Dobytí nového světa, vize „ušlechtilého divocha“, spor ve Valladolidu

Předkolumbovské kontakty s americkým kontinentem:

Vikingové:

První vikingské pokusy probíhali za pomoci nedokonalých plavidel, proto bylo možné cestu uskutečnit pouze přes ostrovy severního Atlantiku

978 - pokus o kolonizaci Grónska až druhý pokus byl úspěšný (Erik Rudý – 986)

Okolo roku 1000 dopluli k břehům S Ameriky - SV Newfounlandu - „Vínland“[1] – do roku 1020 proběhlo několik pokusů založit kolonii → selhaly (příliš vzdálené místo)

Zánik grónských kolonií:

Existuje teorie, že se Vikingové nedokázali přizpůsobit chladnému počasí a kvůli svému etnocentrismu nebyli ochotni přijmout materiální kulturu eskymáků

Genetická degenerace malé endogamní skupiny - kosterní nálezy ukázaly na zmenšení vzrůstu, ale nikoliv na degeneraci pružně reagovali na poptávku evropského trhu (z mrožích klů na tresky a rybí tuk), sledovali evropskou módu, měli vlastní politiku vůči králi

zprávy ještě z roku 1409 nevypovídají o něčem znepokojivém- hojné návštěvy rybářů a obchodníků z hanzovních měst, Angličané v Grónsku

přesné datum zániku není známo- pravděpodobně někdy v 16. stol. - víceméně dobrovolné opuštění Grónska

Další „údajní“ objevitelé Ameriky:

o        Velšský princ Madok (1170)

o        Paul Knutsson (1355)

o        Mikuláš z Lynnu – cestovatel (1360) → spis Inventio Fortunatae

o        Joao Vaz Corte Real (1474) → prý tehdy objevil Newfoundland

è     Většina z těchto legend vznikla až po roce 1492, jejich záměr byl prokazatelně účelový → vyzvednout podíl daného národa na objevení Nového světa → vznést požadavek na příslušný podíl kořisti. I přesto, že vypadají věrohodně, není možné je ověřit. Ale Vikingové tam byli.

Dobytí Nového světa

Geografické znalosti seveřanů se pravděpodobně uchovávaly jen v úzkém okruhu hanzovních námořníků ve Skandinávii. Jednalo se o nesourodé společenství kupců, námořníků a dobrodruhů.[2] Tato komunita vznikla z touhy po rychlém zisku, byla provázána rodinnými pouty a klanovou solidaritou. Podnikali odvážné rybářské výpravy za treskami, velrybím lojem, mrožími kly a výměnným obchodem do severního Atlantiku až na pobřeží Islandu a Grónska. Jelikož šlo o zisk, objevy jednotlivců se často kvůli soupeření tajili, proto není divu, že byly, až do ovládnutí zámořských výprav panovníky, zahaleny do závoje neurčitých zpráv a dohadů.

V době, kdy se těžiště evropského expanzionizmu přesouvalo ze Středomoří do Atlantiku, existovala zde flexibilní, rozvinutá a preadaptovaná  sociální základna, která tuto velkou historickou výzvu a příležitost nepromarnila.

Kryštof Kolumbus

Pocházel ze středně zámožné janovské rodiny. Roku 1477 provedl s portugalskými rybáři cestu za treskami na Sever, při které doplul až na Island. Seznámil se s lidmi jezdícími pravidelně do Grónska a vyslechl pověsti o Vínlandu → definitivně uvěřil v existenci země za oceánem. Kolumbus se výhodně přiženil do jedné z výše zmíněných námořnických komunit.

