Doba husitská a jagellonská – Úvod

Doba husitská a jagellonská – Úvod

České království se na počátku 15. století jen velmi složitě vyrovnávalo s prohlubující se hospodářskou, sociální a politickou krizí, přičemž tento neutěšený stav ještě více umocňovaly neurovnané poměry v římskokatolické církvi. Ta se ocitla na vrcholu moci: zcela ovládala duchovní život společnosti, ovlivňovala její právní řád a normy společenské morálky a vlastnila nesmírné hmotné statky, což ji stavělo na úroveň světské moci. V předhusitském období vlastnila církev zhruba jednu třetinu půdy v českých zemích. Kromě toho jí náleželo značné množství rozličných platů, důchodů, výnosů z desátků. Stále vyšší finanční požadavky měla papežská kurie; platilo se nejen za udělení církevních hodností a úřadů (beneficií, obročí, prebend), ale i za čekání na výhodné místo. Vedle toho se rozmohlo mnohoobročnictví a běžně se obchodovalo s církevními úřady a funkcemi. Nepředstavitelně se rozmohlo kupčení s odpustky. Z obrovského bohatství a uvolněné morálky narůstala rozmařilost církevních hodnostářů. Církev zcela opustila prvotní principy křesťanství obsažené v bibli, přestala pečovat o spásu duší věřících a upřednostňovala své mocenské a hmotné zájmy. Tento stav vzbuzoval obecnou nespokojenost ve společnosti a vyvolával snahu o nápravu. Všichni kritikové a reformátoři (lidového - kacířského hnutí - valdenských, pikartů, katarů, chiliastů, ale i učeného kacířství - kazatelé Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova) se shodovali v tom, že církev se musí vrátit ke svému původnímu poslání a žít v souladu s biblickým přikázáním, tj. přísně respektovat boží zákon a následovat Kristův vzor. Teprve tehdy může dojít k obnovení řádu uvnitř celé společnosti.

V Čechách zaznívalo nejsilněji volání po reformě z kruhů mistrů a bakalářů artistické (filozofické) fakulty pražské univerzity; uznávanou osobností této reformní skupiny se stal Mistr Jan Hus. Husova skupina (Mistr Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský, Jan z Jesenice a další) nehledala řešení v budoucnosti, ale s pomocí prověřených hodnot minulosti (bible) hlásala obnovu ztracené společenské rovnováhy a přiblížení pozemského života nebeskému království. Hus a jeho přívrženci se nechali inspirovat dílem anglického reformního myslitele J. Viklefa, který navrhoval, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Přitom Hus nechtěl nic jiného než odstranit existující zlořády, tedy nepředstavoval žádného středověkého 'revolucionáře', nýbrž řadil se k velkým církevním reformátorům a k správným katolíkům. To, že cítil s chudými a ponižovanými, neznamenalo ještě, že zamýšlel změnit stávající společenský systém. Hus tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, že vytvořil učení o spravedlivém pánu, urychlil celospolečenský otřes. Byl to jeho hlásaný poukaz na rozpor mezi nedokonalostí pozemského světa a dokonalostí boží říše, který vedl Husovy posluchače a probouzel v nich touhu bojovat za ideály; a od slov a meditací nebylo již daleko k činům.

Husova smrt byla pro dosud roztříštěné a nevyhraněné reformní hnutí krystalizačním a sjednocujícím podnětem. Přitom však toto hnutí se od počátku rozpadalo na řadu směrů, často se od sebe výrazně lišících, které se v dalším průběhu dále tříbily a rozdělovaly (působil zde rozdílný sociální původ, odlišné chápání úkolů a cílů hnutí, rozličné představy o metodách boje, regionální odchylky apod.). K husitství se přihlásily nejrůznější vrstvy české společnosti. Sjednocujícím znakem všech husitských směrů byl kalich (symbol přijímání pod obojí způsobou), tzv. čtyři pražské artikuly a po zahájení křížových výprav i společný postup proti zahraniční intervenci. V podstatě se zformovaly tři proudy husitského hnutí:

1. Umírněné křídlo, představované zejména Husovými přívrženci z artistické fakulty a většinou kališnického panstva i části nižší šlechty a konšelů Starého Města pražského. Ti hlásali vytvoření jakési autonomie v rámci církve a zásadu sekularizace (zesvětštění), tj. vyvlastnění církevních majetků. Výbuch revoluce znamenal konec výsadních pozic tohoto křídla.

2. 'Středovou' pozici zaujímali pražští husité (pražané), kteří především v počáteční fázi reformního hnutí sehráli rozhodující roli v čele všech husitských sil a sjednotili pod svým vedením řadu středočeských a východočeských měst. Jejich pozici oslabovaly stálé třenice mezi Starým a Novým Městem pražským (to inklinovalo k radikálům).

3. Radikální proud (nebo též selsko-plebejský) nebyl sice jednotný (štěpil se názorově i regionálně), ale stál na pozicích okamžitého nastolení 'božího zákona', jenž měl zaručit spravedlivé uspořádání ve společnosti. Hlavní složkou radikálů bylo venkovské obyvatelstvo a obyvatelé venkovských měst, v jejichž čele stáli příslušníci nižší šlechty a lidoví kazatelé. Už na počátku husitského hnutí se profilovaly tři hlavní radikální směry: a) východočeský (centrum Hradec Králové - orebité, po roce 1424 sirotci); b) táborité (rozhodující složka radikálního směru, soustředěni kolem Tábora, kde hodlali vybudovat křesťanskou obec bratří a sester - spotřební komunu - s vlivy chiliasmu); c) severočeský městský svaz (Louny, Žatec, Ústí nad Labem), který se blížil svým postojem k táborskému svazu.

Postupem doby jednotlivé husitské směry (s výjimkou umírněných husitů) upevňovaly svou strukturu a měnily se ve vojensko-politické svazy, které sdružovaly stálé i příležitostné vojenské oddíly, města, příslušníky šlechty, duchovní i venkovské obyvatelstvo. Tyto směry mezi sebou soupeřily o rozhodující postavení v revoluci, což někdy vedlo i k vzájemným ozbrojeným konfliktům. Docházelo i k přechodům jednotlivců a skupin z jednoho proudu do druhého nebo k uzavírání různých koalic. V těchto seskupeních se stále více prosazovaly zájmy šlechty a měst, která byla vedoucí silou celého hnutí.

Poněkud odlišná byla situace na Moravě, kde se k husitství hlásila jen část šlechty, kdežto města byla vesměs v rukou německého patriciátu, a tím na straně katolického směru; ten měl rovněž silnou oporu v olomouckém biskupství. Husitům na Moravě chybělo ideové centrum, jaké představovala v Čechách pražská univerzita. Podobně i v ostatních zemích Koruny české mělo husitství jen minimální ohlas.

Představitelem katolického směru byla skupina západočeské katolické šlechty sdružená v plzeňském landfrýdu, některá panství v severních Čechách, teritorium jihočeských Rožmberků a z královských měst České Budějovice a Plzeň.

Dlouhotrvající válečný stav, do něhož upadly po vzplanutí husitské revoluce zejména Čechy, byl ukončen porážkou polních vojsk u Lipan. Skončila revoluční fáze husitství a současně se otevřela etapa hledání kompromisu umírněných husitů s církví a králem Zikmundem Lucemburským. Přijatá basilejská kompaktáta představovala do té doby nepředstavitelný ústupek ze strany římské církve a zásah do jejího monopolu. České země se tak staly oblastí 'dvojího lidu' (kališníků a katolíků), kde se člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému, nebo katolickému vyznání. To byl první krok na cestě k náboženské toleranci a svobodě. Husitství se tak stalo předehrou protestantské reformace.

Zikmund musel souhlasit s podmínkami, které zásadním způsobem měnily podobu Českého království. Byl nucen přistoupit na tvrdé požadavky formulované českým sněmem (duchovenstvo zde ztratilo zastoupení, na Moravě a v ostatních zemích Koruny české si je udrželo, naopak právo účasti získala nižší šlechta a královská města), takže v rozdělení sněmu do tří kurií (panské, rytířské, městské) se rýsovala budoucí stavovská společnost. Panovník potvrdil i zábory a zástavy nemovitého majetku, čímž vlastně legalizoval rozsáhlé přesuny v pozemkovém vlastnictví. Katolická církev ztratila v Čechách skoro všechno své pozemkové vlastnictví. Z husitství vyšla značně posílena šlechta a města.

Léta husitských válek značně ochromila hospodářství českých zemí. Prudce klesla domácí produkce, vznikaly problémy se zásobováním potravin (zvláště obtížné bylo vydržování početných stálých vojenských oddílů). Dostavil se i trvalý nedostatek kvalitní mince a drahých kovů. Kromě toho postihlo střední Evropu několik klimaticky nepříznivých let spolu s morovými epidemiemi. Téměř úplně se zastavil mezinárodní obchod s českými zeměmi. Demografický odhad uvádí pokles počtu obyvatel o 40-50 %.

Dlouholetý válečný stav přivodil až na výjimky (zlidovění kultury, rozšíření češtiny, hudební tvorba - sborový zpěv) pokles vzdělanosti a dalších duchovních činností. Nedůvěra husitů k těmto oblastem je vedla k ničení knih, knihoven, soch, obrazů (obrazoborectví), kostelů, far a klášterů. Trpělo školství, a to jak pražská univerzita (její degradace nastala již po vydání Kutnohorského dekretu, kdy byla postupně zrušena fakulta lékařská i teologická a následně byla zastavena výuka i na fakultě artistické), tak i nižší školství, kdy zaniklo velké množství venkovských i městských škol. Teprve od poloviny 15. století se po určitém uklidnění situace v Čechách i v ostatních zemích Koruny české vytvářely příznivější podmínky pro rozvoj kulturního života. Nástupem Jagellonců nastala krátká epizoda pozdní gotiky, pro niž se ujalo pojmenování vladislavská gotika. Na Moravě se projevil rychlejší ústup gotiky a časnější pronikání renesance.

Největším pozitivním zásahem do kulturního života konce 15. století bylo rozšíření knihtisku. V písemnictví se prosadily dva proudy, které se současně lišily svým myšlenkovým zaměřením: a) latinsky psaná díla s výrazně kosmopolitním charakterem všímající si obecně lidských otázek (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic); b) česká humanistická tvorba obracející se do české společnosti (Viktorin Kornel ze Všehrd). Těžiště českého humanismu nebylo v beletrii, ale v literatuře naukové a náboženské.

I když za husitství se svazek zemí Koruny české značně uvolnil, přesto nedošlo k jeho rozpadu, a to zejména z toho důvodu, že všechny tzv. vedlejší země uznaly za svého pána Zikmunda; Morava, kterou udělil Zikmund v léno svému zeti, rakouskému vévodovi Albrechtovi, se k Čechám vrátila, když se stal Albrecht českým králem. Krátce předtím došlo ke korunovaci českého krále Zikmunda uherským králem, a tak došlo za Lucemburků i ke krátké personální unii mezi Korunou českou a Uhrami. Toto spojení se krátce udrželo i za Zikmundova nástupce Albrechta; ten s oběma královstvími spojil i Rakouské vévodství.

Rozpad lucemburského soustátí po smrti Albrechta Habsburského uvolnil svazky českých zemí s Uhrami a Říší a vytvořil prostor pro uplatnění nových zahraničně politických koncepcí. Oficiálními nositeli integračních tendencí ve střední Evropě se staly dvě dynastie - rakouští Habsburkové a polsko-litevští Jagellonci. Zatímco s jagellonskou kandidaturou počítali umírnění čeští kališníci již za husitské revoluce, Habsburkové uplatňovali své nároky na Českou korunu z titulu dědictví po Zikmundovi. Střetu obou dynastií odpovídalo vyhrocení dvou vnitropolitických seskupení v Čechách, která se v dalších desetiletích objevovala pod různými názvy, avšak vždy v podstatě představovala dvě základní protichůdné tendence; rakouská strana (vedená katolickými pány) se snažila upevnit moc nejvyšší aristokracie a likvidovat důsledky husitství, zatímco tzv. polská strana (s převahou kališnické šlechty a měšťanstva) usilovala o upevnění stavovských výsad a o zachování výsledků umírněného husitství. To, že neexistovala jednotící královská moc, oslabovalo svazky mezi zeměmi Koruny české, které se vyvíjely jako samostatné stavovské celky. Oslabení právního řádu a anarchie v zemi přinášely konflikty mezi feudály a městy, mezi katolíky a kališníky.

Královská moc (po roce 1439 prakticky neexistující) byla obnovena za Jiřího z Poděbrad, opírajícího se mocensky o města a nižší šlechtu, ideologicky o kališnickou církev. Jednomyslná volba příslušníka české vyšší šlechty panovníkem byla průlomem do stávající tradice; šlo o první volbu českého panovníka bez ohledu na dynastické vztahy, starší ujednání, příbuzenské svazky, bez ohledu na zahraniční tlaky. Český trůn se stal svobodně volitelným, což bylo dokladem růstu politické moci stavů a jasný důsledek změn vyvolaných husitstvím.

Korunovace Jiřího z Poděbrad českým králem přinesla zemi na kratší čas toužebný klid a rovnováhu. Všechny země Koruny české byly opět sjednoceny pod vládou jednoho krále. Jiří dosáhl navíc přivtělení saských lén, která se nacházela na českém území, ke království (naopak se zřekl nároku na česká léna v Sasku). V tomto období došlo také ke ztrátě některých drobných slezských knížectví, která se pak již ke Koruně české nikdy nevrátila.

Realita Jiříkova panování vyvolávala 'smíšené' postoje okolní katolické Evropy. Ve snaze odvrátit její pozornost od české otázky rozvinul 'husitský kacíř' rozsáhlou diplomatickou aktivitu s cílem připravit koncepci mezinárodní mírové organizace (jakési unie křesťanských panovníků). Jeho projekt přesahoval však možnosti své doby, a proto nedosáhl žádoucího ohlasu.

K novému posílení moci stavů, především panského stavu, došlo za vlády Jagellonců (1471-1526). Jejich nástup na český trůn byl poznamenán řadou těžkostí: 1. v zemi trval náboženský rozkol (teprve kutnohorský náboženský smír z roku 1485 potvrdil výsledky husitské revoluce a ukončil období politicko-náboženských bojů a Čechy se staly zemí konfesijní tolerance); 2. v soustátí zemí Koruny české existovalo dvojvládí, hrozící jejím přímým roztržením (vedlejší země a většina českých katolíků uznávaly nadále za českého panovníka Matyáše Korvína); 3. český stát se přetransformovával v rozvinutou stavovskou monarchii (Vladislavské zřízení zemské představovalo zárodek stavovské ústavy), přičemž stavovské obce při získání rozhodujícího vlivu na správu nepostupovaly v zájmu země či státu a nezabránily neustálým sporům mezi koalicí vyšší a nižší šlechty a královskými městy (zmírnění nastalo až Svatováclavskou smlouvou).

Nebezpečí ohrožení integrity českého státu existovalo již od období napětí mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem. Jagellonci tehdy kromě Moravy a Slezska odstoupili Uhrám i území obou Lužic. Po smrti krále Matyáše uvedené země však připadly opět Českému království. Navíc Uhry byly s českými zeměmi spojeny personální unií, takže došlo k vytvoření česko-uherského soustátí, které mělo trvat až do roku 1918. I když oba státy tvořily samostatné celky, docházelo (zejména v tzv. vedlejších zemích) k vzájemnému ovlivňování (i z důvodu postupující turecké expanze). Trvalého významu nabylo toto spojení až za Habsburků (1526), kdy vznikla hned od počátku snaha přeměnit personální unii v reálnou, spojenou se silnými centralizačními snahami.

Moc stavů a vlivných šlechtických rodů ke konci vlády Jagellonců nesmírně vzrostla, panovník přestal být suverénním vládcem a někdy bezradně přihlížel zápasům znepřátelených táborů (boj o rožmberské dědictví). Království české se ocitlo opět na pokraji vnitřního rozkladu.

V důsledku dlouhodobých politických a náboženských zápasů musely země Koruny české čelit dopadu hospodářské blokády a nezachytily nástup raného novověku a závažných změn v západní Evropě (zvýšená produktivita práce způsobená výrobní specializací, příliv bohatství ze zámořských objevů). Střední Evropě připadla v rámci kontinentální dělby práce role výrobce a dodavatele potravin a některých surovin (z české produkce se vyváželo sukno, obilí, slad, cín). Rozhodující místo v hospodářství českých zemí si udrželo zemědělství, které se extenzivně rozvíjelo na velkých šlechtických dominiích. Na panstvích začala rovněž vznikat poddanská města a městečka, kde feudální páni podporovali řemeslnou výrobu. Avšak ani pozdější zvýšená těžba stříbra, ani kvalitní měna nemohly výrazněji ovlivnit opožďování ekonomiky českých zemí za západní Evropou.

V. Doba husitská a jagellonská – Podrobná data

(počátek 15. století-1526)

17. srpna

Houfy městské chudiny a drobného řemeslnictva se vrhají na pražské kostely a kláštery. Davy ničí varhany, obrazy, ornáty kněží. O dva dny později útočí pražané i na staroměstské nevěstince.

začátek září

V Praze se sešel sjezd české šlechty, který stanovil podmínky, za nichž byla šlechta ochotna přijmout Zikmunda za českého krále; Zikmund měl vymoci na církvi povolení kalicha, měl zabránit tupení památky Jana Husa a Jeronýma Pražského.

30. září

Na Křížkách (jižně od Prahy) se konal velký tábor venkovského lidu, na němž český radikální kněz Václav Koranda vyhlásil svůj radikální husitský program zřízení božího státu a volbu vlastního biskupa; všem účastníkům pouti radil, aby vzali do rukou 'místo hole poutnické meč'. V Plzni založil 'město slunce'.

