Dějiny (esej)

Dějiny (esej)

Nejprve se zamysleme nad tím, co vlastně rozumíme pod pojmem dějiny. Když řekneme, že se něco či někdo zapsal do dějin, můžeme pak tvrdit, že dějiny jsou kniha, nebo snad školní sešit? Ne, to opravdu ne.

A co vše lze do dějin, nebo chceme-li do historie počítat? Je pro dějiny významnou událostí, že jsem měla včera k snídani rohlík s máslem? Myslím, že bych nemohla tvrdit, že moje snídaně byla natolik významným aktem, že by si zasloužil již zmíněné zapsání do dějin, ani kdybych byla posnídala mramorovou bábovku.

Možná že bych se proslavila a stala se významnou osobou, která si zaslouží pozornost a obdiv příštích generací, kdybych vynalezla elixír mládí nebo perpetuum mobile. Zkrátka se stala velikým přínosem pro lidstvo, který by ovlivnil další vývoj společnosti, nebo zapříčinil zásadní zvrat.

Avšak v dějinách lidstva se již mnohdy přihodilo, že osoba nebo její dílo bylo ve své době podhodnoceno. Když si uděláme malý exkurz do antiky, takovým typickým příkladem budiž veliký Sokrates.

Za své revoluční názory byl povolán před soud pro bezbožnost a kažení mládeže a byl nakonec popraven. Nevyužil ani svého práva obhajoby, poněvadž by tím popřel své životní krédo, svoje učení. Odmítl prosit o milost, nezhostil se šance na útěk, protože by tím popřel svůj vlastní život. Sokrates se kromě svého učení o vnitřním hlase daimonion a svých proslulých dialogů zapsal do dějin dle mého názoru také proto, že jako jeden z mála slavných popravených zemřel za pravdu nikoli za víru jako třeba Jan Hus.

Myslím, že sám Sokrates vůbec neočekával, že se stane slavným filosofem – největším ze sofistů, ačkoli je paradoxně celý život kritizoval. Snad po tom ani netoužil. Nesnažil se nikomu vnutit své mínění, nešlo mu o to, aby zmanipuloval davy. Nechtěl ze své moudrosti vytěžit žádný osobní prospěch, ba ani nenapsal žádné filozofické pojednání. Vše, co o něm víme, pochází z pramenů, které sepsali jeho stoupenci a pokračovatelé.

Zato třeba další antické osobnosti jako třeba Julius Caesar nebo Alexandr Makedonský, kteří nebyli ani tak mysliteli, jako slavnými vládci a dobyvateli, měli celou armádu písařů, kteří museli bedlivě zapisovat veškeré dění uvnitř říše, aby zvěsti o jejich slávě a geniálních schopnostech zůstaly zachovány i příštím generacím.

Ve středověku bylo veškeré vědění a události v rukou božích. Bůh byl nadřazeným zákonem a pohnutkou většiny lidských činů. Lidé pro křesťanskou víru zabíjeli při křížových výpravách. Často celý svůj život trávili ve snaze co nejvíce se bohu přiblížit. Díky tomu došlo k velikému úpadku exaktních věd. Všichni, kteří přišli s něčím novým, jako že Země není placatá a nenachází se ve středu celičkého kosmu museli za své názory krutě trpět. Někdo odvolal, jiný ne, ale každopádně tehdejší osvícené hlavy neměly zrovna na růžích ustláno.

Dokud se roku čtrnáctistého devadesátého druhého nestala ona zázračná věc. Jistý námořník z Janova ve službách její výsosti španělské královny Isabely kupodivu se svou flotilou nespadl do díry, kde končí svět, nebo kde žijí lvi… Nejsem si zcela jistá, jaká byla konkrétně tehdejší představa o konci světa, ale tato událost způsobila zásadní obrat v dějinách lidstva. Nejen, že Kolumbus přežil a nepadá až do dnes nekonečným prostorem, ale navíc objevil nový kontinent mylně se domnívaje, že doplul do Indie.

Každé dítě zná toto datum již z prvního stupně základní školy. Myslím si, že Kolumba ani ve snu nenapadlo, že bude nejslavnějším mořeplavcem a objevitelem všech dob, kterého zná každý člověk. Stejně tak určitě nepomýšlel na to, že by snad objevil nějakou zcela neznámou pevninu. Doplul do Indie, zdejší obyvatele nazval indiány a hotovo. Jistě by ho nepotěšilo, že onen Nový svět nebude pojmenován po něm, ale po druhořadém florentském úředníku Amerigovi Vespuccim.

Ve většině historických knih se píše, že rokem 1492 začíná nová epocha lidstva – novověk. Lidé se stávali postupně otevřenějšími vůči novým poznatkům, už jen zřídkakdy se stalo, že by někdo byl upálen nebo umučen kdesi v hladomorně, věnovali více pozornosti vzdělávání a museli zkrátka uznat, že ta antika nebyla zas tak špatná. Bůh byl sice stále přítomný, ale byl tak nějak odsunut na druhou kolej.

No a co teprve dějiny doby nové. Ty opravdu stojí za zamyšlení. Bylo větší zvěrstvo vraždit pro víru nebo pro rasu? Bylo lepší přizpůsobovat dějiny náboženství nebo režimu? Podle mého názoru je absurdní něco takového srovnávat. Každé období v dějinách lidstva mělo své světlé a naopak stinné stránky.

Každý den se utvářejí naše dějiny. Bohužel my, běžní smrtelníci je můžeme jen těžko změnit nebo rozvrátit. Leda že bychom se dali na politiku, rozhodli se na sobě pracovat, překonat nějaký světový rekord třeba v atletice, nebo nějaký praštěný Guinessův rekord jako vyudit nejdelší klobásu na zemi, odpálit atomovou bombu, unést letadlo…

Já raději zůstanu u svého osvědčeného rohlíku s máslem.