Kolumbova inspirace:

Paolo Toscanelli

Florentský lékař, kartograf a astrolog

Navrhoval Kolumbovi kratší, západní cestu do Indie vycházel z nepřesného, velmi zmenšeného Ptolemáiova odhadu rozměrů země

Pierre d’Ailly

Francouzský kardinál, který se účastnil Kostnického koncilu (Jan Hus)

Byl známý svými názory, že křesťané musí expandovat a evangelizovat svět

Jedním z hlavních motivů k expanzi bylo znovunalezení biblického ráje

Mikuláš Kusánský

Marko Polo → Milión

Kolumbovy pohnutky:

v      Tvrdil, že se snaží získat zlato pro křížové tažení a osvobození Jeruzaléma a že touží po obrácení velkého chána na víru.

o      Roku 1484 se obrátil na portugalského krále Jana II. s plánem na cestu do Indie, ten jeho návrh zamítl → Kolumbus přesídlil do Španělska.

o      1490 → kastilská královna Isabela jeho návrh odmítla → její poradci vycházeli z odhadů velmi blízkých skutečné vzdálenosti + západní cesta do Indie nebyla tolik atraktivní poté, co Bartolomeo Dias r. 1488 objevil cestu kolem Afriky.

o      pád maurského Granadského emirátu → ukončení sedmi set let přítomnosti muslimů na Pyrenejském poloostrově ukončeni reconquisty → podle pověsti mohla být bájná Antila v Atlantickém oceánu odkouzlena → Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský plavbu povolili a sepsali s Kolumbem smlouvu prohlašující, že se stane admirálem, guvernérem a místokrálem objevených zemí, bude se podílet na zisku a obdrží desetinu výtěžku ze vzácných nálezů.

o      3. srpna 1492 vyplouvají tři lodě: Santa María, Pinta, Niňa → 12. října spatřili pobřeží Nového světa

o      Při cestě zpět se Kolumbova loď Niňa dostala do bouří a mořského proudu, které ji vychýlily ze směru → přistáli v Lisabonu → Jan II., který jenž disponoval poznatky z cest po SZ Atlantiku (Real, …) nechtěl uvěřit tomu, co se Kolumbovi podařilo.

o      Portugalští právníci se pokusili argumentovat tím, že podle dohody z Alcácovasu, uzavřené v roce 1437 s Kastílií, náležejí země nalezené na západě Portugalsku.

o      Isabela a Ferdinand požádali o rozřešení sporu papeže Alexandra VI. Borgiu → výsledkem je:

Trodesillaská linie z roku 1494 → severojižní dělicí linie probíhající 370 mil západně od Kapverdských ostrovů → rozdělení mocenských sfér mezi Portugalci (Afrika, Indický oceán, Brazilské pobřeží) a Španěly (Nový svět vyjma Brazílie)

„předtím než byl svět objeven, byl rozdělen“

Při dalších výpravách se Kolumbus a jeho bratři příliš neosvědčili → byl zbaven svých slíbených hodností. Když roku 1504 zemřela Isabela, která nad ním držela ruku, již ani nebyl pozván ke dvoru, když se vrátil ze své třetí výpravy. Roku 1506 zemřel.

podnikl Florenťan a služebník rodu Medici Amerigo Vespucci dvě expedice podél pobřeží Jižní Ameriky. Ke zprávě určené Lorenzu Medicejskému a nazvané Novus Mundus připojil popis rozmanité místní fauny, flóry, přírodních podmínek a domorodců včetně jejich vzhledu, zvyků, náboženství a obřadů. Lotrinský duchovní M. Waldseemüler uznal proto za vhodné pojmenovat Nový svět právě podle tohoto muže.

Skutečně systematickou kolonizaci Nového světa zahájil roku 1502 Nicolás de Ovando → Kolumbův nástupce

Roku 1513 překročil Vasco Nunes de Balboa Panamskou šíjí a jako první Evropan spatřil Tichý oceán.

Fernando de Magellan uskutečnil v letech 1519-1522 myšlenku pocházející z díla Johna Holywooda De Sphaera Mundi, že zemi jde obeplout → kruh se uzavřel. Magellan ale cestu nedokončil, byl zabit při potyčce s tichomořskými domorodci.