6. října

Přední čeští páni uzavřeli s královnou Žofií spolek na obranu 'práva a řádu zemského', k němuž přistoupilo i Staré Město pražské. Spolek měl usilovat o zachování pokoje v zemi až do příjezdu krále Zikmunda.

25. října

Novoměstští obsadili útokem jediný opěrný bod krále Zikmunda na pravém břehu Vltavy - Vyšehrad.

počátek listopadu

Na svátek sv. Ludmily (10. listopadu) mělo dojít v Praze k sjednocení (sbratření) všech přívrženců kalicha; do Prahy se hrnuli poutníci ze všech končin země. Na jejich cestě docházelo ke srážkám s katolickým panstvem (k první ozbrojené srážce došlo 4. listopadu u Živohoště blízko Prahy). V samotné Praze opanovali husité pod vedením Mikuláše z Husi Malou Stranu (v bojích se vyznamenal Jan Žižka, trvaly deset dnů). Královna Žofie opustila Hrad. Obě nepřátelské strany uzavřely 13. listopadu příměří do jara 1420.

listopad, prosinec

Venkovské houfy pod vedením Jana Žižky a Břeňka Švihovského opustily Prahu (nesouhlasily s příměřím mezi Prahou a králem Zikmundem) a zamířily do Plzně ('města slunce'), jež se měla stát centrem husitského hnutí. Žižkovy houfy zaznamenaly vítězství u Nekměře (severozápadně od Plzně) nad královským vojskem; poprvé zde využito zpevněných selských povozů - vozové hradby.

Vánoce

V Brně se sešel zemský sněm, na němž se objevil Zikmund Lucemburský; Moravané včetně husitů jej přijali za pána země a složili mu sliby poslušnosti. Zikmund se stal markrabětem, zemským hejtmanem byl jmenován Jindřich Plumlovský z Kravař. Na jednání se dostavila i delegace českých husitů, která mu nabídla českou korunu za podmínky, že povolí přijímání podobojí. To Zikmund odmítl, jednání ztroskotalo. V Brně se Zikmund setkal také s olomouckým biskupem Janem XII. Železným (úřad zastával od roku 1418, předtím byl litomyšlským biskupem) a opavským vévodou Přemkem; potvrdil jim jejich léna a uzavřel s nimi spojenectví.

9. ledna

V Kutné Hoře došlo k 'honu' na přívržence kalicha, kteří byli zaživa házeni do šachet.

21. února

Jihočeští husité (pokud neodešli do Plzně) zaútočili na Popeleční středu, když měšťané odpočívali zmoženi po masopustních radovánkách, na Sezimovo Ústí, dobyli je, vyhnali majitele panství i s mnichy z města a vybudovali si zde první své středisko.

1. března

Ve Florencii vyhlášena papežem Martinem V. křížová výprava proti husitům.

17. března

Papežský legát za přítomnosti krále Zikmunda vyhlásil ve Vratislavi proti Čechům I. křížovou výpravu; šlo o první křížovou výpravu proti křesťanům od 13. století (tehdy v jižní Francii proti valdenským a katarům). K tažení proti Praze povolal Zikmund všechny své stoupence v České koruně. Nedlouho předtím (4. března) dal ve Vratislavi popravit 23 odbojných měšťanů a nechal mučit a upálit pražského měšťana Jana Krásu za jeho sympatie k husitům (14. března).

25. března

Nedaleko Sudoměře došlo k prvnímu významnějšímu střetnutí Žižkovy vozové hradby s rytířským vojskem; husitské oddíly pod vedením Břeňka ze Švihova a Jana Žižky z Trocnova se přesouvaly z Plzně do Tábora, přičemž byly pronásledovány strakonickými křižovníky i královským vojskem. Nedaleko Písku (mezi dvěma rybníky) došlo k boji, kdy rytíři neuspěli s útokem těžké jízdy ('železní páni') ani po hrázi, ani přes bahnité dno vypuštěného rybníka. Břeněk Švihovský zde padl, jeho velitelské místo zaujal Jan Žižka.

konec března (snad 30.)

Jihočeští táboři obsadili po dobytí Sezimova Ústí strmý ostroh nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka (nacházely se zde zbytky někdejšího neúspěšně lokovaného města ve 13. století) a vybudovali své město Hradiště hory Tábor. Na Tábor začaly proudit davy zejména venkovského lidu; byly zde zrušeny feudální výsady, všichni lidé si byli rovni a nazývali se bratřími a sestrami. Majetek byl všem společný.

3. dubna

Z popudu Želivského svolali pražané shromáždění obcí Starého i Nového Města, kde se konšelé zavázali vojensky hájit kalich; šlo o tzv. první husitský manifest.

polovina dubna

Táborské vojenské jednotky podnikly řadu výpadů do okolí (Vožice, Sedlec, Milevsko, Písek, Prachatice, Nepomuk, Rabí).

20. dubna

Nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartemberka se lstí zmocnil Pražského hradu a jako první podepsal manifest z 18. dubna, jímž husitský sjezd oznámil sesazení krále Zikmunda.

7. května

Čeněk z Vartemberka vydal Hrad do rukou královského vojska a pokořil se Zikmundovi (přebíhal z jedné strany na druhou).

polovina května

Ztroskotal poslední pokus o smír pražanů se Zikmundem v Kutné Hoře.

konec května

Na pomoc Praze vyrazili táboři (čtyři polní obce), dostavily se i ozbrojené síly ze severozápadních Čech, z okolí Žatce, Loun a Slaného, přišli 'orebité' z východních Čech v čele s vůdcem, knězem Ambrožem.

polovina června

Tábor byl neúspěšně obléhán mladým Oldřichem z Rožmberka; přepad jeho ležení na úsvitu 30. června skončil naprostým úspěchem táborů pod vedením Mikuláše z Husi.

Král Zikmund vjel do Pražského hradu.

1.-8. července

Došlo k definitivní formulaci čtyř artikulů pražských; jménem 'všech věrných Království českého' je vydali představitelé Prahy a celá obec pražská. Společný a základní jednotný program nejrůznějších směrů v husitském hnutí (na jeho sestavování se účastnili univerzitní mistři) obsahoval: 1. svobodné kázání (hlásání) slova božího; 2. možnost podávat svátost oltářní všem věřícím (tedy i laikům) 'pod obojí způsobou'; 3. požadavek odnětí majetku církvi a navrácení kněžstva původnímu apoštolskému životu; 4. žádost, aby 'všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu božímu odporní řádem' byli trestáni.

počátek července

Praha úplně obklíčena křižáckým vojskem vedeným uherským a římským králem Zikmundem (proniklo do Čech po známé slezské cestě přes Kladsko); křižáci ovládli strategicky důležité výšiny: Pražský hrad, Vyšehrad.

14. července

Po několika předchozích menších šarvátkách se křižáci pokusili dobýt vrch Vítkov (později zvaný Žižkov); došlo zde k bitvě (nebo spíše bitce lokálního charakteru), husité pod vedením Jana Žižky z Trocnova útok odrazili a zvítězili.

26. července

Městská rada Starého Města pražského vydala nařízení o konfiskaci majetku měšťanů, kteří opustili město.

28. července

Zklamaný a roztrpčený ZIKMUND [1419] se dal od arcibiskupa Konráda z Vechty v Praze spěšně korunovat českým králem. Nebyl však husitskou většinou národa přijat.

červenec

Vyslanec pražských měst Hynek z Koldštejna jednal s polským králem Vladislavem II. Jagellonským v Krakově o jeho možné kandidatuře na český trůn (případně se uvažovalo o kandidatuře litevského velkoknížete Vitolda); přístup k této otázce byl mezi tábority nejednotný. Vleklá jednání byla neúspěšná (Žižka byl 'pro' kandidaturu, Mikuláš z Husi odmítal obnovu královské moci).

počátek srpna

Křižácké vojsko opustilo Prahu.

5. srpna

Táborští kněží předložili pražským obcím 12 revolučních článků táborského programu s ultimativní výhrůžkou, že jejich vojsko opustí Prahu, nebudou-li jejich požadavky přijaty. Novoměstská obec jim vyšla vstříc, ale staroměstští konšelé váhali (čekali na stanovisko univerzitních mistrů). Tzv. články táborské byly reakcí husitských radikálů na čtyři pražské artikule.

18. srpna

Jan Želivský prosadil na Starém Městě pražském novou městskou radu.

22. srpna

Táborské vojsko opustilo Prahu, protože požadavky jejich kněží nebyly splněny.

konec srpna

Jan Žižka zahájil z Písku velkou podzimní ofenzivu proti rožmberským pevnostem (postupně dobyl Vodňany, Lomnici, Prachatice) a přiměl Oldřicha z Rožmberka uzavřít 18. listopadu příměří až do počátku února 1421.

září

Táborským biskupem byl zvolen Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec, který vynikl jako teolog a původce velkého obranného spisu o táborské straně.

1. listopadu

Pražané oblehli Vyšehrad (posádce velel moravský pán Jan Šembera z Boskovic) a za pomoci svých spojenců porazili Zikmundovo vojsko, sestávající především z Uhrů a Moravanů, jež mělo osvobodit vyšehradskou pevnost. V bitvě zahynula elita moravské šlechty (zemský hejtman Jindřich z Plumlova, Petr a Jaroslav ze Šternberka aj.). Porážka pod Vyšehradem oslabila Zikmundovu pozici nejen v Čechách, ale i na Moravě. Pražský lid zničil Vyšehrad jako pevnost i jako sídlo.

10. prosince

V domě někdejšího kutnohorského mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína došlo k prvnímu velkému 'hádání' táborských kněží s univerzitními mistry (zastupovali pražany). Mistři prudce napadli 72 táborských článků, označili je za bludy (táboři se výrazně odlišili od dosavadních právních a i liturgických zvyklostí: zjednodušili mši, sloužili ji na nesvěcených místech, užívali při ní češtinu apod.). 'Hádání' nevedlo k dohodě.

24. prosince

Na následky poranění při nehodě (spadl z koně) zemřel přední hejtman a představitel radikálního křídla husitů, Mikuláš z Husi; táborská levice ztratila vůdčí organizátorskou osobnost a nekompromisního zastánce táborského programu. Vůdčí hejtmanskou osobností na Táboře se stal Jan Žižka, muž středu.

konec prosince

Husitské poselstvo nabídlo českou korunu polskému králi Vladislavu II. Jagellonskému.

Patriciát tzv. šestiměstí v Horní Lužici poslal ke králi Zikmundovi delegaci; král od ní požadoval, aby zdejší rytíři byli nápomocni při potlačení husitů a současně dal příkaz k opevnění měst šestiměstí (Budyšín, Zhořelec, Žitava, Kamjenc, Lubij a Lubaň).

počátek ledna

Radikální skupina táborů (pikarti, odmítající svátost oltářní) vedená Petrem Kánišem a Martinem Húskou byla nucena opustit Tábor a usadila se v nedalekých Příběnicích, kde propadli dalším bludům a byli nařčeni z adamitství.

Už od konce roku 1420 se začali shromažďovat na ostrově řeky Moravy nedaleko Uherského Ostrohu u vsi Nedakonice sedláci a zemané a pod vedením Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic zde založili 'tábor' moravských stoupenců husitství (obdoba Žižkova Tábora).

Zimní ofenziva Žižkova polního vojska v západních Čechách (vyplenění klášterů v Chotěšově, Kladrubech, obležení Tachova a Plzně, dobytí Chomutova - 16. března).

polovina ledna

Moravští táboři z Nedakonic zpustošili a vypálili jeden z nejbohatších moravských klášterů - Velehrad; pokus o dobytí Kyjova byl neúspěšný.

2. února

Přijetí husitského poselstva u polského krále Vladislava a velkoknížete litevského Vitolda; Vladislav II. českou korunu odmítl (obavy z papeže), Vitold byl ochoten jednat dále.

jaro

Postupně se vytvořil (za účinné pomoci Jana Žižky z Trocnova) pražský městský svaz, který sdružoval dvacet jedna měst (patřila k němu mj. Čáslav, Kouřim, Český Brod, Mělník, Litoměřice, Kolín, Litomyšl, Nymburk a od dubna i Kutná Hora). Kolem Tábora byl vybudován táborský svaz z měst v jižních a západních Čechách (například Písek, Prachatice, Horažďovice, Sušice, Klatovy a Domažlice). Ve východních Čechách vznikl orebský (od roku 1424 sirotčí) svaz. Vedle nich existovala 'obec polem pracující', tj. stálé polní vojsko, vedené hejtmany a budované Janem Žižkou.

Pražský a táborský svaz podnikly velké tažení do východních Čech a opanovaly řadu měst (Vysoké Mýto, Poličku, Dvůr Králové); Zikmund se stáhl se svým dvorem počátkem března z Čáslavi na Moravu (zdržoval se v Brně, ve Znojmě, Uherském Brodě a Uherském Hradišti). Koncem dubna se dostala spojená vojska na hranice Moravy.

21. dubna

Uzavřena smlouva mezi pražským arcibiskupem Konrádem z Vechty a pražany; arcibiskup se přidal na stranu pražanů a zavázal se: 1. respektovat čtyři pražské artikuly; 2. neuznávat krále Zikmunda. Katolický klérus odmítl respektovat arcibiskupa a ten přenesl své sídlo do Žitavy v Horní Lužici.

duben

Jan Žižka nechal vojensky zlikvidovat táborské pikarty (adamity), když předtím potlačil vzpouru pikartů ve vlastním vojsku. Na Klokotech u Tábora bylo na 60 předáků chudiny se zajatým knězem Petrem Kánišem upáleno. Druhý vůdce, Martin Húska, byl na cestě na Moravu zajat a 21. srpna v Roudnici upálen v sudu na náměstí.

květen

Papežským legátem byla z iniciativy čtyř říšských kurfiřtů vyhlášena II. křížová výprava proti Čechům.

konec května-červen

Slezané vpadli do východních Čech, při obléhání Broumova došlo k neshodám mezi husitskými veliteli a jejich vojskem; výsledkem byl rozchod vojska.

3.-7. června

V Čáslavi se sešlo celonárodní shromáždění (zemský sněm) za účasti panstva, měst, zemanstva, dvou zástupců krále Zikmunda a také části moravské šlechty (tedy podobojích i katolíků). Sněm dospěl k těmto závěrům: 1. za základ politického uspořádání v zemi (zemský zákon) byly vyhlášeny čtyři artikule pražské (v mírnější formulaci); 2. král Zikmund byl slavnostně zbaven českého trůnu (do čtrnácti bodů byla shrnuta jeho obžaloba); 3. byla jmenována prozatímní dvacetičlenná zemská vláda (Rada Království českého), jež měla řídit zemi do přijetí nového krále (za účasti čtyř zástupců Prahy, čtyř představitelů dalších královských měst, pěti pánů, pěti rytířů a dvou zástupců táborské obce); 4. bylo rozhodnuto dále jednat o polské kandidatuře na trůn; 5. byli ustanoveni dva rozhodčí v náboženských otázkách (M. Jan z Příbrami a Jan Želivský). Čáslavský sněm však nenastolil klid v zemi (někdy bývá označován jako první evropský parlament).

11.-14. června

V Brně zasedal sněm Moravanů, na němž nebyl přijat jednoznačný závěr k výsledkům čáslavského sněmu; došlo k prohloubení propasti mezi Zikmundem a moravskými husity (velká část Moravy zůstala věrná Zikmundovi).

polovina června

Při obléhání hradu Rabí přišel Jan Žižka z Trocnova o druhé (pravé) oko.

30. června

V Praze provedl Jan Želivský převrat, 2. července obsadil obě radnice (Starého i Nového Města pražského) a 'tehdy vládl celou obcí' (jak zaznamenal Starý letopisec); na radnice dosadil po patnácti konšelech ze svých přívrženců.

7. července

Synoda husitského duchovenstva v Praze odsoudila odchylky od artikulů pražských.

6. srpna

Vojenská výprava pražanů za velení Jana Želivského utrpěla u Mostu porážku od míšeňských žoldnéřů.

polovina srpna

Počátek II. křížové výpravy; pět armád v pěti směrech (od Chebu Bavoři, od Freiburgu Míšenští, z Kladska Slezané a Lužičané, od Lávy Rakušané a z Moravy Zikmund s uherskými jezdci) mělo zaútočit na Prahu. Nekoordinovanost jednotlivých armád (společně šlo o mnohatisícové šiky ozbrojenců) způsobila fiasko celé výpravy.

17. srpna-4. září

Sněm v Kutné Hoře prodloužil platnost působení prozatímní dvacetičlenné zemské vlády (zvolena na čáslavském sněmu) a vyslal nové poselstvo k litevskému velkoknížeti Vitoldovi. Poselstvo zadržel synovec opavského knížete Hanuš II. v Ratiboři a vydal je věrolomně králi Zikmundovi.

2. října

Obležené město Žatec odrazilo několik křižáckých útoků a s pomocí spojených husitských vojsk vyhnalo nepřítele ze země.

21. října

Část táborských radikálů, žijící v tvrzi Ostrov v lesích u Stráže nad Nežárkou, byla dobyta Žižkovými jednotkami a pochytaní pikarti skončili svůj život na hranici.

17. listopadu

Do Brna (obsazeného uherským vojskem) svolal král Zikmund sněm, na němž (až na výjimky) se moravská husitská šlechta zřekla čtyř artikulů a přijala Zikmunda za krále. Současně zde byl uzavřen protihusitský landfrýd. Morava se jako celek zřekla husitství (koncem roku byla okupována uherským a rakouským vojskem).

