CUIUS REGIO, EIUS RELIGIO

CUIUS REGIO, EIUS RELIGIO

'Od chvíle kdy na počátku válek husitských arcibiskup pražský Konrád z Vechty přestoupil ke kacířství, osiřel stolec arcibiskupský v Praze. Čechům se nikdy nepodařilo dosíci schválení svých kandidátů od kurie, a biskupové, jež se dvůr papežský pokoušel ustanovit Čechům, sami se vzdávali brzo úřadu jak nepříjemného, tak i prázdného. Po více než půldruhého století úřad arcibiskupský byl zastáván administrátory. Katolíci byli zbaveni přirozeného svého vůdce ve chvíli, kdy by více než kdy jindy byli potřebovali správy jednotné a pevné. Teprve po dlouhém vyjednávání přiměl Ferdinand dvůr papežský ke jmenování arcibiskupa pražského. Velikou nesnází bylo, jak mu opatřit čestné důchody: skoro všecky statky arcibiskupské (kdysi velmi bohaté) přešly v ruce cizí a papež obával se vydat trapnému ponížení jednoho z nejpřednějších svých zástupců. Naléhání a sliby císařovy zvítězily konečně nad úzkostlivostí papežskou. Ustanoveným kandidátem byl Jindřich Píšek neboli Scribonius z Horšova.'

Milý Scribonius usedl však na pražském stolci arcibiskupském pouze jako dočasný zástupce. Ferdinand měl totiž vyhlédnutého onačejšího kandidáta. Byl jím Antonín Brus z Mohelnice. Narodil se (jak přídomek napovídá) v Mohelnici, a pocházel ze zámožné rodiny moravského původu, leč jejího majetku užívat nechtěl. Ve dvaadvaceti byl vysvěcen na kněze, a hned nato se přihlásil, aby jako vojenský kazatel mohl provázet vojsko táhnoucí proti Turkům. Pak působil na štaci v Chebu. Tam jako farář krok za krokem hájil půdu proti pronikajícímu protestantismu. Tu půdu hájil úspěšně a byl zvolen za velmistra křížovnického řádu. Sám král ho povolal do Vídně. Nebylo to jenom pozvání. Byl v tom příslib funkce jakési. Hned dvou. Tedy postupně. Nejprve tajný rada, poté: vídeňský biskup. Papeži se však rodák z Mohelnice moc nelíbil. Nezdálo se mu na něm jeho vystupování na koncilu. Vystupoval tam totiž samostatně. Což nebylo žádoucí. Ferdinand však nedal pokoj a Bruse nakonec ve funkci, která byla předtím sedmdesát let neobsazená, prosadil.

'15. září 1561. roku jej papež posvětil za arcibiskupa pražského. Volba byla šťastná, a Brus nezklamal důvěry panovníkovy; za neustálých a neslýchaných nesnází, jež byly by zmalátnily mysl nejpevnější, jeho oddanost neochabla a jeho víra neumdlela; bezprostřední úspěchy nebyly příliš patrné, jak by také mohlo být jinak? Avšak klestil cestu svým nástupcům a umožňoval jejich vítězství. Bylť nejen poslušným synem církve,' praví se o novém arcibiskupovi v jednom vřelém vyznání, 'ale i spravedlivým a lidským ke všem i dobrým vlastencem; nekatolíci čeští vážili při něm, že přál národnosti jejich. O šetrnosti jeho k jinověrcům svědčí zvláště slova, jimiž měl roku 1578. na otázku, co učiniti s kacířem, odvětit: za malou herezi žádá zákon ztrátu ruky, za velkou chce upálení - ale kněz k tomu ničemu raditi nebude.'

Na české scéně bylo rušno. (Na té náboženské.) Na všech stranách se ohnivě debatovalo, hledaly se cesty k názorovému sblížení.. Většinou však marně. Kdysi spořádaný systém církevní správy se přes veškeré snahy nového arcibiskupa Antonína Bruse a představitelů katolíků i kališníků ocitl ve stavu - jak to vyjádřit slušně a přitom výstižně?. Možná by posloužilo cizí slovo 'dezolátní.' ('Dezolátní' je na místě a je to slovo slušné.) Papežská kurie prosí, vyzývá, nabádá k pořádku, hrozí tresty, před časem se odhodlala vyslat do země průkopníky rekatolizace (totiž první oddíl jezuitů), fakticky však zůstává vůči rozštěpení církve bezmocná. Řím se od roku 1564 smířil i s krotkým, konzervativním kališnictvím - to bylo chápáno a povoleno výhradně v tom smyslu, že věřící smějí přijímat tělo (tedy oplatku v podobě hostie), i krev Páně (to znamená víno) = pod obojí způsobou. Ostatní vyznání však považovala apoštolská stolice za kacířská. V českém státě si toho nikdo nevšímal. Naprostá většina národa - snad devadesát procent - vyznává v podstatě reformaci, ať už je její konkrétní věroučné zabarvení jakékoli.

