HRA NA VÍTÌZE A PORAŽENÉ - Pohled od hrad Hnìvína na mìsto Most

HRA NA VÍTÌZE A PORAŽENÉ

Setkáváme se po 219., jsme uprostøed revoluce øeèené 'husitská,' uprostøed roku 1421, leè uprostøed nikoli království, ale na jeho severozápadním pomezí. Zrovna tady bylo velice neklidno. Ozbrojené skupiny feudálù z Míšeòska jako by podnikaly prùzkum bojem (i když tomu asi tenkrát øíkali jinak). Útoèily na nejrùznìjších místech. A právì sem, do horkého pásma, se po puèi v hlavním mìstì vydalo pražské vojsko.

'V mìsíci èervenci poslali pražané jízdné a pìší k Žatci, aby se spojili se Žateckými a Lounskými a napadli statky nepøátel, kteøí jim èinili pøekážky. Spálili Doksany, klášter svatých panen, a když pøitáhli do mìsteèka Teplic a do kláštera panen, pøijala je abatyše s celým konventem úslužnì. Pøesto abatyši vyvedli a obsadili klášter, pøièemž nìkteøí lotøíkové z vojska obrali ty panny o roucha, a pak spálili i klášter Osek pod hradem Osekem.'

Zprávy od hranic byly hrozivé. Katoliètí m욝ané a nìkteøí páni dávali kališníkùm co proto. Zejména Mosteètí a pan Mikuláš z Lobkovic, øeèený na Hasištejnì. Proto se pražské vojsko dalo hned po ukonèení synody na pochod. Do jejich rukou padla mìsta Duchcov a Bílina. Z hlediska husitù to byly rychlé a nesporné úspìchy.

'Na podnìt pražského vojska, které mìlo v moci Bílinu s hradem, vytáhlo z Prahy na den svaté Maøí Magdaleny další množství jezdcù a pìších k Bílinì, aby se vojsko pražanù kvùli Míšòanùm, kteøí byli blízko, posílilo a tak aby mohli bezpeènìji dobýti mìsta Mostu s hradem.' Pøíchod pražských posil byl významný nejenom vojensky, ale i politicky. Usnesení velké obce pražské totiž pamatovalo na opatøení proti tìm, kteøí podporovali táborské knìze a všechny pražské sousedy, podílející se na pøedchozích nepokojích. Všichni, kteøí byli shledáni vinnými, mìli vytáhnout podle usnesení druhého dne s vojskem do pole. Byl to jakýsi druh trestu ve formì veøejnì prospìšného válèení. Do pole se mìli vydat také všichni ti, kteøí pøišli z Prahy odjinud. Což znamenalo dvì mouchy jednou ranou. Želivský získal posilu, a konzervativní èást Prahy si ulevila od radikálù, se kterými mìla od poèátku jenom problémy. Ti všichni se rozložili pøed hradem a mìstem Mostem.

'Když se vojska spojila v jedno, dala se na pochod k Mostu a hned opanovala hradní horu.' Horu ano, ale hrad ne, ten ještì nemìli. Jistý nìmecký kronikáø (jehož pøíjmení znìlo ponìkud nenìmecky a z èeského pohledu nepøíliš lichotivì - jmenoval se totiž Theodor Tupetz) vylíèil s dramatickým nábojem, co se tehdy vlastnì u Mostu dìlo. 'Pøi dobytí Bíliny zajali husité velitele hradu Rampholda z Gorenze, bratra mosteckého purkrabího Tita. Aby snadnìji dostali mostecký hrad, pøivázali Rampholda na støechu dobývacího stroje v nadìji, že jeho bratr na hradì na nìj nedá støílet a že hrad vydá. Ale Ramphold neèekal a volal: Bratøe, já vím,že neuteèu, ty a tvoji vìrní se však mùžete bránit. A bude lépe, zemøu-li sám, než aby mnozí zahynuli. Proto mì nešetøi, bojuj udatnì a chceš-li mi milosrdenství prokázat, rychle mì usmr! Velitel hradu pak poruèil luèištníkovi støelit na bratra. Šíp projel Rampholdovou hrudí.'