22. prosince

S pomocí zrady se král Zikmund zmocnil Kutné Hory, avšak mistrným manévrem již 6. ledna 1422 Žižka znovu obsadil město. V dalších dnech (7. a 8. ledna) byli poraženi Uhři u Haber a u Německého Brodu.

konec roku

Nastal konec nedakonického tábora na Moravě; část husitů odešla do východních Čech a spojila se s orebity, zbytek jeho obránců přesídlil na blízký Uherský Ostroh, který se stal počátkem 20. let hlavní baštou husitství na jihovýchodní Moravě (tam se uchýlili husitští kněží vypuzení z far).

5. února

Zrušena jednota pražských měst, kritika J. Želivského.

9. března

Jan Želivský s devíti svými druhy byl zajat na Staroměstské radnici a popraven; skončilo období revolučního radikalismu Prahy.

polovina března-polovina května

Městská chudina a lumpenproletariát v Praze plenily a rabovaly odvetou za smrt svého vůdce, radikálního kněze Jana Želivského; 11. března bylo popraveno sedm konšelů.

23. března

Král Zikmund předal svému nastávajícímu zeťovi Albrechtu II. Habsburskému správu Moravy a jmenoval ho svým místodržícím.

konec dubna

Příjezd synovce litevského velkoknížete Vitolda, ani ne třicetiletého Zikmunda Korybutoviče, na Moravu (obléhal Olomouc) a 17. května do Prahy. Jako představitel jagellonské dynastie byl uznán jak Prahou, tak i tábory za správce země.

1. srpna

V Čáslavi se sešel druhý sněm (svolaný z popudu Korybutoviče); účast odmítla katolická šlechta, dostavili se jen podobojí. Korybutovič slíbil respektovat čtyři artikuly.

podzim

Na záchranu Karlštejna (obleženého pražany a Korybutovičem) byla zorganizována nová vojenská výprava (vyhlášena kardinálem Brandou na říšském sněmu v Norimberku), kterou vedl braniborský kurfiřt. Do bojů však (pro špatnou koordinaci velení a nedostatečné síly) vůbec nezasáhla, v listopadu bylo uzavřeno příměří na jeden rok.

Vavřinec z Březové, měšťan Nového Města pražského, sepsal Husitskou kroniku, v níž zachytil události let 1414-1421 a později také složil proslulou Píseň o vítězství u Domažlic (obě psány latinsky).

leden

Polský král Vladislav II. Jagellonský, litevský velkokníže Vitold a král Zikmund uzavřeli spojeneckou úmluvu; Vitold odvolal synovce Zikmunda Korybutoviče z Čech.

Jan Žižka se rozešel s táborským městským svazem a začal budovat ve východních Čechách nový tábor navazující na orebity vedené knězem Ambrožem a opírající se o některá východočeská města (Čáslav, Jaroměř, Dvůr Králové).

7. dubna

Na sjezdu nového bratrstva v Německém Brodě došlo k založení Žižkova tzv. Menšího (Nového) Tábora; současně zde byl vydán (snad) organizační řád známý pod názvem Žižkův vojenský řád.

20. dubna

V bitvě u Hořic bylo panské vojsko vedené Čeňkem z Vartemberka 'na hlavu' poraženo Janem Žižkou. Přibližně v téže době zaútočili pražané proti táborské tvrzi Kříženec (konflikt skončil smírem).

24. června

Nové tzv. hádání pražských a táborských kněží na Konopišti o liturgických otázkách; nevedlo sice k dohodě, avšak ani neprohloubilo vzájemné rozpory.

červen, červenec

První výprava českých husitů na Moravu; východočeské orebity i pražský svaz vedl Bedřich ze Strážnice a Bořek z Miletínka. Husité se zmocnili řady měst na střední Moravě, rozprášili vojsko olomouckého biskupa Jana XII. Železného a opavského knížete Přemka.

4. srpna

Žižkovy úspěchy ve východních Čechách (zejména obsazení Hradce Králové v červenci) vedly ke společné výpravě pražanů a husitského panstva proti slepému hejtmanovi; skončila však porážkou spojenců u Strauchova Dvora u Hradce Králové. Šlo o první střetnutí dvou husitských vojsk stejně vyzbrojených a používajících stejné taktiky (poprvé stanula 'archa proti arše'). Následovaly další dílčí bitvy (například u Skalice 6. ledna 1424, Kutné Hory, Čáslavi, Labského Týnce).

1. října

Král Zikmund udělil formou rodinné dynastické úmluvy markrabský titul a plná panovnická práva na Moravě svému zeti Albrechtu II. Habsburskému a dceři Alžbětě (s výjimkou olomouckého biskupství, některých měst, hradů a opavského vévodství, jež zůstaly přímými lény Zikmunda jako českého krále). Morava se tak dostala na 14 let mimo svazek zemí České koruny.

konec října-1. listopadu

V Praze se konal svatohavelský sněm, z něhož vzešla zemská vláda o 12 členech (vesměs z příslušníků panstva, polovinu tvořili podobojí, polovinu katolíci); došlo zde k odsouzení 'zemských zhoubců', čímž byla míněna polní vojska.

7. ledna

Vítězství Žižkova vojska nad královskými spojenci u České Skalice.

7. června

Na kopci u Malešova (u Kutné Hory) došlo ke střetnutí panské jednoty s vojskem Jana Žižky; šlo o jednu z nejkrvavějších bitev za husitských válek. Žižka si sám vybral bojiště, v úzkém údolí použil svých vozů k rozražení nepřátelských řad. Pod vlivem této porážky se rozpadl pražský městský svaz.

1. července

Do Prahy se znovu dostavil Zikmund Korybutovič, který tak vyslovil souhlas s nabídkou pražského městského svazu na královskou korunu; bratrstva jej však za svého krále nepovažovala, zůstal osamocen a nebyl podporován ani příbuznými doma, vystupoval zde 'na vlastní pěst'.

14. září

Na Špitálském poli u Prahy (když se konšelé vzdali J. Žižkovi na milost a nemilost za přímluv kněze Jana Rokycany) bylo uzavřeno příměří; současně zde bylo rozhodnuto o velkém společném tažení husitů na Moravu pod Žižkovým velením proti Albrechtu II. Habsburskému.

počátek října

Pod dojmem neúspěchů panské jednoty došlo ve Zdicích k jednání o smíru mezi husity a královskou stranou; byl ustaven šestnáctičlenný sbor zástupců obou stran.

11. října

Na počátku válečného tažení spojených husitských vojsk na Moravu zemřel u Přibyslavi Jan Žižka z Trocnova; pochován byl v kostele sv. Ducha v Hradci Králové 'při prvním pilíři v hlavní lodi po straně evangeliově'. Později (snad) byly jeho ostatky přeneseny do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi.

konec října-listopad

Výprava českých husitů (už pod vedením Zikmunda Korybutoviče, hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic zvaného Bzdinka a Bohuslava ze Švamberka si říkali sirotci) dobyla při svém tažení na Moravu několik měst, klášterů a pevností na západní Moravě; během listopadu se husitské sbory vrátily zpět do Čech.

17. října

V poli u Vršovic u Prahy byl sjednán smír mezi táborským a sirotčím svazem na jedné straně a Prahou na straně druhé; to umožnilo zorganizovat novou společnou výpravu na Moravu (pod vedením Korybutoviče).

25. listopadu

Při táborské výpravě do Rakous byl při obléhání Retzu smrtelně zraněn Bohuslav ze Švamberka (převezen do Moravského Krumlova, kde zemřel), který velel husitským polním vojskům po Janu Hvězdovi z Vícemilic (ten se smrtelně zranil při dobývání Mladé Vožice, když nahradil Jana Žižku). Do čela polních vojsk byl zvolen kněz Prokop Holý.

leden

Bojové akce saského kurfiřta Fridricha Bojovného v okolí Mostu a Ústí nad Labem.

jaro

Tažení husitů proti lichtenštejnským državám na jižní Moravě (dobyta mj. Břeclav).

16. června

U Ústí nad Labem (v místě Na běhání) došlo k jediné bitvě III. křížové výpravy proti husitům; jádro křižáků tvořili Sasové, Míšenští, bojovníci z Durynska i Lužice. Pod vedením Prokopa Holého proti nim vytáhla spojená táborská i sirotčí vojska, k nimž se připojilo i vojsko pražské vedené Zikmundem Korybutovičem. Naposledy zde křižáci vsadili na útok klasické těžkooděné jízdy.

srpen-listopad

Rakouský vévoda a moravský markrabě Albrecht se svým několikatisícovým vojskem, jež bylo posíleno Zikmundovými Uhry, vtrhl na jižní Moravu (obléhání a potyčky kolem Břeclavi se protáhly do listopadu, kdy přispěchal na pomoc vyčerpané posádce Prokop Holý a Břeclav zůstala v držení husitů). Boje se přesunuly do Rakous.

14. března

Při tažení táborů a sirotků pod velením Prokopa Holého do Rakous došlo k čtyřhodinové bitvě u Světlé (Zwettlu); rakouské vojsko bylo poraženo, Albrechtova vojenská moc ochromena. Vítězství u Světlé bylo předehrou k proslulým 'spanilým jízdám'.

duben

Zikmund Korybutovič se pokusil v Praze o násilné odstranění svých odpůrců (mluvčích chudiny a drobného měšťanstva). Pokus o převrat se mu nezdařil; 17. dubna byl zatčen, později odvezen na Valdštejn u Turnova a na podzim 1428 vyhoštěn z Čech (za vysoké výkupné). Z Prahy byli vypovězeni i někteří univerzitní mistři (Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana).

květen

Vojenské tažení táborů a sirotků do Slezska a Horní Lužice (nepodařilo se jim dobýt Budyšín, Žitavu ani Zhořelec, pouze vypálili několik klášterů).

4. srpna

IV. křížová výprava (veleli jí kardinál Jindřich Winchesterský a Fridrich Hohenzollernský); po překročení Českého lesa se dostala od Stříbra k Tachovu, odkud se dala na panický útěk po zaslechnutí zpěvu husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci zpívaného vojsky spojených svazů táborského, sirotčího a pražského. Dobytí tachovské pevnosti (14. srpna) završilo celkové vítězství husitů a posílilo pozice táborů a sirotků.

září

Husitská šlechta se pokusila (za vedení Hynka z Koldštejna) o převrat v Praze; pražský lid tento pokus zmařil.

prosinec

Polní vojska udeřila na Kolín (byl poslední oporou panské jednoty), dobyla jej a začlenila do táborsko-sirotčího svazu (tvořilo jej na 30 významnějších královských měst).

Vánoce

Veřejné 'hádání' radikálního husitského křídla se západočeskými katolíky na Žebráce; skončilo bez výsledku.

leden-květen

Táboři a sirotci s podporou pražských i moravských oddílů a pod vedením Prokopa Holého vyrazili na spanilou jízdu ('rejsu') do Slezska; pravděpodobně chtěli obejít slezské pevnosti v pohraničí a oklamat protivníka, a proto prošli Moravou na jih, dobyli Uherský Brod, zamířili k Prešpurku (Bratislavě), odtud se obrátili na sever a povážskou cestou kolem Trnavy a zpět k Uherskému Brodu vstoupili Moravskou branou do Slezska. Využili momentu překvapení a jedno město za druhým se jim vzdávalo (Ostrava, Osoblaha, Hlohov, Střelín, pevnost Břeh). Na této cestě se k husitům přidala i vojska polská, vedená Dubkem Puchalou. Začátkem května stanuli husité před Vratislaví, od obléhání upustili a přes Kladsko se vrátili s bohatou kořistí zpět do vlasti.

léto

Další spanilé jízdy: sirotci se vydali do Horní Falce, zatímco táboři přes Břeclav pronikli až k Vídni; překvapivý útok vyvolal zmatek v Zikmundově táboře (bojoval právě s Turky).

4.-9. dubna

Schůzka krále Zikmunda se zástupci husitů v Prešpurku (Bratislavě); českou delegaci vedl Prokop Holý a Petr Payne (mistr Engliš, Angličan v českých službách). Zikmund usiloval o dohodu s husity za cenu 'obecného příměří', což by ve skutečnosti znamenalo podvolit se mu. Husitští vůdcové byli ochotni i přijmout Zikmunda za krále, ale jen s podmínkou, že uzná pravdy čtyř artikulů a že umožní před připravovaným koncilem v Basileji veřejně a svobodně 'disputovat', přičemž 'rozhodčí autoritou' nebudou kardinálové, ale sama litera Písma svatého. Jednání skončilo nezdarem.

konec května

V Praze proběhl svatotrojický sněm; jednal o poměru husitů ke koncilu a o příměří se Zikmundem. Došlo k drobným neshodám, ke smíru se dospělo až koncem září.

10. srpna

V Praze zemřel náboženský reformátor Jakoubek ze Stříbra, který zavedl roku 1414 spolu s Mikulášem z Drážďan (a po písemné poradě s Husem, tehdy již v Kostnici) přijímání podobojí (latinsky sub utraque specie, odtud utrakvisté, resp. kališníci).

podzim

Další vojenská výprava (spanilá jízda) do Slezska a Horní Lužice. Všechny operace sledovaly zejména tyto cíle: 1. preventivním úderem ochromit přípravy nových protičeských aktivit; 2. šířit husitské myšlenky v zahraničí (kampaň manifestů, které se dostaly až do Francie, Anglie i Španělska); 3. získat nezbytné životní prostředky a zásoby (sůl a potraviny, olovo, střelný prach, kovy apod.).

Vánoce-konec února 1430

Pod vedením Prokopa Holého byla podniknuta s velkou armádou (na 40 tisíc pěších, 3500 jezdců a 2500 vozů) spanilá jízda do Saska a Bavorska; husité táhli nejdříve k Lipsku, kde se rozdělili do pěti sborů, jež začaly samostatně operovat na německém území. Husité snadno dobývali jedno město za druhým (celkem jim padlo do rukou přes 40 měst v Sasku, ve Francích a v Horní Falci).

polovina února

Na hradě Beheimsteinu uzavřel kurfiřt Fridrich Hohenzollernský (zástupce Zikmundův v Říši) příměří s husity za cenu výkupného; sám slíbil zaplatit 14 tisíc zlatých, město Norimberk mělo odevzdat 11 tisíc a vévoda bavorský 10 tisíc zlatých. Fridrich se rovněž zavázal umožnit husitům svobodné slyšení (tj. diskusi) na náměstí v Norimberku, jehož se měli zúčastnit přední němečtí bohoslovci; z tohoto slyšení však nakonec (pro odpor papežské kurie) sešlo.

léto

Výprava táborů do Slezska a sirotků do Pováží; ta skončila neúspěšně, když po porážce u jihomoravského Podivína narazila v Pováží na dobře organizovanou obranu.

Vánoce

Táboři táhli znovu do Slezska, aby pomohli ohroženým posádkám, Prokop Holý cestou dobyl Šternberk.

Léta přírodních katastrof a neúrody.

11. února

Kutnohorský sněm zvolil 12 zemských 'vládců' z jednotlivých husitských směrů; současně navrhl vyslat do Polska misi.

únor-květen

Spanilá jízda husitů do Horní Lužice.

jaro

Polský král Vladislav II. Jagellonský nabídl Krakov pro smírčí jednání husitů s katolickou církví; českou misi vedl Prokop Holý, ale diskuse o čtyřech artikulích ztroskotala. Z Krakova provedli husité vpád do Spišska (dobyli Červený Kláštor).

květen

Rozhovory krále Zikmunda s husitskou delegací v Chebu skončily neúspěšně; padly naděje na smírčí dohodu.

léto

Neúnavným úsilím papežského nuncia kardinála Giuliana Cesariniho se podařilo shromáždit již V. a početně nesporně největší křížovou výpravu; křižáci teprve 1. srpna překročili pomezní hvozd u Tachova a vyčkávali zde dalších posil (zejména Albrechta II. Habsburského). Po několika dnech pustošení postoupili k Domažlicím.

14. srpna

K poslednímu vojenskému pokusu křižáckých vojsk (V. křížové výpravy) o vítězství nad husity došlo u Domažlic. Husitské vojsko (táboři, sirotci, pražané i jednotky Zikmunda Korybutoviče) pod vedením Prokopa Holého přitáhlo k městu a křižáci (dříve než se utkali se sjednocenými husitskými vojsky) se rozutekli při blížícím se chorálu písně Ktož jsú boží bojovníci. Politickým výsledkem bitvy bylo pozvání husitů na jednání basilejského koncilu.

říjen

Spanilá jízda táboritů do Rakous; skončila jejich těžkou porážkou u Kirchberku.

15. října

Basilejský sněm, řízený kardinálem Cesarinim, pozval husity k slyšení, při němž 'sám Duch svatý bude uprostřed jako rozhodčí a soudce'.

podzim

Sirotci pod vedením Jana Čapka ze Sán a táboři pod Prokopem Holým pronikli přes Uherský Brod k Váhu a zanechali posádku na hradě Lednici; postupně pokračovali v dobývání jižního Slovenska. Pro neshody při dělení kořisti došlo k rozdělení vojsk; táboři s Prokopem se vrátili bezpečně do Čech, sirotci zůstali v Pováží až do konce listopadu, kde byli napadáni uherským vojskem. Zde došlo k jedné z největších porážek husitů (zahynulo více než dvě třetiny bojovníků).

25. listopadu

Zikmund Lucemburský byl při své cestě do Říma korunován za lombardského krále.

10. února

V Praze proběhl svatodorotský sněm, jehož se zúčastnili zástupci všech husitských stran; byla přijata dohoda o započetí předběžných jednání s basilejským koncilem.

jaro

Husité se na své výpravě do Uher zmocnili Skalice, Trnavy, v druhé polovině roku měli své posádky i v Žilině a na několika okolních hradech. Uskutečnili také vpád do Rakous (přes Moravu).

