DIKTATURA - Hrad Rabí

DIKTATURA

'Nejjasnější kníže et cetera a králi, jak Vaše Milost ve svém listě jest položila, byli-li by kteří neřádové, že je Vaše Milost chtěla opraviti v království a koruně české, tito jsou neřádové dolepsaní a křivda: První neřád, že Vaše Milost Mistra Jana Husa pod svým glejtem dopustila upáliti na hanbu a potupu všemu českému jazyku. Další, že Vaše Milost dopustila odsouzení české země, a na to kříž aneb kruciatu papežskou vydala, aby Čechy i jiné křesťanstvo všechno jakožto kacířstvo potupili, vypleli a vyhladili. Další, že Vaše Milost všech zemí okolních a knížat tím křížem a kaceřováním křížovým proti jazyku českému vzbudila a vzbouřila a potom je sama uvedla do království Českého. Další, že ta knížata a cizozemci Tvou Milostí a jejím vedením zemi českou pálili, hubili a loupili, věrné Čechy, duchovní i světské, muže i ženy i dítky pálili, pannám i paním násilí činili. Další, že měštěnína pražského Krásu řečeného u Vratislavi pro přijímání těla a krve Boží kázala koňmi vláčiti, potom upáliti k hanbě a ku potupě jazyka českého. Další, že mnohé měštěníny vratislavské Vaše Milost kázala stínati pro viny králem Václavem slavné paměti odpuštěné. Další, že korunu Českého království k veliké hanbě a potupě království beze všeho povolení obecného, panského, města Pražského, rytířského, panošského i jiní vší obce české Vaše Milost vyvezla z království proti všemu řádu a mimo svůj slib. Další, že i svátost říšskou, kteroužto císař Karel slavné paměti s velkou snažností a s náklady velikými ke cti království dobyl, neřádně ku potupnosti země vyvezla beze všeho obecného povolení. Další, že dsky zemské bez obecného povolení schovala. Další, že ze svobod a práv našich, ve které země česká i moravská jest usazena a od předků jeho králů a knížat jest zachována, všecky stavy utiskla a vyvedla.'

Neřádů, které Jeho Milosti králi Zikmundovi spočítal čáslavský sněm, bylo ještě o pár víc. A od plic mu napsali, že to všecko jsou neřády jeho. Předpokládali totiž, že Zikmundova paměť nebude patřit k těm nejspolehlivějším. A taky že nepatřila. Ukázalo se to hnedle v králově odpovědi, kterou do Čech adresoval. 'Zikmund z Boží milosti et cetera'(takhle si král v listu sám nechal zkrátit svůj titul; budeme tedy zkracovat i my jeho list a vyjmeme pouze to podstatné): 'Jakož nám vinu dáváte v mnoha kuse, zvláště upálení mistra Jana Husa a Jeronýma, jakož kacířství, hanění a odsouzení země české - tím my vinni nejsme.' Pádná odpověď. A zdůvodnění? Prakticky žádné. Zikmund okamžitě zatroubil do útoku. 'Ale ti věčnou záhubou a hanbou české koruny jsou, kteří kláštery a kostela dělané ke cti Pánu Bohu boří, panny, kněží, mnichy a jiné duchovní lidi, rytíře, panoše a jiné dobré křesťany, ženy, muže ukrutně pálí a mordují, obrazy sekají a města ruší a opouštějí a vypalují, zemi tak napořád hubíce. A ti neřádi zjevní a nekřesťanští vzbuzují a bouří knížata okolní a všechno křesťanstvo proti té zemi - ne my.'

Dále Zikmund zdůvodňuje, proč si vzal do úschovy koruny a svátosti: 'aby hanebně ty věci nebyly zbořeny, zkaženy, zrušeny a zatraceny,' taky desek zemských že se ujal, 'a svými pečetěmi jsme je zapečetili,' a už je tu zmínka o čtyřech artikulech. Zikmundův postoj je překvapující: 'Na to my odpovídáme, že jsme vám toho nikdy neodpírali, ale vždy svolovali a podávali slyšení.' Což nebyla pravda. Za držení čtyř artikulů nechal Zikmund upalovat. Ve Vratislavi například. 'Také slyšíme, že jste obrazy zbili v kostele pražském a na tom jste ostali, aby ten hrad a kostel obořen byl. Pro Pána Boha nečiňte toho, ani toho nedopouštějte, by to bylo bořeno, již jste jednu stolici té koruny obořili na Vyšehradě i kostel; oboříte-li druhou, tehdy vězte, že skrze to vzbouříte na sebe všechno křesťanstvo.' A nakonec ještě působivý apel: 'Pro Bůh smilujte se sami na sebou i nad tou zemí a nedejte té země více hubiti, a přistupte ke spravedlivosti a stavte ty neřády, ať se více nedějí proti Pánu Bohu a proti všemu řádu církve svaté a proti nám, a my vám rádi v tom chceme pomocni býti. Pakli byste toho neučinili, tehdy potom, ač bychom rádi, nebudeme moci tomu učiniti než na to přijde, že ta země do konce musí zahynouti.'

