ŽIVOT PANA VOKA

ŽIVOT PANA VOKA

'Od okamžiku, kdy se stal Petr Vok samostatným pánem, vnější rozdíly mezi ním a jeho bratrem se nápadně prohlubovaly. Vilém z Rožmberka postupoval v hodnostech a prosazoval se neustále výrazněji do popředí veřejného dění. Jeho touha po veřejných poctách a lesku rodového jména se s dosaženými úspěchy jen stupňovala. Ženil se jen s nevěstami z knížecích rodin, rodinné sídlo v zatuchlém středověkém hradě na Krumlově dal okázale přebudovat v reprezentativní zámek, na veřejnosti vystupoval za všech okolností a bez ohledu na náklady s důstojností odpovídající jeho postavení. O předním místě Rožmberků mezi českou šlechtou pro něj neexistovaly pochybnosti, a roku 1560., když ho chtěl král jmenovat nejvyšším komorníkem, přijal úřad pouze s výhradou, že to nebude na újmu dobrému jménu rodu, který má nároky na úřady ještě vyšší,' to jsme se dozvěděli od historika dr. Josefa Janáčka.

Úplně ve stínu svého velkého bratra trávil Petr Vok svůj čas v drobných starostech o štvanice na zvěř, o drobné přestavby na svých mnohem skromnějších sídlech, o hostiny s dobrými přáteli, jakož i milostná dobrodružství. Ze všech těchto činností se pan Vok věnoval s největší láskou té poslední (což je logické). Pokud trávil nějaké chvíle nad knihami, na důležitosti mu to nepřidalo. Zůstával stále málo významným bratrem velké osobnosti. Komplex méněcennosti z toho ani neměl. Ono mu to nějak nevadilo. Hospodařit se přitom moc nenaučil, a proto se dost lehkomyslně rozhodl, že si pořídí důstojnější sídlo, než byl Vimperk. Koupil si Bechyni. 'Není zcela jasné, jak se mu podařilo sehnat 46 000 míšeňských kop (tj. 23 700 kop bílých českých grošů), zato se však ví zcela přesně, že krátce nato se dostal do svízelné situace, která hrozila roku 1573 opravdovým krachem. Petr Vok nestačil splácet dluhy a netrpěliví věřitelé hrozili soudem a vězením. Došlo to tak daleko, že po osmi letech samostatného hospodaření se Petr Vok neodvažoval vůbec přijet do Prahy, aby nepadl do rukou věřitelům a nebyl zatčen.'

Představte si, že stojíme na skalnatém ostrohu nad řekou Lužnicí, nad kterou se vypíná někdejší hrad a nynější zámek jménem Bechyně. Tady prožil Petr Vok svoje nejlepší léta. Jeho doba je zapsána ve stavbách, jezech a mlýnech podél Lužnice a ovšem i na bechyňském zámku a v někdejší bratrské kapli, kterou tady nechal postavil. Sem, do věže bechyňského zámku, dal Petr Vok v roce 1584 uložit své vyznání víry, v němž se potomkům zpovídá z toho, proč on, člen tradičně katolického rodu vší duší přistupuje a hlásí se k jednotě českých bratří. Toto vyznání bylo objeveno teprve ve druhé polovině 20. století v archivu vyšehradského kláštera. 'Petr Vok přišel na Bechyni v plném rozkvětu sil a navíc v době, kdy zářila moc i bohatství rožmberského domu předtím nebývalým leskem. Vladař Vilém se v té době stává nejvyšším purkrabím Království českého (dnes by tato hodnost odpovídala funkci premiéra). Pod ochranou svého bratra (řekněme to výstižněji a přesněji: pod Vilémovou protekcí) choval se na Bechyni jako renesanční velmož a při velkolepé přestavbě se vůbec neohlížel na to, kolik to bude stát. Ono ho to snad ani tak nějak velkoryse nezajímalo. V něčem se však Petr Vok přece jenom lišil od ostatních velmožů své doby. Nesnažil se shánět peníze na své stavby a kratochvíle tím, že by vymáhal od poddaných stále vyšší dávky. On si raději peníze půjčil, třeba na vysoký úrok. Jako feudální pán byl Petr Vok vrchností mírnou, a pokud některé poddanské dávky nezrušil, tak nové nezaváděl. Proto trochu překvapuje a z celkového profilu posledního Rožmberka opravdu vybočuje jeho konflikt s rybníkáři roku 1569. Ti nebyli v pravém slova smyslu rožmberskými poddanými, ale podléhali jejich jurisdikci, pokud byli na území panství. Byly to kočující skupiny, v jejichž čele stál hejtman, sám rybníkář. Těm skupinám se říkalo tlupy, což celkem věrně vystihovalo jejich ráz, a ty se dávaly najímat na stavbu rybníků a přecházely z jednoho panství na druhé, podle toho, jak která vrchnost platila. Ze soudobých zpráv o nich víme, že to byli lidé bez stálého domova, kočující na bídných vozících z místa na místo, lidé nespoutaní a prudcí. Roku 1569 se jedna tlupa dopustila vraždy. 'Petr Vok některé zločince, jmenovitě Vaňka Bezpalcího, rybníkáře, a Vaňka z Řevničova s nějakou neřestí Voršilou příjmím Kostka u města Soběslavě popraviti dal.' Se zlou se ovšem potázal, jak nás podrobně informuje rožmberský kronikář Václav Březan:

