HLEDÁ SE KRÁL. ZN.: 'PRO ČESKÉ KRÁLOVSTVÍ' - Hrad Žampach na kresbě ze 17. století

HLEDÁ SE KRÁL. ZN.: 'PRO ČESKÉ KRÁLOVSTVÍ'

'Dlouhá siroba koruny české a marné namáhání ukončiti ji daly příčinu k výjevu neobyčejnému a značnému pro tehdejší smýšlení obecného lidu v království. Ve vsi Stadicích, v níž kdysi kníže Přemysl, praotec všech panovníků českých, od pluhu povolán byl na trůn, naskytnul se muž neznámý, v žíních oděný, jenž vystoupiv na strom vysoký a ratolestný v poli, upletl sobě v jeho větvích jakousi chýši k přebývání. Sedlákům ze vsi, kteří přicházeli naň ze vsi se dívat, jal se vypravovati, že jako poustevník měl zjevení zázračné: svatý Václav a svatý Jan přišedše prý k němu oznámili, že Bůh ustanovil jej Čechům za krále, a proto od nich poslán jsa že přišel do Stadic, kdežto králové čeští původ svůj brali, aby dostál povolání svému; lidu českému nyní že jest slyšeti vůli boží a zachovati se podle ní. Muž ten, ačkoli prostý, za příčinou postavy a řeči ušlechtilé i pobožného chování zdál se sedlákům býti cosi vyššího a svatého; jali se ho ctíti způsoby všelikými, přinášeli dary a poklony a otočili ho nejen stráží tělesnou, ale zřídili mu také radu ze starších svých. Nahodil se brzy člověk znalý v Písmě, který učiněn jsa kancléřem, spisoval nové zjevení a psaními do všech krajin roznášenými napomínal lid, aby přišli kořit se králi svému, jejž Bůh sám zprostřed chudiny povolati a pro dobro vlasti zjeviti ráčil.'

Jak se jmenoval tenhleten pretendent na český trůn? Jakub. Jakub, Jakub. Různé krále jsme měli na českém stolci. Vladislava, Vratislava, dva Přemysly Otakary, tři Václavy, z nichž jeden na něj usedl coby Karel. a taky Jana, Zikmunda, Albrechta a ještě mnoho jiné. ale Jakuba na tom seznamu nevidět. On totiž na trůn nikdy neusedl. A kde se tu vzal? Kde se vzal, tu se vzal. České dějiny ho opravdu neznají, i když (a to v roce 1445) asi šest týdnů třímal žezlo. Virtuální, samozřejmě A to pouze do doby, než ho zavřeli. (Dlužno podotknout, že se to mocným v tomto království stávalo poměrně zhusta.)

Byl to prý přenádherný stařec. bělovlasý a bělovousý kmet v režném rouchu.Usadil se ve Stadicích 've kři pod lískou.' (tedy na známém kultovním místě), a brzy vzbudil všeobecné nadšení. Ze široka zdaleka se do Stadic začali sbíhat poddaní, přinášeli dary, mávnutím proutku měl stadický král z dispozici ozbrojenou ochranku, radu starších a písaře. Poutníků prý přicházelo až na dva tisíce denně. Samozvaný vladař jako by vyplnil tenkrát populární svědectví Sibyly, Rupescisse a jiných: 'Dostaví se král tichý a beze lsti, sejde z hor vysokých a doupnatých a jeho zásluhou črvie zemští panovati konečně budou.' Ti črvie zemští, to byli sedláci. Temnou beznaděj bezkráloví, hlubší o to, že předchozí selská válka poddaným nakonec nic nepřinesla, měl rozptýlit zázrak. Stadický král, který vystoupil z poustevnického ústraní, svým zevnějškem a blouznivými řečmi o tom, že ho poslali svatí (mimo jiných patron země, svatý Václav), tak ten představám netrpělivě očekávaného zjevení vyhovoval. 'Hluk o věci té brzy se rozléhal po celé zemi a budil tu nadšení, tam smích; hojné davy lidstva hrnuly se zblízka i zdaleka ke Stadicům, nejeden rytíř přikazoval se novému panovníkovi a v městech i ve vsích počaly oň činiti se strany; rostoucí mysli všech pohnutí zdálo se zvěstovati bouři. U pánů českých, když to spatřili, smích náhle obrátil se v strach; i sjevše se u pana Smiřického v Roudnici vypravili čeledi branné do Stadic, aby divadlu takovému konec učinili.' A učinili. Takový nepořádek opravdu nemohli dopustit. Nejprve se ukázalo, že starý Jakub býval poddaným na zboží Jakoubka z Vřesovic blízko Teplic a že odtud kdysi zběhl. Pak bylo se 'stadickým králem' naloženo jak náleží - internovali ho. Nejdříve na Roudnici, pak v Praze. Ale zanedlouho byl ten dědoušek, lapený do osidel obsesí (totiž že to je na něm, aby se chopil české koruny), propuštěn jako neškodný blázen. Co se s ním stalo? Ztratil se bůhvíkam.

