ELIŠKA PŘEMYSLOVNA A JAN LUCEMBURK (VZÁJEMNÉ ROZČAROVÁNÍ)

ELIŠKA PŘEMYSLOVNA A JAN LUCEMBURK (VZÁJEMNÉ ROZČAROVÁNÍ)

Ó, jak šťastná byla ta hodina, ve které přišly
o mnoho lepší časy, jež konec přinesly sporům.
Šťastný byl králův vjezd, vždyť tehdy přinesl s sebou
zvyklosti míru a řád, a velmi tím ulehčil Praze.
Šťastné jste celé, vy Čechy, neb válka odstoupí od vás,
opět poctivý mír tu bude přebývat s vámi.
Veleben buď i Bůh, jejž přemoci nelze a který
zničit chce veškerou špatnost skrz tohoto mladého krále.
Šťastný se ozývá hlas, jenž přináší výhody míru,
volá se mír, jen mír, a proto se zahání loupež.
Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, tak k němu národ vzhlížel s upřímnými nadějemi. Jenomže on první z Lucemburků na českém trůně připravil všem, kdo věřili, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid, trpké zklamání. Také on se ve svých očekáváních zklamal. Netušil (naiva), na jak horkou půdu vstupuje. Ti, kdo tu celou komplikovanou akci připravili a přes řadu překážek uskutečnili, vybojovali nástup lucemburské dynastie s určitou představou - že bude obnovena autoritativní panovnická moc z dob posledních Přemyslovců. Bylo přece zapotřebí pevnou rukou zkrotit desítky malých feudálních tyranů, kteří bezuzdně hrabali, přikrádali si, zcizovali co mohli. (Svým způsobem a podle svých představ středověce privatizovali.) 'Když se pod rukama krále Jana vše dařilo a celé Čechy poslouchaly jeho nařízení (mezi námi: neposlouchaly, ale taková Morava poslouchala patnáctiletého krále ještě míň, a proto:) vtáhl král Jan s velikým vojskem na Moravu, aby ji uspořádal. A tak dorazil nejdříve do Olomouce, kde byl s velikou radostí od všeho lidu uvítán, a po dvanáct dní tam moudře zařizoval, co se týká míru.' Zařizování, co se týká míru. pod tímto elegantním diplomatickým termínem prosím vás rozumějte, že šlo o peníze. Nevlastního strýčka Elišky Přemyslovny, levobočka Mikuláše Opavského totiž urození pánové vyhostili z Opavska a zvolili si vévodu Boleslava, což byl manžel Eliščiny mladší sestry Markéty. Král to vzal na vědomí - co mu jiného zbývalo jenomže musel platit. 'Bývalo totiž do té doby zvykem českých králů přidělovat jedné každé ze svých dcer, když se vdávala za mužského druha, jako svatební věno deset tisíc hřiven stříbra.' Při Janově cestě na východ ale nešlo jenom o to Opavsko za deset tisíc (ona se ta částka stejně nakonec usmlouvala na osm tisícovek), tam šlo o to ujmout se na Moravě svrchované moci. Tato bohumilá země českému králi patřila a nepatřila. Tak dobře: patřila mu. Ale s Moravou to bylo jako s milenkou: jistou ji neměl. 'Když král vyjel z Olomouce, namířil kroky k Brnu, kde ho okázale uvítalo nejenom kněžstvo a veškerý křesťanský lid, ale i celá obec židovská.'Tato poznámka z kroniky Františka Pražského je velice důležitá. V brněnských hradbách byl po staletí vždycky dostatek místa pro Čechy, Němce, Rakušany, Italy, Vlámy i pro Židy. Očitým svědkem této události byl i zbraslavský kronikář Petr Žitavský. Očitým, a popravdě řečeno užaslým: 'Židé v průvodu vyšli dále od města a první se potkali s přicházejícím králem. A když jsem spatřil neobvyklý průvod židovský, nesoucí s uctivostí Desatero, zabalené do kmentu a vítající krále hebrejským zpěvem, rozplývala se duše jak úžasem, tak vroucí zbožností a potoky vod vyronily oči mé (s tím rozplýváním a s potoky slz, abyste věděli, to jsou citáty z biblického žalmu), protože jsem na vlastní oči viděl a a tehdy jsem si vzpomněl na silné utlačování, které zakoušeli s křesťany v Čechách tito Židé.'