'Za tou příčinou jiní rybníkáři, že jim jejich dobré tovaryše hrom panský zutráceti dal (nejvíce nějaký Vondra Borák z Pořizan, hejtman rybníkářský, který dělal rybník na panství netolickém), přísahou se ve spolek zavázalo padesát jonáků proti pánu, že ho zabijí. Z té příčiny, aby se ve svém lotrovském předsevzetí ohlásili, odpovědní listy sepsali, pohrůžky pánu činíce. A ty Borák, dále Pavel Děcko, Lanč Lonč mladý a Vondra Plástovský po silnicích metali. Místa, kde úklady a stavuňky, byla tato: Za Sedlčany ve struhách osm lotrů (pět pastýřů a tři rybníkáři) s osmi ručnicemi stávali. Další osoby stáli na pána mezi Lastiboří a Komářovem a tu konečně chtěli jej skliditi. Ale nepřijel na ně, jsa varován, jinou cestou pán vyvázl. Borák s jinými padouchy na pána vstával nejprve na Vožnici, též v tom místě podruhé a potřetí, když pán ráčil jeti od Želče k Bechyni. Ale ujel jim, a také že naň nesměli, neboť jim Pán Bůh srdce vzal. Item za Bertarticí v černém lese velikém jedlovém stáli na tři hodiny, tu na pána čekali s ručnicemi; zimou dále ostati nemohli; item na Kuřích Hůrkách u Soběslavě také stávali na pána. Vašek, opovědník pana Petra z Rožmberka vzat byl a ku právu odeslán, taktéž mordýři na rozličných místech odpravováni, na Táboře, v Bechyni, Vintrberce, Soběslavi, Vodňanech, Třeboni et cereta. Hlavami jejich pan Petr Vok jednu truhlici naplnil.'

Žádný z atentátů nebyl úspěšný. Všem léčkám se pan Vok vyhnul, v jednom případě (poblíže Bechyně) unikl jenom o vlásek. Přes svoji mírnost, kterou zejména později mnohokrát prokázal, zasáhl Petr Vok tvrdě a nemilosrdně. V honbě za spiklenci se spojila všechna okolní šlechta. A navíc se mohl Vok opřít i o pomoc celé rožmberské správy a jejích ozbrojených manů. Všichni spiklenci byli pochytáni a na Bechyni poslána truhla s hlavami dopadených rybníkářů (jak jsme už slyšeli). Plná. Po okraj. Hejtman vzbouřenců trestu však unikl. 'A ač nemálo z toho počtu té nešlechetné čeládky vyhubeno, Vondra Borák dosažen býti nemohl, i když s pilností, že by tuto neb tamto býti mohl, po něm špeh byl dán. Přičemž přihodilo se ve městě Soběslavi, že nějaký ovčák písaři choustnickému pohrůžku učinil a Boráka, lotra mordýřského, zjevně zastával se slovy: Co jest Borák, to jsem já! Do vězení pak byl vzat a po třikráte právo vystáti musel, nasadiv přitom opakovaně pálení boku, přičemž s ním spolku podle pravdy neměl a vinen nebyl.'

