ČESKÉ DĚJINY NA ODPOČINKU

ČESKÉ DĚJINY NA ODPOČINKU

'I když král Ferdinand pro svém vítězství nad českými rebely nepřál houfným popravám, domníval se, že několik trestů hrdelních bude užitečnou výstrahou. Ve městech vládla hrůza. Kancléř pražský Sixt z Ottersdorfu uvržen byl do nezdravého vězení a jen stěží unikl smrti na prosby pánů moravských. Drahně nejvážnějších měšťanů bylo zjímáno, mnozí mrskáni metlami nebo trestáni velkými pokutami.' Jak uvádějí dobové informace v kronikách, 'byl toho času veliký pláč a velmi veliké naříkání, neb na někoho více uloženo bylo, než jest on statků měl, a když nemožnost svou předkládal a všecek svůj majetek králi dáti a podstoupiti chtěl, nechtěli dotčení vykonavatelé vůle královy toho od něho přijmouti, ale tomu každému takovému hned na věž Bílou do vězení jíti veleli. A tak veliké soužení lidé ten čas míti museli, že mnozí, rozvažujíce to, co jsou jim předkové za dlouhé časy prací a velikým úsilím nachovali, a oni tolik že dítkám svým po své smrti toho pozůstaviti mínili, majíce to všecko jako čertu v ofěru dáti a sebe i své děti ochuditi, smutni sobě mřeli a někteří hrdla svá za to dáti musili.'

Na Hradčanském náměstí dal Ferdinand (jak už víme) stít hlavu dvěma rytířům a dvěma měšťanům. Už předtím proběhlo trestní řízení i s povstalci z řad vysoké šlechty. Zatímco persekvovaných měšťanů bylo jenom z Prahy na šest set, 'obeslaných' pánů a rytířů bylo jen dvaatřicet. Někteří z nich vzali do zaječích. 'Byl to pan Pluh, pan Křinecký, Bohuš Kostka z Postupic a ještě jíní, kteří se zachránili útěkem; byli odsouzeni na smrt v nepřítomnosti a jejich statky zabaveny. Dvacet šest jiných, kteří se dali králi na milost, zůstali doživotními vězni královými na svých zámcích, byli zbaveni větší části svého jmění, zpupné své statky musili přijmout v manství od krále. (Zpupné statky, to nebyly statky nafoukané, ale bez lenního závazku, tedy plně svobodné, což platilo až do té doby, než si to jejich majitelé rozházeli s králem Ferdinandem.) Připočteme-li k těmto konfiskacím pokuty, kterými byla postižena města, poznáváme ohromný převrat hmotný. Seznam statků připadlých králi stále vzrůstá. Z tohoto hlediska události roku 1547. jsou předzvěstí ohromných ztrát, jež budou následovat po bitvě na Bílé hoře.'

Český a uherský král Ferdinand, toho jména I. (původní titul pána Rakous se za těmi královskými jaksi skromně krčí) byl se svou manželkou Annou (rozenou Jagellovnou) ženat dvacet šest let. Stejně jako Ferdinand byla i ona menší postavy, což pro něj bylo nakonec bylo dobře; na obrazech vypadají (stojící sobě po boku) stejně vysocí. Současníci se předháněli v chvále Annina půvabu (o kterém sice někteří historikové pochybovali, ale malba ze svatovítského chrámu snad nelže). Zdá se, že královna Anna měla vskutku jistý druh zvláštního půvabu, na který se nezapomíná a díky němuž se muži nemůže stát, že si jej splete s půvabem některé jiné. Její obličej byl souměrný a oválný, měla malá ústa, ale plné rty, velké oči modré jako studánky a rudozlaté vlasy. V Budíně a v Innsbrucku se jí dostalo dobré výchovy, díky níž měla slušný politický rozhled, se kterým se pojila i značná obratnost a takt v jednání s lidmi. Ferdinand její přednosti viděl, byl do ní ostatně zamilovaný celý svůj život. Občas ji pověřoval za své nepřítomnosti v zemi politickými úkoly, což nebylo tehdy právě zvykem. Jenže on se s ní loučil dost nerad, nechtělo se mu od ní, a proto ho často doprovázela i na nebezpečných a namáhavých cestách, dokonce i tehdy, když byla v jiném stavu. A v jiném stavu byla během šestadvaceti let manželství poměrně často - dala život patnácti dětem (byli to čtyři synové a jedenáct dcer). Skoro každoročně pobývala spolu se svým mužem v Praze (ta si v té době stále ještě uchovávala charakter královské residence). Ferdinand moc umění nerozuměl, zato Anna byla duše citlivá, vnímavá a také vzdělaná (hovořila plynně čtyřmi jazyky: maďarsky, česky, latinsky a německy), právě pro ni začal Ferdinand v Praze (v nově založené Královské zahradě) stavět letohrádek.