Brno patřilo u nás k městům (co se otázek národnostních a náboženských týká) vůbec nejtolerantnějším. Důvod: Když ona taková nesnášenlivost náramně kazí obchod A o dobrý obchod šlo v Brně odjakživa
'I uspořádal král uvnitř i venku mír a z toho se všechen vzájemně si blahopřející lid radoval.' Tak jednomyslná radost zase na Moravě nezavládla. Na jedné straně moravští stavové horlivě slibovali svému pánu věrnost až za hrob, za což jim pan král potvrdil stejné výsady a práva, která předtím podepsal jejich kolegům v Čechách; na straně druhé se to na Moravě moc neuklidnilo. Řečeno dnešním jazykem vnitropolitická situace tu byla neuspokojivá. Kradlo se tu. Moc se tu kradlo. (Mnohem víc, než kdy jindy, aniž bychom chtěli s tehdejší zlodějnou srovnávati jakékoli jiné období našich dějin, i když bychom mohli) 'Na Moravě povstali ničemní mužové, kteří si předtím zvykli páchat četné loupeže, neboť kdo na co si zvykl, v tom později neumí ustat.' Pokud se mu to zavčas nezatrhne. A král Jan, i když ještě nedosáhl podle našich dnešních měřítek dospělosti, tak ten teda zatrhávat dokázal. 'Obyvatelé Moravy, kteří trpěli zlo od zlých, to oznámili králi a prosili o královskou ochranu. Vytáhl tedy král Jan opět z Prahy a táhl na pomoc Moravanům. Ctihodný otec Jan, biskup pražský, s ním poslal vybrané množství ozbrojenců. A tak udeřivše na nepřátelské hrady, odvážně na ně zaútočili.'
Muselo to zřejmě být svým rozsahem značná vojenská akce. Seznam provinilců byl velice rozsáhlý a mihnou se mezi nimi i známá jména: 'Urození páni jako Fridrich z Linavy, mladý Mikuláš Opavský, bratři Artleb a Jimram z Boskovic, též Oldřich z Boskovic, bratři z Brandýsa a jiní nepřestávali páchati zlé v zemi, z hradů svých loupežnictví podporujíce i všelikých pychů se dopouštějíce. Hrad Ungersberk nedaleko klášteru Třebíče (jedná se o hrad Sádek u Kojetic), stal se pravým hnízdem loupežnickým. Král tedy především jeho dobyv útokem, dal popraviti všech osmnáct na něm zastižených loupežníků. Zmocnil se také Boskovic, rodinného jejich hradu.'
Dramatické bylo dobývání hradu jménem Račice (na Vyškovsku). Zbraslavský kronikář je vylíčil s mnoha detaily a tím nám umožnil vytvořit si představu o způsobu tehdejšího obléhacího boje. 'Ten hrad, zvaný Račice, byl tak pevný, že poskytoval svým obráncům volný příchod a odchod i před zraky všech jeho obléhatelů; co mohl vystřelit obléhací stroj, nepokládala za nic pevnost toho hradu. Když měly všechny způsoby dobývání malý úspěch, vymyslili obléhatelé jiný způsob. Neboť povolali některé horníky, kteří dolovali kovy v dolech, a ti za odměnu vykopali podzemní průchody a podkopali v několika dnech zeď hradu, takže zároveň v jedné hodině spadli s částí zdi některé bašty.' Fridrichovi nezbylo než kapitulovat. (Dokazoval pak horlivě svoji věrnost králi - dobýval a bořil hrady svých někdejších kamarádů.)
Něco jiného je ovšem dobýt pár hradů a hrádků loupeživých rytířů na straně jedné, a poradit si s českou šlechtou na straně druhé. Ona dala naše šlechta svému králi pořádně vychutnat, kdo je v zemi skutečným pánem. Král se sice ocitl na samé špici mocenské pyramidy, ale pod kontrolou. Přišel k nám z krajů, kde rozkvétal tuhý a nekompromisní absolutismus, tady se mu diktovaly podmínky a ztenčovaly příjmy. Stát se za těchto okolností českým králem znamenalo zůstat buďto chudým a závislým, nebo při první příležitost jít do protiútoku a obnovit lesk centrální moci. S touto taktikou asi počítali diplomaté v lucemburských službách. Jakože nejdřív získat trůn a pak vykázat zpupnou šlechtu do patřičných mezí. Tenhle plán si vymyslela náramně šikovná hlavička Seděla na krku mohučskému arcibiskupovi Petru z Aspeltu. V tehdejší Evropě měl (co se politického rozhledu a schopností týká) sotva konkurenci. Přesto ten páně arcibiskupův manévr selhal, protože byl chybný už jeho propočet. Petrovi z Aspeltu jaksi nedošlo, že česká šlechta je už jiná než za vlády králova tchána Václava II. Byli to už dočista jiní páni. Mocní a sebevědomí.