Takhle to vidìli Nìmci. Èeský kronikáø Vavøinec z Bøezové se na celou událost díval pod trochu jiným zorným úhlem: 'Postavivše dva praky a tolikéž velkých pušek, pùsobili pražané hradu veliké škody a silnými hlasy pokøikovali øíkajíce: Nedbejte, vy kacíøi, kteøí jste na hradì! Jako jsme uèinili kacíøùm v Bílinì, tak uèiníme i vám! Pøivážeme dva syny vašeho purkrabího na kládu, jinak taras, a tak na vás uèiníme útok!' (Namísto jednoho Rampholda jsou tu hnedle dva.) 'Strach a hrùza ranila srdce hradní posádky; vždy vìdìli napøed, jak se tamti v kratièké dobì zmocnili hradu Bíliny takøka nedobytného. Proto žádali o pøátelské vyjednávání. A když se spolu sešli purkrabí mosteckého hradu, otec zajatých synù, s nìkterými z vojska, prosili synové svého otce, totiž purkrabího mosteckého hradu, aby se nad nimi smiloval a ráèil postoupiti hrad pražanùm. Ale otec chlapcù se slzami odpovìdìl: To nemohu uèiniti, a ani nesmím! Když pak žádným vyjednáváním nebyla sjednána dohoda, uèinila èást vojska útok na hrad a spálila kus pøehradí. Potom hradští, ještì více postrašení, volali z hradeb mírumilovná slova, aby je pro Boha nechali jíti jenom s holými životy, že chtìjí hrad postoupiti. A to žalostné volání se líbilo skoro všem.' (To znamená tìm, kteøí respektovali bìžné váleèné zvyklosti, anebo dovedli støízlivì odhadnout vzniknou situaci.) Ta dvì slùvka - 'skoro všem' - jako by nasvìdèovala, že tam byli také lidé, kteøí s kapitulací nesouhlasili tedy všichni ti, za které pak rozhodl Želivský. Jak rozhodl? 'Copak by nám bylo platno zde je nechat odejít a potom jich na jiném hradì znovu dobývat? Vždy vidíte, že je Pán Bùh chce vydati do našich rukou; potom uèiníme s nimi, jak uznají za prospìšné starší.' Želivský musel mít neotøesitelnou mocenskou pozici. Máme tedy pøed sebou dvì verze pøíbìhu. Co ale platí. tedy: co platí víc? Nìmecká nebo èeská verze?

Ještì existuje jedna varianta. Ta, kterou nabízí èeský historik Václav Vladivoj Tomek: 'Suroví bojovníci hrozili pøivázat dva syny mosteckého purkrabího ke kládám, èímž je pøinutili, aby úpìnlivì žádali na otci vydání hradu. Posádka však tomu zabránila, protože velení pøevzala jiná osoba, než byl nešastný otec dvou synù.'

'Vojsko páchalo u Mostu mnoho nekøesanských skutkù; mlèím o znásilòování žen, ale povím o nelidském pronásledování nìkterých zajatcù. Nebo nìkteøí pøivázali zajatého Nìmce na kládu, které se v obecném jazyce øíká taras, a tak s ním chtìli uèiniti útok na hrad, ale byvše od jiných zdrženi, nechali toho. Dále jiného Nìmce, podobnì tam zajatého, vhodili do ohnì pøesto, že je na kolenou prosil, aby zachránili jeho duši a nevydávali ho na smrt, slibuje uèiniti všechno, co rozkážou; a aèkoli sedmkrát vyskoèil z ohnì, pøece ho cepy umlátili až k smrti. A pøemnoho jiných nekøesanských skutkù páchali pøi olupování bližních. A to nebylo nikterak neznámo Mosteckým ve mìstì - ti když chytili Èechy z vojska, vyvedli je s trubaèi z mìsta a podobnì upálili, odplácejíce zlé zlým.'

Násilí jako reakce na násilí. Zaznamenáníhodné jest, že na jedné i druhé stranì si tak poèínali køesané. Císaø Zikmund tehdy píše do Míšnì: 'Ty, markrabì Fridrichu øeèený Svárlivý, potáhneš na sever Èech a spolu s pány zachráníš mìsto Most. Posílí tì tvùj švagr, vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský, a spojíš se i se Zikmundem z Vartemberka, Hynkem Hlaváèem z Dubé a s Mikulášem z Lobkovic.' Když husité obléhali Most tøináctý den (psal se zrovna 5. srpen 1421), rozšíøila se mìstem povìst, že Míšòané táhnou mìstu na pomoc. Míšeòský markrabì Fridrich Svárlivý se blížil. Když je husité zahlédli, velice se zaradovali. Byli si jisti už pøedem svým vítìzstvím. Což ovšem bylo neprozíravé. Ještì nic nevybojovali, a už se dìlili o koøist. 'Hle onoho Nìmce bude odìní mé! Hle onoho Nìmce bude kùò mùj!' (Toto vskutku øíkali.) Èeské pøísloví, které urèitì existovalo už tenkrát, varuje pøed tím dìlat úèet bez hostinského. A další pøísloví, taky hodnì staré, sdìluje, že zlé jest, když jazyk pøed rozumem utíká. A dodneška rozumí každý tomu, že se nemá øíkat hop, dokud se nepøeskoèí. 'Pøísloví napoví,' to je taky jedno pøísloví. Pražanùm však nic nenapovìdìlo.