(Aspoň tu něco měl.) Jak to - 'aspoň něco'? Vždyť mu přece patřila celá země. Byl českým králem? tedy - to sice byl, ale až do rebelie roku 1547 mu tady říkalo 'pane' jen velice málo. 'Maje dětí mnoho a chtěje se ukazovati jako slavný král, znamenité útraty na to vedl. A ježto mimo Křivoklát a Poděbrady nic vlastního v Království českém neměl, musí všelijak do mnoha let mysliti na to, kudy a kterak by mohl k nějakým důchodům přijíti, z čeho by mohl se svými dětmi živ býti a se vydržovati.' No tak na to dosud přišel každý panovník (i leckterý politik, že), takže nevidím důvod, aby na to nepřišel i Ferdinand. Vskutku na to přišel. 'Nejprve přisliboval, připovídal, hory i doly sliboval, až Pražané i ostatní města uvěřila, že jeho slova nikdy nepůjdou nazpátek, a v tu hodinu hned mocí sáhl, všecky statky jim pobral a naposledy je všechny o čest, některé pak z nich i o hrdla připravil. A posadiv se ve svém majestátu na tom prkenném placu, velmi škaredě na Pražany hleděl.' Ten 'prkenný plac' (to byl pozemek nově založené Královské zahrady). Za peníze, které bohulibým způsobem získal (tzn. konfiskacemi) dal postavit letohrádek: nejčistší renesanční stavbu mimo Itálii. Začalo se mu říkat 'Belveder,' což jest 'Krásná vyhlídka.' Taky se mu říká 'Královský letohrádek,' ale většinou mu nikdo neřekne jinak než 'Letohrádek královny Anny.'

Jde vlastně o vůbec první renesanční stavbu v Praze. O úpravu královské zahrady se starali italští zahradníci. Z Itálie nechal král dovézt na 230 sazenic bílého a červeného vína, citroníky, pomerančovníky, různé druhy broskvoní, okrasné stromy, a také fíkovníky. A právě větvičku s fíky podává král na jednom ze dvaaosmdesáti reliéfů od italského kameníka Paola della Stelly. Dodnes jej můžeme vidět ve cviklu arkád na západní straně, obrácené k zahradě. Ferdinand je oblečen vycházkově. Dlouhý, rovně zastřižený plášť mu sahá až po kolena. Roucho se širokými, na ramenou rozšířenými klopami, je vpředu otevřeno, a klopy i dolní okraj jsou lemovány meandrem. Na prsou mu spočívá řád Zlatého rouna, na hlavě má posazen baret se zdviženým okrajem. To byl podrobný krejčovsko-kloboučnický popis. Anna bude zřejmě pojednána obdobně. Královna stojí na onom reliéfu napravo od manžela, v dlouhém řasnatém rouchu, s dlouhými prošívanými rukávy. Přes ramena má přehoz, splývající vzadu až k zemi. Na prsou má křížek, hlava (rovněž s baretem se zdviženým okrajem) je nakloněna vpřed. Vlasy vzadu jsou spoutány jedinou italskou částí oděvu, síťkou na způsob calotte (calotte čili kalota - taky se jí říkalo 'lebka' - byla součástí mužské výzbroje. taková helma to byla, kyrysnická, ovšem na hlavince paní Anny trůnila v podobně půvabného kloboučku 'ŕ la renaissance'). Jinak její šat je na tom reliéfu německý. Nataženou pravicí přijímá královna větvičku s fíky, levicí si přidržuje pravý přední cíp pláštíku. Roztomilý výjev. Jeho roztomilost umocňuje běžící malý chundelatý pejsek. Prostě idyla. Krátce před královninou smrtí.

