CÍSAŘEM

CÍSAŘEM

'Nejistý a velmi prchavý je život. Ačkoli tvůj věk je velice svěží, přece nestojí, ustavičně letí a rychle prchá. Aniž to pozoruješ, každý den tě žene ke stáří. Zatímco se ohlížíš, zatímco váháš, pokradmu se dostaví nepředvídané šediny. Anebo snad váháš, abys nezačal před časem to, k vykonání čehož, jak chápeš, sotva stačí nejdelší doba lidského života?'
Takto útočil na Karla IV. slavný italský básník Francesco Petrarca. Kdyby už nemiloval svou Lauru, dozajista by největší jeho cit patřil právě českému králi. On totiž pan Petrarca v něm viděl záchranu římské říše: 'Nemáš starost o věc všední a bezvýznamnou. Římská říše, dlouho zmítaná mnoha bouřemi, konečně složila v tvou sílu naději na záchranu a po mnohých pohromách se jakž takž zotavuje pod záštitou tvého jména. Ale pouhou nadějí se již déle nemůže živiti. Cítíš, jak veliké a jak posvátné břímě starostí jsi vzal na sebe; dones je až do konce, prosíme, a učiň to co nejdříve. Kéž tě nezdržuje starost o věci zaalpské, kéž tě nezdržuje sladkost rodné země! Tam ses narodil, zde jsi byl vychován, tam máš království, zde máš království i říši. A řekl bych s dovolením všech národů a zemí: když najdeš všude údy, zde najdeš samu hlavu monarchie.'
V prosinci roku 1352. zemřel Karlův učitel Pierre de Rosiers (který vstoupil do dějin pod papežským jménem Klement VI.).Nejdříve rád pomohl svému mladému příteli k místu na slunci, aby pak léta litoval, že se neujal někoho jiného. Méně schopnějšího. Teď byl ale vytoužený vrchol Karlovy kariéry na dosah ruky. Nový muž na Petrově stolci (papež Innocenc VI.) sice také nějak moc nespěchal, aby Karla pomazal, ale nebylo v jeho silách tomu zabránit. Král český a římský se právě otřepal z tetraplegie (neboli z těžkého ochrnutí na všechny čtyři končetiny) a vyvinul tu nejvyšší aktivitu. Brzy dosáhl cíle.
'Konečně tedy jsi přišel. Tvá vřelá náklonnost k otci zdolala drsnou cestu!' vykřikuje z Říma Francesco Petrarca slovy Vergiliovými, ale vzápětí už dodává sám za sebe: 'Pro mne již nejsi králem Čech' (pro nás také ne, neboť Karel byl (mimo jiné) králem Českého království, a to je trošku rozdíl: dnes i tenkrát), 'pro mne jsi králem světa, jsi již římským císařem, jsi již skutečným caesarem. Najdeš (nepochybuj o tom) připraveno všechno, co jsem ti sliboval: korunu, říši, nesmrtelnou slávu a otevřený přístup do nebe a úhrnem všechno, co je dopřáno člověku si přáti nebo doufati. Již tě v duchu vítám při přechodu přes alpské hřebeny, a zajisté ne sám. My jsme tě, císaři, jak jsem říkal od začátku, pokládali za Itala, ať máš původ kdekoli. A věru nezáleží na tom, kde ses narodil, nýbrž k čemu. Buď živ a zdráv, císaři, a pospěš!'