V konfliktu s rybníkáři byla nejaktivnější vlastní Vokova družina a jeho úředníci, kteří tvořili jakýsi malý dvůr na Bechyni. Ve srovnání s krumlovským dvorem vladaře Viléma (ten čítal na dvě stě lidí) byl ten bechyňský menší, ne však nepatrný. Celkem bylo na bechyňském zámku na 40 lidí - od hofmistra a pěti drobných šlechticů přes sekretáře, úředníky, hejtmana a evangelického kazatele až po umělce a řemeslníky a čeleď. (Že jsou umělci jmenováni v sousedství řemeslníků a čeledi, to se opravdu patřilo - svůj k svému.) Rozhodně tu mělo onačejší postavení dvanáct komornic Petra Voka. Komornice měly na starosti posluhovat na pokojích a při stole pana Voka. Tyto komornice budily v očích krumlovského dvora velké pohoršení, a tak se vladaři Vilémovi donesly zprávy o tom, že 'tyto služebnice Petra Voka mívají klíče o jeho pokojů a dnem i nocí nevěrně jeho opatrují i ke stolu mu slouží.' Bez ohledu na dobové konvence (a ty konvence nebyly zrovna nějak tuhé) měl Petr Vok skutečně na bechyňském zámku trvale (a to až do svého sňatku s Kateřinou z Ludanic) deset až dvanáct klíčnic, a protože jeho dvůr byl mladý, musíme předpokládat, že ani klíčnice nebyly staré. V mládeneckém a jistě nikterak asketickém životě na Bechyni se však Petr Vok nelišil od ostatních renesančních šlechticů a není známo, že by jeho zábavy a kratochvíle vybočovaly ze zvyklostí té doby. Byl mladý, veselý i rozmarný a na Bechyni byl konečně svým pánem. Zůstal po celý život ctitelem všeho, co zkrášluje život. Miloval i víno a nikdy se tím netajil. Na Bechyni se to hosty jen hemžilo, podávali si tu dveře, o hostiny a pitky nikdy nebyla nouze. Zachovala se dokonce pamětní kniha, do které pro svého hostitele Petr Voka zapisovali rozjaření hosté všelijaké průpovídky. Kupříkladu:

'Byl jsem vešel rád, však s bázní Boží. Podepsán Mikuláš z Mirotína.' A další zápis: 'Věc Bohem souzená člověka nemine.' Hluboká moudrost. Vypadla z hlavy Karla Svatkovského z Dobrohoště. 'Ve všem vůle Boží, i v mé bábě.' Taktéž pozoruhodný postřeh, tím spíše, že tu 'bábu' měl pan Bohuchval ve svém titulu. Podepisoval se totiž Bohuchval z Hrádku a na Babě, přestarý. 'Kdo neokusil kyselejch věcí, není hodnej sladkejch' - tento odkaz nám zanechal Pavel Hořepnický na Táboře, zatímco Jiřík Vitas z Pozděraze si přímo zaveršoval: 'V Pozděrazi jest dobrý bydlo, chtěl by je někdo rád míti za své sídlo.'

'Na Bechyni si pan Petr Vok začal budovat knihovnu, která později přerostla do rozměrů i v Čechách a střední Evropě rozměrů nevídaných. Jestliže většina šlechticů té doby měla na svých zámcích jenom výjimečně více než 10 až 15 knih, měl bechyňský pán několik stovek svazků a později se jeho knihovna stala vlastně universálním souborem celé tehdejší evropské vzdělanosti. Kupuje a dává kupovat knihy nejen v českéch zemích, ale po celé Evropě, bez ohledu na značný náklad s tím spojený. Uvědomíme-li si, že jeden kus dobytka stál zhruba 70 grošů (tj. 1 kopu a 10 grošů), a víme-li, že nákladnější knihy (jako například Matthioliho herbář, ručně ilustrovaný) stály i 40 a více kop grošů, pochopíme, že budování knihovny nebylo záležitostí lacinou. Vedle knih a hlubokého zájmu o kulturu miloval Petr Vok i hudbu, sám dobře hrál na loutnu a zpíval. Zajímal se však i o dobové vynálezy. Dal si na Bechyni zřídit zvláštní přístroj na měření směru větru a jistě bychom zde našli i té době velmi populární dešťoměr, vynalezený Leonardem da Vinci, pomocí něhož bylo možno na základě vlhkosti ovzduší odhadnout počasí na jeden až dva dny dopředu.'