JAK BY BYLO JINAK

JAK BY BYLO JINAK

'Měl mnohé prosté půvaby přirozené. Jsa prostý, laskavý, přístupný a otevřený, byl by býval znamenitým dvořenínem: skláněl se ke všem, přizpůsoboval se všem situacím a všem povahám. Jsa střízlivější než jeho otec a ovládaje vždy své myšlenky, zdál se v plné sdílnosti odhalovat nejtajnější záhyby svého srdce. Přijímaje každého, uznávaje všecky námitky, rozuměje všem citům a oplývaje jimi myslil, že vyplnil přání těch, které takto zahrnoval svými úsměvy. Náležel k těm, kteří si váží každého a dobrou vůlí bývají sváděni v prohlášení sobě odporujícím a kteří domnívajíce se s důvěrou, že si zavázali všecky, k nimž se chovají vlídně, z nevděčnosti rádi obviňují pošetilce, kteří je pojali vážně, a stěžují si zpozdile, že byli oklamáni.'

To všechno byl (mimo jiné i náš) král Maxmilián. Tuto charakteristiku máme z pera historika Ernesta Denise. Kromě tří korun mu patřily zatím pořád sympatie většiny nekatolíků v českých zemích. Ti všichni doufali, že králova pravá víra je odlišná od té, která mu byla okolnostmi vnucena (tedy víra katolická). Jenom co se na panovnickém křesle pevně usadí a zorientuje, hnou se věci k lepšímu! Místo toho se dostavilo rychlé vystřízlivění. Maxmilián byl člověk nejenom více korun, ale více tváří. Nechyběla mu laskavost, přívětivost, jakási slovní ušlechtilost. (Zvláště ta poslední nikoho nestojí příliš.) Častoval svou dobrotou každého, kdo za ním přišel. Dával najevo porozumění, sliboval, utěšoval, budil naději svou velkorysostí, avšak skutek posléze utek. Pravidelně. Dovedl se shovívavě sklánět ke všem, přizpůsoboval se všem situacím, všem povahám. Ale jeho vnější kultivovanost byla jenom částí rozporuplné osobnosti, tou další byla disciplinovaná oddanost dynastickým zájmům. Habsburk patřil k tomu druhu lidí, co mnohem víc slibují, než mohou a chtějí učinit. (V českém slangu minulého století se pro podnik s takovým výrobním programem vžil název 'Slibotechna.') Jeho éra byla plna lákavých příslibů, fakticky však viditelné změny nepřinesla, a pokud ano, tedy úpadek královské moci, a rozčarování těch, kdož do Maxmiliána vkládali své naděje.

'Bylo tragédií Maxmiliána II., že bystrým rozumem rozeznával nebezpečí doby a přitom nebyl povolán a schopen jednat. Nebyl renesanční kníže, principe, jehož ideální vzor vylíčil Macchiavelli. Byl to vidoucí váhavec, který si přál pro svou zemi a lid to nejlepší, ale neměl sílu proměnit své ideály v čin. Tento vysoce nadaný císař ustoupil do stínu světových dějin, protože nebyl mužem, který by dovedl vyřknout pravé slovo na pravém místě. Maxmilián uvažoval dlouho a důkladně, než se nějak vyslovil, a diskutoval o svém názoru, který si konečně vytvořil, zase s mnoha lidmi, o nichž se domníval, že by mu jejich rada mohla být užitečná. Vyslechl všechna pro a proti, aniž by sám své stanovisko - které mohlo být začasté i správné - jasně vyslovil. Říšská knížata tak mohla posilovat svou moc, mohla se vzájemně potírat a být znepřátelena, ale z císaře se časem stala stále jen bezmocná, finančně na blahovůli knížat a stavů naprosto závislá loutka. Habsburská moc klesala stále hlouběji za vlády muže, který nebyl zrozen pro tuto dobu intrik.'