Mýtus ušlechtilého divocha

Objev Nového světa zrodil jednu z nejproslulejších a nejodolnějších iluzí v dějinách Západu – mýtus ušlechtilého divocha. Jeho prvotním projevem byla bezpochyby fascinace „divochy“ u Kryštofa Kolumba: „Byli to ti nejkrásnější mužové a nejkrásnější ženy, jaké jsem doposud spatřil“.

Myšlení Evropanů bylo v údobí renesance a humanismu prostupováno nostalgií po ráji, vycházející z mýtu o dávném a zmizelém věku. Křesťanská literatura ve středověku oplývala imaginárními cestami do geograficky vzdáleného Ráje. V oblíbeném díle Kryštofa Kolumba Imago Mundi od Pierra d’Aillyho stálo, že pozemský ráj, o kterém hovoří knihy Geneze, se nalézá v mírném pásu v krajině za rovníkem. Dobytí Ameriky ztotožnili Kolumbovi následníci se znovunalezením původního rajského stavu lidského bytí. Ráj, ztracený po prvotním hříchu, se údajně zachoval v prostředí exotických krajin. Alexander Pope později prohlásil, že „na počátku byl celý svět Amerikou'. Čerstvá etnografická data a zkušenosti byly strukturovány kosmologickou vizí reality, která navazovala na archaickou tradici integrovanou do kultury středověku. Když Kryštof Kolumbus zaznamenal v deltě řeky Orinoko přítomnost sladké vody, byl přesvědčen, že zde ústí jedna z řek Ráje.

Spisovatel a folklorista Giuseppe Cocchiara (1904-1965) právem napsal, že „předtím, než byl objeven, byl divoch vymyšlen'.

Mnozí sekularizovaní raně novověcí svědci Kolumbových výprav nalezli zdůvodnění víry ve znovuzpřítomnění zlatého věku v textech antických autorů. Například básník Hesiodos mluvil o „zlatém pokolení“.

V západní tradici existovaly dva výrazné ideologické zdroje vize zlatého věku, jehož rysy byly přeneseny do prostoru Nového světa: křesťanský a antický. Obě vize pocházejí pravděpodobně ze společného archaického substrátu.

Mytopoetická kategorie „ušlechtilého divocha', jejímž prostřednictvím se Evropan snažil vidět „toho druhého', prakticky nikdy z antropologického myšlení nevymizela. Příroda, v jejímž lůně domorodci žijí, byla v romantismu pokládána za živel přirozené nevinnosti a rajské harmonie, od kterého se civilizace ke své škodě oddělila. Zákon o míru Irokézské federace mocně oslovil kvakery Williama Penna a byl pokládán za příkladný projev ducha „ušlechtilého divocha'. Slavné renesanci se mýtus těšil v Rousseauově a Chateaubriandově díle; jeho stopy nalezneme ve spekulacích romantiků a novoromantiků, v degenerativní teorii „pramonoteismu' Andrewa Langa a Wilhelma Schmidta, v raných knihách Margaret Meadové nebo ve specifické Eliadově „archaické ontologii'.

„Mýtus ušlechtilého divocha' bezpochyby promlouval ústy chiapaského biskupa Bartolomé de Las Casase, který hájil indiány proti silám praktického zájmu, instrumentalizujícím a desakralizujícím domorodý svět.

Pád Říše Aztéků

Mezoamerické historické momentky:

ª      Mezoamerika je jedno z ohnisek neolitické revoluce → zemědělský typ subsistence zde vznikl již někdy 8000-7000 př. Kr. – Olmékové → ty sehráli při vytváření prvotní civilizace podobnou iniciační roli jako Sumerové v Mezopotámii nebo Číňané v JV Asii.

ª      Již 100 let př.n.l. vzniklo bájné olmécké město Teotihuacán, které se rozkládalo na 20 čtverečních kilometrech a bylo obýváno přibližně 150 000 – 250 000 obyvateli. Z urbanistického, architektonického a uměleckého hlediska bylo vrcholem dosavadního vývoje v oblasti a pravděpodobně bylo centrem mocné říše. Toto město zaniklo okolo roku 730 n.l.

