HRA NA VÍTĚZE A PORAŽENÉ - Pohled od hrad Hněvína na město Most

HRA NA VÍTĚZE A PORAŽENÉ

Setkáváme se po 219., jsme uprostřed revoluce řečené 'husitská,' uprostřed roku 1421, leč uprostřed nikoli království, ale na jeho severozápadním pomezí. Zrovna tady bylo velice neklidno. Ozbrojené skupiny feudálů z Míšeňska jako by podnikaly průzkum bojem (i když tomu asi tenkrát říkali jinak). Útočily na nejrůznějších místech. A právě sem, do horkého pásma, se po puči v hlavním městě vydalo pražské vojsko.

'V měsíci červenci poslali pražané jízdné a pěší k Žatci, aby se spojili se Žateckými a Lounskými a napadli statky nepřátel, kteří jim činili překážky. Spálili Doksany, klášter svatých panen, a když přitáhli do městečka Teplic a do kláštera panen, přijala je abatyše s celým konventem úslužně. Přesto abatyši vyvedli a obsadili klášter, přičemž někteří lotříkové z vojska obrali ty panny o roucha, a pak spálili i klášter Osek pod hradem Osekem.'

Zprávy od hranic byly hrozivé. Katoličtí měšťané a někteří páni dávali kališníkům co proto. Zejména Mostečtí a pan Mikuláš z Lobkovic, řečený na Hasištejně. Proto se pražské vojsko dalo hned po ukončení synody na pochod. Do jejich rukou padla města Duchcov a Bílina. Z hlediska husitů to byly rychlé a nesporné úspěchy.

'Na podnět pražského vojska, které mělo v moci Bílinu s hradem, vytáhlo z Prahy na den svaté Maří Magdaleny další množství jezdců a pěších k Bílině, aby se vojsko pražanů kvůli Míšňanům, kteří byli blízko, posílilo a tak aby mohli bezpečněji dobýti města Mostu s hradem.' Příchod pražských posil byl významný nejenom vojensky, ale i politicky. Usnesení velké obce pražské totiž pamatovalo na opatření proti těm, kteří podporovali táborské kněze a všechny pražské sousedy, podílející se na předchozích nepokojích. Všichni, kteří byli shledáni vinnými, měli vytáhnout podle usnesení druhého dne s vojskem do pole. Byl to jakýsi druh trestu ve formě veřejně prospěšného válčení. Do pole se měli vydat také všichni ti, kteří přišli z Prahy odjinud. Což znamenalo dvě mouchy jednou ranou. Želivský získal posilu, a konzervativní část Prahy si ulevila od radikálů, se kterými měla od počátku jenom problémy. Ti všichni se rozložili před hradem a městem Mostem.

'Když se vojska spojila v jedno, dala se na pochod k Mostu a hned opanovala hradní horu.' Horu ano, ale hrad ne, ten ještě neměli. Jistý německý kronikář (jehož příjmení znělo poněkud neněmecky a z českého pohledu nepříliš lichotivě - jmenoval se totiž Theodor Tupetz) vylíčil s dramatickým nábojem, co se tehdy vlastně u Mostu dělo. 'Při dobytí Bíliny zajali husité velitele hradu Rampholda z Gorenze, bratra mosteckého purkrabího Tita. Aby snadněji dostali mostecký hrad, přivázali Rampholda na střechu dobývacího stroje v naději, že jeho bratr na hradě na něj nedá střílet a že hrad vydá. Ale Ramphold nečekal a volal: Bratře, já vím,že neuteču, ty a tvoji věrní se však můžete bránit. A bude lépe, zemřu-li sám, než aby mnozí zahynuli. Proto mě nešetři, bojuj udatně a chceš-li mi milosrdenství prokázat, rychle mě usmrť! Velitel hradu pak poručil lučištníkovi střelit na bratra. Šíp projel Rampholdovou hrudí.'