Do Říma se vypravil Karel na sv. Václava (na tohoto světce si velice potrpěl, konce konců sám byl původně taky Václav), a to z Rakous, kde právě pobýval, bezpečnou cestou přes Salcburk do Udine. Tam ho uvítal srdečně jeho nevlastní bratr, aquilejský patriarcha Mikuláš. (Jestli snad někdo zapomněl, co to bylo za Mikuláše - a já se nikomu nedivím: tak tento bratříček se narodil jako nemanželský). Sdělil mu radostnou zprávu, že právě zemřel Karlův zavilý nepřítel, kardinál Visconti. Pan kardinál byl po papežovi jedinou zbývající překážkou na Karlově cestě za císařskou korunou. Neboli: další potvrzení pravidla, že nepřátelé Karla IV. sami věděli, kdy mají odejít - nejčastěji tak, že zemřeli (aniž se o to král nějak přičinil). Měl zkrátka neskutečné štěstí. Pozůstalí synovci bojovného kardinála byli přístupni dohodě, Karla do Milána pustili a dali ho korunovat lombardskou královskou korunou. Korunovaný lombardský král jim za to potvrdil privilegia. Obratem za ně inkasoval 200 000 zlatých na svou římskou jízdu. Dnes bychom řekli: sponsorský příspěvek. Na tehdejší dobu velice zvláštní bylo, že Karel pozval Francesca Petrarcu do Mantovy. Petrarca pozvání s potěšením přijal. Zdržel se v mantovském Karlově sídle několik dní. Diskutovali spolu dlouhé hodiny, často až pozdě do noci při procházce zahradou. Král se dal informovat o básníkových filosofických spisech a úvahách a velice s ním polemizoval. Pozval Petrarcu i do svého korunovačního průvodu. Básník však nepřijal (kdyby se na delší dobu vzdálil ze svého místa u milánského dvora, možná by o ně přišel - budiž tato zkušenost varováním i pro mnohé dnešní politiky). Průvod to vzal přes Pisu (tam si dal Karel rendez-vous se zbývajícími hodnostáři), a začátkem dubna 1355. roku pak stanul spolu s téměř čtyřmi tisíci rytíři před branami Věčného města.
'Ve středu před svátkem Božího hodu velikonočního pan Karel, zajisté maje na mysli onen výrok v evangeliu - každý, kdo se ponižuje, bude povýšen - vstoupil do Říma pokorně a pěšky, přestrojen za poutníka, a ačkoli mu Římané přišli naproti s převelikou slavnostností, přece on, pohrdaje světskou slávou, vkročil do svatého města tajně a po tři dny obcházel skrytě s velikou zbožností všechny svatyně, a jeho vlastní lidi ho nepoznali.'
Což o to, v převlecích a v maskování byl Karel IV. mistr. Jenomže do Říma se vypravil inkognito, protože papeži původně slíbil, že se v tomto městě nezdrží déle než dvacet čtyři hodiny. Dodatečně sice Svatý otec od tohoto požadavku upustil, ale Karel jeho laskavosti nechtěl zneužívat. On byl v jádru velice romanticky založen a tak vstoupil do Říma přestrojen za prostého poutníka. Požádal o nocleh v době člena kapituly sv. Petra a na Velký pátek si prohlížel, nikým nepoznán a nerušen, hlavní římské chrámy a trosky starověkého města. Teprve na druhý den - to už byla Bílá sobota - se dal poznat, přijal ve vatikánském paláci představitele římského senátu a přenocoval tady jako papežův host. 'Na Boží hod velikonoční časně ráno vyjel pan Karel na pole mimo město a tam k němu přišli Římané a převeliké množství lidí ze všech končin světa, všichni sedíce na silných koních, ve zbrani a v přilbách s chocholy, připraveni jako k boji, projevovali svou pohotovost k službám.
Potom vjede první panovník světa, provázen velikým množstvím lidí, do města o třetí hodině toho dne s mocí a nádherou, opásá četné, ba nesčetné bojovníky rytířskými pásy a jest na schodech před chrámem svatého Petra radostně a velmi slavnostně přivítán. Jest uveden do chrámu a po předchozím požehnání a obvyklých obřadech jest při slavné mši pomazán a korunován za císaře celého okrsku zemského zároveň se svou manželkou, paní Annou, dcerou někdejšího vévody svídnického. Nesmírná radost a nevýslovné potěšení naplnilo tehdy celý český národ, když viděli svého krále na vysokém trůnu a korunovaného císařskou mitrou. Všichni volali Kyrie eleison a zpívali Tě Boha chválíme.'
Musela to být sláva. Taky že byla. Lucemburk se ocitl na samém vrcholu slávy. Výš už to nešlo. V pojmech středověku byl pánem světa. Ano. Jenom mi tam nesedí jedno jméno. Jméno jeho manželky, teď už i císařovny. Anna to byla pořád, ale. ten její původ. 'Dcera někdejšího vévody svídnického.' Karlova manželka Anna byla přece příjmením 'Falcká.' To byla Karlova první Anna. Tahleta Svídnická byla v pořadí druhá, jinak mezi královými manželkami už třetí.
