Erb Budovců z Budova

BUDOVEC

'Mnoho společných zájmů patrně neměli - o pět let starší Jan a mladší Václav, synové Adama Budovce. O Janovi šla pověst, že toho času v Čechách rovného nebylo, který by koně svého lépe vyjeti uměl. O Václavových dovednostech se nemluvilo. Vypovídají však o něm podpisy v matrikách slavných škol, zmínky v dopisech i pozdějších literárních dílech, vzpomínky na léta studentská.'

Václav Budovec byl mladší syn Budovcova rodu. On byl vlastně nejmladší - čtvrtý potomek v řadě, který se Adamovi 28. srpna roku 1551. narodil. Jeho rod se psal z Budova, který se nacházel v kraji loketském, nedaleko Bochova, a v erbu měl tři červené pruhy ve stříbrné poli. Jakýsi společný předek příbuzných Budovců a Doupovců obrátil prý svou statečností útěk českých bojovníků před Uhry ve skvělé vítězství a český kníže mu prý udělal tři červené čáry přes jeho bílý štít tím, že své knížecí prsty namočil do krve prýštící z rytířových ran.

Leč vraťme se k našemu benjamínkovi. Sotva přišel na svět, odstěhovali se Budovcové do Janoviček u Kutné Hory. (Poctivý, ale nepříliš zámožný rytíř se tím dost zadlužil.) Na tomto světě na něj čekala (když přeskočíme nejranější dětství) škola. Tatík prošel wittenberskou universitou (poznal tam osobně Martina Luthera), takže měl pro synovu touhu po vzdělání značné pochopení. Peníze na Wittenberk všal doma nebyly. A nebyly ani na pražské vysoké učení. Věru: sklíčeně se vrací Václav Budovec z Karolina domů. Otec zůstal dlužen jeho učiteli 19 kop platu. Co teď? Zůstat doma? Poslali ho ve čtrnácti letech do Vídně, ale ani tam nepochodil. (I dnes bez peněz těžko pochodí, což nemusí zjistit až ve Vídni, k tomu názoru se klidně dojde i doma.) Naštěstí kde se vzal, tu se vzal zámožný strýc Adam Bohdánecký z Hodkova. Nabídl se, že vezme sedmnáctiletého synovce jako společníka s sebou na cestu do Itálie. Ten výlet do Říma byl poučný, leč Václav byl český bratr. Jako takový neměl věru valného pochopení pro renesanční nevázanost, jež tam žel panovala. 'Nevěstka babylonská je Řím - Babylon, který dozajista padne.' (Václav neměl z italského poznávacího pobytu ten správný pojem.) 'V Itálii je, jak mohu dosvědčit já, který jsem to zkusil v mládí, mnoho přemlouvání a konfliktů s tělem a krví, plných nebezpečí, z nichž ne všichni (ba málokteří) vyjdou vítězně.' A jak vyšel z konfliktu s tělem a krví Václav Budovec v Itálii? Vítězně? Raději to nerozváděl a tak to nebude činit ani my.

'Nebyla to jen setrvačnost rodinné tradice, když se osmnáctiletý Budovec vypravil s mladými přáteli a budoucími spolužáky do Vittemberka,' dovídáme se z knihy Noemi Rejchrtové o Václavu Budovcovi. 'Bratrští kněží, duchovní poradci svých šlechtických svěřenců, obzvlášť ti, jimž wittenberská universita byla alma mater, mohli ji s dobrým svědomím doporučit.' Ve Wittenberce však mladý Budovec nevydržel celou dobu studia. Ono se tam totiž leccos změnilo. (Což jsme si už říkali, když jsme se probírali životními osudy Jana Jessenia.) Namísto tolerance zde nastoupila nesmířlivost, na funkce dosavadních učitelů, vyznavačů Melanchtonových, se dostali věrní, nekompromisní luteráni. Což se bratrským studentům z Čech a Moravy nelíbilo a tak se porozhlíželi po nové škole. Kde ji však v té rozdělené Evropě najít? Patrně to byla Ženeva. Patrně. Marně jeho jméno hledáme v ženevské universitní matrice. Jakousi stopu jsme našli v jistém soukromém dopise, ve kterém je zmínka u Budovcova pobytu u Ženevského jezera. Jenomže i v Ženevě zaplály hranice, na kterých hořeli ideoví protivníci. Konkrétně to byl lékař Servet, se kterým se takto Calvin vypořádal, a Servetův obhájce si mohl jenom smutně povzdychnout: 'Potomstvo nepochopí, proč jsme museli žít v tak hluboké tmě, když už jednou nastalo světlo.'

