DĚKUJEME BOHU, ŽE JSME TOTO MÍSTO ZÍSKALI - Památník bitvy na Bílé hoře

'DĚKUJEME BOHU, ŽE JSME TOTO MÍSTO ZÍSKALI'

Mapu ukázat nemůžeme, ale k čemu mají čtenáři představivost. Takže: Vojsko Ligy obsadilo po krátkém odporu Linec. Hornorakouští stavové se nepříliš statečně podrobili a vojevůdce Maxmilián měl hned svoje vojsko o 3000 mužů silnější. Maxmilián a vojsko Ligy pak překročilo české hranice u Dolního Dvořiště a odtud se přes Kaplici stočilo k východu. Poněkud komplikovaně, terénem nikoli nejschůdnějším, se dostalo zpátky na rakouskou půdu. Stejným směrem si namířil císařský maršál Buquoy, a zanedlouho se oba vojevůdci setkali ve Waldviertelu, kde si dali na renesančním zámku Greillsteinu dobrý oběd. Takto posíleni se císařští vydali spolu s vojskem Ligy směrem severním. Hodlali totiž u nás vykonat přátelskou návštěvu. Překročili českou hranici u Nový Hradů a co nejrychleji postupovali ku Praze. Mezitím (psal se začátek září 1620) zahájil saský kurfiřt Jan Jiří své tažení proti Dolní Lužici a uzavřel tak kruh, který se začal svírat kolem českého krále Fridricha. S údernou silou čítající 30 000 mužů zamířil k Budyšínu. Po téměř měsíčním obležení, kdy obhájcům došly potraviny i munice a museli nakonec střílet ze svých děl hliněnými koulemi, dobyli Sasové hlavní město Horní Lužice Budyšín a vynutili si kapitulaci tamějších stavů. Poté se vzdaly i stavy Dolní Lužice. Sasové obě dvě země ovládli. Už nikdy se neměly k Českému království vrátit.

Válka ještě neskončila (ona vlastně ještě ani jaksepatří nezačala, tedy ve srovnání s tím, co ještě přijde), a hnedle jsme chudší o dvě historická území. Ta přitom příslušela k českému státu s přestávkami od 11. století a bez přestávek od vlády Karla IV. Věci se ale děly i na jih a na západ od Prahy. Když velitel vojska českých stavů kníže Anhalt zaregistroval, že se nepřítel začíná nějak podezřele hýbat z jižních Čech přes Plzeň a za ní se otáčí směrem na východ, tedy ku Praze, tak si to zamířil k Rakovníku, aby mu odřízl cestu k hlavnímu městu království. Když Anhalt dorazil do Rakovníka, zhluboka si oddychl - podařilo se mu protivníka předejít. Okamžitě nařídil svým vojákům, aby u města vykopali zákopy. Párkrát se pokusil vyslat proti postupujícímu vojsku Ligy a Maxmiliánovi nějaký ten jezdecký oddíl, ale moc platné to nebylo, nepřátelé se nezastavili. Hned nato se u Rakovníka dostaly obě nepřátelské armády do sebe. Sám král Fridrich se přijel z Prahy podívat, jak to těm papežencům jeho kluci nandají, namísto toho ale uviděl vlastní hladové a unavené vojáky s velmi pokleslou bojovou morálkou. Jejich panovník jim měl dodat odvahy a bojovného ducha, ale nedodal jim nic, sám by potřeboval pomoc psychiatra, protože podlehl silné depresi. Z ležení u Rakovníka vypravil dokonce do Prahy kurýra se zprávou, aby jeho žena, královna Alžběta, opustila hlavní město a uchýlila se do bezpečí. Manželka neposlechla. Projevila víc odvahy než její muž a všechny výzvy rozhodně odmítla.

Maxmilián podnikl první pokus o útok na postavení Anhaltova vojska mezi Rakovníkem a Senomaty. (To bylo v úterý 27. října 1620. V neděli příští týden se měla odehrát Bílá hora.) Byl ji tak jist úspěchem, že nevyčkal příchodu hlavních sil Ligy, které vedl Tilly. Ve středu (tzn. 28. října) došlo k první velké srážce, ve které se utkaly obě strany v lesích u Olešnice nedaleko Rakovníka. Zaútočili ligisté, pomalý Buquoy se ještě někde loudal. Česko vojsko v počtu třiceti tisíc kladlo tuhý odpor a nemínili ustoupit. Boj trval do noci a skončil nerozhodně. V noci se pak Češi dostali ke svému hlavnímu voji u Rakovníkem a tam se dobře zakopali. Když konečně připochodoval Buquoy s hlavním vojem císařským, mohlo se začít s bombardováním. Polní děla střílela na české ležení, čímž měl být Anhalt vylákán k otevřené bitvě. Ale česká strana se vyprovokovat nedala a odpovídala rovněž střelbou z děl i mušket.