Je ovšem otázka, jestli se všem historickým osobnostem podařilo narodit se pro tu správnou dobu, a taky jestli se nějaká doba prostě obešla bez intrik. Velice dlouho se Maxmilián handrkoval o náboženské ústupky (víc toho nasliboval, než pak splnil), až se mu podařilo (hlavně díky osobním kontaktům), že mu říšský sněm v Augsburku schválil přibližně milion sedm set tisíc zlatých na hrozící válku proti Turkům. V té chvíli došlo i jiným evropským zemím, že s tureckým nebezpečím se nedá žertovat. Osmanský sultán porušil mír. V čele Turků stál stále tentýž potentát jako za časů Ferdinandových - Süleyman II., řečený Nádherný. Tehdy už měl svůj věk. Rozhodně měl nárok na panovnický vejminek. Pětasedmdesát. Pořád však neměl moci dost? Stále mu chutnala. V těch pětasedmdesáti se vyšvihl na koně, jako by to byl mladík, a vydal se ve skvělé zbroji v čele svého obrovského vojska s přísahou na rtech, že mu Němci odpykají všechno, co způsobili. On říkal 'Němci,' ale účet měli platit i Čechové a Maďaři a ještě mnohé další národy ve střední Evropě. Turecký sultán byl pořád ještě zadobře s uherským povstalcem Zápolským. byl to jeho chráněnec, ale hlavně dobrá záminka, proč se vydat proti císařským. Zpráva o tom, že se vydal Zápolskému na pomoc, vyvolala vlnu nevěřícného překvapení, ale i oprávněný strach. Strach byl v Evropě z Turků vždycky, docela spolehlivě. Zvěsti mluvily o obrovských houfech nepřátel, kteří se valili jako kobylky na severozápad. Hlavní turecký voj (tomu velel sám sultán) čítal 100 000 mužů. Síla jezdectva byla udávána počtem 40 000, a kromě toho bylo v tureckém vojsku ještě 12 000 janičářů (což byla elitní pěchota, složená z poturčených zajatců - nejčastěji slovenských a maďarských), proslulých svou krutostí. Poručenec byl v tomto případě horší Turka, jak praví od těch dob přísloví.

Zatímco Maxmilián hledal pomoc na všech stranách, mohl Turek mezitím pronikat bez problémů do uherských stepí, aniž narazil na rozhodný odpor. 'Kéž bychom byli tak zle nepromeškali na začátku těch devět týdnů v Augsburku. Ještě se jednou uvidí, co jsme tím promeškali.' Takhle si bezmocně povzdechl Maxmilián. Císařská armáda se však konečně u Vídně shromáždila, ale byl to pestrý nesourodý houf, kterému chyběla jakákoli kázeň a řád. 'Válka živí válku,' tak znělo heslo lancknechtů, i když byl nepřítel ještě daleko. Což znamenalo, že kupříkladu Italové zcela vyplenili kus rakouské krajiny a odnesli všechno, co nebylo přibito. 'Nenašlo se ani hovado, ani lidé, ani bota, ani lavice, ba dokonce ani hřebík ve zdi,' dozvídáme se ze zpráv současníků, jak takový pobyt 'spřátelené' armády vypadal.

'Odchod císařských vojsk směrem na východ trval téměř celý den. Byla to mohutná armáda, která se tu sešla, a snad by byli vojáci dokázali na počátku svou svěží bojovností úplně zastavit postup Turků, kdyby je vedli školení, zkušení a k boji připravení vojevůdci. Avšak císař sám převzal vrchní velení a jemu po boku stáli jeho bratři Ferdinand a Karel, jimž se válka jevila jen jako nutné zlo (stejně jako Maxmiliánovi). Místo toho, aby byla rozmístěna a nasazena obrovská armáda, stále se čekalo a spoléhalo na nespolehlivé zprávy o tom, co vlastně Turci zamýšlejí. A čím více čas ubíhal, tím méně se dovedli rozhodnout, co dělat. Zda jít na pomoc vojákům, kteří bojovali proti Zápolským, nebo se vydat k pevnosti Szigetu, obléhané Turky. Císař však nechtěl ani slyšet o tříštění vojska, bál se, že by se tím snížila jeho úderná síla a marně čekal na rozhodující útok Turků.'

