ČERNÝ DEN NA BÍLÉ HOŘE - Mikoláš Aleš: Bílá hora

ČERNÝ DEN NA BÍLÉ HOŘE

'Už velmi brzy po zahájení války začalo se v českém táboře pošeptmu hovořit o zradě. Fáma se šířila a naleptávala i tak dost slabou bojovou morálku českých stavů. Mluví o tom v dohadech mnozí současníci, aniž přinášejí spolehlivé důkazy. Leccos naznačuje na několika místech své Historie české Pavel Skála ze Zhoře. Uvádí například, že v roce 1619 si počínal Hohenlohe při obléhání Českých Budějovic přinejmenším podivně, také okolnosti bitvy u Záblatí počátkem června téhož roku jsou mu značně podezřelé. Odkud se dozvěděl Buquoy, že Mansfeld táhne od Plzně k Budějovicům? Proč z hlavního tábora před Budějovicemi nepřišel Mansfeldovi nikdo na pomoc? Šlo jen o řevnivost mezi dvěma veliteli stavovského vojska, nebo zde byla ve hře černá zrada?' Ve vynikající své knize Černý den na Bílé hoře se hypotézou možné zrady zabývá historik dr. Dušan Uhlíř.

Pražský historik prof. Karel Stloukal objevil koncem 20. let minulého století v německém Hannoveru jistý protokol. Ten protokol se týkal výslechu dvou nejmenovaných zajatých důstojníků českého stavovského vojska. Není datován, ale podle všeho vznikl někdy v druhé polovině roku 1619. Oba zajatci v něm pod přísahou vypovídají o poměrech v českém vojsku. Hned úvodem si stěžují, že české pluky leží v poli už víc než rok, a i když mají nad protivníkem velkou přesilu, nedosáhly ničeho, co by stálo za zmínku. Došlo prý sice k několika srážkám mezi jihočeskými rybníky, ale ukázalo se přitom, že v českém velení panuje zrada. Děla u hráze sice mířila na nepřítele, ale dělostřelcům bylo přikázáno střílet pouze do vody.

Když byl nepřítel poražen (navzdory veškeré české snaze), muselo naše vojsko stát po celou noc v dešti a velitelé mu nedovolili postoupit, dokud se nepřátelské jednotky nestáhly bezpečně do Budějovic. Město mohlo být přitom tehdy snadno dobyto. A takových nevyužitých příležitostí prý bylo víc. Takovým faktem může být i informace, že čeští vojáci měli (prý) pod trestem smrti zakázáno napadat nepřítele a brát mu kořist, takže Buquoyovy jednotky mohly klidně křižovat krajem a loupit. Oba vyslýchaní důstojníci potvrzují, že někteří čeští obristi se scházeli se samotným Buquoyem a popíjeli s ním. Na několika příkladech pak zajatci dokládají, že muselo dojít ke vzájemnému dorozumění mezi českým velením a Buquoyem. Vrcholem zrady však prý bylo počínání českých velitelů v době bitvy u Záblatí. 'Že žádná pomoc Mansfeldovi z ležení hlavního nepřišla, příčina toho byla ta: Ačkoli Oldřich Vchynský byl již na cestě se dvěma tisíci mušketýry a s tisíci koňmi, poté co potkal se s jistým hrabětem, plukovníkem ve službách stavů, který brzo po rozplašení jízdy z boje ujel a vyrozuměl od něho, co se s lidem jejich děje a jak nepřítel silen jest, musil se zase zpátkem obrátit. Jiní pak píší, jakož i on sám, Oldřich Vchynský, že když nepřítel vracel se od bitvy k Budějovicům, tak Vchynský, zastihnuv Buquoye s houfy jeho míli od Záblatí, ze dvou stran naň udeřil, chasu porůznu rozehnal a vozy s loupeží odňatou všecky jim pobral, ač z obou stran na place do čtyř set jonáků zůstalo. A kdyby táž pomoc byla hraběti dříve přišla, že by mohl nepřítel na hlavu poražen býti, ale kdo tím vinen byl, to že čas sám ukáže.' To byl úryvek ze Skálovy Historie české.

Oba zajatí důstojníci však vypovídají v protokolu nezakrytě o tom, že to byla zrada. Nejvyšší velitelé českých stavů ( jedná se zjevně o generála von Hohenlohe a Colonnu z Felsu) přáli prý hraběti Mansfeldovi porážku a nehodlali mu jít na pomoc, takže dobrý hrabě byl zcela zrazen a prodán. Ke všemu prý dali (údajně) z české strany výstřely z děl a ohnivými signály Buquoyovi znamení, aby věděl, kdy má přijít. 'Tím se způsobilo mnoho ukrutností, jež pak císařští napáchali na mužích, ženách i dětech docela po tureckém způsobu.' Při dobré vůli a větší obezřetnosti se tomu všemu dalo (prý) zabránit. V závěru svého výslechu poukazují zajatí čeští důstojníci na velmi špatnou morálku v českém stavovském vojsku a uvádějí, že správnost jejich výpovědí může pod přísahou potvrdit více než sto vojáků.

Což nevypadá na nějakou historickou kachnu. My sice nemůžeme význam výpovědí obou zajatců nějak přeceňovat (kupříkladu fakt, že se čeští velitelé setkali s Buquoyem při přátelském truňku o ničem nevypovídá, to prostě patřilo v té době ke kavalírskému způsobu válčení), jenže některá podezření stejně zůstávají. Například podivné počínání Mansfeldovo na podzim roku 1620. Co provedl? Údajně dojednal za vysokou úplatu dohodu s Buquoyem a Katolickou ligou, že se sám uzavře v Plzni a že bude nečinně přihlížet pochodu nepřítele na Prahu. Okolnost, že on ani jeho vojáci nedostali od českého direktoria po dlouhou řadu měsíců smluvený žold, je sice smutná skutečnost, ale neospravedlňuje Mansfeldovo jednání, o kterém mnozí mluví jako o zradě. Aby na tom nebylo dost: Jenom několik dnů před bitvou na Bílé hoře se přidala zrada moravského šlechtice, hraběte Jiřího z Náchoda, který byl zetěm samotnému Karla staršího ze Žerotína. Máme svědectví od něj samotného. Začátkem roku 1621. sepsal pan hrabě z Náchoda memorandum, které adresoval přímo císaři Ferdinandovi Druhému. Obhajuje se v něm. Líčí tam v tom nejlepším světle svoje chování za stavovského povstání a vypočítává svoje zásluhy o věc Habsburků (důvod je jasný: chtěl si zachránit vlastní kůži). Dokládá zde mimo jiné, jak se mu podařilo v moravském povstaleckém táboře průtahy a právními kličkami podržet tažení spojeného moravského a uherského sboru na pomoc českému vojsku před Prahou. Těch dvacet tisíc čerstvých vojáků, kteří byli připraveni posílit tísněné české vojsko na jeho ústupu ku Praze, by jistě dokázalo změnit celou válečnou situaci na konci roku 1620. Leč nestalo se tak. Pomocný sbor, vedený Ladislavem Velenem ze Žerotína, na bělohorské bojiště nikdy nedorazil.