DALŠÍ DROBTY NA STOLE DOBY ANEB LICHVÁŘI - Hrad Hluboká v 16. století

DALŠÍ DROBTY NA STOLE DOBY ANEB LICHVÁŘI

'Do berního soupisu patnácti nejbohatších šlechticů v Českém království proniklo roku 1603. vedle deseti movitých pánů i pět neméně zámožných rytířů. Někteří z nich byli již čerstvě povýšeni do vyššího šlechtického stavu. Celou pětici - Adama Hrzána z Harasova, Hertvíka Žejdlice ze Šenfeldu, Radslava Vchynského ze Vchynic, Přecha Hodějovského z Hodějova a Bohuslava Malovce z Malovic - spojoval jeden shodný rys. Své bohatství získali během nedlouhé doby provozováním značných lichvářských obchodů s penězi a na troskách majetkových domén zadlužených velmožů.' Josef To konstatoval ve své knize o Rytířích renesančních Čech historik doktor Václav Bůžek.

Lichva je ošklivá věc. Pouze s tímto povzdechem bychom si však nevystačili. Musíme vysvětlit. Co je to lichva? Správná otázka. Ale s odpovědí na ni budeme hotovi raz dva. Je to trestný čin. 'Lichvou sluje každé smluvní jednání, přičemž jeden kontrahent těží z nesnází, lehkomyslnosti a podobného stavu druhého kontrahenta ziskem, který nestojí v žádném poměru k materiální výhodě poskytnuté druhému kontrahentovi.' Lépe než Jan Otta a jeho slovník to nikdo nevyjádří. Jeho kvalifikovanost uznáváme, leč obáváme se, že nejsme sami, kdo tak zcela porozuměl nikoli úplně Jinými slovy by se snad dalo říct, že takový lichvář využije něčí tísně nebo nezkušenosti a podobně, aby se neúměrně obohatil. Jako například, když půjčuje peněz na neúměrně vysoký úrok. A právě touto Bohu nemilou činností proslula již dříve jmenovaná pětice českých rytířů, z jejichž osudů vybereme jeden příklad nade vše. Týká se jednoho z již jmenovaných pánů - pana Malovce.

'První peněžní půjčky na dlužní úpisy byly podle vzoru vyspělého italského prostředí doloženy v Českém království až na počátku 13. století. Jejich uplatnění souviselo především s pozvolným budováním měst jako nových obchodních středisek. Dlouhou dobu však u nás bylo půjčování peněz ovlivněno přísnými zákazy katolické církve. Zvyšování splátek nad velikost původní půjčky posuzovalo kanonické právo jako nedovolenou lichvu, příčící se morálním zásadám křesťanského života. Vybírání úroku se ve vrcholném středověku připouštělo jen u židovských půjček. Teprve pohusitská doba vnesla do úvěrové praxe českých zemí zásadnější změny. Husitskými válkami oslabená katolická církev už neměla tolik možností, jak lichvářské operace kontrolovat, a tak začaly u nás postupně zdomácňovat. Začal se běžně vybírat úrok i z peněžních půjček od křesťanských věřitelů; bezúročným zůstával jen úvěr poskytovaný kupci za nakoupené zboží. Rozšiřování a postupné převládnutí peněžních půjček na úrok vynutilo za vlády Jagellonců právní regulaci tohoto stavu. Nálezem zemského soudu bylo uzákoněno, že z křesťanských půjček se mohl vybírat 10procentní úrok.'

