DRUHÉ KOLO - Ferdinand II. Habsburský

DRUHÉ KOLO

Bylo jaro roku 1619. Česká povstalecká vláda se držela u moci už deset měsíců. Praha žila jako v horečce, Přepracovaní direktoři nevěděli, který z prekérních problémů řešit dřív. Nakupilo se jich bezpočet. A oddechový čas. zimní klid zbraní. pomalu končil.

Co bude dál? Podpoří odboj Čechů zahraniční pomoc? Pokud ne, utopí se protihabsburská vzpoura v izolaci, protože na lokální konflikt, na ten Vídeň vojensky stačí. Jestli loňské podzimní tažení uvázlo, jestli Habsburci v prvním kole mnoho nedokázali, tak proto, že je výbuch revolty zastihl nepřipravené. Nestačili totiž poslat do Čech trestnou expedici dostatečně rychle, tažení na Prahu nemělo tu pravou rasanci. Před Čáslaví ofenzíva císařských uvázla a generálové Buquoy a Dampierre musili s příchodem mrazů zmizet v zimních leženích. Jenomže blížilo se další kolo zápasu a všechno (žel) nasvědčovalo tomu, že na letní válečnou kampaň bude protivník připraven nejen mnohem lépe než loni, ale také podstatně lépe než Češi.

'Vyjednavači direktoria během zimy 1618 - 1619 sjezdili sice půlku Evropy, ale vraceli se buď s prázdnou anebo s planými ujištěními o sympatiích a solidaritě. Pomoc pro svou věc získali vlastně jenom ve Falci a Savojsku. Jak falcký kurfiřt, tak savojský vévoda neinvestovali prostředky z nějakého idealismu. Český zápas za náboženskou svobodu byl pro ně spíš krycím heslem než vznešeným motivem. Platilo to zvlášť o savojském vévodovi - vždyť sám byl katolík. Avšak obě knížata už delší čas šilhala po české koruně. Diplomati Prahy ji také oběma tajně přistrkovali. Zatím v náznacích jako myslitelné řešení závislé právě na výsledku mocenského měření sil, nicméně ta hra měla svou aktuálnost. Nebylo tajemstvím, že starý císař Matyáš je těžce nemocen a dlouho asi panovat nebude. A „čekanec“ trůnu, už dříve přijatý Ferdinand, se pro české stavy stal nežádoucí osobou.'

Českých emisarů jezdilo po Evropě nemálo. Hlavně se cestovalo k protestantům, například do revolučního Nizozemí. Jestli putovali k Holanďanům ti nejlepší naši vyjednavači, to nevíme, ale není to vyloučeno, neboť uspěli. Od tamních generálních stavů získali slib pravidelných finančních injekcí ve výši padesáti tisíc zlatých tolarů měsíčně. Hotové peníze vskutku obdrželi, ale pokaždé s mnohaměsíčním zpožděním. Pokud je dostali vůbec. Příspěvky přicházely nepravidelně a v rozhodující fázi ustaly úplně. Podobně problematickou stala nizozemská přímá vojenská pomoc. Frenckův pluk o šesti stech jezdcích měl spíš symbolickou než vojenskou hodnostu. A Francie. Anglie. Sasko. státy protestantské Unie - tam naše diplomatická ofenzíva neuspěla buď vůbec, nebo byly její výsledky mizivé. Václav Budovec z Budova sice vypracoval Apologii, rozsáhlý spis vysvětlující podrobně podstatu a argumenty českého sporu, jenže problém byl právě v tom, že ten spis byl velmi obsáhlý a vysvětlující vše velice podrobně. Pan z Budova poněkud přecenil duchovní vyspělost evropských politiků a zahrnul je myšlenkovou konstrukcí tak komplikovanou, že ten těžkopádný text sotvakdo vůbec přečetl. A když ano, tak z něj moc moudrý nebyl.