ª      Období před 8. st. n.l. je označováno za klasické a následující bylo pojmenováno postklasické.

ª      Mezi další významné skupiny pohybující se v oblasti Mezoameriky patřili např. Mayové, Zapotecové, Mixtékové, Toltékové, …

Aztékové:

Roku 1325 se Aztékové usadili na nehostinném vnitrozemském ostrově Tenochtitlánu. Jejich vojenské zkušenosti jim umožnily prosadit se proti ostatním městským státům a povýšit na důležitou regionální mocnost. Utvořili trojspolek s městskými státy Tetzcocem a Tlacopánem → s úspěchem se postavili Atzcapotzalcu, který byl v oblasti hegemonem a původně byl s Aztéky v alianci. 1450-1454 postihl Mexické údolí obrovský hladomor, který ve svých důsledcích vedl k rozsáhlé dobyvačné válce vedené trojspolkem proti sousedům. Na počátku 16. st. již aztécký Tenochtitlán svým dvěma spojencům jednoznačně dominoval.

Aztékové vytvořili silně centralizovaný hierarchicky uspořádaný stát čítající asi dvanáct miliónů obyvatel s rozsáhlým byrokratickým aparátem, jehož součástí byli nemilosrdní výběrčí daní. Porobená území byla rozčleněna do provincií, které měly povinnost odevzdávat trojspolku tribut; dohlížely na ně dislokované aztécké vojenské posádky. V době příchodu Španělů měl Tenochtitlán přibližně 100 000 obyvatel.

Společenské uspořádání:

panovnická rodina

příslušníci dědičné šlechty - pipiltin → vysoké správní funkce

široké vrstvy prostého lidu - sdružování v příbuzenské klany

otroci a sloužící

masové rituální obětování válečných zajatců (pouze v roce 1510 bylo údajně obřadně usmrceno 50 000 lidí)

Hernando Cortéz

nedostudovaný právník, do Nového světa dorazil v 19 letech

postavil se do čela expedice do nitra Mexika – 1519

bezohledný a nesmírně obratný válečník

Pád říše:

V době, kdy se Španělé objevili se měl podle mýtu navrátit velký toltécký král → kultovní hrdina Quetzalcóatl (Opeřený had) aby převzal říši → byl popisován jako božstvo vysoké postavy, světlé pleti a s plnovousem příchod Španělů udělal na panovníka Montezumu velký dojem rozhodl se domnělé bohy usmířit a přimět k odchodu lidskými oběťmi (to na Španěly zapůsobilo spíše negativně)

o        Cortéz měl ku pomoci tlumočníky a něco jako „poradce pro indiánské záležitosti“ indiánku Malinche (Doňa Maria) zjistil že v Mexiku existuje téměř všeobecná nespokojenost s aztéckou nadvládou (vymáhání zajatců pro krvavé oběti a kruté vymáhání daní). Díky tomu nalezl spojence mezi porobenými kmeny.

o        Dostali se do hlavního města, kde byli panovníkem přijati jako bozi. Snaha paralyzovat zajetím jejich panovníka Montezuny nevyšla, jelikož nebyl výlučným panovníkem. Montezuma měl na starosti vnější vztahy hlavního města, zatímco jeho bratr se staral o vnitřní záležitosti.

o        Obléhání španělských pozic ve městě → beznadějná situace → zajatý Montezuma měl uklidnit svůj lid → byl zabit. Následovala „smutná noc“, kdy bylo mnoho coquistadorů pobyto → tajný útěk z města → střet s aztéckou armádou → Cortézův nečekaný výpad indiány zaskočili a ti byli následně poraženi. Toto vítězství znamenalo psychologický obrat ve válce.

o        Většina mexických indiánů se přidala na stranu Cortéze

o        Posílený Cortéz (600 Španělů a asi 50 000 indiánů) obléhal po tři měsíce Tenochtitlán a 13. srpna 1521 se zbytky Aztéků vzdali.