Jedna koule minula jenom o vlásek Maxmiliána Bavorského i maršála Buquoye, neminula však plukovníka Fuggera, potomka slavné augsburské kupecké rodiny. Koule mu urazila obě nohy, Fugger příštího dne na zranění zemřel. Ztráty byly i na české straně. Když ani silné bombardování nedokázalo vypudit české vojsko z jeho postavení, rozhodli velitelé spojeného katolického vojska táhnout dál ku Praze a tak donutit Anhalta, aby je následoval. Pavel Skála ze Zhoře s odvoláním na zprávu císařského historika Mikuláše Bella k tomu uvádí: 'Poněvadž armáda česká ležela u Rakovníka v tak veliké forteli (fortel je výhoda, výhodné postavení), že nebylo možné, aby strana druhá, jakkoli silnější, ji ku potkání hlavnímu donutiti neb vyvábiti měla, uznali to bavorští i císařští za věc pro sebe nejplatnější, aby se v tom revíru okolo Rakovníka s lidem svým déle bezprostředně nezdržovali, času, lidu i nákladu darmo tu nemařili, zvláště když jim zima valila se mocně na hrdlo a pro zlost cest nebylo by potom možné střelbu velikou jako i vozy spížní pryč odvézti, nýbrž aby sobě pohledali někde místa příhodnějšího, do něhož by nepřítele svého nepatrně vyvábiti mohli.'

Katolická armáda i císařští (tedy Maxmilián Bavorský i Karel Bonaventura Buquoy) vyčkávali, až je doženou vozy s proviantem a municí. Mezitím neustále sváděli šarvátky i útoky proti českému opevnění. Bylo to v pondělí (tedy 2 listopadu, v neděli na konci téhož týdne byla na pořadu bitva na Bílé hoře), když zaútočil Buquoy na postavení Uhrů. O dva dny nato se pokusil o něco podobného proti Čechům, ale čeští vojáci prorazili hráz nedalekého rybníka a císařští byli nuceni brodit se až po prsa přívalem vod. (V listopadu takhle po Dušičkách nepatří již taková koupel k nejpříjemnějším životním zážitkům.) Nato Buquoy poznal, že s těmi Čechy dál nic nesvede, a dal povel k dalšímu pochodu na Prahu. Aby svůj odchod zamaskoval, vydal příkaz k dalšímu útoku, který se stal osudným jemu osobně. Byl totiž zraněn. Byl oblečen do červeného kabátce (což je v bitvě poněkud nepraktická barva - musel být výborným terčem pro ostřelovače) a při obhlídce předních linií českých mušketýrů se stal snadným cílem. Trefili ho a to zranění bylo poněkud kuriózního charakteru. Obrátíme-li se na Auberta Mireuse,válečného zpravodaje z Bruselu, tak se to dozvíme přesně: 'U toho města Rakovníka při jednom potkání s jednotkami nepřítele Buquoy, objížděje soldáty své, dostal rány nebezpečné z muškety skrze stehna oboje, až mu kulka o žalud oudu přirozeného zavadila.' V táboře vznikla náramná panika (taková trefa se nepřihodí každý den), ale jak se ukázalo, zranění příliš vážné nebylo. Maršál Buquoy o svém zranění dokonce se svým okolím srdečně žertoval. Vyjádřil se, že je potrestán tam, kde nejvíc hřešil. Když ovšem uviděl Mansfeldova parlamentáře, který se zrovna zdržoval v jeho ležení, neopomenul dodat, že Mansfeld by takové zranění zasloužil mnohem víc. Na vliv válečných operací neměl ten podařený zásah nějaký podstatný vliv. (Můžeme-li parafrázovat repliku z jednoho známého českého filmu, tak na tuhletu funkci neměl opravdu vliv.) Způsobil jenom to, že maršál nemohl velet svým jednotkám v sedle, musel se nadále nechat vozit v pohodlném kočáře vyslaném polštáři. Což mu však ve vítězství nezabránilo.