ČESKÁ VÁLKA - Žoldnéř za 30leté války

ČESKÁ VÁLKA

'Fridrich Falcký, třiadvacetiletý kurfiřt sportovního zevnějšku a mladistvého elánu, byl zvolen novým českým panovníkem. Paradoxem bylo, že Fridrich, který žádal o odklad volby, neboť ve Frankfurtu nad Mohanem se právě rozhodovalo o novém panovníkovi římskoněmecké říše, tentýž Fridrich dal prakticky v týchž hodinách svoje dva kurfiřtské hlasy, falcký a český, Ferdinandovi Štýrskému, od této chvíle svému úhlavnímu nepříteli. Z jednoho trůnu Habsburka vystrnadil, zatímco k druhému mu pomohl.'

Fridrich si nedal říct. Kdekdo ho před tím českým dobrodružstvím varoval, ale on neviděl, neslyšel, nedbal. Snad nejvíc mu domlouval tchán, otec jeho manželky Alžběty Stuartovny, anglický král Jakub; jeho rad však zeť oslyšel. Protestantská knížata, dobře informovaná o úspěších habsburské diplomacie, se měla na pozoru, aby se nenamočila v konfliktu, jehož rozuzlení se blížilo a bylo předem jasné, jaké bude. Ani to však Fridricha nevarovalo. A teď ještě ty peníze (ty jsou vždycky jakýmsi bolestivým nervem věcí). Češi je neměli. (Češi je málokdy měli.) Naplnit českou povstaleckou pokladnu z falckých zdrojů bylo nad Fridrichovy síly. Kde by taky vzal tolik financí? (Sám měl málo.) Když se začátkem roku 1620. dozvěděl, že válka zatím stála 3 800 000 zlatých, přičemž kryta byla pouze polovina výdajů, div si nezoufal. Ze všech stran teď na něj mávali dlužními úpisy, armáda volala po nevyplaceném žoldu, - bylo zapotřebí zbrojit. Kde ale na to vzít? Kde?

Přitom od samého začátku povstání panoval v hospodaření našich stavů nepořádek vskutku trestuhodný. 'Česká stavovská pokladna trpěla neustálým deficitem' (dočítáme se ve velmi výpravné a - co více - navýsost fundované publikaci brněnského historika dr. Dušana Uhlíře Černý den na Bílé hoře). 'Daně povolené zemským sněmem by samy o sobě nestačily na pokrytí potřeb armády, i kdyby byly řádně vybírány. Scházely se však v nedostatečné míře pro neochotu poplatníků platit. Zvláště někteří bohatí šlechtici patřili k notorickým neplatičům daní. Peníze chyběly a armáda čekala na výplatu žoldu, muselo se vypůjčovat na všech stranách, v Norimberku, do Benátčanů, vypomohl vévoda savojský, půjčky poskytovala i některá říšská knížata. Přitom měsíční výnos daní činil pouze 60 000 zlatých, takže ke konci roku 1619. dosáhly nedoplatky vojsku částky téměř půl milionu zlatých, a jak válka pokračovala, vzrůstala tato suma každý měsíc o dalších 210 000 zlatých.'

Kdyby se to stalo dnes, naskakovala by tato suma pravděpodobně na internetových stránkách každou vteřinu. Takovou vymoženost jsme u nás v době předbělohorské neměli. Zato jsme měli to, co máme i dnes. Dluhy. Direktoři začali zabavovat majetek katolické církve, ale z výnosu zapravili jenom část dlužného žoldu. Proč se nesáhlo k tvrdšímu vymáhání daní a všech daňových nedoplatků? Inu, mělo se. Ale nedošlo k tomu. Důvod se nějaký vždycky našel. Šlechtické kruhy byly doslova prolezlé protekcionářstvím. Příbuzenské a rodinné vazby mezi rodinami i osobní vztahy jednotlivých direktorů se staly nepřekročitelnou překážkou tvrdých postihů proti neplatičům. Mnozí se odvolávali na to, že jejich majetky utrpěly válkou a proto že nemohou platit (jako že jsou ve ztrátě). Stejně tak i výzvy k dobrovolnému odevzdávání rodinných klenotů se míjely účinkem. Když byly zabaveny majetky politických odpůrců, rozprodávalo se zlato z kostelů i část rudolfinských sbírek. Pak sáhla vláda ke zlehčování drobných mincí. Toto zlehčení měny přineslo do státní pokladny celkem asi 400 000 zlatých, jenomže způsobilo i neúnosnou drahotu, hlavně u potravin., takže ani to nestačilo. Přesto si páni direktoři dávali za výkon svého úřadu vyplácet vysoké služné. 'Přerozdělování peněz armádě bylo ukázkou další nehospodárnosti. Peníze procházely několika rukama a každému zůstávalo něco za nehty. Nejvíce se obohacovali velitelé pluku (těm se říkalo obristi). Ti dostávali peníze z pokladny pluku a měli z nich vybavit vojáky výzbrojí a výstrojí a také uhradit smluvený žold. Každý obrist dostal předem stanovenou sumu na základě vykázaného počtu mužstva, 5 až 7 zlatých měsíčně na prostého pěšáka, na svobodníka 8 až 9 zlatých, jezdci dostávali zhruba trojnásobek této částky.'

Jak se kontroloval početní stav? Při musteruňku. Což byla vojenská přehlídka. Musela se konat každý měsíc, protože ten, kdo platil, měl většinou zájem i povinnost provádět kontrolu stavu. Jenomže v českém vojsku se musteruňky konaly jenom zcela výjimečně. Neprobíhaly ani po větších srážkách s nepřítelem. Majitelé pluků tak mohli vykazovat vyšší stavy svých jednotek, než odpovídalo skutečnosti. Padlí, nemocní, dezertéři i nezvěstí byli dále započítáváni mezi přítomné bojovníky (takové mrtvé duše to byly, ovšem po česku), a za ně byl pochopitelně účtován žold. Manipulovat počty vojáků se v českém vojsku dařilo tím líp, že většina stavovských velitelů byla současně majiteli pluků. Thurn, Colona z Felsu, Hohenlohe, Kaplíř, Bubna, Anhalt. ti všichni mohli svým vlivem a přátelskými styky s vládou direktorů oddalovat přehlídky, které by odhalily pravý stav věcí. Navíc nikdo nekontroloval, kolik peněz řadoví vojáci ve skutečnosti dostávali. Taková válka, to byl docela výnosný byznys. Už tenkrát. Klidně se stalo pravidlem, že nejvyšší velitelé byli majiteli dvou, v pozdějších letech i více pluků současně, a tím se jejich příjmy utěšeně zvyšovaly. 'Důsledkem těchto poměrů se stalo (opět nahlížíme do knihy dr. Uhlíře), že pražská vláda byla jednak klamána falešnými údaji o síle armády, jednak musela své pluky platit mnohem dráž, než bylo obvyklé. Za jednu kompanii, čítající 300 mužů, platili direktoři měsíčně 3500 zlatých žoldu. S tím byla v ostrém protikladu situace v plucích českých spojenců. V moravském vojsku činily měsíční náklady žoldu na pěší kompanii 3000 zlatých, Slezané a Rakušané byli ještě levnější - pouhých 2700 zlatých. U těchto spojeneckých jednotek se ovšem konaly musteruňky pravidelně.'