To se přihodilo v roce 1445, ale už předtím (během dlouhých pěti let) probíhala četná jednání na jediné téma: zdali ten (popřípadě onen) není ochoten na český trůn usednouti. A on většinou nebyl. 'Nepodařením pokusu o volení krále octli se Čechové na dně bezvládí. Nejen zajisté již neměli mocnáře a panovníka, ale brzy ani čáky k nabytí jeho. Stav takový za věku, neznajícího ještě ani policie, ani stálých vojsk, byl mnohem strastnější, nežli umíme si představiti za dnů našich. Král, třebas i nečinný, býval vždy přece živým obrazem i rukojmím jednoty státní a co pramen moci ústřední ode všech uznané, jmenoval aspoň úředníky, kterým vesměs neodporováno poslušenství; ústrojí tedy vládní, jakkoli zpozdilé v chodu svém, nezastavovalo se nikdy. Nyní ale kvůli nebytí krále nebylo ani jed-noty ani kázně, ani poslušenství vůbec; rozsmekly se svazky, kterými koruna česká byla dohromady spojena; úřady zani-kaly nebo aspoň ztrácely svou moc, neboť nikdo nechtěl úředníkům plniti toho, čím králi samému povinen byl.' Poté, co Albrecht Bavorský českou korunu sice zdvořile, ale přece jenom odmítl, začal nanovo volební kolotoč. Bývalá rakouská strana v čele s Oldřichem z Rožmberka opět připomenula, že tu jeden následník je, a to nezletilý syn krále Albrechta Ladislav Pohrobek. Kališnický blok pana Ptáčka z Pirkštejna Ladislavovu kandidaturu podmínil svobodnou volbou, zároveň však souhlasil s vysláním poselstva k římskému králi Fridrichovi a ke vdově Alžbětě, která s pomocí českých žoldnéřů srdnatě hájila nároky svého syna v Uhrách. Do Kolína byl svolán sjezd stoupenců polské kandidatury, který hojně obeslala i města hlásící se k táborské víře. Ale nadarmo. Oni Poláci jaksi ztratili o českou korunu zájem. (Zdá se, že nebyli jediní.) V případě Českého království nebylo oč stát. Těžko lze bylo nalézt v Evropě zemi ve větším nepořádku a chaosu. Tehdy. Ovšemže tehdy. Stále hovoříme o 40. létech 15. století.

'Došly nás zprávy o hojných záštích a půtkách té doby jak uvnitř země, tak i na jejích hranicích, v nichž bylo žalováno z obojí strany na křivdy a bezpráví, na loupeže a pálení stat-ků a zdá se, že ani jedna strana nebyla bez viny, ale o některých šlechticích a rytířích šel nadto hlas obecný, že byli zloději a škůdcové zemští. Tak zpravují nás letopisové, že v roce 1440. obehnán byl skrze pány a zemany v kraji boleslavském hrad Valdštejn, kde se prý zavřeli loupežníci. Když Pražané vytrhli tam na pomoc s lidem i s puškami, hrad ten dobyt byl. Potom Přibík z Klenového, Petr Zmrzlík ze Lnář a s nimi páni klatovští oblehli Hus, hrad tvrdý v lesích vimperských a brzy ho dosáhli, neb čeleď na něm neměla co jísti. Páni Hynek Krušina ze Švamberka a Hanuš Kolovrat obehnali hrad Skály na Klatovsku, dobyli ho mocí a vzali jeho pána do vězení a hrad vypálili. Mezi strakonickým pánem Václavem z Michalovic a knížetem bavorským Henrichem vypukly také dlouhé a kruté nesnáze. Lužičané čili Šestiměstští měli téměř bez přestání půtky krvavé s pány z Vartemberka. A dále jeden ze služebníků biskupa vratislavského unesl jednu z dcer po panu Půtovi z Častolovic a učinil jí násilí; pan Hynek Krušina z Lichtenburka se zdvihl k pomstě proti Slezákům vůbec, až konečně dostihl viníka trest ukrutný.'

Nějaká ta rvačka, přepadení, loupež nebo únos. to všechno bylo tenkrát skoro na denním pořádku. Ze všech zemských škůdců té doby se nejvíc 'vyznamenal' Jan Kolda ze Žampachu. (Na jednoho pána ze Žampacha jsme v našich Toulkách už narazili; vlastně: nebyl jenom jeden - on to byl takový povedený rod, tihleti Žampachové, s poměrně pestrým kriminálním rejstříkem) Karel (ještě když nebyl Čtvrtý, ale zatím jenom markrabě) musel tvrdě zasáhnout proti Mikuláši Žampachovi, který přepadával kupce a pocestné a za svými loupeživými výpravami se vydával až na Moravu. Karel dobyl jeho hrad Choceň a Mikuláš slíbil, že loupežnictví pověsí na hřebík, ale nepověsil a tak ho musel Karel oblehnout na jeho hradě Potštejně, Mikuláš se opevnil ve věži, ale útočníci ji podkopali a obránci v jejich troskách zahynuli. Dalším zemským škůdcem, spojeným se Žampachem, byl Jan ze Smojna, zvaný Pancéř. I on to zkusil s odporem proti Karlovi IV., tehdy už českému králi. Nebyl rodem ze Žampachu, pouze se tohoto hradu zmocnil, což neměl dělat, neboť král si s ním hravě poradil a zajatého rytíře dal jako výraz jeho nepochybných zásluh za tažené do Itálie pověsit na zlatém řetěze. (Po tomto strašném rytíři nám zůstalo rčení: 'Brní jako Pancéřova košile.')