Tímtéž nálezem byla stanovena i výška židovských půjček. 20 až 25 %. Víc ne. (Dosud bylo - u židovských půjček - kolem 87 %). Ve století 16. se už půjčovalo o sto šest. Šlechtici nedokázali ani za pomoci zkušených úředníků odhadnout hospodářské možnosti pivovarů, rybníků, poplužních dvorů, hamrů, sklářských hutí a dalších režijních podniků na svých velkostatcích. Tuto větu si můžeme přeložit tak, že přecenili jejich výnosnost a ve snaze o dosažení vyšších zisků je rozšiřovali extenzivními způsoby. Což je opak intenzifikace. Pokud se jim nedostávalo peněz plynoucích z vlastního hospodářského podnikání, tak si je vypůjčili na úrok u lichvářů. Peněz ovšem byla potřeba, reprezentace u dvora taky něco stála, a taky tu byly ty staré dluhy. Pokud chtěli zadlužení velmoži splatit svoje dosavadní závazky a z nich plynoucí úroky aspoň těm nejhůře dotírajícím věřitelům, tak si museli obstarávat další a další peněžní úvěr. Něco jako bludný kruh, ze kterého nebylo úniku. Hrozícímu bankrotu zabraňovala pouze společenská prestiž urozených aristokratů, a také částečný rozprodej jejich statků. Jestliže v 1. polovině 16. století byli vlastníky volných peněžních prostředků (tedy těmi, kdo mohli půjčovat) hlavně měšťané z bohatých královských měst, Židé, zahraniční obchodníci a bankovní a podnikatelské firmy z ciziny, tak v polovině druhé téhož století pocházely víc než dvě třetiny všech věřitelů zadlužených panských rodů ze stejného prostředí jako kupříkladu pan Malovec z Malovic. Což znamená, že to byli nižší šlechtici. Rytíři. 'Jelikož veliké obtížnosti jsou stran úroků, které se v tomto království zachovávají - takže z desíti kop jedna kopa grošů úroku se bere - skrze to mnozí dědičné statky své, kteří na nich poctivě živnost mají, je prodávají a na takové úroky si půjčují. Tudíž sami jedni druhé hubíme a o živnost se strojíme a v okolních zemích toho, aby týž způsob zachovávali, se nenachází, a nadto všecko i proti pánu Bohu to přílišným hříchem jest, proto při tom zůstavujeme tak, aby ze sta kop grošů českých šest kop toliko dáváno bylo a z tisíce kop šedesát kop, a tak podle velikosti a malosti sum aby se v tom rovnost zachovala.' Z těchto poněkud šroubovaných vět vyplývá jedno. Výška úroků. Nikoli 10 procent, ale 6.

Leč nadešel již čas věnovat se slíbenému reprezentantu poctivé profese lichvářské. Bohuslavu Malovcovi z Malovic. Na rodných tvrzích v Dřítni a Vlhlavech obývala jeho rodina původně jednu větší světnici. Další dvě až tři komory sloužily jako skladiště zemědělského náčiní. 'Kol tvrzí rozprostíraly se nevelké zahrady pro vaření a všelijaké kuchyňské věci i pro kvítí.' Na přepych si pan Malovec nepotrpěl, ale rád jedl z cínového nádobí. Do malovaných truhliček ukládal pytlíky s kořením, peníze a stále častěji také dluhopisy a kvitance. Na těch lejstrech bylo nejčastěji jméno pana Adama z Hradce. Finanční hotovost na půjčování bral pan Malovec z výnosu svých statků, něco podědil po otci, taky manželka přinesla nějaké to věno, nesmí se zapomenout na drobné dary a další zdroje. A to všecko Bohuslav Malovec investoval. Za pouhé desetiletí (a to ještě necelé) poskytl pánu z Hradce úvěr asi 10 000 kop grošů českých, to je přes půl milionu grošíků. Dalších deset let trpělivě čekal, než mu zadlužený hradecký pán mohl splatit aspoň symbolickou část dluhu. On začal ještě navíc skupovat dluhopisy u svých příbuzných, kteří také poskytli pánovi z Hradce finanční půjčky. Tím vším se neustále zvyšovaly Malovcovy pohledávky vůči hradecké komoře. Během dalších deseti let už pánům z Hradce neposkytl pan lichvář ani groš. (Pozoruhodná strategie.) Za tu dobu však jenom na úrocích obdržel přibližně stejnou desetitisícovou sumu, kterou zámecké pokladně v Jindřichově Hradci před deseti lety půjčil, takže se mu začaly penízky kutálet sice pomalu, ale jistě nazpátek. Copak s nimi dělal? Vylepšoval si svoje politické postavení? Anebo je snad investoval do vlastního hospodářství? Ještě třetí možnost: věnoval je na podporu kultury a vzdělání.Za čtvrté je správně. Ale. uvedeny byly pouze tři body. Jak zní ten čtvrtý? 'Úrokové zisky zcela promyšleně vkládal do nových lichvářských obchodů s penězi. Ze zkušenosti věděl, že je třeba obrátit pozornost ke komorám zadlužených a k bankrotu rychle směřujících velmožů, jimž starobylost rodu, funkce ve vlivném zemském úřadě i všeobecná vážnost ve stavovské obci dodávaly na první pohled zdání seriózních dlužníků. To byl jeden z pádných důvodů, proč Bohuslav Malovec upřel svůj zrak do Českého Krumlova - k finančně vyčerpané pokladně prvního velmože království Viléma z Rožmberka a posléze i jeho dědice Petra Voka.'

