Dwight D. Eisenhower

Dwight David Eisenhower se narodil 14. října 1890 v Denisonu v Texasu. Krátce poté se přestěhoval do Abilene ve státě Kansas, kde také vyrůstal. V letech 1911-1915 vystudoval s ne příliš přesvědčivými výsledky vojenskou akademii ve Westpoint. Poté sloužil ve výcvikové tankové jednotce. Zde se seznámil s mužem, který ho pak doprovázel v celé druhé světové válce, Geogem Pattonem.

Po první válce sloužil několik let u pěchoty. Od roku 1922 se pohyboval ve štábních funkcích. V roce 1933 to dotáhl na pobočníka náčelníka štábu pozemního vojska. V roce 1935 se přesunul na Filipíny, kde působil ve štábu generála MacArthura a pomáhal vytvořit filipínskou armádu. Nutno konstatovat, že zejména tedy díky MacArthurovi, se společná americko-filipínská vojska v pozdějším boji o Filipíny příliš nevyznamenala. V roce 1939 se Eisenhower vrátil do Spojených států.

Začátek nové války

7. prosince 1941 byla Japonci bez vyhlášení války napadena hlavní americká tichomořská základna Pearl Harbor. Den poté vyhlásily USA Japonsku válku. Hlavní otázkou nyní bylo, jak se Spojené státy zachovají vůči Německu. Americké veřejné mínění si žádalo válku pouze s Japonskem. Hrozilo tedy Velké Británii obrovské nebezpečí, že zůstane v Evropě bez americké podpory. Situaci však záhy vyřešili Němci, když 11. prosince vyhlásili USA válku.

Eisenhower v té době stále pracoval ve štábu pozemní armády pod vedením generála Marshalla. Ten si jej také na začátku roku 1942 vybral do funkce šéfa operačního oddělení americké armády. Zde pak předložil plán na spojenecké vylodění ve Francii. To se nakonec ukázalo jako velmi předběžné. O něco později byl Eisenhower jmenován do funkce velitele expedičních vojsk USA v Evropě. Začátkem srpna 1942 se stal velitelem spojeneckých vojsk pro vylodění v severní Africe (operace TORCH).

Velitelem obojživelných operací

8. listopadu 1942 se spojenecká vojska vylodila v Cassablance, Oranu a Alžíru. Eisenhower se zde ukázal být dobrým diplomatem, když do čela vyloďujících se vojsk postavil americké vojáky. Pro bránící se vichistické Francouze nebyli Američané jednoznačnými nepřátely, a proto zde existovala reálná naděje, že nebudou klást příliš tuhý odpor. Tato představa se ukázala být ve většině případů správná. S příchodem Britů však došlo k prvním větším srážkám. Nejvíce se zde činili pochopitelně francouzští námořníci, kteří nezapomněli na masakr jejich loďstva v Mers-el-Kebíru z 3. července 1940. 11. listopadu 1942 však vydal francouzský admirál Darlan svým vojákům rozkaz k zastavení bojů.

Německá reakce byla velmi rychlá a prakticky ihned začali Němci do Afriky přivážet posily. Američané se pokusili chvatně vpadnout do Tuniska, ale jejich improvizovaný útok neuspěl. Situace se pak na čas uklidnila. Protože spojenci nejevili chuť k dalšímu postupu, převzali do svých rukou iniciativu Němci. Polní maršál Erwin Rommel ('Liška poště') se rozhodl k překvapivému úderu na americké jednotky bránící průsmyk Kasserine a začátkem února zaútočil. Američané utrpěli velké ztráty a byli nuceni se stáhnout. Ani Rommel neměl dostatek sil k dalšímu útoku.Vybojoval však své první vítězství a zároveň poslední vítězství nad Američany v severní Africe. Krátce nato byl z Afriky odvolán a na jeho místo byl dosazen generál von Arnim. Ten se zoufale bránil spojeneckým útokům až do 13. května 1943, kdy vojska osy kapitulovala. Vzhledem k absolutní převaze spojenců na zemi, ve vodě i ve vzduchu to příliš veliký úspěch spojenců nebyl. Původně se očekávalo, ze porážka německých vojsk bude otázkou pouze několika týdnů!