Další husitské vojsko vpadlo přes Slezsko do Braniborska a Lužice.

8.-18. května

V Chebu proběhlo jednání mezi husity (Prokop Holý, Jan Rokycana, Petr Payne) a zástupci basilejského koncilu, na němž bylo husitům slíbeno, že budou moci na koncilu přednést a hájit svůj program ('soudcem' mezi oběma stranami bude bible); výsledky tohoto jednání (tzv. soudce chebský) patřily k největším diplomatickým úspěchům husitů vůbec.

31. srpna-6. září

Kutnohorský sněm zvolil hlavní účastníky delegace husitů na basilejský koncil.

27. listopadu

Husité se pokusili o povstání v Bratislavě; jejich stoupenci ve městě jim měli otevřít městské brány (zejména Laurinskou); plán však byl prozrazen a vůdce, moravský rytíř Petr Kutěj, byl zajat a zahynul ve vězení.

prosinec

Patnáctičlenné husitské poselstvo v čele s Prokopem Holým se vydalo na cestu do Basileje.

16. ledna-8. dubna

Probíhala veřejná disputace na basilejském koncilu o čtyřech artikulích pražských: obhajobu přijímání podobojí převzal Jan Rokycana, zástupce sirotků, bakalář Oldřich ze Znojma vykládal artikul o svobodném hlásání slova božího, Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, zástupce táborské obce, zdůvodnil artikul o trestání smrtelných hříchů a Angličan M. Petr Payne, viklefista, hájil artikul o kněžské chudobě, vyhlašující v podstatě sekularizaci církevního majetku. Slyšení nepřineslo žádný pozitivní výsledek, husité byli zklamáni. Byla uzavřena dohoda, že jednání budou dále pokračovat v Praze (s českým poselstvem odjížděli z Basileje i vybraní zástupci koncilu v čele se španělským kanonistou Janem Palomarem). Jednání v Praze trvalo dva měsíce, nevedlo však k cíli.

jaro

Spanilá jízda husitů do Rakous, z Moravy do Horního Slezska a na Slovensko (na Spiš, dobyli Kežmarok, na Šariš a do Liptova).

31. května

V Římě byl Zikmund slavnostně korunován císařem Svaté říše římské (stal se tak třetím Lucemburkem nosícím tento titul a čtvrtým, který získal titul král římský).

červen

Jiné oddíly husitů (pod vedením Jana Čapka ze Sán) pronikly přes Dolní Slezsko do Nové Marky a Pomoří proti řádu německých rytířů (k Baltu).

červen-červenec

V Praze se konal celozemský sjezd, kde se mj. hodnotily výsledky basilejských jednání.

červenec-květen 1434

Pod plzeňskými městskými hradbami se utábořilo pět husitských vojsk s cílem vyhladovět město; docházelo ke konfliktům mezi oblehateli a okolím (ti působili značné škody celému okolí při shánění zásob). Narůstala touha po smíru s církví, po návratu k spořádaným poměrům v zemi. Celé obléhání bylo vysilující, neúspěšné a demoralizující.

podzim

Neúspěšný návrat husitského oddílu hejtmana Jana Parduse 'ze spížování' v Bavorsku; jeho několikatisícová jednotka byla rozprášena u vsi Hiltersriedu.

11. listopadu-22. prosince

V Praze proběhl svatomartinský sněm podobojích, na němž byl za zemského správce zvolen Aleš Vřešťovský z Riesenburka, aby zemi 'uvedl v poklid, svornost, lásku a jednotu křesťanskou'; 'k ruce' mu byla zvolena dvanáctičlenná rada, v níž byli zástupci měst v menšině (dostali se do čela umírněnější). Vyslanec koncilu Jan Palomar předložil sněmu návrh smlouvy o všech čtyřech artikulích; povolovalo se přijímat podobojí způsobou, ale jen dospělým, v ostatních třech artikulích byly ústupky jen nepatrné. Pro tuto smlouvu se ujal název kompaktáta. Došlo i k pokusům obnovit krajskou správu, čímž by se rušila působnost jednotlivých husitských oblastí. Na sněmu byli zastoupeni i Moravané.

počátek března

V bavorské Koubě (blízko hranic) se setkal papežský auditor Jan Palomar s delegací českých pánů (tajných porad se zúčastnil i táborský hejtman Přibík z Klenového) a domluvil s nimi (za peněžní pomoc) brannou dohodu proti bratrstvům. Panská koalice se tím stmelila a začala se dále mobilizovat.

6. května

Vojsko panské jednoty vedené Menhartem z Hradce spolu se Staroměstskými se zmocnilo náhlým útokem Nového Města pražského (spojence sirotků a táborů). Prokop Holý se zachránil útěkem k polním vojskům před obléhanou Plzní. Došlo k upevnění panské jednoty (pánů katolických, kališnických a pražanů), jakmile se zmocnila klíčové pozice - celé české metropole.

30. května

Nedaleko Českého Brodu, u vesnice Lipany, došlo k rozhodující bitvě polních vojsk táborů a sirotků pod vedením Prokopa Holého (zvaného Velikého) s oddíly panské jednoty v čele s Divišem Bořkem z Miletínka; obě vojska byla vyzbrojená vozovou hradbou i podrobnou znalostí taktiky husitského boje (vojsko táborů čítalo 15-18 tisíc pěšáků, 700 jezdců, 400 vozů, panská jednota nasadila okolo 25 tisíc pěšáků, 1200 jezdců a asi 700 vozů). Početní převahou i lstí bylo radikální křídlo českého husitství poraženo, Prokop Holý i se svými hejtmany zahynul. Rozhodující politická moc v zemi se dostala do rukou panské jednoty. Šlo o vítězství Čechů nad Čechy! Táborský svaz se však udržel ještě několik let jako nábožensko-politický spolek se svými kněžími i hejtmany (zpočátku s Janem Roháčem z Dubé).

24. června-3. července

Zemský správce Aleš z Riesenburka svolal do Prahy valný sněm (tzv. svatojánský) českých a moravských stavů, na němž bylo dohodnuto nabídnout císaři Zikmundovi českou korunu (bylo vysláno poselstvo do Řezna). Zástupci táborského a sirotčího bratrstva byli nuceni se vzdát obnovy polních vojsk i svých mandátů a museli přijmout důsledky krajského zřízení (zřízena instituce krajských hejtmanů). Sněm vyhlásil roční příměří v zemi.

22.-29. srpna

Na říšském sněmu v Řezně jednalo české poselstvo se Zikmundem o uznání kalicha pro celou zemi (nikoli tedy jen pro husity); po týdenním jednání se nedospělo k žádnému závěru.

9. září

Moravané (včetně panských stoupenců kalicha) uzavřeli v Brně landfrýd s Albrechtem II. Habsburským, přijali ho za svého pána a on jim potvrdil privilegia; smlouvu pečetil i olomoucký biskup Konrád ze Zvole a opavský vévoda Václav.

říjen

Na zemském sněmu v Praze Rokycanova strana upustila od požadavku (všeobecného) zavedení přijímání podobojí a žádala jen: 1. určení kostelů v Čechách a na Moravě, kde bude možné kalich přijímat; 2. provádět volbu pražského arcibiskupa a biskupa olomouckého na zemských sněmech.

21. prosince

Na sněmu táborského a sirotčího bratrstva v Táboře uzavřelo čtrnáct táborských měst dohodu 'o jednotě v boji za společné zájmy a za všechny čtyři artikuly', nejen tedy za kalich (s tím se spokojila 'lipanská koalice'). Uvnitř svazu existovaly však rozličné názory na taktiku a volbu prostředků; mluvčím svazu se stal Jan Roháč z Dubé.

březen

V Praze se konal svatovalentinský sněm, který zformuloval požadavky podobojích ve vztahu k Zikmundovi i církvi. S rozhodnutím souhlasilo deset táborských měst, Roháčův Tábor s dalšími třemi městy rozhodně odmítal Zikmundovo nástupnictví.

květen-červenec

V Brně probíhalo čtvrté kolo jednání legátů basilejského koncilu (v čele s auditorem Palomarem) s 'Čechy' i za účasti Zikmunda Lucemburského a markraběte Albrechta o konečném znění kompaktát; opět však nedošlo k dohodě, Zikmund však ukázal snahu ke kompromisu.

srpen

Po několika vojenských neúspěších táborů (ztráta hradů Ostromeče, snad i Příběnic, obležení Lomnice a Kolína) utrpělo jejich vojsko největší porážku od Oldřicha z Rožmberka u Křeče; posílilo se umírněné křídlo, do čela se dostal Bedřich ze Strážnice.

21. října

Univerzitní mistr (od roku 1430) Jan Rokycana byl zvolen českým sněmem za společného pražského arcibiskupa katolíků i kališníků (od roku 1429 byl administrátorem utrakvistické církve); vedle něho byli zvoleni dva biskupové Martin Lupáč a Václav z Mýta. Volbu provedlo osm volitelů ze stavu světského a osm z duchovenstva; Zikmund ji potvrdil královským majestátem v červenci 1436 se slibem, že se vynasnaží o jejich uznání. V této funkci však Rokycana nebyl nikdy oficiálně papežem potvrzen.

29. února

Na sněmu v Praze vyslechnuta zpráva poselstva, které jednalo se Zikmundem; bylo rozhodnuto vyslat delegaci na jihlavský sjezd.

5. června-5. července

Na jihlavském sněmu Království českého a Markrabství moravského došlo k dohodě husitů s basilejským koncilem a se Zikmundem; jihlavské náměstí se stalo před císařem svědkem slavnostního vyhlášení kompaktát. Ta ve své podstatě představovala uznání čtyř artikulů s dodatky a omezeními, které byly tak rozsáhlé, že z artikulů si podržel platnost jen článek o kalichu (a to i s omezením, takže neměl být například podáván dětem a kněz měl vždy upozornit, že i podjednou způsobou je přítomen Kristus). Přes tuto dohodu zůstávala nejasná i řada otázek liturgických a organizačních. V českých zemích však vznikl stav dvojí víry, jaký neměl obdoby v celém západokřesťanském světě - 'kacíři' mohli svobodně vyznávat svou víru. Na sněmu tak došlo k završení zápasu husitů od basilejského slyšení v roce 1433.

20. července

Císař Zikmund schválil požadavky 'české strany' jako předpoklad jeho uznání za českého krále: 1. respektování nově vzniklé situace (nebude navrácen zabraný majetek církevní ani královský a budou přiznány zvýšené stavovské nároky); 2. vyloučení cizinců ze zemských úřadů a zákaz návratu uprchlých patricijů; 3. návrat Moravy do zemí Koruny české; 4. uznání kompaktát, jež se stala zemským zákonem.

14. srpna

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ byl v Jihlavě přijat za českého krále [1436-1437].

23. srpna

Král Zikmund přijel do Prahy a o tři dny později zde přijal slib poslušnosti pražských měst.

25. ledna

Král Zikmund udělil (po předchozím smíru) Táboru privilegia královského města; na znamení zvláštní přízně povolil táborským užívat v městském znaku černou císařskou orlici, která tak nahradila rudý kalich.

únor

Zikmund dobyl Hradec Králové, kde se shromáždili poslední stoupenci radikálního husitství vedeni knězem Ambrožem. Město musel opustit i Jan Roháč z Dubé; uchýlil se na hrad Sion (nedaleko Kutné Hory).

květen

Hrad Sion obležen Zikmundovými oddíly i vojskem nejvyššího hofmistra království, Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna.

červenec

České poselstvo v čele s Příbramem a Prokopem z Plzně se vydalo do Basileje na jednání koncilu; dekret vydaný 23. prosince jednostranně znehodnotil přijatá jihlavská kompaktáta.

6. září

Dobytí hradu Sionu, Jan Roháč (prohlášený za zemského škůdce) byl zajat a po mučení byl 9. září na Staroměstském náměstí se všemi svými 52 druhy popraven.

9. prosince

Po spěšném odchodu (nebo útěku) z Čech (po nepříliš úspěšné vládě) zemřel ve Znojmě král Zikmund na cestě do Uher, kde bylo jeho tělo pochováno. Jeho smrtí vymřel lucemburský rod vládnoucí u nás 127 let. Dědičkou se stala Zikmundova jediná dcera Alžběta, provdaná za Albrechta Habsburského.

27. prosince

Na zemském volebním sněmu v pražském Karolinu byl zvolen tzv. rakouskou stranou (katolickým a husitským panstvem v čele s Jindřichem z Rožmberka a Menhartem z Hradce) rakouský vévoda, římskoněmecký a uherský král ALBRECHT II. HABSBURSKÝ českým králem [1437-1439]; stoupenci kalicha (jádrem byla východočeská šlechta v čele s Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna) demonstrativně opustili sněm a brzy vystoupili s protikandidátem.

30. prosince

Zemský sněm zvolil šest pánů, přívrženců krále Albrechta, za správce království na dobu, než se sám ujme vlády; byli to Oldřich z Rožmberka, Menhart z Hradce (nejvyšší purkrabí), Aleš Holický ze Šternberka, Hanuš z Kolovrat, Mikuláš Zajíc z Hazmburka a Zikmund z Vartemberka.

31. ledna

V Praze bylo vyzrazeno a potlačeno spiknutí proti králi Albrechtovi; vůdcové opozice byli zatčeni. Táborskému hejtmanovi Bedřichu ze Strážnice se nepodařilo zmocnit města. Umírnění utrakvisté plně ovládli Staré i Nové Město na dalších deset let (přešli na prohabsburskou a katolickou stranu).

29. května

Na sněmu v Mělníku se stoupenci kalicha (z řad opoziční šlechty a měst) dohodli přijmout za českého krále prince Kazimíra, dvanáctiletého bratra polského krále Vladislava III. Jagellonského.

29. června

V Praze se konala korunovace Albrechta II. Habsburského za českého krále (jako Albrechta I.).

11. srpna

Albrechtovo vojsko se střetlo u Tábora s oddíly utrakvistické strany Hynka Ptáčka posílené polským kontingentem; po pětitýdenním marném obléhání města odtáhlo zpět do Prahy.

22. září

Část Albrechtova vojska za velení Fridricha Saského a Jakoubka z Vřesovic se střetla u Želenic se západočeskou hotovostí polské strany; vojsko Albrechtových odpůrců utrpělo těžkou porážku. Velké ztráty na lidech utrpěla města Žatec a Louny (přestala hrát samostatnou politickou roli).

podzim

Kazimírova strana chtěla odčinit neúspěchy v Čechách a ještě v září přitáhlo polské vojsko do Slezska; Albrecht neváhal a v říjnu se tam odebral i on se svými oddíly. K většímu střetnutí však nedošlo, Poláci se stáhli. Podařilo se uzavřít příměří (do června 1439), Albrecht strávil zimu ve Vratislavi. Slezské stavy uznaly Albrechta za krále. Panská skupina Hynka Ptáčka z Pirkštejna upustila od polské kandidatury a uzavřela s Albrechtem separátní mír.

červen-listopad

V Čechách vypukla morová epidemie, která si vyžádala na 50 tisíc životů.

červenec

Albrecht II. Habsburský vyrazil s uherským vojskem proti Turkům; v jihomaďarských bažinách onemocněl úplavicí.

28. října

Při zpáteční cestě z neúspěšného tažení proti Turkům zemřel král Albrecht Habsburský v Langendorfu u Ostřihomi; v Českém království nastalo bezvládí. Teprve po jeho smrti se narodil královně-vdově syn Ladislav (odtud zvaný Pohrobek - od latinského Postumus). Druhý kandidát na český trůn, princ Kazimír, vzal zpět svou kandidaturu, když se stal roku 1440 velkoknížetem litevským.

29. ledna

Obě hlavní politická seskupení v zemi ('polská a habsburská' strana) se dohodly v tzv. mírném listě na rozdělení moci a zároveň na způsobu nové volby krále; ta byla svěřena sboru 46 volitelů (18 pánů, 14 rytířů, 14 měšťanů). Mírný list upravoval také otázku Rokycanova arcibiskupství, dodržování kompaktát a jihlavských Zikmundových zápisů. Úřad zemských desek byl až do volby příštího panovníka uzavřen. Vládu v zemi si rozdělily jednotlivé šlechtické a mocenské skupiny prostřednictvím tzv. landfrýdů (či sněmíků), tj. krajských politických svazků pánů, rytířů a královských měst (sdružovaly jak kališníky, tak i katolíky). Sjezdy landfrýdů v čele s hejtmanem nahrazovaly ústřední zemskou vládu. Mírný list byl do značné míry úspěchem Ptáčkovy strany.

březen

Ve východních Čechách vznikl spolek čtyř východočeských landfrýdů: hradeckého, chrudimského, čáslavského a kouřimského, s kterým zachovával společný postup i kraj mladoboleslavský (zde byl jedním z hejtmanů Jiří z Poděbrad). Do čela spolku byl zvolen hejtman Hynek Ptáček z Pirkštejna.

20. června

V Praze proběhla další královská volba; 46 volitelů se rozhodlo pro bavorského vévodu Albrechta (synovce královny Žofie, manželky krále Václava IV.); ten však přes několikadenní přemlouvání korunu nepřijal.

léto

Královna-vdova Alžběta povolala českého vojevůdce Jana Jiskru z Brandýsa, aby hájil práva Ladislava Pohrobka na uherský trůn (jmenovala ho šarišským županem a kapitánem východoslovenských měst) proti Vladislavu III. Jagellonskému, který byl 17. června 1440 korunován uherským králem.