Jan Kolda ze Žampacha, pán na Náchodě, šel o sto let později důsledně ve stopách svých kolegů, v seznamu jeho úspěchů však není jenom pár nějakých bezvýznamných vsí či městeček, popřípadě kupeckých výprav. On si troufl i na hlavní město. Nenaplánoval si nic menšího než státní puč. 'Roku 1440. v pátek na svatou Martu (29. července) časně zrána Kolda z Náchoda, dále Beneš Mokrovouský z Malešova a kněz Bedřich ze Strážnice spolu s ozbrojenými lidmi z některých měst zradou vnikli do Nového Města pražského dírou v hradbách poblíž Horské brány. Odtud šli ke Starému Městu, a u Odrané brány volali na strážce, aby je pustil dovnitř, že vezou živé ryby panu Slámovi, aby jim nelekly (tak je totiž navedl zrádce Zikmund Sláma). Když žena strážného odemykala zámky u vrat, vyhlédla dírou ven a uviděla množství ozbrojených lidí. Řekla to svému muži a ten vstal a volal na poplach. A ti se hned sebrali a utíkali zpátky k díře, kterou do města vlezli, někteří pak se poschovávali v Novém Městě u známých, a tak všichni bez ztrát utekli.' (Na tomto příkladu je zřejmé, že ženy hrály v dějinách naší země daleko větší roli, než by se na první pohled mohlo zdát. Přitom stačilo, aby se paní strážmistrová nepodívala dírou a všecko bylo jinak) 'Tento náchodský pán Jan Kolda ze Žampacha jednak Slezákům, jednak krajanům hradeckým škody činiti nepřestával. Nejprve vytrhla proti němu některá knížata slezská s Vratislavskými a Svidnickými a spálila několik městeček a vesnic okolo Náchoda. Táborští pak psaním napomínali měšťany hradecké i jaroměřské, aby pana Koldu neopouštěli.' Z Tábora putoval spěšný list i panu Ptáčkovi z Pirkštejna. Také v něm se pana Koldy zastávali: 'Slyšíme, že někteří páni z Čech poštvali Němce na Koldu a chystají se jim ku pomoci na pole vytrhnouti, chtíce jej utisknouti a zahubiti. Protož jestliže Tvá Milost také k vytržení na pole strojí se proti panu Koldovi k posílení Němců, prosíme velice, aby toho neráčil činiti a takové bouřky v zemi neráčil začínati. Neb se v jistotě bojíme, aby to vytržení ke zlému nepřišlo, vědouce, že pan Kolda také sobě přátele nalezne. A my také nerozumíme, proč bychom se měli tomu dívati, aby přátelé naši měli od Němců tištěni býti a vy jim pomáhati.' (Vida, jak obratně se dá manipulovat s pravdou. Pan Kolda není žádný loupežník a zemský škůdce, protože je Čech a jako takový přepadl Němce, a jelikož to jsou Němci, tak jim to patří.) Pro pana Ptáčka byl však Kolda jednoznačně 'zhoubcem koruny naší,' a taky ještě 'hlavou všech těchto zlostí.' Boj Koldovi vyhlašuje i jedenadvacetiletý hejtman Jiří z Poděbrad, a vyznává, že nedopustí 'svévolně tuto korunu hubiti (Výraz 'koruna' naznačuje Ptáčkův a Jiříkův zájem nejenom o nějaké místní, regionální spory, ale i o prospěch celé země.). Když přední páni jednoty pana Ptáčka a posléze i Pražané koncem května 1441 vytrhli do boje proti Koldovi s děly, vozy, s jízdnými i pěšími, rozbouřilo se hned několik krajů válkou domácí novou a ukrutnou. Trvala šest neděl a byly dobyty dvě tvrze páně Koldovy a obě zbořeny a spáleny. Když pak přitáhlo vojsko k hradu Rychmburku, přibylo mu na pomoc tisíc jízdných Slezáků a dva tisíce pěších s třemi velkými puškami. Vtom se ale vložili jako prostředníci mistr Jan z Rokycan, Bohuš Kostka z Postupic a další a zjednali příměří mezi panem Ptáčkem a Koldou až do příštího sněmu.' No a na sněmu v Čáslavi se rozhodlo, že pan Kolda bude dál držet hrad i město Náchod (zatím) až do budoucího krále.

Až do budoucího krále. Jenomže ten je - v nedohlednu.