Na konferenci v Cassablance v lednu 1943 bylo jako další krok k porážce Německa rozhodnuto o obsazení Sicílie. 10. července 1943 se spojenecká vojska pod Eisenhowerovým velením na Sicílii vylodila. K vylodění na Sicílii (HUSKY) byly určeny 7. americká armáda (gen. Patton) a 8. britská armáda (gen. Montgomery). Postup spojenců však byl příliš pomalý. Hlavní cíl, město Messina, kapitulovalo až v polovině srpna. Dobytí Sicílie sice bylo nesporně spojeneckým úspěchem, pomalý postup však dovolil německému veliteli ve středomoří maršálu Kesselringovi stáhnou německá vojska messinskou úžinou do jižní Itálie. To se pak ukázalo být velikým strategickým pochybením spojenců.

Místem dalšího spojeneckého úderu se měla, přes protesty Američanů, stát jižní Itálie. Američané, zejména generál Marshall, upřednostňovali přímý útok na Francii. Nakonec se však museli smířit s oddálením otevření druhé fronty na rok 1944 a v roce 1943 vzít zavděk pouze vyloděním v Itálii. Generál Marshall musel ustoupit, přesto však na konferenci ve Washingtonu v květnu 1943 Brity varoval. Při svém projevu mimo jiné uvedl: 'Je třeba připomenout, že v severní Africe relativně malé německé síly vytvořily vážný faktor ve zpoždění našich operací. Jestliže se Německo rozhodne podpořit Itálii, může to způsobit, že zamýšlené operace budou nesmírně obtížné a časově náročné.' Mělo se ukázat, že měl naprostou pravdu.

25. července 1943 byl svržen italský diktátor Mussolini. Nový italský premiér Badoglio byl ochoten se spojenci spolupracovat. Již 3. září podepsal italskou kapitulaci. Zveřejněna byla však až 8. září.

Návrat na evropskou pevninu zahájily jednotky britské 8. armády pod velením Montgomeryho vyloděním v jihoitalské Kalábrii (BAYTOWN) 3. září 1943. Montgomeryho postup však byl nesmírně pomalý a napomohl pozdějšímu masakru Američanů při vylodění u Salerna (AVALANCHE) 9. září.

Německá reakce byla velice rychlá. Jakmile se dověděli 8. září o italské kapitulaci, zahájili okamžitě odzbrojení italských jednotek a přísun dalších německých divizí do Itálie (operace ACHSE). O den později pak připravili Američanům krvavou lázeň u Salerna. Málem se jim podařilo zahnat vyloděné americké jednotky zpět do moře. V nouzi nejvyšší však zastavila německý útok palba z bitevních lodí podporujících vylodění. (Jak se později ukázalo, nebyl to jediný případ, kdy palba lodí zachránila americké jednotky před zničením.) Americké vylodění u  Salerna bylo podpořeno i britským výsadkem v přístavu Taranto (operace SLAPSTICK).

Přes všechny komplikace se Američanům podařilo postupovat a začátkem října obsadili Neapol. Za ní však čekala další překážka - Gustavova linie. Vynikající obranná linie, na které spojenci později vykrváceli.

To však již nebyla Eisenhowerova starost. Ten byl v prosinci 1943 povolán do Velké Británie, aby se podílel na přípravách vylodění ve Francii (OVERLORD). A tak zatímco spojenecká vojska neúspěšně atakovala Gustavovu linii, nepomohl ani výsadek v týlu nepřítele u Anzia (také byl uhájen pouze díky podpoře palby válečných lodí), připravoval Eisenhower útok na Hitlerovu 'Pevnost Evropa'.

Boje v západní Evropě

Dne 6. června 1944 konečně nastal 'Den D' a Eisenhower dal rozkaz k zahájení operace OVERLORD. Americká 1. armáda (gen. Bradley) a britská 2. armáda (gen. Dampsey) sdružené do 21. skupiny armád pod velením Montgomeryho se vylodila na pěti normandských plážích. Po počátečních úspěších se však postup spojenců prakticky zastavil. Nový impuls přinesl až příchod generála Pattona koncem července 1944. V srpnu pak byly spojenecké jednotky reorganizovány. Významný byl zejména příchod Pattonovy třetí armády.

Již od bojů na Sicílii však byl postup spojenců charakterizován neustálým bojem mezi Pattonem a Montgomerym. Od 1. září 1944 byl Eisenhower nucen jim opět dělat arbitra. Byl totiž jmenován velitelem spojeneckých pozemních sil v Evropě. Byl zastáncem postupu na široké frontě. Zde se však jeho představy střetávaly s nesouhlasem Montgomeryho i Pattona. Oba byli zastánci postupu na úzké frontě, ovšem každý na té své části fronty. Montgomery chtěl do Holandska, Patton do Alsaska. Eisenhower byl nucen dát zelenou Montgomerymu a jeho plánu na překročení mostů na dolním Rýnu ve městech Nijmegen a Arnhem. Akce nesla krycí název MARKET-GARDEN a měla podle Montgomeryho ukončit válku do konce roku 1944. Skončila však krutou porážkou spojenců. Tento naprostý debakl znamenal oddálení dalšího postupu.