29. července

Pokus o povstání stoupenců 'polské strany' na Novém Městě pražském, vedené Janem Koldou ze Žampachu; záhy bylo odhaleno a zneškodněno.

srpen

Na sjezdu v Čáslavi byl (po smrti svého odpůrce M. Křišťana z Prachatic) uznán arcibiskup Jan Rokycana (stále dlící v Hradci) správcem 'veškerého východočeského kněžstva'.

září-říjen

Pokus o náboženské sblížení mírných utrakvistů v čele s M. Janem z Příbrami a M. Prokopem z Plzně se stranou podjednou; pro neústupnost metropolitní kapituly k dohodě nedošlo.

19. prosince

Zemřela královna-vdova Alžběta, poručnictví nad Ladislavem Pohrobkem se ujal jeho strýc, římskoněmecký král Fridrich III. Štýrský; byla mu nabídnuta česká koruna, ten ji však odmítl.

8. července

Ve farním kostele v Kutné Hoře proběhlo 'hádání' - synoda o sporných církevních otázkách mezi stranou táborskou a stranou J. Rokycany.

léto

Jednání ve Vídni o vzájemných vojenských potyčkách na moravsko-rakouské hranici, které zejména oslabovaly vzájemný obchod.

31. ledna

V Praze se konal zemský sněm, který: 1. uznal nároky čtyřletého Ladislava Pohrobka na český trůn; 2. schválil stanovisko Jana Rokycany jak o reálné přítomnosti Kristově v svátosti oltářní, tak i v jiných otázkách (o zachování sedmera svátostí, očistci, vzývání svatých, postech, pokání, užívání ornátů). Tím bylo učení táborských rozhodně odsouzeno, ti se však (vedeni biskupem Mikulášem z Pelhřimova) nemínili podřídit; ve svých názorech vycházeli z Mikulášova díla Vyznání a obrana Táborů (vzniklo roku 1431).

27. srpna

Zemřel Hynek Ptáček z Pirkštejna, do čela východočeského landfrýdu byl postaven v září t. r. čtyřiadvacetiletý příslušník mocného panského rodu kališnických pánů z Kunštátu Jiří z Poděbrad.

jaro

Sedlák Jakub si vystavěl na poli u Stadic, které údajně oral bájný Přemysl Oráč, chýši a prohlašoval, že je bohem vyvolený selský král; zřídil si radu čtyř starců a získal i písaře, který vydával manifesty a listy. Když začali přicházet stále noví poutníci, zasáhla okolní šlechta - 'stadický král' byl internován v Roudnici a pak v Praze.

květen

Ladislav Pohrobek byl přijat za uherského krále jako Ladislav VII.

leden

Po složitých jednáních ve Znojmě byl uzavřen na moravsko-rakouské hranici mír.

květen

Mise kardinála Carvajala v Praze, jež se znovu pokusila o smír Čechů s církví; skončila úplným fiaskem. Jan Rokycana byl odmítnut jako nejvážnější uchazeč na stolec pražského arcibiskupství.

22. června

Na sjezdu v Kutné Hoře se ustavily východočeské landfrýdy v jednotu poděbradskou, k níž se záhy přidaly i jiné kališnické spolky; za jejího správce byl zvolen Jiří z Poděbrad.

3. září

Nenadálým nočním přepadem se Jiří z Poděbrad zmocnil Prahy (předstíral, že u Kačiny na Kutnohorsku shromažďuje vojsko k tažení do Saska); Menhart z Hradce byl zatčen a uvržen do vězení stejně jako předáci patriciátu. Dobytím Prahy se mocenská převaha přesunula zcela na stranu jednoty poděbradské, Jiří z Poděbrad se začal titulovat správcem Království českého. Do Prahy se zároveň 5. září vrátil Jan Rokycana, který se opět ujal správy kališnické církve.

8. února

Ve Strakonicích se podařilo (po mnoha jednáních) Oldřichovi II. z Rožmberka vytvořit tzv. strakonickou jednotu, k níž se kromě šlechty z jižních a západních Čech přidal i vůdce zbytku táborského svazu Oldřich ze Strážnice; jednota byla namířena proti Jiřímu z Poděbrad. Brzy se rozpoutala domácí válka Jiříkovy strany proti straně rožmbersko-katolické, spojené s tábory; Jiří z Poděbrad získával převahu.

srpen

Do Jihlavy svolán valný sněm, kde se mělo za účasti císaře Fridricha III. Štýrského jednat o smíření znepřátelených stran v Čechách a o úpravě vlády v Koruně. Stavové moravští se však nedostavili, včetně zemského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka, omluvil se i císař. Jednání bylo neúspěšné.

březen

Vysláno české poselstvo k císaři Fridrichu III. s žádostí o vydání prince Ladislava; císař prostřednictvím svých poslů sdělil českému sněmu, který zasedal v Benešově, zamítavou odpověď; jedním z členů poselstva byl Aenneus Sylvius Piccolomini (od roku 1458 jako papež Pius II., autor latinské Kroniky české, zaměřené proti husitství).

říjen

Fridrich III. Štýrský uznal Jiřího z Poděbrad zemským správcem a tuto funkci mu přiznal následujícího roku i sněm.

V červenci 1451 přijel do Brna františkánský observant Jan zvaný podle italského rodiště Capestrano - Kapistrán, ohnivý řečník a tvrdý asketa, který horlil proti kompaktátům; kázal také v Olomouci, ve Vyškově, v Plzni, Českém Krumlově, Chebu, Znojmě, Mostě. Zemský správce Jiří z Poděbrad mu nakonec zapověděl vstup do Čech, takže odešel do Vratislavi.

Ve snaze získat vysvěcení Jana Rokycana na arcibiskupa navázali čeští utrakvisté styky s představiteli východní - byzantské církve v Konstantinopoli; prostředníkem byl záhadný mistr, který odešel z Čech, Konstantin Anglicus (snad Petr Payne - Engliš). Návrh na uzavření unie husitské církve s církví řeckou bylo zmařeno po dobytí Konstantinopole Turky v květnu 1453.

27. dubna

Český sněm v Praze zvolil za zemského správce na dobu dvou let Jiřího z Poděbrad (ve skutečnosti mu tato role vydržela i přes vládu Ladislava Pohrobka); nápomocna mu měla být jedenáctičlenná rada (4 páni z jednoty strakonické, 5 rytířů z jednoty poděbradské a 2 zástupci měst). Udělená pravomoc se rovnala téměř moci královské a vztahovala se i na správu královských důchodů. Tím mělo skončit období rozbrojů a třenic a měl být zabezpečen klidný rozvoj země. Oldřich z Rožmberka se však připravoval k odporu (k opozici se přidala i města Tábor, Žatec, Louny a další).

1. září

Jiří z Poděbrad se rychlým manévrem (bez boje) zmocnil Tábora; to znamenalo konečný zánik táborství.

počátek září

Císař Fridrich III., obležený vojsky rakouských stavů ve Vídeňském Novém Městě, vydal prince Ladislava předáku rakouských stavů a jeho příbuznému a poručníkovi Oldřichu Celskému.

říjen

Úspěšný postup vojska Jiřího z Poděbrad přinutil Oldřicha z Rožmberka s ním jednat a přijmout jeho podmínky. Jiří plně ovládl situaci - celé Čechy ho uznaly za zemského správce. Taktéž táborští kněží přijali rozhodnutí synody z roku 1444, čímž fakticky táborství jako zvláštní směr uvnitř kališnické církve zaniklo. Mikuláš Biskupec z Pelhřimova a Václav Koranda, kteří se nepodrobili, byli zatčeni a odvezeni na Jiříkovy hrady Poděbrady a Litice. Záhy pak zemřeli.

Český sněm vyslal do Rakous poselstvo, aby s rakouským velmožem Oldřichem Celským projednalo podmínky nástupnictví Ladislava Pohrobka; podle požadavku českých stavů měl Ladislav získat trůn jen volbou a nikoli z titulu legitimního dědice.

jaro

Cesta Jiřího z Poděbrad do Vídně k osobnímu jednání s Ladislavem Pohrobkem a jeho plnomocníky; Ladislav i jeho zástupci přistoupili na dané podmínky (zejména uznání kompaktát a potvrzení Rokycanova arcibiskupství) a přislíbili brzkou korunovaci. Jiří si odvážel z Vídně tajnou listinu datovanou 2. května 1453, jíž mu bylo svěřeno správcovství země na dalších 6 let.

6. července

Moravští stavové (shromáždění v Brně) uznali Ladislavovu dědičnost (nepožadovali formální 'volbu') a přijali ho za pána země jako markraběte.

léto

V Praze odhaleno spiknutí proti Jiřímu z Poděbrad; ten s aktéry vzpoury tvrdě skoncoval (na popravišti na Staroměstském náměstí skončil 4. září i jeho přítel Jan Smiřický).

19. října

Na českomoravském pomezí uvítali čeští stavové Ladislavův dvůr.

28. října

Slavnostní korunovace jen třináctiletého LADISLAVA I. [1453-1457] českým králem (jako krále voleného) olomouckým biskupem Janem Házem. Po čtrnácti letech dostalo opět Království české panovníka. Praha se stala centrem habsburské državy (země Koruny české, země uherské a země rakouské).

Prováděna revize pozemkové držby; ustavena zvláštní komise, jež zjišťovala, zda všichni držitelé církevní a královské půdy mají na ni příslušné doklady. Kdo se jimi nemohl prokázat, musel nechat rozhodnout o dalším osudu těchto statků královskou komoru. Řada šlechticů i měst tak přišla o poddanské vesnice; královská komora získala na 126 vesnic.

13. března

Obnovení činnosti zemského soudu (avšak již roku 1465 opět nefungoval) a řádného chodu zemských desek v Čechách; zemský soud s výjimkou krátké epizody let 1437 až 1440 od roku 1419 nezasedal. Vydatnou posilou královské moci byla i velká berně z roku 1453, povolená vedle berně korunovační. Tato opatření vedla k upevnění právního řádu v zemi a k celkové stabilizaci poměrů.

19. března

Čeští stavové znovu zvolili Jiřího z Poděbrad zemským správcem na dobu tří let a složili mu v přítomnosti krále Ladislava slib poslušnosti.

konec roku

Cesta krále Ladislava do Lužice a Slezska, kde mu stavové těchto zemí složili hold jako svému panovníkovi; na cestě byl doprovázen Jiřím z Poděbrad. Tím došlo k upevnění svazků s vedlejšími zeměmi Koruny české, zejména s Lužicí a Slezskem (Dolní Lužice zůstávala ovšem ještě v zástavě braniborské, v husitském období byla ztracena léna německá a Lucembursko). Nové připoutání vedlejších zemí umožnilo Jiřímu z Poděbrad získávat si na svou stranu odpůrce udělováním jim zdejších výnosných míst a funkcí; tak se stal Jindřich z Rožmberka roku 1454 hejtmanem slezským a fojtem hornolužickým, jeho bratr Jošt roku 1456 biskupem vratislavským a Šternberkové získali úřady v Dolní Lužici. V bojích se saskými knížaty 'vyčistil' Jiří z Poděbrad severozápadní Čechy (kolem města Most) od cizích držav a lén.

7. července

Na Moravě jmenována desetičlenná regentská vláda na dobu dvou let; byli v ní zastoupeni katolíci i husité a také dva rytíři. Vedle zemského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka byli jejími členy mj. olomoucký biskup Bohuš ze Zvole, dědičný maršálek Království českého Jindřich z Lipé a podkomoří Beneš z Boskovic.

jaro

Vojenské tažení Jiřího z Poděbrad proti 'narušiteli míru a zemskému škůdci' Janu Koldovi ze Žampachu, jehož hrady (především Náchod) byly dobyty a Kolda sám se zachránil jen útěkem do ciziny.

Bratr Řehoř (nazývaný Krajčí) založil na přelomu let 1457/58 náboženskou obec 'stranou velkých měst ovládaných řádem Antikrista', která se na základě povolení Jiřího z Poděbrad (získal je pro sektu Jan Rokycana, který byl snad strýcem Řehoře) usadila v Kunvaldu u Žamberka pod Orlickými horami. Východiskem k založení jednoty bratrské se stal příklon k učení Petra Chelčického, odmítajícího násilí plynoucí ze světské moci, vyzdvihujícího dobrovolnou chudobu a obživu vlastní prací. Nová 'jednota bratří a sester' vycházela z ideálů prvotní biblické a husitské rovnosti všech lidí, byla nespokojena s výsledky husitství a se stavem katolické i kališnické církve. Po zákazu bohoslužeb roku 1460 v Kunvaldě se bratři uchýlili na panství rychnovské.

září

Příjezd krále Ladislava ('krále Holce', tj. bezvousého) do Prahy z Vídně, kam uprchl z Uher, kde se schylovalo ke vzpouře; v Králově dvoře na Starém Městě pražském (v letech 1436-1484 zde bydleli postupně Zikmund, Ladislav, Jiří Poděbradský i Vladislav II. Jagellonský, protože Hrad byl zchátralý) probíhaly přípravy na svatbu s francouzskou princeznou Magdalénou, dcerou Karla VII.

23. listopadu

Uprostřed svatebních příprav náhle zemřel Ladislav Pohrobek; jeho smrtí se rozpadlo nedávno vytvořené habsburské česko-rakousko-uherské soustátí. Hned po pohřbu se rozšířila (a po staletí se tradovala) obvinění z královraždy, přičemž temný stín podezření z otravy padl zejména na Jiřího z Poděbrad. Novodobý průzkum zbytků kostí a tkání Pohrobkových pozůstatků na konci 80. let 20. století prokázal zhoubnou leukémii (rakovinné bujení kostní dřeně). Smrtí Ladislava vymřela albertinská větev Habsburků (někdy bývá také uváděn jako poslední Lucemburk na českém trůnu z matčiny strany). Hned po Ladislavově smrti propustil Jiří z Poděbrad na svobodu Matyáše Korvína (vězněn v Praze od roku 1452) a dopomohl mu k uherskému trůnu (24. ledna 1458 zvolen).

24. ledna

V Uhrách byl zvolen za krále Matyáš Korvín (syn Jana Hunyadiho), jemuž Jiří z Poděbrad zaslíbil svou dceru Kateřinu (v únoru t. r. ve Strážnici) a získal pro něj Jana Jiskru z Brandýsa, dosud odpůrce rodu Hunyadova.

27. února

Na Staroměstské radnici v Praze se sešel český stavovský sněm k volbě nového českého krále. Mezi možné kandidáty patřili císař Fridrich III. Štýrský (strýc a dlouholetý poručník zemřelého krále Ladislava), polský král Kazimír IV. (jeho ženou byla Pohrobkova sestra Alžběta), Albrecht VI. Habsburský, Vilém Saský a francouzský princ Karel (syn krále Karla VII.). Zpočátku se příliš neuvažovalo o zemském správci Jiřím z Poděbrad, ale sliby a kupování hlasů vykonalo své.

2. března

Všemi přítomnými hlasy českých pánů byl zvolen (po čtyřdenním jednání na Staroměstské radnici) českým králem JIŘÍ Z PODĚBRAD [1458-1471]; volební sněm však jednal bez účasti stavů vedlejších zemí. Byla to první skutečná volba českého panovníka bez ohledu na dynastický původ.

9. dubna

Na brněnském sněmu přijala Jiřího jako českého krále většina moravské šlechty a biskup Tas z Boskovic za moravského markraběte. Města zpočátku Jiřího odmítala a navazovala styky se Slezskem a s Habsburky.

6. května

Před svou korunovací složil i Jiří z Poděbrad s chotí Johankou z Rožmitálu před uherskými biskupy Augustinem z Rábu a Vincencem z Vácova tajnou přísahu, jíž se zavázali, že budou poslušni církvi a papeži, že 'odvrátí svůj lid od všelikých sekt, bludů a též jiných článků, jež se nesrovnávají s římskou církví'. Tato tajná přísaha (příliš mlhavě stylizovaná) byla později odlišně interpretována oběma stranami: papež ji chápal jako Jiříkův návrat do lůna církve, zatímco král Jiří bojem proti kacířům rozuměl boj proti lidovým sektám.

7. května

Korunovace Jiřího z Poděbrad za českého krále; protože Jan Rokycana neměl svěcení a Tas z Boskovic (olomoucký biskup) ještě nebyl uveden v úřad, vykonali korunovační obřad uherští biskupové. Při veřejné přísaze se Jiří zavázal, že bude zachovávat všechny svobody zemské včetně kompaktát. Šlo o nejvýš odvážnou hru s dvěma protichůdnými závazky. Idea dvojvěří čili soužití kališníků s katolíky stála v těžišti snah Jiřího z Poděbrad. V zahraniční politice bylo zapotřebí, aby český stát našel v cizině (od dob husitské revoluce nepřátelské) přátele a spojence a aby se stal mezinárodně uznávanou mocností (jen tak mohlo být kališnictví uchráněno před neustálými útoky zvenčí).

konec května-červenec

Vojenská výprava Jiřího z Poděbrad na Moravu mu přinesla úspěch; okamžitě ho přijalo Znojmo, po obsazení Špilberku i Brno a na sněmu v Brně počátkem července mu slíbila poslušnost Olomouc, Uničov a Uherské Hradiště; jako poslední se poddala Jihlava (15. listopadu po dlouhém obléhání).

podzim

Vojenský vpád Jiřího do Rakous; smlouvou ve Vídni se Albrecht VI. Habsburský prostřednictvím císaře Fridricha III. vzdal 2. října všech nároků na Moravu a král Jiří výbojů v Rakousích.

25. dubna

Na sjezdu v Chebu dosáhl Jiří z Poděbrad dohodou s vévodou saským Fridrichem přivtělení saských lén v Čechách do rámce České koruny. Jiří se přitom zřekl nároku na česká léna v Sasku, například na Pirnu (ve skutečnosti byla již od dob Václava IV. ztracena). Definitivní návrat uchvácených částí severozápadních Čech (hlavně Mostecka a Duchcovska) bylo důležitým úspěchem v boji za jednotu a celistvost zemí Koruny české. Současně došlo k uzavření přátelských smluv se saskými Wettiny a braniborskými Hohenzollerny, zpečetěné sňatky Jiříkových dětí s dětmi říšských knížat (syn Jindřich a Hynek, dcera Zdeňka), což znamenalo Jiříkovo mezinárodní uznání de facto.