Když se lucemburský hrabě Jan stal českým králem, sepsal jednu veledůležitou listinu. Nám už dobře známý Inaugurační diplom krále Jana. Ten diplom je náramně závažná písemnost, je to (jak říká František Palacký), 'první důležitá listina toho způsobu, o které máme známost.' Dokument má několik bodů. Král v něm prohlašuje, že 'chce panovati více láskou nežli přísností a nechce s cesty spravedlivosti dáti se svésti ani přízní ani nepřízní.' Poněkud obecná formulace. Stejně jako další bod, ve které se zavazuje, že 'bude hájiti biskupa i duchovenstvo, šlechtu i celé zemanstvo v jejich majetcích, právech a výsadách, a nevydá nikdy nařízení protivných.' Pak přišlo to nejdůležitější - konkrétní závazky. 'Zejména pak seznává, že šlechta i lid český a moravský nejsou povinni konati služby vojenské mimo hranice zemské, leda by dobrovolně a za žold s králem svým i do ciziny táhnouti chtěli.' A jsou tu daně. 'Všeobecná berně má ve dvojím případě vybírána býti: při králově korunování a při vdávání každé jeho dcery.' Další bod: zákon zvaný odúmrť. Neboli když někdo zemře bez přímých dědiců, přejde jeho majetek na krále. 'V nebytí dědiců mužského pokolení netoliko dcery, ale i příbuzní obojího pohlaví až do pokolení čtvrtého děditi mají, a jen tam, kde ani takových není a poslední vůlí nic o nich řízeno nebylo, má královská komora uvazovati se v statky odumřelé.' Což se mělo nadále týkat i popravených. 'Nápodobně i statky zločinců na smrt odsouzených nemají nižádným způsobem zabavovány býti.' A ještě jedno ustanovení, na kterém domácí šlechtě zvlášť záleželo: 'Cizozemců že nechce aniž smí saditi na úřady zemské ani dvorské v Čechách ani na Moravě, aniž jim tam propůjčovati jaké výsluhy, i aby přesto vše nevloudili se přece do země, že povinni budou v běhu jednoho roku prodati někomu z domácích obyvatelů každý statek pozemský, který by jim připadl dědictvím, darováním nebo oženěním se.' Bylo to zkrátka pojištěno na všech stranách.
Na základě svého inauguračního dekretu udělil opravdu král většinu dvorských úřadů českým pánům. Například Jindřichovi z Lipé (stal se podkomořím neboli správcem movitých cenností koruny). A Petrovi z Rožmberka (ten dostal funkci nejvyššího komorníka - měl na starosti finanční záležitosti a ochranu desk zemských, tedy základních zákonů). Místo se dostalo i na přemyslovského levobočka Jana Volka (ten byl jmenován kancléřem, to znamená šéfem královské kanceláře). Jenomže ona ta spolupráce přestala brzy klapat. Zádrhel. Značný. Janovi importovaní poručníci dali najevo, že hlavním úkolem v nejbližší budoucnosti je dostat nazpátek rozchvácené královské statky. Aj aj, to padla kosa na kámen Nikdo z českých pánů pochopitelně nemínil vrátit vůbec nic z toho, co si předtím pochybnými cestami přisvojili. (Ke změnám vlastnictví docházelo v našich dějinách periodicky. Něco jako národní sport) Lucemburkové byli ale odhodláni odpor zlomit - tvrdými opatřením, a třeba i násilím. Začalo se už druhý rok po lucemburském nástupu: Úřadu byl zbaven Jindřich z Lipé. Nahradili ho říšským hrabětem Waltrem z Castellu. Přesněji: král ho nahradil. Což asi neměl dělat. Byla to voda na mlýn českých šlechticům: 'Král je u nás sotva rok a už porušuje sliby! Obklopuje se cizinci!' No, částečně ty hlasy měly pravdu, protože podobných případů přibývalo. Pán, který měl u nás největší autoritu, Jindřich z Lipé, tak ten si dokonce budoval jakousi opozici ze všech těch nespokojenců a ublíženců. Byl to velice obratný člověk, ten pán z Lipé. Dovedl působivě argumentovat národními hesly, i když mu samozřejmě o žádný národ nešlo. O co mu šlo? Byla v tom všem touha dostat nazpátek úřady a rozmnožit majetky, co si budeme povídat. Ale naplno to přece říct nemohl. Taky to nedělal. On pěkně oděl svoje soukromé zájmy do nadosobních požadavků - takový šat byl nesrovnatelně přijatelnější. (Zištnost elegantně oblečená vyhlíží hned tak nějak nezištně - to platí dodneška.) Ten zápas 'Král versus páni' byl veden v duchu skoro až vlasteneckém. Trval několik let a jeho ostrý začátek má datum: 1315.