V listopadu 1944 narazili spojenci na další větší překážku po zdolání Atlantického valu - Siegfriedovu linii. Po několika vesměs neúspěšných pokusech se postup opět zastavil. Chvíli klidu a nepřízeň počasí využili Němci. 16. prosince 1944 zahájil polní maršál von Rundstedt německou zimní ofenzívu v Ardenách (operace WACHT AM RHEIN). Cílem bylo bleskurychlým postupem dojít až do Antverp a vrazit klín mezi spojenecká vojska na severu a jihu. Akce však nakonec skončila německou porážkou. Ztroskotala zejména na nedostatku pohonných hmot a naprosté spojenecké nadvládě nad vzdušným prostorem.

Konec války

Poté se již spojencům otevřela cesta do Německa. V březnu 1945 Američané překročili Rýn u Remagenu. 25. dubna se setkali Američané s Rusy na Labi u Torgau. Americká vojska pak zahájila útok do Českolovenska a Rakouska. 6. května 1945 osvobodila vojska V. sboru Pattonovy 3. armády Plzeň. 7. května 1945 podepsal v Remeši německý náčelník operačního štábu OKW generálplukovník Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci. O den později válka v Evropě definitivně skončila.

Poválečné mezidobí

Po válce Eisenhower v Evropě zůstal. Stal se velitelem okupačních vojsk USA v Německu. Přestože bylo Německo poraženým nepřátelským státem, uvědomoval si důležitost demokratizace poměrů v Německu, a proto se snažil nepřistupovat k Německu jako vítěz k poraženému, ale snažil se ulehčit poraženému státu jeho nelehkou pozici. Dlouho ovšem v této funkci nevydržel a v listopadu 1945 byl jmenován náčelníkem štábu pozemního vojska. Vystřídal tak generála Marshalla (byl jmenován vyslancem v Číně). Tam sloužil Eisenhower až do října 1948. Poté se nakrátko stal dokonce rektorem Columbijské univerzity v New Yorku. Zůstal tak načas mimo armádu.

V dubnu 1949 vzniklo NATO. Zpočátku stál Eisenhower mimo. 17. září 1949 byla v rámci NATO založena Severoatlantická rada (NAC), jejímiž členy se stali ministři zahraničí členských států aliance. Na zasedání NAC 19. prosince 1950 bylo rozhodnuto o vytvoření funkce Hlavního velitele spojeneckých vojsk v Evropě (SACEUR). Do této funkce pak byl jmenován Dwight Eisenhower. Vykonával ji do června 1952. Poté již definitivně odešel z armády.

Prezidentem USA

Po jeho odchodu z armády se rozhořel mezi republikány a demokraty „boj o Eisenhowera“, neboť obě strany jej chtěly jako svého kandidáta v nadcházejících prezidentských volbách. On se nakonec rozhodl pro republikány. Ani mezi nimi však nenašel stoprocentní podporu. Řada konservativců by na místě prezidenta raději viděla vůdce republikánský senátorů Roberta Tafta. Eisenhower se tak během kandidatury za republikány musel opírat o přízeň vlivného senátora McCarthyho. Přestože Eisenhower nesouhlasil s jeho „honem na čarodějnice“, byl na jeho podpoře závislý. To se naplno ukázalo při Eisenhowerově projevu přijímajícím kandidaturu. V tomto projevu se chtěl Eisenhower pozitivně zmínit o generálu Marshallovi. McCarthy však právě útočil na armádní špičky. Eisenhower tedy Marshalla vynechal. Mccarthyho sice nakonec jeho boj proti všem zničil a samoregulační mechanismy americké demokracie ukázaly svou sílu, Eisenhowerův postoj se však stal velkou skvrnou na jeho profilu.

4. listopadu 1952 porazil Eisenhower ve volbách demokratického protikandidáta Stevensona rozdílem více než šesti milionů hlasů. Pro voliče znamenal Eisenhower velkou osobnost, navíc slyšeli i na Ikeovo hlavní heslo voleb – „Půjdu do Koreje“.