31. července

Císař Fridrich III. udělil v Brně Jiřímu z Poděbrad České království v léno.

1. září

Stavové slezští složili hold Jiřímu z Poděbrad (s výjimkou metropole Vratislavi).

21. září

Krále Jiřího z Poděbrad uznali za svého pána v Horní Lužici.

2. prosince

Vydán královský patent, který zakazoval vývoz zlata, stříbra a všech českých peněz ze země a dovoz drobných mincí. Cizí kupci byli nuceni platit v Čechách zlatem, stříbrem nebo většími mincemi. Mincovní reformu pomohl Jiřímu uskutečnit italský humanista a finanční expert Antonius Marini z Grenoblu; své návrhy shrnul v memorandu Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách.

13. ledna

Německý patriciát ve Vratislavi uznal Jiříkovu volbu králem českým. Všechny země Koruny české byly opět sjednoceny pod vládou jednoho krále.

únor

Sílící pozice Jiřího z Poděbrad v říši římskoněmecké (s přispěním aktivit významného německého diplomata a právníka Martina Maira) vedly k jednání v Chebu o korunu římskoněmeckého krále. Fridrich III. učinil Jiříka spoluvladařem a pověřil ho panováním v českých zemích.

15. března

Rektor pražské univerzity nechal zatknout několik studentů a mistrů, kteří byli podezřelí z hlásání zaniklého táborství. Následovaly zákroky krále i proti vzniklé jednotě bratrské (léta 1461-1462, 1467-1468); část bratří z Moravy se vystěhovala do Rumunska a Ruska.

15. května

Král Jiří vydal písemný slib českým stavům 'o zachování všech jejich práv a svobod, a zvláště kompaktát'.

červen

Sňatek dvanáctileté dcery Jiřího z Poděbrad Kateřiny s uherským králem Matyášem Korvínem (o tři roky později zemřela při porodu).

31. března

Poselstvo krále Jiřího tlumočilo v Římě papeži slib poslušnosti českého panovníka a současně ho žádalo o potvrzení platnosti kompaktát a schválení Jana Rokycany na arcibiskupském stolci; Pius II. (vlastním jménem Aenneus Sylvius Piccolomini) označil kompaktáta za neplatná, když vyhlásil, že byla dána jen pro jedinou generaci husitů. Odmítl přijmout Jiříkovo poslušenství, dokud nevyplení bludy ze svých zemí.

květen

Na sjezdu v Hlohově uzavřel král Jiří s polským králem Kazimírem IV. smlouvu proti Turkům. Celou Evropou se nesla myšlenka velkého křížového tažení proti Turkům. Brzy potom vyslal Jiří poselstvo vedené Antoniem Marinim (vrátil se z Říma od papeže) do Benátek s nabídkou na podobnou smlouvu. V dalších měsících vedl Marini jednání o smlouvu evropských panovníků v Burgundsku, Francii i Uhrách.

10. srpna

V Praze se sešel sjezd českých předáků husitů i katolíků; král Jiří na něm vyhlásil svou věrnost kompaktátům a odsoudil postoj papeže Pia II.

říjen

Vojenským zásahem Jiřího z Poděbrad (jednotce velel Zdeněk ze Šternberka) byl osvobozen z potupného obležení ve Vídni císař Fridrich; jako výraz vděku bylo Jiřímu uděleno císařské privilegium, jímž se jeho synové Hynek a Jindřich povyšují na říšská knížata.

7. prosince

Osvobození císaře u Vídně se zúčastnily i moravské oddíly; jejich zásluhy byly odměněny císařským erbovním listem Fridricha III., kdy místo dosavadního stříbrno(bílo)-červeného šachování doprava hledící orlice s korunkou mohly nadále užívat heraldicky vznešenějšího šachování zlato-červeného.

během roku

Pražská univerzita se změnila v kališnické učiliště uzavřené domácím i zahraničním jinověrcům; domácí katolíci se museli spokojit s vyššími latinskými školami (ve velkých moravských městech, v Plzni, Českém Krumlově), anebo odcházeli do ciziny.

konec března

Na příkaz papežského legáta vypověděl městský patriciát ve Vratislavi poslušnost králi Jiřímu a zahájil proti němu válečné tažení. Vratislav zůstávala dlouho osamocena, papeži se nepodařilo vyburcovat do boje s Jiříkem ani německá knížata.

červen

Doložen první spolehlivě datovaný text o projektu mírové unie čili ligy (vznikl snad již roku 1462); byl zapsán do register polské královské kanceláře. První verze počítala s vytvořením společných branných sil křesťanských zemí (pod vedením českého krále) proti Turkům a s osvobozením Jeruzaléma. Z této myšlenky protitureckého válečného spolku evropských zemí vznikla širší koncepce jakési Charty všeobecné mírové organizace evropských států; jednotlivé články se zabývaly mj. otázkami, jak odstranit války, jak mírově řešit spory mezi státy, jak trestat rušitele míru, a navrhovaly řešení: zřízení mezinárodního soudního dvora, vznik jednotného světového práva, zřízení jakéhosi 'valného shromáždění' delegátů všech zemí atd. Podnět k vytvoření tohoto projektu patrně vzešel od Antonia Mariniho.

13. července

Král Jiří svolal do Brna 'velký sněm' všech zemí Koruny české, který demonstroval příkré rozpory katolické a husitské strany.

srpen

Moravští stavové na pokyn krále Jiřího dobývali hrady Cornštejn a Reispurk moravského velmože Hynka Bítovského z Lichtenberka, který první nalezl odvahu k otevřenému odboji proti králi.

počátek ledna

Za účasti Jiřího z Poděbrad se konal spojený zemský sněm a soud v Olomouci, který obnovil chod zemského práva a zápisy do zemských desek na Moravě.

13. ledna

Jiří z Poděbrad vydal v Olomouci listinu, v níž slavnostně proklamoval neoddělitelnost Čech a Moravy, přičemž Morava se zde neuvádí jako léno českého krále, ale jako rovnocenná země. Listina však byla zapomenuta a nevešla do kodexu zemských privilegií, vztah Čech a Moravy opět upadl do tradičního lenního pojetí.

16. května

Do Francie ke králi Ludvíku XI. vyjelo české poselstvo v čele s A. Marinim s pověřovacími listinami tří panovníků (českého krále Jiřího, polského Kazimíra IV. a uherského Matyáše Korvína), aby mu předalo návrh na vytvoření spolku křesťanských králů za předsednictví Francie. Intriky papežské stolice způsobily, že Karel XI. projekt odmítl; jediným pozitivem této mise byla přátelská smlouva s Francií, jež měla být mocenskou protiváhou formující se protičeské opozice.

15. června

Papež Pius II. povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud (do 180 dnů); 15. srpna však zemřel.

16. listopadu

Král Jiří z Poděbrad vyslal poselstvo vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu k panovníkům západoevropských zemí; dva roky trvající okružní jízda měla získat českému králi přízeň evropských panovníků v době jeho sporů s římskou církví (agitovalo ve Francii, Anglii, Španělsku, Portugalsku). Cestu popsal člen poselstva Václav Šašek z Bířkova ve svém Deníku, děje barvitě přetlumočil A. Jirásek v knize Z Čech až na konec světa.

počátek února

Král Jiří svolal zástupce duchovenstva obou směrů, kteří spolu pět dní před ním a před zástupci stavů i měst disputovali o závažných otázkách vzájemných sporů (učení Viklefovo, kompaktáta, přijímání podobojí); k dohodě se opět nedospělo.

2. srpna

Nový papež Pavel II. obnovil půhon vůči Jiříkovi, který pro něj znamenal dostavit se do 180 dnů před římský kuriální tribunál, jinak mu hrozila exkomunikace z církve se všemi z toho plynoucími důsledky.

28. listopadu

Na sjezdu u Zdeňka ze Šternberka na Zelené Hoře u Nepomuku byla založena skupinou šestnácti (vesměs katolických) pánů tzv. jednota zelenohorská, namířená proti králi Jiřímu. Jejich aliance brzy našla spojence ve Vratislavi a v některých katolických a německých městech (Plzeň, Brno, Jihlava, Znojmo aj.).

23. prosince

Papež Pavel II. uvalil na Jiřího z Poděbrad papežskou klatbu, prohlásil ho za kacíře a sesadil jej z trůnu. Všichni jeho poddaní byli tím zbaveni vůči němu poslušnosti. Současně vyhlásil proti kališnickým Čechám křižáckou výpravu.

30. března

Za vůdce katolického odboje v Čechách proti Jiřímu z Poděbrad potvrdil papež Pavel II. Zdeňka ze Šternberka jako hejtmana jednoty zelenohorské.

22. dubna

Po marných pokusech odvrátit válečný konflikt vypověděl Jiří z Poděbrad odbojníkům válku. V Čechách vypukly boje mezi králem a jednotou zelenohorskou (vzájemné obléhání hradů, tvrzí a měst); v létě se podařilo Jiřímu zdolat odboj. Občanská válka skončila příměřím.

červen

Většina moravských měst přešla na stranu jednoty zelenohorské (ve Vyškově vytvořen branný spolek Olomouce, Brna, Znojma a Jihlavy spolu s olomouckým biskupem Tasem). Na Moravě velel královskému vojsku Jiříkův syn Viktorin.

16. června

Viktorinovo vojsko porazilo oddíly Vratislavských u Frankenštejna.

během roku

V jednotě bratrské začali sami světit kněze, čímž fakticky došlo k vytvoření samostatné církve.

Král Jiří vyňal Kutnou Horu ze soudní pravomoci Jihlavy a přikázal obnovit ražbu pražského groše (realizováno od podzimu 1469).

leden

Jiříkův syn Viktorin vpadl se svým vojskem do Rakous proti císaři Fridrichu III., který se připojil ke katolické lize v České koruně; to uspíšilo dohodu císaře s Matyášem Korvínem (ten poslal císaři do Rakous pomocné vojenské sbory na pomoc proti českému vojsku).

31. března

Uherský král Matyáš Korvín vypověděl Jiřímu z Poděbrad válku. Započato křižácké tažení proti Českému království. Matyáš měl k dispozici převážně jízdní sbory, zatímco české vojsko tvořila zejména pěchota s pohyblivou vozovou hradbou. Válka měla od počátku poziční charakter a omezovala se na drobnější srážky a na obléhání hradů a měst.

květen

Matyášovo vojsko úspěšně bojovalo na jihozápadní Moravě; 14. května byla dobyta Třebíč (Jiříkův syn Viktorin se musel zachránit 6. června útěkem, většina jeho vojska byla však nucena kapitulovat).

léto

Matyáš oblehl obě Jiříkovy pevnosti na Moravě - Špilberk u Brna a hradiský klášter u Olomouce (Špilberk se vzdal po šestiměsíčním obléhání v únoru 1469, již předtím - 10. října 1468 - se rovněž vzdala posádka kláštera Hradisko). Vedle těchto nezdarů následovaly další: v Horní Lužici se vzdaly Vojerce (27. srpna), ve Slezsku Frankenštejn (17. září), v Čechách padla Polná (8. října). Proti králi vystoupili České Budějovice i Rožmberkové.

1. října

Výprava z Čech pod velením Kostky z Postupic skončila porážkou v bitvě u Zábřehu.

konec roku

Jiříkovo vojsko dosáhlo jediného významnějšího úspěchu v Čechách - dobylo Konopiště (obléháno od jara 1467). Na Moravě se podařilo zásahem Viktorinova vojska udržet jen Uherské Hradiště.

počátek února

Vojsko krále Matyáše se v krutých mrazech vypravilo do Čech (cílem byl útok na Kutnou Horu), dostalo se však do obklíčení Jiříkova vojska u Vilémova v Železných horách.

27. února

Osobní schůzka králů Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína v Ouhrově; uzavřeno příměří se slibem Matyáše, že zprostředkuje dohodu s římským papežem a zanechá nepřátelství vůči Jiříkovi. Matyáš své závazky nedodržel.

24. března-22. dubna

V Olomouci se uskutečnilo jednání obou králů (Jiříka a Matyáše), papežského legáta a zástupců zemí Koruny české. Podmínky katolické strany byly pro českého krále nepřijatelné; došlo jen k prodloužení příměří s Matyášem do konce roku 1469.

3. května

Hlasy katolického panstva vedlejších zemí Koruny české a také předáků jednoty zelenohorské byl v Olomouci v biskupském kostele zvolen za českého krále MATYÁŠ KORVÍN [1469-1490]. Z Olomouce odjel Matyáš do Vratislavi, kde přijal hold stavů slezských a lužických. Matyáš se však nikdy nestal legitimním králem.

5. června

Český sněm odmítl svévolnou olomouckou volbu Matyáše Korvína českým králem a na návrh Jiřího z Poděbrad uznal nástupnictví Vladislava Jagellonského, syna polského krále Kazimíra IV., s dodatkem, aby si Vladislav vzal za manželku Jiříkovu třináctiletou dceru Ludmilu (k tomu však nedošlo). Jiří se zřekl nástupnictví svých synů.

červenec

Znovu vypukla česko-uherská křížová válka. Jiří začal bojovat proti katolickým hradům v Čechách. Viktorin obnovil vojenskou činnost na Moravě.

27. července

Při cestě na pomoc obleženému Uherskému Hradišti byl Viktorin zajat ve Veselí nad Moravou a odvezen do uherských pevností (do Trenčína, pak na Visegrád). Jiří poslal na Moravu mladšího syna Jindřicha (dosud bojoval ve Slezsku a Horní Lužici), ten osvobodil Hradiště a porazil 2. listopadu t. r. u Uherského Brodu Matyáše, zpustošil celé okolí Trenčína a vrátil se k zimnímu ležení na Moravu.

během roku

Zemským sněmem přijat mincovní řád, jenž legalizoval oběh míšeňských grošů a stanovil jejich pevný kurs k pražským grošům: 2 groše míšeňské se rovnaly 1 groši českému. Tím měl mít český groš stejný obsah stříbra jako za dob krále Václava IV.

jaro, léto

Několik drobných potyček Matyášova vojska s oddíly krále Jiřího (vedl hejtman Vlček z Čenova) na Moravě: u Hodonína (29. června), u Tovačova (12. července), osvobození Uherského Hradiště z uherského obležení. Odtud se české vojsko vydalo do Slezska.

polovina srpna

Matyáš využil nepřítomnosti krále Jiřího v Čechách a vpadl do východních Čech, dostal se až ke Kutné Hoře a Kolínu, zde však byl odražen (do čela českého vojska se postavila královna Johana z Rožmitálu, Jiříkova druhá manželka). Matyáš rychle ustoupil k Jihlavě a odtud přes Telč do Znojma.

leden

Poselstvo saských vévodů Arnošta a Albrechta v Římě předalo papežské kanceláři návrhy na kompromis v trvajícím náboženském sporu; braly ohled na stávající situaci: nezdary křížové výpravy proti kališnickým Čechám, napjaté vztahy mezi Uhrami a Polskem, nový hrozivý nápor Turků, nechuť k válce v řadách českého katolického panstva (včetně jednoty zelenohorské) a také ve Slezsku.

22. února

Zemřel pražský arcibiskup Jan Rokycana; papežská stolice ho od zvolení do úřadu v roce 1435 odmítala schválit jako kališníka. Rokycana po sobě zanechal církev sjednocenou na mělkých základech polipanského kališnictví. Za administrátora tzv. dolejší konzistoře (u Týnského chrámu) byl zvolen M. Václav Koranda mladší.

22. března

Ve věku jedenapadesáti let zemřel po dlouhotrvající nemoci český král Jiří z Poděbrad; správcem království se bezprostředně po jeho smrti stala královna Johana a syn Jindřich (prozatímně). Vláda Jiřího ('husitského krále dvojího lidu', tj. katolíků a kališníků) dala zemi klid a ekonomickou prosperitu. Ke kandidátům na uvolněný trůn patřil Jiříkův zeť Albrecht Saský (24. dubna přitáhl do Prahy) a také Matyáš Korvín.

27. května

Na společném českém sjezdu ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře zvolili stavové podobojí i menší část katolické strany za českého krále VLADISLAVA II. JAGELLONSKÉHO [1471-1516], patnáctiletého nejstaršího syna polského krále Kazimíra; kandidatura Matyáše Korvína byla odmítnuta. Sněm tak respektoval přání zesnulého Jiřího. Vladislav byl po matce Alžbětě Habsburské pravnukem císaře Zikmunda. V jeho osobě dosedla na český trůn polsko-litevská dynastie. Na rozdíl od Matyáše Korvína byl právoplatně zvolen a přijat.

28. května

Uherský král Matyáš Korvín (kontrolující Moravu, Slezsko a Lužici) si dal papežem potvrdit předcházející olomouckou volbu (z května 1469) a v Jihlavě se nechal korunovat českým králem papežským legátem Rovarellim.

9. června

České poselstvo dorazilo do Krakova oznámit výsledek volby králi Kazimírovi IV.; předložilo mu 19 požadavků, z nichž nejdůležitější byl článek o zachování kompaktát. Dostalo se jim příslibu (mj. v zajištění smíru s Římem, ve splacení značných dluhů).

16. června

Vladislav Jagellonský byl prohlášen králem.

25. července

Se silným ozbrojeným doprovodem (bylo v něm podle dobových pramenů na 10 tisíc jezdců) se Vladislav II. Jagellonský vydal přes Slezsko a Kladsko (ve vstupu na Moravu mu zabránili Matyášovi stoupenci) do Čech. Do Prahy dorazil už 19. srpna.