Pád Říše Inků

velehory s pralesní nížinou

kultivace půdy možná jen díky závlahovému systému → od cca 2000 př. Kr.

žádná komplexní říše, spíše městské státy

Inkové:

Slovo „inka“ původně označovalo vládce, který byl pokládán za syna slunce případně za jeho  pozemskou inkarnaci.

Inkové → jeden z řady kočujících kmenů, který přišel do údolí Cuzca v pol. 13.st.

Společnost členěna na klany. Věřili v původ ze společného předka.

Členili se na horní a dolní polovinu → dualizmus se projevoval jak v rituálech, tak v politickém řádu.

Od 15. století zahájili Inkové expanzi jejich říše se rozprostírala od dnešní Kolumbie a Ekvádoru na severu až po severní Chille na jihu.

Výstavba měst a silnic, neznali písmo a kalendář a chronologie byly vyvinuty mnohem méně než v Mezoamerice.

Sociální systém Inků založený na přerozdělování vzbudil ve své zidealizované podobě obdiv evropských utopistů, osvícenců a socialistů.

Pád říše:

V době Pizzarova příchodu byla říše ponořená do bojů o trůn. Král Athapulka Španěly podcenil. Poté co byl pozván do španělského ležení byl zajat. Jako výkupné žádal Pizzaro obrovské množství zlata a stříbra a přesto že výkupné obdržel, byl Athapulka v zinscenovaném procesu popraven. Téměř všichni indiáni se postavili za svého vládce, ale převážně rolnická armáda Inků nebyla schopná Španělům příliš vzdorovat. Definitivní porážka r. 1572

Idea inckého státu přetrvala nejen v utopické a socialistické tradici západní vzdělanosti, ale i v kolektivní paměti obyvatelstva And. Do čela největšího indiánského povstání v dějinách Peru v roce 1780 se postavil muž, který přijal jméno posledního inckého panovníka Tupaca Amarua.

Socioekonomický Rozvrat Indiánské Civilizace

16. století → dramatický pokles nativní populace neštovice, spalničky, respirační choroby, malárie, zotročování, válka. Příčiny „velkého umírání“ nespočívaly pouze ve slabosti fyzické imunity indiánů, ale především ve zhroucení domorodého socioekologického systému.

Mezoamerika → před příchodem evropanů existovalo vysoce organizované, vyspělé a intenzivní zemědělství x nevyspělé technologie (nebyla tažná zvířata, pluh, kolo). Rozmanité přírodní podmínky zásobování prostřednictvím obchodní sítě a redistribuce organizovaná státem.

Inkové → dopravní vodní síť, zemědělství založeno do velké míry na přerozdělování (2/3 odevzdávány panovníkovi a bohům)

Evropský způsob subsistence obohacený o některé místní plodiny zhroucení původního socioekologického systému, který spočíval na odlišném typu subsistence, degradace zavlažovacích kanálů a umělých teras a nakonec i dramatický demografický pokles obyvatelstva, jehož podvýživa z něj učinila snadnější oběť nových chorob.

Před objevením Ameriky žilo v S a J celkem přibližně 80 miliónů indiánů, sto let poté jich bylo asi 10 miliónů.

Směna chorob byla obousměrná → „neapolská“=francouzská“ nemoc syfilis pravděpodobný import z Ameriky. Syfilis byl pro Evropu velice dramatickou zkušeností, která v mnohém ovlivnila západní mentalitu. Někdy se spojuje s čarodějnictvím. Od 16. a 17. st. je čarodějnictví považováno za realitu (obcování s ďáblem, sabaty) → kriminální čin, jeden ze dvou obviněných byl upálen. 1. velká epidemie syfilis → potřeba nějakého vysvětlení → čarodějnictví se hodilo, jelikož pacienti byli časem celkem mimo sebe.