'V den Mláďátek 28. prosince odešel z tohoto světa Václav, dvouletý chlapec, prvorozenec pana Karla, jejž měl s paní Annou, dcerou falckrabího rýnského, a byl pohřben v otcově hrobce.' Karlovi zemřel první a jediný synek, ani ne dvouletý. Tatínek s ním měl veliké plány - chtěl jeho prostřednictvím posílit a rozšířit české panství. On totiž zamýšlel sňatek toho jednoročního děcka s dvanáctiletou dědičkou Svídnicka Annou (Svídnicko byla jedinou zemí, která ve Slezsku ještě nepatřila lucemburskému panství). Po necelých dvou letech však zasáhla Karla další ztráta: '1. února 1352. roku zemřela ve dvaceti třech letech věku svého paní Anna, dcera falckrabího rýnského, manželka pana Karla a byla pohřbena v Pražském kostele.' Sedmatřicetiletý dvojnásobný vdovec Karel tedy zůstal zase sám. Měl jediné dítě. Dceru z prvního manželství, jedenáctiletou Kateřinu. Dvě děti mu už zemřely. Kateřina byla od šesti letech zasnoubena s Rudolfem Habsburským, o dva roky starším. Karlovi tedy nezbylo, než aby se zase ženil. Tentokrát už nemusel (jako císař) dávat na žádné dobré rady a mohl se rychle rozhodnout, a jeho volba byla z jeho četných neočekávaných tahů, kterými tak rád překvapoval Evropu. 'Pan Karel táhl do Uher a vzal si tam za manželku paní Annu, dceru zemřelého svídnického vévody, jediné dítě, dědičku onoho vévodství a slezských zemí.'
Anna Svidnická. Není to táž dívenka, se kterou chtěl Karel oženit svého synka Václava? Táž. Anna byla o jedenáct let starší než Karlův mrtvý synek a o třiadvacet let mladší než její nový ženich, tedy otec původního ženicha. V době svatby byl Karel sedmatřicetiletý, zatímco Anně bylo třináct nebo čtrnáct. 'První námluvy zdá se, že se staly ve Vídni v měsíci březnu 1353. roku,' tedy pouhý měsíc po smrti Karlovy druhé ženy. 'V měsíci květnu pak zajev si Karel IV. osobně do Budína ke králi Ludvíkovi, slavil tam oddavky své s krásnou, milováníhodnou a pobožnou Annou Svídnickou.' A pozor, nyní něco pro milovníky příbuzenských hlavolamů: Anna byla dcerou svídnického vévody Jindřicha a jeho ženy Kateřiny, což byla sestra uherského krále Ludvíka, který byl ještě donedávna zetěm Karla IV., neboť si vzal jeho dceru Markétu. To znamená, že Karel byl (sice nepřímo, ale přece) se svou novomanželkou spřízněn.
Věru neradi bychom nahlíželi do svědomí a do pravosti citů císaře a krále Karla (i když svou druhou Annu měl bezpochyby rád - porodila mu ostatně dvě děti), ale je nabíledni, že jemu nešlo ani o tak o onu mladičkou dívenku jako spíš o její významné věno. Žádost o ruku ze strany tak významné osobností, jako Karel byl, tak ta se určitě nemohla odmítnout. Naopak, byla s radostí přijata. Kdopak by se taky nadál (a to svídnické vévodské děvče ze všech nejmíň), že bude v patnácti letech korunována římskou císařovnou. 'Z Budína odejel Karel s novou manželkou skrze Moravu a část Čech přímo do Svídnice, kde kníže neteři své, mladé královně Anně k dědictví zapsal všecky své země a nazítří již obyvatelé měst i zemí Svidnicka i Javorska budoucí své panovnici i dědicům jejím slibovali člověčenství.'