Reliéf nebyl zhotoven jako posmrtná památka na milovanou královnu. To by na něm měl král plnovous. On si ho totiž nechal narůst na znamení smutku. Smutek mu ovšem nijak nebránil, 'aby nad řádem a právem (a také aby se žádnému v ničem nic neubližovalo) ruku svou milostivou držeti ráčil a vpravdě toho času byl tak čistý v království českém řád, že se v pekle (kde není žádný řád, ale ustavičný strach) snad lepší řád zachovává. Neboť kdo koho o hrdlo, o poctivost, o statek chtěl připraviti, toliko aby se s pouhou a lživou žalobou na někoho utekl, tehdy hned ten a takový byl beze všeho slyšení vzat, vsazen, zmučen a naposledy popraven. Ten a takový řád a milé právo se na ten čas v Čechách drželo,' stěžoval si učený bakalář a radní písař Starého Města Sixt z Ottersdorfu, který (jak je nám už známo) se do povstání taky zamíchal a jenom taktak utekl stínu popraviště, což byl důvod, že nepohlížel na Ferdinandovu vládu právě s horoucí láskou v srdci. 'Anna byla pro Ferdinanda navzdory černým mrakům na politickém nebi přístavem klidu ve víru událostí. Ona to byla, kdo během povstání za rebelantské Čechy orodovala a leckomu z nich jistě zachránila život. Když 27. ledna 1547. roku v Praze zemřela, znamenalo to pro Ferdinanda ztrátu jeho vlastní bytosti,' píše rakouská historička Sigrid Maria Größingová, a od jejího kolegy (o pár set let staršího Marka Bydžovského z Florentina) se dovídáme, kterak se s ní Praha (která se měla stát místem jejího posledního odpočinku) rozloučila:

'Dne 27. měsíce ledna paní Anna, královna uherská a česká, krále Ferdinanda manželka, po dceři v šesti nedělích (kterážto byla patnáctým jejím dítětem) v létech věku svého čtyřiceti čtyřech umřela. Téhož měsíce 29. dne v neděli před Hromnicemi okolo 20. hodiny poctivě pochována v kůru kostela svatého Víta na Hradě pražském při hrobě někdy císaře Karla IV. Král Ferdinand se synem svým Ferdinandem arciknížetem, s dcerami svými v černém oděvu za tělem mrtvým šel a k hrobu je doprovodil. Páni čeští a rakouští též přítomni byli a před márami korunu, sceptrum aneb žezlo a jablko i jiné k tomu náležité věci nesli. Černým suknem všudy v kostele i v pokojích královských obestříno bylo. A od toho času pamatují staří, že Čechové začali po svých milých a přátelích smutek, to jest černý a dlouhý oděv nositi.

Byla ta paní Boha se bojící, pravá matka chudých a potřebných lidí, jimžto almužen svatých ráda udílela a kterým o statky a hrdlo běželo, ty s pilností milostivou přímluvou svou při králi, pánu a manželu svému, chránila. Po všem Království českém a nejvíce v Praze všickni dobří smrti její litovali a veliký zármutek z ní měli. Po jejížto blahoslavené smrti co jest protivného na českou zemi přišlo, mnozí to pamatují a téměř všickni toho zakušují.'

'Nedal si už stříhat vous,' líčí Ferdinanda I. jako vdovce dr. Größingová, 'a jeho život začal být ještě střídmější a odříkavější. Jenom při oficiálních příležitostech ukazoval tak jako dříve přepych a nádheru, protože věděl, že to od něho jeho národy očekávají. Stále více se uchyloval do ústraní a povolal oba starší syny do politických hodností.'