Zdá se, že vycvičený nos lichvářův na dálku cítil budoucí tučné zisky.Na řádně vystavené dluhopisy půjčil Malovec do rožmberské komory 127 000 kop grošů. V těch kopách - když si to vynásobíme - se skrývá těch grošů víc než sedm a půl milionu. Další desetitisíce kop putovaly do Jindřichova Hradce. Desetitisíce. statisíce kop. Může si našinec za těmi číslovkami představit něco konkrétního? Za 1500 kop bylo možné koupit přepychový renesanční dům v centru velkého města i s bohatým hospodářským zázemím. A za 5000 kop takový menší venkovský statek s několika vesnicemi. Jenomže malovecký lichvář si žádné domy ani statky, natož vesnice nekupoval, nýbrž půjčoval peníze. Všechno si vždycky dobře připravil, finančně propočítal, hlavně neponechal zcela nic náhodě. Brousil si zuby na panství Libějovice, které bylo nejúrodnější na rožmberském dominiu. Kdyby pan Petr Vok nesplatil půjčku 45 000, mělo být Malovcovo. Z té smyčky rožmberský vladař ještě vyklouzl, ale už se to nepovedlo pánovi z Hradce. Síla dluhopisů, které svému malovickému věřiteli podepsal, ho přinutila, aby souhlasil s prodejem toho nejlepšího, co bylo doposud jeho majetkem. Panství Hluboká. 'A tak se stala ta smlouva přátelská a trh celý dokonalý mezi urozeným pánem, panem Jáchymem Oldřichem z Hradce a na Hradci, jeho Milosti císařské radou a hejtmanem kraje bechyňského (prodávajícím) na jedné, a urozeným a statečným rytířem panem Bohuslavem Malovcem z Malovic na Dřítni a Vlhlavech (kupujícím) na straně druhé.' Pan z Malovic zaplatil sumu, kterou si mohl dovolit jen málokdo - 160 000 kop grošů. Hodně přes devět milionů grošíků. Vzápětí začaly obchody. Od hlubockého panství odprodal zboží Protivín. O mimořádných finančních možnostech maloveckého lichváře svědčila skutečnost, že tu ohromující cenu za Hlubokou zaplatil během tří let, takže mohla být v prvním roce 17. století zapsána do zemských desk. (Kdyby mu jeho největší dlužníci zaplatili naráz všechny pohledávky, shromáždil by Malovec bez větších problémů ještě dokonce o padesát až sto tisíc kop víc.)

'Hlubocké panství přebral i se všemi poplužními dvory, ovčíny, mlýny, pivovary, cihelnami, vápenicemi, hamry, hřebčínem, pilou a husou sítí asi šesti desítek výnosných rybníků,' dočítáme se v knize dr. Václava Bůžka. 'S největší pravděpodobností neprováděl žádné personální změny ve složení vrchnostenských úředníků, a správu svěřil do rukou hejtmana. V té době žilo na hlubockém panství téměř 1000 osedlých. Tímto počtem k berni přiznaných poddaných se malovecký lichvář stal na začátku 17. století po neméně známém lichvářském zbohatlíkovi Adamu Hrzánovi z Harasova druhým nejbohatším rytířem v předbělohorských Čechách.'

Pan Malovec si na přepych moc nepotrpěl, přesto se najednou ocitl z ponurého prostředí chladných tvrzí v Dřítni a Vlhlavech ve světlém, barvami zářícím a pohodlném zámeckém sídle. Většinu z reprezentativních pokojů do konce svého života neobýval a ani je nijak nezařizoval. Měl dost peněz, aby si mohl kupovat drahé stolní nádobí, luxusní šperky i cizokrajné koberce, ale nic z toho neudělal. Celý život se zabýval lichvářskými obchody a tato vášeň ho neopustila ani ve stáří. Peníze mu nahrazovaly společnost blízkých přátel. Když se cítil na hlubockém zámku osamocený, odebíral se do velké renesanční světnice a odemykal zámky těžkých truhel. Častěji než dřív pečlivě přepočítával stovky a tisíce kop grošů. Dlouho se s nimi mazlil a vzpomínal na první půjčky zadluženým pánům z Hradce. Znovu a znovu se těšil pohledem na zažloutlé dluhopisy a kvitance, kterým i v posledních dnech života tolik důvěřoval.