Zdá se, jako by Karel v této době šel z jedné slavnosti do druhé. Tu hostina pohřební, hned vzápětí nato hostina svatební, na níž zase navazovala korunovace, přijímání či udělování zemí v léno, pasování na rytíře. Když on si středověk si potrpěl na obřadnost. (Jenom středověk? Pravda. Rituály známe i ze století současných, a že jich bylo! A ještě je!) V ceremoniálech, konaných podle přesně zachovávaného scénáře, se v době Karlově vlastně zrcadlila úcta k jistým normám. O jejich nadčasové platnosti byli lidé z hloubi své duše přesvědčeni. Na rozdíl od mnohých rituálů docela nedávných. Promítal se do nich fakt, že každý člověk byl někomu podřízen. Poddaný stál ve vazalském vtahu vůči feudálovi, ale ten byl vazalem svého seniora, lenního pána, například knížete nebo krále. Dokonce i osobnosti stojící na samé špici společenského žebříčku, tedy císař a papež, tak i ti byli pokládáni (aspoň teoreticky) za vazaly boží. On se vlastně kdejaký akt proměňoval v jakousi symbolickou proceduru. Ano, třeba korunovace. Lenní hold. Přerušení svazku s pánem. Účast na turnaji. Vypovězení války. Slavnostní hostina. A každý zúčastněný měl v tomhletom spektáklu svoji roli, a tu roli doslova hrál. 'Rytíř se nemohl řídit zdravým rozumem, nýbrž musel přizpůsobit své jednání požadavkům stavovské etiky. Jestliže například přicválal v největší bitevní vřavě ke králi s bojovou zprávou, nesměl na něj promluvit první a čekal, až ho panovník osloví, i když se toto prodlení neblaze projevilo na průběhu bitvy.' Jestliže rituály, společenská pravidla a ceremoniály zavazovaly každého středověkého jedince, o to víc platily pro císaře! 'Když císař a císařovna usedli u tabule na vyvýšeném místě,' zpravuje nás o takové jedné císařské velkoslavnosti Karlův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile, 'přišli říšští úředníci a vykonávali, jak je zvykem, své služby. Nejprve se dostavili arcibiskupové trevírský, mohučský a kolínský s císařskými pečetěmi, protože jsou kancléři neboli zástupci, každý na svém místě. Potom přijel před stůl arcimaršálek, vévoda saský, a to na velikém oři, nesa ve stříbrné nádobě oves pro císařovy koně, a usadil každého z knížat u stolu na místa pro ně připravená. Po něm přijel na silném koni arcikomorník, markrabí braniborský, nesa zlatou mísu a krásné ručníky, a podal vodu císaři sedícímu na trůně. Po něm přijel falckrabí rýnský, nesa na zlatých miskách lahůdky, a napřed je ochutnav, předložil je císaři. Dále přišel vévoda lucemburský, který jako bratr pana císaře představoval osobnost arcičíšníka - českého krále, nesa v zlatých číších víno, a napřed ho okusiv, dal císaři píti. Nakonec přijdou arcilovčí a podlovčí s mnoha loveckými psy a rohy, a dělajíce veliký halas, přinesou s veškerou hbitostí k panovníkovu stolu jelena a kance. A byla vystrojena převeliká hostina, že nikdo nepamatuje podobné.'
Za svého mládí ve Francii byla Karel mnohokrát očitým svědkem přijímání lenních přísah a udílení lén. On taky francouzský dvorský ceremoniál záležitosti s lény přivedl k největší myslitelné dokonalosti. Něco takového muselo lákat početné diváctvo. Však se tahleta podívaná odehrávala na těch největších náměstích anebo za městem - na rozlehlých prostranstvích. Na lešení pokrytém purpurem a drahocennými látkami stál pod baldachýnem trůn. Panovník na něj zasedl v plném majestátu, tak, jak ho zobrazují třeba pečetě a mince. Po panovníkově boku stál dvorský maršálek s taseným mečem a další přední dvořané. Duchovní i světští vazalové předstupovali s praporci svých zemí, avšak při skládání lenního slibu a přísahy je museli odložit. Teprve po tomto aktu - na znamení právoplatnosti jejich vlády - jim byly zase slavnostně odevzdány. V Praze se holdy konaly pravidelně na Staroměstském náměstí, ale když vzniklo Nové Město, tak zřejmě i na jeho mnohem větších ryncích. Slavnostní audience byly zase mnohem komornější. Karel je udílel ve velkých sálech residenčních paláců, na trůně, v majestátu, obklopen dvorskými úředníky, svými rady a dalšími dvořany. Jména a hodnosti příchozích ohlašovali heroldi za zvuku