DALŠÍ DROBTY NA STOLE DOBY ANEB LICHVÁØI - Hrad Hluboká v 16. století

DALŠÍ DROBTY NA STOLE DOBY ANEB LICHVÁØI

'Do berního soupisu patnácti nejbohatších šlechticù v Èeském království proniklo roku 1603. vedle deseti movitých pánù i pìt neménì zámožných rytíøù. Nìkteøí z nich byli již èerstvì povýšeni do vyššího šlechtického stavu. Celou pìtici - Adama Hrzána z Harasova, Hertvíka Žejdlice ze Šenfeldu, Radslava Vchynského ze Vchynic, Pøecha Hodìjovského z Hodìjova a Bohuslava Malovce z Malovic - spojoval jeden shodný rys. Své bohatství získali bìhem nedlouhé doby provozováním znaèných lichváøských obchodù s penìzi a na troskách majetkových domén zadlužených velmožù.' Josef To konstatoval ve své knize o Rytíøích renesanèních Èech historik doktor Václav Bùžek.

Lichva je ošklivá vìc. Pouze s tímto povzdechem bychom si však nevystaèili. Musíme vysvìtlit. Co je to lichva? Správná otázka. Ale s odpovìdí na ni budeme hotovi raz dva. Je to trestný èin. 'Lichvou sluje každé smluvní jednání, pøièemž jeden kontrahent tìží z nesnází, lehkomyslnosti a podobného stavu druhého kontrahenta ziskem, který nestojí v žádném pomìru k materiální výhodì poskytnuté druhému kontrahentovi.' Lépe než Jan Otta a jeho slovník to nikdo nevyjádøí. Jeho kvalifikovanost uznáváme, leè obáváme se, že nejsme sami, kdo tak zcela porozumìl nikoli úplnì Jinými slovy by se snad dalo øíct, že takový lichváø využije nìèí tísnì nebo nezkušenosti a podobnì, aby se neúmìrnì obohatil. Jako napøíklad, když pùjèuje penìz na neúmìrnì vysoký úrok. A právì touto Bohu nemilou èinností proslula již døíve jmenovaná pìtice èeských rytíøù, z jejichž osudù vybereme jeden pøíklad nade vše. Týká se jednoho z již jmenovaných pánù - pana Malovce.

'První penìžní pùjèky na dlužní úpisy byly podle vzoru vyspìlého italského prostøedí doloženy v Èeském království až na poèátku 13. století. Jejich uplatnìní souviselo pøedevším s pozvolným budováním mìst jako nových obchodních støedisek. Dlouhou dobu však u nás bylo pùjèování penìz ovlivnìno pøísnými zákazy katolické církve. Zvyšování splátek nad velikost pùvodní pùjèky posuzovalo kanonické právo jako nedovolenou lichvu, pøíèící se morálním zásadám køesanského života. Vybírání úroku se ve vrcholném støedovìku pøipouštìlo jen u židovských pùjèek. Teprve pohusitská doba vnesla do úvìrové praxe èeských zemí zásadnìjší zmìny. Husitskými válkami oslabená katolická církev už nemìla tolik možností, jak lichváøské operace kontrolovat, a tak zaèaly u nás postupnì zdomácòovat. Zaèal se bìžnì vybírat úrok i z penìžních pùjèek od køesanských vìøitelù; bezúroèným zùstával jen úvìr poskytovaný kupci za nakoupené zboží. Rozšiøování a postupné pøevládnutí penìžních pùjèek na úrok vynutilo za vlády Jagelloncù právní regulaci tohoto stavu. Nálezem zemského soudu bylo uzákonìno, že z køesanských pùjèek se mohl vybírat 10procentní úrok.'