22. srpna

Korunovace Vladislava Jagellonského na českého krále Vladislava II. ve Svatovítském chrámu v Praze polskými biskupy. Vládl však jen Čechám; značnou část Moravy, Slezsko a obě Lužice si podržel Matyáš Korvín. Nastalo období dvojkráloví.

2. října

Polský král Kazimír IV. zahájil vojenské akce proti Matyáši Korvínovi tažením do Uher; to však skončilo neúspěšně (především pro nedostatek peněz). Kazimírovi se přitom nabízela šance získat uherskou korunu pro svého druhého syna, prince Kazimíra (v Uhrách rostla nespokojenost s Matyášovou vládou, mluvčím opozice byl arcibiskup ostřihomský Jan Vitéz).

31. března

V Budíně došlo k uzavření ročního příměří mezi Matyášem a Vladislavem; Matyášova moc byla oslabována jeho soupeřením s Habsburky v Podunají a osmanskou expanzí na Balkáně, takže neměl síly k vytlačení Jagellonců z Čech. Podrobnější úprava vzájemných vztahů byla smluvena v červnu 1472 v Německém Brodě.

duben

Zástupci tří středoevropských králů - polského Kazimíra, Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína se setkali v Nise a dohodli se na novém příměří; stavové čeští a moravští se přitom shodli na paritním zastoupení (po čtyřech delegátech) k vykonávání zemské správy.

23. května

Zemský sněm v Benešově (zahájila královna Johana) určil čtyři zemské 'ředitele': Hynka Poděbradského, Zdeňka ze Šternberka, Viléma z Riesenberka a Jana Zajíce z Hazmburka. Na krajské úrovni je měli zastupovat nově ustavení hejtmané. Těžiště Vladislavovy moci se přesunulo do rukou šlechty. Příměří bylo prodlouženo do 28. září 1474.

27. června

Za přítomnosti krále Matyáše zvolily moravské stavy v Brně své nejvyšší úředníky: Jindřicha z Lipé, Jindřicha Jičínského z Boskovic, Jana z Pernštejna a Ctibora Tovačovského z Cimburka. Tzv. nejvyšší hejtmani byli později zvoleni i ve Slezsku a v obou Lužicích.

jaro-podzim

Matyáš porušil příměří dohodnuté v Nise a vyslal vojsko do Polska. Proti němu vytvořili Kazimír i Vladislav s císařem Fridrichem III. (v březnu 1474) branný spolek; císař uznal Vladislava za krále českého a říšského kurfiřta. K tažení do Polska v srpnu t. r. se připojili Jiříkovi synové: Viktorin, Jindřich a Hynek, držící Kladsko a knížectví münsterberské.

12. října

Spojené česko-polské vojsko porazilo v bitvě u Žvanovic (u Břehu) ve Slezsku Matyášovy jednotky; nakonec bylo 15. listopadu uzavřeno u vsi Muchoboru nedaleko Vratislavi příměří (do května roku 1477) mezi Matyášem a Kazimírem (16. listopadu se připojil i Vladislav).

Kameník Václav ze Žlutic započal se stavbou reprezentativní Prašné brány, jež tvořila rozhraní mezi Starým a Novým Městem pražským; brzy převzal řízení stavby Matyáš Rejsek z Prostějova. Předlohou Prašné brány se stala Staroměstská mostecká věž Parléřova.

12. února

Na českém sněmu v Praze uzavřena dohoda o rozdělení vlády v zemích Koruny české: oba panovníci (Vladislav i Matyáš) si podrželi titul českého krále, přičemž Vladislav byl pánem Čech, Lužice, Svídnicka a Javorska a Matyáš měl vládnout na Moravě a ve zbytku Slezska. Tento princip přijal i moravský sněm v Brně 25. března t. r. za přítomnosti krále Matyáše.

26. dubna

Dokončen nejstarší tisk na našem území - latinská Statuta Arnesti (Statuta arcibiskupa Arnošta z Pardubic), vytištěná v tiskárně pracující pod patronací pražské kapituly, umístěné dočasně v Plzni. Z této tiskárny vyšly i další tisky (například nejstarší český překlad Nového zákona a také Kronika trojánská, jež byla od Balbínových dob označována za nejstarší tisk, dnes je datována do pozdějších let).

15.-28. března

Pod patronací moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka proběhla v Brně jednání o podmínkách příměří mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem; k potvrzení došlo na schůzce obou panovníků v Olomouci.

červenec

V pražském Karolinu se konal sněm kališnické strany, na němž byla provedena reorganizace konzistoře a k ochraně kališnických zájmů zvolen zvláštní sbor důvěrníků.

7. prosince

Na radnici v Olomouci došlo za účasti plnomocníků obou stran k vyhlášení smlouvy o příměří mezi Matyášem a Vladislavem Jagellonským; byl uznán dosavadní stav roztržení Koruny české. Navíc smlouva stanovila, že v případě, kdyby Vladislav zemřel bez dědiců a dříve než Matyáš, přičemž by Matyáš nebo jeho nástupce byl zvolen českým králem, měly by vedlejší země být bez výplaty spojeny opět s Čechami. V případě opačném mohly být vyplaceny jen po smrti Matyášově za 400 tisíc uherských zlatých. Navíc v Olomouci se Vladislav smířil s panskou jednotou, která podporovala Matyáše, a byly zrušeny papežské klatby uvalené na Čechy. Zároveň s těmito smlouvami byly provedeny změny v obsazení zemských úřadů, které znamenaly další posílení panstva na úkor nižší šlechty (a také vedly k dalšímu omezení královské moci královskou radou, jež byla nástrojem panské oligarchie; tradovalo se, že Vladislav na jednáních většinou spal a na všechno odpovídal slovem 'bene', odtud byl posměšně nazýván králem 'Dobře'). Smlouvy obnovily vnitřní mír.

21. července

Při osobním setkání krále Vladislava s Matyášem v Olomouci došlo k potvrzení tzv. olomouckých smluv.

28. září

Král Vladislav svolal do Prahy tzv. svatováclavský sněm, na němž došlo ke smíření krále s panskou jednotou, jejíž členové jej uznali za svého krále; za to jim byly vráceny všechny statky, které od roku 1467 ve válce ztratili. Další nařízení se týkala zpřísnění pohybu tzv. ležáků, tj. středověkých bezdomovců (lidí nesvobodných), a uzákonění povinnosti navracení zběhlých poddaných jejich vrchnosti.

léto

Do zemských desek na Moravě zapsán 'zasedací pořádek' na jednáních zemského sněmu a rovněž stanovena zásada, že zápisy se smějí provádět jen jazykem českým; zásluhu na přijetí těchto zásad měl Ctibor Tovačovský z Cimburka. V Čechách tato praxe zavedena o patnáct let později (13. března 1495).

Nejvyšší moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka zpracoval zřízení zemské (ústavu) Moravského markrabství - Knihu Tovačovskou.

Na několika místech v Čechách se objevila morová epidemie, která také zasáhla Prahu.

září

Velké bouře v Praze, při nichž lid zaútočil na městské radnice; na Starém Městě pražském byli konšelé uvrženi do vězení, na Novém Městě vyházeni z oken a pobiti (druhá pražská defenestrace). Podobně proběhlo i povstání na Malé Straně. Po opanování radnice se lid vrhl na nedávno obnovené kláštery (zejména klášter sv. Ambrože), mniši byli pobiti a rozehnáni, kláštery rozbořeny. Rovněž byla vypleněna a zpustošena židovská čtvrť. Samotný král se na rok vzdálil z Prahy.

13.-20. března

Na kutnohorském zemském sněmu byl dojednán náboženský smír mezi kališnickou a katolickou církví, který zajišťoval v zemi rovnoprávnost obou církví. Smír byl dojednán na 31 let. Katolická strana uznala plnou platnost kompaktát jako základního zemského zákona. Šlo o významný počin v evropských dějinách, kdy mělo být v Čechách vytvořeno ovzduší relativního náboženského klidu. Na sněmu došlo také k 'porovnání' mezi stavem rytířským a panským při obsazování zemských úřadů; ve dvacetičlenném tribunálu přiznali páni osmi rytířským přísedícím plnoprávné postavení.

6. června

V Praze obnovena (po dvacetileté přestávce) činnost zemského soudu; byl obsazen 12 členy panského stavu a 8 členy stavu rytířského.

16. února

Ve Frankfurtu se sešel na podnět císaře Fridricha III. říšský sněm k volbě římskoněmeckého krále (navrhován byl císařův syn Maxmilián); mezi pozvanými kurfiřty však chyběl český král Vladislav; to bylo dokladem stále otřeseného postavení Českého království v Říši. Teprve po dvouletém vyjednávání dosáhl roku 1497 Vladislav narovnání s kurfiřty.

10. září

Na sjezdu obou českých králů (Vladislava a Matyáše) v Jihlavě svolil Matyáš, že bude ve vedlejších zemích Koruny české razit stejnou minci jako v Čechách (tedy téže váhy, zrna a stříže, jen s vlastním jménem). Tímto zdánlivě vstřícným krokem sledoval Matyáš snahu zajistit velké dědictví pro svého nemanželského syna Jana Korvína (zejména rozsáhlá slezská knížectví, jejichž správu, podobně jako i obou Lužic, značně zcentralizoval).

21. října

Tzv. smlouvou 'jedenácti tisíc panen' (pojmenovanou podle data 21. října) byly na Moravě upraveny vztahy mezi městy a panským stavem (zejména v oblasti soudní); šlo o starší obdobu české smlouvy Svatováclavské (z roku 1517). Naproti tomu v Čechách se vztah mezi feudály a městy vyvíjel velmi bouřlivě.

1. října

Vydáno sněmovní usnesení (již 14. března t. r. vepsáno do zemských desek) postihující poddané, kteří opustili svůj grunt; každý, kdo grunt opustil bez vědomí vrchnosti, měl být, ať dlel kdekoliv, vrácen pod trestem zpět (za zběhlého poddaného byl stanoven poplatek 10-20 hřiven stříbra). Napříště mohli poddaní opustit vesnici jen tehdy, jestliže dostali od vrchnosti tzv. výhostní list se svolením vrchnosti. Tak začal s novými formami hospodaření panského velkostatku probíhat paralelní proces utužování poddanských vztahů. Došlo rovněž k ukončení vleklého sporu o 'sedání v lavicích', v němž si panský stav přes všechny ústupky nižší šlechtě zajistil zřetelnou převahu při soudních jednáních. Podobný spor probíhal od dob krále Jiřího na Moravě; zde se uzavřel v roce 1493 tzv. narovnáním, kdy páni postoupili rytířům šest z dvaceti soudcovských míst.

6. dubna

Ve věku sedmačtyřiceti let zemřel ve Vídni král Matyáš Korvín; úmysl, aby se jeho nelegitimní syn Jan Korvín stal dědicem říše, se mu nezdařil. Po otcově smrti přišel Jan i o rozsáhlá území ve Slezsku (Hlohovsko, Zaháňsko, Olešnicko, kde byla vláda svěřena Vladislavovu mladšímu bratru Janu Albrechtovi), která získal roku 1487 na úkor synů Jiříka z Poděbrad; zůstalo mu jen vévodství opavské.

počátek června

Zástupci stavů Horní a Dolní Lužice se dostavili do Prahy a složili přísahu věrnosti králi Vladislavovi.

červenec

Stavové moravští a slezští se na společném sněmu v Šumperku usnesli, že složí hold králi Vladislavovi.

15. července

Uherské stavy zvolily Vladislava II. Jagellonského za svého krále; o svatoštěpánskou korunu se ucházel i Maxmilián Habsburský a Vladislavův mladší bratr Jan Albrecht. Uherská šlechta si vynutila na králi příslib, že vedlejší české země zůstanou až do výplaty 400 tisíc zlatých součástí uherského státu (pod 'pečetí' uherského království). České stavy se proti této výplatě postavily na odpor, po celou dobu vlády Jagellonců zůstal tento problém otevřený (zlikvidován byl až po nástupu Habsburků na český trůn roku 1526). Nicméně roku 1490 došlo k vytvoření česko-uherského soustátí. Oba celky žily odděleně, de facto v personální unii, kde pojítkem mezi nimi byla osoba panovníka (ten přesídlil z Prahy do Budína).

21. září

Ve Stoličném Bělehradě se konala korunovace Vladislava II. Jagellonského uherským králem.

17. listopadu

Maxmilián Habsburský dobyl Stoličný Bělehrad a král Vladislav byl donucen se vzdát vlády v rakouských zemích.

podzim

V Brandýse nad Orlicí proběhla synoda jednoty bratrské, na níž byly přijaty nové zásady pro její členy: upustila od zásady dobrovolné chudoby členů jednoty, umožňovala jim zastávat úřady (jako například úřad konšela či rychtáře) a otevřela se ke vstupu do jednoty pro šlechtice i měšťany. Toto ustanovení bylo roku 1494 potvrzeno i na synodě v Rychnově nad Kněžnou a o dva roky později i v Chlumci nad Cidlinou, kde tzv. úzká rada byla obsazena 'mladými' (zastánci změn a nového pokrokového směru v čele s Lukášem Pražským).

Velkou cestu do Středomoří, Svaté země (Palestiny) a severní Afriky podnikl náš přední humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Rozešel se postupně se svými přáteli (Viktorin Kornel ze Všehrd aj.) jak pro náboženské rozpory (byl horlivým katolíkem), tak pro kritický postoj k vlastnímu národu a tvorbě v češtině (psal latinsky). Poté, co se nenaplnily jeho ambice v církevní kariéře, usadil se na svém hradě, kde se věnoval literární činnosti. Měl jednu z největších knihoven v celé Evropě (čítala na 750 knih antických i humanistických autorů) a dosáhl svou tvorbou evropské proslulosti.

Nejslavnější architekt české pozdní gotiky Benedikt Ried (Rejt) začal se stavbou Vladislavského sálu (délka 62 m, šířka 16 m, výška 13 m); působil i při dostavbě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, zámku Blatná, hradu Švihov atd.

20. února

Jan Albrecht se vzdal nároků na uherský trůn ve prospěch bratra Vladislava II. Jagellonského.

7. listopadu

Po dvouměsíčním jednání došlo v Prešpurku (Bratislavě) k uzavření smlouvy mezi králem Vladislavem a Maxmiliánem Habsburským; Vladislavovi byly přiznány nároky na Uhry, Maxmiliánovi zůstaly Rakousy. Smlouva obsahovala i ustanovení, že vymře-li rod uhersko-českých Jagellonců, připadne uherská koruna Habsburkům.

leden

Vojsko Jana Albrechta utrpělo porážku u Prešova; ukončen odboj mladšího Vladislavova bratra proti králi.

Vladislav II. stanovil, že moravský zemský soud bude zasedat dvakrát ročně v Brně a Olomouci.

Trvale doložen úřad tzv. hejtmanství německých lén (Deutsche Lebenshauptmannschaft der Cron Böhmen); zprvu revidoval stav držby a staral se o možnost návratu odpadlých lén.

Povstání poddaných na Zábřežsku na Moravě; Jiří Tunkl z Brníčka zvlášť usilovně vymáhal robotní povinnosti v souvislosti se zakládáním nových rybníků, zatopoval grunty poddaných a uvaloval na ně různé dávky. Povstání bylo sice rychle potlačeno, majitel panství však přišel o život.

Nespokojenci s vývojem v jednotě bratrské (po synodě v Brandýse a Rychnově) vytvořili tzv. Malou (menší) stránku, která setrvávala na zásadách Chelčického a kněze Řehoře; vůdci byli mlynář Jakub ze Strakonic a Amos z Uherského Brodu, po jeho smrti (1522) malostranský nožíř Jan Kalenec. Stoupenci sekty chtěli zůstat uzavřeni světu, žili ponejvíce v Praze a jižních Čechách. Sekta asi po padesáti letech zanikla (po smrti Kalencově roku 1542).

Povstání havířů v Kutné Hoře; 13. září 1494 se podařilo srocení havířů proti rozkrádání výtěžku dolování a snižování mezd ještě přemluvit k rozchodu, 10. července 1496 vytáhli ozbrojení havíři za město ke Kaňku. Byli však obklíčeni městským vojskem a deset z nich zatčeno, odvlečeno na hrad Křivoklát a Poděbrady a zde 5. srpna t. r. popraveno.

Pod dojmem usmíření katolíků s kališníky (v Kutné Hoře v březnu 1485) zrušila papežská kurie zákaz obchodování s Čechy.

13. března

Na sněmu českém přijato usnesení o přednostním postavení češtiny v Čechách (zásluha Viktorina Kornela ze Všehrd). Pouze cizojazyčné písemnosti mohly být do zemských desek přepisovány původním jazykem (německým nebo latinským).

červenec

Na Litoměřicku vypuklo nevolnické povstání proti Adamovi Ploskovskému z Drahonic; vzbouření nevolníci utiskovaní stále zvyšující se robotou dobyli tvrz svého pána a vynutili si propuštění z vrchnostenské pravomoci. Dobrovolně se pak poddali rytíři Daliborovi z Kozojed, který se jich zastal proti dřívějšímu pánu. Roku 1497 byl za tento čin Dalibor zajat, uvězněn ve věži Pražského hradu (dodnes se nazývá Daliborka) a o rok později popraven (13. března 1498).

15. května

Král Vladislav vydal (po svém příjezdu do Prahy 27. února) nařízení o postavení Židů v zemi; bylo jim mj. dovoleno pobírat dvojnásobné úroky oproti ostatním věřitelům.