20. ledna 1953 složil inaugurační slib a byl uveden do nové funkce. Spolu s ním i nový viceprezident Richard Nixon. Uvnitř republikánské strany stál Eisenhower mezi oběma křídly. Nepřidal se přímo ani k liberálnějšímu ani radikálně konservativnímu křídlu. Sám sebe označoval za „dynamického konservativce.“

Ve vnitřní politice si počínal velmi konservativně. Jeho administrativa byla plně provázána s největšími americkými koncerny (např. General Motors). Stavěl se tvrdě proti veškerým regulacím, proti kontrole mezd a cen, které byl nucen zavést Truman. Jeho politika spočívala v „moderním republikanismu“. Jako představitel liberálních ekonomických principů prosazoval vyrovnaný rozpočet a snižování daní.

První polovina 50. let byla ve znamení ekonomického růstu zapříčiněného poválečnou konjunkturou. Ve svém druhém volebním období, poté co v roce 1956 opět porazil Stevensona, se však začínaly projevovat vážnější ekonomické problémy. Růst hospodářství stagnoval a rostla nezaměstnanost. I proto Američané při dalších volbách, v roce 1960, dali přednost nové tváři J.F. Kennedymu před viceprezidentem R. Nixonem.

Zahraniční politika

V zahraniční politice se stavěl za americkou angažovanost při řešení mezinárodních problémů. Svůj hlavní slib, ukončení korejské války, splnil ještě v létě prvního roku v úřadu – 27.7. 1953 bylo podepsáno příměří.

V americké zahraniční politice se jako nejviditelnější politik prezentoval ministr zahraničí J.F. Dulles. Silně nábožensky založený a byl přesvědčen o výsadní roli USA ve světě. Byl stoupencem ráznějších řešení problémů. Proti dosavadní Trumanově doktríně „zadržování komunismu“ stavěl „zatlačování“a „balancování na pokraji války“. Nebyl příliš oblíben mezi Brity a Francouzi, ale velmi vysoko byl hodnocen německým kancléřem Adenauerem. Nebyl tak naivní, aby věřil v možnost vojenského osvobozování zemí komunistického bloku. Věřil však ve zhroucení tohoto bloku zevnitř. Proto velmi podporoval Tita a jeho odtržení od Stalina, proto podporoval protikomunistickou propagandu, reprezentovanou zejména vysíláním stanice „Svobodná Evropa“.

Eisenhowerova politika vedla k několika menším konfliktům. V roce 1954 souhlasil s akcí CIA v Guatemale. Zde se podařilo svrhnout levicovou vládu Guzmána Arbenze.

V roce 1956 se prohloubila krize na Blízkém východě. Egypt v červenci znárodnil Suezský průplav kvůli nutnosti financovat výstavbu Asuánské přehrady. Británie a Francie, s pomocí Izraele, podnikly útok. Eisenhower se odmítl k akci připojit a dokonce společně se SSSR hlasoval proti svým spojencům v NATO v OSN. Eisenhower nehodlal jasným protiegyptským stanoviskem vehnat arabské národy do náruče SSSR.

Ve stejné době vrcholila i krize uvnitř východního bloku. Maďarské povstání bylo krvavě potlačeno. Svobodná Evropa sice slibovala pomoc, ta se však nedostavila. Krize potvrdila rozdělení sfér vlivu. Možnosti Eisenhowerovy administrativy byly omezené, jejich angažovanost v Maďarsku mohla vyvolat všeobecný konflikt. Co je však neodpustitelné je fakt, že se USA v maďarské záležitosti neangažovaly na půdě OSN. Jinými slovy, že nespojily protibritské hlasování o Egyptě s hlasováním o situaci v Maďarsku.

Po ukončení suezské krize Eisenhower přislíbil v lednu 1957 hospodářskou i vojenskou pomoc všem blízkovýchodním národům. Toto vešlo do historie jako „Eisenhowerova doktrína“. Použita byla již v roce 1958, když o pomoc požádal libanonský prezident Chamoun. Za podpory USA (a Velké Británie, která zasahovala v Jordánsku) se situace v oblasti dočasně stabilizovala.

Eisenhower se také snažil posílit vojenské aliance, zejména NATO. Jeho snaha byla korunována v roce 1955, kdy byla do NATO přijata SRN. Eisenhower se odmítl vojensky angažovat ve Vietnamu ve prospěch Francouzů. Byl však ochoten, na naléhání Dullese, podporovat vznik vojenských paktů. Proto se v září 1954 zrodilo SEATO, jejímiž členy se staly Austrálie, Filipíny, Francie, Nový Zéland, Pákistán, USA a Velká Británie.