'V té době král Jan na domluvy a rady svých pánů a urozených propustil z království všechny cizí knížata, hrabata a urozené, které s sebou přivedl a měl ve své radě, a odměniv je, jak sluší královské výsosti, poslal je domů. Ustanovil pak za správce království Jindřicha z Lipé, muže urozeného a mocného, na Moravě učinil správcem Jana z Vartemberka.' Zdálo by se, že všechno je nejlepší cestě - Jindřich se zase vrátil na výsluní moci - česká šlechta si nic lepšího nemohla přát. Jenomže věc se brzy zhatila. Kronikář Beneš Krabice z Weitmile to za nějakou tu desítku let po oněch událostech popisuje touto větou: 'Správci se starali o své věci, zakrátko zbohatli z urbury a královských důchodů, ale stát neprospíval.' Neboli klasický střet zájmů: zneužití postavení v osobní prospěch. 'Když byl pak Jindřich z Lipé, obklopený všude převelikým množstvím svých přátel, velice vynášen, hle, někteří namluvili králi Janovi, že tento Jindřich chce řečeného krále odstranit.' Ve skutečnosti šlo nejspíš o Jindřichovy svévolné machinace s královským výsostným zbožím, jenomže říct tohle nahlas, to nestačilo. Na to, aby padl, byl zapotřebí jinší kalibr. Osnování úkladů proti králi - to je ono! 'Zmíněný Jindřich z Lipé se velmi důvěrně přátelil s paní Eliškou, zvanou z Hradce (pro nás zvanou spíš 'Eliška Rejčka). Byla vdovou po dvou králích, to jest po králi Václavovi starším a po králi Rudolfovi. Proto se mnozí domnívali, že Jindřich s ní strojí úklady králi Janovi.' Ještě tu byl jeden důvod, a ten byl možná skutečnější než nějaké abstraktní úklady. 'Mezi královnou Eliškou, manželkou krále Jana, a Eliškou, královnou zvanou z Hradce, bylo velké nepřátelství.' Důvod: 'Protože královna Hradecká na radu Jindřicha z Lipé provdala svoji dceru Anežku, kterou měla s králem Václavem, bez svolení královny Elišky, sestry jmenované dívky, za slezského vévodu Boleslava.' Tohle že měl být ten pravý důvod nevraživého vztahu obou Elišek. I když. ono to bylo samozřejmě složitější. Na jednom českém, byť královském smetišti bylo příliš málo místa pro dvě královny, a pak Eliška Přemyslovna nemohla svoji nevlastní, o pouhé čtyři roky starší matku Elišku Rejčku ani vystát. Ty dvě se naprosto nesnesly. Obě neústupné, obě přesvědčené o své pravdě a svých nárocích. O to víc se nesnesly. A vztah přemyslovské Elišky k panu Jindřichovi z Lipé? Tomu už neodpustila vůbec nic. Neodpustila mu milostný vztah k maceše, která byla její sokyní, neodpustila mu ani, že měl svou rozhodností a všeobecnou autoritou přímo podmanivý vliv na jejího dospívajícího manžela. Jak reagoval Jindřich na královninu nelásku? Eliščinu zlobu oplácel přezíravostí, což hrdá Přemyslovna nesnesla. Což hrdou Přemyslovnou přivádělo přímo k zuřivosti. A to tak dlouho, až dosáhla svého - pádu po králi nejmocnějšího muže v zemi. (Tu větu lze použít i beze slov 'po králi.') 'Proto král Jan, vyčkav vhodného času, přikázal, aby byl Jindřich z Lipé na Pražském hradě Vilémem Zajícem z Valdeka zajat a v poutech uvězněn na hradě Týřově.'
