JAK SE KRÁLI JIŘÍMU, NAČ SÁHL, VŠECKO DAŘILO - Eneáš Silvius Piccolomini

JAK SE KRÁLI JIŘÍMU, NAČ SÁHL, VŠECKO DAŘILO

'Téhož roku, kdy byl Jiří korunován na krále českého, na den svatého Víta (15. června 1458) vytáhl se svým vojskem na Moravu a někteří moravští páni přešli na jeho stranu a poddala se mu moravská města Brno, Znojmo a Olomouc a byly o tom učiněny písemné zápisy. Ale Jihlavští odmítli se mu poddat. Pak jel přes Moravu do Kladska, kde svolal slezská knížata a jednal s nimi o tom, aby se mu poddala; všechna knížata i města přešla na jeho stranu kromě Vratislavě. Potom táhl z Kladska k Náchodu a odtud do Hradce Králové, kde mu vyšli z města vstříc páni konšelé, starší a všechno obyvatelstvo, staré i mladé, chudé i bohaté, řemesla se svými korouhvemi. Radostně ho přijali k sobě pod nebesa a slibovali mu poddanství. Páni konšelé mu předali klíče od města a žádali ho, aby k nim vešel jako jejich mocný král a pán. S velikým jásotem ho vyprovodili až k domu, ve kterém se ubytoval. V procesí šel také farář se svými kněžími a žáky a radostně zpívali Tebe Boha chválíme.'

Pražská korunovace sice dala Jiřímu českou korunu, ale neučinila jej ještě pánem všech zemí koruny české. Kupříkladu Jihlava trucovala. Král Jiří volil proti jihlavskému patriciátu osvědčenou taktiku válečných hrozeb a mírového jednání. S jakým úspěchem? V listopadu i jihlavští konšelé poklekli před králem a podrobili se. Ale hladce to nešlo.

'Boj nadmíru vzteklý a krvavý veden byl až do polovice měsíce listopadu. Město bylo sevřeno vojskem královým ze všech stran, předměstí všecky vypálena, rybníky zkopány a cokoli kázalo tehdejší umění dobývací, děláním průkopů, oplétáním košů a plotů, to ve skutek uvedeno bylo. Obležení dokazovali neobyčejné srdnatosti častými výpady a nejednou provedeny prý kusy hrdinské. Posléze ale, když i nejzarytější vztek nemohl neuhlédati konečného nezbytí, dali se do vyjednávání a posléze podepsána byla smlouva. Zpráva, že někteří z nejudatnějších hajitelů města zjímáni a stínáni byli, dává rozuměti, že vzdání se ono nestalo se bez odporu a bez bouře.'

Jihlavským se dostalo potvrzení privilegií, jak tomu bylo i u ostatních moravských měst. U Brna též. Král měl sice z minulosti s Brnem nevyřízené účty, ale - zapomněl na ně. K majestátu přece patří velkorysost. 'Stavové, kteří se sjeli po Veliké noci v Brně, usnesli se z větší části přijmouti nového krále pod výminkami následujícími: aby městům, pánům a prelátům katolickým pojištěna byla úplná svoboda náboženství; aby v budoucnosti napravena byla křivda, která se stavům stala, že nebyli voláni k volení krále; práva zemská markrabství moravského aby došla potvrzení a král aby se přičinil o navrácení těch listin, které král Ladislav z hradu Špilberku dal zavézti do Rakous; věci moravské napotom jen s radou pánů moravských aby řízeny byly; přísaha pak poddanosti novému panovníkovi aby se činila teprve, až sám kvůli ní na Moravu přijede. Měšťané však olomoučtí, brněnští, znojemští a jihlavští, z většího dílu Němci a veskrz katolíci, nechtěli se vázati slibem nižádným. Brzy ale poselství z obecného sněmu do Prahy vypravené, když se vrátilo s dobrými novinami, odňalo chystanému odporu aspoň sílu mravní, takže k ohlášenému korunování pražskému chystali se i moravští páni u valném počtu.'

Po Moravě se pod žezlo Jiříkovo přihlásila Horní Lužice a holdovala králi právě tak intenzivně jako hrabství kladské. V roce 1458 tak ovládl král Jiří i vedlejší země koruny české. Všechny. S výjimkou Slezska. Ještě přesněji - Vratislavě. 'Knížata, preláti a zejména město Vratislav si též stěžovali, že nebyli voláni k volení - ale ještě více se příčilo knížatům, že muž rodu nižšího měl se jim státi pánem, že prelátům králem měl být kacíř a městům, že jim měl rozkazovati Čech.' (A ještě ke všemu se vší pravděpodobností nemanželského původu, na jehož rukou ulpívají stopy vraždy na králi Ladislavovi.) Bylo jasné, že si Jiří hold ve Vratislavi po dobrém nevynutí a že bude třeba ty odbojníky pokořit vojensky. Jiří se ale rozhodl (aspoň prozatím) souboj s Vratislavskými odložit, protože měl jiná, důležitější jednání. V cizině. Hodně vysoko. U papeže i u císaře.