Takhle to viděli Němci. Český kronikář Vavřinec z Březové se na celou událost díval pod trochu jiným zorným úhlem: 'Postavivše dva praky a tolikéž velkých pušek, působili pražané hradu veliké škody a silnými hlasy pokřikovali říkajíce: Nedbejte, vy kacíři, kteří jste na hradě! Jako jsme učinili kacířům v Bílině, tak učiníme i vám! Přivážeme dva syny vašeho purkrabího na kládu, jinak taras, a tak na vás učiníme útok!' (Namísto jednoho Rampholda jsou tu hnedle dva.) 'Strach a hrůza ranila srdce hradní posádky; vždyť věděli napřed, jak se tamti v kratičké době zmocnili hradu Bíliny takřka nedobytného. Proto žádali o přátelské vyjednávání. A když se spolu sešli purkrabí mosteckého hradu, otec zajatých synů, s některými z vojska, prosili synové svého otce, totiž purkrabího mosteckého hradu, aby se nad nimi smiloval a ráčil postoupiti hrad pražanům. Ale otec chlapců se slzami odpověděl: To nemohu učiniti, a ani nesmím! Když pak žádným vyjednáváním nebyla sjednána dohoda, učinila část vojska útok na hrad a spálila kus přehradí. Potom hradští, ještě více postrašení, volali z hradeb mírumilovná slova, aby je pro Boha nechali jíti jenom s holými životy, že chtějí hrad postoupiti. A to žalostné volání se líbilo skoro všem.' (To znamená těm, kteří respektovali běžné válečné zvyklosti, anebo dovedli střízlivě odhadnout vzniknou situaci.) Ta dvě slůvka - 'skoro všem' - jako by nasvědčovala, že tam byli také lidé, kteří s kapitulací nesouhlasili tedy všichni ti, za které pak rozhodl Želivský. Jak rozhodl? 'Copak by nám bylo platno zde je nechat odejít a potom jich na jiném hradě znovu dobývat? Vždyť vidíte, že je Pán Bůh chce vydati do našich rukou; potom učiníme s nimi, jak uznají za prospěšné starší.' Želivský musel mít neotřesitelnou mocenskou pozici. Máme tedy před sebou dvě verze příběhu. Co ale platí. tedy: co platí víc? Německá nebo česká verze?

Ještě existuje jedna varianta. Ta, kterou nabízí český historik Václav Vladivoj Tomek: 'Suroví bojovníci hrozili přivázat dva syny mosteckého purkrabího ke kládám, čímž je přinutili, aby úpěnlivě žádali na otci vydání hradu. Posádka však tomu zabránila, protože velení převzala jiná osoba, než byl nešťastný otec dvou synů.'

'Vojsko páchalo u Mostu mnoho nekřesťanských skutků; mlčím o znásilňování žen, ale povím o nelidském pronásledování některých zajatců. Neboť někteří přivázali zajatého Němce na kládu, které se v obecném jazyce říká taras, a tak s ním chtěli učiniti útok na hrad, ale byvše od jiných zdrženi, nechali toho. Dále jiného Němce, podobně tam zajatého, vhodili do ohně přesto, že je na kolenou prosil, aby zachránili jeho duši a nevydávali ho na smrt, slibuje učiniti všechno, co rozkážou; a ačkoli sedmkrát vyskočil z ohně, přece ho cepy umlátili až k smrti. A přemnoho jiných nekřesťanských skutků páchali při olupování bližních. A to nebylo nikterak neznámo Mosteckým ve městě - ti když chytili Čechy z vojska, vyvedli je s trubači z města a podobně upálili, odplácejíce zlé zlým.'

Násilí jako reakce na násilí. Zaznamenáníhodné jest, že na jedné i druhé straně si tak počínali křesťané. Císař Zikmund tehdy píše do Míšně: 'Ty, markrabě Fridrichu řečený Svárlivý, potáhneš na sever Čech a spolu s pány zachráníš město Most. Posílí tě tvůj švagr, vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský, a spojíš se i se Zikmundem z Vartemberka, Hynkem Hlaváčem z Dubé a s Mikulášem z Lobkovic.' Když husité obléhali Most třináctý den (psal se zrovna 5. srpen 1421), rozšířila se městem pověst, že Míšňané táhnou městu na pomoc. Míšeňský markrabě Fridrich Svárlivý se blížil. Když je husité zahlédli, velice se zaradovali. Byli si jisti už předem svým vítězstvím. Což ovšem bylo neprozíravé. Ještě nic nevybojovali, a už se dělili o kořist. 'Hle onoho Němce bude odění mé! Hle onoho Němce bude kůň můj!' (Toto vskutku říkali.) České přísloví, které určitě existovalo už tenkrát, varuje před tím dělat účet bez hostinského. A další přísloví, taky hodně staré, sděluje, že zlé jest, když jazyk před rozumem utíká. A dodneška rozumí každý tomu, že se nemá říkat hop, dokud se nepřeskočí. 'Přísloví napoví,' to je taky jedno přísloví. Pražanům však nic nenapovědělo.