfovou povahou se velmi často užívá slovo melancholie, jež právě tehdy přicházelo do módy s obnoveným zájmem o Hippokrata' (tuto informaci jsme vystopovali ve spise o nemocných mocných, jehož autorem je přední československý neurolog prof. doktor Ivan Lesný). 'Císař byl málo přístupný, přehnaně si ve své pýše vědomý svého významu panovníka z Boží milosti, což byl nejzřejmější důsledek jeho španělské výchovy. Často přeceňoval své schopnosti vladařské; domníval se, že má i stejné schopnosti vojenské, ačkoli nikdy nebyl ani ve vojenském táboře, natož ve válce.' (To by ovšem nemuselo ani zdaleka znamenat nemoc. podobnými představami trpí nejeden současný politik, a přitom je pořád a pořád volíme) 'Strach o moc a nedůtklivost ke všemu, co by se mohlo dotknout císařského majestátu, to byl začátek Rudolfovy duševní choroby.' Tento názor vyslovil po pečlivém studiu všech dostupných pramenů historik Bedřich Novák. 'Je těžko dnes činit diagnózy' (ono 'dnes' pana dr. Nováka mělo letopočet 1935), 'do jaké kategorie duševních poruch patřila. Lékařské výroky o ní nepřinesly mnoho. Její anatomický podklad zůstane asi už navždy záhadou, ale psychické symptomy (pokud o nich máme zprávy), pozorovány souvisle přece jen poněkud osvětlují Rudolfovy chorobné stavy.'

Svým povahovým založením byl melancholik. Jeho nervová soustava byla slabá, a Rudolf sám se staral, aby ji ještě oslabil svým způsobem života, hledaje příliš mnoho opojení v náručí krásných žen. Znenáhla se ho zmocňoval jakýsi zvláštní druh stihomamu, který byl charakterizován svým spojením se slavomamem a po jehož návalech dostával záchvaty zuřivosti a mstivosti proti svým skutečným i domnělým nepřátelům. Dovedl přitom prováděti nebezpečné i ne-rozumné kousky, ale dovedl také zahájit akce, které měly zničit protivníka a ukázat, že schopen plně užívat své moci. Rudolfovi při takovém napětí nervy lehce vypověděly poslušnost, dostavilo se vysílení a Rudolf klesl v apatii, nepouštěje nikoho k sobě a nedbaje o další osud zahájených akcí. Jen strach z nových útoků ho dovedl přiměti, že se zase vzchopil, ale zase brzy klesl v únavu. Nikdy však ho jeho choroba nepodmanila si trvale a neučinila ho trvale neschopným, byly to jen kratší nebo delší vlny, které se přelévaly přes jeho nešťastnou mysl.