Oba dva listy jsou sice psány česky, ale jako by byl každý v nich v úplně cizím jazyce. Král a většina obyvatel jeho království si ale vůbec nerozuměli. Poněkud jinak se vyvíjela situace v markrabství moravském. Zdejší sněmy uspořádaly separátní sněm v Brně a na něm závěry z Čáslavě odmítly. Což byl triumf Zikmundův, i když nepřímý, ale byl. Povzbuzen úspěchem začal spěšně chystat novou protičeskou kruciátu. Morava se svým odmítavým rozhodnutím v podstatě natrvalo ocitla v protihusitském táboře. 'Téhož roku, totiž 1421., začal se na Moravě stavět nový Tábor na jednom ostrově řeky Moravy ve vsi řečené Nedakonice blízko Strážnice.' Poznámka na okraj: mohlo jít skutečně o ostrov, ale taky o hrad a město jménem Ostroh. Situace na Moravě opravdu vůbec nebyla jednoznačná. A už vůbec ne idylická. 'Tito táboři, totiž sedláci s některými kněžími a spolu s panoši, obsadivše klášter Velehrad, upálili opata s klášterem a přemnohými knihami.' Kromě velehradského opata Jana zabili ještě jeho bratra a dalších pět mnichů, jakož i dva konvrše (tedy laické řeholníky), a rovněž číšníka piva. A když jsme u toho piva a jiných lahodných moků, tak sklepy s nimi a dalšími zásobami moravští táboři vyloupili a ohněm zničili celý objekt kláštera na Velehradě včetně knihovny (jak už jsme se dozvěděli z Vavřincovy kroniky). Následovala trestná výprava. 'Proto olomoucký biskup a páni s moravskými městy z obavy, kdyby táboři zesílili, aby oni neutrpěli nesnesitelné škody jako v Království českém, vytáhli všichni s Rakušany do pole dobýt ostrova' (anebo možná Ostroha), 'a když učinili naň útok, byli zabiti mnozí ze strany Rakušanů a olomouckých měšťanů. A když se proto spolu povadili, zapálili boudy a opustili pole. Toho ostrova se pokusili zmocniti také Uhři, ale byvše odraženi, nechali toho. A byli na tom ostrově krvelační kněží, kteří jako laikové, bradatí, bez tonzury, brali na sebe brnění a sloužíce mši nezachovávali církevní řád, nýbrž ve vlastním oděvu, pomodlivše se Otčenáš, posvěcovali; a z nich nejvyšší byli dva, tovaryši, Bedřich ze Strážnice, a Tomáš z Vizovic.' Tihleti dva, tedy Bedřich a Tomáš, byli dva kazatelé školy v Sezimově Ústí, kteří se po několikaměsíčním pobytu na Hradišti hory Tábor rozhodli vrátit se domů do rodného kraje. O Tomášovi z Vizovic víme, že jak se vynořil, tak rychle se do dějin zase potopil, zatímco Bedřich ze Strážnice, ten se stal dokonce husitským hejtmanem a ve zdraví celou revoluci přežil a zemřel čtvrt století po bitvě u Lipan jako velice zámožný pán.