'25. dne měsíce ledna léta 1558. císař Karel ve Frankfurtě nad Mohanem na sněmu říšském skrze legáty své složil ze sebe císařství a odevzdal je králi Ferdinandovi, bratru svému, s radou a povolení kurfiřtů, kteří tu přítomni byli. Tak král Ferdinand od kurfiřtů za císaře volen a potom v březnu ve Frankfurtě vůbec vyhlášen a potvrzen. Byl císařem římským 6 let, 4 měsíce a sedm dní.

Téhož léta 21. dne měsíce září umřel v klášteře v Hišpánii jeho bratr císař někdejší Karel V. Před smrtí jeho kometa se ukázala a tu on hned se roznemohl a čtyřicátého dne umřel. V tom klášteře císař tak se držel, aby o božských věcech v samotnosti a na poušti co nejvíce přemýšleti mohl. Velmi zdrženlivě si vedl, mravy střídmé na sobě ukazoval, pokrmu a vína velmi skromně užíval. Dvanácte osob toliko při sobě v klášteře měl a koně jednoho, ale sám skoro s žádným nerozmlouval. Nikdá se nenazýval císařem, než toliko Karlem. Říkával o sobě, že jest neužitečný světu, neužitečný Bohu v tomto životě a proto že prosí a žádá, aby v životě věčném Bohu chválením ho sloužiti mu mohl. Častokrát na své poklesky a hříchy zjevné s pláčem naříkal, právě, že po ta všecky léta, která živ byl, ani jednoho dne tak, jak náleželo, Bohu nesloužil.'

To o sobě jeho bratr a nástupce na císařském trůně Ferdinand nikdy netvrdil. On Bohu (jak byl přesvědčen) sloužil poctivě, i když žádným fanatikem nebyl, a co se nutnosti významných oprav v církvi týká, o těch byl přesvědčen. Jejich iniciátorem se měl podle jeho názoru stát velký církevní koncil. Habsburk byl katolík, ale neměl nic proti přijímání podobojí, ani proti zrušení kněžského celibátu, a se zavedením národního jazyka do liturgie byl taky smířen. S velkými nadějemi vzhlížel k papeži Pavlu III., který svolal církevní sněm a pozval do města Tridentu na společné jednání katolíky i luterány a české kališníky. Tridentský koncil netrval týdny ani roky, ten pracoval v úplně jiných rozměrech. S přestávkami s táhl 18 let. (Ono bylo tenkrát na všecko víc času.) Na jeho počátku Ferdinand doufal, že reformní proud uprostřed církve zvítězí. Když se však koncil za úplně jiné situace rozcházel, ukázalo se, že veškerá vynaložená námaha byla marná. Církev nejenže odmítla jakékoli opravy náboženských řádů, ale potvrdila všechna středověká dogmata. Přijímání z kalicha povoleno nebylo, sněm pouze doporučil jeho povolení papežem. A papež nakonec povolil, stalo se tak v roce 1564.

'Cuius regio, eius religio.' Neboli po česku: 'Koho vláda, toho náboženství.' Tohleto vymysleli v Augsburku (tehdy jsme mu říkali 'Augšpurk'). Říšský sněm tehdy uzavřel (dočasně) zápas s protestanty mírem takzvaným 'augsburským.' Tímto mírem se rozplynul sen o jednotném křesťanském vyznání v jeho pravověrné katolické podobě. Naprostá většina knížectví a státečků na německém území zůstala v protestantském táboře. Na svých územích mohli feudální páni určovat, čemu smějí věřit jejich poddaní. Poddaný nemohl své vyznání svobodně volit, ale musel ve své víře následovat pána. 'Koho vláda, toho náboženství.'