„Století Conquistadorů“

Jeden fr. historik tak nazval první pol. 16. stol. Dobytí Nového světa Španěly bylo především svatou válkou → pokračování reconqisty:

v      Dějiny Ameriky musí být proto čteny stále jako dějiny velkého pohybu západního náboženství a jeho křížového taření.

v      Ospravedlnění koloniální politiky se opíralo o tezi, že odpor domorodého obyvatelstva proti šíření křesťanství a španělské nadvládě je důvodem k vyhlášení spravedlivé války.

Conquista:

Vesměs muži z lidu vedeni nižší aristokracií, kteří do Ameriky přišli velmi mladí (15-20 let).

V jistém smyslu založená na „soukromém podnikání“ conquistadorů → individuální výboje za účelem získání kořisti a slávy výpravy byly předem domluveny mezi kapitánem a obchodníkem nebo bankéřem, který výpravu kapitálově zaštítil. Teprve po skončení expedice vstoupila do podniku královská moc(1/5 ze zisku).

Za vítězství požadovali conquistadoři totéž co účastníci reconquisty - kořist, půdu a titul.

encomienda- pravidlo evropského feudálního systému, v jehož rámci král jako suverén přiděloval léna svým vazalům

encomender vybíral daně ve svých vesnicích (zajišťovali místní domorodí náčelníci)

Španělský úspěch v 16. století spíš politický než vojenský → obsazení center, ale problémy s pronikáním do méně komplexních společností.

Ostražitost ze strany krále → obavy z bohatnoucí šlechty.

Evangelizace Nového světa

Bez evangelizace by conquista ztratila legitimitu (to bylo i podmínkou papežské buly Inter Caetera) → to navodilo eschatologický tón a vědomí, že jsou vykonavateli vůle Prozřetelnosti. Přicházejí zástupy vzdělaných misionářů → františkáni, jezuité, dominikáni + o sto let později evangelíci. Po seznámení s domorodým obyvatelstvem a jeho náboženstvím názory že indiáni už jednou evangelizováni byli a to svatým Tomášem, nebo že se jedná o ztracené kmeny izraelské. Misionáři se snažili sladit obsah evangelia s porozuměním lokální zkušenosti a kolektivní paměti svébytná synkreze → směs křesťanského pojetí času s ekologickými odkazy předkřesťanské tradice.

Rozpor zájmů katolické církve (evangelizace) s mocenskými nároky  conquistadorů (maximalizace využití lidských i přírodních zdrojů) 1524 snaha snížit indiány na úroveň zvířat → chybí jim duše. Na straně domorodců byl nejaktivnější dominikánský řád.

Bartolomé de Las Casas a spor ve Valladolidu

Bartolomé de Las Casas

Bývalý příslušník třídy conqistadorů. V Americe byl od roku 1502 a jako většina ostatních tam zbohatl → vlastnil doly a velké množství indiánských otroků. 1512 vstoupil do dominikánského řádu a radiálně přehodnotil svůj dosavadní životní postoj stal se obhájcem práv indiánů a veřejně se zřekl všech svých indiánských otroků. Základní ideou jeho díla je zvláštní duchovní poslání Španělska při pacifistické evangelizaci Nového světa. Conqustadoři tuto povinnou duchovní péči, která jediná ospravedlňuje dobytí Ameriky, nahradili brutalitou a vykořisťováním.

Vyžádal si audienci u Karla V., pro kterého bylo výhodné zabránit vzniku bohaté a nezávislé třídy v Americe → výhodné rozštěpení na dvě izolované vrstvy: Evropany a indiány. Svou první audiencí však nedosáhl žádných výsledků.

Zvěst o jeho úsilí se donesla k papeži Pavlu III., který ve své bule označil praktiky conquistadorů za „dílo Satanovo“ a indiány označil za skutečné lidské bytosti. V další bule vzal indiány vysloveně pod ochranu církve.