'Potom táhl jest Žižka a obehnal jest Rabí hrad a tu mu jest druhé oko vystřeleno. I byl jest slep a ledva živ zůstal.' Smůla. Na jedno oko slepý, teď přišel husitský hejtman a jeden z dvaceti členů prozatímní české vlády i o druhé. Chtěl nejspíš upevnit svoje pozice, získané v minulém roce na jihozápadě země. Někdy v polovině června (tedy prakticky bezprostředně, co opustil sněm v Čáslavi) dorazil Žižka k hradu Rabí (ten sice před rokem pobořil, ale neobsadil). Toho využil Jan z Rýzmberka, aby se tady znovu opevnil. Obléhání skončilo pro Žižku tragicky. 'Když dal hnáti útokem a posádka hradní se bránila střelbou ze zdí' (dozvídáme se od Václava Vladivoje Tomka), 'vletěl Žižkovi šíp do druhého oka, které jediné dotud vidělo. Zeman jménem Kocovský, snad Sezema, snad Hynek z Kocova, kteří se připomínají toho času co dva bratří toho jména, byl prý střelcem, od něhož šíp ten byl vystřelen. Rána prý byla taková, že Žižka ledva živ zůstal.' A náš starý známý Eneáš Silvius dodává, že se Žižku vzápětí pokoušeli léčit: 'Byl převezen do Prahy k lékařům, a ačkoli se ze zranění vyhojil a zůstal naživu, zraku už nikdy nenabyl.' Staré letopisy české (rukopis křížovnický a vratislavický) ještě doplňují, jak se to vlastně stalo: 'Žižka ztratil druhé oko, neb mu je z hradu někdo vystřelil ve šturmu.' Dva čeští historikové ovšem pochybovali, že Žižka oslepl úplně. První tuto možnost nadhodil Josef Pekař, později s ní přišel Václav Chaloupecký. On totiž sesbíral všechny údaje z kronik a dalších pramenů, ve kterých se po roce 1421 mluví o jednookém Žižkovi. A není jich právě málo (i když jsou všechny cizího původu, takže lze předpokládat jakési zpoždění informací). Petr Chelčický byl však Čech, a o Žižkovi psal někdy v roce 1422 nebo 1423: 'Byl to chytrý člověk v boji, byť o jednom oku.' Buďto vycházel Chelčický z dřívějších údajů, před bojem u hradu Rabí, anebo věděl, že se pražským lékařům podařilo aspoň částeč-ně Žižkovi vrátit zrak. Každopádně ještě v roce 1437 uvádí německý kronikář Eberhart Windcke, který se zdržoval dlouhá léta v Čechách: 'Husitští Čechové měli za vůdce kteréhosi chlapa jménem Žižka a to byl velký lotr a měl jen jedno oko.' Zdali existují nějaké konkrétnější důkazy, že by Žižka nemusel být ani po Rábí dočista slepý? práva o bitvě před Hradcem Králové v roce 1423. Tedy dva roky po Rabí. Nebylo to během bitvy, ale před ní. Vlastnoručně zabil kněze, kráčejícího v čele nepřátelského vojska. To předpokládá, že alespoň trochu musel vidět.

Vraťme se ale zase zpátky. Jaké zranění Žižku pod hradem Rabí vlastně postihlo? Za prvé - mohl to být 'zástřel,' za druhé: mohl to být úder do oční krajiny. Po svém zranění byl Žižka převezen do Prahy a tady svěřen péči lékařů. O jeho léčbě v Praze, která měla trvat asi dva měsíce, podal nejdůležitější zprávu kronikář Vavřinec z Březové: 'Žižka, táborský hejtman, pro lékařství očí svých v Praze tehdáž byl, jehožto zhojení zraku žádné jiné naděje nepokládali.' A ještě dodává: 'Lékaři v Praze zástřel z oka vytahovali.' Eneáš Silvius ještě nezapomene připomenout, že Žižka 'byl střelou uhozen,' takže se nabízí možnost, že jakési cizí těleso či tělísko vniklo vojevůdci do oka nebo do jeho blízkosti. To znamená, že to nemusel být zrovna hrot šípu, ale 'úlomek kamene, dřevěné nebo železné třísky a podobně,' uvažuje lékař a antropolog profesor Emanuel Vlček, když zkoumal část lebky, objevené v Čáslavi a připisované Janu Žižkovi. 'Popřípadě mohlo k tomuto poranění dojít v kombinaci s tupým úderem na krajinu oční a tím došlo k pohmoždění oční koule nebo ostatních orgánů oka. Krajina pravého oka čáslavské kalvy' (kalva je horní část lebky, mozkovna) 'nese stopy po vyhojení opouzdřeného hematomu, který vznikl tupým úderem na oční krajinu. Tento nález by dobře doložil zmínku Eneáše Silvia, totiž že střelou uhozen byl. Zda tento tupý úder vedený na horní okraj pravé očnice byl ještě provázen poškozením očního bulbu nebo pravé tváře, nebo zda do oka současně nevniklo cizí těleso, nelze kvůli chybějícímu obličejovému skeletu říci.' Nemají tedy pravdu kroniky, když tvrdí, že oko Žižkovi vystřelili obránci Rabí šípem. Takový zástřel by okamžitě vedl k jeho smrti. Daleko spíš se zdá, že ke zranění mohlo dojít v boji, dejme tomu odštípnutou třískou pavézy. To znamená, že Žižka mohl na své pravé oko alespoň částečně vidět i po tom nešťastném zástřelu u Rabí. Mohlo mu zůstat takzvané slepecké vidění. tedy na několik metrů. A když už byly Žižkovy ostatky podrobně zkoumány, věnoval profesor Vlček pozornost i levé očnici, tedy přesněji její horní polovině. 'Ztratil jedno oko jako chlapec, když sobě mezi kamarády hrál' - dozvídáme se od Eneáše Silvia. 'To poranění zmenšilo celou krajinu levého oka i levou polovinu čela. Tlak hojící se jizvy vyvolal uhnutí celého nosu k poraněné straně' - tzn. k levé straně. 'Chlapec se tedy po tomto svém zranění ještě vyvíjel, rostl, nemohlo jít o dospělého člověka. Jeho věk v době úrazu byl deset, dvanáct let.'