'Zdravím Tě, vznešený pane, kmotře nejctihodnější. (Tento dopis Budovcův Karlu staršímu ze Žerotína je dotován 17. dubnem 1619. Začátek jako obvykle sáhodlouhý, několik odstavců raději z ohleduplnosti k čtenářům vypustíme.) Nikdo, kromě bezbožníka, nepopře, že výsledek událostí, zvlášť v tak nepříjemných věcech, závisí od Boha samého, a potvrdí, že všichni zbožní a Bohu věrní jsou zavázáni přijmout Bohem připravené prostředky a léky. Kdyby se však Bohu zalíbilo mě zkoušet zde pod křížem jen proto, abych s vůdcem Kristem a dobrým svědomím mohl přináležet k svaté jednotě těch, kterým leží víc na srdci obecné a veřejné dobré církve než soukromé věci, přičemž ona jednota neohrožuje žezla králů, ale ochraňuje a upevňuje, jsem připraven s boží milostivou pomocí snést cokoli Bůh dopustí, v odhodlání oslavit ho buď životem nebo smrtí. Copak je možno použitých jiných léků k odstranění všeho zla než vytvoření unie?'

Tolik krátký úvod. Při vší úctě k Václavu Budovcovi z Budova, než se příjemce jeho listu dostal k jádru věci, totiž že bude zapotřebí vytvořit protihabsburský spolek neboli unii, tak většinou čtení vzdal. Učenou rozpravu si mohl dovolit ještě tak se svým moravským přítelem Karlem starším ze Žerotína, ale u nepoměrně jednodušších adresátů v západní Evropě už nepochodil. Ostatně - pro západní Evropu zůstávaly Čechy pořád zapomenutým koutem, takovou periférií kontinentu (ostatně - z některých výroků, tu či onde zaznívajících - jsme za takové považováni dodnes). Nedalo se čekat, že by kdekterý státník hodil za hlavu vlastní starosti, aby nadšeně upjal zájem a investoval dokonce prostředky do nepříliš srozumitelného sporu v zemi, od dob husitství známé hlavně svým kverulantstvím. Nojo, zase ti Češi. Značná část Evropy se udiveně ptala: O co těm zpropadeným českým rebelům vlastně jde? Rozčilují se, že jim vrchnost vnucuje víru? Copak je tomu ale v zemích protestantských jinak? To tedy nebylo. Prakticky všude jinde (s výjimkou jednoho jediného státu, a to Českého království) platilo nám již dobře známé: Cuius regio, eius religio. Koho vláda, toho víra. Většina z nás si dozajista vzpomene, že šlo o obecně přijatou zásadu augsburského náboženského míru z poloviny 16. století, která rozdělila Evropu na protestantský sever a katolický jih. Čechům ta doktrína nestačí? Chtějí něco víc? A co vlastně? A co se Habsburků týká: Přejí si Češi jejich vládu nebo ne? Kdo to má poznat? Slovy tvrdí, že ano, svými skutky však říkají, že ne. Z většího odstupu nebyl program stavovské opozice nějak extra srozumitelný.

Stavovský odboj nebyl záležitostí národní, a to ani v dnešním, ani v tehdejším slova smyslu. Proti Habsburkům vystoupila elita, úzká společenská vrstva - nekatolická feudální špička. Účasti širokých lidových vrstev páni sami včas zabránili. Ale česká chasa, jak jsme si jí už zvykli podle tehdejšího termínu říkat, ta sice byla na bojištích té doby přítomna, jenomže pouze z povinnosti, ba dokonce z donucení. Páni totiž stavěli své poddané do jednotek zemské hotovosti, kterým měli podle regulí velet (praxe však byla taková, že se nechávali zastupovat a zůstávali doma). Řečeno na rovinu: Chudáci nastavovali krky, zatímco jejich skromné majetky drancovaly žoldnéřské tlupy. Dodejme: obou stran. Lid musel v podstatě všecko financovat formou berní, daní a povinných naturálních dávek. Taky se účastnil opevňovacích prací. Ale jinak neměli obyčejní lidé na rebelii ani ten nejmenší zájem.