Kolem roku 1538 byl Las Casas jmenován biskupem v jihomexickém Chiapazu, z čehož vyplýval značný politický vliv. V roce 1542 uveřejnil proslulých Dvanáct důvodů proti systému encomiendy.

na základě Las Casasovi zprávy Karel V. vydává Nové zákony:

otroctví indiánů bylo oficiálně zrušeno a domorodci tak byli ekonomicky odděleni od conquistadorů

nevydání povolení k dalším záborům půdy

přidělené úděly mohou být kolonistům odebrány a nejsou dědičné

→ conquistadoři se sjednotili proti boji proti Novým zákonům → ty byly následujícího roku zmírněny

1552 vyšla kniha nejjasněji obsahující Las Casasův odkaz: Krátká zpráva o zputošení Západoindických zemí

Juan Ginés de Sepúlveda

výzanamný humanista a znalec Aristotela

vydává polemiku s Novými zákony → Nový demokrat neboli O spravedlivých důvodech války vedené proti Indiánům

Las Casa požádal Krala V. o svolání shromáždění předních teologů, právníků a členů královské rady do Valladolidu, aby prokázalo neoprávněnost Sepúlvedových tezí a stanovilo závazná pravidla koloniální politiky.

Teze Las Casase:

vize pacifistické evangelizace světa

západ je povinen spasit lidstvo prostřednictvím velkého misijního díla

západní kultura pro něj není nejvyšší hodnotou → jeho vize křesťanské civilizace je velmi univerzalistická → základ kulturního relativismu

křesťanská idea rovnosti všech lidí

indiány představil ve světle vize „ušlechtilého divocha“ → Zlatý věk, ctnostné a krásné duše, mimořádná rozumová schopnost

Las Casas pronesl řeč trvající tři dny a spočívající v doslovném čtení 550 stránkového spisu (citoval Pavla III., Isabelu Kastilskou a Karla V.)

Teze Sepúlvedovy:

duch pragmatického podnikání

vyšší výkonností a vojenskou převahou zdůvodňuje mocenské nároky Západu

imperialista → Západ pro něj znamená vyšší hodnotu než křesťanství

zvláštní historické poslání Španělska ve zcivilizování „barbarského světa“

jako čtenář Aristotela zastával hierarchický pohled na lidskou společnost

„Španělé jsou těmto barbarům nadřazeni po stránce rozumu a obratnosti, udatnosti a lidskosti, tak jako dospělí jsou nadřazeni dětem a muži ženám.“

Rada definitivní verdikt nevyslovila, ale Sepůlvedovo pojetí čisté technologie moci „mimo dobro a zlo“, založené na výsadním hierarchicky nadřazeném postavení Evropanů (a naznačeném polyfyletickém původu lidstva), však přijato nebylo. Jeho spisy byly zakázány.

Následkem bylo zastavení  genocidy indiánské populace a integrace indiánů do rodící se koloniální společnosti.

Franciosco de Vitoria

Nezávisle na Las Casasovi se problémem Nového světa zabývá v legislativní oblasti. Odmítl platnost smlouvy v Tordesillasu. Vymezil práva, která dovolují vést svatou válka a intervenovat proti místním barbarským zákonům. Přiznává lidu suverenitu a právo disponovat s vlastním osudem, právo odmítnout svého vládce (jako Indiáni odvrhli tyranii Aztéků a přiklonili se ke Španělům).

„černá legenda“

Jejím duchovním otcem se stal Las Casas

Opírá se o fenomén „velkého umírání“, jež dramaticky postihlo indiánské populace po příchodu Španělů

Humanistický soucit s osudem indiánů byl při šíření legendy pravděpodobně jen druhořadý

Velmocenská politika španělských Habsburků, jejich nemilosrdný protireformační postup a válka ve Flandrech vzbudily odpor nejen v protestantských státech, ale i ve Francii a Itálii, a postavil proti Španělům vlivné humanisticky zaměřené vrstvy. To vyústilo ve stereotyp pyšného, krutého a chlípného Španěla (nakažen maurskou nebo židovskou krví