Byl to právě Maxmilián, který promarnil šanci vypudit Turky z Evropy. Ještě řada jeho nástupců s nimi pak musela bojovat. Lidé, kteří to museli vědět (tedy špehové a špióni), ti všichni upozorňovali Maxmiliána na to, že turecká armáda je jenom zdánlivě tak obrovská. Ve skutečnosti se prý skládá ze špatně vyzbrojeného mužstva, které se dá rozhodně porazit. Maxmilián na to neslyšel (asi nedoslýchal). Čas plynul a ponenáhlu rostla mezi vojáky nespokojenost. Bylo málo jídla, mužstvo už delší čas nedostávalo žold, protože slíbení peníze byly už z větší části vydány nebo vůbec nikdy nedošly. Vojákům chybělo zaměstnání, šířila se nuda, kořalka tekla proudem, na denním pořádku byly krvavé rvačky. A taky se blížil podzim a s ním chlad, vlhko a choroby. Celý protiturecký podnik byl odsouzen k nezdaru. Nenápadně, ale rychle opouštěli vojáci císařské ležení a nikdo nedokázal dezertéry zadržet. I sám arcivévoda Ferdinand se jednoho dne sprostě vypařil. 'Nemohu Vaší Milosti se zkormoucenou myslí zatajovat, že můj pan bratr Ferdinand minulý úterek odtáhl z pole bez ohledů na všechny vývody a napomínání, které jsem mu činil kvůli jeho cti a podobně,' psal rozhořčený Maxmilián v dopise svému švagrovi, což byl vévoda Albrecht Bavorský. 'In summa: myslím si s určitostí, že byl očarován, protože mu došlo několik dopisů od té darebné čubky ('čubka' nebo taky 'čarodějnice' říkal, jak už víme, své švagrové, Filipině Welserové, s kterou se Ferdinand svého času v tajnosti oženil). Brzy nato neměl ve dne v noci klidu, byl melancholický a dokonce ulehl v horečce, ačkoli se to, jak jsem se doslechl, zlepšilo. Tak je to; mně z toho vyplynulo, že také ti ostatní z dědičných zemí, jakmile to viděli, začali také odcházet a nedají se zadržet. Já bych byl nejradši, kdyby tu čarodějnici strčili do pytle a někam hodili. Bůh mi odpusť, činím-li jí bezpráví. A mám jen starosti, že byli pobouřeni Moravané a Češi, aby bylo víc důvodů odejít z ležení; najednou se rozhodli, že tu déle nezůstanou a předtím vůbec nic neohlásili.'

To už byl vrchol - odejít z pole a nic neohlásit. Turci s konečnou platností obsadili pevnost Sziget a Gyula pravděpodobně by bylo došlo ke katastrofě, kdyby v těch dnech nezemřel Süleyman II. 'Při obležení Szigetu v Uhrách umřel Soliman II., císař turecký,' zaznamenal ve své kronice Marek Bydžovský z Florentina, a dodává ještě podrobnosti: 'Machomet paša, zeť jeho, zabiv tajně lékaře, který ho hojil, velmi opatrně a chytře smrt jeho i před Turky po čtyři dny zatajil a zatím ustavičně a vší silou k Szigetu šturmoval, až ho i dobyl, ač s velikou škodou a zahynutím velikého množství Turků, neb tu padlo samé jízdy turecké na 18 000, janičárů pak 7 000 mimo ty, kterých jako lehčejších počítali.'

Süleymanův nástupce Selim nebyl ze stejného těsta jako jeho bojovný otec a raději se snažil o smír s habsburským císařem. Byl ochoten spokojit se 'čestným darem.' Ten čestný dáreček dělal30 000 dukátů. Ne jednorázově. Každoročně. V Adrianopoli pak byl uzavřen s Turky mír na osm let.