I přesto se však chtěl Eisenhower prezentovat více jako mírotvůrce. Kromě ukončení konfliktu v Koreji a odmítnutí podílet se na konfliktu v Indočíně i suezské krizi, předložil program „Atomy pro mír“, usiloval o omezení počtu jaderných zbraní.

Po Stalinově smrti se snažil v rámci „osobní diplomacie“ více komunikovat se SSSR. Došlo k „oteplení“ vztahů mezi oběma velmocemi. Vše bylo korunováno konferencí v Ženevě v létě 1955. Někdy se v této souvislosti hovoří o „duchu Ženevy“ či „iluzi tání“.

Toto „oteplení“ vztahů však nevydrželo dlouho. V roce 1958 sovětský vůdce Chruščov naznačil možnost předání okupačních závazků ve východním Berlíně komunistické vládě NDR. Začala tak další berlínská krize, která vyvrcholila stavbou berlínské zdi.

Další jednání s Chruščovem však pokračovala. Na již zmíněné konferenci v Ženevě odmítl Chruščov Eisenhowerův návrh na „otevřené nebe“, tedy možnost průletu průzkumných letadel nad územím protivníka kvůli vzájemné kontrole. Přestože rozporů bylo dost, pozval americký prezident sovětského vůdce na návštěvu Spojených států. Oba státníci se pak sešli ve venkovském sídle amerických prezidentů Camp Davidu v září 1959. Eisenhower tam při řešení berlínské krize navrhl schůzku v Paříži o řešení okupační správy nad Berlínem.

„Duch Camp Davidu“ však dlouho nevydržel. 1. května 1960 byl nad sovětským Sverdlovskem sestřelen americký špionážní letoun U-2. Na následné konferenci v Paříži se Eisenhower odmítl Chruščovovi za tento akt omluvit a jednání ztroskotala. Chruščov tak spoléhal na dohodu s Eisenhowerovým nástupcem.

Od roku 1959 se zhoršovaly vztahy USA s Kubou. Diktátor Batista byl svržen jiným diktátorem Castrem. Eisenhower v posledních dnech svého úřadování, 3. ledna 1961, odsouhlasil akci CIA na Castrovo svržení. Akce se však měla uskutečnit až pod patronací nového prezidenta.

V listopadu 1960 přišly další volby, kterých se již Eisenhower nemohl jako kandidát zúčastnit. Ve svém projevu na rozloučenou se vyslovil pro další odzbrojení. To mu však dopřáno nebylo. Po odchodu z funkce dožíval v Gettysburgu v Pennsylvanii. 28.3. 1969 zemřel.

Závěrem

Eisenhower byl jednou z významných postav druhé světové války i dění po ní. Ve válce se ukázal být spíše diplomatem než vojákem. To mu sice přinášelo občasné těžkosti a bylo mu to často vyčítáno, ale on dokázal udržet pevně při sobě koalici USA a Velké Británie, což nebylo vždy lehké. Američané ho často za jeho přílišnou loajalitu k Britům kritizovali a Britům se stejně nezavděčil.

V některých krizových momentech hrozil dokonce rozkol této aliance. Například po porážce německé zimní ofenzívy v Ardenách. Toto prakticky čistě americké vítězství označil tehdy Montgomery za vítězství všech spojenců. To Eisenhowera tak rozčílilo, že byl připraven na svou funkci okamžitě rezignovat. V nejvyšší nouzi zasáhl sám Churchill a za Montgomeryho se musel, ač velmi nerad, omluvit.

Eisenhower se dokázal vždy příkladně zastat svých podřízených. Například generála Pattona musel velmi často zachraňovat z  různých nepříjemných situací. A to i přesto, že se k němu Patton nechoval vždy nejlépe. Při hodnocení Eisenhowerových rozhodnutí si nebral žádné servítky. Dokonce ho označil za „nejlepšího britského generála všech dob.“ Eisenhower se však dokázal vždy příkladně svého podřízeného zastat. V tom byla Eisenhowerova velikost. I když můžeme mít občas pochybnosti o jeho vojenských kvalitách, jako diplomat a člověk ve svých funkcích obstál na výbornou.

Jako prezident dokázal pokračovat v politice „zadržování“ svého předchůdce Trumana. Snažil se však nevyvolávat žádné vážné konflikty, což se mu během jeho funkčního období podařilo. Neznamená to však, že by se za jeho působení zárodky žádných nezačaly objevovat. Jeho nástupce Kennedy musel během svého působení řešit složité problémy, které měly svůj prvopočátek už v Eisenhowerově éře.