Tímtéž nálezem byla stanovena i výška židovských pùjèek. 20 až 25 %. Víc ne. (Dosud bylo - u židovských pùjèek - kolem 87 %). Ve století 16. se už pùjèovalo o sto šest. Šlechtici nedokázali ani za pomoci zkušených úøedníkù odhadnout hospodáøské možnosti pivovarù, rybníkù, poplužních dvorù, hamrù, skláøských hutí a dalších režijních podnikù na svých velkostatcích. Tuto vìtu si mùžeme pøeložit tak, že pøecenili jejich výnosnost a ve snaze o dosažení vyšších ziskù je rozšiøovali extenzivními zpùsoby. Což je opak intenzifikace. Pokud se jim nedostávalo penìz plynoucích z vlastního hospodáøského podnikání, tak si je vypùjèili na úrok u lichváøù. Penìz ovšem byla potøeba, reprezentace u dvora taky nìco stála, a taky tu byly ty staré dluhy. Pokud chtìli zadlužení velmoži splatit svoje dosavadní závazky a z nich plynoucí úroky aspoò tìm nejhùøe dotírajícím vìøitelùm, tak si museli obstarávat další a další penìžní úvìr. Nìco jako bludný kruh, ze kterého nebylo úniku. Hrozícímu bankrotu zabraòovala pouze spoleèenská prestiž urozených aristokratù, a také èásteèný rozprodej jejich statkù. Jestliže v 1. polovinì 16. století byli vlastníky volných penìžních prostøedkù (tedy tìmi, kdo mohli pùjèovat) hlavnì m욝ané z bohatých královských mìst, Židé, zahranièní obchodníci a bankovní a podnikatelské firmy z ciziny, tak v polovinì druhé téhož století pocházely víc než dvì tøetiny všech vìøitelù zadlužených panských rodù ze stejného prostøedí jako kupøíkladu pan Malovec z Malovic. Což znamená, že to byli nižší šlechtici. Rytíøi. 'Jelikož veliké obtížnosti jsou stran úrokù, které se v tomto království zachovávají - takže z desíti kop jedna kopa grošù úroku se bere - skrze to mnozí dìdièné statky své, kteøí na nich poctivì živnost mají, je prodávají a na takové úroky si pùjèují. Tudíž sami jedni druhé hubíme a o živnost se strojíme a v okolních zemích toho, aby týž zpùsob zachovávali, se nenachází, a nadto všecko i proti pánu Bohu to pøílišným høíchem jest, proto pøi tom zùstavujeme tak, aby ze sta kop grošù èeských šest kop toliko dáváno bylo a z tisíce kop šedesát kop, a tak podle velikosti a malosti sum aby se v tom rovnost zachovala.' Z tìchto ponìkud šroubovaných vìt vyplývá jedno. Výška úrokù. Nikoli 10 procent, ale 6.

Leè nadešel již èas vìnovat se slíbenému reprezentantu poctivé profese lichváøské. Bohuslavu Malovcovi z Malovic. Na rodných tvrzích v Døítni a Vlhlavech obývala jeho rodina pùvodnì jednu vìtší svìtnici. Další dvì až tøi komory sloužily jako skladištì zemìdìlského náèiní. 'Kol tvrzí rozprostíraly se nevelké zahrady pro vaøení a všelijaké kuchyòské vìci i pro kvítí.' Na pøepych si pan Malovec nepotrpìl, ale rád jedl z cínového nádobí. Do malovaných truhlièek ukládal pytlíky s koøením, peníze a stále èastìji také dluhopisy a kvitance. Na tìch lejstrech bylo nejèastìji jméno pana Adama z Hradce. Finanèní hotovost na pùjèování bral pan Malovec z výnosu svých statkù, nìco podìdil po otci, taky manželka pøinesla nìjaké to vìno, nesmí se zapomenout na drobné dary a další zdroje. A to všecko Bohuslav Malovec investoval. Za pouhé desetiletí (a to ještì necelé) poskytl pánu z Hradce úvìr asi 10 000 kop grošù èeských, to je pøes pùl milionu grošíkù. Dalších deset let trpìlivì èekal, než mu zadlužený hradecký pán mohl splatit aspoò symbolickou èást dluhu. On zaèal ještì navíc skupovat dluhopisy u svých pøíbuzných, kteøí také poskytli pánovi z Hradce finanèní pùjèky. Tím vším se neustále zvyšovaly Malovcovy pohledávky vùèi hradecké komoøe. Bìhem dalších deseti let už pánùm z Hradce neposkytl pan lichváø ani groš. (Pozoruhodná strategie.) Za tu dobu však jenom na úrocích obdržel pøibližnì stejnou desetitisícovou sumu, kterou zámecké pokladnì v Jindøichovì Hradci pøed deseti lety pùjèil, takže se mu zaèaly penízky kutálet sice pomalu, ale jistì nazpátek. Copak s nimi dìlal? Vylepšoval si svoje politické postavení? Anebo je snad investoval do vlastního hospodáøství? Ještì tøetí možnost: vìnoval je na podporu kultury a vzdìlání.Za ètvrté je správnì. Ale. uvedeny byly pouze tøi body. Jak zní ten ètvrtý? 'Úrokové zisky zcela promyšlenì vkládal do nových lichváøských obchodù s penìzi. Ze zkušenosti vìdìl, že je tøeba obrátit pozornost ke komorám zadlužených a k bankrotu rychle smìøujících velmožù, jimž starobylost rodu, funkce ve vlivném zemském úøadì i všeobecná vážnost ve stavovské obci dodávaly na první pohled zdání seriózních dlužníkù. To byl jeden z pádných dùvodù, proè Bohuslav Malovec upøel svùj zrak do Èeského Krumlova - k finanènì vyèerpané pokladnì prvního velmože království Viléma z Rožmberka a posléze i jeho dìdice Petra Voka.'