Jednou jsi dole, jednou nahoře Jindřich z Lipé byl dole, i když momentálně vlastně nahoře - ve věži hradu Týřova, střežen dvanácti muži. Důvody toho bleskového zatčení? Pán z Lipé se chtěl prý pučem zbavit krále a opětovanou lásku k Elišce Rejčce chtěl údajně zneužít k tomu, aby se po boku královské vdovy vyšvihl. Zásah proti Jindřichovi a taky další královy kroky byly přímočaré: funkci, kterou doposud zastával pán z Lipé, okamžitě svěřil Vilému Zajícovi, a řadu dalších úřadů rozdal těm, které považoval za své zachránce. Každá akce vyvolává reakci. (To je zákon nejenom fyzikální.) Po Jindřichově internaci na Týřově opravdu následovala odveta. Dohromady se dali všichni Ronovci. A s nimi i další: 'Následkem toho násilného skutku vypukla v zemi krvavá domácí válka. Celé mocné pokolení Ronovců, čili, jak se tehdáž říkalo, celá Ostrev, totiž páni z Lichtemburka, z Dubé, z Housky, z Přibyslavi, ze Žlebů i jiní, a s nimi všichni přátelé vzácného vězně, mezi nimi ti nejslavnější pánové z Vartemberka a Landštejna, nadto pak zástupy vojenské ze Slezska, kterým hradecká královna poručila věnná města svá, ti všichni se pozdvihnuli se zbraní proti králi a u Českého Brodu se co pravidelné vojsko utkali s královými věrnými, Vilémem Zajícem z Valdeka, Petrem z Rožmberka, Bavorem ze Strakonic několika bitvami, z nichž Ronovci vítězili větším dílem.' V té nové občanské válce začal být král Jan poněkud bezradný. Zatímco Eliška a její stoupenci naléhali, aby s panským odbojem tvrdě zúčtoval, on sám cítil, že mečem své vztahy se šlechtou nemůže vyřešit natrvalo.
Na jaře 1316, kdy byla situace už dočista kritická, přispěchala mladému králi na pomoc delegace z Lucemburka. Byli v ní naši dva staří známí: Janův strýček Balduin, jinak arcibiskup trevírský, a jeho kolega Petr z Aspeltu. Když oba zkušení diplomaté zjistili, jako složité jsou domácí poměry, tak se raději vojenského zásahu v Českém království vzdali, i když sem přišli s ozbrojenými oddíly. Ve stejnou dobu se rozhodovalo o budoucnosti jiného předního velmože království, Petra z Rožmberka. Ne, neodbíháme od osudu pana Jindřicha z Lipé, naopak: 'Pan Petr z Rožmberka, rozvažuje o všech věcech, odmítl dceru Jindřicha z Lipé, jež mu byla zaslíbena a se souhlasem krále Jana se manželským svazkem spojil s Violou, vdovou po mladém králi Václavovi, toho jména třetím. A teď už by mohl přijít slíbený kompromis: 'Konečně král, ačkoli byl se silným vojskem v poli před hradem Budyní, přece se obával úkladů skryté zrady. Proto poslal posly - ke komu, to už víme, ke strýčkovi a k Petrovi z Aspeltu - ten jakožto milující otec přišel spolu s arcibiskupem panem Petrem do Čech se šesti sty velikých koní a slavným vojskem. A po předchozím jednání, jež se před nimi konalo, byl Jindřich z Lipé, když dal v zástavu devět hradů a postavil králi šest rukojmí ze zemských šlechticů, zproštěn vazby.'
Zhruba v době, kdy Jindřicha z Lipé propouštěli na kauci, se nacházela česká královna Eliška v těžké hodince. Nikoli snad proto, že zrovna propouštěli jejího úhlavního nepřítele, i když ta zpráva jí určitě přitížila. Ta těžká hodinka nebyla její první. Ve dvaceti porodila své muži dceru Markétu (tatínek Jan měl v té době necelých sedmnáct let), a pak se jim narodila ještě jedna dcera, Jitka neboli Guta. Za rok po jejím příchodu na svět (takřka na den přesně) rodila Eliška Přemyslovna potřetí. Do třetice všeho dobrého - byl to syn. 'Léta Páně 1316. dne 14. května o první hodině (tedy někdy brzy ráno, před 6. hodinou ranní) narodil se v Pražském městě prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království. Tento chlapec byl v katedrálním Pražském chrámu za přítomnosti pana Balduina, arcibiskupa trevírského, od pana Petra, mohučského arcibiskupa křtem svěcené vody slavnostně znovuzrozen, přičemž všichni z radosti volali a pozdravovali ho.'
Král Jan, v této chvíli tatínek tří dětí, ještě neměl devatenáct let. Mamince Elišce bylo necelých třiadvacet. 'Novorozenci dáno bylo při křtu jméno Václav; on však později, při biřmování svém vyměnil je za jméno Karel, které pak co Karel IV. proslavil navždy.'