Vraždilo se na obou stranách. Václavu Budovcovi bylo jedenadvacet let, když se po Evropě roznesla zpráva o hrůze jedné srpnové noci v Paříži, která vstoupila do dějin jako noc 'bartolomějská.' Katolická panovnice Kateřina Medicejská vdávala svou dceru Markétu za hugenota Jindřicha Navarrského, aby bylo celé Francii demonstrováno smíření zapřísáhlých odpůrců většinové strany katolické s hugenotskou menšinou. Předáci hugenotů se shromáždili v Paříži k svatebnímu veselí. Tak pohromadě a rozveselené je chce mít novomanželova tchyně, aby mohla provést svůj záměr. Paříž se tu noc topí v krvi - na 3000 hugenotů bylo přepadeno a zavražděno. Ta krvavá lázeň pařížská, jejíž hrůza obešla Evropu, strhla Francii do nové občanské války. V této době tráví n(podle vlastního zápisu) Václav Budovec už tři roky ve Francii, zcela nadšen hugenoty a jejich statečným bojem na život a na smrt. Do konce života bude mít tuto statečnost na paměti. Ano, a ještě jedno ponaučení si bratrský rytíř a humanista přinese z Francie: 'Protož, ó králové a knížata, nedejte se svodit těmi, kteří vám radí, abyste pro náboženství krev vylévati měli.'

Ono bylo skoro bezpečnější zůstat doma. Tam byl klid. (Pořád ještě.) Václav Budovec si to ale zamířil do Londýna, a taky do Skotska, a odtud přes Nizozemí a Dánsko do Německa, kde směřoval zejména do Rostocku, neboť tam žil luterský teolog profesor David Chytraeus. Ten Budovce přemluvil, aby cestování nepověsil na hřebík, nýbrž v něm pokračoval, leč směrem na východ. A nejenom to - taky mu dodal sebevědomí. Václavovi velmi chybělo - on snad musel mít celý komplex méněcennosti, i když k tomu nebyl valný důvod. 'Moje jmění je docela malé a špatné.' A co jmění, peníze byly, peníze budou ještě víc zmínek se týká vlastní neschopnosti v používání jazyka, neuhlazenosti ve výrazivu, chybějící eleganci, dokonce pocitu chátrání. 'Při rozmluvách s různým druhem lidí zapomínám nejen eleganci latinského jazyka, ale téměř i domácího. A taky kvůli prvním literárním pokusům má výčitky: 'Bůh mi svědek - ne jednou, ale tisíckrát jsem se styděl.' A když mluvit s rostockým profesorem Chytraeem o své chuti psát, zapřísahal ho: 'Nemám pošetilou touhu po slávičce!' S cestami do světa si však pokoj nedal. V tomto ohledu výčitek neměl. Bylo mu šestadvacet, když se vydal do Cařihradu s císařskou družinou, která vezla sultánovi dary. 'Shledal jsem, kolik jsem při té rychlosti cestování vůbec mohl pozorovat.' (Copak by asi musel říkat dnes, kdy se z Prahy do Istanbulu letí ani ne tři hodiny!) 'Tedy shledal jsem, že většina vesnic, kterými jsme projeli, až na dva dni před Cařihradem vyznává víru křesťanskou; jen kdyby život jejich rovnal se tomuto jménu!' Budovec si náramně stěžoval, že 'tací Řekové propadli nepopsatelnému duchovnímu úpadku, nic neumějí, církevním knihám, psaným starou řečtinou, nerozumějí - a přitom jsou nesnesitelně pyšní. Peněz, které mají, používají k vydržování lenošných mnichů, místo aby založili třeba jen jedinou malou školu.'

Aby pronikl ke způsobu náboženského myšlení Turků, vzal si Václav Budovec s sebou latinský překlad koránu. Sedm let strávených v Turecku u cařihradského dvora (ve funkci hofmistra v sídle císařské delegace) ho poznamenalo na celý život. Přijel jako mladík citlivý, vnímavý. Nádhera sultánovy říše ho značně oslnila, mnoho musel přemýšlet o zbožnosti mohamedánů, které nemohl upřít značnou podmanivost. O to úpornější vnitřní zápas bylo mu vést, aby si znova probojoval své krédo křesťanské. Přesvědčil se, že 'snadné je sklouznutí k bludu,' a proto že je dobře vědět, 'čemu věří, oč mu jde, čím se nesmí nechat zmást, co je podstatné, co balast.'