Zdá se, že vycvièený nos lichváøùv na dálku cítil budoucí tuèné zisky.Na øádnì vystavené dluhopisy pùjèil Malovec do rožmberské komory 127 000 kop grošù. V tìch kopách - když si to vynásobíme - se skrývá tìch grošù víc než sedm a pùl milionu. Další desetitisíce kop putovaly do Jindøichova Hradce. Desetitisíce. statisíce kop. Mùže si našinec za tìmi èíslovkami pøedstavit nìco konkrétního? Za 1500 kop bylo možné koupit pøepychový renesanèní dùm v centru velkého mìsta i s bohatým hospodáøským zázemím. A za 5000 kop takový menší venkovský statek s nìkolika vesnicemi. Jenomže malovecký lichváø si žádné domy ani statky, natož vesnice nekupoval, nýbrž pùjèoval peníze. Všechno si vždycky dobøe pøipravil, finanènì propoèítal, hlavnì neponechal zcela nic náhodì. Brousil si zuby na panství Libìjovice, které bylo nejúrodnìjší na rožmberském dominiu. Kdyby pan Petr Vok nesplatil pùjèku 45 000, mìlo být Malovcovo. Z té smyèky rožmberský vladaø ještì vyklouzl, ale už se to nepovedlo pánovi z Hradce. Síla dluhopisù, které svému malovickému vìøiteli podepsal, ho pøinutila, aby souhlasil s prodejem toho nejlepšího, co bylo doposud jeho majetkem. Panství Hluboká. 'A tak se stala ta smlouva pøátelská a trh celý dokonalý mezi urozeným pánem, panem Jáchymem Oldøichem z Hradce a na Hradci, jeho Milosti císaøské radou a hejtmanem kraje bechyòského (prodávajícím) na jedné, a urozeným a stateèným rytíøem panem Bohuslavem Malovcem z Malovic na Døítni a Vlhlavech (kupujícím) na stranì druhé.' Pan z Malovic zaplatil sumu, kterou si mohl dovolit jen málokdo - 160 000 kop grošù. Hodnì pøes devìt milionù grošíkù. Vzápìtí zaèaly obchody. Od hlubockého panství odprodal zboží Protivín. O mimoøádných finanèních možnostech maloveckého lichváøe svìdèila skuteènost, že tu ohromující cenu za Hlubokou zaplatil bìhem tøí let, takže mohla být v prvním roce 17. století zapsána do zemských desk. (Kdyby mu jeho nejvìtší dlužníci zaplatili naráz všechny pohledávky, shromáždil by Malovec bez vìtších problémù ještì dokonce o padesát až sto tisíc kop víc.)

'Hlubocké panství pøebral i se všemi poplužními dvory, ovèíny, mlýny, pivovary, cihelnami, vápenicemi, hamry, høebèínem, pilou a husou sítí asi šesti desítek výnosných rybníkù,' doèítáme se v knize dr. Václava Bùžka. 'S nejvìtší pravdìpodobností neprovádìl žádné personální zmìny ve složení vrchnostenských úøedníkù, a správu svìøil do rukou hejtmana. V té dobì žilo na hlubockém panství témìø 1000 osedlých. Tímto poètem k berni pøiznaných poddaných se malovecký lichváø stal na zaèátku 17. století po neménì známém lichváøském zbohatlíkovi Adamu Hrzánovi z Harasova druhým nejbohatším rytíøem v pøedbìlohorských Èechách.'

Pan Malovec si na pøepych moc nepotrpìl, pøesto se najednou ocitl z ponurého prostøedí chladných tvrzí v Døítni a Vlhlavech ve svìtlém, barvami záøícím a pohodlném zámeckém sídle. Vìtšinu z reprezentativních pokojù do konce svého života neobýval a ani je nijak nezaøizoval. Mìl dost penìz, aby si mohl kupovat drahé stolní nádobí, luxusní šperky i cizokrajné koberce, ale nic z toho neudìlal. Celý život se zabýval lichváøskými obchody a tato vášeò ho neopustila ani ve stáøí. Peníze mu nahrazovaly spoleènost blízkých pøátel. Když se cítil na hlubockém zámku osamocený, odebíral se do velké renesanèní svìtnice a odemykal zámky tìžkých truhel. Èastìji než døív peèlivì pøepoèítával stovky a tisíce kop grošù. Dlouho se s nimi mazlil a vzpomínal na první pùjèky zadluženým pánùm z Hradce. Znovu a znovu se tìšil pohledem na zažloutlé dluhopisy a kvitance, kterým i v posledních dnech života tolik dùvìøoval.