trub. Panovník vyslechl jejich žádosti, převzal písemné podklady a také - no, copak ještě převzal? - dary. Cenné dary. Mnohé dary. Ty dary odevzdávali králi nejenom žadatelé, ale též měšťané - jako projev oddanosti. Někdy šlo o skutečné přísahy věrnosti, poddanství a poslušnosti (jako například v Lucce - tu Karel dobře znal ze svých mladých let; založil tam taky universitu). Luccu osvobodil od dosavadní podřízenosti Pise a povýšil ji - za 300 000 zlatých - na říšské město. (To se pak to sestavoval státní rozpočet!.) Toho dne už od rána rozhlašovali císařští heroldi po městě výzvu, aby se všichni obyvatelé dostavili večer s úderem zvonu ke složení holdu. Před branou kostela, na lešení pokrytém samety a hedvábím stál mohutný trůn s baldachýnem. Karel IV. na něj usedl ozdoben císařskými insigniemi, obklopen duchovenstvem a svými dvořany. Před trůnem poklekli zástupci města a přednesli žádost o jeho povýšení. Císař vyslovil svůj souhlas (ten souhlas byl v italštině), načež měšťané složili přísahu za sebe, obec a shromážděný lid. A co bylo s těmi třemi sty tisíci? Ty už dávno plnily Karlovu pokladnu. Na závěr slavnosti předstoupil před trůn bohatý obchodník Bartolomeo a jako symbol nové svobody vyzvedl na ramena svého čtyřletého synka. Císař chlapce dotykem ploché strany meče pasoval na rytíře a na památku události mu dovolil nést jméno Carlo. (Poznámka na okraj - jeho jméno, tedy Karlovo, nesli v Itálii nejenom hošíci, ale i pevnosti. Jako mladík založil ve vzdálenosti asi deseti mil od Luccy pevnost, která byla pojmenována na jeho počest Montecarlo.)
Ne vždycky ale skončilo takové okázalé holdování spořádaně. On si taky císař nechával semtam holdovat ve městech, jejichž obyvatelé byli přesvědčeni, že takové holdování je věc zcela zbytečná. Nebo si to myslela aspoň část hostitelů. Jako například ve slavném městě se šikmou věží, kam se Karel vydal hnedle po své korunovaci na římského císaře. 'Jako ve všech větších městech italských, tak i v Pise té doby počítaly se dvě nepřátelské strany,' dozvídáme se od Františka Palackého. 'Když bylo holdováno císaři v městě veřejně, strany obě nepohodly se mezi sebou tak krutě, že císař sám všemožně se musel přičiňovat, aby mezi rozdrážděné strany uvedl smíření a pokoj. Ale jeho přátelské chování k Florenťanům, dávným nepřátelům Pisy, poskytlo některým lidem, příležitost k roznášení zlovolných pověstí. V noci v domě městském, kde Karel s manželkou svou přebýval, vzňal se oheň, jenž tak náhle se vzmohl, že císař, císařovna i domácí čeleď jejich jen s nebezpečím život a polonazí utéci mohli do sousedního dvora, zbrojnice však městská i zásoby branné všecky shořely. Proto jali se zlovolníci šířiti řeči, že prý císař sám dal založiti oheň, aby Pisánské tím snáze Florenťanům podrobiti mohl. Nevole u lidu tak zrádně podněcovaná vypukla dne následujícího ve veřejné povstání, kde vzbouřenci s křikem ´na zdar lidu! - smrt císaři!´- zatarasili ulice a obsadili všecky brány městské. Když pak vojsko jeho pospíchalo k jeho obraně, strhly se v městě půtky nadmíru krvavé  přes 150 mužů přišlo tu o život a utýrané mrtvoly jejich házeny do řeky Arna. Vítězství se pak naklonilo úplně ke Karlovi - povstalci rozprášeni, náčelníci jejich schytáni, pokoj v městě opět obnoven. Polekaná císařovna odejela ven z města, císař nařídil sudímu, aby zasedl k soudu nad povstalci, z nichž sedm bylo do pěti dnů od povstání na veřejném náměstí postínáno. Ohavné tyto výstupy jak císaři, tak i císařovně znechutily další pobyt v Itálii, takže toužili navrátiti se přes Apeniny a Alpy zase nazpět.'
Doma, v Českém království, to bylo jinačí holdování. Dovedeme si představit, že se na ně Karel celou dobu, co byl v Itálii, těšil: 'Když pak Karel IV., vraceje se u Itálie co korunovaný císař a blížil se opět ku Praze, přišlo jemu vstříc veškeré duchovenstvo a šlechta a obyvatelstvo až do Berouna, i vedli ho se vší slavností, při všeobecném lidu jásání a zvonění všech zvonů do hlavního jejich sídla. Byloť to poprvé, že Čechové svým vlastním jmenovati mohli císaře římského, vrchního pána všeho křesťanstva.'