'Hned po slavnostech korunovačních vypraveni byli poslové do Říma. Král osvědčoval podle přísahy, že chce býti otci svatému synem věrným i poslušným a přičiňovati se chce zvláště k obraně křesťanstva proti vzmáhající se moci turecké. Starce již lehkověrného na stolici papežské, Kalixta III., podařilo se navésti, že nedlouho před smrtí svou poctil českého krále bulou nadepsanou podle obyčeje: nejmilejšímu synu Jiřímu, králi českému.'

Takže 'navést' papeže se podařilo. A jak dopadlo setkání s císařem? Ta schůzka Mezi Fridrichem a Jiřím se uskutečnila na ostrově v Dunaji před Vídní. 'První osobní setkání obou panovníků poskytovalo jistě bystrému pozorovateli hojnou k zajímavému líčení látku. Když král, od dvou rytířů přes most za podpaží vedený, poprvé blížil se k císaři, poklonil se mu co vyššímu pánu svému až prý na kolena, i vzat od něho do náručí. Potom vstoupili oba do stanů slavnostně pro ně připravených. Již nebylo paměti, že by který král český byl se staral o přijímání léna od císařů; Jiří ale v novém postavení svém uznával jeho potřebu, zvláště kvůli Vratislavi.' Jiřímu to zřejmě stálo za to, že tak okázale dával Fridrichovi najevo úctu a poslušenství a pokoru. Mocenské poměry spíše Jiříka nadřazovaly nad císaře (císař Fridrich totiž úpěnlivě volal po ochraně a pomoci českého krále), přesto Jiří neváhal splnit formálně svou povinnost a získat si tak císařovu přízeň. A získal toho hodně. Konkrétně příslib vojenského přispění v boji s rebely. Odvážel si z Vídně nejenom císařské uznání korunovace, ale i 16 000 zlatých. Nikoli v hotovosti. To byl taky příslib.

'Toho roku 1459. vznikaly mezi lidem v Českém království veliké škody pro ty černé německé peníze, kterých sem přišlo veliké množství z Rakouska. Měly různou ražbu - dokonce psy, kočky, vidle, žebříky a kdoví, jaké všelijaké potvory byly na těch mincích raženy! Když se lidé přesvědčili, že jsou to falešné peníze, nechtěli za ně dávat svůj majetek, sedláci za ně nechtěli vozit obilí ani jiné potraviny do měst.'

Jak se k nám vůbec dostaly všecky ty mince se psy, kočkami a ještě dalšími potvorami? 'V roce, kdy byl pan Jiří zvolen za krále, táhl s vojskem do Rakous a tam uzavřel dohodu s vídeňskými pány a s císařem a oni mu dali značnou sumu těch černých peněz, a tak se ty peníze dostaly do Čech a král přikázal, aby je v jeho zemi brali. Když se to dozvěděli Němci, začali vyrábět veliké množství těch černých peněz, kupci je vozili do Čech a kupovali za ně a vyváželi z Čech zlaté a stříbrné peníze české. A ty peníze se v české zemi rozmohly tak, že tím lidé utrpěli tak veliké škody, že moudří lidé říkali, kdyby vyhořela polovina české země, byla by škoda menší než ta od těch peněz. Také na Moravě byl v měně veliký zmatek a lidé si na to naříkali. Král svolal valný sněm a na něm přikázal, aby ty peníze už dále nikdo nepřijímal, ale aby se zase braly peníze, které platily před deseti lety. S tím všichni Čechové souhlasili.'

Bodejť by nesouhlasili. Mezi námi: takový nepořádek, jaký byl tenkrát v německých krajinách (o Německu zatím nemůžeme vůbec mluvit, a to až do 19. století), v Evropě abys pohledal. (A to je co říct.) Ovšem to, co se dělo v této změti států a státečků, volně sdružených pod císařským žezlem lenivého Fridricha III., to se snad nevidělo ani v Turecku, jehož hospodářství se pro nás stalo příslovečným. 'V době Jiřího Poděbradského to byla již hromada sousedů druhu nejrozmanitějšího, velikých, malých, i nejmenších, vévodů a knížat, arcibiskupů a biskupů, markrabat, falckrabat a lantkrabat, opatů i abatyší, hrabat, pánů, rytířů i svobodníků, ba i obcí městských a selských bez počtu, a ti všichni přijímali statky své od samého Pána Boha v léno, jelikož obraceli zření své k císaři jen pokud sami chtěli.' Pod Fridrichovou vládou nabyl úpadek říše i všech jeho údů hrozivé povahy. 'Je to peleš lotrovská, kde mezi knížaty ten je slavnější, kdo je hltavější!' to jsou slova tehdejších evropských současníků. 'Rozklad říše je působen bezohledným rozkošnictvím,' dodává další současník, Eneáš Silvius Piccolomini, 'jež dává přednost zkáze státu a nechce ustoupit od ukojení sobeckých choutek. Ničivé kořistnictví doprovází rozmrzelá těžkopádnost a vede říši do záhuby.' Císař si pěstoval svou zahrádku ve Štýrsku a německé kraje se topily v nekonečných válkách a sporech. To, co bylo k vidění u nás před nástupem Jiřího z Poděbrad, platilo ve velkém v německých zemích. Neexistovala ústřední vladařská moc, nebylo nikoho, kdo by dal zemi řád a klid.