20. července

Vydáno rozhodnutí o vydávání zběhlých poddaných (doplněna podobná ustanovení z let 1479, 1485, 1487); bylo rozhodnuto, že poddaní zběhlí po roce 1466 a bezzemci zběhlí po roce 1479, mají být vydáni na požádání svého dědičného pána. Toto ustanovení bylo vloženo do Vladislavského zemského zřízení a stalo se po 11. březnu 1500 zákonem. Současně se král zřekl práva odúmrti na svobodných statcích.

léto

Na jednání českého zemského sněmu v Praze byly (s královým povolením) rozděleny nejvyšší zemské úřady mezi panský a rytířský stav a zcela se vymkly jeho pravomoci. Nejvyšší zemští úředníci byli delegováni ze stavovské obce a králi bylo upřeno právo je sesazovat. Mezi nimi se na přední místo v Čechách povznesl nejvyšší purkrabí (první zástupce krále), jeho zástupcem byl purkrabí Pražského hradu. Na Moravě a ve Slezsku zaujímal první místo zemský hejtman, v obojí Lužici byl zástupcem krále fojt.

28. listopadu

Slezské stavy obdržely od krále Vladislava v Budíně 'velké privilegium', podle něhož: 1. vrchním hejtmanem (zástupcem českého krále nad všemi slezskými knížectvími) měl být některý slezský kníže; 2. všechny spory mezi knížaty nebo i mezi nimi a králem měl soudit královský dvůr ve Vratislavi; 3. vojenskou povinnost měli Slezané jen v rámci své země; 4. přísahu věrnosti českému králi skládaly stavy ve Vratislavi (s výjimkou knížectví svídnického a javorského). Na nátlak českých stavů (viděly v tom porušení práv České koruny a ohrožení její celistvosti) bylo slezské privilegium po 12 letech králem zrušeno, spor však trval až do roku 1522. Ve Slezsku se ještě nevytvořila zemská správa jako v Čechách a na Moravě (situace v jednotlivých knížectvích byla rozmanitá).

11. března

Český zemský sněm přijal tzv. Vladislavské zřízení zemské, souborný zákoník privilegií, nálezů zemského soudu a sněmovních usnesení (jakousi novou českou ústavu); redakci pořídil královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy (se svým týmem na ní pracoval od roku 1497). Zákoník vyšel krátce nato tiskem. Těžce postihoval královská města, kterým bylo upřeno právo podílet se na zemské vládě a účast na sněmech byla vyhrazena jen pánům a rytířům; výjimkou byla situace, kdy se projednávaly záležitosti samotných měst, tehdy měli být zástupci měst přizváni (města tuto výjimku získala až roku 1508). Rovněž byla značně omezena královská moc. Šlechta zde naopak prosazovala svá práva na svobodné podnikání v těch oblastech, kde měla dosud monopol města. Proto zástupci měst s novým zemským zřízením nesouhlasili a nikdy je nepřijali.

3. dubna

Papež Alexandr VI. vyhověl Vladislavově prosbě a rozvedl jeho manželství s Beatricí Aragonskou.

24. února

Vladislavské zřízení zemské bylo zapsáno do zemských desek a rovněž schváleno králem.

23. března

Podepsána svatební smlouva šestačtyřicetiletého krále Vladislava s Annou z Foix (řečenou Candale), sestřenicí francouzského krále, která se v květnu t. r. vydala z Francie do Budína; sňatek a korunovace se konala 29. září 1502 ve Stoličném Bělehradě.

25. července

Královská města vytvořila obranný spolek (městský svaz) proti šlechtě; spolek tvořilo 32 měst, která veřejně prohlásila, že neuznávají regentskou zemskou vládu panských hejtmanů ani rozhodnutí zemského soudu a odmítají účast na zemském sněmu. Současně si opatřila vojenskou hotovost o síle 8 tisíc mužů a slíbila si svornost a jednotu 'až do těchto hrdel a statků'.

15. listopadu

Uzavřena jednota (spolek) panského a rytířského stavu.

5. července

Vydán Vladislavův mandát proti jednotě bratrské (týkal se však jen obsazování královské komory výlučně katolíky); nový útlak bratří vyvolala manželka krále Vladislava Anna, nepřítelkyně všeho kacířství.

25. července

Svatojakubský zemský sněm přijal pověstný svatojakubský mandát namířený proti jednotě bratrské; bratrské sbory měly být zavřeny, knihy spáleny a lid hlásící se k jednotě napraven. Podobný zákon byl přijat v Olomouci pro Moravu na sv. Bartoloměje. Mandát zůstal nástrojem rekatolizačních opatření až do počátku 17. století, i když bratři nacházeli ochranu u mnohých feudálů a jejich pronásledování bylo povrchní. Mandát nebyl plněn (chyběla moc, která by jeho závěry mohla vykonat); jako mandát jej vyhlásil Vladislav II. 10. srpna t. r.

10. srpna

Král Vladislav potvrdil usnesení svatojakubského sněmu z 25. července t. r., jímž byl katolický pán Zdeněk Lev z Rožmitálu (nejvyšší purkrabí) a členové zemského soudu ustanoveni regenty (místodržícími) Království českého. Podobně byla zřízena regentská vláda i na Moravě. Současně svatojakubský sněm značně omezil pravomoc krále, když rozhodl, že jakékoli změny v zemské správě se mohou stát jen se souhlasem sněmu; roku 1512 byl pak Lev z Rožmitálu potvrzen králem za nejvyššího správce země.

11. března

V Praze se konala korunovace Vladislavova syna Ludvíka (narozen 1. července 1506) za českého krále; Vladislav ujistil české stavy, že vedlejší země Koruny (Morava, Lužice a Slezsko) zůstávají i nadále trvalou součástí Českého království.

21. března

Do zemských desek vložen Vladislavův závazek, jímž přiznal právo sněmu volit krále.

prosinec

V Praze se konaly okázalé slavnosti při udílení českých lén v Bavořích falckraběti Ludvíkovi.

11. ledna

Na Pražském hradě vydal král Vladislav majestát, v němž slíbil českým stavům, že žádné odumřelé slezské knížectví ani statky nemají už být propůjčovány v léno, ale že jich má užívat výlučně sám český král ke své Koruně, a současně Vladislav upravoval nástupnické poměry: kdyby jeho syn Ludvík zemřel bez dědiců, má po něm nastoupit jeho sestra Anna (narozena 13. července 1503).

10. března

V Olomouci potvrdil Moravanům král Vladislav (jménem svého syna) všechna jejich starodávná práva a svobody a rovněž celistvost Koruny české.

únor, březen

Za svého pobytu ve Vratislavi hodlal král Vladislav II. Jagellonský (na nátlak uherských pánů) přijmout slib věrnosti od slezských stavů jako král uherský. Proti tomu se však rázně ohradily české stavy, takže nakonec Vladislav takový slib nežádal. Spor mezi Čechy a Uhry o příslušnost Slezska zůstal prozatím nevyřešen.

srpen

Kolísavý král Vladislav vydal v Budíně list, v němž znovu prohlásil Moravu, Slezsko a Lužice za nezaplacenou uherskou zástavu.

prosinec

Na generálním sněmu v Kladsku došlo k uzavření landfrýdu proti 'lupičům a jiným opovědníkům' (i za účasti měst).

20. června

V Praze došlo k volbě stálého výboru ochranného spolku královských měst (složen ze 13 Pražanů a 15 zástupců ostatních měst); do čela byl postaven kníže Bartoloměj Münsterberský, vnuk Jiřího z Poděbrad, za roční plat 500 kop českých. Bartoloměj hledal v českých zemích oporu pro svůj spor se slezskou Vratislaví.

červenec, srpen

Na pomoc králi Vladislavovi (obleženému v Budíně vojskem povstalého Jiřího Dóži) vysláno české vojsko vedené Bartolomějem Münsterberským; dorazilo k budínskému hradu v době, kdy bylo povstání potlačeno.

20. července

Ve Vídni uzavřel král Vladislav s císařem Maxmiliánem Habsburským dynastickou smlouvu o vzájemném nástupnictví a sňatku jejich dětí; Vladislavova dcera Anna se měla stát manželkou jednoho z vnuků Maxmiliánových (Karla nebo mladšího Ferdinanda) a Ludvíkovi byla určena za manželku Marie Habsburská, dcera španělského krále Filipa I. (22. července 1515 byli oddáni). Ujednání se konalo za účasti českých stavů (v čele s kancléřem Ladislavem ze Šternberka), zástupci stavů však neměli možnost se k němu vyjádřit (formálně neuznávali dědické nároky Ferdinanda I.).

13. března

Zemřel král Vladislav Jagellonský (vládl pětačtyřicet let, po přesídlení do Budína se o český stát prakticky nestaral, a tak se moci ve státě chopila šlechtická oligarchie). Nástupcem se stal jeho desetiletý syn LUDVÍK [1516-1526]. Vrchní poručnictví svěřil Vladislav v závěti z 11. března císaři Maxmiliánovi a polskému králi Zikmundovi (svému bratrovi); poručnickou vládu v českých zemích předal Karlu Münsterberskému, Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu, nejvyššímu českému purkrabímu, a Břetislavu Švihovskému z Riesenburka, nejvyššímu hofmistrovi. Ludvík sídlil v Budíně (jako Ludvík II.), Čechy jako panovník navštívil jedenkrát (roku 1522, kdy v Budíně vypukl mor).

během roku

V Jáchymově zahájeno dolování stříbra (na šlikovském panství u vsi Konradsgrünu); vrcholu dosáhlo v letech 1521-1544.

srpen

Na Křivoklátsku vypuklo nevolnické povstání proti vymáhání nových dávek vrchností a omezování osobní svobody poddaných. Proti vzbouřencům bylo vysláno vojsko (i s děly) v čele se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu. Povstalci byli rozehnáni do okolních lesů.

24. října

V Praze došlo na sněmu (zahájen 28. září, na den sv. Václava) k uzavření tzv. smlouvy svatováclavské, jíž měly být ukončeny rozbroje mezi městy a šlechtou a nastolen mezi nimi dočasný mír. Smlouva: 1. stanovila zásadu, že měšťané mají být souzeni městskými soudy, šlechtici soudem zemským (právo vlastní jurisdikce); 2. přiznala městům právo třetího hlasu na zemském sněmu; 3. prohlásila všechny trhy ve městech za svobodné (otevřená zůstala otázka vaření piva mimo královská města).

Bez králova povolení došlo k sjednocení Starého a Nového Města pražského v jednu obec; do čela postaven purkmistr Jan Pašek z Vratu (podporován Lvem z Rožmitálu).

Mladoboleslavský lékař Mikuláš Klaudián vydal tiskem první samostatnou mapu Čech.

28. června

Kancléř Ladislav ze Šternberka odevzdal český kurfiřtský hlas při volbě nového císaře (Maxmilián 12. ledna 1519 zemřel) Karlovi, králi španělskému. Podle vídeňských úmluv z roku 1515 se nástupcem Maxmiliána měl stát král Ludvík Jagellonský, manžel jeho vnučky Marie. Ústupek krále Ludvíka měl být vyvážen Karlovým slibem, že pojme za manželku královu sestru Annu (slib nedodržel).

konec srpna

V Praze se konala synoda utrakvistického kněžstva, která byla prvním příznakem nastávajícího boje mezi konzervativním a radikálním směrem v utrakvismu.

během roku

Do Čech přicházejí první zprávy o kázání německého reformátora Martina Luthera; do Prahy přinesl informace z lipské disputace varhaník Jakub, písemný styk s Lutherem navázal týnský farář Jan Poduška a jeho střídník (pomocník) M. Václav Rožďalovský. Velmi brzy proniklo luterství mezi německé obyvatelstvo v českých zemích (Blatná, Kadaň, Trutnov, Děčínsko, Žatecko, na Moravě v Brně, Znojmě, Olomouci a Opavě) a také do Slezska (Vratislav) a Lužice (Žitava).

Hrabě Štěpán Šlik začal v Jáchymově razit proslulý stříbrný tolar (Joachimsthaler, rovnající se deseti grošům); od roku 1520 právo ražby přiznáno i zemským sněmem.

během roku

V Čechách vypukla (po velikonocích) epidemie moru (nejvíce zasáhla střední Čechy a Prahu v srpnu a září). V Praze jí podlehl (21. září) český humanista a právník Viktorin Kornel ze Všehrd, autor rozsáhlého právnického díla O práviech, súdiech i dskách země české knihy devatery, podávající obraz českého zemského zřízení.

Na mnoha místech jižních a západních Čech probíhaly mocné boje mezi městy a feudály motivované zejména hospodářskými rozpory. V Praze se konala 9. října t. r. společná porada královských měst, po ní následovaly vojenské akce (například městská vojska oblehla na podzim hrad Janovice u Klatov a ležela přes měsíc před touto pevností).

květen

Vůdce německé plebejské (radikální) reformace Tomáš Müntzer přijel do Čech (na pozvání univerzity), kde hodlal vybudovat 'říši bratrské rovnosti', jak o ní kdysi snili táborští chiliasté. Kázal v Betlémské kapli a jeho Výzva k Pražanům vyvolala útoky proti klášterům; nakonec byl nucen Prahu opustit (byl pro české kališníky příliš 'buřičský').

léto

Na šest tisíc uhlířů a poddaných na Kutnohorsku vtrhlo do okolních lesů, kde rozkopalo a zničilo všechny milíře.

28. března

Příjezd krále Ludvíka Jagellonského s královnou Marií Habsburskou (nedlouho po svatbě jeho sestry Anny s Ferdinandem) do Prahy (přes Moravu), aby: 1. urovnal spory mezi stavy; 2. pokusil se o obnovu královské autority a zabezpečení rozchváceného zboží komory (donutil některé věřitele k navrácení zastavených majetků a panství); 3. propustil ze služeb Zdeňka Lva z Rožmitálu a ostatní zemské úředníky (nejvyšším správcem České koruny jmenoval Karla Münsterberského, vnuka Jiřího z Poděbrad); 4. získal na sněmu přiznání berně (mj. i na válku s Turky).

Majitelem Krnovska se stal Jiří Ansbach Hohenzollern; země získala titul knížectví krnovské.

16. března

Král Ludvík byl donucen k odjezdu z Prahy (šlo o jediný jeho pobyt v Čechách za desetileté vlády) do Uher, kde začalo sílit nebezpečí tureckého vpádu. Zakrátko po králově odjezdu se Zdeněk Lev opět zmocnil vlády v zemi.

9. dubna

Král Ludvík se při návratu do Uher zastavil v Olomouci, zde na žádost moravských stavů potvrdil jejich privilegia a urovnal spory mezi pány a rytíři o obsazování městských úřadů; pánům připadly funkce maršálka (společného s Čechami), komorníka a sudího, rytířům pak úřady podkomořího, písaře a hofrychtáře (obdoba českého dvorského sudího). Moravští stavové naopak povolili králi mimořádnou berni na úhradu králových dluhů a na vojenskou výpravu proti Turkům.

podzim

Po smrti Petra z Rožmberka (9. října) se vyhrotil spor o dědictví rožmberské (Petr ustanovil v závěti za dědice velké části panství Zdeňka Lva z Rožmitálu). Tomu se vzepřeli jeho synovci, spor se rozrostl v politický boj, Čechy se znovu octly na samém pokraji občanské války.

Ctiborem Drnovským z Drnovic sepsáno nové zemské zřízení Moravského markrabství - Kniha Drnovská.

9. srpna

Násilný převrat v Praze, kdy se vlády ve městě zmocnil za pomoci Zdeňka Lva z Rožmitálu horlivý staroutrakvista Jan Pašek z Vratu (od 14. března t. r. byl primátorem městské rady). Přívrženci luterství byli z města vypuzeni, všichni měšťané museli přísahat na staroutrakvistické články (koncem října t. r. přijaty tzv. nové články, které odstraňovaly závěry hromničního sjezdu z konce ledna 1524, výrazně novoutrakvistického a v luteránském stylu). Zahájena čtyřletá diktatura starokališnického patriciátu a perzekuce luteránů v Praze.

3. února

Zdeněk Lev z Rožmitálu byl na sněmu českém opět uveden do funkce nejvyššího purkrabího (úřady byly vráceny i jeho stoupencům, kteří byli propuštěni roku 1522).

10. února

Na sněmu v Praze přijato ujednání o srovnání víry (sjednocení) mezi katolíky a utrakvisty; dohoda nalezla příznivý ohlas u královského dvora v Budíně.

20. května

Německá selská válka v sousedním Sasku zasáhla i Jáchymov, kde tisíce horníků zaplavily náměstí, zmocnily se radnice i Šlikova zámku nad městem. Povstání se rozšířilo i do dalších horních měst Slavkova a Krupky, k horníkům se připojili i sedláci ze širokého okolí. Hrabě Štěpán Šlik musel přistoupit na některé podmínky horníků a uznat jejich požadavky, vyjádřené v 35 bodech. Lidová povstání vzplála v roce 1525 i na jiných panstvích (sokolovském, kláštereckém, tepelském). Za malé ústupky se podařilo horníky uklidnit. Povstalí venkované byli krutě potrestáni.

29. srpna

Bitva u Moháče, v níž asi dvacetitisícová (uherská) armáda Ludvíka Jagellonského (české kontingenty i vojsko Jana Zápolského se zpozdily) byla po necelých dvou hodinách poražena zhruba padesátitisícovou tureckou armádou sultána Sulejmana I. Král Ludvík zde při útěku zahynul, aniž zanechal po sobě dědice trůnu. Turci měli otevřenou cestu do Uher, poplenili kraj až k Pešti a Ostřihomi (11. září vstoupili do Budína, město vypálili). Bitva znamenala konec vlády jagellonské dynastie a nástup Habsburků na český trůn. Rozpadla se česko-uherská personální unie (existovala od roku 1490).